Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá pátá

Ódin

Ódin na svém oři

Hlava skandinávského pantheonu na sebe vzala (až na vládu nad hromem a bleskem) všechny běžné atributy prvního mezi bohy. Otec bohů, bůh básníků a mágů, bůh válečníků... Stejně jako jeho kolegové z jiných končin světa měl celou řadu titulů a přídavných (ne ve smyslu jazykovém) jmen. Bůh viselců, bůh nákladních lodí, bůh zajatců, Praotec, a mnoho dalších přídomků ukazují na široké pole působnosti a kanibalizaci funkcí, k níž v náboženských systémech dochází.

Povahy nebyl rozhodně mírné a charakter by v dnešní době nevzbuzoval zrovna dvakrát nadšení: vznětlivý potentát, nespolehlivý spojenec bez zábran. Jak známo, absolutní moc korumpuje povahu. Ve zkratce nelichotivý popis ale postrádá zásadní rozměr – totiž komplexnost Ódinovy postavy, která je stejně lidská, jako jeho uctívači a ti si mnohem více cenili Ódinovy moudrosti, znalostí, odvahy a síly. Konečně, když znáte slabiny a vrtochy svých druhů i bohů, víte, co můžete očekávat a zařídíte se podle toho.

První z Ásů, syn Bora a Bestly, se pro získání moudrosti a vědomostí neváhal obětovat: oběsil se a proklát kopím visel devět dní na stromě; za moudrost, jíž získal z Mímiho studny dal pro změnu jedno oko.

Sídlí v Ásgardu, kde v síni Valaskjalf stojí jeho stříbrný trůn Hlidskjalf, z něhož může vidět vše, co se děje v devíti světech; podrobnější informace mu dodávají havrani Huginn a Muninn (Myšlenka a Paměť). Nejsou to jeho jediní společníci, často, zejména ve Valhalle, kde také tráví značnou část věčnosti, ho doprovázejí vlci Freki a Geri, kteří zhltnou všechno jídlo, Ódinovi předložené, neboť tento je živ pouze o víně. Neobejde se bez dalších atributů, jež bývaly a bývají podobným potentátům přiznávány; v tomto případě jde o oštěp Gungnir (který nikdy nemine cíl), prsten Draupnir (z něhož každou devátou noc vypadne osm dalších nových prstenů) a o osminohého koně Sleipnira.

Za manželku má Frigg a mezi jeho nejznámějšími potomky (měl jich celou řadu, především, jak už bývá zvykem, nemanželských) patří Thór, Baldr či Höd. Občas také Vídar, (božské rodokmeny neprosluly zrovna přílišnou přesností) jež se stane otcovým mstitelem: stejně jako jeho ásgardští druzi a podřízení, i Ódin má dopředu naplánovaný konec při ragnaröku – prvního z Ásů má při této příležitosti zadávit vlk Fenrir. Který se následně stane cílem Vídarovy boty.

 

Ilustrační obrázek je výřezem z fotografie Tjängvideského kamene, nalezeného roku 1844 na Gotlandu, dnes ve sbírkách Statens historiska museum ve Stockholmu

17.10.2010

Rejstřík: Skandinávie Bohové

Ódinova menažérie

Jak jsem minulý týden poznamenal, využívá severský Ódin nejen služeb podřízených bohů a hrdinů, ale taktéž několika zástupců fauny. Dopravní prostředek, osminohého Sleipnira, jsem adoptoval už před lety. Dnes vyřídím zbývající.

Huginn a Muninn (Myšlenka a Paměť) jsou havrani. Aspoň podle české tradice. Nechci se šťourat ve starogermánském originálu, stačí mi prostá angličtina, z níž je (téměř) za všech okolností překládáno slovo raven jako havran. Přičemž jde o krkavce. Překlad ale odpovídá tuzemskému ptačímu symbolismu, kde toho nejtemnějšího z ptáků představoval právě citovaný. Pokud jde o mýty a legendy (a Edgara Allana Poea), není to v žádném případě chyba. Ale dáte-li se na ptáčnictví, pozor při konverzaci se zahraničními ornitology: havran, tedy Corvus frugilegus, je v angličtině rook. Ale zpátky k jmenovaným. Sedávají na Ódinových ramenech, a umí mluvit, což přináleží jejich práci: každé ráno odlétají na svět, aby k večeru přinášeli bohu bohů čerstvé informace. To už víme. Zároveň slouží jako poslové, občas vyhlížejí jeden oběšence, druhý muže zavražděné. Hlava Ásgardu na ně spoléhá – když se jednoho večera nevrátili z pravidelného špionážního letu, značně ho to rozrušilo. Ne víc, než informace, které mu pošeptali po o den opožděném návratu. Zprávy vyslaly Ódina na cesty po světech (v přestrojení za poutníka jménem Vegtam); jedním z jejích důsledků byla výměna pravého oka za moudrost z Mímiho studny.

Nekonečné hostiny, jež je ve Valhalle pořádána pro mrtvé válečníky a které Ódin předsedá, se havrani neúčastní. Na ní boha doprovází dva vlci se stejně popisnými jmény, Geri a Freki, česky Nenasytný a Žravý. (Mívali jsme doma kdysi něco podobného, stejně jako všichni majitelé dvou hafanů libovolné velikosti.) Ódin je krmí z vlastního a dává jim celou svou porci. Nijak zvlášť se, kromě požírání masa z kance Sahrímniho, neprojevují, alespoň to o nich není známo. Až na výjimky, jako byla Freyova historie s Gerdou, kdy nechtěli zmíněného boha pustit do Ásgardu – Frey byl Van, ne Ás – ale když s nimi promluvil po vlčím, uvolnili mu cestu.

24.10.2010

Rejstřík: Skandinávie Ptáci Zvířata

Obyvatelé světového stromu

Yggdrasil je strom stromů, alespoň v některých variantách severské mytologie. Spojuje totiž svět, korunou sahá až do Valhally, zatímco kořeny pevně hnízdí v několika říších, každé vybavené nějakým tím pramenem: V Ásgardu udržují tři Norny pramen osudu, v Jötunheimu střeží Mími pramen moudrosti, zatímco v Niflheimu, odkud vytékají všechny řeky, mířící k moři, sedí drak Nidhögg. Jako každý jiný strom, je i Yggdrasil obydlen celou řadou zástupců živočišné říše. A vybrané zástupce zástupců dnes zmíním.

Prvním je Ratatosk, veverka, jejíž jméno znamená Vrtající zub, a která podle toho někdy i vypadá (ilustrátor jí zkrátka přimaloval na čelo roh). Nechová se v podstatě jinak, než její příbuzné, jež můžete spatřit v parcích. Pobíhá po stromě nahoru a dolů, místo oříšků či žebrání u turistů ale přenáší informace a roznáší klevety. Zvláště pak mezi dolním a horním koncem stromu.

Cestou po kmeni míjí Ratatosk Duneyrra, Durathrora, Dvalina a Dainna, což jsou čtyři jeleni, kteří Yggdrasil okusují. Ti patrně symbolizují vítr, obecně vzato ale nijak zajímaví nejsou. Další obyvatelé už ano.

Kupříkladu Vedrfolnir.

Pokud – i přes roh na čele – je Ratatosk jasně zařaditelná a zařazovaná ke konkrétnímu živočišnému druhu, pak s Vedrfolnirem je to složitější. Podle některých jde zcela jasně o jestřába, zatímco druzí ho identifikují jako zlatého kohouta. V každém případě si vybral zvláštní místo k sezení, neuvelebil se totiž přímo na větvi Yggdrasilu, ale mezi očima orla, který v koruně sedí. Kohout jménem Vidofnir (který Vedrfolnira někdy alternuje, jsou to mýty, s tím se musíte smířit) je mimochodem obyvatelem koruny jiné dřeviny, Mimameidiru (Mímiho stromu). Který se s Yggdrasilem občas zaměňuje. Stejně jako Vidolfnir někdy bývá jméno onoho bezejmenného orla a pak na Yggdrasilu sedí oba dva. A tu a tam si jména prohazují. Ani život není jednoduchý, natožpak legendy a pověsti z časů opravdu dávných.

Abych nezapomněl, zmíněný drak Nidhhögg, který sedí dole, kořeny Yggdrasilu okusuje.

30.10.2010

Rejstřík: Skandinávie Ptáci Zvířata Draci

Ovinnik

Dnes zavítáme na východ Evropy, do Ruska. Ze Skandinávie je to co by kamenem dohodil a Vikingové se podíleli nejen na vzniku ruského státu, ale i na vzniku ruského národa (odkud asi přišlo to jméno, poukazující na zrzavý porost hlavy?). Mytologie Rusů zůstala ovšem tou skandinávskou neovlivněna.

Ovinnik je jednak ztělesnění ohně, jednak obyvatel stodol, v nichž se mlátilo obilí. A vlastně obojí, protože oheň a stodola v tomto případě spolu úzce souvisí. Dnes sice bývá považován za stvoření zlomyslné, jež je třeba si předcházet, původně se mu ale dostávalo mnohem větší úcty. Souvisela v podstatě s vegetačním cyklem, přesněji s jeho vyvrcholením – sklizní a jejím následným zpracováním. Vymlácené obilí bylo zapotřebí uchovávat v suchu. Pro tyto potřeby se při rituálu, někdy zvaném ovinovy jmeniny, pořádaném na začátku a konci prací, rozdělával nový oheň, hlava domu se mu obřadně uklonila a případně obětovala kohoutka.

Zmíněná zlomyslnost má původ v elementu, jež ovinnik zastupuje. Oheň je – jak by pravila Jirotkova teta Kateřina – Dobrý sluha, ale zlý pán, a dostane-li se z pod kontroly, bývá to zlé. A v dobách převážně dřevěných staveb to bývalo ještě horší.

7.11.2010

Rejstřík: Rusko

Mertvjaki a Založnyje

Mnoho démonů je lidského původu a mnoho takových se svého údělu dobralo nevlastním přičiněním. Vzpomeňme například nekřtěňátek, strašících v podobách bludiček. Ruští mertvjaki a založnyje jsou téhož druhu. Stávali se jimi lidé, kteří zemřeli předčasně. Ať už při epidemii, vraždou či nešťastnou náhodou. Protože se věřilo, že půda jejich rakev nepřijme, nebývali často pohřbívání, jako spíš zahrabáni někde stranou, zaházeni klacky a kamením. Musí pak strašit až do doby, než nadejde čas, v němž měli opustit svět.

Lidé se těchto démonů báli a dávali jim za vinu sucho či krupobití (dobré počasí měli na svědomí duchové nebožtíků řádných). Ani ti z mertvjaků, kteří se dostali do melodramatických příběhů mrtvých přátel, snoubenců, manželů či matek a snažili se s pozůstalými aspoň naposledy spojit, splnit slib, či dohodu, nedopadli dobře.

7.11.2010

Rejstřík: Rusko Lidští démoni Počasí

Lobasta

V severovýchodním Rusku byla lobasta synonymem, respektive druhem rusalky. Tedy taktéž démona lidského původu. Zatímco v jiných končinách byly rusalky sice nebezpečné, ale většinou taky nebezpečně krásné, lobasty druhou část popisu postrádaly. Vypadaly jako babizny s rozcuchanými vlasy, s ostrými drápy a obrovskými povislými ňadry (tenhle erotičnost dokonale zabíjející prvek je známý i u českých divoženek, či španělských ijanas). Objevovaly se na cestách poblíž bažin a náhodné kolemjdoucí nesváděly, ale rovnou topily v močálu.

7.11.2010

Rejstřík: Rusko Lidští démoni

Haitló Laux

Sever Spojených států a jih Kanady obývá celá řada lidožravých obrů, obecně známých pod jménem Bigfoot, Velká stopa. Také Sasquatch. Pro nadšené kryptozoology jde o jednu bytost, Indiáni a následně folkloristé jich znají celou řadu. Co kmen či jazyková skupina, to nějaký ten přerostlý chlupatý kanibal. Několik jsem jich pro dnešek vybral.

Prvního odbudu rychle.

Haitló Laux je lidožravý obr z Britské Kolumbie. Ke třem metrům výšky, chlupatý, červené, černé nebo hnědé srsti. A víc o něm nevím.

14.11.2010

Rejstřík: Severozápadní pobřeží

Snanaik

Ke Snanaik, jíž znají Indiáni Bella Coola z Britské Kolumbie, patří krátké nohy, dlouhé paže s ostrými drápy, dlouhé chlupy a krátký rozum.

Jedna například skočila na špek mladému chlapci, který se vydal zachránit z jejích spárů svou sestru. Šel na to chytře: sedl si na větev nad řekou; když pak pod strom přišla lidožroutka a sklonila se nad hladinu, neviděla v ní odraz svůj, ale mladíka na stromě. Chvíli si myslela, že je to ona sama a chválila se, jak je krásná a jak jí to sluší. Jenže netrvalo to dlouho a musela s lítostí přiznat, že tvář na hladině patří někomu jinému. A začala se – to je ze všech končin světa známá věc, že se občas z našeho pohledu ošklivá monstra dožadují člověčího vzhledu a jsou mu ochotna obětovat cokoliv, nejen oběd – zajímat o to, jak mladík ke své podobě přišel a zda-li by ke stejné nemohla přijít i ona. Chytrý malý Indián s její žádostí bez váhání souhlasil. A dodal, že ví, jak to udělala jeho matka s jím samým, a že oba vhodné kamenné nože, které k tomu použila, má kupodivu sebou. Jen to prý bude trochu bolet. A hloupá Snanaik bezelstně položila hlavu na kámen, místo plastické operace se ji pochopitelně dostalo něčeho jiného.

14.11.2010

Rejstřík: Severozápadní pobřeží

Stenwyken

Chlupatý obr, žijící na severozápadě Spojených států sice vzhledem očividně patří do lidožroutské rodiny, podle pověstí tak nebezpečný nebývá. Pravda, háže po lidech klacky, ale obecně je považován za neškodného. Občas ovšem unáší lidské ženy, jak je zaznamenáno v několika folklórních pramenech.

Jistá dívka, o níž se ve vesnici právem domnívali, že padla do spárů Stenwykena, se po nějakém čase vrátila domů a vyprávěla, že ji obr skutečně unesl, ale neublížil jí, ani se jí nedotkl, jen ji držel zavřenou ve velké jeskyni, plné medvědích a jeleních kůží. Naštěstí se jí podařilo utéct a najít cestu domů.

O několik let později se ztratila jiná dívka. I ona se po třech letech vrátila domů, ale její příběh byl zajímavější a prozradil, že si Stenwyken vzal nejspíš z prvního případu ponaučení. Sotva se dívky zmocnil, zalepil jí totiž oči smůlou, aby nepoznala, kam ji vleče. Také ona skončila ve velké jeskyni, soužití téhle nerovné dvojice ale nebylo tak nevinné jako předchozí; Indiánka po čase otěhotněla. Dítě se však narodilo mrtvé a tehdy Stenwyken znovu zalepil své vězenkyni oči smůlou a vynesl ji z jeskyně ven a odnesl až do blízkosti tábora. Ze skrytu ještě dával pozor, aby se bezpečně vrátila ke svým lidem.

14.11.2010

Rejstřík: Severozápadní plošina

Tah-tah-kle'-ah

Zní to klingonsky, ale i tahle kanibalka je obyvatelem západu Severní Ameriky. I když velmi ráda lidové, nepohrdne i masem jiných živočišných druhů: žab, ještěrek či hadů (přesněji tím, co v dané oblasti lidé rozhodně nekonzumují). Lze se s ní domluvit, pouze však místními indiánskými jazyky. Protože však požírá lidi (zvláště děti) jak na ně narazí, zapřádat s ní hovor rozhodně nedoporučuji.

14.11.2010

Rejstřík: Severozápadní plošina

Inyan

Pro Lakoty (tak si říkají sami, my ostatní je známe jako Siouxe) je Inyan praotcem všeho. Kdysi míval podobu amorfní měkké hmoty a byl – jak už to chodí – v celém vesmíru sám. Stvořil tedy svět. Otevřel si žíly a dal život Makhá-akánl, Matce Zemi; z jeho modré krve pak vznikla obloha a vodstva. Stálo ho to téměř všechnu sílu, navíc po té operaci ztvrdl (proto jeho jméno znamená Skála) a dokázal už jen vytvořit mrňavé napodobeniny Matky Země, lidi.

21.11.2010

Rejstřík: Stvořitelé Velké pláně

Kokopelli

Shrbený flétnista, který se objevuje v mnoha kulturách jihozápadu Spojených států. Je stvořením prastarým, tentokrát bráno z pohledu etnografického, jeho zobrazení lze nalézt už na hokohamské keramice z prvního tisíciletí našeho letopočtu, nebo na nástěnných malbách starých Pueblanů.

Podle zvýrazněného penisu bývá považován za božstvo plodnosti. Hopiové věří, že roznáší děti, podobně jako u nás čáp. A že se stará o existenci a dostatek lovné zvěře, jakož i o příchod jara a zajištění úrody agrární. Občas bývá doprovázen manželkou jménem Kokopelmana.

21.11.2010

Rejstřík: Jihozápad

Gahé

Ochránci čirikávských Apačů, nadpřirozený národ, přebývající uvnitř vybraných kopců. Indiáni je napodobují při rituálních tancích, kdy nosí jejich masky a oblečení. Jejich legenda v něčem připomíná naše blanické rytíře. Ovšem aktivnější. Kdysi pronásledovala mexická kavalérie nepoměrně hůře vyzbrojenou apačskou jednotku; ve chvíli nejtěžší se díky modlitbě jednoho z Indiánů otevřela blízká hora, gahé vyběhli ven a vojáky vtáhli dovnitř, načež kopec navěky uzavřeli. Před jeskyní jsou prý dodnes boty.

21.11.2010

Rejstřík: Jihozápad Národy

Nûñnë'hï

Tahle sbírka písmenek z neprobádaných zákoutí klávesnice dává dohromady jméno rasy nesmrtelných bytostí, ochránců Čerokézů. Svá velká města budují Nûñnë'hï pod horami, podobně jako apačtí Gahé. Žijí ale také ve vodě, prostě v místech, obyčejným lidem nedostupných. Čerokézští lovci, kteří se zatoulali hluboko do hor, občas přinášeli zprávy o zvuku bubnů a hudbě (tento kouzelný národ je znám nadáním a zálibou v tanci) z míst, kde pak nenašli žádné sídlo. A našlo se i několik šťastlivců, kteří v horách zbloudili, či přišli k úrazu a bez cizí pomoci by zemřeli; naštěstí se jich ujali Nûñnë'hï a ve svých podzemních domovech je nechali odpočinout, případně je vyléčili.

Vedle soukromých a osobních záchranných služeb zasáhly několikrát bytosti z hor i ve velkém. Nenadálým útokem své početné armády rozhodly už už ztracený boj Čerokézů s neznámým kmenem a jedné skupině Indiánů tohoto národa dokonce kdysi, v dobách pro Čerokéze nepříliš šťastných, poskytli ve svém podzemním království azyl.

28.11.2010

Rejstřík: Jihovýchod Národy

Nun'Yunu'Wi

Velmi (a všeho) schopný čaroděj s kůží tvrdou jako kámen. Vybavený kouzelnou hůlkou a v Severní Americe obvyklým apetitem na lidské maso. Narazil v jedné čerokézské vesnici. I když nebyl zranitelný běžnými zbraněmi, přece jen existovala praktika, která ho mohla oslabit a kterou tamní medicinman znal. Nun'Yunu'Wi nesnesl pohled na menstruující ženu. (Víceméně celosvětově mytologické tabu) Ve vesnici jich naštěstí sehnali hned sedm, dámy se postavily před monstrum, a to tváří v tvář takové přesile zesláblo natolik, že ho místní kouzelník mohl spálit.

28.11.2010

Rejstřík: Jihovýchod

Huay Chivo

Strašidlo, děsící současné yucatanské Maye. Napůl člověk, napůl zvíře. Jelen, pes, nejčastěji ale kozel, což zkušený lingvista pozná ze jména, skládajícího se ze španělského chivo, koza, a mayského huay, čaroděj. Však se také mezi lidmi vypráví, že Huay Chivo je někdejší zlý kouzelník, který se proměnil v monstrum, aby mohl více škodit.

28.11.2010

Rejstřík: Mexiko

Andělé týdne

Archanděl Michael

Dnešní povídání se bude hemžit jmény. Andělskými jmény, respektive jejich nositeli. Společným jmenovatelem jsou pak jednotlivé dny v týdnu, jimž zmínění náleží. Zašel jsem si pro ně do knihy Gustava Samuelsona A Dictionary of Angels: Including the Fallen Angels z roku 1967. A předkládám je tak, jak jsem je objevil, bez ohledu na angelologii protestantskou či katolickou. Prostě jen jména, jasné? Tak dobře, jde o především o záležitost okultní.

Podle současných zvyků začnu pondělím.

A známým jménem, neboť jedním z andělů, příslušných tomuto dni je archanděl Gabriel. Není na to sám, ale další už se takovému postavení a pověsti netěší. Arcan je králem andělů povětří, mezi jeho podřízené patří i další pondělní andělé, Bilet. (Což je zajímavé, protože Bilet (Byleth), je také jedním z padlých andělů a pekelným vévodou), Abuzaha (Abuzohar) a Missabu. Ti se líbí okultistům, zvláště Abuzohar, jenž patří k andělům Měsíce (astronomického objektu).

Úterý. Den druhý (po neděli).

Jeho andělem je v první řadě archanděl Samael. Bytost rozporuplná, anděl smrti, dobrý i zlý. Byl patronem Říma a Ezauovým andělem strážným. Podle některých také otcem Asmodea (matkou pak první Adamova žena Lilít). Druhým z úterních archandělů je Camael, jenž měl velet eskortě, vyprovázející Adama a Evu z ráje. Pro okultisty na sebe bere podobu leoparda. Dalším vyvolávaným úterním andělem je Satael (náležící planetě Mars). Stejnému dnu i nebeskému tělesu patří Amabiel, spojovaný s lidskou sexualitou, Friagne, vyvolávaný z východní světové strany, Carmax, Arragon a Hyniel, vyvolávaný ze strany severní, spojovaný ovšem s východním větrem.

Středa

Tomuto dni předsedá především archanděl Rafael. Také anděl Merkuru Miel a Serafiel, známý z apokryfu Kniha Enochova, kde je popisován jako jeden z osmi soudců, velký jako sedm nebes, s tváří andělskou a tělem orlím. Občas ovšem bývá patronem dne předcházejícího, tedy úterý.

Čtvrtek.

Okultisté mají v hledáčku pro tento den především Castiela. Také Assasiela, náležícího planetě Jupiter, a Sachiela. Ten patří k cherubínům, kromě zmíněného dne je také andělem dobročinnosti a bohatství a astrologického znamení Střelce. Paracelsus pro tento den počítal ještě se Zacharielem. To už je jméno známější, tím pádem bohužel i obtěžkané různými výklady. Obecně je známý coby dárce dobré paměti, jako Zerachiel je hlavou andělů, dohlížejících na smrtelníky a ochráncem dětí, zvláště těch, jejichž rodiče jsou hříšní.

Pátek.

Hlavou andělů, střežících pátek je Anael (jinak též Haniel), patřící planetě Venuši. Kdysi byl pověřen důležitým úkolem – chránil Marii v čase jejího těhotenství. Anafiel byl pro změnu tím andělem, který dopravil na nebesa první astronauta Enocha, zatímco Rachiel je v kabale spojován se sexualitou (pátek v jiných náboženských systémech patří Freye (možná) či Venuši, bohyním lásky). A ještě je tu Sachiel, zmiňovaný ovšem i u dne předcházejícího.

Sobota.

Nad sobotou vládne Cassiel. Kníže Sedmých nebes, anděl Saturnu a severní světové strany. Anděl slz, odloučení a klidu. Také Machatan, a Uriel, o němž už tu kdysi byla řeč. Paracelsus dává sobotě ještě Orifiela, jednoho z Trůnů, chránícího poutníky na cestách divočinou.

Neděle, den výjimečný.

Hlavní personou neděle je archanděl Michael. Zároveň má svého anděla každá hodina tohoto dne: První náleží již zmíněnému, druhá Anaelovi, třetí Rafaelovi, o čtvrtou pečuje Gabriel, páté se věnuje Cassiel, k šesté se hlásí Sachiel, následující spravuje Samael, po němž znovu nastupuje Michael, následován v hodině deváté Anaelem, k desáté patří Rafael, k jedenácté Gabriel a konečně poslední, dvanáctou, stráží Cassiel. Tedy jména už známá.

 

Ilustrační obrázek pochází z Norimberské kroniky via Wikipedia, licence public domain.

5.12.2010

Rejstřík: Andělé

Alyp Chara Aat Mogojdoon

Česky se dotyčný jakutský abaasy jmenoval Černý čaroděj, vznešený drak. Minulý čas je správný, protože tenhle z oceli vyrobený lidožravý obr patří do příběhu válečníka Njurguna Bootura, a jak už to chodí, nedostal se za jeho poslední stránku. Hrdinovi sice při likvidaci nebezpečného škůdce musel vypomoci obří švagr Chaan Ďargystaj, ale vzhledem k protivníkovi to rozhodně nebylo nefér.

Jak už bylo řečeno, byl obr z kovu. Zmínka o materiálu má své opodstatnění, ale než ho zmíním, ještě něco popisu, protože Alyp Chara Aat Mogojdoon rozhodně nebyl tuctového vzhledu. Posuďte sami: Tři hlavy, každá vybavená jedním okem a ostrými zuby, šest párů končetin. Shora dolů orlí pařáty, meče, sekery, kopí, medvědí tlapy, losí (býčí) kopyta. S takhle vybaveným protivníkem to jistě nebylo jednoduché, oba přátelé si ale poradili. Na první pohled by to připomínalo Héraklovu spolupráci s Ioláem při likvidaci lernské hydry, kdy hrdina sekal hlavy a pomocník pahýly upaloval, aby se neregenerovaly, ale jakutští obludobijci to přece jen měli jednodušší. Každou dekapitací obra totiž ochrnuly dva páry nebezpečných končetin. Bezhlavý trup nakonec skončil v bažině, kde zrezivěl.

12.12.2010

Rejstřík: Jakuti

Timir Dolonungsa

Jak bylo prozrazeno v textu předchozím, je kov běžnou stavební hmotou těl podzemního národa abásyů. Zvláště pokud jde o zuby. A zuby, pokud není majitelem žralok, nebo jiný přírodou zajištěnou nepřetržitou náhradou starých za nové vybavený šťastlivec, potřebují údržbu. U abásyů se této činnosti věnoval zcela logicky kovář. Jmenoval se Timir Dolonungsa a k jeho profesi patřila i ne neobvyklá funkce léčitele.

Na lidské straně pracovali kováři rovněž. Stejně jako u mnoha jiných národů z doby železné i předželezné (a koneckonců i v časech ne tak vzdálených) to nebylo povolání bez nádechu magie. Na úsvitu lidských dějin byl člověk, znalý práce s kovy, drahými kovy vyvažován. Střežen jako oko v hlavě, někdy i způsobem drastickým; kulhavý řecký Héfaistos může naznačovat, že kováři jeho doby bývali záměrně mrzačeni, aby nemohli utéct za lepším.

Jakuté se takto naštěstí nechovali. Ale i jejich, ať lidští (jejich ochranným duchem byl Kuetteni), tak podzemní kováři bývali kromě černého řemesla znalí i jiných technologií, léčitelství, jakož i kouzel. A uctívaní stejně jako šamani.

12.12.2010

Rejstřík: Jakuti

Lampády

Méně známý – ba přímo téměř zapomenutý druh řeckých nymf. Náleží do podsvětí a k bohyni Hekaté. Dobrat se aspoň nějakých informací nebylo lehké. Zklamala i jinak osvědčená trojice Slovník antické kultury – Zamarovského Bohové a hrdinové antických bájí - Gravesovy Řecké mýty, na jejichž stránkách každé středomořské pátrání zahajuji. Ostatně, i server Theoi Greek Mythology cituje pouze tři prameny, z nichž dva jsou latinské a označují zmíněné dámy jako Nymphae Avernales (Nymfy podsvětí). Řecký, označující je jako Lampády, odkazuje k básníku Alkmaiónovi.

Jméno dostaly nejspíš podle luceren (či pochodní), které nosily, když doprovázely Hekaté. Taktéž účastníci nočních eleusinských mystérií, náležících Démétér, nosili světla a představovali Lampády.

Jednou (možná jedinou) jménem známou podsvětní vílou je Orfné, ne však pro sebe samu, ale díky synu Askafalovi. Dáme slovo skutečnému literátu, ať se zvedne úroveň. Jak vypráví v Proměnách, kniha pátá, Ovidius:

... A jediný jen to ze všeho tvorstva
uviděl Askafalos, jejž kdysi zrodila Orfné,
jedna z podsvětních nymf, a nikoliv nejméně známá,
když ji v černých lesích bůh Acherón učinil matkou

To, co Askafalos spatřil, byla Persefoné, pojídající granátové jablko. Pro ty, kteří tento klasický příběh neznají, rychlé shrnutí:

Když Hádes unesl Deméteřinu dceru Koré (později známou jako Persefoné), hledala ji matka po celém světě, z titulu bohyně úrody dokonce zarazila růst veškerých plodin. Nakonec ji přece jen nalezla a dobrala se i určité spravedlnosti. Koré se smí vrátit na světlo světa, pokud ovšem v podsvětí nic nejedla. Což bohužel učinila a díky malému práskači Askafalovi se to prozradilo. Od těch dob má Hádes manželku a řecké mýty klasickou figuru dívky, jež na podzim umírá, aby na jaře znovu přišla na svět.

12.12.2010

Rejstřík: Řecko Řím Podsvětí Nymfy

Mebh a Mabb

Proslavilo ji pozdní převtělení do královny skřítků v Shakespearově dramatu Romeo a Julie, jemuž ovšem předcházela například báseň Nimphidia Michaela Draytona (kde vystupuje spolu s dalším slavným literárním elfem Oberonem), ale v literatuře – tentokrát mýtické – se Mab objevila už dávno předtím, jako irská královna Maeve z Connachtu. Velká osobnost mytologie Zeleného ostrova, válečnice, vášnivá zlatovláska s pevnou vůlí, schopná zničit třicet mužů za noc (nemluvíme samozřejmě o bojišti). Dnes je známá především událostmi, jež se seběhly kolem býků Donna a Finnbennacha, viz příslušné povídání. Zdá se ovšem, že původně o skutečnou historickou postavu, což její samostatnou existenci v této sbírce vylučuje.

Jenže i skutečné historické postavy někdy splývají se starými idoly. V Maevině případě jím mohla být Medb Lethderg, bohyně svrchovanosti království Tara. I ona (její přídomek znamená Napůl rudá), se později proměnila v irskou královnu, manželku hned devíti panovníků zvučných jmen, příkladem Fedlimida Rechtmara, Arta mac Cuinna či Cormaca mac Airta.

 

Mabb z pověstí velšských dnes nemá s někdejší královnou mnoho společného. I když by neopohané, (zvláště pak neopohanky), rádi. Patří sice k nadpřirozenému národu Tylwyth Teg, ale nijak v něm nevyniká. Lidským lidem přináší noční můry, pro své lidi pracuje jako porodní bába. Slovo mab (maban) mimochodem ve velštině znamená Dítě.

19.12.2010

Rejstřík: Irsko Wales

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist