Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmnáctá

Bludný Holanďan

Loď Bludného Holanďana

Nejdřív uvedu na pravou míru jednu obecně pojímanou nepřesnost. Bludný Holanďan, který je v českém vnitrozemí vnímán jako strašidelná loď, je označení pro jejího kapitána. Loď je v tom nevinně.

A ještě jednou: Strašidelná loď, kterou potkáte například v Severním Atlantiku není lodí Bludného Holanďana. Protože ... Moment, ještě třetí úvod.

Strašidelných lodí je samozřejmě spousta. Mám v archívu několik záznamů – například o lodi, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo, které patří lucerně jedné pasažérky další nešťastné lodě, která hledá své utonulé dítě, v Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně, na výročí svého ztroskotání se Betsy Jane zjeví u mola ve Whitehavenu. O vodách kolem ostrova Wight ani nemluvím. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend.

Loď Bludného Holanďana je ovšem nejznámější. Proč, to nevím, a celkem na tom nezáleží. Je docela možné, že to má na svědomí opravdu silný příběh, který tohoto ducha provází.

Totiž jeden z příběhů, samozřejmě, že existuje několik variant, jak pověst pohltila některé slabší legendy a jak se postupem doby vyvinula. Základ je pochopitelně společný. A tím je – vyjma ztroskotání – také místo, kde k němu došlo. Čímž se vracím k druhému úvodu.

Bludný Holanďan je totiž obyvatelem jižní polokoule. Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, upsavší duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval. Jeho vlastní legenda ovšem začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo.

Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken (čili Van Doplňte-co-chcete, jak poznamenává jeden z mých pramenů).

„U všech mořských potvor, ten mys obeplujeme, i kdyby to mělo trvat až do Soudného dne,“ nechal se slyšet.

Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. A od té doby, v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ...

Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, alkoholem nacucaném mořském vlku, který s dýmkou v zubech hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.

Vždyť už to znáte: „U všech mořských potvor ...“ a tak dále. Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali k něčemu, co se v době bez odborů a Amnesty International rovnalo hromadné sebevraždě – ke vzpouře. Kapitán, čerstvě posílený dalším korbelem piva se ke kolektivnímu vyjednávání postavil s jasným argumentem – vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A ještě ho hodil přes palubu.

Ale jen se mrtvé tělo dotklo hladiny, objevila se na palubě stínová postava.

„Jste velmi neústupný muž, kapitáne,“ zkusila to nejdřív po dobrém, ale Van Jak-se-jen-jmenoval zamával zbraní.

„Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě.“

Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plout s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.

To dodnes – podle všech verzí pověsti – provádí.

Se zákazem vstupu do přístavů to někdy tak horké není, podle mírnější podoby legendy každých sedm let smí kapitán přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zase tak nevyhnutelná, to by žádní pozorovatelé nebyli (a oni jsou, i v dnešní době), povídá se o tom, že v kapitánovi hrají dvě bytosti, Dobro a Zlo, o jeho duši, a podle toho, která má momentálně navrch, se okolo plující reálná loď zachrání nebo ne.

Už jsem tu připomínal severomořský příspěvek do různého, tak ještě, než to tu zavřeme, vzpomenu na lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán navěky trpí pro nešťastnou lásku.

Ale ta původní verze se mi přece jen líbí víc.

(18.7.2004)

Rejstřík: Duchové Jižní Afrika

Homen marinho

V překladu z portugalštiny jsou to prostě mořští muži, ale abych tenhle nárůdek odlišil od mnoha jiných mořských mužů, nechám název v originále.

Jezuita Fernao Cardi a Gabriel Soares da Silva, takto majitel cukrovaru, nám o homen marinho, vyskytujícím se v Karibském moři, zanechali varující zprávy. Vysocí muži, objevující se v létě, v blízkosti čerstvé vody, lákali hlasem kolemjdoucí (přečtěte si modus operandi příbuzného tvora z nedalekého kontinentu – Ahuizotla nebo něco o sirénách). Nebohé oběti zardousili a rozmačkali, načež se okolí oblažili zvláštním sténáním. A utekli.

Jindy si kořist odvlékali do spižírny, později nalezená těla byla chudší o oči, nos, konečky prstů a genitálie. Existuje podezření, že zrovna tyhle pochoutky si na utonulých námořnících vyzvedli krabi a ryby, protože ta místa jsou snadno přístupná, ale proč si kazit bubákologii nějakou přírodovědou. Pokud po tom přece jen toužíte, pak u vzniku mořských mužů stálo nejspíš také zvíře – vodní savec kapustňák.

(25.7.2004)

Rejstřík: Moře Karibik

Ínó, později Leukothea

Narodila se jako obyčejná princezna. Jako taková vstoupila dvakrát do stejné řeky, tedy do řeckých mýtů. První návštěva nebyla tak docela v pořádku a kdyby v druhém příběhu nedržela správné dítě, mohlo to pro ni dopadnout pěkně zle.

Ale nějaké ty podrobnosti:

Když se král Athamantos podruhé oženil, nechal si do péče svěřit děti z prvního manželství, Frixa a Hellé. Což se Ínó nelíbilo, a tak se, jako správná pohádková macecha, postarala o to, aby šli. Nevyhnala je ovšem jako Jeníčka a Mařenku do hustého lesa, ale vzala to od podlahy. Podařilo se jí nepřípustnými triky přimět manžela, aby Frixa obětoval v zájmu záchrany úrody. Frixos stanul na oltáři, jenže Athamantova exmanželka byla naštěstí bohyně oblaků Nefelé. Poslala (ona, nebo také Héra, či Zeus) létajícího zlatého berana, naložila děti a expedovala je do bezpečí, čímž se se svou následkyní postaraly o nejlegendárnější námořní výpravu všech dob, cestu lodi Argó do Kolchidy.

Později se Ínó starala o mimino své tragicky zesnulé sestry Semelé, což byl její druhý příspěvek k mýtům. Synovec měl totiž vysoko postaveného otce, samotného Dia. To by šlo, jenže na druhou stranu tu byla legitimní Diova manželka Héra a ta se o svá manželská a mateřská práva dokázala postarat. I když už byl nemanželský syn – později vysoce postavený bůh Dionýsos – pryč, Héra se pomstila. Athamás zešílel, zabil jednoho z Íniných synů, s druhým se na útěku před manželem vrhla vyděšená královna do moře.

I když by to mohl být trest za útok na nevlastní děti – a takových bylo v řeckých mýtech celkem dost – rozhodl se Zeus, jako odměnu za pomoc při Dionýsově výchově – Ínó přece jen zachránit. Ínó a její syn Melikertés se neutopili, mořské nymfy je vzaly mezi sebe a z bývalé královny se stala bohyně Leukotheá, ochránkyně plavců. Z Melikerta pak Palaimón, nový ochránce přístavů. Ten byl uctíván především v Římě, i když ho tam někdy spojovali s vlastním ministrem téhož – s Portunem.

(25.7.2004)

Rejstřík: Řecko

Nansaveset a Lionemeylan

V Mikronésii neblaze známá sourozenecká dvojice mořských démonů. Nansaveset, uhnízděný například na jižním břehu atolu Ponape, je vysoký muž tmavé pleti, šířící kolem sebe nepříjemný odér. Zabydlel se v mangrovech a odtud vyhlíží své oběti. Řečeno srozumitelně evropsky, je tento démon inkubem, sexuálním démonem, neustále toužícím svádět kdejakou sukni. I když, jak už bylo řečeno, nijak vábně nevoní, jeho dílo se mu daří, pomáhá si totiž kouzly. Návnadu ukrývá do půlky kraba, lákavá lahůdka, nastražená na cestě je většinou procházející slečnou sebrána, tepelně upravena a zkonzumována, následkem hostiny je neutuchající touha po Nansavetovi. A cesta na jih Ponape.

Když se démonu sexuální hrátky s příslušnou ženou omrzí, propustí ji. Na památku si ovšem oběť odnáší kapavku. Stejnou pohlavní chorobu věnuje svým partnerům Nansavesetova sestra Lionemeylan, poskytující tytéž démonské služby mužské části ponapské populace.

Má ovšem konkurenci, dalšího ženského démona, sukkuba jménem Lumotelan. Jakým způsobem Lumotelan láká muže nevím, zato mám informaci o tom, že v půlce milostného aktu démonka zmizí, což kromě pravděpodobného rozčarování přináší zcela určité šílenství.

(25.7.2004)

Rejstřík: Mikronésie Moře

Větřice

I když poletuje v povětří a ve jméně má vítr, není větřice tak docela démonem tohoto elementu. Tahle bytost, představovaná větrným vírem a průvanem působí bolesti zubů, uší, otoky tváře a přenáší nemoci.

Jinde v Čechách je ovšem větřice – větrný vír bubákem úplně jiné kategorie. To když někdo spí, tak se občas jeho duše vyleze protáhnout ... a jsme zase u odvěkého problému Dvojníka. Pověst, kterou uvádí Radovan Krátký v Bubácích o noži, vrženém do větrného víru, a který se zabodl do boku hostinského z nedalekého hostince, není jen vymyšlenou historkou, ale dokladuje dávnou víru v to, že jakákoliv újma, způsobená Dvojníkovi se přenáší i na člověka. O čemž se můžete přesvědčit třeba i v povídání o Dvojnících severských.

(1.8.2004)

Rejstřík: České země Dvojníci Démoni osudu Vzduch

Karbunkulus

V Tatobitech u Semil se objevuje jedna z obvyklých forem ohnivých přízraků, prozařujících české pověsti – ohnivý sud. Tenhle má i jméno – je to Karbunkulus, věc plná zlata. Když při své cestě z kopce dolů někoho dohoní, vyhne se mu. Pokud ovšem narazí na člověka, jemuž je předurčen, zastaví se a metamorfuje v hromadu zlatého kovu.

(1.8.2004)

Rejstřík: České země Věci Element ohně

Mařebyla

Dcera pána ze Sonnenbergu, hradu nedaleko Chomutova kdysi přišla o ženicha a z té nešťastné lásky se stala lesním démonem. No, vzal jsem ten příběh trochu zkrátka, ale on má několik verzí a kdo ví, jak to bylo doopravdy. Nechtěla vstoupit do kláštera a tak utekla a třela bídu, až ji utřela? Nebo jejího milého sťal šlechtic z nedaleké Jelení hory? V každém případě se v lesích okolo Výsluní objevuje lesní duch Mařebyla s plechovou rukavicí na levé ruce, láká na dřevorubcích jídlo a laškuje s nimi.

(1.8.2004)

Rejstřík: České země Duchové

Charlotte de Breze

Když jsem minulý týden naťukl duchy povstalé z konkrétních osob, napadlo mě v tom chvíli pokračovat. A vzít to trochu odjinud. Vlastně vzít je odjinud, protože strašidla tohoto typu, o nichž se tu můžete dočíst, se až dodnes rekrutovala výhradně z Čech a Británie, s nedávnou čestnou výjimkou bludného Holanďana Vanderdeckena.

První exkurzi vykonáme ve Francii.

Na počátku byla klasická, takřka operetní scéna. Manžel se vrátil domů dříve a neohlášen, způsobiv tím trojnásobný šok. Jacques de Breze ovšem jednal jako šlechtic a nevěrnou manželku Charlottu i s milencem okamžitě zprovodil ze světa. Zámek Brissac – kdyby jste ho chtěli navštívit, pak musíte do údolí Loiry, pověstného hnízdiště zámků všeho druhu – pak prodal. Charlotta tam totiž začala strašit. Vydrželo jí to až dodnes.

(8.8.2004)

Rejstřík: Francie Duchové

Albert Liddy

Pověstný Fantom pařížské Opery má celou řadu příbuzných, kromě mého oblíbeného Fantoma operety (kterýžto byl postavy hmotné a působil na stránkách báječného humoristického díla Eduarda Fikera) je k nalezení i novozélandský fantom Opery wellingtonské. Stal se jím roku 1913 stavitel Albert Liddy.

Důvod proč spáchal sebevraždu a proč začal strašit je také odvěký – kritika jeho díla. Tu neunesl a potom si dal záležet na tom, aby se nevyplatila i po jeho smrti. Ten, kdo v budově tuto znevažoval, mohl si být jist, že se mu může přihodit něco ošklivého. Za ředitelování Pata Shieldse, který odešel do penze v roce 1990, se to, podle jeho slov, stalo třikrát. Pokaždé na stejném místě. Takže při návštěvě wellingtonské Opery pozor na ústa.

(8.8.2004)

Rejstřík: Nový Zéland Duchové

Ušatý Radouš

Na první pohled jde o obvyklého obyvatele starých hradů, totiž ducha některého z někdejších majitelů. Radouš, někdy také Raden nebo Roden, už podle jména patří k hradu Radyně, však ho také, spolu s nedalekou Plzní, založil.

Ale situace tak jednoduchá není. Za kozí bradkou, špičatými zuby a dlouhýma ušima se skrývá bytost mnohem starší, přicházející z temnoty pohanského dávnověku. Pro Plzeňsko snad kdysi znamenal totéž, co Rýbrcoul pro Krkonoše. Později degradoval v obyčejné strašidlo, které svého údělu došlo nepříliš ctným modrovousovským životem; ohyzdný Radouš, syn rozhádaného zemanského páru odešel do lesů, s pomocí skřítků vystavěl Radyni a vraždil manželky, protože mu rodily stejně nevzhledné syny. Ta sedmá mu unikla a přežila, Radouš zmizel a začal strašil, jezdiv po troskách hradu s kolečkem kolomazi.

Lidová tradice praví, že pokud se Radouš se svým nákladem objeví o poledni, přižene se bouřka. Ale ve starších záznamech není k nalezení jen na Radyni, ale i v Plzni a jejím okolí. Jeden z velkých sběratelů pověstí Václav Krolmus o něm píše jako o někdejším pohanském bohu Plzeňska, jako personifikaci přírodních sil. Ale všechno je už zapomenuto a Ušatý Radouš zůstal jen v pověsti o Radyni.

Na hradě ale není sám, kdysi se prý zapříčinil o zakletí jistého neurvalého mouřenína, a tak mu nyní dělá společnost Černý Hanuš, jezdící s trakařem o půlnoci (kdy je možno ho vidět) a o poledni (kdy je neviditelný) po radyňském cimbuří. Je to ovšem společník tichý, ne že by si nechtěl popovídat, ale kletbou má povoleno pouze podomnické vyvolávání: „Kupte, kupte kolomaz.“

Ten černý pes, který hlídá radyňské poklady, toho asi taky moc nenamluví, takže to Radouš nakonec opravdu nijak nevyhrál.

(15.8.2004)

Rejstřík: České země Duchové

Green Man

Green Man

Jeho tvář se objevuje dnes už vlastně po celém světě. Ale nejčastěji ji můžete spatřit, když podniknete poznávací zájezd po anglických chrámech. Stejně jako francouzský gargoile vstoupil do architektury i tento zelený muž, jehož obličej pod maskou z listů zdobí řadu kostelů. Ať už se mu říká Green Man, Green Jack, Jack-in-the-Green, Old Man in the Woods nebo Green George, vždy jde o jedno a totéž stvoření, staré předkřesťanské vegetační božstvo, které časem zdegradovalo ve folklórní postavu. Ovšem postavu úctyhodnou, žádného strašáka.

Jeho kariéra pohanského boha je prastará, určité náznaky jeho existence lze najít už v altamirských skalních kresbách. V Evropě se objevil už v dávné době kamenné a přetrval všechny importy božstev keltských, římských i germánských, což u tak archetypální představy není nic neobvyklého. Jeho přivandrovalí příbuzní totiž nesli stejné atributy, samozřejně je to řeč o přírodním cyklu Jaro-Léto-Zima, respektive Zrození-Život-Smrt a znovu dokola. Stal se také jedním z podstatných prvků legendy Robina Hooda, je považován za pravděpodobného kandidáta na Zeleného rytíře ze známého literárního díla o siru Gavainovi.

Tohoto dobrého ducha lesa, známého po celé Evropě, nebylo prostě možno opomenout. Proto ochránce stromů, obvykle od hlavy až k patě pokrytý listím, nejčastěji dubovým, přetrval v anglických lidových slavnostech vítání jara a zabydlel se, jak už bylo řečeno, v sakrální výzdobě tamních chrámů. Není nezajímavé, že (podle Mike Hardinga) značná část kostelů s greenmanovskou výzdobou je zasvěcena Panně Marii, tahle světice totiž zvláště na ostrovech převzala funkce mnoha pohanských bohyň. Ostatně, i již zmíněného Robina Hooda Veselí chlapci (Merry Men) byli původně Marry'Men. Stejně jako Morris Dancers, kteří k vítání jara a k Zelenému muži také patří... ale to bych už zabíhal na nepevnou půdu, z níž ještě neznám cestu ven.

(5.9.2004)

Rejstřík: Anglie Lesní bytosti

Jenny Greenteeth a Peg Powler

I když je barva ve jméně dalšího dnešního návštěvníka na první pohled navádí k příbuzenství s výše jmenovaným lesním mužem, je Jenny Zelených zubů démon úplně jiného elementu. Žije v řece Yorkshire a je to ošklivá vodní babizna, topící lidi.

Její příbuznou z řeky Tees je Peg Powler, vodnice stejně nevábného vzhledu, zelené kůže, majitelka ostrých zubů, která se chová stejně jako tuzemský vodník a Jenny Zelených zubů – topí a topí, až utopí.

(5.9.2004)

Rejstřík: Anglie Voda

Jack Frost

Třetí element, protentokrát vzdušný, představuje lidová figura, kterou Jan Kantůrek hezky překládá jménem Janek Mráz. Podle všeho je pozůstatkem starých božstev, které ve Skandinávii nazývali Jokul případně Frosti. Tahle personifikace mrazivého počasí má kromě jiného na svědomí ledové malby na skle. Stejně jako jiní evropští mrazíci, příkladně ruský Děda Mráz.

(5.9.2004)

Rejstřík: Anglie Počasí

Dámy v barvě

Před dávnými a dávnými časy, ale ne, tohle je úplně jiný příběh, tedy před dvaceti měsíci jsem se tu věnoval Bílé paní. Mimo jiné jsem připomenul, že je to přízrak geograficky velmi rozšířený. A jedním z míst, které je dámám v bílém velmi blízké, jsou Britské ostrovy. Bílých paní je tam nesčíselně. Ale jako se u nás některé ženské přízraky oblékají podle jiné módy, stejně tak a v míře mnohem větší je tenhle zvyk rozšířen mimo Kontinent.

Ale pojďme rovnou k molu, ať se nám mohou představit. Jako první kráčí

 

Green Lady

tedy Paní v zeleném. Zdálo by se, že tenhle obvyklý bubák mnoha skotských i anglických hradů a tvrzí bude v určitém příbuzenském vztahu s Green Manem a novodobé pohanské kulty se tím řídí, ale nejznámější dámy této barvy jsou původu lidského.

Například Green Lady ze skotského Newton Castle. Vyšla z příběhu takřka shakespearovského. Místo Monteků s Kapulety tu byli Drummondové a Blairové z Ardblairu. A lady Jean Drummondová se zamilovala do příslušníka nepřátelského rodu. Nedopadlo to pochopitelně dobře, nešťastná Jean skočila do jednoho z blízkých lochů, čili jezer a poté začala strašit. I když to také mohlo být jinak, vypráví se také, že paní z Newton Castle si chtěla získat náklonnost jistého muže a protože nemínila ponechat nic náhodě, navštívila místní vědmu. Dostalo se jí následující rady: když stráví celou noc u Corbie Stane, což je místní výrazný kámen, a oblečena v zeleném, což je barva odění kouzelných bytostí, požadovaného chlapíka tím jistě okouzlí. Naneštěstí zemřela dřív, než patřičnou operaci provedla, a tak díky nenaplněné lásce straší v zeleném. Nejčastěji v předvečer Svátku všech Svatých, což je dnešní Halloween a někdejší keltský Samhain, čili noc z posledního října na první listopad, kdy duše mrtvých mohou vstoupit do našeho světa.

I další skotská Zelená paní, ta z hradu Balgonie, která se objevuje na zámeckých schodech a přezdívají jí Green Jeanie, je duchem někoho z rodu Lundiových, majitelů tohoto hradu. Společnosti jí tu dělá i jedna Bílá paní, ale to je na Britských ostrovech celkem běžné. Longleat House ve Wiltshiru je například duchy přímo přeplněn, kromě nějakého kavalíra, biskupa Kena a kardinála Woosleye se tu zjevuje Zelená paní původním jménem Louisa Carteletová. Ta se stala manželkou druhého vikomta z Weymouthu, což se jí dle pověsti stalo osudným, vikomt prý manželku zavraždil a tělo spálil. Pozůstatky byly i koncem devatenáctého století objeveny, realistická historie ovšem praví, že lady zemřela roku 1736 při porodu.

A tak by se dalo pokračovat, třeba s Green Jean z Wemyss Castle ve Skotsku, kterou spatřila lady Millicent Wemyssová, s paní v zeleném z hradu Crathes, nebo s Helen Gunn of Braedmore, kterou v další rodové válce, ve Skotsku tak běžné, unesl Dugald Keith, příslušník nepřátelského rodu a zavřel do věže v Ackergillu, odkud vyskočila a začala strašit.

Ale přehlídka pokračuje další modelkou, tentokrát v barvě šedé.

 

Grey Lady

Ta z Dryburgh Abbey Hotelu ve skotském St. Boswellu je opět duší nešťastné sebevražedkyně, skočivší z nedalekého mostu, zatímco dorsetská Grey Lady má v shaftsburyském Grosvenor Hotelu společnost fantomatických mnichů. O původu dalších hotelových strašidel z Killmichael County House Hotelu na ostrově Arran nebo The Thorn Hotelu v Essexu nic nevím. Ani o stejně šedivém strašidlu z Herstmonceux Castle ve východním Sussexu, které společnost dělá i Bílá paní, pak ještě duch nějakého bubeníka a duch ženy, která se objevuje v podobě bílého osla. To waleská Paní v šedém ze zámku Ruthin je zcela jistě duší zavražděné ženy.

Poslední vzorek vezmu například ze sídla Nanteos, postaveného Thomasem Powellem v roce 1739. To má duchy tři, dámu, nazývanou Jewel Lady, která straší pro své klenoty, fantomatického lovce a samozřejmě Šedou paní, která se objevuje tehdy, kdy má někdo z Powellů zemřít.

 

Brown Lady

Brown Lady na legendárním snímku

Pozor, teď předstupuje dáma velice výjimečná. Je jedním z nejslavnějších britských duchů.

Poprvé byla pravděpodobně spatřena v Houghton Hallu, ale když se Robert Walpole, slavný státník a politik a také otec otce gotického románu Horace Walpola, stal švagrem vikomta Townshenda, přestěhoval se duch na townsendovské sídlo Raynman Hallu. Jeho předchozí působení bylo zapomenuto a dnes se tvrdí, že Paní v hnědé se stala právě Walpolova sestra Dorothy.

O vánocích v roce 1835 ji poprvé v Raynman Hallu spatřili hosté lorda Townhsenda, plukovník Loftus a pan Hawkins. Co viděli? Aristokratickou dámu v hnědých šatech, s prázdnýma očima v příšerné tváři. A zjevení pokračovala, další známou a slavnou postavou, který hnědého ducha spatřil, byl Frederick Marryat, autor mnoha námořních románů. V roce 1926 spatřila Dámu v hnědém lady Townshendová, ale to už se schylovalo k senzaci.

Devatenáctého září šestatřicátého roku, ve čtyři odpoledne, totiž kapitán Provand, takto profesionální fotograf, se svým asistentem Indre Shirou vyfotili na hlavním schodišti Rayhman Hallu něco, co i chemik Benjamin Jones váhal označit za chybu v materiálu.

V prosincovém čísle časopisu Country Life se inkriminovaná fotografie spolu s historkou o její vzniku objevila a Brown Lady se stala mediální hvězdou.

 

Blue Lady

Hrad Berry Pomeroy, který byl jeden čas v držení bratra třetí ženy Jindřicha VIII. Jane Seymourové, má, jak už to bývá bílou paní, která straší v hladomorně. Podle všeho jde o Margaret Pomeroyovou, jíž do hladomorny zavřela vlastní sestra. Ale kromě ní se to objevuje přízrak Dámy v modrém, svědek hrůzného činu, který se odehrál v dávných dobách normanské invaze do Británie. Tehdejší normanský pán hradu znásilnil svou dceru a dítě, které se později narodilo, uškrtil. Z nebohé dívky se pochopitelně po smrti stalo modré strašidlo.

 

Pink Lady

V banffshirském hradě Ballindaloch se vedle obvyklé zelené paní a ducha generála Granta objevuje ještě Pink Lady, tedy Dáma v růžové.

Což už je opravdu poslední Přízrak v barvě dnešního bestiáře.

(12.9.2004)

Rejstřík: Anglie Skotsko Duchové

Grey Abbot

U tohoto ducha posloužím i přesnou adresou. Tady je:

Clydesdale Hotel

15 Bloomgate, Lanark, Lanarkshire, Scotland, UK.

Ale nenastěhoval se tam, budova hotelu se nastěhovala k němu, byla totiž postavena v roce 1792 nad někdejšími celami někdejšího františkánského kláštera. Co kdysi dávno tamní opat provedl, že začal posmrtně navštěvovat tento svět, to bohužel nevím, zato je jisté, že Grey Abbot, čili Šedý opat, nikoho neděsí, je přátelský, ba přímo opatrovnický.

Nebylo by to ovšem místo s historií, kdyby nemělo duchů více, v podkroví Clydesdale Hotelu kdysi uhořelo dítě, jehož křik se dodnes v okolních pokojích ozývá.

(19.9.2004)

Rejstřík: Skotsko Duchové

Espumeros

Tahle mořská stvoření se objevují v Kantábrii, a to v podobě tlustých dětí, hrajících si ve vlnách (takže už vím, co mám doma). Často vytrubují na lastury, které dostávají od přátelských sirén, a protože jsou Espumeros bytosti kamarádské, upozorňují tím rybáře na blížící se bouři. Stejného předmětu tu a tam použijí i jako kropicí konve (se sladkou vodou, samozřejmě), když zalévají farmářská políčka.

Od základu jsou prostě severošpanělské mořské děti v tunikách barvy mořských řas a trávy figurami veskrze kladnými.

(19.9.2004)

Rejstřík: Španělsko Moře

Cherufe

Gigantický Cherufe obývá velice nezvyklý biotop – totiž magma v jihoamerických chilských vulkánech. Krmí se mladými pannami, obvyklou to dietou mnoha monster celého světa.

Cherufe si své mladé maso vynucoval probouzením vulkanické činnosti a zemětřesením. Moudří na to reagovali tak, jak Moudří většinou reagují, místo toho, aby přemýšeli jak se příšery zbavit, radši se drželi osvědčené metody a házeli do kráterů jednu obět za druhou. Až se to přestalo líbit Slunečnímu bohu a ten vyslal dvě své dcery válečnice, vyzbrojené kouzelným mečem, který Cherufeho zpacifikoval.

Vulkány se ale i dnes občas probudí, to když se zamražené monstrum pokouší dostat ven.

(19.9.2004)

Rejstřík: Element ohně Chile

Ya-o-gah

Irokézský pán větrů Gaoh má u vchodu do své jeskyně přivázaného obrovského medvěda jménem Ya-o-gah, který není ničím jiným, než personifikací severního větru. Tenhle severoamerický profesní kolega řeckého Bórea je opravdu silný a ničivý – když ho Gaoh odváže, rozletí se zemí studené hurikány a medvědím dechem zamrzají řeky i jezera. A kdyby se snad stalo, že by vedoucí větrného resortu irokézské mytologie jednou zapomněl Ya-o-gaha znovu přivázat, mohl by medvěd zničit celou zemi, ať už bouřemi, nebo ledem.

(25.9.2004)

Rejstřík: Severovýchod Severní Ameriky Vzduch

Tieholtsodi

žije nejspíš v jezeře Michigan a tudíž je očividné, že máme před sebou další z vodních potvor, bubáků mně nejmilejších. Je-li k vidění i dnes nevím, zato je mi známa jeho neblahá role při zrození lidstva, v tomto případě navažského.

Navahové, jak známo, kdysi obývali vzdálený První svět, v němž žili v podobě hmyzích lidí. Vážek, kobylek, různých druhů brouků a braben ... mravenců, netopýrů (já vím, ani brabenci, ani netopýři, ale vysvětlujte biologickou systematiku v době kamenné Indiánům a češtinu autorovi), a tak dále. Kompletní seznam toho hmyzu je mi sice znám, ale abych již zmíněnou přírodovědu neurazil neuvádím ho, protože je v angličtině, a co já vím, jestli red ant není stejně zavádějící jako flying fox, což není liška, ale kaloň.

Jak už to s lidstvem, zejména prvotním, bývá, v Prvním světě se jim sice líbilo, ale už pramáti Eva byla pěkná šťouralka. Hmyzí lid zhřešil proti zákonům bohů také, byl tedy čtveřicí božstev a potopou vyhnán. Do Druhého světa, kde čtyřiadvacet dní žil v harmonii s tamními Vlaštovčími lidmi. Než jeden hmyzák něco provedl a stěhování národa pokračovalo. Do Třetího světa, světa Lučních koníků, kde za dvacet čtyři dny ... Přesně tak, recidiva.

Čtvrtý svět znamenal pro Hmyzí národ změnu, bohové je přetvořili v lidské bytosti. A zabyleli okolí zvířaty. Už už to vypadalo na konečnou, jenže – ne, teď už nikoho neurazili. Jednou se První muž vypravil na člunu za řeku a po čase První žena a další dámy zjistily, že se zřejmě nemíní hned tak vrátit. Řeka oddělila muže od žen.

Což ne každému vyhovovalo. Jednoho dne se pokusila jistá matka s dvěma dcerami vodu přeplavat. Matce se to podařilo.

Dcery – a tady už konečně máme hlavního hrdinu tohoto vyprávění – stáhla příšera jménem Tieholtsodi pod hladinu.

Naštěstí byli po ruce bohové.

Vody se rozestoupily a na boží žádost jeden muž a jedna žena vstoupili, spolu s Kojotem, známou to figurou mnoha severoamerických legend, do Tieholtsodiho království. Ve velkém domě nalezli jednak obě ztracené dcery, jednak dvě Tieholtsodiho děti. Lidé popadli lidi a utíkali, Kojot unesl Tieholtsodiho potomky. Což byla chyba a nic na tom nemění, že lidé o únosu nevěděli.

Už druhého dne se spousta divokých zvířat nahrnula k lidským příbytkům, aby je žádala o ochranu a o pár dní později začala stoupat hladina vod. Až zaplavila celý Čtvrtý svět.

Naštěstí se podařilo uniknout po obřím rákosu nahoru do Pátého, tedy našeho světa. Z díry, z které vylezli, ovšem dál prýštila voda, až do chvíle, kdy První muž odhalil Kojotův zločin, objevil unesené potomky a došlo mu, že se z velkého průšvihu ještě nedostali. Když ale rychle hodili Tieholtsodiho děti zpátky, voda se uklidnila.

Příběh, který jsem jen lehce nadhodil, pokračuje samozřejmě dál. Ale protože se v něm už žádná vodní příšera nevyskytuje, nechám si ho na jindy do Stvoření světa.

(25.9. 2004)

Rejstřík: Navahové Vodní bytosti

Qiqirn

Eskymáci jsou psími spřeženími známí. Své tahouny mimochodem zapřahali jinak, než zlatokopové londonovští i skuteční, zatímco bledé tváře na severu provozovaly spřežení tandemové, inuitské saně táhli psi, zapřažení v podobě stromečku, s vedoucím psem na špici. Na průkaz původu svých tahounů nehleděli, každá severská oblast má nějakého toho svého dnes vyhlášeného psa, jejichž čistokrevné potomky dnes spousta lidí trápí v kotcích (snad tahle móda už pominula, ale ještě před několika lety nedokázal můj soused přes dvě zahrady pochopit, že husky musí běhat, a že nestačí svátečně ji vzít na vodítku na procházku, nebo pustit na krcálku šest krát patnáct metrů).

Qiqirna, ač má psí podobu, by ale asi nezapřáhli. Je to totiž pes nadpřirozený, obrovský, holý, až na zbytky srsti na konečku ocasu, kolem mordy, na uších a tlapách, a děsivě příšerný.

Jenže to je asi tak všechno, co ho opravňuje k tomu, aby se hlásil k jiným, například evropským fantomatickým psům a psím obludám, Kerberem počínaje. Narozdíl od nich je totiž i přes svůj vzhled a velikost nesmírně bázlivý. Jakmile spatří nebo vyčenichá přítomnost člověka, bere packy na ramena.

(25.9.2004)

Rejstřík: Psi Eskymáci

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist