Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá druhá

Glaukos

Glaukos a Skylla

Pánů toho jména prochází řeckými mýty povícero. V našem hledáčku uvízli dva. Tím prvním – a nejznámějším – byl prostý námořník či rybář, který jednoho dne zjistil, že určitý druh trávy (původu vývojově prastarého, byla zaseta Kronem v dobách, jimž se říkalo Zlatý věk) vrací život. Položil na ni totiž svůj úlovek a ryby sebou začaly mrskat. A než se Glaukos vzpamatoval, odmrskaly se zpět do moře. Někde vzadu postávající varianta mýtu připomíná, že šlo o zajíce, ale na věci to nic nemění.

Glauka to zaujalo a udělal přesně to, co odpovídá druhému významu přídavného jména prostý, jimž jsem ho před několika větami obdařil. Aniž by si uvědomoval, že mezi fyziologií ryb a člověka může být značný rozdíl, obzvláště, co se rezistence vůči přírodním alkaloidům týká, utrhl stéblo té podivné trávy a rozžvýkal ho. Účinky tohoto experimentu nechť vyjádří sám účastník, jak je zapsáno Ovidiem v Proměnách, knize třinácté:

Sotvaže do sebe vssál můj jícen tu neznámou šťávu,

pocítím najednou v nitru, jak srdce mi zmateně bije,

touha mi zchvátila hruď být novým, nezvyklým tvorem!

Nemoha odolat již, já vzkřikl: „Sbohem, ó země,

na niž se nemám už vrátit!“ a tělo jsem ponořil do vln.

Hodně to připomíná účinky jistých přírodních halucinogenních drog, po jejichž konzumaci má člověk pocit, že k létání nepotřebuje ani křídla, ani mechanický systém, zahrnující stovky matematických výpočtů, zručnost mechaniků a experimenty Otty Lilienthala.

Nicméně, Glaukos se neutopil. Stal se nesmrtelným a také mořským bohem. Nastěhoval se do domu nedaleko délského pobřeží a každý rok podnikal okružní cestu po řeckých přístavech, kde vydával věštby. Přesné a srozumitelné, proto byl ve velké vážnosti námořníků i rybářů. Také bohů, Apollón je někdy označován za Glaukova žáka.

Věštecké umění ale nebylo tím, čím se někdejší člověk dostal do obecného povědomí. I mezi značně rozvernými řeckými bohy totiž Glaukos vynikal svými milostnými dobrodružstvími. Nejznámější (se špatným koncem, jak už to u známých příběhů bývá), byla jeho láska ke Skylle. Ano, k té Skylle, která se později stala legendární obludou z messinské úžiny. V téhle verzi jejího příběhu v tom dokonce byla nevinně, protože Glauka odmítala a ten se tedy vypravil za kouzelnicí Kirké pro pomoc. Jenže Kirké se v mořském bohu zhlédla sama. A protože i když o něho nestála, stála jí Skylla pořád v cestě, začarovala Kirké vody zálivu, u něhož sokyně žila, nic netušící dívka se šla vykoupat – a proměnila se v příšeru.

Glaukovu přízeň tím kouzelnice rozhodně nezískala a Skylla se jí nezapomenula mstít, jak jen dostala příležitost. Kupříkladu sežráním šesti Odysseových druhů, neboť ithacký král byl Kirčiným intimním přítelem.

 

Na začátku druhý zmiňovaný Glaukos byl také člověk. Na rozdíl od svého jmenovce dokonce člověk z vysoce postavené rodiny, byl totiž synem krále Sisyfa a otcem ještě slavnějšího Bellerofonta. Byl převelikým fanouškem závodů koňských spřežení a povídalo se o něm, že své klisny krmí lidským masem, aby byly bojovnější. Nakolik v tom bylo pravdy, není jasné, jisté jen je, je že zprotivil Afrodítě (která fámy o zvláštní koňské dietě využila při stížnostech Diovi) a ta způsobila, že Glaukovo spřežení nejen převrátilo vůz a svého majitele usmýkalo, ale nakonec také sežralo. Glaukův duch pak pod přezdívkou Taraxippos (Koňoplach) strašil hlavně při závodech, kde – pochopitelně – plašil koně.

 

Ilustrace je obrazem Glaukos a Skylla vlámského malíře Bartholomäuse Sprangera (1546-1611).

4.4.2010

Rejstřík: Řecko Moře

Repun Kamui

Když jsme začali vodním božstvem, můžeme se ve vlnách ještě chvíli cákat. A protože papír a lidská představivost zvládnou mnohé, smočíme se nakrátko v různých vodách celé zeměkoule.

Repun Kamui přichází z mýtů Ainů, žijících na nejsevernějším z japonských ostrovů Hokkaido, takže koupání to bude trochu chladné. Zdálo by se, že i nebezpečné, protože pokud Repun Kamui nevypadá jako kosatka, pak má podobu lehkomyslného a trochu zlomyslného mladého muže s harpunou. Ale žádný strach. Jde o božstvo ve své podstatě přející, které, na rozdíl od většiny ostatních, z občasného porušování zvyků a rituálů, nedělá vědu. Zvláště, když se přesvědčí, že nešlo o zlý úmysl. Na benevolenci, u mořského stvoření jinak nezvyklou, ale spoléhat nelze, mějte to na paměti. Stále je to reprezentant nevyzpytatelného živlu.

11.4.2010

Rejstřík: Moře Japonsko

Agwé

Vzhůru přes půl světa do teplejších vod Karibiku. Na Haiti.

Ano, přichází voodoo a jeden z jeho loa.

Tenhle dohlíží na rybáře a námořníky, vládne moři, jeho fauně i flóře. Spatřit ho lze coby pohledného míšence se zelenýma očima, v uniformě námořního důstojníka. Koho posedne, ten vykřikuje lodní povely a salutuje. Coby obětiny se mu po moři posílají malé vory s rumem (je to námořník, ne?), pikantní pochutiny či modely lodiček.

11.4.2010

Rejstřík: Moře Voodoo Karibik

Nguruvilu

Dost bylo vln. A když člověk vyleze z moře, je rozumné, opláchnout se vodou sladkou. Vysprchujeme se v Chile. Ale opatrně. Setkání s Nguruvilu není, jak vědí tamní Mapučové, dvakrát bezpečné.

Mapučsky to jméno znamená Lišák had. Vypadá totiž sice jako liška, ale má docela dlouhé tělo, takže toho hada nakonec přece jen připomíná. K tomu ještě ostny na ocase. A aby bylo zoologicky zcela jasno, jde o vodní stvoření. Naprosto běžného folklórního typu, neboť jeho nejčastější interakcí s člověkem je jeho utopení. Nguruvilové k tomu užívají specifické techniky, totiž vodních vírů. Také podfuků – drží se pod hladinou, aby stínem svého těla vyvolali dojem mělčiny, vhodné k přebrodění.

Existují pak dvě možnosti, jak se přes nebezpečné vody dostat. Tou první je člun, tou druhou pomoc kouzelníka či šamana, kteří nguruvilu vyženou.

11.4.2010

Rejstřík: Chile Voda

Page Abe a společníci

Když už jsme v té Jižní Americe, můžeme se seznámit třeba s aktéry jednoho z tamních stvořitelských mýtů. Zavítáme do Amazonie, k Tukanům. Ne k těm ptákům s velkými zobáky, ale k amazonským Indiánům toho jména.

Na počátku existovala, jak to mnohde bývá, obě nebeská tělesa, Slunce i Měsíc pěkně vedle sebe. To první reprezentoval bůh Page Abe, druhé Nyami Abe. Ten první měl manželku, ten druhý nikoliv. Prvnímu začal druhý družku svádět, což neprošlo a Tukanové od té doby mají racionální vysvětlení nepřítomnosti Měsíce na obloze denní a jeho osamělé pouti nebem nočním, Page Abe Nyamiho prostě vykázal z rodiny.

Po rodinném incidentu se Page Abe pustil do běžné demiurgické práce. Stvořil zemi, vymyslel si flóru a faunu a pochopitelně také lidi. K ruce si vzal svou dceru Abe Mango, která dostala za úkol vzdělání právě stvořených homo sapiens. Naučila Tukany domácím pracím, stavitelství i užívání ohně. Úspěšně. Horší už to bylo s dalším pomocníkem, Pamuri-Mahsem, který na Page Abův příkaz přivedl na zem zvířata. Oproti plánům totiž sebou vzal i tvory nebezpečné a dravé, včetně anakond. Dokonce sedmihlavých; s jedním takovým museli lidé svést pořádnou bitvu, protože si had usmyslel unést jednu z mladých tukanských slečen. Hada porazili, spálili, jenže popel a dým z hranice odvál vítr na moře, kde hadí monstrum znovu obživlo. Jinak se Pamuri-Mahse osvědčil, jiný úkol, totiž plavbu po Amazonce na palubě kanoe anakondího tvaru, už splnil bez chyb. V místech, kde přistál u břehu, založili lidé vesnici a od místních duchů se naučili tamním zvykům i způsobu života.

17.4.2010

Rejstřík: Stvořitelé Učitelé Brazílie

Zlý jelen

Jak už jsem poznamenal, papír (v dnešní době i ten iluzorní z jedniček a nul) snese všechno. Takže snese i náhlé změny.

Po předchozích výletech až na druhý konec světa se z ničeho nic zastavíme doma. U bubáků striktně lokálních. Třeba ve východočeském Chlumci nad Cidlinou, u něhož se jako předzvěst neštěstí objevuje Zlý jelen. Patří ke krutému příběhu nebohého sedláka z Kosic, který v noci, protože přes den neměl kdy, chodíval do Luhů k tamní kořenářce pro léky pro nemocnou ženu. Až ho jednou chytili hraběcí pohůnci a obvinili ho z pytláctví. Proč by jinak chodil po nocích lesem?

Nepomohlo, když vysvětloval, že jindy, než po setmění, se do Luhů nedostane. Pro rozčileného hraběte, jehož lovčí ten den chytili jediného jelena, byl prostě pytlák. Nechal nebohého sedláka přivázat na zvíře a vyštval ho do lesa. Jelen, vyděšený nezvyklým nákladem, uháněl pryč, vběhl do Cidliny a i se sedlákem se utopili.

25.4.2010

Rejstřík: České země

Husmann

Další šlechtic je účastníkem historky tachovské. Máte-li do Tachova daleko, stačí si zaměnit jméno a lokalitu, neboť Husmann je jen jedním z řady téměř totožných tuzemských bubáků, jež zplodila doba protireformační a robotní. Máme tu jednoho místního barona, který vládne rukou tvrdou a krutou, nechává na robotu nahánět i nemocné a starce, projíždí se krajinou ve voze taženém čtyřspřežím, nedbaje na další účastníky silničního provozu, neboť on je tu přece pánem. Lidé tehdy neměli mnoho možností, jak se bránit, a tak vznikaly historky, podobné této:

Když se čas barona Husmanna nachýlil, nechal si zavolat tachovské radní. Jenže ti se do zámku nedostali, u brány jim cestu zastoupil strážný, jehož neznali a který, dle očitých svědků, měl jednu nohu koňskou. Jen co Husmann vypustil duši, stal se místním strašidlem: jezdil v běžném ohnivém voze (zvláště na Štědrý večer), taženém černým čtyřspřežím, kolem koní pobíhali malí černí psi. Někdy míval místo malých hafanů jednoho velkého u sebe ve voze; ten se vyznačoval dalším z klasických atributů, totiž ohnivýma očima. A v kraji se dlouhou dobu ozývala také známá věta: „Nezlob, jinak tě odnese Husmann.“

25.4.2010

Rejstřík: České země Duchové Pedagogická strašidla

Hadwabl

Strašila v lese u Horního Slavkova nedaleko Lokte. Kdysi v tamním lese stával hrad a jeho paní ukryla v temném hvozdu své obrovské jmění. Načež ho coby přízrak začala hlídat. Strašením odháněla náhodné i nenáhodné návštěvníky, zjevovala se též v podobě holčičky v červených punčochách, s velkým klíčem na červené pásce a skříňkou u nohou.

25.4.2010

Rejstřík: České země Duchové

Ještědský duch

V domácích krajích se ještě chvíli zdržíme.

Ještědský duch je geniem loci Ještědu. Jak jinak. Objevuje se v okolí Kukštejnu, (s přesnou adresou Jaspisová štola). Říkávalo se mu i Děd Ještěd nebo Jeschkengeist a bývával viděn v podobě velkého horala s kloboukem a vousy. Jelikož jde o místo pověstmi opředené, nebyl jediným nadpřirozeným obyvatelem kraje. Tamní společnost čítala celou řadu zjevení: skřítky, hlídající zlaté a stříbrné žíly, Divokého myslivce, prohánějícího jelena se zlatým křížkem mezi parohy, občasné Štvaní a také výroční slety čarodějnic.

1.5.2010

Rejstřík: České země

Muhu

I Muchovské skály u Tanvaldu mají svého strážného ducha. Je jím Muhu, původně prý – jak už to bývá – pohanský bůh, po němž nese hora Muchov jméno. Vypráví se, že uvnitř skály stráží svůj poklad, má podobu obra a klimbá na kamenné lavici opřen lokty o stůl, hlavu v dlaních. Délka jeho vousu, třikrát obtočeného kolem stolu, prozrazuje, že takhle pospává už docela dlouho.

Nepřetržitý dohled nad depotem mu, coby nadpřirozenému stvoření, ale nijak nebrání v další činnosti. Třeba v projížďkách po kraji na dvoukoláku, zapřaženém do jeleního čtyřspřeží, ve výletech v podobě sněžného víru nebo zjevení v podobě rytíře či obvyklého poustevníka.

1.5.2010

Rejstřík: České země

Lesní střelec

V hodině duchů se u Rotavy nedaleko Sokolova objevoval Lesní střelec. Pronásledoval pytláky, popoháněl své psy a tloukl do stromů. Jako mnoho podobných lesních duchů byl zlomyslný a rád škodil i bez příčiny. Podle záznamu J.V. Grohmanna například proměnil jednoho člověka v pahýl stromu; nebožáka vysvobodil až úplnou náhodou uhlíř, který do pařezu řízl nožem.

1.5.2010

Rejstřík: České země Lesní bytosti

Hilar

Patronem bruntálského kraje je Svatý Hilarius. Možná dostal jméno po něm a možná mu jméno dal, v každém případě žije skřítek Hilar u Šternberka v kopci, zvaném Tvarožná hora, kde sídlí víly. V těch místech nalezla jedné zimy jedna místní žena opuštěné malé dítě. Vzala chudáčka domů, postarala se o něho, jenže potom někdo zavolal: „Hilar, Hilar!“, a nalezenec, který měl s dítětem společný jen podměrečný vzrůst, se zvedl a zmizel.

1.5.2010

Rejstřík: České země

Hýkavý Martin

Je příkladem běžné české pověsti o lakomci, který za nocích posunuje mezníky. Většinou se takoví stávali po smrti ohnivými muži, tu a tam ale skončili jako tento: blouděním nocí, lkaním a hejkalovským skokem na záda posměváčkům. Protože kromě obvyklého skuhrání: „Kam ho dám?“, také hýkal, říkali mu v Jankově Hýkavý Martin. Minulý čas je v tomto případě naprosto v pořádku, protože jednou mu někdo konečně poradil a duch někdejšího lokálního harpagona byl vysvobozen.

1.5.2010

Rejstřík: České země Duchové

Nehalennia

Nehalennia

Latinské, či přesněji latinizované jméno skrývá kontinentální keltskou bohyni. Možná germánskou, v každém případě patřila nizozemskému Zeelandu. Mívala svatyni v ústí Rýna, náležel jí dohled nad mořeplavci, mezi její atributy ovšem patřil také koš s jablky, symbolizující plodnost, (nebo – pokud šlo opravdu jen o jablka, navíc možná i roční cyklus, jablka patřila v indoevropských mýtech záhrobí) pročež lze předpokládat, že jí toho věřící naložili víc. Ilustrační obrázek shrnuje většinu prvků, jaké se na Nehalennině zpodobnění nacházely: Stojí na lodi (v ruce pak mívala veslo, žezlo nebo lano, které na tomto konkrétním zobrazení chybí), drží již zmíněný koš s ovocem (případně roh hojnosti), doprovází ji pes.

 

Doprovodná ilustrace pochází z Wikipedie, licence: public domain

 

9.5.2010

Rejstřík: Keltové

Oude Rode Ogen

Flanderský bubák Oude Rode Ogen (staré krvavé oči) bývá popisován jako vysoký černý muž se schopností změnit se ve velkého černého psa s výraznýma očima. Unášel a požíral děti – zprvu to ovšem nebylo pouhé pedagogické strašidlo, ale vážně pojímané monstrum, děsící kraj. Tehdy to odnesl i jeden tulák tmavší pleti kterého ctihodní Flandeřané zlynčovali, přízrak se z kraje ovšem neztratil. Vyprávělo se, že ten, kdo ho spatří, může ohluchnout, oslepnout – nebo zblbnout (což odpovídá).

V účelového bubáka se proměnil na začátku minulého století, kdy se mu začalo, opět dle barvy, říkat Nekker a děti, které měly podle mínění rodičů být už dávno v posteli, slýchaly výhrůžku ne tak klasickou, jako obvykle, Nekker děti neodnášel v pytli, ale rovnou zaživa snědl.

9.5.2010

Rejstřík: Pedagogická strašidla Belgie

Kaw Kaw

Pohybuje se nočními maltskými ulicemi, šedý a podobný slimáku. Čmuchá a čmuchá a když vyčmuchá u kolemjdoucího pocit nějaké viny, pronásleduje ho až domů. Existuje i jiný Kaw Kaw, pro změnu obr tak velký, že celou Maltu přejde několika kroky. I on prohání viníky, pracuje však pouze od Vánoc do prvního únorového týdne. Jeho ženským protějškem je Imlejka, stařena, jíž se na Nový rok obětují květiny, aby dala pokoj a šla raději o dům dál.

Podobné jméno, jako Kaw kaw (někdy zapisovaný jako gaw gaw) má i děti pronásledující bawbaw; podle všeho (a Wikipedie) jde o do písmenek převedené štěkání psa.

9.5.2010

Rejstřík: Malta

Summanus

Pro Římany byl Iuppiter zcela jistě hromovládcem, tuto funkci v indoevropských mytologiích většinou dostávaly hlavy pantheonů. Sbírka apeninských bohů byla ovšem velmi rozsáhlá a velmi konkrétní, připomínající v lecčems přebujelou státní správu současnosti, takže Iuppiter v oblasti blesků a hromů podnikal pouze za denního světla. Pokud se blýskalo a hromovalo v noci, nestál za meteorologickými jevy on, ale Summanus. Svátek, respektive doporučenou návštěvu svého chrámu v Cirku Maximu, spojenou s koláčovými obětinami za účelem Summanova usmíření, míval dvacátého června. Původu byl dnes téměř zapomenutý bůh pravděpodobně etruského či sabinského.

17.5.2010

Rejstřík: Počasí Řím

Dagr a Nótt

Personifikace Dne a Noci v severských mýtech nesou jména Dagr a Nótt. Tedy Den a Noc, žádnou originalitu a intelektuální tvořivost nečekejte. Den byl synem boha Dellingra, (víceméně personifikovaného úsvitu, což dává astronomicky smysl) a jezdil na koni jménem Skinfaxi. Někdy ovšem nesedával v sedle, ale na kozlíku obvyklého slunečního vozu, který Skinfaxi tahá každý den po obloze. Jeho kolega Hrímfaxi byl pro změnu ořem, náležícím Nóttě, Noci. O této dámě je známo především to, že vystřídala dva manžele, než se usadila s třetím – již zmíněným Dellingrem – a povila mu syna. Dagra, pochopitelně, neboť den se rodí z noci. S prvním manželem Naglfarim měla syna Audra, s druhým, Annarem, pak dceru Jord, která je také jedinou známější figurou dnešního povídání (Jord, ztělesnění Země byla Ódinovou matkou). Z nedostatku jiných pramenů lze totiž předpokládat, že většinu zmíněných božstev a stvoření si kdysi dávno vymyslel Snorri Sturluson ve svých literárních pojednáních, která jsou brána jako základní zdroj informací o skandinávské mytologii. Je to bezpochyby pravda a nutnost, ale na zřeteli je nutné mít fakt, že je sepisoval křesťan v křesťanské zemi dvě staletí po oficiálním přijetí této víry.

17.5.2010

Rejstřík: Skandinávie

Ásópovy dcery

Ásópos byl říční bůh. Jeden z mnoha řeckých říčních bohů, neboť ve východním Středomoří míval kdejaký potok svou antropomorfní personifikaci. Dobře, týkalo se to pouze řek, ústících do Černého a Středozemního moře, ale i tak je jich spousta.

Zmíněný pán patří k těm známějším. Byť spíše pro své dcery, než pro sebe samého. Pro upřesnění musím dodat, že řek toho jména je pět, přičemž ta nejznámější protéká středním Řeckem a druhá v žebříčku popularity Peloponnésem. A mýty, jejichž účastnice přicházejí v následujících řádcích, patří k různým Ásópům, ale protože v tom měli zmatek už staří autoři, nebudu to rozlišovat ani já.

Nejméně známou Ásópovou dcerou je patrně Sinópé.

Na tuhle slečnu jsem měl políčeno už před časem, jenže – zatracení Řekové – nezapadá do konceptu. Tatíček ano, byl říční bůh, tudíž nadpřirozená bytost, jenže tahle vlastnost se ve starém Středomoří jaksi nedědila. Ne automaticky. Je to logické, protože díky potenci tamních božstev by nadpřirozený status získal téměř každý. Sinópé byla tedy smrtelnice.

Proč mě ale zaujala?

Byla totiž jednou z mála dívek, které dokázaly prostopášnému Diovi vypálit rybník. Nejvyšší z bohů se do ní zakoukal a pokusil se ji svést. Pod slibem splnění přání. Sinópé souhlasila (odmítnout Dia by nebylo nejrozumnější) a přála si. Panenství. A bylo vymalováno a Zeus odtáhl s dlouhým nosem.

Do Bestiáře naopak patří její sestra, tentokrát stoprocentní nymfa Aigína. I v ní se Zeus zhlédl, zdržel se ovšem nepředložených slibů a zkusil to pro něho běžným způsobem, tedy únosem. Jako obvykle v přestrojení, tady za orla. Odnesl ji na ostrov Oinóné, který později dostal její jméno. Tam mu také porodila syna Aiaka, budoucího krále a ještě budoucnějšího podsvětního soudce.

Únosu se dočkalo i Aiginino dvojče Thébé, Ásópovy dcery totiž rozhodně nepatřily k ošklivkám. A nelíbily se jen Diovi: další nymfy, Korkyru, Salamis a Euboeiu unesl pro změnu Poseidón, zatímco Thespii (a taky Sinópé, u níž z výše uvedených důvodů nepochodil) Apollón a Tanagru Hermés. S Harpinou si začal Áres, ale kupodivu u tohoto boha zuřivé války a rozháraných citů se o únosu nehovoří. Asi ho neměl zapotřebí.

Abych se dobral konce (Ásópos měl dvanáct nebo dvacet potvrzených dcer, k čemuž ještě různé verze přidávají různá jména, takže bychom tu mohli být taky až do rána), přidám na závěr už jen malé upozornění. Jména zmíněných slečen korespondují se jmény ostrovů, měst či jiných geografických útvarů, takže lze předpokládat, že jejich skutečnými rodiči byli domorodci, snažící se obvyklým laciným mýtickým způsobem dobrat původu a slávy.

30.5.2010

Rejstřík: Řecko Voda Nymfy

Alerion

Vypadá jako orel a vládne všem ptákům. Jako, jak známo z bajek, orel. Alerion, případně Avalerion, je ale ptačí král ze středověkých Bestiářů, což mu, spolu s popsaným životním cyklem, zajišťuje vstupenku na tyto stránky.

Na celém světě žije vždy pouze jediný pár alerionů. Jsou orlům podobní, jen o trochu větší, barvy ohně a s křídly, ostrými jako čepele. Jako mnoho tvorů své doby je lze nalézt v Indii, kde neobvyklé tvory nacházeli už staří Řekové. Zmíněný alerionův koloběh života připomíná – ne náhodou – cyklus fénixe: po šedesáti letech života naklade samice dvě vejce, šedesát dní na nich sedí a když se malí alerionové vyklubou, staří se seberou a v doprovodu ostatních ptáků odletí daleko na moře, kde se utopí. Opeření poddaní se vrátí k hnízdu a dohlížejí na mláďata do té doby, než se tato naučí létat.

6.6.2010

Rejstřík: Ptáci

Ichneumon

Draci mají pověst mocných a nepřemožitelných tvorů, není-li v blízkosti nějaký svatý Jiří, Bajaja, nebo myslivec s partou cirkusových zvířat. Žádné monstrum ovšem není neporazitelné a všechna mívají smrtelného nepřítele. Většinou kupodivu na první pohled nepatrného, neboť lidská vyprávění mají ráda ironii a dokonalý triumf, jehož lze dosáhnout pouze v případě, zápasíte-li s přesilou nebo v papírově předem prohraném boji. Krokodýli se musí kupříkladu (podle některých pramenů kromě dnešního hosta) obávat například hydra. To zvíře ale v zoologii nehledejte, stejně jako by bylo zavádějící listovat v Brehmovi na stránku s ichneumonem. Jistě, přírodopisci takové zvíře znají, dokonce dvě: ichneumon je jednak hmyz, česky zvaný lumek, jednak šelmička promyka. Náš ichneumon je podobný spíše tomu druhému. Když se střetne s drakem, vyválí se blátě, nechá ho na sobě zaschnout, ocasem přikryje nozdry – a útočí. Vrhne se drakovi přímo do tlamy, podobně jako již zmíněný hydrus. Potvoru udusí, otráví nebo se z ní prokouše ven, na tom nesejde. Stejně to vlastně nikdo na vlastní oči neviděl.

6.6.2010

Rejstřík: Monstra

Ypotryll

Ypotryll

Ypotryll (jehož jméno nejspíš vzalo kousek z řeckého hippo, kůň), se zachoval především v heraldice. Ta ve středověku hýřila fantazií a díky četným válkám a tím narůstajícímu počtu drobných šlechticů s potřebou vlastního erbu, se jí nedostávalo figur, takže lovila, kde mohla. A dovedla k dokonalosti starověké kombinování druhů. Ypotryll (jakých konkrétních rodů zdobil erb nevím, budiž ale pravdou, že jsem po tom nijak zvlášť nepátral) měl tedy hlavu kance, tělo velblouda, nohy kozí a ocas hadí. Žhnoucí rudé oči, velké kly a nepřehlédnutelný penis.

 

6.6.2010

Rejstřík: Monstra

Iši-kori-dome

Tuto šintoistickou bohyni považují dnes Japonci za patronku výrobců zrcadel. Skutečně sama jedno zrcadlo – a ne ledajaké – vyrobila (i když prý až na druhý pokus a ve spolupráci s božským kovářem Ama-Tsu-Marou). Byl to nadmíru důležitý předmět, určený k tomu, aby vylákal z jeskyně bohyni Amaterasu. Ta, uražena Susanem, se schovávala v jeskyni a protože to byla Sluneční dáma, mělo její trucování nepříjemné dopady. Díky zmíněném zrcadlu nakonec přece jen vyšla ven.

13.6.2010

Rejstřík: Japonsko

Taoki-no-oi-no-kami

Pro změnu patron tesařů. Do řečí – pardon, ke své božské funkci se dostal díky stejnému případu, jako předchozí dáma. Pro Amaterasu postavil nádherný sál. Někdy bývá tenhle čin přisuzován jinému bohu tesařů jménem Hiko-saširi-no-kami a jindy zase oba spojeni v jedno božstvo, jak se tak přiházívá. V každém případě tesařský um nezabral, nakonec musela přijít drobná lest.

13.6.2010

Rejstřík: Japonsko

Ame-no-Uzume-no-Mikoto

Zmínil jsem neúspěšný pokus a úspěšný závěr Amaterasina útěku před světem do tmy. O to, aby se podívala do připraveného zrcadla a usoudila, že by o svou krásu neměla svět nadobro připravit, se zasloužila Ame-no-Uzume-no-Mikoto. Ta má v šintoismu význam pro tanečníky, a tanec byl také tím, co před jeskyní použila. Nepředpokládala ovšem, že sluneční bohyně bude nenápadně nahlížet klíčovou dírkou, to ne. Šla na věc chytřeji. Své představení si odbyla v rouše Evině, což by sice nijak neohromilo Amaterasu, zato naprosto přesně zapůsobilo na shromážděné bohy mužského pohlaví. Projevovali se natolik hlasitě, že zvědavá Sluneční dáma proti svému původnímu přesvědčení přece jen vykoukla ven.

A podívala se do připraveného zrcadla.

13.6.2010

Rejstřík: Japonsko

Dullahan

Irský bezhlavý jezdec, známý též jako Gan Ceann, jezdí, jak tradice velí, na černém koni, s hlavou pod paží. Případně sedí na kozlíku vozu, nápadně připomínajícího pohřební. A taženého černým koněm. Dullahanův bič je pak zhotoven z obratlů lidské páteře. U koho zastaví, ten zemře. Koho jméno vysloví, dopadne stejně.

V dnešním svět se tenhle profesní příbuzný francouzského Ankou stal nejen častým hostem videoher a fantasy příběhů, ale pravděpodobně také inspiroval Washingtona Irvinga k sepsání (dnes díky filmu, co si budeme namlouvat) veleznámé povídky The Legend of Sleepy Hollow, česky Ospalá díra.

20.6.2010

Rejstřík: Démoni osudu Irsko

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist