Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třináctá

Fext

Zrodila ho – s největší pravděpodobností – třicetiletá válka, kterou pro Země Koruny České představoval především postup švédských vojsk přes Východní Čechy a Moravu. Tam se také objevilo nejvíce pověstí o nezranitelných odvážných rychtářích, bránících své vesnice nikoliv ve jméně panovníkově, ale pro záchranu vlastních životů a majetku, což v chaosu první půle sedmnáctého století bylo jediné, v co se dalo ještě věřit.

Fext byl nezranitelný, obvykle se vysmívající překvapenému a vyděšenému švédskému důstojníku, který do něj vypálil kuli ze své pistole v přesvědčení, že tento argument mu jako vždy otevře cestu. Nezranitelný zmrzlík, jak se fextům někde hezky česky říkávalo, mu ovšem s posměchem hodil kuli pod nohy a útočníkům nezbylo než změnit se na útěkníky. Stačilo, ovšem, nabít nikoliv olovem, ale skleněnou koulí, a dopadlo by to naopak, jenže o této praktice Švédové patrně nevěděli. Aspoň většinou, v Jihlavě straší přízrak švédského generála Österlinga, který za svého života fextem byl, dívka, jejíž zavraždil milého ovšem příslušné znalosti měla a sklem naládovala.

Kdyby nebylo pozdějších pověstí, fext by sem, při vší úctě, nepatřil, protože očividně jde o obyčejného člověka, znalého magických praktik. Však také existoval i recept, jak této potřebné schopnosti dosáhnout. Narodilo-li se totiž dítě v plodovém obalu, měl se tento opatrně sejmout, usušit, uschovat a až potomek dosáhne dospělosti, předat mu ho s jednoduchým návodem k použití – Nosit pod levou paží, poskytujeme doživotní záruky.

Jenže když války skončily, fextové nezmizeli, respektive zůstala náhodnými vlivy prostředí mumifikovaná těla, která spolu s touhou po nezranitelnosti fexty původně zrodila.

A tak začali zmrzlíci strašit. Nijak zvlášť, většinou jen reagovali na přitroublé jednání živých. Někdy si i vzpomněli na rodnou církev (nebo se jen bavili) jako ten z Honbic u Chrudimi, který ležel v tamní márnici a mezi jehož nohy snesla slepice několik vajec. Když se je pokusila nějaká tetka sebrat, fext sevřel nohy a povolil až když vyděšená žena slíbila přispět na mši svatou. Ale převážně se fexti, vytažení z márnic a hrobů, jen pevně drželi svých únosců a odmítali se pustit, dokud nebyli vráceni k věčnému odpočinku.

(17.8. 2003)

Rejstřík: České země Lidští démoni

Kudibal

Dochované zprávy ho popisují jako velkého chlupatého chlapa, malého čertíka, jehož dech je silnější vichřice, krávě podobnou, leč pouze dvounohou potvoru. Vyberte si.

Tohle nepříliš rozšířené strašidlo se také někdy jmenovalo kunibal. Padesát na padesát při oslovení.

Jednoznačný (konečně) byl obor jeho působnosti. Kudibal dohlížel na dodržování zákazu draní peří v určité dny, někde to bylo v sobotu, jinde ve čtvrtek. Pokud nějaká hyperaktivní žena pracovala přesčas a v uvedený den se pustila do draní, vlétl do světnice, peří rozfoukal, občas zazpíval nějakou potměšilou písničku, a zmizel.

Se změnou technologie výroby peřin a polštářů se ztratil definitivně.

(17.8. 2003)

Rejstřík: České země

Lesní muž

Lesní muž není zarostlý, fajfku cumlající, psy vodící, jadrně nadávající a ctné dívky svádějící hajný, obvyklá to postava starší české literatury. Lesní muž je obrovský zarostlý a v korunách borovic přebývající pozdní potomek dávných lesních bohů a nižších bytostí slovanského pohanství, pozůstatek víry v lesoviky, divé muže a původní hejkaly.

Ze strážce lesa se v jeho případě stal trochu potměšilý bubák, občas se měnící v padlý strom nebo kládu, nadržující pytlákům a vyhánějící z lesa pověrčivé babky. To mu z původní formy zůstalo, stejně jako svítící oči, jimiž kontroluje cestu, když za noci obchází les.

(17.8. 2003)

Rejstřík: České země Lesní bytosti

Quirinus

Nejprve citát z Vergiliovy Aeneidy:

Tehdy přestanou války a zjemní se divoké časy,

velebná Věrnost a Vesta a Quirinus s bratrem svým Remem

budou zákony dávat a železné závory zavřou

kruté válečné brány ...

ať víme, s kým máme co do činění. Se zakladatelem Říma Romulem, který po nanebevzetí přijal jméno Quirinus.

Ale nic není jednoduché, jak se na první pohled zdá. V tomto případě budeme postupovat několik kroků zpět do minulosti. Ztotožnění Quirina s Romulem (Římané se pak, zejména při slavnostních příležitostech nazývali Quirites, Quirinův národ) je totiž záležitostí velmi mladou. Událo se v posledních staletích před naším letopočtem, kdy se všeobecně uvěřilo, že zakladatele Říma vzal na nebesa bůh Mars. Ten byl ochráncem budoucího Věčného města a ministrem vojenství – není těžké uhodnout, že před ním obě funkce zastával právě Quirinus a nanebevzetí bylo náboženským východiskem z nouze, spojením dvou kultů v pokud možno konzistentní jediný.

A ještě o krok hlouběji nalezneme v historii sabinskou osadu na kopci jménem Quirinál, pozdější části Říma, dodnes zvané Quirinale, a jejího ochranného boha, samozřejmě zvaného Quirinus.

Pokud vám jméno římské čtvrti přijde povědomé, pak ještě poznamenám, že v ní, na stejnojmenném náměstí, v Quirinálském paláci, dnes sídlí italský president.

(1.9. 2003)

Rejstřík: Řím

Anxur

je další předřímské božstvo, tentokrát podsvětní. Uctívali ho Volskové, hlavní sídlo měl ve stejnojmenném městě, které leželo někde napůl cesty mezi Římem a Pompejemi. Božstev lační a přizpůsobiví Římané kult převzali a Anxura uctívali jako Jova Anxura, tedy jednu z podob svého hlavního boha. Juppiter Anxur zůstal bytem v eponymním Anxuru, dnes známém pod jménem Terracina, chrám Jova Anxura, který byl v tomto městě nalezen, pochází z prvního století před Kristem.

(1.9. 2003)

Rejstřík: Řím

Tinia

TiniaKdyž tak lovím mezi předřímskými bohy, nemohu v žádném případě vynechat Etrusky.

Tinia (někdy jen Tin) byl jejich hlavním božstvem. Není jasné jak vypadal, i starší sošky zpodobňují někoho nápadně podobného řeckému Diovi, aby jiné zobrazovaly stejného bohy s bleskem naprosto odlišného vzezření; připočtěme k tomu ještě mladého muže na zdobených etruských zrcadlech a zjistíme, že Etruskové se – jak se zdá – s vymýšlením tváří svých bohů nijak nezatěžovali. Etruskology tato roztříštěnost představ trápí dodnes.

Tinia byl bůh hlavní a tak samozřejmě vládl blesky. V arsenálu měl tři druhy, malorážový, jímž střílel od pasu, aby pozemšťany varoval. Střední kalibr směl použít jen po konsiliu dvanácti božstev, a pro ten nejsilnější, který ničil vše, co zasáhl, se musel poradit se speciálním týmem bohů.

Se svou manželkou Turan, bohyní plodnosti, nebo podle jiných manželkou Uni, vládkyní kosmu, žil v severní části oblohy, spolu s Turan případně Uni, byl také součástí obvyklého božského triumvirátu, který v každém případě doplňovala bohyně Menrva, importovaná nejspíš z Řecka, protože se stejně jako Pallas Athéna narodila z hlavy nejvyššího boha, chodí v přilbici, ozbrojená kopím a štítem a už dle jména je vidět, že se později stala římskou Athéninou variantou Minervou.

Tiniu, honosícího se kromě blesků také oštěpem a žezlem, adoptovali Římané jako jednu ze součástí Jova, cesta k tomu nebyla složitá, protože Etruskové dodali rodícímu se Římu jednu královskou dynastii, vládnoucí v letech mínus 650 až mínus 510.

(1.9. 2003)

Rejstřík: Etruskové Bohové

Mára

Budhistický pán šestého nebe – světa chtíče, zvaného kámalóka, jako mnoho jeho indických krajanů netrpí nedostatkem v oblasti končetin, má rovnou stovku paží a projíždí se na slonu. Pravověrným buddhistům překáží v cestě k osvobození, je totiž bohem smrti, zmaru a zla. Proto se mu také říká Klevetník čili Pišuna, nebo taky Hříšník, Pápimant.

Má tři dcery, které pokračují v otcově díle, jmenují se Arati (Mrzutost), které se někdy říká Príti (Veselost), Tršna (Žízeň) a třetí je Rága (Rozkoš) jindy zvaná Rati. Ty se pokoušely svést i samotného Buddhu, ale nezadařilo se jim.

(7.9. 2003)

Rejstřík: Indie

Apsaras

jsou dalšími z nadpřirozených bytostí buddhistů i hinduistů. Pálijsky se jim říká aččhara, v obou případech se jedná o nebeské víly, tanečnice, které poletují ve vzduchu. Jsou neviditelné, ne z podstaty, skrývají se pod kouzelnými závoji. Občas je sundají, to když zahlédnou pohledného muže.

(7.9. 2003)

Rejstřík: Indie

Préta

čili péta je hladový duch, v nějž se můžete jako buddhista převtělit, pokud nebyl váš život bez poskvrny. Potom vám nezbude nic jiného, než strašit mezi světy nebo na zemi a trápit se hlady, protože vaše ústa nejsou větší než ouško jehly a navíc nesmíte jíst nic jiného než výkaly a moč.

(7.9. 2003)

Rejstřík: Indie

Gwiber

Gwiber je slovo kymrické a znamená totéž, co naše zmije, ale tohle není koutek zoologie (i když informace o zvířeně Walesu by nás dozajista poučila také) a proto se musíme vrátit o několik století zpět, abychom seznali, že v těchto dobách si pod slovem gwiber představují Walesané hada létajícího. Což nás přivádí na k potvoře, jíž dnes nazýváme drak.

Nejznámější gwiber žil v údolí jménem Wibernant (Gwiberovo údolí). Jako jediný svého druhu mohl žít jak na zemi, tak pod vodou, živil se obvykle rybami a na zemi požíral dobytek, což bylo mnohem horší. Proto byla na jeho hlavu vypsána odměna. Jedním z lovců, kteří vyrazili po gwiberově stopě byl Owen Ap Gruffydd a celou historku si můžete (anglicky) přečíst na stránkách Mysterious Britain.

(14. 9. 2003)

Rejstřík: Draci Wales

Cwn Annwn

Jsou to walesští příbuzní anglických barghestů, psích přízraků smrti. Annwn je ovšem podzemním světem, obývaným démony a kouzelnými bytostmi, světem známým ze starých keltských pověstí, jemuž vládl Gwynn ap Nudd, Cwn Annwm pak v překladu znamená prosté Annwnmští psi. Někdy se jim příká Cwn Mamau, Psi matek, ale proč, to mé prameny neprozrazují.

Zato hovoří o tom, že annwmská smečka se nezabývá jen ohlašováním smrti, ale ráda se účastní Divoké honby, zjevení až děsivě podobného naší Divoké honbě, čili Štvaní. Ta se objevuje především na podzim a bílí psi s rudýma očima se v ní docela jistě dobře vyjímají.

(14. 9. 2003)

Rejstřík: Psi Divoká honba Wales

Gwyllion

Démoni ženského pohlaví, žijící ve waleských horách, kde svádí poutníky z cest, což je oblíbenou zábavou a pracovní náplní mnoha nadpřirozených bytostí.

(14. 9. 2003)

Rejstřík: Wales Bludné kořeny

Fylgja, Hamr a Hugr

Problematika alter ega, tedy dvojníka, je záležitostí natolik složitou, že se mi do ní prostě nechce. Ale abych vyplnil něco bílých míst na mapě, představím vám trojici dvojníků, čili duší; obsadím tím několik další území – o dvojnících se tu kdysi začalo zprávičkou o můře, pokročíme tedy o krok vpřed tímto směrem, a zároveň se poohlédneme po mýtech skandinávských, jimž se (opravdu nevím proč) zatím vyhýbám.

Severské pojetí duše a dvojníka je navíc opravdu dobrým úvodem pro vážné studium, obsahuje totiž i prastaré prvky šamanismu, stejně jako vlivy pozdější, udržuje si po dlouhá staletí kontinuitu a kořeny s pradávným pohanstvím. Do složitejších rozborů se samozřejmě pouštět nehodlám, jen upozorňuji, že cesta je otevřená.

Fylgja

čili Doprovázející, je první z trojice severských duší. Svou funkcí patří k ochráncům, andělům strážným, kteří doprovází člověka, je duchovním dvojníkem a aby to Vikingové měli jednodušší, fylgjur (to je, prosím, množné číslo) může mít člověk víc. Závisí to na síle, genetiku ovšem nelze pominout, protože syn či dcera mocných rodičů nemůže být padavkou.

Fylgja totiž existovala dlouho před vaším zrozením a bude žít i po něm – ve věšteckých snech můžete spatři fylgju, většinou v zvířecí podobě, vašeho ještě nenarozeného dítěte. A fylgja v podobě obří ženy se s člověkem přijde rozloučit v okamžiku jeho smrti. Pravděpodobně pak po nějakém čase nastoupí do služby u dalšího lidského jedince. Abnormálně vyvinuté ženy se v severských mýtech objevují i v mnohem známější podobě valkýr, přijíždějících pro padlé válečníky, jistá podoba tu sice je, ale rozvádět to nebudeme. Fylgja se objevuje před smrtí a někdy i v podobě šedého nebo červeného zvířete.

Zvířecí podobu mívá i při svých výletech mimo tělo, které vykonává, zatímco chráněnec klidně spí. No, klidně. Pokud musí dvojník zasahovat (například léčit ránu, která se na těle objeví v blízké budoucnosti – strážný duch totiž pracuje s předstihem), prožívá to člověk ve snu. Někdy i dvakrát, jako jistý An, kterého ve spánku navštívila babizna, aby na něm provedla vivisekci. Vnitřnosti, které z Ana vyoperovala, si odnesla, za jakým účelem poznal náš Seveřan o několik dní později, kdy byl těžce raněn ve skutečné bitvě. Když ho oplakávali, domnělá mrtvola se náhle zvedla a prohlásila, že ve snu znovu spatřil samozvanou chirurgičku, ta si při druhé návštěvě přinesla ukořistěné vnitřnosti a vrátila je zpět na své místo.

Netřeba připomínat, že v bitvě byl An zasažen do krajiny břišní. Ale co tak nepřítel probodl, když budoucnosti znalá fylgja včas uklidila ohrožené orgány na bezpečné místo? To ví jen Bůh a Svatý Václav, jak praví oblíbený kapitán z českých detektivek.

Hamr

je dvojníkem tělesným, duší, která se občas vydává na cesty a prohání se po okolí. Nemusí mít – a často ani nemívá – podobu svého majitele, pánové Dufthak a Storolf, oba mistři v rozdvojování, si vyřídili své spory o pozemky právě prostřednictvím svých dvojníků, přičemž ten první v podobě býka, druhý pak medvěda, jak se dozvíte v jedné islandské pověsti. O zbabělosti obou mužů tu nemůže být ani řeči, všechny rány, které hamr obdrží, se – jde o Dvojníka, nezapomínejte – přenesou na tělo jeho majitele. Takže jste-li eigi einhamr, čili člověk s vrozenou schopností tělesného rozdvojení, tak pozor.

Stejně jako duševní dvojník, fylgja, i hamr se zjevuje při smrti svého zaměstnavatele – v tomto případě, neboť jde o hmotnou a vlastní část osobnosti jednotlivce – navštěvují blízké a přátele. V té podobě, v jaké člověk zemřel, což nemusí být v případech smrti násilné hezká podívaná.

Hugr

Třetí vikingská duše je jakousi další inteligencí, právě tou, která má na svědomí vznik hamra. Existuje mimo člověka, jde o entitu naprosto nezávislou a jen tu a tam do člověka vstupující, člověk je jím navštěvován, jak rekapituluje Régis Boyer. Je to původní duše ve smyslu životní síly.

(21. 9. 2003)

Rejstřík: Skandinávie Dvojníci

Rýbrcoul

Ačkoliv mu nejčastěji říkáme Krakonoš (což je jméno poměrně moderní a ve starších pramenech ho nenajdete), patří horskému démonu a geniu loci Krkonoš jméno Rýbrcoul. Taky Rybecoul a Librcoul, německy pak Rübenzahl. Tváří v tvář je pak záhodnou oslovovat ho pan Johanes, případně pan Jan z Hory, jak nás ujišťují praktičtí démonologové, protože Rýbr ... pan Johanes nerad slyší své pravé jméno. Však také kolem něj vznikla celkem dlouhá a složitá lingvistická debata.

Prý to bylo jméno původně posměšné, vycházející z německého Rübe – řepa a zahlen – počítat. Anebo podle A.J. Tůmy-Patry je původem z rubec, rozuměj dřevorubec, čili Dr. Voštěp. Případně přesmyčkou ze jména luciper. Nebo bylo na začátku jméno Roncevall? Kdo ví.

Málo se ví, že původně patřil k démonům povětří a jako horský duch se zavedl až později. Existuje i kuriózní pověst, tradující se v Bohdanči, podle níž se v tomto městě narodil Rýbrcoul jako plod lásky mezi jistou slečnou a jejím, v době aktu bohužel už zesnulým, milencem. Přízračný otec pomohl svému synu k majetku, panství nad Kunětickou horou, kde mladý pan Johanes započal démonskou kariéru.

Jako horský duch je samozřejmě považován za obra, sedávajícího na Sněžce, někdo připomíná, že je skřítkem (tady je poznat skutečně starý Krakonošův původ, neboť v dobách pohanských nebýval mezi obry, trpaslíky a skřítky žádný rozdíl ve výšce). Jisté je, že se uměl převtělovat, nejobvyklejší metamorfózou byla samozřejmě podoba lidská, pověsti vypráví o mniších, myslivcích, hornících či neidentifikovatelných starcích, nevyhýbal se ani podobě koně, žáby, havrana nebo kohouta. Všechno to samozřejmě byly převleky, jejichž pomocí Rýbrcoul obcházel hory. Aby je hlídal nebo aby si střílel z lidí, jeho smysl pro poněkud sarkastický či černý humor je znám z mnoha příběhů.

Kromě folklórních zápisků se zachovaly – a to z doby nedávné – záznamy o obětinách, které lidé z hor a podhůří Rýbrcoulovi přinášeli. Nebylo na tom nic zvláštního, protože vládce hor vládl i živly a (jak známo z populární televizní série o Ančeti, Kubovi a hajném) začasto jich užívá, aby si vynutil své. Bouře, krupobití, povodně, letní sníh, nic z toho není milé, pročež se ještě začátkem devatenáctého století obětovali Krakonošovi černé slepice a černí kohouti. Pořádaly se poutě, při nichž u pramenů Labe se kohouti pouštěli do lesa a slepice házely do vody, po tři dny tu poutníci sbírali léčivé byliny a vodu z pramenů, kterou pak po návratu omývali dobytek.

Léčivé byliny pěstoval i sám pan Jan z Hory, a to v nám dobře známé zahrádce. I když se ví, že se nalézá v Obřím dole, nikdo ji nikdy nenašel.

Rozsáhlý archív pověstí – ne všechny jsou z Čech, Krkonoše mají i druhou, dnes polskou, stranu – se nachází ve Vrchlabí. Takže jestli plánujete nějaký nedělní výlet, proč nenavštívit tamní muzeum?

(5. 10. 2003)

Rejstřík: České země Hory Vzduch Lidští démoni

Horští duchové starých Slovanů

Na horách vysokých, na Horách Svatých, žil podivuhodný bohatýr, že takového na celém světě nebylo. Nejezdil Svatohor na svatou Rus, protože matka syrá země ho neunesla. Těžká byla mu bohatýrská síla jeho, těžká jako nejtěžší břemeno. Kdo chtěl poznati tohoto slavného nejstaršího a nejsilnějšího bohatýra, musil si dojíti na ty hory vysoké a tam se mu hluboce pokloniti.

V citátu z ruských bylin jsme se seznámili s obrem Svjatogorem, pozdějším přítelem Iljy Muromce. A také se dozvěděli, že byl tak těžký, že ho země neunesla, není na tom nic podezřelého, když přiznáme, že Svjatogor byl personifikací zemské tíže čili gravitace. Prastarou úctu k horám je vidět z jeho jména; ačkoliv byliny náleží celkem moderní době, je jasné, že nevznikly ze vzduchoprázdna, ale skrývají v sobě pradávnou slovanskou víru. Ve Svjatogorově případě kult hor a podzemí.

Jako většina starých kultur, i u našich předků bylo v oblibě uctívání výrazných geologických útvarů. Nemusíme chodit daleko, vždyť praotec Čech vylezl přece na Říp, neznámí, zato doložení uctívači šplhali na Milešovku (potvrzeno archeologickými nálezy), na Łysou Góru ve Slezku, ke třem Triglavovým chrámům na třech pahorcích ve Štětíně, et cetera. O kultu kamenů, rozšířeném od pravěku do novověku po celé Evropě, ani nemluvím. (Jenom upozorňuji, že mnoho keltských studánek, prohlubenin v kamenech, sloužilo více Slovanům a Germánům.)

Z takové sakrální obliby nemohla nevzniknout celá řada mytologických, později folklórních, figur.

O některých už tu byla řeč. Například o bulharských samovilach samogorskych. O jiných ještě ne.

Například o nadutých obrech. v něž věřili Východní Slované. Tihle asilkové či osilkové přetvářeli krajinu, díky jim vznikaly řeky a skály, padaly stromy a mnohé kameny se pod jejich pěstmi rozpadly na prach.

Srbský gorjanin (už zase kořen hora ve jméně) léčil nemoci, zatímco slovinský labus naopak lákal do svého podzemního obydlí malé děti. Aby to nebylo tak zlé, měli Slovinci ještě dva další horské duchy, bílého běliče (jindy labera) a černého dimka, kteří za úplatu v podobě chleba. mléka a sýra naváděli havíře k rudným žilám.

V úctě byli též görzonové, horští duchové lüneburských Slovanů, kteří si tu a tam vypůjčovali od lidí potřeby ku pečení chleba, vraceli je pak i s pěkně upečeným bochníkem.

Na Slovensku hlídal podzemní poklady kovlad, horníci ho před každým výstřelem varovali, protože v opačném případě by mohli přijít k úrazu sami. K ruce míval kovlad permoníky (o těch příště) a také protějšek, zemnou paní neboli runu, která se specializovala na šéfování zlatých dolů, inu, ženská je ženská.

A tak by se dalo pokračovat dál. Vynechal jsem Čechy, o nichž tu bude řeč za týden. Přece jen si domácí duchové zaslouží svůj vlastní prostor.

(12. 10. 2003)

Rejstřík: Hory Slovensko Srbsko, Slovinsko Rusko

Permoníci

Skřítci s celou řadou místních jmen. Začněme tedy jimi.

Permoni, perkmoni, na Příbramsku pergmoni, u Jílového perkmonti a na Kladensku perkajsti prozrazují původ z německého berggeist (důlní duch) nebo bergmänchenn (důlní mužíček) v českých zlatých a stříbrných dolech totiž začasto pracovali Němci, kteří do Čech přicházeli za prací. Na Ostravsku už je pojmenování těchto bytostí rozmanitější, tamnímu permoníku se říkávalo skarbnik, klimek, fantana, pustecký nebo také sosna.

Z letmého pohledu na jméno už lze poznat o jaké bytosti tu kráčí. Permoníci, stvoření s velkou hlavou, svítícíma očima, hustým plnovousem, širokými rameny a krátkýma nohama, byli skalními duchy, vyskytujícími se kupodivu u zdrojů užitných rud, povětšinou stříbrných a zlatých. Však také byli patřičně bohatí.

Zjevovali se horníkům, věštíce blížící se katastrofu nebo objev nové bohaté žíly, proto máme k dispozici celkem dokonalý popis vzhledu a chování těchto nadpřirozených tvorů.

V první řadě je bylo nutno pozdravit havířským Zdař bůh, jinak bylo zle. Nebylo záhodno perkajsta, který si postavil hlavu a nechtěl ve štole uhnout z cesty, obcházet, jedinou možností jak se dostat dál bylo prolézt permonovi pod nohama. Vzhledem k jejich výšce to rozhodně nebylo jednoduché. Zjevným atributem byla lampa s jasným a zářivým světlem, oblečení nakupovali ve stejných módních salónech jako havíři, nejdřív nosili kytli, později s úřednickými distinkcemi, v devatenáctém století se spolu s horníky převlékli do praktičtějších pracovních úborů. Někdy se ovšem neobjevovali celí, jen vystrčili z nějaké díry hlavu. Jindy je bylo slyšet pracovat, to se považovalo za obzvlášť dobré znamení.

Podle Agricoly existovala vedle hodných permoníků i skupina záporných, která škodila, později lidová tradice podzemní nárůdek přece jen sjednotila.

Je zvláštní, že ačkoliv se permoníci objevovali ve všech dolech po celém Českém království, existovala oblast, dokonce velice známá hornická oblast, kde nežili. Bylo to Jáchymovsko. Funkci permoníků tu zastával Důlní duch čili Berggeist, hlídající své poklady a využívající k tomu několika podob. Viděli ho jako hrbatého človíčka, mohutného vysokého muže nebo jako světýlko. Horníky někdy táhlým zpěvem varoval před závaly.

(26. 10. 2003)

Rejstřík: Hory České země

Skalní muž, Skalní duch a Skalník

Jsou to tři různé bytosti.

Ten první bydlí v jisté skále u Železného Brodu. Vybíhá z ní každý večer v podobě černého psa, když se vyvenčí, vrátí se zpátky. Ve skutečné podobě tohoto na poměry skalních a zemních duchů chudého démona můžete spatřit jen na Svatého Petra a Pavla, kdy skalní muž kolem oběda přijímá návštěvy. Stačí jen třikrát zaklepat.

 

To skalní duch je mnohem nebezpečnější stvoření. Znali ho dělníci z lomů, jakmile uslyšeli dusot koní nebo hluk silné vichřice, věděli, že je zle.

 

Podobu trojhlavého, oheň chrlícího krkavce měl skalník. Sídlil v kopci zvaném Škarmaň u Domažlic, objevoval se také v Krkonoších, kde s oblibou provázel silvestrovské opilce, které zavedl na skálu a pak do nich strčil.

Jiní skalníci se objevují na pověstmi opředeném a na nadpřirozené bytosti bohatém hradě Svojanově. Tamních skalníků je šest a patří mezi lidské démony, jsou dušemi šesti zedníků, kteří budovali tajnou chodbu z hradu a podle tehdejších zásad utajení byli po vykonané práci zavražděni.

(26. 10. 2003)

Rejstřík: Hory Duchové České země

Pégasos

Pégasos, Bellerofontés a chimaira

Známý okřídlený kůň patří do čtenářům Bestiáře také dobře známé rodiny Medúsiny. Narodil se v okamžiku její dekapitace Perseem (zapomeňte na Souboj Titánů, který tuto část mýtu pojal velice volně), spolu s obrem a válečníkem Chrýsaorem, otcem matky mnoha známých oblud Echidny.

Pegasos i Chrýsaor byly opožděnými následky jedné noci, jíž Medúsa strávila v Athénině chrámu s Poseidonem. Snad právě proto je Pegasos koněm.

Rychle běhající a rychle létající tvor se usídlil proti koňské přirozenosti ve vysokých horách, místa pobytu střídal, nejčastěji se vyskytoval na Parnassu a boiótijském Helikónu. Tam, v háji zasvěceném Múzám, náhodným klopýtnutím otevřel cestu na svět prameni Hippokréně, jeho oblíbeným napajedlem byl ovšem pramen Peiréné na Akrokorinthu. To bylo všeobecně známo, a tak byl u Peiréné lapen Sisyfovým vnukem Bellerofontem. Neobešlo se to samozřejmě bez pomoci bohů, v tomto případě Athény, která Bellerofontovi darovala zlatou uzdu.

Jiná verze příběhu ovšem říká, že od Athény dostal Bellerofontés Pegasa i s uzdou a další, že létajícího koně věnoval muži, (který se původně jmenoval Déliades a teprve poté, kdy zabil nějakého Bellera tak přijal přezdívku Bellerofontés), Poseidón, který byl prý ve skutečnosti pravým Déliadovým otcem. To se nám to pěkně zamotává, co?

V každém případě tu byl muž na létajícím koni, který měl pro lýkijského krále Iobata zabít příšeru jménem chimaira. Ve skutečnosti ovšem král věřil v to, že chimaira zlikviduje Bellerofonta, nápad to byl dobrý, ale Pegasovou pomocí nevyšel. Bellerofontés totiž z bezpečné výšky zasypal chimairu šípy a v závěru jí do tlamy vrazil na kopí připevněnou kouli olova. Byl to velice chytrý tah, horký dech nestvůry kov roztavil, roztavené olovo steklo do chimaiřina žaludku a spálilo jí vnitřnosti.

Pak následovaly další Iobatovy pokusy zbavit se Bellerofonta pomocí někoho jiného, jednomužná letecká jednotka zasahovala proti Solymiům a Amazonkám a poté proti pirátům, které vedl vzteklý válečník Cheimarrhos a kteří připluli na lodi, ozdobené na přídi lvem a na zádi hadem. Tedy znovu chimaira, tentokrát v realističtější podobě.

Nakonec se ukázalo, že podezření, pro něž chtěl král Bellerofonta zlikvidovat, není pravdivé a tak strávil hrdina zbytek života v poklidu a bohatství. Sláva mu stoupla bohužel do hlavy, na stará kolena se vypravil na Pegasovi až na Olympos. Diovi se to ale nelíbilo a Bellerofonta shodil ze sedla, Pegasos ovšem do sídla bohů dorazil a sloužil pak Diovi jako nákladní zvíře, vozil jeho blesky. A dostal se na nebesa v podobě souhvězdí.

Tolik mýtus. Skutečnost představuje Pegase jako měsíčního koně, jehož pomocí kněžky přivolávaly déšť, podobným zvířetem je i hřebec Árion.

(26. 10. 2003)

Rejstřík: Řecko Monstra

Árion

Ačkoliv mnohem populárnějším nositelem tohoto jména je pěvec, kterého po vynuceném skoku do moře zachránil delfín, existuje i jiný Árion, rychlý a létající kůň, jehož Poseidón zplodil s bohyní Démétér (Árionovým sourozencem v tomto případě byla nymfa Despoina).

Jezdil na něm Adrastos, vůdce slavné válečné expedice, zvané Sedm proti Thébám. Také na něm unikl, když útok na Théby ztroskotal. O další osudech létajícího oře nevím, jen to, že na koni stejného jména dobýval Hérakles Élidu, ale podle všeho byl koník s černou hřívou obyčejným zástupcem svého druhu a byl jen jmenovcem Poseidonova syna.

(26. 10. 2003)

Rejstřík: Řecko

Sleipnir

Sleipnir

Jako mnoho jiných bohů, ani starogermánský Ódin nechodí pěšky. Jeho dopravním prostředkem je kůň. Samozřejmě, že ne ledajaký, osminohý a velice zajímavého původu. Což o otce by tu nešlo, Sleipnirovým ploditelem byl hřebec Svadilfari, pomáhající obru Blastovi při opravách Ásgardu, poškozenému v bojích mezi Aesiřany a Vány. Zato matkou byl – to je tedy pěkně pitomé spojení matkou byl – bůh Loki.

No ano, je to možné. Tenhle nejzajímavější, jednou kladný a jednou záporný (tudíž rozhodně prastarý a nejspíš vzniklý sloučením vícero božstev) bůh se totiž proměnil v klisnu. Proč ne. Po příslušné době pak slehl a porodil hříbě. Taky dobré.

Osminohého šedého potomka daroval Loki nejvyššímu bohu Ódinovi, kdo jiný by taky měl větší nárok na nejlepšího oře na světě.

(1. 11. 2003)

Rejstřík: Skandinávie Doprava

Shoopiltee

Jeden z nespočetného stáda nadpřirozených koní, pobíhajících po Britských ostrovech. Shoopiltee je domovem na Shetlandech a že nejde o jednoho z tamních známých ponyů, poznáte podle chování. Právě jste se totiž seznámili s vodním démonem, příbuzným skotského each uisge či kelpie.

(1. 11. 2003)

Rejstřík: Skotsko Voda Vodní koně

Ohnivý kůň z Bernartic

Strašidlo lokální, objevující se jako ostatní svého druhu v noci a to na cestě z Nového Jičína do Bernartic nad Odrou. Své představení ovšem nezačíná ve čtyřnohé podobě, vlastní všem příslušníkům čeledi Equidae, nejprve má podobu hořící koule.

Na stejném místě můžete potkat i mnohem rozšířenějšího démona, totiž černého psa s ohnivýma očima.

(1. 11. 2003)

Rejstřík: České země

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist