Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtvrtá

Loa

Jeden z nejznámějších afrických kultů je za oceán se přestěhovavší a na Haiti existující kult voodoo. Ale asi tak všechno, co o něm většina lidí ví, je představa voskových figurek, špendlíků a zombií.

Základem haitského náboženství jsou ovšem loa ("záhady", či na severu "andělé"). Tato původem především africká božstva už svým základním rozdělením odrážejí klasickou dualistickou koncepci.

 

Loa rada

jsou první skupinou převážně dobrých, sympatických a často příjemných božstev, která přicestovala spolu s černými otroky z Dahome. Patří mezi ně demiurgický Legba (čili Legba-rada, aby byl odlišen od Legba-petro, svého pozdějšího dvojníka), Agau či Erzulie (která v domovské Africe rozhodně nebyla vůbec sympatická).

 

Loa petro,

jejichž jméno je odvozeno od skutečného Dona Pedra, španělského černocha, založivšího v osmnáctém století kult extatických tanců, jsou především ti špatní. Původem jsou většinou africkými, leč nedahomejskými bohy a démony a v některých případech původními haitskými duchy. Z početných řad vzpomeňme prozatím Marinette-bwa-chech (Marinettu s uschlými pažemi), případně Velkého loa z Jakmelského kraje, jinak též Taureau-trois-graines (Býk-tři-varlata).

Dualistické dělení není ovšem striktní, občas se v loa rada probudí vztek (a patrně vzpomínky na jejich někdejší pravou povahu) a dokáží se pěkně rozpálit, zatímco loa petro se tu a tam sníží i k dobrým skutkům. Ve shodě s lidskou povahou a letitými zkušenostmi celého rodu Homo, jsou přednostně evokováni loa rada, k jejich nedobrým protějškům se šamani uchylují až když zjistí, že pravda a láska to zase jednou projela a je třeba nasadit silnější kalibr. Loa petro jsou partnery především čarodějníků a právě oni se podílí na celosvětové proslulosti voodoo.

(2.2.2002)

Rejstřík: Voodoo Karibik

A teď několik vysvětlivek pro čtenáře Úžasné Zeměplochy Terryho Pratchetta. Voodoo se objevuje v hlavní roli dvanácté knihy (jedné z mých nejoblíbenějších) Čarodějky na cestách. Bábi Zlopočasná se v ní setkává s voodoo dámou paní Gogolovou a všechno je opravdové. Takže jen pár vět o tom, co pan Pratchett použil.

Erzulie, čili Ezili-Freda-Dahome

"Celým jménem se jmenuju Gyta Oggová," řekla Stařenka: "Lidé mi říkají Stařenka."

"Já se jmenuju celým jménem Erzulie Gogolová," přikývala paní Gogolová: "a lidé mi říkají paní Gogolová"

(Čarodějky na cestách, strana 228)

Erzulie nebo Erzulie-Freda, jedna z haitských bohyň loa rada, bývala v rodném Dahome jedním z početné rodiny zlomyslných duchů. Poté se k nim však obrátila zády, udělala kariéru a stala se bohyní lásky.

Legba

"Tohle je Legba, temný a nebezpečný duch,"řekla paní Gogolová. Naklonila se kupředu a nenápadně, jen tak koutkem úst, ucedila: "Mezi námi, je to jenom obyčejný černý kohout, ale znáte to a víte, jak to chodí."

(Čarodějky na cestách, strana 230)

Bůh Legba ovšem většinou bývá kulhavý stařeček o berli, tahající sebou velký pytel. Vzezřením se nenechte mýlit, toto dahomejské božstvo plodnosti se dokáže pěkně rozčílit a skrývá pořádnou sílu. Patří, jak bylo oznámeno výše, k loa rada. Na druhé straně jeho obdoba Legba-petro, jinak nazývaná Maitre-Carrefour, čili Pán křižovatek je hlavním patronem černé magie. Divoký a vzteklý je v podstatě pořád.

Agau

"Jsem princ královského rodu," zvolal princ.

"A žába," připomněla mu Bábi

(Čarodějky na cestách, strana 324)

Terry Pratchett se nejspíš nechal inspirovat podobou jména Agau a rodem severoamerických ropuch Aga, což mu stačilo. Haitský Agau je mezi loa rada božstvo zemětřesení a blesku, jež vyvolává svým vztekem. Jím posednutí jsou nuceni napodobovat dunění bouře.

Baron Samedi

"Jak se jmenujete, mrtvý muži?" zeptala se.

"Říkají mi Sobota."

"Muž, řečený Sobota, co?"

"Ne, jenom Sobota, paní Oggová. Jenom Sobota."

(Čarodějky na cestách, strana 237)

Baron Sobota (Samedi), který je v Čarodějkách obyčejnou zombií, je v haitské skutečnosti pánem zemřelých, záhrobním božstvem, jehož přízeň potřebují bokové, čili čarodějové, právě při vyvolávání mrtvých. V záchvatu posedlosti musí zadavatel magického obřadu provést rituál, spočívající například v půlnoční cestě na hřbitov, kde je třeba ke kříži, který Barona Samediho zosobňuje, položit banány a brambory. Pozor, nemoci, které při tomto výletu může člověk chytit, se dají velice špatně vyléčit.

(2.2.2002)

Rejstřík: Voodoo Karibik Podsvětí

Lesovik, Div a Mikola

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Mezi stromy totiž není bezpečno. Nepřekročíte-li bludný kořen, můžete docela dobře narazit na některého z mnohem nebezpečnějších lesních obyvatel.

Procházíte-li lesy v Rusku či Ukrajině (tedy po území východních Slovanů), dejte si pozor na lesovika

Někde se mu také říká lešij, ale na věci to nic nemění.

Lesovik je škodolibý chlupatý zelenovlasý a zelenovousý mužík, místo nehtů mu rostou slušné drápy. Ve shodě se starořeckým Pánem je vládcem lesa. Geograficky určitého kousku stromy porostlé půdy, pročež se občas můžete stát svědky jeho boje s lesovikem sousedním. Ten, stejně jako zápas s jinými nepřátelskými bytostmi vodními, provází praskot větví, lomoz odlamovaných kamenů či padajících stromů. Už podle uvedených efektů je vidět, že si lesovik nenechá nic líbit. Vichřice oznamuje též jeho přítomnost v lese, jindy se ohlásí mírněji, pouhým šuměním stromů. Běda však tomu, kdo by chtěl ticho, které má jinak rád, rušit. Nedejbože lovit medvědy, kteří jsou jeho strážci a jež chrání ještě více než jinou lesní zvěř.

Jako mnoho mocných, i lesovik využívá beztrestnosti svého postavení a baví se na cizí účet, svádí z cesty, krade a občas i unáší děti. protože se umí proměnit ve strom nebo zvíře, je těžké ho identifikovat a proto je dobré nosit u sebe lipové dřevo bez kůry, případně na znamení dobrých sousedských vztahů přinést oběti, jimiž bývá první ulovená zvěř či kráva (neulovená, z vlastních zásob), vyplatí se zkusit i pouhý chléb se solí. Bývalo též zvykem udržovat s lesovikem jednostrannou korespondenci, vedenou na březové kůře.

Lesovikův čistě ruský příbuzný je Div, obývající koruny stromů. Stejně jako západoslovanský hejkal, i on odtud rád seskakuje na nic netušící pocestné.

Třetím lesním tvorem z východních slovanských oblastí je Nikola (Mikola), jehož postihl osud mnoha předkřesťanských vitálních démonů. Nemohouc porazit je zapomenutím, přidala jim církev nebo i sami věřící atributy některého ze svých svatých (v horším případě pekelníků). Mikola je dnes ztotožňován s Nikolou Dupljanským, jež si za svůj příbytek zvolil vykotlaný strom. Mikola je duch zlý a v kašubských pověstech vzal za svůj i zvyk, jež má například sfinga: zbloudilým poutníkům klade otázky, kdo odpověď netrefil, propadl zlým mocnostem, kdo odpověděl správně, tomu Mikola ukázal cestu.

(13.2.2002)

Rejstřík: Rusko Ukrajina Slované Lesní bytosti

Klempera

Na svátek Lucie chodívala v Čechách po domech zvláštní postava. Ukryta pod prostěradlem, nosila sebou necky a sotva vešla za dveře, začala do nich bušit kladivem. Aby to znělo, měla necky pobité hřeby.

Jako strašidlo pedagogické vyhrožoval klempera především neposlušným dětem, zvláště pak těm, které nechtěly jíst.

Více než bubáka připomíná spíše folklórní maškaru.

(18.2.2002)

Rejstřík: České země Bubáci

Bogyňky a Bogyňozi

Bogyňky jsou slovenské a pěkně zlé víly. Žijí v potocích a močálech a chovají se jako české divoženky – kradou novorozeňata a podstrkávají místo nich děti ošklivé a nemocné. Inu, na někoho se to svést musí. Někdy se jim říká indžibaby nebo džendžebaby.

Nu a bogyňozi patří k bogyňkám jako havrani k vránám – pardon, jako havraní samečci k havraním samičkám, jsou jejich mužskou obdobou.

(18.2.2002)

Rejstřík: Slovensko Voda

Diblík

Diblíkem odstartujeme další běh na dlouhé trati. Diblík totiž patří do početné rodiny dei domestici, čili domácích bůžků – a těch mají (nejen) Slované, požehnaně. Někteří se od sebe liší jen v detailech, jiní více. A než někdy v budoucnu dojde na rarášky, šotky a šetky, hady hospodáříčky, skřítky či pikulíky, seznamme se s diblíkem.

O jeho zrodu existuje krásná legenda. Podle ní se jednou popral ďábel s čarodějnicí. Ať už pekelník vyhrál nebo ne, jisté je, že vyrazil čarodějnici nějaký ten zub. (Nejspíš proto mají starší čarodějnice v dásních tolik volného místa). Když skončili a odkulhali každý za svým, přišel na to místo uhlíř a zuby našel. Dal je svému synkovi na hraní a ten, jako každé dítě, je poztrácel. Zatímco jistému pánovi v Řecku z dračích zubů vyrostli vojáci (jež nenapadlo nic jiného, než se pozabíjet), z čarodějčiných zubů v Čechách vyrostla rostlina posed. Právě z ní každého prvního vychází diblík. Pokud jde o povahu, je pomstychtivý a zlý, vzhledem k původu se není čemu divit. Ale pomáhá v hospodářství, chrání dobytek a úrodu případně přináší i peníze.

(18.2.2002)

Rejstřík: České země Hospodáříčci

Boobrie

tenhle vodní pták ze skotské vysočiny, který straší v jezerech a studánkách se slanou vodou a nic víc o něm nevím, nás po čase zase vrátí na Britské ostrovy, které díky Encyclopedia Mythica, zabírají v mé sbírce spolu s bubáky slovanskými nejvíce místa.

(1.3. 2002)

Rejstřík: Voda Skotsko

Cirein crôin

Ze skotské Vysočiny – která hraje na Ostrovech stejnou roli jako v Čechách Šumava – pochází i mořský had jménem Cirein crôin. Je největším tvorem na Zemi, o jeho velikosti a apetitu hovoří i fakt, že svačinku pro něj představuje tak šest sedm velryb.

1.3. 2002

Rejstřík: Moře Skotsko

Baobhan Sith

Kdepak, člověk si nemůže být jist ničím. Zatímco ve Střední Evropě jsou dámy v bílém občas nerudnými mentorkami, tu a tam nočními chůvami potomků svého rodu a většinou jen ukňouranými strašidly, trpícími za své (případně i cizí) hříchy, skotská Vysočina na ženy oblečené do bílých šatů hledí trochu jinak. Zvláště, když vás navštíví a začnou – jak jinak – klamat tělem. Kdo by si nezatančil s krásnou dívkou? Především ten, který tuší, že za pohlednou tváří se skrývá duch, přesněji upír, který na sebe vzal svůdnou podobu a chystá se na krvavý drink.

Jak je vidět, zhlédly se krve žíznivé bytosti ve stejných tricích, stejně jako baobhan sith, využívají zbraní ženského těla i surinamské azemany. Prostě je to účinné, ale dámy pozor, na vás čekají zase vodní příšery kelpie či each uisge. Nebo hastrman, abych nechodil daleko.

1.3. 2002

Rejstřík: Démoni Skotsko

Echidna a její rod

Jakkoliv při bližším pohledu na příbuzenské vztahy mezi řeckými bohy a hrdiny nalezneme ukrutný zmatek a zjistíme, že v podstatě je tu každý příbuzný s každým, leč přes několik kolen, a bohové vědí jestli je to pravda, jedna slavná rodina je takřka bezproblémová. Takřka, protože v hlubinách času se skrývá mnoho příběhů s mnoha peripetiemi, začátky, průběhy a konci.

Nám bude stačit verze obecná – ale i ta vás možná překvapí. Zjistíte totiž, že nejznámější netvoři řeckých mýtů vyrůstali pod jednou střechou, dědili jeden po druhém hračky a možná i nějaké to obnošené dětské šatstvo.

Ale začněme od prababičky z matčiny strany (jen si ji připomeneme, protože si určitě zaslouží někdy později samostatné heslo) a tou je Medúza. Tato jediná smrtelná ze tří sester Gorgon prohrála životní duel s Perseem a přišla přitom o hlavu. Pomineme-li, že z kapek její krve, jež skanuly na písek lybijské pouště prý vznikla amfisbaina, séps či jiné příšery, pak bezprostředně po dekapitaci, zrodili se dva tvorové – okřídlený kůň Pegasos a Chrýsaor, pro změnu obr. Jejich otcem byl Poseidon, bůh moří, ale tuhle historku si také necháme napříště. Pro nás je momentálně důležité, že obr Chrýsaor s Ókeanovnou Kallirhoou měli dvě děti, tříhlavého obra Geryóna a Echidnu.

Echidna

byla z poloviny krásnou ženou a z druhé části hadem. Bydlela v jeskyni a živila se lidským masem. Kromě toho vychovávala své potomstvo, jež zplodila s Týfonem. Nedopadla nejlépe, když jednou spala, zabil ji stooký pastýř Argos (tento první detektiv mimochodem později dopadl úplně stejně).

Z nějakého důvodu se její jméno uchovalo v angličtině, kde tak říkají ježuře, tomuto zajímavému australskému savci

Týfón

měl onačejší rodiče, než jeho manželka. Byl synem samotné Gaie, Matky země a Tartara, boha nejtemnější propasti. Tenhle obr měl sto dračích hlav, dovedl řvát jako člověk, pes a býk, a jeho ambice nebyly nijak nízké. Měl si to vyřídit se samotným Diem (nevlastním prasynovcem, když se to vezme do detailu). Tahle akce mu ale nevyšla, Zeus ho – po dlouhém boji – porazil a svrhl do náručí jeho otce (v některých verzích ovšem pod Etnu, odkud Týfón řádí dodnes). I kdyby neměl tolik slavných potomků, zůstal by dodnes v mnoha jazycích – Týfón totiž doslova znamená vířivý vítr a tajfun známe všichni.

 

Takže jsme se vypořádali s rodiči a teď přijdou na řadu děti. Podle abecedy.

Hydra

Původně devítihlavá saň, která se usadila v bažinách u města Lerna a řádila. Veškeré akce na její likvidaci byly marné, protože s každou useknutou hlavou jí narostly dvě nové, z toho jedna nesmrtelná. Odstranil ji nakonec až nejslavnější z reků Hérakles a ani ten se neobešel bez pomoci svého přítele Ioláa.

Svou smrt ovšem přežila na obloze, kde ji dodnes můžeme vidět jako souhvězdí Draka. A jako metafora nevykořenitelného zla.

 

Chimaira čili Chiméra,

její sestra, také nezapadla. Její opravdu fantasmagorický vzhled zůstal v řadě jazyků jako slovo pro neuchopitelné představy, přeludy a sny. Podle obrázku můžete vidět, že v sobě kombinovala lva, kozu a hada. Ze všech tří hlav chrlila oheň, obvykle na lidi, na které vyběhla ze své rokle. Ani ona se nevyhnula kritickému střetu s hrdinou. Chiméru dostal Bellerofontés z bezpečí sedla létajícího koně Pegasa – neopomenu připomenout, že kůň byl Chiméřiným prastrýcem, ale rodinné vztahy nebyly v řeckým mýtech téměř žádným závazkem.

Podle Vergilia po neslavném konci Chiméra hlídala v podsvětí vchod do Hádova království. Přidala se ke svému bratrovi, kterým nebyl nikdo jiný, než

 

Kerberos,

známý tříhlavý pes, strážce Podsvětí. Ten ze všech sourozenců udělal nejlepší kariéru – až na malé faux pas s Héraklem, který ho vytáhl na světlo a odnesl do Mykén, nikdy neopustil své místo. Přelstít ho dokázal jen málokdo a to nejen pro to, že kromě tří hlav (někteří vystrašenci tvrdí, že jich bylo padesát nebo i sto, což původně byla nejspíš i pravda) měl kolem krku hady a na ocase hlavu dračí, případně ostny. Z nejznámějších chytráků na Kerbera platil Orfeus – ale ten dokázal omámit celé podsvětí včetně boha Háda, Théseus se mu raději vyhnul a vstoupil do podsvětí zadním vchodem.

Kerberos je mytologicky ze stejného vrhu jako Anúbis, podsvětní bůh Egypťanů, či smečky, štvoucí prokleté duše na severu (Annwhská, Hernova, Gabrielova či Artušova). Podle Gravese vznikl tento mýtus podle křičících divokých hus, táhnoucích do hnízdišť za polární kruh.

Orthos

byl dalším psím dítětem Týfóna a Echidny. Měl ovšem hlavy pouze dvě a nevybral si zrovna skvělé povolání. Pracoval jako hlídač stáda svého strýce, trojtělého obra Géryona. I on narazil, jako většina jeho sourozenců, na Hérakla, který se vypravil Géryonův dobytek ukrást. Poctivý hlídač Orthos stádo bránil do posledního dechu. Pro svou bezúhonost není tak známý jako jeho bratři a sestry. Váže se k němu ale i polozapomenutá verze, podle níž otcem následující dvojice byl on a nikoliv Týfón. Leč držme se verze klasické, takže – trochu jsme abecedu obešli – se seznamme s dalším bratrem a tím je

Nemejský lev

Vypadal jako obyčejná, možná trochu přerostlá, kočkovitá šelma. Měl ovšem skvěle neprůraznou kůži, jež vydržela cokoliv. Choval se v souladu se svým původem, terorizoval Nemeiu a to až do příchodu známého nepřítele Týfonova rodu Hérákla. Pro hrdinu byla likvidace nemejského lva první prací pro Eurysthea a zvládl ji bez problémů.

Jak již bylo řečeno, o skutečném otci nemejského lva jde šeptaný drb. Ale v kuloárech se tvrdí, že ani matka není jistá – někdo hovoří o Chimaiře, jiní o bohyni měsíce Seléné.

 

Sfinga či správněji Sfinx

poslední prokázaná (alespoň v obecném povědomí) dcera Týfóna a Echidny také patří k figurám, jež po řecké mytologii zdědil celý svět. Žila poblíž Théb a měla ve zvyku dávat kolemjdoucím vtíravou hádanku o tom, kdo že to ráno chodí po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech.

Teprve Oidipús si zachoval chladnou hlavu a odpověděl správně (A teprve Terry Pratchett si zachoval ještě chladnější myslivnu a dokázal, že takto položená otázka je nesmysl :-).

Sfinx po Oidipově odpovědi hlavu ztratila a skočila do moře.

Sfingu převzali Řekové z Východu od Asyřanů a Babylóňanů (Okřídlení býci s lidskými hlavami) a samozřejmě z Egypta. Známá socha z Gízy je ovšem Sešep-anch – živý obraz (panovníka) – odtud jméno Sfinx.

Tak, a rodinku máme za sebou. Pěkná, co? Ještě v ní chybí krásná, leč později v obludu začarovaná Skylla, jež spolu s Charybdou řádily v moři – nejčastěji se hovoří o Messinské úžině. Ale za Skylliny rodiče jsou považováni mořský bůh Forkýs a bohyně Kratais, jenom občas je počítána mezi děti Týfona a Echidny, pročež si ji necháme na příště.

6.3.2002

Rejstřík: Monstra Draci Psi Vzduch Řecko

Gardsvor

Než se vrátíme k domácím duchům slovanským, odskočíme si po Evropě. Gardsvor, čili Strážce domu, pochází už podle jména ze Skandinávie. Jako většina domácích duchů má podobu malého človíčka a jako ve většině podobných případů se věří, že je duchem některého z předků.

17.3.2002

Rejstřík: Hospodáříčci Skandinávie

Bwca

jménem zase prozrazuje Wales. Je příbuzný s pixii, za mísu smetany rád provede všechny domácí práce. To by celkem šlo, nesmíte se však k bwcovi chovat špatně – potom se mění v pomstychtivou potvůrku, která v noci štípe spáče do nosu, krade drobné věci, ničí šaty a pozor – s chutí prozrazuje všechna tajemství. Nevím proč, ale bwcové nemají rádi abstinenty a lidi s dlouhým nosem.

17.3.2002

Rejstřík: Hospodáříčci Wales

Génius

Génius, (kromě definice mé osoby :-), je duchovním dvojníkem každého člověka – tak na to nahlíželi ve starověkém Římě. Dvojníci se vyskytují v mytologii celého kontinentu a Claude Lecoutex jim věnoval celou knihu – Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku – která česky vyšla v roce 1998 v nakladatelství Volvox Globator.

Ale vraťme se ke géniovi. Jako alter ego provázel člověka celý život a původně s ním i umíral. Později si tuto zkušenost odpustil a jen občas chodil hrob svého někdejšího chráněnce navštívit. Génia měl každý člověk (což v antickém Římě znamenalo muž a to svobodný. Otroci nárok neměli, ženy se nechávaly chránit bohyní Junonou.), ale i místo (dodnes je živý latinský termín genius loci), spolky a sdružení, vojenské jednotky. S příchodem císařství géniové povýšili stejně jako jejich druhové lárové a penáti. Na ilustraci naleznete génia uprostřed – právě mezi dvojicí lárů. Později – ve středověké interpretaci s nimi splynul, stejně jako mnoho jiných předkřesťanských bytostí s podobnými atributy.

Géniům se přinášely oběti v podobě květin a pláství medu – těch se obětovalo vždy tolik, kolik let člověku bylo. Někdy se mu říkalo tutelator (poněvadž ochraňoval tělo i duši svěřencovu) nebo medioximus, prostředník (někdy také méteme), jak ho nazývali Latinové.

Odtud přešel v podobě anděla strážného do tradice křesťanské.

(17.3.2002)

Rejstřík: Dvojníci Řím

Domovoj

Mezi nejznámější ochránce domovů u východních Slovanů patří domovoj, malý děda s dlouhým bílým vousem, chodící v červené košili, přepásané modrým pásem. Dokáže se proměnit v psa, kočku, samozřejmě hada, ale i v krysu či jiná zvířata. Má rád teplo a proto se může zabydlet i v lázních, sušárnách, prostě tam, kde nalezne pec. Každý domovoj si oblíbil jednu barvu, tuhle informaci, pro hospodáře zcela zásadní, neboť se jedná o šťastnou barvu domu, ale neprozradí.

Ve shodě s pracovní náplní jiných dei domestici se stará o dům (proto se mu říká i chozjain – hospodář), rozmnožuje majetek (jestli skutky postižitelnými dle trestního práva jako český šotek, to nevím), chrání novorozeňata.

Přízeň domového je ovšem nutno zajistit. Protože je vázán s domem, už při jeho stavbě je vhodné obětovat jehně, černého kohouta, potraviny, případně peníze. Pozůstatkem nejstarších dob jsou nálezy obětovaných dětí.

Není-li mu obětováno, není ctěn, nebo se prostě naštve (nemá rád, když se vdaná žena ukáže s nezahalenou hlavou před cizím člověkem), začne škodit. Náprava potom samozřejmě stojí mnohem víc, než jedno černé kuře, kterého bylo majiteli předtím líto.

Jako ze stejné oblasti pocházející lesovik, i domovoj má nepřítele – jiného domovoje – pokud je poražen, ten cizí začne škodit a je třeba ho vyhnat pomocí magie.

Ve stavení, respektive u něj, žije i dvorovyj, tentokrát záporná bytost, s níž má domovoj neustálé potíže. Dvorovyj se baví obtěžováním hospodářských zvířat, což domovoj samozřejmě špatně snáší – a nejen ze své pozice ochránce domu. Má totiž v nesmírné oblibě koně – když je ráno zvíře zpocené, domovoj se byl v noci projet.

Určitou partnerkou domového je korgoruše. Ta se objevuje jako kočka a pokud je domovoj před zákonem čistý, korgoruše rozhodně ne. Ta využívá svých zoomorfních schopností a z jiných domů přináší peníze a jídlo.

(20.3.2002)

Rejstřík: Hospodáříčci Rusko Slované

Ludkové

Zastavme se nyní na severu Střední Evropy. V Lužici, Polsku a také v některých oblastech Moravy patřili k ochráncům domovů ludkové, čili, jak jméno prozrazuje. maličtí lidičkové. Částečně je lze srovnat s pixii – nesídlí totiž v domě, jako většina domácích duchů, ale v horách. Vztah udržují vždy s určitou rodinou (podobně jako pro změnu browniové, ale nehledejte v tom souvislost, rozhodně ne jinou, než – možná – v hlubinách času ztracenou indoevropskou spřízněnost). Předpokládalo se, že jsou předky Lužických Srbů a původními obyvateli země – k této víře přispěly nálezy pravěkých pohřebišť lidu popelnicových polí. Jako většina představ původních obyvatel, i ludkové byli Učiteli – naučili lidi řemeslům, především kovářskému a stavařskému. Jejich jazykem byla zkomolená lužickosrbština a sotva se do kraje dostavilo křesťanství, sbalili se a zmizeli.

Ludkové měli v různých krajích různá jména, ve shodě se svým pramenem, totiž Světem slovanských bohů a démonů Zdeňka Váni, je uvedu pouze telegraficky:

Krasnoludci a karzełci (ze švédštiny nebo němčiny) v Polsku, krosnalci (zakrslíci) v Kujavsku, krośnieta v Kašubech a Pomoří, kobudové (z německého kobold) v Lužici.

(20.3.2002)

Rejstřík: Hospodáříčci Učitelé České země Polsko

Stopan

Jak vidím, ještě se stihneme přesunout o pár tisíc kilometrů na Balkán, do Bulharska. Tamní stopan byl zcela klasicky duchem některého z předků (stejně jako podle obecné představy génius a mnozí další) a stejně jako ostatní dei domestici opatroval dům a rodinu (nic nového). Dělal to ovšem tak dobře, že i po příchodu křesťanů zůstal uctíván dál, obětovala mu nejstarší žena v rodině, a to černé kuře, víno, či chléb. Když se pak do Bulharska dostali muslimové, změnilo se pouze to, že černého berana stopanovi obětoval muž.

(20.3.2002)

Rejstřík: Hospodáříčci Bulharsko

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist