Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třicátá

Yamata no Orochi

Osminásobný had

Některé příběhy vyrostou v jakékoliv půdě, bez ohledu geografické umístění a kulturní podmínky. Do jednoho takového patří i Yamata no Orochi, Osminásobný had, zvaný tak pro svých osm hlav, osm ocasů a velikost, díky které byl svým tělem schopen pokrýt osm kopců a osm údolí. Abych popis vyladil, dodám ještě, že jeho břicho bývalo za všech okolností pokryto krví a na hřbetě mu rostly stromy. Obludy z nejrůznějších končin světa často holdovaly výběrovému lidskému masu, ať už šlo o Mínotaura nebo draky z pověstí a pohádek, je to vzpomínka na doby, kdy se bohům neobětoval dobytek, ale skuteční lidé a kdy to platilo nejen pro válečné zajatce, ale především pro krále, jehož rituální smrt měla zajistit běh světa. Proto se není čemu divit, když i Orochi měl podobné chutě. V Zemi vycházejícího slunce nebyl sám, už před časem jsem na stránkách Bestiáře zaznamenal případ mořského hada Jofune Nušiho. Náš dnešní klient se specializoval na osm dcer jedné rodiny. Po sedm roků decimoval ženské potomky jisté královské rodiny, až nadešlo léto osmé a čas poslední princezny jménem Kušinada.

Což je přesně ten okamžik, kdy do příběhu vstupuje Hrdina.

Byl jím Susanoo, bůh bouře, podsvětí, nemocí, zemědělství et cetera, jeden z nejzajímavějších příslušníků šintoistického pantheonu. Tak trochu japonský Loki.

V té době se netěšil přílišné milosti svých božských kolegů a v podstatě byl v exilu, když potkal Kušinadiny rodiče a oni se mu svěřili se svým trápením. Susanoo je vyslechl, prohlédl si něbohou oběť a jednal. Nejdřív požádal o princezninu ruku, po kladném svolení proměnil Kušinadu v hřeben, aby ji ve vlasech ukryl před Orochim, načež překvapil okolí dokonalým plánem.

Postavil bránu s osmi otvory, za nimiž se skrývalo osm nádob, plných silného alkoholu. A Yamata no Orochi se na něj chytil. Trochu to připomíná egyptskou Sachmet, taktéž opíjenou silným pivem, v jejím případě ovšem nešlo o jednu jedinou dívku, ale o celé lidstvo, pod vlivem alkoholu zapomínala Sachmet Réův tak trochu neuvážený rozkaz zničit lidstvo. Ale zpátky do Japonska.

Osminásobný had ponořil osm tlam do osmi džberů, vychlemtal jejich obsah a jako každý po takovém alkoholovém výkonu usnul. Naposled, protože Susanoo mu hned nato usekal hlavy. V ocasu pak nalezl meč Kusanagi no tsurugi (jiným jménem Ame no murakumo no tsurugi), zbraň stejného významu jako má v Británii Excalibur, dodnes posvátný meč japonských císařů.

To všechno se odehrálo v Izumu, které se následkem toho stalo centrem Susanoova kultu.

 

Ještě dodatek: doprovodná ilustrace je jen výřezem z obrazu Chikanobu Toyohary, celý dramatický výjev můžete vidět třeba na příslušné stránce Wikipedie.

24.3.2007

Rejstřík: Japonsko

Kouzelná zvířata

Mýty, legendy a později i pohádky jsou plné nejen hrdinů, bohů a příšer, ale i celkem běžných zvířat, jimž často bývá v příběhu vyčleněno důležité místo. Od počátku věků (respektive totemistických představ) bývala rovnocennými partnery i protivníky, konečně, jak říká onen lovec – tamten krokodýl je zcela určitě můj pradědeček.

Začasté bývají konkrétní zvířata cílem hrdinské výpravy, ať už pro své vlastnosti – nejsilnější, nejrychlejší, kdo ho dostihne či přemůže, je opravdový chlapík – pro cenu, nebo pro některou z částí těla, kterou je zapotřebí k dalšímu vývoji příběhu. Další významnou funkcí zástupců známé fauny je ovšem napovídání.

V příběhu z velšských mýtů o Kulhwchovi a Olwen, sedmém vyprávění z Maginobi, lze nalézt obojí. Cílem je tu kanec Twrch Trwyth. Ale ani příběh, ani kance (který býval původně králem) tu pitvat nechci. Jen naznačím, že jde v podstatě o sériové pátrání – aby se Kulhwch dobral Olwen, musí najít tu toho, tu nějakou věc. Někde uprostřed se nachází pátrání po Mabonovi, zázračném lovci, který jediný může kance ulovit. A právě v něm vystupuje řada zvířat, zástupců dodnes běžných druhů.

Nejprve je ale zapotřebí najít jistého Gwrhyra Gwalstawta Ieithoedda, polyglota, který nejen zná všechny jazyky lidské, ale domluví se i s ostatními obratlovci. Protože jsme ve velškých mýtech, angažuje se tu sám král Artuš a spolek od kulatého stolu, celá akce má velký epický záběr. Skupinka, vedená Gwrhyrem, začala pátrání po Mabonovi dotazem u nejstaršího tvora, kterého znali, u kosa z Kilgwry. Ale černý pták je zklamal:

Když jsem sem přišel poprvé, byla tu kovadlina kovářova, a já byl mladý pták; nepracovalo se na ní, leč že jsem si o ní otíral každého večera svůj zobák; dnes z ní nezbývá ani tak velký kousek jako ořech: Ať mě bůh ztresce, slyšel-li jsem něco o muži, na něhož se ptáte.

odpověděl jim, aspoň podle mého vydání Mabinogi, které pochází z roku 1965 a přeložil ho Jan Vilíkovský. Aby nezůstal jen u známé metafory věčnosti, nabídl se kos, že je zavede ke zvířeti ještě staršímu, než je on sám, k jelenu z Redynvre. Výsledek je bohužel stejný.

Když jsem sem přišel poprvé, neměl jsem než jeden výhonek z každé strany hlavy. A zde nebyl les, leč mladý stromek dubový: a tenvyrostl v dub o stu větvích a dub potom padl a dnes z něj nezbývá než červený pařez. Od té doby až do dneška jsem tu: neslyšel jsem nic o tom, na koho se ptáte.

Naštěstí i jelen zná někoho staršího, než je on – totiž sovu z Kwm Kawlwyd. Poslové Artušovi se od ní dozvědí, že:

Když jsem sem přišla poprvé, veliké údolí, jež vidíte, bylo pokryto lesem. A přišlo do něho pokolení lidské a zničilo jej. A vyrostl v něm druhý les a tento je třetí. Má křídla jsou zkornatělé pahýly. Od té doby až dodnes jsem tu: neslyšela jsem nic o člověku, na kterého se ptáte.

Dalo se to čekat, stejně jako nabídka, podle níž sova zavede poutníky za orlem z Gwernabwy, tvorem ještě starším. I dravec je sdílný.

Je to již dávno, co jsem sem přišel. A když jsem sem přišel poprvé, měl jsem tu skálu, s jejíhož vrcholku jsem každý večer zobal hvězdy. Nyní není vysoká ani na dlaň. Od té doby až dodnes jsem tu a neslyšel jsem nic o muži, na kterého se ptáte ...

Stejná písnička. S jedinou změnou. Orel si nevzpomenul na ještě staršího tvora, ale na boj, který kdysi vedl s lososem z Llyn Llyw, velkou rybou, která ho kdysi málem utopila a proti níž poté vyrazil v čele armády svých příbuzných. Válka se tehdy nekonala, mírové rozhovory měly úspěch, orel při nich mimochodem odstranil lososovi ze hřbetu padesát harpun.

I losos vyslechl Gwhryrův dotaz a tentokrát se žádné opisy věčnosti nekonaly.

Tolik, co vím, povím. S každým přílivem pluji proti řece, až přijdu k hraně zdi Kaer Loyw. A tam jsem zakusil takové zlo, jakého jsem nezkusil v životě.

Aby svá slova doložil, vzal dva lidské pasažéry a k inkriminovému místu je dovezl, ze změny monotónního opakování, tolik oblíbeného v mnoha mýtech (vzpomeňte třeba na babylonského Anzu) je už jasné, že se příběh – v tomto případě jen jedna z jeho částí – blíží ke konci. Ano, zlo, jaké losos nikdy nezkusil, je věznění Mabonovo, z něhož ho lze vysvobodit jedině bojem. Načež promptně nastupuje Artuš se svými rytíři, zaútočí na hrad a zatímco je pozornost jeho obyvatel odlákána obranou, Gwhryr a jeho bratranec Kei se znovu svezli na lososím hřbetu, probourali stěny vězení a Mabona osvobodili.

1.4.2007

Rejstřík: Wales Zvířata Ptáci

Nekonečná hostina

Za dalšími zvířaty mytologické zoo se vypravíme na sever a za hranice známého světa do skandinávského ráje válečníků Valhaly. Jak je dobře známo, putují sem duše chrabrých bojovníků, aby se na zdánlivě nekonečné hostině veselili až do okamžiku, kdy jich bude potřeba. Čili do Posledního boje.

Zásobování tohoto posmrtného rautu by pro pozemské cateringové agentury znamenal určitý problém, ale svět bohů má jisté výhody. Především mívají jeho obyvatelé jednotné chutě, vzpomeňme třeba na olympský nektar a ambrosii.

Menu padlých Seveřanů obsahuje jedinou položku, nápojový lístek taky není rozsáhlý. Proto vše dokáže zvládnout jediný kuchař – Andhrímnir, vybavený magickým kotlem Eldhrímnirem, v němž každý den vaří vepřové. Maso pochází z kance Sahrímniho; je velký, ale ne tolik, aby jedna zabíjačka vystačila (téměř) na věčnost, a proto každé noci znovu ožije, aby byl ráno poražen, uvařen a zkonzumován. Nápoje obstarává koza Heidrún, přebývající na střeše Valhaly a živící se listím stromu jménem Laradr; její vemeno poskytuje tolik medoviny, že naplní velký sud.

Hostině padlých bojovníků předsedá sám Odin, ten však jen popíjí a svou porci vepřového rozděluje mezi své dva vlky, Geriho a Frekiho, těm se pro tentokrát vyhnu, i když by do zoologické exkurze zapadli. Uzavřu dnešní vyprávění citátem z Gylfiho oblouzení, části Sturlussonovy Prozaické Eddy, v českém překladu Heleny Kadečkové.

Pět set dveří      a desetkrát čtyři

     vím, že Valhala má

Osm set einherjů      z jedné brány naráz

      vyrazí do boje s vlkem

Vlkem je samozřejmě míněn Fenrir, ale pro dnešek je podstatné něco jiného – prostým výpočtem si lze představit jak velký je Sahrímni i sud, do něhož je dojena koza; aritmetické vypořádání výše uvedených veršů totiž prozradí, že těch bojovníků je 432 000.

9.4.2007

Rejstřík: Skandinávie Zvířata

Amaltheia

Nejznámějším zvířetem řeckých mýtů je bezesporu (pomineme-li tvory, s nimiž se pracovně setkal Héraklés) božská koza Amaltheia.

Jejím úkolem byla produkce mléka pro mimino, ukryté na Krétě zoufalou matkou před nepřejícím otcem. Nemluvně se jmenovalo Zeus, matka Rheia, otec Kronos. A Amaltheia měla zajistit, aby se dítě dožilo věku, kdy si to se svým krkavčím otcem bude moci vyřídit. Úkol splnila, což by pro účely Bestiáře stačilo. Co to povídám, nestačilo, protože takových zvířat jsou mýty plné, od psů, koček, přes koně až po ptáky, a třeba i blechy. A tohle zvíře ani nemluví, o nějaké kouzelné moci či nepřirozeném původu nemluvě.

Kdybych si chtěl jen vynadat, ani bych se předchozí větou neunavoval, takže je vám jasné, že přijde něco dalšího.

Nejprve o budoucnosti.

Když Zeus vyrostl a stal se nejvyšším bohem, daroval své kojné zlatého hlídacího psa, který na Amaltheiu dával pozor, než zemřela a byla zpracována: její obraz se dostal na oblohu coby souhvězdí Kozoroha, z kůže si Zeus udělal aigidu a jeden roh věnoval bohyni Týché, ten se pak stal pověstným Rohem hojnosti, nevysychajícím pramenem nápojů a jídla. Ten sice bývá někdy přisuzován říčnímu Achelóovi, ale pro dnešek uvěříme verzi amaltheiské.

Za druhé přítomnost (myšlena léta Amaltheiny aktivní služby).

Spousta věcí není tak jednoduchá, jak z dálky vypadá. Podle některých pramenů, nebyla Amaltheia koza, ale oreáda a majitelka kojné kozy. A navíc – opět jsme v hadím propletenci řeckých pověstí – někdy i matkou obou chův, Ádrasteie a Ídy.

I když proměnu ze zvířete na vílu provedli autoři pozdější doby, nebyla to naprostá novinka a revoluce v pohledu na ranná Diova léta. Protože Amaltheia nebývala kozou od nepaměti.

Na závěr tedy do minulosti, pro změnu z našeho pohledu.

Když tedy Amaltheia, jak jsme právě zjistili, nebyla pouhým čtvernožcem, pak se o malého Dia staraly tři ženy. A kde jsou tři ženy, zavání to Velkou bohyní. V ní Ádrasteia představovala stařenu, Ída matku a Amaltheia byla pannou. A takhle to pravděpodobně vypadalo na úplném počátku, kdy civilizace východního Středomoří byla opravdu prastará a tvořily ji světy ne větší než náš ostrov či tohle údolí.

22.4.2007

Rejstřík: Řecko Zvířata Nymfy

Marsyás

Marsyás

Bohové neumějí prohrávat. Celá řada postav z nejrůznějších mýtů se o tom přesvědčila na vlastní kůži; ti chytřejší ovšem pochopili, že i když je nemůžete porazit, s trochou štěstí a umu lze bohy obelstít.

Dnešní případ odpovídá do slova a do písmene větě před středníkem. Řecký Marsyássílén nebo satyr, už staří autoři mívali s těmi rasami problémy – totiž mnoho chytrosti nepobral. Proto se stal tragickým hrdinou tragické historie.

Pocházel z Frygie, což je ta jasnější část jeho curiculla vitae, a nejčastěji bývají za jeho rodiče považováni říční bůh Oiagros a Kybelé, frýžská Nejvyšší bohyně, Řeky později ztotožňovaná s Gaiou, kandidátů na paternitu je ovšem víc, jak už to bývá.

Marsyovým prokletím, které ho vyneslo z davu bezejmenných bytostí do povědomí, přetrvávajího věky, se stala dvojitá flétna, kterou si Athéna jednou vyrobila z jeleních kostí a zahrála na ni při olympské hostině. I když hudba nebyla špatná, bohyni se nepozdávalo, jak se jí Héra s Afroditou nenápadně pošklebují. Vyzkoušela tedy hrát v samotě frýžské krajiny, skloněna nad klidnou vodní hladinou, z jejíhož odrazu zjistila, že i když flétnu opouštějí krásné zvuky, hráčova tvář při hudební produkci už tak krásná není. A flétnu zahodila. S neuváženou kletbou, která měla padnout na každého, kdo ji zvedne.

Zvedl ji Marsyás. Chodíval v té době v Kybelině družině a díky nalezenému nástroji v ní začal vynikat. Brzy se stal oblíbencem frýžských venkovanů, kteří jedním dechem prohlašovali, že Marsyově hudbě se nevyrovná ani ta Apollónova. A hráč na flétnu jim to nevyvracel.

Což v důsledku znamenalo, že dotčený bůh vyzval Marsya na hudební duel, který měly soudcovat múzy, poražený bude vítězi vydán na milost i nemilost.

Marsyás souhlasil.

Soutěž byla kupodivu velmi vyrovnaná, ani múzy se nedokázaly rozhodnout, který z hudebníků je lepší. Apollón se proto uchýlil k ošklivému triku, když svou lyru obrátil vzůru nohama, zahrál a chtěl po protivníkovi, aby udělal totéž. Bylo rozhodnuto, na flétnu se takhle hrát (a ještě zpívat, Apollón si to promyslel opravdu do detailu) nedá. Vítězný bůh potom stáhl Marsya z kůže, tu přibil na platan (či borovici), u níž pramení řeka, nesoucí od té doby satyrovo jméno.

Posuzováno prizmatem dneška to Apollóna nestaví do příznivého světla, ale mýtus v sobě skrývá kus skutečné historie – prozrazuje totiž, jak Helénové dobyli Frýgii a přinesli i svou kulturu, v níž figurovaly strunné nástroje, narozdíl od té původní frýžské. Kruté stahování z kůže pak vysvětluje například Robert Graves obvyklými rituály při zabití posvátného krále, případně méně krvavou, ale neméně mystickou technologií odstraňování kůry z vrbového prutu při výrobě píšťaly; vrba je strom magický a často přímo božský.

K Marsyově příběhu se někdy vztahuje ještě jedna, známější historka (i když většinou bývá připojována k obdobné hudební soutěži, v níž se Apollón měřil s Pánem). Jedním z diváků byl totiž král Midás, už sice vyléčený ze zlatodějství, ale ne z hlouposti. Poté, co halasně a bez ustání prohlašoval, že hra Apollónova soupeře je mnohem lepší, bůh se neudržel a vytahal krále za uši tak poctivě, až je vytáhl do podoby uší oslích. A dál už to znáte.

29.4.2007

Rejstřík: Řecko

Hara Ke

Řeka Niger, protékající západní Afrikou, je důležitou životní tepnou celého kraje, a tak se lze s určitostí předpokládat, že ji kromě obvyklých příslušníků zvířecí říše, obývají i nejrůznější bohové a nadpřirozené bytosti.

V místech, kde žijí Songhajci, je bohyní sladkých vod Hara Ke, která v Nigeru sídlí spolu se svými dvěma draky jmény Godi a Goru. A někde v říčních hlubinách je i ráj – město, do něhož po smrti putují lidské duše.

8.5.2007

Rejstřík: Západní Afrika Voda Draci

Oja, Ošun a Oba

Jorubové obsadili řeku Niger i vody okolní vlastními božstvy. Tři dámy v titulku ovšem nemají společnou pouze víru, ale i manžela, jedna po druhé se totiž provdaly za Šanga, prvního krále bohů i lidí, velkého válečníka. První manželka Oja má docela slušný záběr; kromě toho, že je bohyní ohně, větru a hromu, i válečnicí, je také ochránkyní řeky Niger. Jejím zvířetem je buvol a atributem rohy, nejspíš se tu znovu setkáváme s měsíční bohyní v pozdější, podrobené formě. Když se rozzlobí, je to opravdu poznat, protože její vztek se vybíjí v tornádech.

 

Ošun, takto druhá Šangova manželka, (původně ovšem švagrová, protože Šango ji unesl svému bratru, bohu-kováři), je pro změnu bohyní lásky, krásy, taktéž peněz, a lékařství, rovněž i učitelka, která naučila lidi dobře vařit. Její řekou je jeden z přítoků Nigeru – Ošun.

 

Třetí legální partnerka jménem Oba je dnes nebezpečnou říční bohyní, které se lidé obávají; ke změně jejího charakteru nejspíš došlo, když ji Šango vyhnal; Oba mu totiž uvařila polévku ze svého vlastního ucha, protože se obávala, že ji král přestává milovat.

8.5.2007

Rejstřík: Západní Afrika Voda Učitelé

Njugl

Příbuzný noggleho a tedy další z vodníků britského souostroví. Narazit na něho můžete severně od Skotska na Shetlandách a jak už je u téhle rozsáhlé rodiny zvykem, nejčastěji v podobě koně. Pobíhá na březích jezer, na podmáčených loukách a po blatech, tváří se vychovaně, lákajíc tím potencionální jezdce k jízdě s nečekaně mokrým koncem. Ano, stejně jako noggle, kelpie, ceffyl dwr či each uisge o něco jižněji.

Protože jde o blízkého příbuzného nogglů, stejně jako oni dráždí mlynáře. Také na sebe občas bere i lidský vzhled, ale takové zprávy nejsou příliš časté. Pokud jde o obranu, není to nijak jednoduché, přesto tu jisté možnosti jsou. Zachovala se historka, v níž jistý pocestný, který rozpoznal nebezpečí včas, začal po nadpřirozeném koníkovi střílet; všechny rány šly vedle, až do chvíle, kdy naládoval stříbrem. Po zásahu obvyklou protivlkodlačí municí se ozvala hromová rána a njugl se vypařil v modrém záblesku.

13.5.2007

Rejstřík: Voda Vodní koně Shetlandy

Nykur

Z Shetlandských ostrovů to není daleko na Island či do Norska, a v těch končinách lze narazit na blízkého příbuzného předchozího tvora – na dalšího z vodních koní nykura.

V podstatě o něm platí totéž, co o vodníku předchozím, včetně obligátního lákání nic netušících obětí k jízdě. Existuje tu ovšem jistá možnost jak se z nebezpečné situace vyvléknout. Platí všeobecně, tedy nejen pro jízdu na koni, nykur zmizí, když zaslechne své jméno, nebo aspoň zvuk tomu slovu podobný.

Zatímco středoevropští (i jiní) hastrmani, kteří primárně preferují lidskou podobu, se rádi zaplétají s lidskými děvčaty, nykur, jehož základní podstata je čtvernohá (i když se dokáže proměnit v cokoliv živého či neživého, pokud to neobsahuje ječmen nebo beránčí rouno), se občas zkříží s koněm. Potomek vypadá jako kůň, chová se jako kůň, jen když se dostane do styku s vodou, má tendenci praštit sebou o zem.

Na Islandu je tenhle šedivý koník spjat (vzhledem k zeměpisné výšce celkem logicky) i s ledem – když se začne z jezer ozývat praskot ledového příkrovu, vědí Islanďané, že je to nykurův křik a že je třeba dávat pořádný pozor při přechodu zdánlivě pevné půdy pod nohama.

Podle jezírka Kumbur, ležícího pod landsveitským Skardsfjallem se podle všeho jmenuje jedna z lokálních islandských forem nykura - Kumb. Legendy praví, že zpod hladiny Kumburu občas vybíhá šedivý kůň, prohánějící na suché zemi tamní klisny, a že z něho vylézá na břeh i velká tlustá (a šedá) kráva. Kopyta má obrácená, což je jedno z hlavních poznávacích znamení nykura i v koňské podobě.

13.5.2007

Rejstřík: Voda Vodní koně Skandinávie

Mišipešeu

I když jeho jméno znamená v překladu Velký rys, nemá s kočkovitými šelmami nic společného. Ani se savci. Ještě tak s obratlovci, protože jde o velkého rohatého hada, který podle kanadských Odžibvejů žije v jezerech a řekách. Kterým vládne. Prý si je všechny pospojoval sítí tunelů, takže se může nepozorovaně přesunout do kterékoliv vodní plochy. Někdy z vody do vody přelézá i po souši, zemi pod sebou přitom dokonale promočí, takže v jeho stopě zůstávají bažiny a tekuté písky.

Dokáže zvednout hladinu či proměnit línou řeku v divokou vodu (nese také odpovědnost za potopu světa), takže není od věci nabídnout mu před plavbou po jezeře malou pozornost, kupříkladu trochu tabáku.

V severním Ontariu se vypráví, že Mišipešeu je praotcem všech hadů – když jednou plul za bouře po hladině, uhodil do něho blesk a rozbil ho na malé kousky, z nichž vznikli hadi, které dnes zná zoologie. U Hořejšího jezera byl zase patronem tamních měděných dolů. Občas mohl někoho obdarovat kouzlem, ale jak už to v takových případech bývá, dar býval dvousečný a většinou po prvotním příznivém účinku přicházela nepříjemná záporná reakce.

20.5.2007

Rejstřík: Voda Kanada

Umai

Její jméno znamená v řeči sibiřských Jakutů placenta, z čehož lze snadno rozpoznat k jakýmže to oblastem lidské existence se tato bohyně, oblečená v plášť, pošitý šedesáti zlatými nitěmi, vyjadřuje. Ano, má na starosti životní sílu a stará se o porody – v takovém případě bdí nad rodičkou a dítětem první tři dny, poté nechává dohled v rukou dalších božstev. V přeneseném smyslu slova plodnost, se Umai, jiným jménem Ajysyt, postará též o bohatství a množení majetku. Také na dodržování zákonů a zvykového práva.

Na svět přišla při jeho stvoření, když se země oddělila od nebe a od toho okamžiku bydlí buď u lidských ohnišť, případně u ohně božího na nebesích, což jí nikterak nebrání v tom, aby v podsvětí nehlídala duše, čekající na reinkarnaci.

27.5.2007

Rejstřík: Jakuti

Pu'gu čili Jeloje

Jukagirové jsou další ze sibiřských národů, na něž se dnes dostane a Jeloje, zvaný někdy a někde též Pu'gu, je jejich slunečním bohem, povahou přívětivým strážcem morálky a spravedlnosti, s duhou místo jazyka.

27.5.2007

Rejstřík: Sibiř

Jer Sib

Náčelník sedmnácti ochranných bohů a nespočtu démonů elementů, vládce země a vod. Sibiřané (Evenkové, Nivchové i jiné kmeny) se neobrací přímo k němu, ale s konkrétními prosbami k jeho konkrétním služebníkům.

27.5.2007

Rejstřík: Sibiř

Itumban

Původně to byl jeden z démonů Surovy armády, proti níž vyrazil bůh Muguran. Itumban zůstal jedním z těch, kteří přežili, což se ovšem netýkalo většiny jeho někdejších druhů, kteří v boji ztratili těla, což sice znamenalo prohru, ale zároveň také možnost dosáhnout nebes. Itumban se jim v tom svými modlitbami snažil pomoci.

Při této bohulibé činnosti ho nalezl mudrc Agastja, který dostal od Šivy kopce Šivagiri a Šaktigiri, na nichž se měl modlit on. Démon ho zaujal a tak mu věštec obě hory nabídl. Itumban se pro ně tedy vydal a když k nim dorazil, objevila se nosící tyč a osm hadů, čímž se démon zbavil starostí o transportní techniku. Itumban si naložil obě hory a vyrazil na jih, kam je měl přenést, cesta to byla dlouhá a únavná, proto si nosič musel odpočinout. Když však zkusil znovu hory zvednout, už to nešlo.

Vypravil se tedy na jednu z nich a našel na ní malé dítě, tvrdící, že kopec je jeho domov, a že pokud ono bude chtít, dokáže ji zvednout. Což vzápětí dokázalo. Itumban se nechtěl svěřeného majetku vzdát a tak na dítě zaútočil. Jenže – v takových případech vždycky bývá nějaké jenže – dítětem byl právě bůh Murugan. Itumbana se zpožděním potkal osud jeho druhů, bůh ho v okamžiku zabil.

Do příběhu ještě jednou vstoupil věštec Agasjta (a Itumbanova manželka, která se k bohovi obrátila s přáním, aby démona znovu oživil). Věštec dosáhl modlitbami k Muruganovi svého, jen od té chvíle musel Itumban bohovi sloužit.

2.6.2007

Rejstřík: Indie

Qalupaliq

Inuité mají, stejně jako jiné národy, ve svých pověstech pomocníky pro výchovu dětí, protože zákaz má větší šanci na respekt, když je podložen srozumitelným vysvětlením. Qalupaliq (někdy Kalopaling, což je očividně jen jiný zápis, někdy mu ovšem přezdívají Mitiling, podle jednoho druhu severských kachen) měl na starosti tu oblast, kde bývá pomoc pedagogických strašidel nejčastější – vodu. Malým Eskymákům sice nehrozí, že by skákali do vody uhřátí, arktický oceán má samozřejmě svá specifika. A své bubáky.

V úvodníku červnového čísla National Geographic se o Qalupaliqovi zmiňuje fotograf Paul Nicken, který žil od pěti let na Baffinově ostrově, a tak měl tuhle mořskou obludu z první ruky. Jako dítě neměl důvod nevěřit, že když bude chodit na okraj ledu, může po něm vyskočit, stáhnout ho pod hladinu a sežrat. Kdyby nevěřil, mohlo se mu klidně stát, že mu totéž provede lední medvěd nebo uklouzne a sjede pod led, takže příšera splnila svou funkci dokonale.

Qalupaliq bývá neviditelný, jindy na sebe bere lidskou podobu, to pak často obléká kožich z kachních pírek (právě proto mu přezdívají Mitiling). Do kapuce toho kožichu sbírá děti, je hluboká a plná kamení. Nemluví, jen píská: Vee vee vee či Be be be, zvuky vydává jedním ze svých drápů na velkých nohou, které připomínají tulení ploutve. Jak poznamenává Paul Nicken, někdy lovci přinášeli z lovu právě tyhle končetiny, jako potvrzení existence nebezpečného vodníka, čímž dětské víře dodali na váze. Lovením nadpřirozených bytostí (jejichž maso je prý jedovaté, ale také výbornou potravou pro psy), Inuité stavy těchto tvorů citelně snížili, i když bylo nutno zachovávat jistá přesně definovaná pravidla, především to, že je třeba lovit se zavřenýma očima, jinak qalupaliq stáhne lovce pod hladinu.

10.6.2007

Rejstřík: Eskymáci Pedagogická strašidla

Raijin a Fujin

Raijin (často přepisovaný jako Raiden, někdy zvaný též Narukami nebo Kaminari-sama) a Fujin jsou populární japonská šintoistická božstva. Natolik populární, že se dnes objevují po celém světě, hudebními skladbami počínaje, přes horskou dráhu v zábavním parku Expoland až po filmy a počítačové hry. Což vynecháme, aspoň dnes.

Ten první, (na obrázku vlevo, chcete-li detaily, podívejte se na jeho větší verzi na Wikipedii), Raijin, je bohem hromu, zatímco druhý, Fujin, větru. Patří mezi nejstarší šintoistické bohy, jak jedna z legend ale připomíná, že původně byli tihle dva chlapíci obyčejnými démony, na které musel Buddha vyslat třiatřicet bohů, aby je po těžkém boji porazili a posléze přijali mezi sebe. Tohle je ovšem historka původem z Číny, odkud na ostrovy dorazil nejen budhismus, aby se s místním náboženstvím docela dobře sžil, ale i celá řada nadpřirozených bytostí.

Oba bohové bývají zpodobňováni jako svalnatí chlapíci, Raijin s kruhem bubnů, na něž vyluzuje hřmot bouřky, Fujin s velkým pytlem, obsahujícím větry. Pokud vám tohle něco připomíná, tak nejspíš právem, Fujinův vzhled (respektive některé jeho atributy) má původ v přes půl zeměkoule vzdáleném Řecku. Jak se tamní Boreas dostal až na pobřeží Pacifiku? Na to je jednoduchá odpověď, díky Alexandru Velikému a jeho říši, která se rozkročila z Evropy až do Indie. Neobešlo se to bez přímých kulturních a náboženských vlivů, ze subkontinentu pod Himalájemi to není daleko do Číny, Střední Východ byl ostatně s říší za Velkou zdí spojen známou Hedvábnou stezkou. A Japonsko už je jen kousek. Záhada vyřešena.

O Raijinovi někdy rodiče vypráví svým dětem, že krade pupíky a polyká bříška (jeho pomocník Raiju, jak už víme, si občas v lidském žaludku ustele), proto si dávejte pozor a mějte ta bříška pěkně schovaná. Ale k vážnějším věcem.

Fujin asistoval při stvoření světa, když vichry ze svého pytle rozfoukal mlhy a umožnil prvním slunečním paprskům ozářit zemi. Raijin má zásluhy takříkajíc hmatatelnější, byl to on, kdo v roce 1274 zachránil Japonsko před mongolskými nájezdníky, když obrovskou bouří potopil invazní flotilu, z níž se zachránili pouze tři muži.

 

Raijin a Fujin

24.6.2007

Rejstřík: Japonsko Počasí

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist