Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třicátá šestá

Golem

Golem

„A Pán stvořil člověka z prachu země a vdechl do jeho úst život. A člověk obživl.“
(Genesis, 2:7)

 

Tímto citátem z Bible završil kdysi rabi Löw obřad, který se měl odehrát dvacátého dne měsíce Adar roku pětitisícího třístého čtyřicátého, počítáno od stvoření světa. Předcházel mu výběr pomocníků: rabínova zetě Katze a nejlepšího žáka Sossona, kteří měli při obřadu zastupovat dva ze čtyř živlů. Katz symbolizoval oheň, Sosson vodu, sám rabín pak vítr (vzduch). Čtvrtý prvek, totiž zemi, představoval zcela logicky Golem. Sedm dní trvaly přípravy rituálu, než se ve čtyři hodiny ráno trojice odebrala k řece na okraji města, aby z jílu vymodelovala postavu muže a za pomoci kabalistického rituálu ji oživila.

Dostal jméno Josef (podle talmudického Josefa Shedy, napůl člověka a z poloviny ducha), identitu němého žebráka a zaměstnání coby rabínův sluha.

Tady na chvíli přeruším tok vyprávění, protože se rozeběhne dvěma směry, a na chvíli se soustředím na pozadí zmíněné události.

Golem je dnes spojován především s Prahou a pověstným rabínem ben Bezalelem. Existuje ovšem celá řada legend o jiných golemech, od klasického příběhu rabína Elia z polského Chelmu až po uměle vytvořenou dívku španělského židovského básníka Šeloma Gabirola. V raném středověku ostatně uměl stvořil Golema kde kdo, alespoň podle Talmudu, nebylo k tomu zapotřebí nic víc, než příslušné znalosti a pevnost ve víře. Zmiňovaní talmudičtí golemové nikdy nebyli hlavními postavami zaznamenaných příběhů, jen kořením v životopisech jejich tvůrců. Později se golemové objevovali prakticky všude tam, kde žila větší židovská enkláva, ať už to byla Praha, zmíněný Chelm, nebo porýnský Worms, jehož synagoga je prý jediná starší pražské.

Pověst o pražském Golemovi je mnohem letitější, než se traduje, vyprávěli si ji dávno předtím, než se rabbi Löw vůbec narodil, dohromady oba dva ostatně spojila až doba pozdější. Proč tomu došlo v hlavním městě českého království je očividné, Praha bývala významným evropským centrem, zvláště v karolinské a rudolfinské době. A v jako každém takovém místě se v ní usídlila – mimo jiné - i početná komunita židovská, jejíž příslušníci sebou kromě víry přinesli i zvyky a legendy. I když je v Löwově příběhu mnoho původního materiálu, základní kostra pochází odjinud, ač se mnozí patrioti snaží dokázat opak.

Kupříkladu Oldřich Eliáš odvodil z věty, poukazující na hliněnou jámu u řeky míjející město, přesné určení Golemova zrození: byla prý jím stará cihelna v Košířích nebo na Smíchově. Je to dedukce smělá a určitého kouzla nepostrádající, ale podle mě budovaná ex post, s dobrou vírou dodat legendě pevné základy. Přemýšlení o tom, kde plynula Vltava té doby mimo městské hradby, je jistě konstruktivní, minimálně české prameny ale pomíjejí vysvětlení jednoduché. Ví se, že některé části pověsti byly do Prahy importovány, ale pokud je mi známo, nikoho nenapadlo podívat se na mapu jednoho z míst původu, totiž na německý Worms. A zatímco Vltava pražskými městy protéká, Rýn Worms míjí. Prostá řešení ovšem nebývají populární, možná právě proto, že jsou přímočará. Mimochodem, o tom, jak pověsti nerady mění místo, nádherně vypovídá původně francouzská legenda o Meluzíně. Její domácí adresa, zámek Lusignan, se u nás změnila na Velké Losiny.

Vraťme se zpět do Židovského města.

Důvodů, proč Jehuda ben Bezalel hliněného pomocníka přivedl na svět, se traduje hned několik. Podle nejjednoduššího si prostě vytvořil domácího sluhu, aby pro něho po šest dnů v týdnu pracoval. Ne o sabbatu, kdy rabbi vyjímal z jeho úst známý Šém ha-m’fóráš, lístek s magickými slovy, který dával Golemovi život. Až na to jednoho dne zapomněl, historie je to známá a totožná s příběhem chelmského Golema. Taky se spoustou jiných příhod, pověstí a legend o domácích pomocnících, kteří se vymkli kontrole, nebo jejich zaměstnavatel porušil daná pravidla.

Dramatičtější, divácky přitažlivější a především původnější je historie, která má počátky v rodném Löwově Wormsu. Tehdy, v dobách pronásledování Židů po celé Evropě, se jako záminka k pogromům hodilo cokoliv; když nebylo ani to, vyráběly se důvody uměle. Často se na základě obecné představy o tom, že Židé mísí těsto na macess, chléb, pečený k příležitosti svátků, s krví křesťanských dětí, objevovala v ghettech mrtvá dětská těla. Právě takové provokaci při narození pozdějšího pražského rabína zabránili sluhové, spěchající pro porodní bábu. A otec Bezalel prohlásil, že osudem jeho syna bude ochránit své bližní před takovými falešnými obviněními.

Uběhlo mnoho let, v nichž syn vyrostl a stal se moudrým mužem mnoha vědomostí, působil nejprve jako rabbi v Poznani, později přesídlil do Prahy. Trápil se tehdy stejným problémem, jaký provázel jeho narození, když k němu promluvil Bůh a poradil mu jednoduché řešení: vyrobit Golema.

Což, jak bylo řečeno na začátku, rabbi učinil.

Navzdory dnes zakořeněné představě hliněného obra (na níž se významně podepsaly první golemovské filmy), nebyl golemův vzhled autoritativní. Löwův výtvor vypadal jako třicetiletý muž, jediným vnějším příznakem původu byla barva pleti, díky níž ho kolemjdoucí považovali za cizince odněkud z jihu. Původní židovské představy operovaly více s duchovními silami, golem bylo označení pro amorfní substanci. Pozdější věky, které si libovaly v symbolice a konkrétních formách, daly výtvorům tvary. Nejen lidské, existovali i golemové zvířecí. Oživeni pomocí magických slov, posloužili někdy jako potrava, příkladem budiž tučné tele, vytvořené rabíny Chaninem a Ošajou.

Pokud jde o velikost, ani ta nebyla nijak zdůrazňována, v pozdějších představách vyrostl Golem především proto, protože se s tělesnou výškou podvědomě spojuje informace o nadlidské síle, kterou vládl. Méně známá – ale nikoliv zapomenutá – je verze, podle níž Golem roste, od původně oživené sochy nevelkého vzrůstu k obru, jemuž musí rabín trikem smáznout jedno z písmen, namalovaných na čele, aby se z jeho výtvoru nestalo nezvladatelné monstrum. I tady je opět přenesen význam slov z opisných na popisné, původně se nezvětšoval fyzicky, ale rostla jeho síla a magická moc.

Vlastností, společnou většině golemů, je neschopnost promluvit. Neměli toho zapotřebí. Poslání pražského Golema chránit ghetto, spočívalo především v dohledu nad ulicemi. Kolem krku měl amulet z jelení kůže, který ho činil neviditelným; teprve tehdy, spatřil-li něco a někoho, kdo se snažil škodit, zasáhl, buď prostou mocí fyzickou, nebo silami magickými. Obvykle provokatéra svázal a i s předmětem doličným, tedy dětskou mrtvolkou, odnesl na radnici.

 

Konec Golema (s velkým G, kteroužto konvenci jsem už na počátku psaní přijal jako vyčlenění toho pražského ze zástupu ostatních) je opět dvojí. V první – služebnické verzi – ho rabbi Löw prostě neoživil, obávaje se, že by Golema, demolujícího na co narazí, zapomněl vypnout i o jiných sabbatech. A odložil sluhu na půdu Staronové synagogy, kde ho od té doby hledalo mnoho lidí. Podle některých ho po mnoha letech znovu probudil rabínův pravnuk, aby se jeho služeb brzy zřekl a vrátil zpět, podle jiného vyprávění byl po mnoha peripetiích, spojených s krádeží hliněného sluhy tento pohřben na Vítkově, v místech popraviště, na svahu přivráceném k městu. Trochu divokou extrapolací by se v tom mohl skrývat prastarý motiv božského krále, pohřbeného v místech, která má chránit i po smrti; tuto roli u majoritních Čechů plnili Blaničtí rytíři. I když by to spíš odpovídalo druhé variantě legendy, protektorské.

Ta končí v době, kdy se pražští Židé už nemuseli obávat velkých útoků a pogromů. Tehdy rabbi znovu povolal své dva pomocníky, aby obráceným rituálem proměnili Golema zpět v hlínu. Pověst ovšem přežila. Jak zaznamenal Egon Ervín Kisch, ještě v době první světové války vhlíželi někteří polští Židé k pražskému Golemovi jako k vysněnému osvoboditeli.

 

Čas, či spíš maximální rozsah, který je pro Bestiář stanoven, se naplnil. Jak se tak koukám, vynechal jsem mnoho, například všechny vedlejší pražské pověsti, které se ke Golemovi vztahují (a není jich málo). Odbyl jsem legendy jiných golemů. Také popis technik, které byly k oživení používány, nerozebral jsem populární šém, ani se nepokusil odhalit některé souvislosti historické, spojené s politickou činností rabbiho Löwa a s císařským dvorem. Snad to, co tu je, postačí k probuzení zájmu. Čtenářům, hledajícím zasvěcenější informace se tímto omlouvám, nemají to se mnou lehké.

Několik vět na závěr:

Představa oživlých soch a vyrobených pomocníků, je samozřejmě mnohem starší a zasahující řadu kultur. Ve své podstatě byly golemy i egyptské pohřební sošky, vešebty, byť měli tito hlinění sluhové pracovat pro svého pána v záhrobí (podobně jako kdysi v Japonsku). Technicky stejným případem je i slavná řecká historka o Pygmalionovi a Galateie, sochaři a soše, kterou vytvořil, do které se zamiloval, a která díky Afrodítě ožila. Na druhé straně pak stojí jiní, magií oživení pomocníci, od nejpopulárnějších zombií haitského voodoo, po alchymistické homunkuly; ti v podstatě představují určité golemovy současníky v křesťanské podobě. A o nich – končím téměř tradiční místní větou – někdy příště.

2.11.2008

Rejstřík: Židé České země Roboti a oživlé výtvory

Talós

Jedním ze služebně nejstarších robotů v lidských dějinách, respektive v pověstech a mytologii, je řecký Talós. Byl vyroben z bronzu, všechny indicie naznačují, že nikým jiným, než božským kovářem Héfaistem, a sloužil coby ochránce krétského mínojského království.

Jak se do Mínóových služeb dostal, není zcela jasné, v každém případě byl ovšem Diovým darem. Ať už ho nejvyšší z Olympanů věnoval přímo králi, nebo coby osobního strážce své milence Europě (kterou, jak známo, unesl v podobě býka) a Mínóovi ho později darovala ona, funkci plnil stejnou. A jednoduchou. Střežil hranice země. Hlídač to byl k nezaplacení: obrovský, silný, rychlý, neúplatný. Strážnici měl uprostřed Kréty ve Faistu, každý den z ní vyrážel na tři obchůzky kolem celého ostrova. Po neohlášených proplouvajících lodích házel kamení, aby vzal kapitánům chuť k přistání; když přece jen některá zakotvila a posádka se vylodila, počkal, až rozdělají oheň, vstoupil do jeho plamenů, rozpálil kov svého těla a s oblibou pak nevítané návštěvníky objímal.

Až do onoho dne, kdy kolem Kréty proplouvala při návratu ze své slavné výpravy za zlatým rounem Argó. Iásonova posádka toho už měla dost: nebezpečných dobrodružství, magie i příšer. A málo vody. Jenže bdělému hlídači to Argonauté vysvětlit nedokázali, nechtěl slyšet, že jen naberou životu nezbytnou tekutinu a hned poplují o ostrov dál. Talós jim zakotvit nedovolil. Pročež musela nastoupit lest. A ženská, v tomto případě Médeia, kterou si z Kolchidy Iáson odvážel jako právoplatnou manželku. Coby zdatná kouzelnice dokázala, že z ní obr nespustil oči; námořníci mezitím načerpali vodu, jenže když to Talós zjistil, rozzuřil se, rychle se ohlížel po nějakém kameni, který by po nich hodil a při ohlížení nedával pozor a urazil si hřeb, uzavírající jeho krevní oběh, fungující na olovo. Nebo na ichiór, ať už je to, co chce. (Ano, je to látka, činící bohy nesmrtelnými, ale v tom případě by přece neskočil na za chvíli uvedený Médein trik). Kapalina vytekla a Talós přestal pracovat. Existuje samozřejmě několik variant tohoto konce, podle jedné mu hřeb vytáhla sama Médeia poté, co ho nalákala na nápoj nesmrtelnosti (ve skutečnosti silné hypnotikum), případně mu víčko nádrže lukem a šípem ustřelil Argonaut Poias.

 

Stejně jako mnoho jiných, i tahle legenda, stará i pro starověké Řeky, mívala už před dvěma tisíci let realistické vysvětlení – Talós skutečně putoval Krétou, jenže jako soudce, obcházející vzdálenější vesnice a rozhodující spory na místě, měď se do příběhu dostala ze sbírky zákonů, jíž nosil sebou a která byla vydána na měděné desce, někteří z dnešních autorů ovšem soudí, že u kořene mýtu nebyl soudce, ale cesťák v jiném oboru, totiž věštec. Drobnou připomínkou budiž, že ve staré Krétě slovo Talos znamenalo Slunce a ve formě Tallaios bylo Diovým přídomkem.

9.11.2008

Rejstřík: Řecko Roboti a oživlé výtvory

Gremlin

Stvoření celkem moderní. Tenhle zlomyslný skřítek se narodil v Anglii někdy ve dvacátých letech minulého století, jako zdůvodnění trablů s vojenskými letadly. Všechny problémy se musí na někoho svést a zprvu z legrace připomínaní skřítci pomalu začali pronikat do obecného povědomí a stávali se, jak už to bývá, důvěryhodnými bubáky.

Jméno si vymysleli mechanici na základnách R.A.F. na Maltě, na Středním Východě a v Indii. Až do devětadvacátého roku si o nich jen povídali, poté se slovo gremlin objevilo i v tisku – a to v básni, uveřejněné v časopise Aeroplane. Největšího pracovního nasazení se gremlinům dostalo za druhé světové války, za níž se do vzduchu vzneslo obrovské množství letadel. A obrovské množství letů také představuje mnoho příležitostí k závadám, to je statisticky logické. Na hlavy gremlinů se snesla celá řada výčitek, než zúčastnění zjistili, že skřítci nestranně řádí i u nepřítele.

Po válce se gremlini nastěhovali i do domácností. Protože však ani dnes nebývá zvykem mít vedle škodovky zaparkované i rodinné letadlo, zaměřili se na domácí nářadí. Jsou to právě oni, kdo mohou za tupé pily a dláta, ztracené šroubováky, za to, že se praštíte kladivem do palce. Světu mimo aviatiky je mimochodem přiblížil spisovatel Roald Dahl, za války sloužící u osmdesáté skvadrony R.A.F. Když byl po havárii v libyjské poušti přeložen do Washingtonu, začal psát stejnojmennou knihu, prodal příběh Disneyovu studiu, z filmu sice sešlo, ale díky komiksům se britská strašidla dostala do světa. A objevili se i první očití svědci, to už tak chodí.

17.11.2008

Rejstřík: Velká Británie

Homunkulus

Za nadpřirozenými bytostmi dnešní sbírky jsem se podíval do Knihy přání, v níž dávám P.T. čtenářům možnost napsat si o strašidlo či bytost, kterou v Bestiáři nenašli. Teď nastal čas drobného úklidu. Další, obecnější věc, která následující bubáky spojuje, je jistá popularita, kterou v současnosti mají; většinou v přeneseném významu, začasté popkulturním.

Ale k věci.

Malý človíček je alchymistickou představou laboratorně vytvořeného člověka. Původně. Od středověku se totiž – s postupem vědeckého poznání – měnil a měnil, až skončil coby prvek lidského organismu.

Homunkulus dob pozdějších sloužil jako názorná pomůcka při výkladu funkcí lidského organizmu, na sklonku sedmnáctého století dostaly toto jméno právě objevené spermie, a to včetně obsahu, dlouho se totiž věřilo, že spermie je vlastně mrňavý kompletní človíček, který v matčině těle prostě jen vyroste. A právě takový byl i středověký model, předpokládající možnost výroby, či lépe řečeno vývoje člověka jinou, než přirozenou cestou. Věřilo se, že takový jedinec nebude, zvláště po psychické stránce dokonalý, zato coby sluha či pokusný materiál poslouží více, než dokonale.

I když nebylo k jeho označení použito slovo homunkulus, věří Carl Jung, který alchymii pečlivě studoval, že první informace o člověku laboratorním lze nalézt už ve spisu z třetího století našeho letopočtu. Alchymisté ovšem jakýkoliv humanoidní výsledek své činnosti označovali tímto slovem, teprve v pozdním středověku se výklad zúžil na konkrétnější, výše uvedenou formu.

Nejpopulárnější cestou k vlastnímu homunkulovi bylo použití kořene mandragory. K představě bublajících barevných kapalin ve skleněných křivulích má tato technologie daleko, mnohem blíže je starým lidovým tradicím, zaměřeným na získání domácího pomocníčka, čili šotka; jakovědu tu plně nahrazuje magie. Homunkula lze totiž připravit z mandragory, na níž dopadl ejakulát právě věšeného muže, rostlina má být vyhrabána v pátek před úsvitem černým psem, vyprána v mléku a medu (případně v krvi, zde se technologické postupy občas liší). Eventuálně lze homunkula, věrného služebníčka, získat z vejce černé slepice, do něhož bylo malou dírkou vpraveno mužské sperma, toto vejce pak zahrabáno o prvním březnovém novoluní, tohle všechno je krásná lidová magie, ale s alchymií, jak si ji představujeme my, laici dvacátého prvního století, to tak nějak nesouzní.

23.11.2008

Rejstřík: Roboti a oživlé výtvory

Grindylow

Původně místnímu bubákovi se v posledních letech dostalo nečekaného rozšíření, aspoň pokud jde o povědomí o jeho existenci. Vděčí za to J. K. Rowlingové a jejímu čarodějnému učni, (v českých překladech najdete tohoto tvora pod jménem ďasovec). Folklórní grindylow ovšem není doma v Bradavicích, ale v Yorkshiru, a je to příbuzný našeho vodníka, ať už co se biotopu nebo účelu týká. Žije tedy ve vodě a doma moderní ho pověřila funkcí pedagogického bubáka. Dlouhýma rukama strhává do hlubin nepozorné děti, hrající si na březích či na pokraji močálů. Hodně se mi líbí termín, jakým taková strašidla (konkrétně Jenny Zelených zubů, ale platí to obecně) označuje Terry Pratchett ústy slečny Klíšťové v knize Svobodnej národ: Zákazová obluda prvního stupně.

23.11.2008

Rejstřík: Anglie Voda

Sandman

Ne, nejde o komiksového hrdinu ze marvelovské stáje, který proháněl Spidermana, ani o sedm stejnojmenných postaviček konkurenčního vydavatelství DC, byť aspoň někteří z nich z oblastí vlastních folklórnímu Sandmanovi, čerpají.

Sandman je totiž Uspavač, postavička v západní Evropě dobře známá, (u nás z druhé ruky třeba z pohádky Hanse Christiana Andersena), bytost, která uspává děti a přináší jim dobré sny tím, že jim do očí vhazuje kouzelný prach.

23.11.2008

Rejstřík: Démoni osudu

Drow

Poslední dnešní host je také celkem populární, tentokrát u další určité skupiny lidí, konkrétně u hráčů Dungeons and Dragons. Tam představuje rasu temných elfů; Gary Gygax a jeho následovníci nelovili jen ve své, jistě značné fantazii, ale hodně se inspirovali mytologií a folklorem. I v tomto případě.

Drow pochází ze severu Skotska. Už z jeho jména je poznat, odkud se objevil tam, respektive jaké jsou kořeny jeho jména. Sahají do Skandinávie, k trollům, přes přestupní stanici na Orknejích, kde se objevuje v podobě trowe. Povahu načerpal trochu od nich (respektive od některých, neboť, jak už bylo řečeno, tak troll i jeho příbuzný trowe jsou pojmenování obecná), trochu od bytostí keltského původu.

Žije v jeskyních (dle většiny pramenů pod Orknejskými ostrovy), kde stejně jako „černí elfové“ čili trpaslíci severských mýtů pracuje s ušlechtilými, tedy magickými kovy. A představuje nádhernou ukázku kulturního křížení v krystalicky čisté podobě.

23.11.2008

Rejstřík: Orkneje

Chou Ťi

Když čínská bohyně Ťiang Jüan porodila (počala na lidské poměry možná trochu zvláštním, ale na božské tolik ne, totiž tak, že šlápla do stopy, přesněji do otisku palce nějakého boha), tedy když porodila malého Chou Ťia, příliš se jí to nelíbilo. Měla strach, že novorozenec jí přinese smůlu. Babyboxy v té době nebyly, pohodila tedy dítě na cestu, kterou chodil dobytek k napajedlu. Jenže krkavčí matce to nějak nevyšlo, skot místo toho, aby mimino ušlapal, ho nakrmil. Nechala tedy syna v lese, tam ho ale našli drvoštěpové, a na ledu ho pro změnu před umrznutím ochránili ptáci.

Nepřipomíná vám to něco? Podobnými zkouškami prošel, ještě ukrytý v božském vejci, i zakladatel korejského království Koguryeo Chumong.

Každopádně to po třetím pokusu Ťiang Jüan vzdala a s mateřstvím se smířila. Chlapeček pak vyrostl, stal se bohem obilí, kulturním hrdinou, který přinesl lidem zemědělské a kulinářské znalosti a zakladatelem národa Čou, z něhož posléze vzešla v druhém tisíciletí před naším letopočtem stejnojmenná čínská dynastie.

1.12.2008

Rejstřík: Čína Polní bytosti Učitelé

Bodach

Leze komínem a středobodem jeho zájmu jsou děti. Není to Santa Claus, ale skotský bubák a v žádném případě nerozdává dárky. Naopak, někdy si děti – zvláště nezbedné, což se dalo čekat – odnáší. Jindy jim jen podstrkuje do snů noční můry, vytrhuje ze spánku či jinými způsoby dráždí.

7.12.2008

Rejstřík: Skotsko Pedagogická strašidla

Nuckelavee

Sever Skotska je domovem dalšího dnešního hosta. Jeho přirozeným biotopem je moře, často ale vyjíždí na břeh. Už jeho kůň stojí za to, má jedno rudé oko, tlamu jako velryba. Někteří svědkové tvrdí, že to ani není kůň, ale spodní část nuckelaveeho těla. Sám jezdec je obrovský muž, který by mohl dobře sloužit jako učební pomůcka v hodinách biologie, nemá totiž kůži, takže pod tenkým krvavým filmem je dobře vidět na svalstvo a žíly. Případný student anatomie by si ovšem musel dát pozor na jedovatý dech, opravdu nadlidskou sílu a fakt, že objekt rád loví lidi.

Naštěstí – kdybyste se v těch končinách někdy vyskytovali a kdybyste na na nuckelaveeho narazili, pak je tahle informace k nezaplacení – se tento bojí čisté tekoucí vody.

7.12.2008

Rejstřík: Skotsko Moře

Urisk

Měl jsem přichystanou ještě jednu skotskou bytost, ale zběžnou kontrolou jsem zjistil, že Urisk je vlastně totéž co Glaistig, vodní bytost, napůl člověčí a napůl kozí, milá, někdy, když to lidé přeženou, ovšem také značně nebezpečná, to už se u nadpřirozených tvorů stává. O Glaistig se tu před časem už psalo, takže další hledejte tam.

7.12.2008

Rejstřík: Skotsko Voda Monstra

Hockaufové

Strašidla, objevující se v lesích naší jižní hranice, na Šumavě stejně jako u Mikulova. Tam jim říkají kožíškoví mužíci, zatímco na druhé straně někdy Škrtiči. Šumavský termín prozrazuje modus operandi skřítků v bílých kapucích, kteří ze zálohy skákali lidem na záda (odtud jejich německý název) a škrtili je a škrtili, až uškrtili.

15.12.2008

Rejstřík: České země

Hraničník

Lesní duch, který se objevuje u České Třebové. Nenápadný, mlčenlivý, v šedém obleku, se zničeho nic zhmotňuje vedle pocestného (případně za jeho zády). Činí tak zvláště za pošmourného deštivého počasí a jakmile přestane pršet, zmizí.

15.12.2008

Rejstřík: České země Lesní bytosti

Hořící košťata

Aby měla dnešní malá sbírka písmene H třetího bubáka do party, vykutal jsem ještě hořící košťata, úkaz, který pozorovávali lidé na rozcestí nedaleko Chraštic u Příbrami. Stejně jako mnoho takových, i tyto ohnivé zjevy prý bývaly dušemi někdejších hříšníků.

15.12.2008

Rejstřík: České země Lidští démoni

Kišibo-Džin

Bývala to matka démonů, patřičně zlá a krutá, jíž museli Japonci obětovat své děti. Lidé si s ní dlouho nevěděli rady, až je napadlo poprosit o pomoc Buddhu Šákjamuniho. Ten podnikl radikální řez, žádné přemlouvání, prostě unesl démončina vlastního syna a ukryl ho pod svou miskou na milodary. Kišibo-Džin pochopitelně po svém potomkovi pátrala, hledala všude, nikde nic, ani na nebi, ani na zemi, takže se i ona obrátila na Šákjamuniho. Bylo jí vysvětleno, jak nevhodně se chová, což matka démonů uznala, obrátila a začala děti chránit. I dodávat, neboť právě ona od té doby stojí za početným potomstvem. Vzala za své i dohled nad lidmi na útěku. Jejími atributy je granátové jablko, coby symbol životní síly, který drží v jedné ruce, a dítě v druhé.

21.12.2008

Rejstřík: Japonsko Ochránci

Benzai-Ten

Když šplouchá voda, zní to někdy jako nesrozumitelná lidská řeč, to je známá věc. Snad právě proto sídlí japonská bohyně řečnického umění u vody. Rétorika ovšem není jejím jediným oborem, kromě ní má na starosti také krásu. Tělesnou, proto je ochránkyní gejš, tanečnic, hudebnic a prostitutek, i duševní, v této oblasti se věnuje umění, kultuře a moudrosti. Ani to není všechno, navíc ještě porodila mnoho nižších bohů, pro zemědělce je pak důležitá tím, že jednak působí na úrodnost polí jako takových, jednak na vegetační cyklus plodin na nich. K tomu všemu ještě dává pozor na veškerá vodstva.

21.12.2008

Rejstřík: Japonsko Voda Polní bytosti

Mariši-Ten

Vojáci nosí pod helmou její obrázek, i když vlastně nikdo neví, jak tahle japonská bohyně vlastně vypadá. Což nebrání lidem vymýšlet si její podobu: často mívá šest rukou, tři hlavy (aby viděla na všechny strany), jako jízdní zvíře sedm kanců. Také meč, luk a šípy.

Zrodila se z prvního slunečního paprsku, je neviditelná, ale naslouchá a když slyší, jak ji někdo vzývá, dodá mu odvahu a velkou sílu.

21.12.2008

Rejstřík: Japonsko

Hrungnir

Severský Thór, nesmiřitelný bojovník a lidem milovaný ochránce, svedl nesčetně zápasů. Ne ve všech zvítězil, v naprosté většině však ano. I z vítězných střetů si ale odnášel nechtěné památky na celou věčnost. Například ze srážky s jedním ze svých dnes pověstných protivníků Hrungnirem, což byl obr s kamenným srdcem a kamennou hlavou, stejně minerálního původu měl štít i zbraň, totiž velký brus.

Casus belli byl, jak je v mýtech obvyklé, prostý, obr si dal dostihy s Ódinem, protože věřil, že jeho kůň je rychlejší než Sleipnir. Porážku neunesl, pokračoval v jízdě přímo k Ásgardu, rozrazil vrata a zastavil se až uvnitř. Ásové se zachovali velice diplomaticky, pozvali obra na panáka, totiž na narychlo zorganizovanou hostinu; o tom, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, se přesvědčili záhy, opilý obr se začal vytahovat a obtěžovat bohyně.

Thór se na mejdan dostavil později, a jak už to bývá, jako jediný střízlivý neměl zrovna nejlepší náladu. Pustil se do svých kolegů i do Hrungnira, zpočátku slovně, ale výsledkem byl domluvený souboj na neutrální půdě.

Obr se k němu dostavil se svou obvyklou výbavou plus pomocníkem. Toho vyrobili jeho kolegové z hlíny, dovnitř vsadili kobylí srdce, které svou velikostí tak tak vyhovovalo k pohonu. Ani Thór nepřišel sám, doprovázel ho věrný Thjálfi. Vlastně předbíhal, protože šlo o velmi rychlého běžce. A prohnaného. Namluvil totiž obrovi, že Thór na něho zaútočí zespoda, prokrtkuje se zemí. Hrungnir mu uvěřil a místo toho, aby se svým kamenným štítem kryl, stoupl si na něj. Když se pak protivník objevil v normálním směru, bylo pozdě na nějakou změnu taktiky; Thór vstoupil na bojiště vržením svého pověstného kladiva Mjölnir. Hrungnir proti němu vrhl svůj brus, ale boží zbraň byla mocnější, brus se rozpadl na kusy (díky čemuž nacházejí lidé ve volné přírodě brusné kameny), kladivo udeřilo obra a roztříštilo mu hlavu. Konec boje?

Jako takového určitě. Jenže než Hrungnir padl, dostal své i Thór, do hlavy se mu zasekla jedna z trosek protivníkovy zbraně a srazila ho. Zbytek pak dokonalo tělo mrtvého obra, který na boha padl a jednou nohou ho přimáčkl k zemi.

Vyprostit uvězněného boha se podařilo až jeho tříletému synovi Magnimu, brousek v Thorově hlavě zůstal zaražen dodnes. Když ho čarodějka Gróa už už dostávala ven, prozradil jí Thór v návalu radosti nad odstraněním obtíží, že kdysi, když pomáhal přes řeku jejímu synovi, učinil z jeho umrzlého prstu hvězdu. Vědma samou radostí zapomněla zaklínadlo, takže kámen zůstala tam, kde je. Bývalo pak ve Skandinávii zvykem nepohazovat brousky po zemi, protože při tom se hýbe i ten v boží hlavě.

28.12.2008

Rejstřík: Obři Skandinávie

Memegwesiwak

Malí lidé se objevují v mýtech mnoha severoamerických indiánských kmenů. Třeba u Odžibvejů, kteří jim říkají memegwesiwak, případně maymaygwaysiwuk, což je očividně jen jiný přepis téhož slova, a v obou případech množné číslo, singulár zní memegwesi. Tito trpaslíčci žijí u vody (obvykle velké, čili u jezer) ve skalách, cestují v kanoích s pěti či sedmičlennou posádkou, vykukují ze skalních štěrbin, prostě žijí běžným životním stylem miniatur celého světa. Jsou zlomyslní, občas potápějí kánoe, tu a tam něco ukradnou. Šošonští trpaslíci jsou v tomto jazyce nazýváni nimerigar, patří k nebezpečnějším druhům, rádi střílejí ze svých malých luků malé jedovaté šípy (což se ve středověku kupodivu vyprávělo v Anglii o elfech). Jinde kradou malí lidé děti – na rozdíl od některých skřítčích rodů ovšem pouze špatným rodičům. Někdy bývají chlupatí, někdy mívají rohy, vzhled se od oblasti k oblasti trochu liší, zůstává jen povaha. A věk, obecně se (opět konvergentně třeba s pověstmi evropskými) hovoří o tom, že jde o národ prastarý, pamatující potopu nebo dokonce stvoření světa.

4.1.2009

Rejstřík: Národy Sever Severní Ameriky

Unwaba

Důvodů, proč nejsou lidé nesmrtelní (i když je nejrůznější Stvořitelé po celém světě tak naplánovali), je mnoho. Afričtí Zuluové ze ztráty věčného života viní chameleona Unwabu, jehož seslal nebeský bůh na Zemi coby posla, nesoucího návod, jak nesmrtelnosti dosáhnout. Jenže chameleon byl příliš pomalý, jak už to bývá, takže to dopadlo, jak dopadlo.

12.1.2009

Rejstřík: Jižní Afrika

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist