Bezejmenná: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá čtvrtá

Fenrir

Bohové poutají Fenrira

Obrovský vlk je nejstarším synem Lokiho a obryně Angrbody. Momentálně tráví život za mřížemi, respektive v poutech, a čeká na svých pět minut slávy: je mu totiž přisouzeno, že stejně jako jeho bratr Jormungand vyřídí při posledním boji Thora, on zlikviduje samotného Ódina. S takovým údělem se nemusí žít těžko, zvláště jste-li příšera, jejíž rozevřená tlama se spodní čelistí dotýká země, zatímco čumák nebes. Pokud se vám ovšem nedoneslo, že vzápětí poté budete propíchnuti mečem Odinova syna Vídara. Jak je vidět, mají skandinávští bohové všechno pečlivě naplánováno, od stvoření světa po jeho likvidaci.

Fenrir si ovšem do té doby mohl pobíhat po svobodě, kdyby mu jeho přirozenost nevelela nečekat na vzdálenou budoucnost a zaútočit na Ásgard okamžitě. Znal svou sílu a věděl, že neexistuje nic, co by nezdolal, proto se rozhodl ji za účelem demotivující propagandy demonstrovat. Nechal se bohy spoutat těmi nejpevnějšími řetězy: a křup, jedním napnutím svalů je rozlámal. Když se takhle předvedl, sebevědomí mu stouplo, zatímco Ásům šlo dolů a zdálo se, že vlčí úmysly začínají vycházet.

Jenže s bohy se to má tak – neradi prohrávají sebemenší spory a tady šlo o mnohem víc. Proto se obrátili na trpaslíky a ti jim z kořenů hory, medvědích šlach, ženského vousu, rybího dechu, ptačí sliny a kočičího dechu vyrobili jemnou, ale neskutečně pevnou pásku Gleipnir. Zbývalo jen nalákat Fenrira do pasti; což se také povedlo, i když jako záruku (protože vlk nebyl zase tak hloupý) musel mezi jeho zuby strčit bůh Tyr ruku. Přišel o ni, jenže Fenrir nedokázal pásku přetrhnout.

Pro jistotu, aby nemohl za ta dlouhá tisíciletí, která do posledního boje zbývají, Glepnir přehryzat, mu strčili mezi čelisti meč a přivázali ho ke skále Gioll. Tam také čeká na Ragnarök, kdy pouta prasknou a on bude moci vyrazit za svým osudem.

16.10.2005

Rejstřík: Skandinávie

Akhlut

Na souši se tenhle eskymácký démon objevuje v podobě vlka, ale když budete sledovat jeho stopy ve sněhu a ty zamíří k moři, tak si můžete být jistí, že kosatky, které se prohání nedaleko ve vlnách, jsou Akhlutovou vodní formou. Je to potvora zlá a nebezpečná, takže když se budete toulat po aljašském pobřeží, tak pozor.

22.10.2005

Rejstřík: Eskymáci Démoni

Tuurngait

Tuurngait (jednotné číslo zní tuurngaq) jsou inuitští démoni, mající na svědomí všechny ty nevydařené lovy, rozbité nástroje či zlomené nohy. Jsou to bytosti spirituální, postrádající tělo, takže někdy s chutí posednou nějaké to člověčí. Potom je zapotřebí umu dobrého šamana, aby démona vyhnal. Takový eskymácký exorcista pak často používá tuurngaity, které porazil a ovládl v předchozích akcích, proti démonům prozatím divokým.

22.10.2005

Rejstřík: Eskymáci Démoni

Matshishkapeu

čili Prďoch. Přes své nepříliš zlověstné jméno je duchem opravdu mocným. Pána Karibú, který nechtěl dovolit Inuitům lovit jeleny karibú, postihl zácpou, proti jeho kletbě se ani silný bůh nedokázal postavit a musel ustoupit.

22.10.2005

Rejstřík: Eskymáci

Pavoučí žena

Navažsky se jmenuje Na ashje'ii 'Asdzáá, a je to moudrá babička, která se někdy objevuje jako pavouček, jindy jako stará žena. Žije na Pavoučí skále, což je geologický útvar v arizonském Canyon de Chelly. Než se tam přestěhovala, musela ale zařídit spoustu věcí: například naučit Navahy tkát. Svou hlavní úlohu ovšem splnila hned na začátku navažské existence, když se totiž první lidé objevili na světě, museli ho sdílet s celou řadou nebezpečných potvor. Jak si s nimi poradit, to byla záležitost pro bohy a moudrá babička si proto zavolala své vnuky Nayenezganiho a Tobadjištčiho, syny Slunce a dala jim moc svého nebeského otce najít. To se jim podařilo, vyzvěděli jak monstra zlikvidovat a Navahové mohli začít existovat produktivním civilizačním životem, do něhož je uvedla právě Pavoučí žena.

30.10.2005

Rejstřík: Navahové Učitelé

Djien

Irokézští Senekové mají ve svých mýtech také pavouka, ale pro změnu čistou obludu. Djien dorostl velikosti člověka a jeho zvláštností bylo srdce, pěkně ukryté pod zemí, aby nepřišlo k úhoně (přesně tak, jak to známe od Kostěje Nesmrtelného nebo manských obrů). Přesto mu to, jak tušíte, nebylo nic platné. Othegwenhda (Pazourek), což byla zlá polovina hrdinské bratrské dvojice, odložený orgán nalezl a skrze zemi probodl větví.

30.10.2005

Rejstřík: Irokézové

Krabinay

V populárním, ale přesto tajemným, zahaleným v dalších záhadách, (omlouvám se panu Churchillovi za tu částečnou parafrázi, ale nemá říkat věty, které pak vcházejí do dějin a do hlav) haitském voodoo je Krabinay loa petro, tedy jedním z těch zlých. Obléká se do červené, je cynický a v jím posednutých lidech takovou povahu, radost z cizího neštěstí, probouzí.

12.11.2005

Rejstřík: Voodoo Karibik

Obatala

Nebeský loa, král v bílém, kteroužto barvu oblékají i jeho následovníci, se na Haiti stará především o prenatální vývoj. Pro osobu mužského pohlaví je to trochu nezvyklé povolání, ale budiž. Milovník kulinárně dobře upravených šneků tedy přejímá od Matky přírody zodpovědnost za defekty plodu, to je ostatně úděl všech gynekologů. Známější a původnější formou tohoto pána je ovšem oríša Obatalá z jiných karibských kultů, potažmo z původního náboženství jorubského, v němž představuje boha v podstatě nejvyššího.

12.11.2005

Rejstřík: Voodoo Karibik

Ekkeko

V Bolívii a jejím andském okolí si figurky Ekkeka, domácího bůžka, můžete koupit dodnes. Při správné péči o tento zástupný symbol, mající podobu skutečného boha, tedy malého mužíka s kulatým bříškem, se Ekkeko (jinak mající v náplni též vládu nad malými městy) odvděčí příslušnou porcí štěstí. K tomu musíte sošku ověsit kupříkladu miniaturami kuchyňského náčiní – a pozor, jak Ekkeka vybavíte, už z něj příslušné příslušenství neodstraňujte, to by bylo štěstí v ... ano, přesně tam.

12.11.2005

Rejstřík: Andy Hospodáříčci

Nuwalové

Duchové předků mayských Indiánů, dohlížející na životadárné deště a plodnost krajiny. Sídlí v jeskyních, jednou z těch opravdu posvátných je Paq'alibal, v němž se před mnoha a mnoha lety Mayové obraceli ke svému bohu deště Chakovi, aby později, patrně rozmrzeni jeho nespolehlivostí, Chaka zavrhli a importovali aztéckého Tlaloka. Ale ani on nepřežil své věrné, kteří oltář v Paq'alibalu zatarasili, takže byl objeven až v roce 1959.

S nuwaly dnešní Mayové komunikují prostřednictvím kněžích ajqi'ijů, Strážců dne, což jsou odborníci v otázkách víry a v otázkách slavného a pradávného mayského kalendáře (což je v podstatě totéž).

Podle tz'utujilských Mayů je nuwalským mluvčím Francisco Sojuel, hrdina, o němž se tvrdí, že žil při stvoření světa, za dob španělských konkviskadorů či před sto lety. Právě k němu se ajq'ijové obrací se svými modlitbami. Obřad to bývá složitý, plný zpěvu, obětin, naštěstí v dnešní době už nekrvavých, představovaných potravinami, cigaretami, alkoholem (ten konzumují účastníci modliteb) a kouře z pryskyřice. Přečíst si o něm, o jeskyni Paq'alibal i mnohém dalším můžete v National Geographic Česká republika z loňského listopadu.

20.11.2005

Rejstřík: Mayové

Aitvaras

Černá kočka nebo černý kohout v domě, to přece už známe. Ale tady nejde o čarodějčin domek, jemuž se všichni obloukem vyhýbají a plíží se pro magickou podporu pěkně odzadu. Jsme v obyčejné litevské domácnosti a černý tvor za kamny je příbuzný českého plivníka nebo maďarského liderce, černého kuřete, přinášejícího do domu tu nějakou tu hotovost, tu něco naturálií.

Příbuzenské vztahy se prozradí ještě lépe, když seznáte, že tahle shánčlivá potvůrka nejedná nijak altruisticky, ale vyžaduje odměnu ve výši lidské duše. Ani původ majetku nabytého aitvarasovým přičiněním není zrovna chvályhodný; jak už to u podobných démonků bývá, okrádá jiné lidi.

20.11.2005

Rejstřík: Litva Hospodáříčci

Majas gars

Litevský domácí pomocníček z minulého týdne nebyl zrovna osobou následováníhodnou, proto jsem se v sousedním Lotyšsku rozhlížel po někom morálně přijatelnějším. A tím Majas gars (nebo jinak Majas kungs) rozhodně jsou. I oni patří do domácnosti, o blahobyt a štěstí se ovšem starají trochu jinak, žádné krádeže a žádné úpisy peklu, naopak, jednou z jejich hlavních úloh je proti zlu chránit. Přidanou hodnotou pak víceméně morální podpora, ostatně, Bůh přeje připraveným a s pocitem, že máte na své straně nějakou tu nadpřirozenou bytost, se vytýčených cílů dosahuje snáze.

27.11.2005

Rejstřík: Lotyšsko Hospodáříčci

Hiisi

Dnes se jeho jméno používá jako synonymum pro ďábla nebo skřeta (i ve finských překladech Tolkienových knih je pod tímhle jménem najdete) a sám Hiisi je už od pohledu zlý lesní démon, ošklivý, bez očních víček a samozřejmě nebezpečný až hrůza. Kdysi dávno takový nebyl, nečekejte žádný příběh o zmařené lásce nebo něco podobného, jde tu o obvyklý vývoj nadpřirozené bytosti, která bývala za dob pohanských lesním bohem, strážila posvátné háje a mohla o sobě se ctí prohlašovat, že je jedním z dvanácti Kalevových synů. Ale to už je dávno, tak dávno, že se zapomnělo na to, že slovo samo znamenalo svaté místo.

27.11.2005

Rejstřík: Finsko Lesní bytosti

Gwragedd Annwn

Kdesi ve Walesu je jezero a pod jeho hladinou se skrývá potopené město, jehož kostelní zvony lze někdy zaslechnout a kostelní věže tu a tam zahlédnout, to když se sejdou ty správné chvíle.

Nic nového pod sluncem, takových městeček a vesnic je po Evropě celkem dost, ale tohle místo navíc obývají milá a krásná stvoření ženského pohlaví, jezerní slečny čili Gwragedd Annwn, které s oblibou hledají partnery mezi smrtelníky.

Takové mesaliance jsou ovšem také dobře známé, takže ani nemusíte číst dál, abyste se dozvěděli, jak skončil příběh syna jisté vdovy ze statku nedaleko Mydffai.

 

Chodíval pást dobytek ke břehům Llyn y Van Ffach, bylo to klidné místo se spoustou dobré trávy.

Jednou o poledni, když si sedl k vodě, aby se najedl, spatřil ke svému úžasu na hladině dívku, pročesávající si dlouhé zlaté vlasy. Otevřel úžasem ústa a v okamžiku zapomněl na dobytek, krmící se šťavnatou trávou, i na to, že v ruce drží chléb, kterým se chtěl nakrmit sám. Zvedl se, udělal několik bezmyšlenkovitých kroků a natáhl ruce, jakoby chtěl vzdálenou dívku obejmout.

Vodní dívka si nemohla takového gesta nevšimnout. Jen si ho vyložila jinak. Nechala pročesávání a doplula k pasáčkovi. Čekal bůhvíco, ale rozhodně ne to, co prohlásila, když si ho prohlédla:

„Ten chléb má moc propečenou kůrku.“

A zmizela v hlubině.

Pasák se otočil na podpatku a mazal domů. Svěřil se své matce a ta milující žena mu podivné podvodní stvoření z hlavy nevyháněla. Naopak, na druhý den zabalila synovi k jídlu chlebové těsto ještě nepečené, co kdyby ...

Jenže ono kdyby bylo samozřejmě málo a tak třetího dne vyrazil syn na pastvu s chlebem se správně lehounce vypečenou kůrkou.

V jezeře se objevil velebný stařec s dlouhým bílým vousem, doprovázely ho dvě krasavice.

„Pokud chceš mou dceru za manželku, musíš ji pochopitelně poznat, jasné?“ řekl pasáčkovi a zamilovaný mladík souhlasil.

Testem prošel dobře, tak už to v podobných příbězích chodí. Proto si vodní dívku odvedl domů, návdavkem si odnášel ještě věno v podobě tolika kusů dobytka, kolik budoucí paní farmářová vypočítá jedním dechem (a že měla dlouhý dech) a na závěr dobře míněnou radu:

„Musíš mou dceru opatrovat. A jestli jí třikrát bezdůvodně ublížíš, sebere se a i s dobytkem, který ti teď přinesla, odejde. Na to pamatuj.“

Vdovin syn prohlásil, že neví proč by měl své vyvolené ubližovat a pokud jde o nějaká náhodná zranění, kupříkladu vykloubený kotník, tak k tomu nemůže dojít ani omylem, protože ji bude celý život nosit na rukou.

Načež se v dohledné době konala svatba a v příslušných termínech se začali šťastnému páru rodit synové. Celkem tři. A život šel dál a dál, farmář si nemohl stěžovat až na to ...

Samozřejmě, že vždycky bývá nějaké na to ... Někdejší vodní dívka se totiž ne vždy chovala tak, jak bylo v kraji zvykem.

Držela se stranou lidí, když se slavilo, smála se na pohřbech, takže po nějakém čase dospělo manželství ke konci i bez krizí. Farmář překročil povolenou míru a vodní dívka se ztratila, a spolu s ní všechen dobytek z věna, všichni potomkové toho dobytka, včetně poraženého telete, jehož kůže ještě visela na zdi.

Farmář už svou ženu nikdy nespatřil, zůstali mu na krku jen tři synové. Na ně matka nezapoměla, potajmu je po nocích navštěvovala a učila medicíně, stali se z nich pak vyhlášení lékaři a založili tradici lékařského rodu, která přetrvala až do dnešní doby.

27.11.2005

Rejstřík: Wales Voda Labutí princezny

Séps

24-seps.jpg, 4 kB

Když Perseus nesl čerstvě odseknutou Medúzinu hlavu přes libyjskou poušť, kapky krve, krve, které ukáply do písku, se proměnily v klubko jedovatých hadů. Na ně doplatil při návratu lodi Argó z Kolchidy argonaut Mopsos, který na jednoho šlápl a ten ho uštkl do paty.

Těžko říci, jestli séps (a spolu s ním i ostatní bestiářoví hadi, amfisbéna, hammodyt i bazilišek) je přímým potomkem tohoto příběhu, ale už Lúkanos připomíná, že séps, malý ale velice jedovatý had vznikl z krve kdysi krásné, potom ošklivé a nakonec mrtvé Gorgony.

Sépsův jed je možná opravdu převelice smrtelný, ale někdejší monstrum dnes zmutovalo, stejně jako amfisbéna, v tvora absolutně neškodného, totiž v jednu z beznohých ještěrek.

4.12.2005

Rejstřík: Zvířata

Tikbalang

Napůl člověk, napůl kůň, co to je? Ne, nesázejte na kentaura, o těch už tu pár slov padlo. Tohle stvoření je doma na Filipínách, kde se skrývá v zapadlých koutech bažin.

4.12.2005

Rejstřík: Monstra Filipíny

Kabandha

Původně patřil mezi lesní duchy gandharvy, ale po jisté nepříjemnosti, která obnášela boha Indru a jeho hrom se proměnil v bytost od gandharvů na první pohled k rozeznání. Taky se povídá, že jeho vzhled má na svědomí kletba jistého mudrce, ale tím jen zdržuji P.T. čtenáře od popisu.

Jisté je, že tento syn bohyně Sri nevypadal zrovna jako ideál ženské krásy a nechoval se příkladně, až do důležitého mezníku své existence, ale o tom až za chvíli.

V době Kabandhovy literární slávy, tedy na stránkách eposu Rámajana, vypadal jako velká hromada masa a slizu bez hlavy, obdařená mnoha chapadly a nebezpečnými zuby v tlamě, otevírající se na hrudi, pod jedním velikým okem. Živil se tím, co odchytil v bažině, lidi nevyjímaje. Až narazil na Lákšmanu a Rámu, hledající Sítu. Výsledek tohoto blízkého setkání hrdinského druhu je zřejmý. Umírající monstrum ještě stačilo Rámu požádat o laskavost a princ neměl důvod nevyhovět. Když pak podle přání mrtvolu spálil, z ohně vystoupil Kabandha ve své původní gandharvské podobě a navíc slíbil Rámovi svou věrnost a podporu v blížící se válce s Rávanou.

4.12.2005

Rejstřík: Indie

Abásyové

Obvykle tihle obyvatelé jakutského podzemního světa (původně jsem napsal podsvětí, ale tohle slovo má záhrobní nádech, takže ho beru zpět) cestují v sedmičlených skupinkách a narážejí na různé hrdiny a příběhy, což jim zajistilo místo v oblíbených jakutských zpěvech. V nich jsou představováni hrubými hlasy, zatímco lidští hrdinové recitují basem a lidští hrdinové ve vývinu tenorem.

Abásyové jsou, vyjma podsvětní adresy, obdařeni ještě kovovými zuby a jak mi napsal jeden ze čtenářů Bestiáře, hlavou tohoto národa je šedivý obr se zelenými zuby a ohnivýma očima jménem Arslán Dujan Tojon.

11.12.2005

Rejstřík: Národy Jakuti

Citipati

Citipati osmolskae je oviraptor, čili dinosaurus, a jako takový se dnes objevuje výhradně ve formě petrifikovaných kostí. Stejně tak i jeho kmotři, totiž tibetští citipati (Pánové hřbitovů), nejčastější vzhled, který těmto démonům bývá připisován, je vzhled tančících kostlivců.

11.12.2005

Rejstřík: Démoni Tibet

Matagaigai

Papuánci tak nazývají stromové duchy takřka lidského vzhledu, to takřka se týká matagaigai ženského pohlaví, protože jejich ňadra nejsou souměrná, když potkáte v lese strom, postižený nějakou chorobou (jejíž jméno nemůžu najít, abych se udělal chytrým), uvidíte odkud nejspíš Papuánci aspoň část své víry v lesní původ matagaigai vzali.

Tihle démoni se totiž jinak zjevují jen nemocným, nemusíte chodit daleko a půjdete na jistotu, když si vzpomenete na Dařbujána, Pandrholu a z mýtů do pohádek přestěhovavší se praktiku se smrtkou postávající tu u nohou, tu u hlavy. Matagaigai ovšem nepostávají, diagnostikují dotykem: když se jejich prsty zaboří do těla, je to s nemocným zlé.

11.12.2005

Rejstřík: Melanésie Lesní bytosti Démoni osudu

Dionýsos

Dionýsos

Božská dvojčata Apollón a Artemis měla se svým příchodem na svět problémy, to je jisté. Ale proti prenatálním příhodám jejich nevlastního bratra Dionýsa (jiným známým jménem Bakchos) to byly pouhé drobné nepříjemnosti.

Původcem byla stejně jako v předchozím (i mnoha dalších) podvedená a rozzuřená manželka Héra, která další románek svého božského partnera Dia nepřenesla přes srdce a způsobila, že dodnes populární bůh vína a vinařů, ale také plodivé síly přírody a ovocných sadů, má několik zaručených rodišť a především zvláštní problém s rodičkou.

Byl počat běžným způsobem, to když se Zeus zamiloval do dcery thébského krále Semely. Héra se to bohužel dozvěděla a poučena z předchozích afér, jala se konat. Vzala na sebe podobu Semeliny chůvy a tak dlouho pochybovala o identitě princeznina milence, až se jí podařilo Semelu přemluvit k tomu, ať toho podvodníka, vydávajícího se za nejvyššího z bohů, donutí zjevit se ve své božské velikosti a podstatě. A že to prý nezvládne.

Semélé se umluvit nechala, Dia přesvědčila a to byl její konec; pohled na Dia, mávajícího blesky, nepřežila. Nepřežil to ani thébský palác, který, stejně jako Semélé, lehl popelem. nešťastná dívka v hrůze a bolesti ještě předčasně porodila, na to už Zeus zareagoval. Kolem nedonošeného plodu nechal vyrůst břečťan a když se oheň vyčerpal, vzal nejvyšší bůh svého potomka a zašitého do svého stehna dítě donosil. To je historie, co? Z otcomateřského stehna se Dionýsos dostal na Krétě, na Naxu, v Eleutherách, v Teu, případně v Eulidě, o to se zmíněná místa dlouho přela.

Dionýsova dobrodružství pokračovala.

Héra se zastavit nedala a snažila se být důsledná. Poslala po jeho stopě Titány a ti ho roztrhali na kousky a vařili v kotli, přičemž z kapek jeho krve vzešla jabloň s granátovými jablky. Budoucího boha znovu poskládala dohromady Rheia.

Zeus pak předal novorozence k výchově Persefoně, nebo podle jiných Hermovi, ale božský posel, jinak svobodný mládenec, se této cti z celkem pochopitelných důvodů vzdal a posunul kojence dál, k Semélině sestře Ínó. O ní už tu řeč jednou byla, a tak si tuto část historie můžete přečíst jinde.

Další zastávkou byl azyl v nýsském údolí, kde ho (stejně jako jeho otce) vychovávaly nymfy, pozdější hvězdokupa Hyády. U nich se také dostal k alkoholu, přesněji k vínu a nastartoval svou kariéru, opíjeje se se satyry a se svým učitelem Silénem. Když pak vynesl první sazenici révy ven, daroval ji athénskému pastýři Íkariovi. Včetně technologického know how, takže se záhy celou řeckou civilizací začala jako vlna šířit stejně tak záliba ve sklence, jako první pokusy o prohibici. Jenže postavit se proti bohu je čin sice odvážný, ale v základě hloupý a marný, o čem se mohl přesvědčit kupříkladu thébský král Pentheus, jehož roztrhaly Dionýsovy následovnice bakchnatky čili menády, vedené dokonce samou královnou matkou.

U Eufratu, při spanilé jízdě mladého boha (který zaznamenal i řadu vojenských úspěchů) porazil dammašského krále. Dávno před Alexandrem Makedonským dorazil do Indie, kterou ovládl a založil tam velká města, bojoval s amazonkami, vyřídil si to s Lýkurgem … tahle část historie je trochu jednotvárná a hlavně dobře popsaná.

Dionýsos zkrátka sjezdil celý svět, aby se tu alkoholem a radovánkami, tu mečem a strachem, představil široké veřejnosti a vydobyl si božskou úctu. Poté se odstěhoval na Olympos za Diem a bohyně Hestia mu dobrovolně přenechala své místo v olympské dvanáctce.

I když zkracuji co to dá, a už se sem mnoho nevejde, neodpustím si aspoň výčet toho, co mají na řečtí bohové společného, ať už podnikali v jakémkoliv oboru: totiž hezkou řádku potomků.

Z Dionýsova románku s bohyní krásy Afrodítou se narodil Priapos, pozdější zahradník, jemuž Héra (už zase) dala pro Afroditinu promiskuitu vzhled nepříliš vábný a obdařila dítě nepřirozeně velkým přirozením. Oženil se s Ariadnou, kterou opustil Théseus, jejich legitimní potomci Oinopión, Thoantes, Stafylos, Latramos, Euanthos a Tauropolos jsou už podle (celkem neznámých) jmen jen rozmnožením počtu mytologických figur.

Nakonec, aby jeho životní příběh končil happyendem, podplatil Persefonu a dostal svou matku Semélé z podsvětí. I když Héra skřípala zuby, Zeus se o svou někdejší milenku (z bezpečnostních důvodů přejmenovanou na Thyónu) postaral a na Olympu jí ubytoval.

Na nějaké vysvětlovací zákulisí mi tu už nezbylo místo, takže jen rychlý závěr:

Víra v boha vína (který k Řekům přišel nejspíš z Thrákie nebo Malé Asie) přetrvala v určité formě dodnes, ale kromě nesčetných poznámek a odkazů alkoholového druhu se z Dionýsova kultu zachovalo do současnosti i něco vznešenějšího. Z dithyrambů, představení, pořádaných na závěr Bakchových mystérií se totiž vyvinula divadelní forma, známá dnes jako řecká tragédie, zatímco z veselých venkovských pijáckých písní komedie. Taková jména jako Sofoklés, Aischylos či Aristofanés, jejichž hry uvádějí divadla dodnes, začínala právě na dionýsovských slavnostech.

A to by bylo dnes asi všechno.

18.12.2005

Rejstřík: Řecko

Zardan

Jak už bylo řečeno, pověsti, legendy, jakož i oficiální či neoficiální démonologická literatura, zná celou řadu čertů a ďáblů podle jmen, většinou však jde o bytosti prominentní, najmě pak šéfy jednotlivých pekelných resortů. Běžný podsvětní plebs takovou poctu získává málokdy. Nejspíš proto, že když obcujete s démony, máte na jazyku zajímavější otázky. Čerta, jehož potkáte náhodou, také nebudete perlustrovat, ale soustředíte se na více či méně nenápadný, v každém případě rychlý, odchod.

Jedním z těch známých neznámých je Zardan, ďábel, zmiňovaný i v pramenech francouzských, ačkoliv stálá připomínka na něho zůstala v Praze. Přesněji na Vyšehradě, v parku, kde stojí na tři kusy rozlomený sloup.

Je to památka na sázku, kterou Zardan uzavřel se Svatým Petrem. V té době se stavěl vyšehradský kostel a Svatý Petr na dílo osobně dohlížel. Čert mu pak byl k ruce coby dodavatelská firma, nosil na stavbu kamení. Nejspíš se při tom nudil nebo dal volný průchod ďábelské přirozenosti, prostě se s Vrchním polírem vsadil o to, že na Vyšehrad donese sloup z římského chrámu Sv. Petra. A to dříve, než kněz doslouží mši.

Petr sázku přijal, ale jistý si nebyl, nejspíš to bylo tím, že jako nákladního čerta si nevybral žádného pomalého slabého padavku. A proto se snažil Zardana zabrzdit.

Třikrát ho u Benátek shodil do moře, ale čert se nedal. Sám měl ovšem nákladu dost, a proto můžeme dnes najít stopy jeho odpočinku v Jižních Čechách, v Novosedlech nad Nežárkou, kde jsou v kamenech u cesty do Třeboně a na cestě z Kolenec. Ku Praze přece jen dorazil, ale pozdě, a tak vzteky praštil sloupem o skálu. Ten se rozlomil a na Vyšehradě zůstal dodnes. I se Zardanovým jménem.

25.12.2005

Rejstřík: Čerti České země

Hrabě Deym

Ve skutečnosti byl šlechticem nižším a jmenoval se František baron Deym ze Stříteže, ale pražská legenda ho povýšila.

Vycházel po půlnoci z kostela sv. Bartoloměje, v klobouku s péry a s kordem po boku; sotva vyšel na vzduch, objevil se proti němu veliký pes, hrabě tasil a sekal, bodal, nic mu to nebylo platné, protože čepel psem bez odporu procházela, aniž by zanechávala viditelná zranění.

V souladu s tradicí se v jednu po půlnoci oba přízraky rozplynuly, aby příští noc představení reprízovalo. A to prý proto, že hrabě za svého života zaklel kdysi jednoho člověka do psa. Tím si připravil nedůstojný posmrtný život, neboť on sám, jako duch, už kletbu sejmout nemůže.

Popelka Biliánová, spisovatelka, která si dopřála přepychu výletů ke zdroji pražských pověstí, zaznamenávala víceméně autentické vyprávění, uvádí, že jádro legendy může spočívat v tom, jak se skutečný baron Deym nechal pohřbít v starší hrobce, jíž před dvěma sty léty zřídili pro jednoho ze zakladatelů špitálu, který u kostelíka sv. Bartoloměje stával. Ten muž se jmenoval Huncleder a z téhle psí kůže (což by měl být překlad) a z pozdější deymovské hrobky mohla pověst vzít svůj počátek.

25.12.2005

Rejstřík: Duchové České země

Tancující židovka

Vycházela z domu U desíti panen a lovila pozdně noční kolemjdoucí; který ji oslovil, toho nutila k tanci, při němž mu jaksepatří poničila tělo až duši vypustil. Mívala bílé šaty a černé vlasy, při tanci prozpěvovala „obrať kapsy naruby, zaženeš ty obludy,“ což byl sice jednoduchý, ale při tanci takřka nepoužitelný způsob jak se jí zbavit.

Některý takový hejl, který se v noci dal s tanečnicí do řeči, přežil jen díky tomu, že doba se nachýlila ke kuropění, jiné roztrhala.

Jak se svého prokletí – neboť o to tu jde – tanečnice dobrala, není nijak složité. U Desíti panen, jinak U Kopřivů, totiž svého času fungoval veřejný dům (původně těch Deset panen bylo prý skutečně deset jeptišek, ale po nich přišly nájemnice trochu jiného zaměření) a jednou, zrovna na Velký pátek, když byla zábava v plném proudu, vstoupil dovnitř zakuklený muž v černém a jal se kázat o tom, jak je třeba ctít Kristovu smrt a ne se bohapustě veselit. Nebyl to kazatel jen od huby, ale i od srdce a hlavně od rány, vytáhl karabáč a veselou společnost rozehnal. Až na jednu židovku, která se nedala. Musel tedy použít silnějšího kalibru a bezbožnici proklel.

25.12.2005

Rejstřík: Duchové České země

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist