Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá osmá

Troll

Troll

Trollové patří mezi jedny z nejpopulárnějších nižších mytologických bytostí, které celému světu dodala severská mytologie. Dnes je najdete v pohádkách i ve fantasy, na pultech hračkářských obchodů, dokonce i dle tradice číhající pod mosty – naštěstí jen v podobě soch. V té nejrozšířenější formě jde o hloupé, ba přímo tupé, nebezpečně silné obry, kteří vylézají po setmění a loví lidi, ale není to jediná možnost. V jihoskandinávských pověstech existují například trollové lidem podobní, na druhý, trochu pozornější, pohled, někdy rozeznatelní podle ocasu. Nemají ho všichni a všichni takto obdaření ho skrývají pod oděvem. Jde tedy o bubáka obecného, jsou lesní trollové a mořští trollové, trollové z kopců. Někteří trollové se umí učinit neviditelnými a létají ve větru. Když v severských lesích ucítíte vůni připravovaného oběda, někde poblíž je trollí kuchyně. Tu a tam mění své děti za lidské, jsou zkušenými zloději a majiteli zlatých pokladů. Bojí se oceli a zvuku kostelních zvonů.

Ale vraťme se ještě ke známější větvi těchto nadpřirozených bytostí. Jejich původ je celkem neznámý, jak už to v podobných případech bývá. Existuje i prazvláštní teorie Björna Kurténa podle níž jsou trollové pradávnou vzpomínkou kromaňonců na bratrance neandrtálce. Narozdíl od svých příjemnějších menších druhů, kteří žijí v určitých společenstvech, jsou velcí trollové noční samotáři, podle tradice se mohou na denním světle změnit v kámen. Jejich nebezpečnost je vyvážena jejich pitomostí – trollí dámy jsou ovšem mnohem chytřejší, mazané a také nepobrali odpudivý vzhled svých mužských protějšků. Jak už bylo připomenuto, někdy číhají pod mosty – když navštívíte americký stát Washington, najdete toho nejslavnějšího ve Fremontu pod Aurora Bridge, naštěstí bezpečně kamenného.

27.8.2006

Rejstřík: Skandinávie

Trowe

Na Shetlandy a Orknejské ostrovy importovali vikingové značnou část kultury, včetně nadpřirozených bytostí. Trowe je tamní variantou severského trolla i s příslušnými náležitostmi – existují tu mořští i suchozemští trowové, bojí se denního svitu a v tamních domácnostech můžete slyšet onu dobře známou větu, směřovanou k zlobícímu děcku: Když budeš zlobit, odnese tě...

27.8.2006

Rejstřík: Orkneje Pedagogická strašidla

Ysätters-Kajsa

O tom, jak se někteří z trollů liší od obecně přijímané představy zlých hloupých obrů dobře vypovídá postava vzdušné trollky jménem Ysätters-Kajsa. Její jméno lze dobře rozebrat: kajsa je slovo, jímž se větrní trollové přivolávají a Ysätter pro změnu bažina, kde se narodila.

Patřila jihošvédskému kraji Närke, nebyla nijak zlá, i když ráda zlobila lidi. Närke je rovina, obklopená horami, po níž se často prohání vítr, jeho personifikace tedy byla jednoduchá. Jako mnoho takových, je i vzdušná trollka divoká, nebezpečná a náladová. Ne úplně zlá, i když si ráda pohrávala s lidmi (hádavé nesnášela ze všeho nejvíce), ty čestné a děti spíš ochraňovala.

Ráda tančila ve větru, takový vzdušný vír si uměla vychutnat, vlasy k obloze, sukni až na zem, zkrátka tornádo jak vyšité. Poránu sedávala na vysokých skalních útesech a pozrovala krajinu, jindy se koukala z nejvyššího oblaku; většinou přitom myslela jak se pobavit na lidský účet. O senách třeba počkala, až naloží první vozy a potom přifoukla déšť, když v zimě viděla, jak se někdo plahočí po pláni, pouštěla sněhové bouře. Vikářově ženě v Glanshammaru jednou vítr odnesl stolek s konvicí a šálky u odpoledního čaje, i to jí zúčastnění přisoudili.

2.9.2006

Rejstřík: Skandinávie Vzduch

Glatisant, čili Questing Beast, česky Štěkající šelma

Questing Beast čili Štěkající šelma

A ještě připomenu další z českých překladů, totiž Zázračné zvíře, to abych P.T. čtenáře hned zpočátku zmátl. Může si pak připadat aspoň trochu jako král Artuš, který se s Glatisantou setkal u studánky, kde čekal, až mu dovedou nového koně; předchozího totiž uštval při lovu na jelena.

Král Karel IV. našel karlovarská zřídla, král Artuš nejdřív uslyšel štěkot smečky ohařů, načež uviděl, jak se k němu blíží nejprapodivnější zvíře, jaké kdy spatřil nebo o jakém kdy slyšel. Sluch ho nešálil, štěkání se ozývalo z břicha té bestie. I mnozí jiní pozorovatelé se shodli v počtu psích hlasů – jakoby jich bylo třicet – budu jim tedy věřit.

Sotva šelma uhasila žízeň, odštěkala si to zase dál; chvíli poté se objevil rytíř, stejně jako čekající Artuš opěšalý. Byl to král Pellinor, koně neuhnal při prohánění vysoké, ale právě pronásledováním Glatisanty. Šel po ní už dvanáct měsíců, proto se nebylo čemu divit, že odmítl Artušovu nabídku na to, že ho legendární král vystřídá. Jen někdo z jeho rodu prý může šelmu pronásledovat.

Štěkající šelma prochází po okraji artušovské legendy, příběhy důležitých, ale dnes už ne tak známých pánů, z nichž byl Percivalův (ale také Elainin, Dindrainin, Torův, Lamorakův a Aglovalův) otec prvním, ne však posledním. Vypůjčil si Artušova koně s tím, že se někdy později utkají na kolbišti a zmizel, aby se později znovu objevil mimo souvislost s dnešní obludou. Artuš ostatně na podivné zvíře rychle zapoměl, protože ten den se od Merlina v různých převtěleních dozvěděl čí je vlastně syn.

Dalším mužem v patách Glatisanty byl pan Palomides a už ho přitom nepozoroval král Artuš, ale Pellinorův syn Lamorak s panem Tristanem. Právě uzavřeli, po dlouho trvajícím a bezvýsledném zápase, přátelství, když se kolem nich prohnala obluda, štěkající jako třicet ohařů, s leopardím tělem, jeleníma nohama, hadí hlavou a lvím ocasem, za ní známý Saracén, pan Palomides. Aby dostál rytířské cti, jednou ranou jen tak mimoděk vyhodil ze sedla Lamoraka i Tristana; bojem na zemi se ovšem zdržovat nechtěl, což oba pány poněkud rozladilo. Stejně obludu nedohnal.

Tristan ho později znovu potkal (když sám štval jelena) a Palomides tvrdil, že se cestou za Glatisantou nebil s žádným jiným rytířem (což nebyla tak docela pravda, protože se zúčastnil několika turnajů) a že by musel zápasit s každým, kdo by se po její stopě chtěl vypravit, neboť tohle je jeho úděl. Což okamžitě demostroval srážkou s panem Bleoberisem, který jel kolem a výprava za zvířetem ho zaujala. Se samotným Tristanem později Palomides zápasil také, ale z jiných, známějších – kvůli Isoldě, samozřejmě máte pravdu – příčin. Ani v té době ještě neopouštěl Glatisantinu stopu a nebyl jí blíž než předtím. Zvíře, které má výpravu či pátrání (quest) ve jméně jen tak někdo nedostihne. (Ale stejně ještě poznamenám, že questing je kromě toho v jiném významu také totéž co barking, česky tedy štěká tak jako tak).

 

Možná jste to poznali, možná ne, každopádně se teď přiznám, že až dosud jsem se vysával informace pouze z jednoho zdroje – budiž mi omluvou, že z nejznámějšího –, totiž z Maloryho Artušovy smrti. Ale není to pramen jediný, ostatně tohle dílo je velmi pozdní. Takže ještě nějaké to slovo odjinud.

Podle Merlina byla Štěkající šelma následkem incestu (zosnovaného ďáblem) a následného otcovského prokletí, a symbolizovala možnou zkázu Artušova království – narážka na Artušův vlastní rodinnou historii je, myslím, očividná. Bratra otec předhodil psům, sestra porodila obludu s jejich hlasy.

Sir Percival, další jezdec na výpravě, se setkal s jinou formou Questing Beast, s tvorem menším než liška, bílým a sympatickým, hlasu nikoliv štěkavého, ovšem také vycházejícího z útrob. Bílá barva tady ukazuje jasným směrem – ke Kristovi. Tohoto – oproti obvyklému opačného – významu, se drželi i někteří jiní středověcí autoři.

Jak těm, kteří ho vykládali jako zlo, tak těm druhým se povedlo, (pokud ovšem existoval), původního tvora dokonale pohřbít.

Kdo ví, jak to s ním bylo doopravdy.

9.9.2006

Rejstřík: Anglie

Cormoran a Cormelian

Obr jménem Cormoran žil kdysi dávno v Cornwallu, až na konci tohoto polostrova v St. Michael's Mount, místě známém jako Bílá skála v lesích. Bílá proto, protože si tam vystavěl hrad, z něhož mohl přehlédnout celý kraj. A že z nějakého důvodu stavěl jen z kvalitní bílé žuly. To jeho manželka Cormelian nedokázala pochopit – proč se tahat s kamením bůhví odkud, když všude kolem je spousta dostupného stavebního materiálu? Pravda, nemá Cormoranovu oblíbenou barvu, ale tyhle zelené balvany jsou taky pěkné. A tak, když obr spal, Cormelian sebrala kus skály místní a nenápadně ji zastrčila mezi připravenou bílou horninu.

Což byla chyba.

Sotva na to Cormoran přišel, došlo k prudké výměně názorů, manželka letěla do vzduchu a její příspěvek do budovy za ní; ve stejném pořadí dopadli na zem, následky čehož lze spatřit dodnes, i když se skále, pod kterou Cormelian skončila už neříká Cormelianin hrob, ale Chapel Rock.

Cormoran se prostě nezpronevěřil pověsti evropských obrů, kteří – až na výjimky – bývali zlí, krutí a zlodějští. Obr z bílého hradu terorizoval okolí, kradl dobytek, odnášeje ho na zádech nebo za opaskem, což prozrazuje jeho opravdovou velikost. A jak už to bývá, lidé to víceméně trpělivě snášeli, jen si stěžovali a nadávali (ne moc nahlas) a čekali, až se objeví Hrdina.

Ten jejich se jmenoval Jack a žil až na úplném konci Cornwallu, nedaleko Land's End a představa, že by dostal protivníka mnohem většího a mnohem silnějšího, se mu zalíbila (jak tu a tam připomíná ve svých knihách Terry Pratchett, do většího protivníka se lépe strefuje). A protože si byl dobře vědom, že nemůže kolem obra jen tak poskakovat a mávat mečem, vymyslel jednoduchou past.

Vykopal prostě hlubokou jámu, dobře ji zamaskoval travou, zatroubil, aby na sebe vzteklého Cormorana upozornil, a čekal. Dopadlo to tak, jak předpokládal, obr vyrazil rozšlápnout dalšího otravu, spadl do díry, takže si s Jackem koukali přímo do očí, a Jack ho prostě zabil. A jámu zasypal. Cormoranův příběh tím skončil, zatímco jeho přemožitel, kerý tímto získal přízvisko Obrobijce (Jack the Giant Killer), vstoupil na cestu slávy

17.9.2006

Rejstřík: Anglie Obři

Galligantus

Jack nezískal svou přezdívku Obrobijce jen proto, že se chytře zbavil jediného přerostlého násilníka. V souladu s mytologickou, později pohádkovou praxí, se specializoval na likvidaci obrů v celém širém kraji. Příběhy, které z lidového vyprávění přešly do pohádek, vypráví o několika jeho protivnících. A také prozrazují, že soubor pověstí o Jacku Obrobijci je starší formou známějšího vyprávění o Jackovi a fazolovém stonku.

Jeden (poslední) z Jackových cílů – obr Galligantus (také Galligantua, ale z toho už je cítit Rabelais), je bytostí až příliš pohádkovou, ale přece jen se o něm zmíním.

Žil na hradě černokněžníka jménem Hocus-Pocus a byla to sehraná dvojka, která ráda proměňovala lidi ve zvířata. Což jim procházelo až do doby, kdy proměnili vévodskou dcerku v laň. Načež nastoupil Jack Obrobijce, s pomocí čapky neviditelnosti pronikl do hradu, dozvěděl se, jak zničit obra i hrad, udělal to a se zachráněnou dívkou se oženil. Opravdu silně pohádkové. Tak trochu tomu zachraňuje tvář fakt, že obrovu hlavu poslal králi Artušovi a hrad zničil zatroubením, takže to tak trochu připomíná Boží a Jozuův trik při dobývání Jericha.

17.9.2006

Rejstřík: Anglie Obři

Paaloloqangw

Podle Hopiů vládne vodní had Paaloloqangw oceánu (jenž naplňuje vodou, kterou chrlí z úst) a k němu se také Indiáni obracejí s požadavky na déšť. Podle jedné verze na jeho hřbetě sedí božská dvojčata coby strážci kmene a dohlížitelé nad správností náboženských rituálů. Pokud tyto nejsou provozovány v patřičné formě, Dvojčata spolu se svou babičkou, Pavoučí ženou (byla tu už řeč o její navažské verzi) přinutí hada se zkroutit a tím sevřít a utopit celou zemi. Což lehce připomíná přesoceánského seismického úhoře Jinšin-Uwo, ovšem mnohem blíž má Paaloloqangw k nedaleké středoamerické kultuře Aztéků – převzal totiž celou řadu atributů tamního Opeřeného hada Quetzalcóatla. Vypadá jako přerostlý chřestýš s kulatou zelenou hlavou, vypoulenýma očima, hřebínkem per okrové barvy a rohem. Zdobí se lasturovým náhrdelníkem a honosným vějířem z orlích per.

24.9.2006

Rejstřík: Jihozápad

Tsúnukwa

je další kwakiutlský kanibal, který měl tu čest navštívit tyto stránky. Tsúnukwa je trochu přihlouplá lidožroutka, jeden z duchů Zimního tance, která dokáže oživit mrtvé. Za pomoci živé vody, kterou vlastní – ale k čemu živá voda je, jí musel vysvětlit jistý mladík, který vrátil k životu jejího vlastního syna.

24.9.2006

Rejstřík: Severozápadní pobřeží

Begocidi

Pro navažské Indiány je Begocidi Pokušitel, temná strana duše a v určitých momentech jakýsi navažský inkubus, jehož partnerky díky zvrácenému sexu, který s ním provozují, pak rodí obludy. Ale jako syn Slunce bývá někdy i Stvořitelem a prvním hrnčířem, takže nic černobílého.

24.9.2006

Rejstřík: Jihozápad

Divý muž a Divá žena

Celkem obvyklí obyvatelé lesů západních Slovanů. Ze staré mytologie vešli do folklóru a pohádek takřka beze změny, stejně jako mnoho jiných lesních démonů.

Dámy mají přednost, a navíc jsou divé ženy či divoženky přece jen populárnější. Takže začnu jimi.

Jak si tak pobíhaly lesem, dospěly nejspíš k názoru, že v takovém prostředí se nevyplatí věnovat pozornost ošacení, ať děláš co děláš, vždycky se to někde roztrhne či ušpiní, a tak je podle pověstí jejich oděv nedbalý. Často v zelené. V popisech, zejména starších, nechybí obvyklý atribut, veliká povislá ňadra, která si (třeba jako jejich vzdálenější kantábrijské příbuzné ijanas) přehazují přes ramena. Krásy mnoho nepobraly, ani vnější, ani vnitřní, kradou či vyměňují novorozeňata, unášejí mládence pro vlastní potěšení a dívky jako společnice. Když chtějí někoho zabít, tak ho ulechtají.

Ve folklórní podobě mívají někdy chodidla patou dopředu a mluví naruby nebo přidávají před každé slovo ne. Taky tu a tam podarují člověka koláčem, z něhož neubývá a protislužbou neškodí těm, kteří pro ně vyrobili nějaké to kuchyňské náčiní.

 

Divý muž coby mužský protějšek divoženek je příbuzným a jedním z předků hejkalů, chlupatá (nebo porostlá mechem), černá a nebezpečná osoba, zdobící si hlavu věncem z kapradin. Má mnoho společného s východním lesovikem, stejně jako on rád vodí lidi za nos a svádí je z cesty, s oblibou se věnuje zejména lesníkům. Dokáže se proměnit v kládu, šišku nebo zneviditelnit, a jako divoženky shánějí milence mezi lidmi, tak ani divý muž nehledá mezi vlastními, ale snaží se polapit dívky z okolí.

V jeho počínání je něco satyrského, ale spíš než na přímý vliv řecké mytologie, vypadá to na společné kořeny, celá řada lesních bytostí vykazuje hodně shodných vlastností, to už sebou to prostředí nese.

1.10.2006

Rejstřík: Slované České země Lesní bytosti

Divoký myslivec

Divokých myslivců se v Čechách zjevuje několik, někdy jsou jen synonymem pro Divokého lovce a pány Štvaní, jindy jde o svébytné bytosti. Jako je ten z Janovic v Podještědí. (I když i on v jedné variantě příběhu Divokou honbu vede, či sám štve jelena se zlatým křížkem mezi parohy)

Katalogizován by měl být mezi přízraky lidského původu, postižené vlastní vinou, protože na počátku jeho postvitální kariéry bylo prachsprosté loupežničení. Zisky z nelegální činnosti ukrýval do kopce jménem Buková, v něm teď musí stavět zlatý zámek. Aby to neměl tak jednoduché, podmínkou kletby je to, že při stavbě nesmí usnout. Povoleno má několik hodin spánku jednou ročně, jak už bývá zvykem je to o svatojánské noci. V této době se můžeme i my, poctiví a obyčejní smrtelníci k pokladu dostat, ale pozor na myslivcova koně, na němž se v ostatní noci roku prohání po Janovickém lese a jemuž z nozder šlehají plameny, ten totiž nespí, potuluje se kolem a hlídá.

7.10.2006

Rejstřík: České země Duchové

Roblón

Ne všechny přízraky, démoni a bubáci vypadají jako z masa a kostí. Někdy nemají žádný tvar, i původ je ve hvězdách, jindy se rodí z kuriózních materiálů či věcí, ale většinou je jejich vzhled animální. Abychom se více báli.

Roblón, čili Velký dub, je už podle jména rostlina. Zakořenila v Kantábrii a botanicky šlo opravdu o velký rozložitý dub, přerůstající všechny okolní stromy. Jednoho dne se pod ním před bouřkou ukryla mladá dívka. Nebyl to nejchytřejší nápad a tím nemyslím onu fatální jistotu, že pokud v ta místa uhodí blesk, jistojistě si vybere nejvyšší strom. To se sice v tomto případě nestalo, ale promočená a prostydlá dívka, která se pevně přitiskla ke kmeni, najednou zjistila, že se jí nedostává dechu; strom její objetí opětoval a to tak silně, až z ní vymáčkl život a vysál krev.

V té době se ještě choval jako spořádaný strom, totiž vězel kořeny pevně v zemi a jeho zlo zasahovalo jen tak daleko, jako on sám. Což mu nejspíš nestačilo, protože jednoho dne se dal do pohybu, začal chodit krajem a ničil lesy – lámal slabší stromy a především kořeny vysával všechno podzemní vlhkost, na kterou narazil, včetně studánek a pramenů.

7.10.2006

Rejstřík: Flóra Španělsko

Trauco

Na závěr to vezmeme přes moře a vysoké andské štíty do Chile. V lesích tu ve vykotlaných stromech žije trpaslík jménem Trauco. Ze skrytu svého nenápadného domova šmíruje dívky a svobodné matky. Když se nějaká taková přiblíží na dostřel, vstoupí do její mysli a realizuje tam objevené představy – samozřejmě o nějakém pohledném a volném mládenci. Nečíhá ovšem jen ve stromech, prochází se také po lese ve svém zaručeně ekologickém obleku z přírodních vláken, s větví coby hůlkou, ale v závěru to vyjde nastejno. Napadená slečna ztuhne v zajetí svých představ a když se probere, zjistí, že nebyla zneužita mužem svých snů, ale odporným skřetem.

Někdy také sesílá kletby v podobě chorob na děti, v tom případě prý pomůže sebrat mu jeho větev a nad ohněm z ní vydestilovat silici, která kletbu neutralizuje. Také se povídá, že když mu pohlédnete do očí dříve, než on vám, spolehlivě ho to zahubí, to pro případ, kdybyste nějakého trauka potkali.

7.10.2006

Rejstřík: Chile

Írusán

Král koček, který kdysi žil v irské jeskyni Knowth, v pohřební komoře, ležící necelé dvě míle od mnohem známějšího Newgrange, je známou postavou irských pověstí. Vypadá sice jako kočka, ale s domácím mazlíčkem si ho nespletete, je totiž velký jako býk. Krade lidi, ovšem ve vílím smyslu; v tomhle ohledu vám k lepšímu pochopení doporučím Tolkienovu esej O pohádkách.

I když (možná právě pro to) je nadpřirozenou bytostí, dobral se Írusán konce. Jednou chytil barda Senchána Torpéista, který se v jedné své písni kočkám posmíval, a vozil ho na hřbetě tak dlouho, až u Clonmacnoise svatý Ciarán dobře mířeným hodem žhavým pohrabáčem velkou kočku zasáhl a zabil.

22.10.2006

Rejstřík: Irsko

Oilliphéist

Také tenhle drak, ve Skotsku mu říkají Uilepheist, se setkal se svatým, v jeho případě šlo o celebritu mnohem populárnější, o svatého Patrika, patrona Irska. Ale já se pro potřeby Bestiáře přidržím obvyklé krátké informace, která se vyskytuje takřka ve všech internetových zápiscích, včetně Wikipedie. Patrně ze stejného důvodu, pro jaký ho uvádím i já, jednak nejspíš všichni opisujeme ze stejného zdroje, druhak je to historka zábavná. A lidská.

Oilliphéist jednou spolkl ožralého dudáka jménem Ó Ruairc. Možná ne z hladu, ale v sebeobraně, jisté je, že dudák na to prostě nepřišel a v klidu hrál dál. Drak si tedy nijak nepomohl a než by čekal, až ty příšerné zvuky utnou žaludeční šťávy, raději dudáka vyzvrátil a prchl.

Tak, a ještě další obvyklý dodatek, totiž že drakovo jméno pochází z irského oll - velký a péist - obluda, legendární zvíře, plaz, a máme to.

22.10.2006

Rejstřík: Irsko Skotsko Draci

Muryanové

Podobně se vypráví o pixiích, že jsou dušemi pradávných pohanů příliš dobrých pro peklo a ne dost vhodných pro nebe; kornwallští muryanové jsou ostatně podle některých verzí pixii, stiženými kletbou.

Jejich jméno je v kornštině slovem pro mravence (které podle tamní pověry není příliš šťastné zabíjet), z toho si můžete snadno odvodit, že nedosahují ani obvyklého skříkovského vzrůstu. Proč se začali zmenšovat, až dosáhli téhle hranice, se na jednu stranu neví, na druhé existuje jednoduché vysvětlení – muryanové znali umění metamorfózy, měnili podoby a s každou takovou změnou se o něco scvrkli. Nebo se také malí už narodili – a protože jsou nesmrtelní, odcházejí ze našeho světa tak, že se zmenšují a zmenšují, až jsou neviditelní. Což mi připomíná báječnou novelu Jana Weisse Meteor strýce Žuliána.

22.10.2006

Rejstřík: Anglie

Amarirové

Pygmejové (coby africký národ a nikoliv nadpřirozená rasa) i Sanové (tedy Křováci) měli společné předky. Což s trochou benevolence potvrzují i antropologové, co však patří do nákupního košíku mytologů je tvrzení, že se tito předchůdci jmenovali Amarirové a byli to obři zlatých očí a červené pleti, žijící, jak jinak, na počátku historie. Rozdíly v barvě kůže jsou mimochodem téměř běžnou součástí mnoha afrických mýtů a červená není tak vzácná, jak by mohla připadat. Sami Křováci totiž nejsou černí, jak by se dalo předpokládat, ale žlutí až do měděna. Ale vraťme se k jejich přerostlým předkům.

Ti se kdysi pustili do boje s dvouhlavými ptáky Kaa-Ula a vzali to pěkně od podlahy. Po stu dní války se totiž země začala potápět. A jako v každé takové legendě, přežili pouze dva z národa Amarirů – Amarada a Odu. Zabydleli se na hřbetě obrovské ryby, začali si říkat rybí lidé, zatímco jejich potomci byli lidé žabí. A po nich už následovali lidé lidští, čili Sanové a Pygmejové, trochu to vypadá jako navažský mýtus o původu lidí skrze pět světů, ale to je jen totemistická konvergence.

29.10.2006

Rejstřík: Jižní Afrika

Čovum, přepisem bez nabodeníček Khonvoum

Jakožto nejvyšší pygmejský bůh vládne duchům, kteří zase praktikují svou moc na lidech. Sám Čovum se svým hromovým hlasem ozývá při bouři a zejména šamanům, do jejichž snů vstupuje nejčastěji v podobě slona. Jinak se stará o ty důležitější věci, jako je každovečerní sběr pozůstatků umírajícího Slunce, které po soumraku rozhazuje ze svého pytle po obloze, aby se Slunce mohlo k úsvitu znovu zrodit.

K lovu, kterému Čovum také holduje, používá luku z dvojice hadů a jako posla v afrických mýtech obvyklého chameleona.

29.10.2006

Rejstřík: Rovníková Afrika

Sogbo

Ve své africké domovině, u dahomejských Fonů, je Sogbo bohem hromu a přináležících věcí, jako jsou blesky a oheň. Nejvyšším bohem toho všeho, což nám prozrazuje, že fonský pantheon zná hromových bohů více.

Fonové měli tu životní smůlu, že se stali výhodným obchodním artiklem, spojujícím muslimy s křesťany, arabští otrokáři je ve velkém dodávali do Nového světa. Odcestoval s nimi, stejně jako mnoho dalších, i Sogbo a na mořem se stal jedním z loa haitského voodoo. I v Karibiku má na starosti hromy a blesky. Sdílí tuto praxi se známějším Agou, vždy doprovázen loa větru Badem.

29.10.2006

Rejstřík: Západní Afrika

Huixtocíhuatl

Huixtocíhuatl

Role aztécké patronky soli bývala přiřčena jedné ze čtveřice dívek, které si rok coby boží nevěsty užívaly, aby vrcholem svátku v šestém měsíci Tóxcatl bylo jejich obětování. O jedné z nich – o Xilonen – už jsem kdysi psal, dnes tedy doplním ty zbývající.

Huixtocíhuatl, někdy starší sestra dešťového boha Tlaloka, kromě již zmíněného dohledu nad solí a slanou vodou, bývala především bohyní plodnosti, a nejspíš už dávno předtím, než se narodila aztécká kultura.

 

6.11.2006

Rejstřík: Aztékové

Atlatonan

I tuto bohyni země a vody představovala pro svátek šestého měsíce tóxcatl jedna z božích nevěst. Rok spolu se svými třemi družkami patřila k doprovodu a potěšení mladého zajatce, který představoval Tezcatlipoku. Toho kněží vyučovali dvorskému způsobu života, učili hrát na flétnu a dovolili potulovat se Tenochtitlánem s kyticí a se zlatou rákosovou dýmkou. A když nastal tóxcatl, propukly oslavy personifikovaného boha naplno, až vyvrcholily v cestě po schodech chrámu, po nichž kráčel hraje na flétny. Na každém stupni jednu zlomil, nahoře ho čekal oltář, kde byl on i jeho společnice obětováni.

6.11.2006

Rejstřík: Aztékové

Xochiquetzal

Než ji unesl Tezcatlipoca, bývala tahle Xochipilliho sestra první Tlalokovou manželkou. Jako bohyně toho měla na starosti přehršel: lásku a krásu, rodinu, plodnost, hry a tance, květiny a rostliny, dohlížela na prostitutky, řemeslníky, těhotné a na porody. V Evropě Měsíční bohyně jako vyšitá, však také i u Aztéků byla tahle dáma s Měsícem svázána. Zůstávala věčně mladá, doprovázeli jí ptáci a motýli, zdobily dvě kvesalí pera ve vlasech.

Kromě pasivní existence na Tezcatlipokově svátku mívala i svůj vlastní, slavený každý osmý rok.

6.11.2006

Rejstřík: Aztékové

Karusakaibe

Co kulturní oblast, kmen nebo národ, to minimálně jeden Stvořitel. Karusakaibe patří jihoamerickým Tupíům a vlastně se nijak neliší od zástupu jemu podobných. Jak už v takových případech bývá, to nejdůležitější si odbyl před dávnými časy a odebral se na zasloužený odpočinek, stvořit nebe s hvězdami, lidstvo a zvěř, ryby a poživatelnou vegetaci, dát fauně i flóře ochranné duchy a lidem umění lovu, zemědělství, umění tetování, náboženství a zákony není nic malého.

Karusakaibe se po tomto výkonu vzdálil na oblohu a změnil se ve Slunce, což také není neobvyklé. Trochou změny v klasickém příběhu je fakt, že neodešel v klidu, ale rozhněván, protože mu lidé zapomínali obětovat, na druhou stranu to ovšem na věci vůbec nic nemění, protože stejným způsobem, jen se o tom většinou pomlčelo, ustoupili všichni nejstarší bohové. Problém Stvořitelů je totiž v tom, že jejich hlavní funkce se vztahuje k dávné minulosti. Jsou všemocní, protože nikdo méně nadaný by nedokázal vymyslet svět. A když se objeví běžné trable, narodí se v mnoha hlavách jednoduchá otázka:

Je krásné, co udělal tenkrát. Ale co dělá teď?

Čímž jsou dveře pro nástupce otevřeny.

Většinou jimi bývají další generace, jako v případě Slovanů, kde Svaroga nahradil Svarožic, nebo třeba u Řeků (tam je to ovšem poněkud složitější). Starého boha totiž nelze jen tak odvrhnout. Co kdyby ...

Karusakaibe se tedy uražen stáhl do nebeských výšin, ale přesto dál lidem pomáhá, oni se pak k němu obracejí v modlitbách, takže to tak špatně nedopadlo. Ještě poznámku k jeho potomkům – dvěma synům, kteří, jak už to v božských kruzích bývá, přišli na svět docela netradičnímu způsoby. Druhého si bůh vyřezal ze dřeva, první pochází z manželského svazku s jistou bohyní, v němž však sex vůbec nefiguroval, Karusakaibe oplodnil svou manželku kouzelným slovem.

12.11.2006

Rejstřík: Brazílie Stvořitelé Učitelé

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist