Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třetí

Azeman

Když potkáte pohlednou dívku, napadne vás, jak by mohlo být příjemné strávit noc pod jednou střechou. Případně se pokusíte svůj nápad realizovat, někdy se to povede, někdy ne, to už záleží na okolnostech a celé řadě proměnných faktorů. Ale aby vám po soumraku nějaká žena vlezla do domu bez říkání, je nejen nepravděpodobné, ale v konečném důsledku vždy nebezpečné, i když nežijete v Surinamu a ona není azeman.

A když se nacházíte v Jižní Americe a nějaká taková vás navštíví, pak nečekejte vůbec žádnou idylu. Azeman je tamní démon, kombinující v sobě morfologické schopnosti vlkodlaků a gastronomické návyky upírů. Z domácích bubáků je jí nejbližší noční můra, žádný motýlek, pleskající se kolem stínidla a vrhající nepříjemně pohyblivé a atmosférotvorné stíny na poslední Kingův román, který musíte dočíst, i když už je po půlnoci, ale succubus, mužům nebezpečný tvor a tajný studijní sen každého pubertálního démonologa.

Azeman je přes den ženou, třeba i pohlednou, která se po západu slunce přemění – většinou v netopýra, ale metamorfózu v jiná zvířata ovládá také. V podstatě volí takovou formu, která jí umožní nenápadný přesun nocí a snadný průnik do domu vyhlédnuté oběti. Když se dostane k cíli, pustí se do pití – jak jinak – krve.

Existují dva nenáročné a laciné způsoby sebeobrany.

Stačí nasypat na podlahu hrst semen nebo zrní – což jsou také semena, ale bůhví proč (ale jistě – pro jejich zásadní význam z hlediska lidské civilizace) se vždycky z množiny semen vyčlěňují – tedy rozsypat je po podlaze a azemany se po jejich spatření zmocní nepřekonatelná touha je spočítat. Počítá a počítá – zkuste si to někdy a zjistíte, že je to za a) opravdu nakažlivé a za b) spolehlivě adrenalin v krvi zvyšující – a jelikož se, stejně jako vy, nemůže dopočítat, je od ní pokoj.

Pokud se vám nechce každé ráno zametat, můžete mezi dveře strčit koště – azeman jimi nemůže projít a navíc se na zbytek noci zaměstná počítáním jeho štětin. Je vysoce pravděpodobné (ne však určité), že už se v domě nikdy neobjeví.

(18.10.2001)

Rejstřík: Démoni Jižní Amerika

Mantichora

Mantichora

Jeden z důvodů, proč být obezřetný při návštěvě jihoasijských pralesů, je právě tohle stvoření. Poznáte ho snadno – lví tělo (často červené barvy), lidská hlava na jednom konci a jedovatý osten, případně celý hrozen téhož na konci druhém, čili na ocase. V ústech má tři řady ostrých zubů, oči modré. Její hlas zní jako žesťová sekce – kombinuje v sobě zvuky píšťal a trubky. Živí se masem, počítaje v to i člověčinu.

Dravec je to obávaný, jak dosvědčuje jedna ze středověkých legend o Alexandru Velikém. Ten přišel při svém slavném tažení o třicet tisíc mužů jen díky lvům, medvědům, drakům, jednorožcům – a mantichorám. (Kyng Alisaunder, Anglie, 13. století).

První, kdo se o mantichorách zmínil, byl řecký lékař Ktésias, působící na perském dvoře v pátém století před Kristem. Zmiňuje ji i Plinius a celá řada antických autorů.

I její jméno je perského původu – martikhoras znamená v překladu lidožrout a dlouho neznamenala nic víc, než lidožravého indického tygra (což narozdíl od žraloka lidožravého čili Carcharodon carcharias, není zoologický termín a ve shodě s ním představuje pouze odchylku od normálu, jež se v tygřím případě stává většinou handicapovaný jedinec,neschopný ulovit jinou kořist, než pomalého a snadno zranitelného člověka.) Teprve postupem doby se mantichora stala symbolem strachu a krutosti – mimo romantizující středověk k tomu především přispěl tupý popis a opis indických chrámových figur.

(25.10.2001)

Rejstřík: Monstra Persie

Katoblepas

Katoblepas

Podle Plinia další z etiopských zvířat. Ač není velký a pohybuje se pomalu, s těžkou hlavou, skloněnou vždy k zemi, nemusí setkání s ním skončit dobře. Stejně jako bazilišek totiž dokáže Ten, který se dívá dolů (což je překlad řeckého katoblepas), zabíjet pohledem, případně dechem. Jelikož se živí jedovatými keři, není se čemu divit.

Občas bývá zaměňován nebo spojován s dalším africkým stvořením jménem gnu, ve středověku byl občas nazýván Gorgonou, po níž svůj smrtící pohled mohl zdědit již zmíněný bazilišek.

(8.11.2001)

Rejstřík: Monstra

Jinšin-Uwo

Japonsko je zemí častých zemětřesení. Určitý díl tektonické činnosti snad má na svědomí pohyb zemské kůry, ale ne všechno lze na matičku Zemi svést. Pod japonskými ostrovy totiž leží sedm set mil dlouhý seismický úhoř Jinšin - Uwo, hlavou u Kjóta, špičkou ocasu u Aomori. A protože ostrovy na jeho zádech nepatří k nejlehčím nákladům, občas se potřebuje protáhnout.

(15.11.2001)

Rejstřík: Japonsko

Pheng

(Vyhozen pro nedostatek důkazů. Je to tak, záznam o něm pocházel z mé první sbírky a při pozdější revizi nebyl tento tvor nikde nalezen, rozhodně ne takový, jak jsem ho popisoval.)

(22.11.2001)

Rejstřík: Japonsko Ptáci

Hsigo, či Hsiao

A teď hurá přes moře do Říše Středu. Jedním z mnoha čínských legendárních stvoření je bytost podobná kaloňopům ze slavné pohádky Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. V nejjednodušší formě je to opice s lidskou tváří a křídly, která jí umožnují létat. A složitější, tedy nejspíše původní forma je tvořena sovou s lidskou tváří, opičím tělem a psím ocasem. Hsigové chránili před silným průvanem.

(22.11.2001)

Rejstřík: Čína Monstra

Pi-hsi

Je jedním z početné rodiny čínských draků.

Jak to tak vypadá, bude heslo věnované drakům sestávat z řádky odkazů na nejrůznější formy a rozsáhlé příbuzenstvo (kupříkladu wivern), neboť drak je z hlediska popisu bytostí obsáhlou, mnohasvazkovou. Máte-li zájem, můžete se podívat na stránky HERE BE DRAGONS!- (http://www.draconian.com/), kde se (bohužel v angličtině) můžete o těchto mytologických bytostech dozvědět opravdu hodně.

Ale kde jsme to skončili? Aha, tedy Pi-hsi. Jako každý východní drak, je užitečný a v rámci možností hodný. A samozřejmě svázaný s vodním živlem, v tomto případě s řekami, jejichž je božstvem. Čínští draci se totiž starají v převážné míře o počasí, které, jak bylo za staletí ověřeno, s vodními plochami souvisí.

Protože však v Číně patří k vodnímu elementu a šéfují resortu říčních toků želvy, je Pi-shi vzhledem kompromisní – napůl drak, napůl želva.

(22.11.2001)

Rejstřík: Čína Východní draci Voda

Yuki onna

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

V jeden zimní den – a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

"Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit – ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

"Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se – ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

"Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

Před domem stála dívka.

"Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil – jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

"Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

"Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

"Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

"Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

Oyuki odložila šití.

"A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

"Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

"Ty jsi ... ty jsi ... "

"Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

"Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

"Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.

Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.

(7.12.2001)

Rejstřík: Japonsko

Yeck

Přeskočme Čínské moře i Říši středu a zastavme se na chvíli v Indii. Objevují se tam – vedle mnoha a mnoa dalších – i yeckové. Malá chlupatá stvořeníčka, která dokáží měnit tvar. Poznáte je podle bílé čepičky. Pokuste se ji ukrást – otevřou se vám netušené hranice, neboť její pomocí můžete být neviditelní.

Přes podměrečný vzrůst jsou yeckové silní, dokáží pohnout i pohořími.

(14.12.2001)

Rejstřík: Indie

Camelopardalus

Již staří Římané ... si nelámali hlavu s nově objevenými zvířecími rody. Kopání základů Římské říše mělo přednost a tak se zrodil i tvor, jehož dodnes můžete vidět – ne v zoologické zahradě nebo na afrických stepích, ale na erbech a znacích. Napůl velbloud, napůl levhart. Ale ano, byl to první a značně odfláknutý vědecký popis příslušníků čeledi Giraffidae, čili žiraf.

"Jak to zvíře vypadá? No, malovat neumím, ale představte si velblouda s leopardí kůží."

A bylo to. Vzniknul velbloudopard, který strašil ještě ve středověku, než byl zvěčněn Linnéem v druhovém jméně skutečného dlouhokrkého tvora – Giraffa camelopardalis.

Heraldika, která umožnila přežít značnému počtu fantastických zvířat, zná ještě dva další příbuzné – a to allocamela, který byl kombinací velblouda s oslí hlavou a cameolpardela, který se od Camelopardala odlišuje pouze dvojicí rohovinových, dozadu zahnutých růžků.

(14.12.2001)

Rejstřík: Monstra Zvířata Heraldika Řím

Ichtyokentaur aneb Kentaurotritón

Staří – pro změnu Řekové – žili ve shodě s mnoha ne-lidskými tvory. Jedněmi z nich byli kentauři, napůl koně, polovinou lidé (jinak nejspíš docela obyčejní lidští příslušníci kmene, jehož totemovým zvířetem byl kůň). To je obecně známo a není třeba nijak osvětlovat. Ale protože většina řeckých civilizací byla svázána s mořem, nemohli v něm nenajít i ichtyokentaury, čili mořský národ, jehož příslušníci byli napůl lidé s koňským či lvím trupem a delfíním ocasem, neboť čtyři nohy nejsou ve vodě příliš k užitku.

(14.12.2001)

Rejstřík: Národy Moře Řecko

Penáti a Lárové

Penáti a Lárové

Patřili k ochráncům domovů ve starém Římě. Rodinka těchto mytologických bytostí je značně rozrostlá a její členové se nachází prakticky po celém světě – příkladem budiž skotští browniové, slovanští šetkové, hospodáříčkové či smokové.

Penáti začínali celkem skromně jako ochránci spíže, časem svou působnost rozšířili i na celý dům (rodinu) a jejich kariéra pokračovala až k roli ochránců státu. Narozdíl od Lárů a ve shodě s brownii se Penáti soustřeďují nikoliv na dům, ale na jeho obyvatele – když se rodina přestěhovala, odešli s ní, zatímco Lárové zůstávali.

Sošky Penátů stávaly většinou na krbu, a každá rodina mívala zpravidla dva. Nemívali jména a uctívat je mohli pouze svobodní lidé, ne otroci.

Státní Penáti (římský stát byl považován za jednu velkou rodinu), sídlili ve chrámu bohyně Vesty.

Dei domestici Lárové, jak už bylo řečeno, byli ochránci míst, nikoliv lidí, což jim nebránilo chránit své dočasné podnájemníky i daleko od domova. Nikdy se však nestěhovali. I oni se nespecializovali pouze na domovy, kde mívali idoly taktéž na krbu, ale existovali i Lárové jednotlivých městských čtvrtí, Lárové vojenští a námořní i poutničtí. Ti mívali kapličky na rozcestích. Podle některých pramenů byl jejich otcem bůh Vulkán, podle jiných Merkur, matkou nymfa Lara. (A podle všeho Láry přejali Římané od Etrusků). Ovšem nejrozšířenější názor (stejný jako v jiných kulturách) považoval Láry za dobré duchy zemřelých předků.

Hlava rodiny přinášela při každé významné události Lárům i Penátům dary. Největší rozkvět jejich kultu se odehrál za císaře Augusta, který jim nechal postavit svatyni.

(20.12.2001)

Rejstřík: Řím Hospodáříčci

Venusleute, čili Venušin lid

Výškou se podobají trpaslíkům. Žijí v jeskyních na Šumpersku, přičemž tamní žulové mísy používají tu ku vaření, jindy ke koupání dětí. Jsou dobrosrdeční a obvykle se k lidem chovají dobře. Proradní rodiče Jeníčka a Mařenky by se tady do pohádky nedostali, neboť Venusweibla, čili ženy Venušina lidu, ztraceným dětem pomáhají.

(28.12.2001)

Rejstřík: České země Národy

Sa-bdag, Sri, gNyan a bTsan

Než do hor pronikl buddhismus, skládal se tibetský božský vesmír ze tří sfér. Ty obýval značný – a neustále se zvyšující – počet nejrůznějších bytostí.

V té nejnižší, podzemní sféře to byli například obávaní duchové Sa-bdag a Sri. Občas se od nich lidé mohli nadít pokladů, většinou to ovšem byli upíři, kteří napadali nemluvňata.

Další nebezpeční tvorové obývali skály a stromy, říkalo se jim gNyan a když je někdo rozčilil (což šlo docela lehce), seslali na něj nejrůznější nemoci.

Nu a ještě obávanějšími tvory byli obyvatelé prostřední sféry, čili vzduchu – bTsan, divocí červení jezdci v helmách a krunýřích, jezdící na nachových koních. Vedl je jejich král; koho potkali, po tom stříleli, hroty jejich šípů působily smrtelná onemocnění.

(28.12.2001)

Rejstřík: Démoni Démoni osudu Tibet

Jednorožec

Jednorožec

Toto nejznámější fantastické zvíře popisují už ctihodní pánové Ktésias a Plinius . Řecký lékař byl samozřejmě první – podle něj žijí v Hindustánu rychlí oslové bílé barvy, s purpurovou hlavou, modrýma očima a jedným, tříbarevným rohem. Ten je na špici červený, uprostřed černý a u kořene bílý. Plinius tento popis upřesnil, zanechaje ve svých spisech následující kombinaci: koňský trup, jelení hlava, sloní nohy, kančí ocásek. Ani středověk ještě neznal něžná stvoření z Posledního jednorožce Petera S. Beagla či Legendy.

Evropský jednorožec byl většinou podobný koze se lvím ocasem, jeho roh byl dlouhý a spirálově stočený. Ten lze dodnes spatřit i in natura – v Čechách ho například mají nebo měli na zámku Žleby. Jeho někdejší majitel neměl bohužel čtyři nohy a svůj život strávil v moři, neboť zaručeně pravé jednorožčí rohy pocházejí z narvalů. Ale o nich později.

Další formou jednorožce nám poslouží známý světoběžník Marco Polo. Ten viděl tvora s prasečí hlavou, sloním tělem – a samozřejmě rohem, trčícím místo nosu.

Marco Polo navštívil Čínu a Číňané považují jednorožce, zvaného Ťi-Lin (Ki-Lin), za jedno ze čtyř zvířat, přinášejících štěstí. Ťi-Lin má tělo jelení, ocas volský, kopyta koňská. Jeho roh je masitý, nikoliv z rohoviny a jeho srst hraje barvami. Stejně jako evropský jednorožec, ani Ťi-Lin nikomu neubližuje. Dokonce ani nezdupává trávu. Pokud ho někdo zabije, nebo nalezne mrtvého, je to vždy zlé znamení. Ťi-Lin žije tisíc či dva tisíce let.

Proslavený tvor, jež byl symbolem čistoty, se nemohl nedostat na štíty rytířů. Heraldický jednorožec je kůň se spirálovým rohem, kozí bradkou, lvím (případně kravským) ocasem a je sudokopytník.

Podle některých pramenů dokáže jednorožec jedním bodnutím zabít slona, většinou však bývá považován za mírné a plaché zvíře, jehož lze chytit pouze za pomoci čisté panny. Jenom k takové dívce se přiblíží, položí hlavu do klína a nechá se poslušně odvést. K vousatým vtipům o dnešní nemožnosti požadovanou návnadu obstarat poznamenávám, že zdaleka nejde o fyzický stav virgo intacta, ale o celý soubor středověkých cností, jimiž musí panna-návnada oplývat.

Na jednorožcích – ať už vypadali jakkoliv – byl nejzajímavější právě onen pověstný roh, pro nějž jsou i dnes v Africe vybíjeni nosorožci. Roh totiž patřil už od Ktésiových dob mezi nejvyhledávanější medikamenty. Rozemletý léčil bolení břicha či epilepsii, zvyšuje odolnost proti jedům. Otrávené nápoje dokázal spolehlivě detekovat i v podobě poháru.

Vždy byl vznešeným tvorem, který symbolizoval lásku a čistotu, v Číně byl znamením králů. To vše mu vydrželo dodnes.

Guerickova paleontologická rekonstrukce

Stal se i součástí vědy paleontologické. Když totiž v roce 1663 neúnavný Otto von Guericke, takto magdeburský purkmistr a badatel v oborech fyzikálních, provedl první paleontologickou rekonstrukci na světě, sestavil z nalezených kostí (pravděpodobně mamutích a nosorožčích) právě jednorožce. V době, která plnila apatyky zaručeně pravými jednorožčími rohy, to nebylo nijak divné.

Guerickovu rekonstrukci můžete vidět na obrázku – nějak se mu nedostalo na zadní nohy.

Nu a jak už bylo řečeno, jediný dnes pozorovatelný monoceros čili jednorožec, je narval, čili velryba Monodon monoceros, jíž popsal už v roce 1758 Linné. Žije v polárních mořích a navzdory stáří svého vědeckého zařazení není nikterak dobře prostudován. Tento na první pohled nápadný tvor se ovšem mohl do čeledi Monodontidae dostat zoufalým pokusem o přežití. Neboť, jak známo, patřili jednorožci mezi tvory, kteří se nevešli do Noemova záchranného plavidla. Je možné, že se neutopili, jako mnozí jiní, ale úspěšně přizpůsobili.

Suchá věda mytologická ovšem narvaly přiřazuje k nosorožcům, antilopám a dalším pramenům, které ke zrození jednorožců přispěly. K Řekům ovšem nejvíce promolouvaly (podle Schradera) perské basreliéfy, na nichž jsou býci z profilu a tudíž s viditelným pouze jedním rohem.

(10.1.2002)

Rejstřík: Monstra Heraldika Persie Čína

Gulon

Gulon

Objevuje se především ve Skandinávii (ve Švédsku ho pojmenovali Jerff) , což neznamená, že by ho neznali i obyvatelé Nizozemí či Němci, kteří mu říkají Vielfras. Občas bývá symbolem nenasytnosti, rádo se totiž přežírá. A když se cítí přeplněno, vmáčkne se mezi dva stromy, vyvrhne zhlnutou kořist, aby si pochutnalo ještě jednou.

Někteří ho popisují jako polovičního lva a poloviční hyenu s ostrými drápy a liščím ocasem, jiní, například Olau Magnus jako velkého (ale opravdu velkého) psa s kočičí tváří, dlouhými hnědými chlupy a ocasem, z něhož se vyrábí "báječné zimní čepice."

(brave winter caps – skoro jsem v pokušení napsat statečné, ale tomuhle vtipu by rozumělo asi tak pět lidí, pokud si vzpomenou. Brave mimochodem dříve skutečně znamenalo báječný).

(24.1.2002)

Rejstřík: Monstra Zvířata Skandinávie Německo Nizozemí

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist