Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část desátá

 

Hélios

Je neděle (což mimo jiné znamená, že opět sepisuji Bestiář pro tento týden na poslední chvíli) a neděle bývala dnem zasvěceným Slunci. V češtině to nepoznáte, v jiných jazycích ještě ano, anglické Sunday budiž příkladem.

Za slunečními božstvy se podíváme do antického Řecka, i když ne každá kultura považovala toto nebeské těleso za natolik důležité, aby ho svěřila pod boží dohled (jak se ostatně dozvíte), většina národů tak přece jen učinila. Nejinak tomu bylo ve Středomoří. Právě tam jsem se setkal s prvním podobenstvím svého života, s moralistickým příběhem Faëtonovým. Aspoň tak byl podán ve Starověkých bájích a pověstech Rudolfa Mertlíka, mé první vstupence do báječného světa mýtů. Rozmazlený synek slunečního boha si bez otcova svolení vypůjčil jeho služební vozidlo, nezvládl řízení a výlet po nebeské báni nepřežil, tolik ve zkratce. Nakolik je tato výchovná bajka jímavá (a skrývá v sobě mýtus, v zemský den, tedy v den po nejkratším dnu roku předal posvátný král svou hodnost náhradníku, mladému chlapci, který po čtyřiadvaceti hodinách vlády byl obětí rituální vraždy), přece jen nezapadá do našeho vyprávění, neboť Faëton byl pouze synem boha, jehož Řekové nazývali Hélios.

Hélios byl bohem, zaměstnaným opravdu na plný úvazek. Každé ráno se probouzel v kajutě pramice, která se plaví po Ókeanu, ve východním paláci u Kolchidy zapřahal koně do slunečního vozu, přes den putoval na západ, kde po soumraku končil v druhém ze svých paláců, vypřáhl, nechal koně napást na Ostrovech blažených, nalodil se na pramici, které po vodách Ókeanových plula celou noc na východ, kde u Kolchidy Hélios opět zapřáhl, et cetera.

Tuto jednotvárnou činnost si přece jen dokázal zpestřit, jako správný řecký bůh zplodil celou řadu potomků. O Faëthonovi už tu byla řeč (jeho matkou byla sestra Héliovy zákonité manželky Klyméné), nymfa Neairé mu povila dcerky Faethúsu a Lampetiu, které později hlídaly otcova stáda na Sicílii. Z manželského lože, jež sdílel s Ókeanovnou Persé, vzešel syn Aiétos, budoucí kolchidský král a Kirké, legendární čarodějnice. To jen tak ve zkratce, neboť jak je známo, antické rodinné vztahy jsou opravdu složité.

Sám Hélios byl synem titána Hyperiona a Theie (přičemž jak Hyperion, tak Faëthon byla jinak Héliova přízviska) – jak je vidět, původem nepatřil do nijak vznešených vrstev. Však také bylo dlouho dobu Slunce podřízeno Měsíci a většinu atributů, které v jiných panteonech držela sluneční božstva, měl u Řeků Zeus. V celém Héliově mýtu je podřízenost měsíční bohyni poznat, však také šlo o mýtus starý. Prvním důkazem budiž jeho matka, kterou podle jiných pramenů byla volooká Euryfaessa, Měsíční bohyně. Héliova stáda také působí rozpačitě – skot byl odjakživa, pro rohy, připomínající měsíční srpek, zasvěcen luně.

Měsíční bohyni Danaé byl také zasvěcen ostrov Rhodos, později spojovaný s Héliem. Sluneční bůh k němu přišel náhodou, díky tomu, že z oblohy má možnost vidět vše, co se na zemi děje. (Příliš ho to nezajímá. Ani si nevšiml, když mu Odysseova posádka ukradla několik kusů toho nejlepšího dobytka). Když Zeus rozděloval ostrovy a města, na Hélia zapomněl – skromné a pracovité Slunce se potom spokojilo s novým ostrovem, který vidělo vystupovat z vln.

Na Rhodu stála také největší Héliova socha, pověstný Kolos rhodský, přes třicet metrů vysoká, měděná a železná konstrukce, která vzala za své při zemětřesení v roce 225 před naším letopočtem.

Soch měl sluneční bůh požehnaně, s chrámy a svatyněmi to bylo horší. Slunce – jak už bylo řečeno výše – spadalo pod lunární velení.

Situace se změnila až s příchodem nového slunečního boha. Tím se stal Apollón.

(26.1.2003)

Rejstřík: Řecko Astronomie

Apollón

Se svou sestrou Artemidou patřil k oblíbeným Diovým potomkům. Jelikož šlo – opět – o děti nemanželské, nebyl jejich příchod na svět kontrolován kohortou porodníků. Těhotná titánka Létó, pronásledovaná podvedenou Hérou, dokonce nemohla nalézt místo, kde by porodila; Héra proklela zemi a Létó nesměla porodit na žádné pevné půdě. Teprve bludný ostrov Délos byl tím správným zařízením a obě děti konečně mohly poprvé zakřičet.

Až k Délu měla Létó v patách Pýthóna, dračí obludu v Héřiných službách, první Apollonovou samostatnou akcí tedy byla likvidace této božské příšery. Zaplatil za to podle tehdejšího sazebníku trestů veřejnými pracemi, osm let sloužil jako obyčejný pastýř u thessalského krále Adméta. Teprve potom se mohl dostavit na Olymp a převzít božské úřady. Bylo jich celkem dost. Jak už jsem poznamenal, stal se bohem slunce a světla, také ochráncem života, mezi jeho podřízené patřily Múzy a Charitky, pročež byl i ministrem kultury. Rovněž byl neomylným věštcem a neomylným střelcem; tuto zálibu a schopnost využíval Zeus a někdy i jiní bohové, Apollón byl i ztělesněním trestu – bez obalu olympským katem.

Ačkoliv patřil k Diovým oblíbencům, neváhal se s někdejší nepřítelkyní své matky Hérou pustit do slavného pokusu o olympský palácový puč. Když ovšem spoutaného Dia vysvobodil Briáreos, musel si Apollón spolu s Poseidonem odpracovat další a další hodiny veřejných prací – jako otroci krále Laomedonta stavěli Tróju.

Jeho aktivita sexuální byla souměřitelná s aktivitou jeho druhů, kupodivu však zaznamenal celou řadu neúspěchů, nechtěly ho ani nymfy (Dafné), ani ženy smrtelné (Kassandra). Zřejmě neshledávaly krásného, úcty požívajícího boha dostatečně zajímavým.

Přesto v řadě jeho dětí nalezneme dva syny, na které se nezapomnělo dodnes, slavného pěvce Orfea a nejdokonalejšího lékaře, později boha téhož, Ásklepia.

Pokud jde o skutečný původ, přispěchal Apollón do Řecka z Malé Asie s kolonisty jako prastaré božstvo stád. Když se kočovníci usadili, chránil jejich města a pak už byl jeho vzestup nezadržitelný. Podařilo se mu, narozdíl od Hélia, odebrat Slunce Měsíčním kněžkám, stal se předpokládaným otcem mnoha národů – kupříkladu Dórů či Míléťanů. Jeho činnost, skrytá v řadě mýtů, je v podstatě informací o helénském dobývání Řecka a úspěšných útocích proti posledním zbytkům matriarchátu a místním kultům.

(26.1.2003)

Rejstřík: Řecko Astronomie Bohové

Sol

Ač se to zdá podivné, Římané nepovažovali Slunce za nějak zvláštní nebeské těleso. Teprve když se jejich kultura ocitla v silném řeckém vlivu, převzali, téměř beze změn, kult Héliův. Sol, jako ztělesnění slunce se stal oficiálním bohem teprve ve třetím století po Kristu.

(26.1.2003)

Rejstřík: Řím Astronomie

Kalfu

Před časem jsem věnoval několik odstavců bohům a démonům haitského voodoo. Takže stručný úvod a generální rozdělení na Loa Rada a Loa Petro naleznete jinde.

Ale haitský pantheon je záležitostí rozsáhlou, však se na jeho vzniku podílelo několik kultur. A tak se k němu na okamžik vracím. Rozhodně to není naposled.

Kalfu je Maitre-Carrefour, Pánem křižovatek. Zlým, stejně jako je Legba, patřící k Loa Rada, jeho opakem. Zatímco hodný stařeček, bafající z dýmčičky, velí pozitivním duchům dne, má Kalfu na povel zlá stvoření noci. A zatímco Legba je mrňavý a na první pohled spíše soucit vzbuzující, je Kalfu vysoký ramenatý chlap, v jehož přítomnosti není radno déle se zdržovat. Jeho symbolem je měsíc a jednou z jeho funkcí hlídat bránu z onoho světa, za níž se tlačí nespočet zlých démonů. Protože jeho magické schopnosti jsou vpravdě ohromující (jak jinak, zvláště v oblasti magie černé) není pro něho problém měnit lidi ve zvířata či ovládat jejich myšlení.

(2.2.2003)

Rejstřík: Voodoo Karibik

Ghede

I Papa Ghede hlídá křižovatky, ty věčné, na které jednou musí dorazit každý z nás. Je Pánem smrti, strážcem hřbitovů a kontaktem se záhrobím. Na druhou stranu je ochráncem dětí a snaží se, aby dospěly, neboť člověk by měl prožít celý život. proto je volán k záchraně nemocných dětí. A aby se nenudil, je i bohem erotiky. Žije, jak jinak, na hřbitově a po nocích navštěvuje kostely.

Má slušný apetit a miluje solené ryby, pálivé papričky, opékanou kukuřici a opékané banány. Také rum a dobrou cigaretu. Čekáte-li netrpělivě na obětovaná černá kuřata, pak jste u toho správného.

Dalším Ghedeovým symbolem je kříž nad hrobem, oblíbeným dnem sobota a barvou oblečení černá, čímž se prozrazuje jeho příslušnost k Loa Petro. Ale zase tak jednoduché to není. Nosí sice černé brýle a vládne zombiím, pročež se bez něho neobejdou ti, kteří chtějí provozovat černou magii a z toho důvodu bývá někdy spojován s Baronem Samedi, jiné prameny ho ale této figuře podřizují, případně přiznávají, že Baron je odvrácenou tváří Ghedeho. Což se zdá být nejpravděpodobnějším.

(2.2.2003)

Rejstřík: Voodoo Karibik

Zaka

jemuž se někdy říká Azacca, je haitským ministrem, pardon, božstvem zemědělství. Vypadá jako rolník a rolníky je také uznáván. Stejně jako oni chodí bos a ve slaměném klobouku. Je ochráncem farmářů a jejich polí

A pozor, zdá se, že je bratrem pána mrtvých Ghedeho – Papa Ghede navštěvuje Zakovy obřady a naopak.

(2.2.2003)

Rejstřík: Voodoo Polní bytosti Karibik

Zipové

Z Haiti je to jen kousek přes Karibské moře do Střední Ameriky, a i ta je plná nadpřirozených tvorů, neobvyklých zvířat, mýtů, legend a pověstí. Ta vyprávění mají většinou společnou barvu – krve, neboť tamní náboženství považovala za vhodné demonstrovat oddanost bohům jaksi od podlahy. Ale této zálibě se dnes pokusím vyhnout.

V případě zipů je to jednoduché, složitější by spíš bylo dobrat se jejich původu, u těchto mrňavých tvorečků s mrňavými přilbicemi a mrňavými oštěpy totiž není tak docela jasné odkud přišli. Připluli na španělských lodích, nebo patří k původním skřítkům původních obyvatel?

Dnes každopádně náleží mexickému folklóru. Vypráví se o nich, že se vyhýbají lidem jak mohou, snad proto máme záznamy o mizivém množství přímých pozorování. Zato výsledky jejich působení se lidí dotýkají přímo.

Zipové jsou totiž ochránci vysoké zvěře, proto se nedivte, když si pojedete do Mexika zalovit a vaše skvěle nastřelená kulovnice s prvotřídní optikou, jistá ruka a mnohaleté lovecké zkušenosti vám nedopomohou k tomu, aby kulka toho zatraceného jelena byť jen škrábla. Na vině nebude láhev tequily, které jste se podívali včera večer na dno, ale jen a jen zipové, jejichž kouzla činí parohatou zvěř nezranitelnou.

(9.2.2003)

Rejstřík: Mexiko

Jimaninos

Bez pomocníků se neobejde žádný bůh, natožpak někdo, kdo otáčí Kolem roku. U Aztéků a v dnešním Mexiku je to nárůdek jimaninos, který tuto práci oddře. Trocha lingvistiky: jimaninos jsou mužského pohlaví, zatímco jejich protějškům se říká jimaninas, slova sama pak česky znamenají "malé děti".

To odpovídá vzhledu jimaninos, jsou to okřídlení, buclatí a tak trochu rozjívení tvorečkové, kteří se lidem zpravidla vyhýbají. Jenom o svátku El Dia de Muerte, který připadá na druhého listopadu, tedy v den Všech svatých, tančí v ulicích, trochu zlobí a v souladu s tradicí navštěvují hřbitovy.

Což se nezdá být tak nepodstatné – existují domněnky, že jimaninos jsou dušemi dětí, které zemřely na neznámé nemoci.

(9.2.2003)

Rejstřík: Mexiko Aztékové Lidští démoni

Zotzilaha čili Zotz, vulgo Camazotz

Zotzilaha

Nu, a na závěr středoamerického výletu opět navštívíme horních deset tisíc. Ne zrovna božstvo nejznámější, jeskynního, temného a netopýřího Zotzilahu. Více informací o něm můžete nalézt v legendárním prameni tamní mytologie, v knize Popol Vuh, tam se můžete dozvědět, jak Camazotz usekl hlavu mladému hrdinovi jménem Hunapú; dotyčnému však náhlá ztráta výšky nijak nevadila, neboť se mu úspěšně podařilo projít reinkarnací. Netopýří božstvo ovšem v tehdejším boji bohů a lidí nakonec prohrálo, většina podobných legend končí vítězstvím těch hodných, rozuměj našich předků. K poražení se ovšem Zotzilaha nabízel, na koho se taky obořit, když tu máme Pána temnoty a velitele podsvětních legií, žijícího v Netopýřím paláci, jeskyni, která je vstupem do říše mrtvých. Řecký Hádes by mohl vyprávět ...

Zotzilaha (někdy plným jménem Zotzilaha Chimalman) to ovšem – mimo jiné – dotáhl daleko, stal se ochráncem tzotzilských indiánů, žijích v mexickém Chiapas, a především dal jméno jednomu z měsíců slavného mayského kalendáře.

(9.2.2003)

Rejstřík: Mayové Podsvětí

Hapinunu

Ze Střední Ameriky vede několik cest, jimiž se lze dát – na sever nebo přes Tichý oceán, případně zpátky do Evropy. nebo také přes Panamu, rozdělenou chirurgickým řezem průplavu na jih. Protože touhle cestou se v Bestiáři příliš často nevydávám, je načase tento nedostatek odstranit. Otevírají se před námi bohaté mytologie andských národů, kouzelná vyprávění deštného pralesa – ale mapa Jižní Ameriky, kterou mám teď před sebou je malá (koukám se na školní glóbus), takže pro tentokrát jen několik bytostí do sbírky.

Začneme v peruánských Andách, u Kečuů (nemusím snad už nikomu připomínat, že tomu národu obvykle s chutí a strašně špatně říkáme Inkové) a Aymarů. V nadpisu uvedení Hapinunu jsou tamní démoni ženského pohlaví, kteří poletují po nocích a chytají lidi. Tolik Encyclopedia Mythica. Ta se bohužel věnuje spíše mytologii náboženství Inků a jejich folklór (zatím) pomíjí.

(16.2.2003)

Rejstřík: Peru

Ccoa

V jižním Peru žijí, kromě Aymarů a Kečuů, také Indiáni kmene Kauri. V jejich legendách se, stejně jako jinde po celé Střední i Jižní Americe objevuje jaguár, případně jiná příbuzná kočkovitá šelma. Ta jejich se jmenuje Ccoa, je samozřejmě obrovská, žije v nedalekých horách a vládne lidským životům. Není to bytost nijak laskavá, před každými žněmi posílá nad pole bouřky a krupobití, aby si z úrody vzala své. Nejsme v Evropě a tak nás nesmí zarazit, že atributy vegetačního démona a vzdušné bytosti ještě doplňuje čistočistou démonologií, neboť mezi její sloužící se dostávají lidé, kteří zemřeli nepokřtěni. Jako správné božstvo plného nasazení se uklidní pouze hojnými a častými obětmi.

(16.2.2003)

Rejstřík: Peru Počasí

Kerrhprrh

Kdysi bývaly lesy stále zelené, kam až oko dohlédlo. A potom přišla civilizace a ... ale ne, tohle je jiná pohádka. Nebo spíše skutečnost, týkající se Indiánů z národa Ona, žijícího kdysi v Ohňové zemi. Před padesáti lety jich zbývalo padesát. Dnes už nežije jediný, zůstaly jen etnografické zápisky. A bytosti, například papoušek jménem Kerrhprrh, který kdysi věčně zelené listy obarvil červenou barvou podzimu, použiv k tomu červenou barvu své hrudi. Jak praví legenda, kterou zaznamenal J. Cambell, bylo to v dávných dobách, kdy ženy národa Ona byly čarodějnice a mnoho dnešních majestátních hor bylo lidmi

(16.2.2003)

Rejstřík: Patagonie

Pua Tu Tahi

Osamělý korálový útes není v Polynésii ničím neobvyklým. Ale Pua Tu Tahi, o němž se chci zmínit, je Osamělý korálový útes, kolem něhož by žádný Tahiťan určitě plout nechtěl. Je to nebezpečný podmořský démon, jeden ze základních kamenů tahitského vesmíru.

(23.2.2003)

Rejstřík: Polynésie Moře

Rongo Mai

Nepodařilo se mi, bohužel, sehnat žádný doprovodný obrázek pro dnešní výlet za nadpřirozenými tvory Oceánie. Ale kdybych chtěl, mohl bych si vypomoci malým podfukem. Zatouží-li bůh Rongo-Mai zjevit se věřícím, převlékne se do podoby obrovské velryby. Dělá to zajisté především proto, že svou podstatou je právě bohem těchto velkých savců. A také komet, aby to neměl tak jednoduché.

(23.2.2003)

Rejstřík: Polynésie Moře

Toniwha

Průlet Tichomořím prozatím skončíme na Novém Zélandě. Filmaři sem v době nedávné dovezli opravdu mocná stvoření, obývající jinak svět fantazie pana Tolkiena, ale ve světě nadpřirozených bytostí se druhy introdukují jiným způsobem, pročež nelze předpokládat, že se v tamní přírodě zabydlí skřeti, elfové či trpaslíci.

Maorové mají ostatně svých bohů, démonů a duchů dostatek. Toniwha je jedním z nich.

Podle tradice je – podobně jako mnoho dalších nadpřirozených stvoření – duchem někoho z předků – a jako takový má samozřejmě přisouzenu úlohu ochránce. Jsme však u protinožců a tak ho nehledejme v domě či v blízkosti lidských obydlí. Naopak. Toniwha sídlí v řekách, jezerech a pramenech, krátce řečeno v sladké vodě. Také se o vodu stará, je i v jeho vlastním zájmu, aby zůstala čistá a svěží. Což je mnohem prozíravější a ochráncovštější, než dozírání na blahobyt jedné jediné rodiny, jak mnohdy činívali jeho zaoceánští protinožci.

(23.2.2003)

Rejstřík: Nový Zéland Ochránci

Země duhových hadů

Duhový had, jehož řev se ozývá v bouři, a který se po dešti občas sklání k zemi, aby se napil čerstvé dešťové vody, není jen bytostí prapůvodních obyvatel Austrálie, Aboriginů, čili správně česky Austrálců. Plazí se mytologiemi celého světa, přičemž na jižní polokouli je jeho tělo nejvíce patrné; najdete ho v Jižní Africe i v legendách Jižní Ameriky. Duha, tento nádherný a neškodný meteorologický jev k takovému výkladu svádí. Ale na kontinentu klokanů se vyskytuje v míře více než hojné. Had, nikoliv duha.

Je opravdu obrovský, symbolizuje vodu, především v její životadárné podstatě a jako správný příslušník řádu Reptilia snáší vejce. Pokud se někdy do Austrálie vypravíte, můžete je spatřit na vlastní oči, mají svou vlastní rezervaci, která se jmenuje Devil's Marbles Scenic Reserve a pojedete k ní po Stuart Highway z Alice Springs do Darwinu. Ďáblovy kuličky dnes nesou jméno bílých Australanů, kteří kulové balvany podle evropského zvyku přičítali ke stopám činnosti čertů.

Ale Austrálci vědí své. V dávné době, kterou nazývají Čas snění, kdy na světě žili pouze duchové, snící a sněním tvořící, poletoval po obloze jeden ze nich – Duhový had. Uprostřed pouště ztratil své vejce, to časem zkamenělo a Duhovému hadu nezbývá dnes nic jiného, než občas svého nenarozeného potomka oplakat. A pak mají v Austrálii bouřky a průtrže mračen.

Vypráví se také, že z vejce se vylíhne nový had, až současný zemře.

A tady bych mohl skončit. Jenže Austrálie je světadíl, ne mizerný ostrůvek s pěti vesnicemi. A jeho původní obyvatelé samozřejmě nepatří k jednomu jedinému národu či kmeni, už proto, že do nového domova přišli v několika migračních vlnách. Skromná populace byla natolik roztříštěná, že dodnes známe přes šest stovek jazyků, což hovoří samo za sebe. Některé kmeny, prý v Gibsonově poušti, se ani nepodařilo dosud nalézt. Takže s Duhovým hadem to asi nebude tak jednoduché.

Není. Podstatou a původem je to obvykle tentýž tvor, o jakém jsem psal dosud. Když jsem se poohlížel po nějaké hrsti detailů (ve své už rozsáhlé a rozsáhle neuspořádané sbírce a také v Encyclopedia mythica, nejrozsáhlejším, avšak uspořádaném zdroji na internetu), vyrojilo se na mne duhových hadů celé klubko. S čímž se mělo počítat, vezmeme-li v potaz, že Austrálie je širokým sortimentem plazů pověstná.

Obřího hada jménem Wollunga považují někde za Stvořitele, který se vynořil z jezera v Murschison Mountains, odkud přichází též životadárný déšť. Praotec kmene Kabi ze severovýchodu, je Dhakhan, napůl ryba a z polovice had, který žije v hlubokých vodních dírách; když se pohne, je vidět, samozřejmě, v podobě duhy. Na severozápadě je duhovým hadem Kalseru, u jiného kmene pak Ungud, u něhož není jisté pohlaví. Je totiž hermafroditní a někdy bývá spatřen v podobě muže a jindy – ženy, jak jinak. A zároveň se jako had dokáže roztahovat po obloze, patrně střídá pohlaví i v této formě, ale já hadí samičku od hadího samečka ku své lítosti nerozeznám.

Pravděpodobně ze stejné snůšky jsou binbingští Ulanji a Bobbi-bobbi, pokud nejde o totožného jedince s odlišnými jmény. Oba jsou totiž aktéry stejného nebo podobného příběhu. Binbingové si vypráví, že jejich předek (Ulanji nebo Bobbi-Bobbi, vyberte si co se vám víc líbí) v čase nouze poslal svým potomkům hejno kaloňů. Ti sice dokázali přeletět skály, ale rozhodně se nechtěli nechat sníst. Duhový had tedy vyňal ze svého hrudníku žebro nebo dvě, neuplácal z něj však Evu, ale věnoval ho Binbingům, kteří tak poznali vymoženosti technické revoluce – prvním bumerangem kaloně sestřelili a mohli se najíst. Museli to být rozhodně zvláštní savci, tihle příbuzní netopýrů, protože jak znám kaloně já, není problém – pokud je najdete – je (nejlépe po ránu, kdy usínají s žaludky plnými ovoce, neboť narozdíl od příbuzných netopýrů jsou býložraví) z jejich větví sesbírat. No, tak jednoduché to zase není, ale o mnoho těžší také ne. Binbingové každopádně přišli k bumerangu, což byl vynález praktický a jako každý takový i zneužitelný. Bobbi-bobbi si své žebro musel vzít zpět (včetně dvojice mladíků, kteří se ho nechtěli pustit) a to poté, kdy Binbingové vystřelili díru do oblohy.

Austrálci kmene Ritagjingu mají za svého praotce jediného mužského člena Svaté trojice Djanggawul. Božští sourozenci, kteří do země přibyli z ostrova mrtvých Beralku, pojmenovali, tedy vytvořili, abychom přeložili jazyk mýtu, krajinu, zvířata i rostliny. Obě ženy však spolkla hadí duhová dáma jménem Galeru, takto symbol zachování života.

Jejich dcery Wawalag, žily ve posvátné studánce a žily by dodnes, kdyby odér, provázející jejich pravidelné měsíční potíže neprobudil velkého měděného hada Yurlungura. Ten, když zjistil, že se někdo odvážil vstoupit do jeho jeskyně, vzteky doslova vyrostl a obě dívky spolkl. Jenže jiní hadi ho později nařkli z pojídání členů vlastního potomstva (rodové vztahy bohužel moje záznamy neobsahují) a Yurlungur, nazývaný též Velkým otcem, slečny – živé, neboť hovoříme o bozích – vyzvrátil.

Na téhle historce jsem si opravdu nevymyslel ani slovo, ona totiž popisuje rituál, jímž byly dívky uváděny do dospělosti. O mladé muže se pak obdobně starala Velká matka, bohyně Julunggul, přirozeně také duhový had.

A ještě tu mám jednoho plaza, Einganu, jíž popisují Austrálci jako Matku Einganu, Stvořitelku, Rodičku, tvůrkyni všeho vodstva, země, zvířat a klokanů. Ta si v Čase snění užila své, jako první svého druhu neměla bohužel vagínu a tak nemohla porodit klasickým způsobem, její děti rostly v ní a jak rostly, Eingana trpěla. Nepříjemně bezvýchodnou situaci vyřešil až bůh Barraiya, který prostě na příslušném místě Einganu rozpáral a od té doby přicházíme na svět právě tudy.

Na austrálských mýtech, nepostižených zubem času a civilizací je vůbec na první pohled, poslech či počet vidět původní animisticko-totemistické představy, z jakých se zrodily mytologie a představy o světě všech národů.

Jak se stalo občasným zvykem, nezaškodí poohlédnout se na závěr po skutečných, hmatatelných a existujících duhových hadech. Vím o dvou, jenže ti by se spíš hodili do vyprávění o duhovém hadu z řeky Amazonky, žijí totiž na úplně jiném kontinentě. Tím prvním je nanejvýš dvoumetrový hroznýšovec duhový (Epicrates cenchria maurus) který se z Jižní Ameriky často stěhuje do terárií chovatelů i u nás. Druhým pak užovka Farancia erytrogramma, jejíž české jméno bohužel neznám, zato vím, že anglicky se tento severoamerický vodní had nazývá rainbow snake a skutečně tak také vypadá, barevný jako duha a stejně tak i neškodný.

(2.3. 2003)

Rejstřík: Austrálie Stvořitelé Učitelé

Machanu

Napůl ryba a napůl bůh – to není popis vzhledu, ale původu, Machanu je totiž synem opičího boha Hanumana a mořské panny Nang Supanmachy. V Thajsku, odkud pochází, se mu dostalo nejen cti v podobě sošek a vyobrazení, ale také – pro svůj vodní vzhled, původ a funkci strážce jezera, za nímž se nachází podsvětí – dal jméno jedné z lodí thajského námořnictva v dobách druhé světové války.

 

(9.3. 2003)

Rejstřík: Thajsko Voda

Ba Ngu'

Delfíni po celém světě přitahovali pozornost přímořských národů. Vypráví si o nich obyvatelé Středomoří stejně jako Polynésané nebo Afričané. V indonéském Annamu rovněž. Delfín je pro tamní obyvatele nejen laskavým a mírným stvořením, které zachraňuje ztroskotané námořníky, ale především převtělením bohyně jménem Ba Ngu'. Proto všechny mrtvé delfíny, které naleznou v moři nebo na pobřeží pohřbívají s okázalou pompou.

Nutno poznamenat, že pověst delfínů – záchranců skutečně nelže a nemusíme ani obhajovat příhodu jistého pana Áriona z řeckých mýtů. I v minulosti zcela nedávné se odehrálo několik pozoruhodných událostí. Například v roce 1966, kdy tato zvířata zachránila egyptského inženýra Mahmuda Valiho. Není to případ ojedinělý a zdánlivě dává za pravdu romantickým obdivovatelům mořské civilizace inteligentních kytovců.

Skutečnost je bohužel neromanticky prostá. Delfíni – i jiní kytovci – žijí v pospolitých hejnech, kde je, podobně jako u mnoha jiných stádních a evidentně neinteligentních zvířat, zapotřebí určitého druhu spolupráce. Řečeno slovy etologa, delfíni prokazují epimeletické chování, čili pomáhají – v rámci druhu – jeden druhému. A právě tento vrozený pud, ukazující se například při pomoci nemocným či zraněným druhům v ploutvi, kdy dva delfíni nadnášejí zraněného tak, aby mohl dýchat a neutopil se, je příčinou jejich chování i pokud jde o topící se lidi.

Kdyby člověk představoval pro kytovce potravu nebo nebezpečí, vypadalo by to samozřejmě jinak, jako v případě žraloků, které jak známo delfíni ze srdce a zhluboka nenávidí. I když ... Ale tohle si nechám někdy napříště a pro nějaký Opravník.

(9.3. 2003)

Rejstřík: Indonesie Moře

Natové

V Barmě mají v podstatě všechno na starosti natové. Jsou duchy vzduchu a větru, nebe, země, lesa, obdělaných polí a neobdělaných polí, domácností, et cetera. Však jsou také tamními obyvateli náležitě uctíváni, ve stínu každé buddhistické pagody vždy stojí nějaký ten natsin, svatyně natů a stejně jako u nás boží muka a kapličky naleznete natsiny i jinde, třeba na konci vesnice.

Už podle nevyčerpávajícího seznamu zastávaných funkcí (a to jsem ještě opomenul naty jako démony smrti, strážce pokladů nebo úzkou vybranou skupinu natů – národních hrdinů, případně jedenáct natích slečen, která stráží jedenáct královských slunečníků v Mandalay a kterým se říká nat-thami) je zřejmé, že jde o obecné pojmenování nejrůznějších nadpřirozených bytostí.

(9.3. 2003)

Rejstřík: Barma

Vizimba

Rychlá cesta kolem světa, kterou jsem v předchozích týdnech podnikl, pomalu spěje ke svému cíli. Do sbírky už chybí jen černý kontinent – zamíříme-li k němu přes Indický oceán, nemůžeme minout Madagaskar.

Než na tento velký a zajímavý ostrov přišli lidé, obývala ho rasa duchů, nazývaných vizimba. Jako každý slušný nadpřirozený národ, vynikali i oni spíše v duchovnu než v technologiích. Snad proto nacházejí jejich odkaz etnografové a mytologové, ne archeologové. Ale tak už to bývá.

(15.3. 2003)

Rejstřík: Madagaskar Národy

Inkosazana

Božstva a démoni, starající se o úrodu, jsou většinou aktivní dvakrát do roka. Na jaře, kdy se musí postarat o to, aby kulturní plodiny nastavily první lístky slunečnímu světlu a nezůstaly chrnět v podobě semen, nu a koncem léta musí asistovat při sklizni. Mezitím – pochopitelně – dohlížet, aby se ty první lístky ve sklizeň proměnily. Přes zimu si vybírají dovolenou. Někteří ji tráví v podsvětí, jiní si přivydělávají v jiném resortu.

Jihoafričtí Zuluové uctívají Inkosazanu, vegetačního démona v ženské podobě, většinou právě na jaře. Stará se o to, aby první zelené lístečky kukuřice bez problémů prošly rostlinnou předškolní výchovou přes pubertu až ke kýženému střednímu věku, kdy je bez milosti setne srp zuluského zemědělce. Démon, zaměřený na jeden druh plodiny může být samozřejmě odborníkem na slovo vzatým, hlavní roli v Inkosazanině případě ovšem hraje fakt, že původně pastevečtí Zuluové, kteří v průběhu doby přešli k poklidnějšímu zemědělskému způsobu obživy, se právě na kukuřici specializovali.

(15.3. 2003)

Rejstřík: Jižní Afrika Polní bytosti

Ošunmare

Když jsem psal o duhových hadech, dovolil jsem si tvrdit, že je to plaz značného geografického rozšíření. Ošunmare to dokládá.

Je to duhový had Jorubů, západoafrického národa, který žije (převážně) na území dnešní Nigérie už hezkou řádku let. Ze středověku je známa celá řada jorubských městských států – a co je nejzajímavější – otevřete si atlas na mapě Afriky, prosím – ve své ranné historii byl ovlivněn kulturou egyptskou a možná i středomořskou. Jestli od Nilu Jorubové přišli nebo s tou krajinou udržovali čilé obchodní a kulturní kontakty, není zatím známo, pravdou zůstává, že zaostalý černý kontinent navzdory své pověsti hostil celou řadu bohatých a rozvinutých státních útvarů už v dobách, kdy Římská říše padala na ústa, sužována celou řadou civilizačních nemocí.

Ošunmare je symbolem znovuzrození a obnovy. Spolu s dahomejskými otroky, vyváženými přes Atlantik do Ameriky, se dostal i do Brazílie. Narozdíl od dahomejských božstev, která především v Karibiku postupně získávala nové atributy, až se proměnila v loa tamního voodoo, Ošunmare si svou formu a poslání uchoval i v novém působišti.

Duhoví hadi ovšem v deštných pralesích Jižní Ameriky existovali už před touto introdukcí. Ale já si je poznamenám na seznam slibů a nesplněných slibů a určitě o nich ještě napíšu.

(15.3. 2003)

Rejstřík: Nigérie Brazílie

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, čili s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist