Bezejmenná stránka

Archív blábolů


Přísloví nelžou

(původní vtip nalezen kdesi na internetu)

„Přísloví nelžou,“ řekl smutně Vorel, když vstoupil do baru a opatrně se usadil na svou židli. Spolustolovníci mu ohleduplně udělali místo, neboť lidskému charakteru sluší pomoc potřebným. Kterým Vorel momentálně byl, dokazuje to neschopnou rukou v dlaze a několika úhledných vrstvách obvazu.
Věděli, že strávil víkend na venkově u bohatého strýčka, který nebyl zrovna pověstný přílišnou štědrostí, ale kterého občas postihoval záchvat kvartální filantropie, čehož zkušenější příbuzní dokázali využít. Bylo jen třeba odhadnout, zda se movitá přízeň nachází v onom vzácném okamžiku rozhazovačnosti, nebo se za náhlým pozváním skrývá žádost o pomoc při kopání septiku.
„Jako třeba: S poctivostí nejdál dojdeš,“ pokračoval Vorel, „To je přece jasné, poctivec těžko ušetří na pořádné auto, takže musí pěšky.“
Společnost zírala na zraněnou ruku a dožadovala se vysvětlení, ne pseudofilozofických blábolů. Až se konečně někdo dostal ke slovu a mohl konečně položit tu správou otázku.
„Co ta ruka? Taky přísloví?“
„No právě. Jak jsem říkal, přísloví nelžou. Znáte ono: Darovanému koni na zuby nekoukej?“
Souhlasně pokývali.
„Já to zkusil.“

25.10.2011

Genius loci?

Duch místa je věc neuchopitelná, zato v mnoha případech téměř hmatatelná. Existují ovšemi nenápadnější varianty tohoto fenoménu.
Vždycky jsme mívali psy. Až po těch posledních přišlo období bez čtyřnohých příslušníků domácnosti - načež shodou okolností, více méně proti přesvědčení provedla rodina obrat o sto osmdesát stupňů a v domě se objevila kočka.
Jenže psí duchové jsou neustále přítomni. A ovlivňují své následníky, spirituální genetické manipulace, dalo by se říct. Nenápadné, ale přece se tu a tam projevující. Chová se Felis silvestris f. catus opravdu takhle? Nebo se mi to zdálo?
Všechno dokonale prasklo, když jsem včera sledoval tmavý kotouč Měsíce. Není to tak efektní, jako zatmění Slunce, ale koneckonců, ani tenhle úkaz nepřichází tak často. A při pozorování oblohy jsem pozoroval také naší kočku. Ležela na podezdívce před domem, koukala na oblohu, potom zvedla hlavu a —
„Mňaúúúúú.“

16.6.2011

Amásis

Egyptský král Amásis, dle legendy člověk prostého původu, který se dostal až na trůn, byl – předtím, než se dostal do funkce – muž veselý a bezstarostný. Do práce se nehrnul a když měl hluboko do kapsy, vypůjčil si z cizí. Tehdejší právní systém spoléhal na bohy a jim příslušné chrámy a věštírny, takže podezřelého Amásida odvedli poškození tu k tomu, tu k onomu božstvu, ať nebesa rozhodnou. Některé z věštíren označily mladého muže za zloděje, jiné za nevinného. Jak už to chodí i u dnešních soudů. Jenom důvěra v boží rozhodnutí bývala poněkud větší.
Když později usedl na trůn – jde mimochodem o historickou postavu, známou jako Ahmose II. (v řecké verzi Amásis II.), který vládl jako předposlední faraon dvacáté šesté dynastie v letech 570 až 526 před naším letopočtem a byl posledním velkým egyptským vládcem před obsazením země Peršany – zachoval se podle někdejších soudů.
Ty bohy, kteří ho před léty osvobodili z podezření ...
... ignoroval, zatímco chrámy, v nichž byl usvědčen, podporoval a jejich bohy uctíval a obětoval jim.
Dokázali totiž svou vševědoucnost a spravedlnost, byť v jeho neprospěch.

23.4.2011

Král zvířat

(původní vtip nalezen v Anekdotách za školou, 1970)

„Kterépak zvíře nazýváme Králem zvířat?“ rozhlédla se paní učitelka po svých malých svěřencích. Z lesa vztyčených rukou si vybrala tu, která vylétla do vzduchu jako poslední a velmi opatrně.
„Třeba ty,“ řekla. A když za rukou následovalo vzhůru i tělo, potlačila fatalistický vzdech, „Jindro.“
„Slonovi, paní učitelko.“
Nezklamal.
Projevoval určité technické nadání, zvláště při vymýšlení důmyslných strojků na trápení a škádlení spolužaček. To musela ocenit, i když dokonalý periskop, spojující chlapecké záchodky s dívčími přes dvě zdi a jednu chodbu, byl už příliš.
Na rozdíl od exaktní znalosti techniky patřilo ale Jindřichovo přírodopisné povědomí spíše do roviny abstraktní. Na to přišla už kdysi, když se po zjištění, že čápi neodlétají na jih kvůli mrazu, ale kvůli potravě, čili obojživelníkům, zcela vážně zajímal o to, kdy tedy odlétají žáby. Proto se raději obrnila trpělivostí a hledala tu správnou nápovědu.
„No, Jindřichu, slon se sice zvíře velké, silné a majestátní, ale králem zvířat je mnohem menší tvor. No tak přemýšlej – krvežíznivý, dobře skákající...“
„Blecha?“

4.4.2011

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist