Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá šestá

Shōjō

Shojo

Jako mnoho jiných bubáků japonských pověstí, i Shōjō pochází z Číny. Tam se mu říká shēng shēng (jeden z přepisů) a kromě podobného vzhledu a (zoologického) původu toho s tvorem jménem Shojo už mnoho společného nemá, pročež se budeme raději věnovat jeho přesmořským potomkům.

Jsou to zrzaví humanoidi s růžovou či červenou pletí. Veselí a mírumilovní. Chodí jak je pánbůh stvořil, případně v suknicích z vodních travin. Materiál na jejich výrobu mají po ruce, protože žijí na dně moře. Pověstní jsou především kladným vztahem k alkoholu. Proto, i když jejich jméno zdědil v japonštině orangutan (dobře, až na podvodní habitat předchozí popis na tyto východoasijské lidoopy perfektně sedí, takže víme, odkud do legend tento bubák přišel), používá se v japonštině výraz shojo i pro označení těžkého opilce. Nápoje podmořského lidu ale nejsou jen tak obyčejným saké. Mají tu vlastnost, že pokud se jich napije osoba dobrá, opravdu si pochutná. Lidé charakteru opačného by se ale měli mít na pozoru – pro takové se podmořské pití změní ve smrtelný jed. Vypráví o tom japonské pověsti, například ta s dobře známou kostrou příběhu, v němž se syn vydal pro lék pro svého nemocného otce a když ho dostal, sebral mu ho chamtivý soused. Pokračovat, myslím, netřeba.

 

Ilustrační obrázek pochází z japonské encyklopedie Wakan Sansai Zue, jejíchž 81 svazků vyšlo v roce 1712. Nakreslil ho Terajima Ryōan

25.12.2010

Rejstřík: Japonsko Moře

Gashadokuro

Patnáctkrát převyšuje člověka. Už tohle by stačilo. Jenže japonský bubák, poskládaný z kostí lidí, kteří zemřeli hlady, má ke své výšce ještě nepříjemný zvyk. Každého, koho spatří, chytit a umlátit. Jak se mu vyhnout, na to existuje jedna démonologická praktika: jakmile vám zazvoní v uchu, vezměte nohy na ramena.

25.12.2010

Rejstřík: Japonsko

Hone-Onna

I tenhle kostlivec pochází z Japonska a jak prozrazuje jeho jméno, jde o kostlivou ženu. V takové podobě by se ovšem nedostala ke kořisti a k potravě – to první jsou samozřejmě muži a tím druhým jejich životní síla – takže pro úspěch lovu se maskuje za ženu obyčejnou. Což v mužském pojetí znamená: atraktivní samička stejného rodu.

25.12.2010

Rejstřík: Japonsko

Wanyūdō

Ohnivé kolo s tváří buddhistického mnicha uprostřed. Valí se japonským folklórem (byl spatřen i v ulicích Kyota) a vypráví se, že ten, kdo ho zahlédne, může přijít o duši.

Domům, jejichž hlavní dveře majitelé opatřili lístkem s textem:

se ohnivé kolo vyhne. (Znalci jistě omluví mou nedokonalou japonštinu, pokud jsem netrefil ty správné znaky. Wanyudo je, doufejme, pochopí dobře).

2.1.2011

Rejstřík: Japonsko

The Phantom Monk (Charleston, TN)

Duchů katolických mnichů je spousta a mnoha z nim se říká Mnichův přízrak. Tenhle je z amerického Charlestonu, stát Tennessee. A patří mezi tamní strašidelné celebrity. O život a k záhrobní kariéře přišel baltimorský duchovní při vlakovém neštěstí, způsobeném záplavami na řece Hiwassee. Stalo se to roku 1867 a při záchranných pracích bylo mnoho zraněných cestujících odvezeno do charlestonských domů, neboť v okolí nebyla žádná nemocnice. Někteří zemřeli, někteří přežili, tak už to chodí. Později se podařilo shromáždit všechna těla všech cestujících (ať už živé, či nikoliv) – až na jedno. Mrtvého mnicha totiž nalezl místní doktor. A protože nešťastníkovi už nemohl pomoci, pomohl si alespoň sám: ke kostře, zdobící jeho ordinaci.

Což mnichově duši rozhodně nepřišlo správné a začala v domě strašit. Když pak byla budova v roce 1932 zbourána, našli mimochodem dělníci v troskách mnišskou kutnu a růženec. Demolicí návštěvy ducha neustaly, dodnes se občas zjevuje v nejbližším okolí.

2.1.2011

Rejstřík: Spojené státy Duchové

White Screamer

I Bílý křikloun je domovem v Tennessee. Straší v městečku White Bluff, kde se objevuje coby mlžná postava, projevuje děsivým křikem a zůstávají po něm spálené stopy v trávě.

Nejznámější příběh, který se o něm traduje, vypráví o muži, který kdysi po několik nocí slyšel zvenčí děsivý křik. Až to nevydržel, vzal psy a pušku a vyrazil za rušitelem nočního klidu. Kráčeli tmou, když psi náhle vyrazili kupředu. Že by chytili stopu?

Možná chytili, v každém případě se brzy vrátili schlíple zpátky. Muž pokrčil rameny a pátral dál. Než uslyšel další křik – jenže v něm bezpečně poznal svou ženu a děti. Vrátil se rychle domů, ale bylo už pozdě, rodina byla mrtvá.

2.1.2011

Rejstřík: Spojené státy

La Llorona

Duch ženy, která zavraždila své děti, prý proto, aby mohla odejít za milencem. Stalo se tak v Mexiku, v Guatemale, prostě někde v Latinské Americe, kde dodnes straší. Pravděpodobně od roku 1550 obchází břehy řek, roní krvavé slzy, lomí rukama a naříká. Bez legrace: dobře jí tak.

2.1.2011

Rejstřík: Mexiko Duchové

Wanda

Pro polské legendy je Wanda tím, čím pro pro české Libuše. Ženou na trůnu dávno před vydáním Pragmatické sankce, která se k údivu tehdejšího světa kupodivu prosadila. Neopomenu zmínit důležitý fakt, že pokud kdy zmíněné dámy existovaly – Wandu si podle všeho vymyslel ve dvanáctém století kronikář Wincenty Kadłubek) -, pak vyrůstaly v prostředí, které na pohlaví v takovémto případě příliš nehledělo, legendární britská panovnice Boudica budiž dalším příkladem. Jenže legendy bývají sepisovány o mnoho generací později a odrážejí stav světa své doby, ne popisované. Proto je mytologie vědou takřka detektivní.

Zpátky do Krakova, kde se celý příběh odehrál.

Wanda nastoupila na trůn z nutnosti, jako poslední zbývající z trojice Krokových dětí. Oba její bratři o trůn přišli – toho prvního, Kroka (druhého) zavraždil mladší a ctižádostivý Lech, jenž byl po prozrazení bratrovraždy vyhnán do exilu. Princezna se bránila, necítila se na tak důležitou funkci, občané však nedali jinak a královská koruna spočinula na její hlavě.

Zatímco Libuše řešila problémy vnitřní politiky, kdy patriarchálnímu okolí připadala osoba opačného pohlaví ve vedení státu jaksi nevhodná, Wanda se musela vypořádat s nebezpečím hmatatelnějším: germánští sousedé, respektive jejich vůdce Rytgar, totiž považovali dámu na trůnu za snadný terč.

Samozřejmě se spletli a zjistili, že v podstatě nezáleží na tom, zda v čele vojska jede vousatý svalovec, nebo teoreticky křehká dívka, rozhodující je strategie, taktika a v neposlední řadě také odhodlání obránců. Útočníci odtáhli s dlouhým nosem, ovšem bez Rytgara, který se, ať už pod tíhou porážky se ctí, nebo pro ostudu, kterou si uřízl, propíchl vlastním mečem. Královna pak zasvětila své panenství bohu a podle jedné z verzí vládla šťastně dlouhá léta, v nichž země vzkvétala.

Tolik k životu. Pro tyto stránky je ovšem zajímavější to, co se odehrálo po něm.

Podle jiné varianty totiž Wanda, trýzněna starostmi o osud země, jíž ze stejného důvodu mohou napadnout další nepřátelé, vyřešila vše pragmaticky a vrhla do vod Visly. Sebevražda je v očích křesťanů hřích velký a vedoucí k nesmlouvavému trestu. (Sebevražda byla mimochodem ještě docela nedávno trestným činem například v Británii, ale také i ve víru zavrhnuvším a k jásavým zítřkům kráčejícím socialistickém Československu.) Jsou tu sice jisté výjimky, ale královna k nim nepatřila, takže po smrti začala strašit. Čímž se dostáváme ze státních legend do folklóru.

Wandino prokletí mělo jako obvykle pevně daná pravidla: bude bloudit krajem tak dlouho, dokud ji nevysvobodí nevinná křesťanka. Což nebývá tak jednoduché, jak by se zdálo, od toho také prokletí jsou. Wanda se nešťastně zjevovala dlouhé roky, až jednoho unesla novorozenou dcerušku hradního pána z Fulštýna. Malé Luitgardě ale neublížila, odnesla ji do jeskyně, starala se o ni, naučila ji mluvit a žít v souladu s přírodou. Jenže holčička se jí jednoho dne ztratila, vyšla z lesa a zamotala se mezi lidi a spolu s nimi vešla do kostela, kde právě křtili jiné dítě.

Děvčátku se obřad líbil, nic takového dosud nezažila. Když se poté všichni vyhrnuli ven a ke kostelu dorazila Wanda, která zoufale Luitgardu celou dobu hledala, jala se holčička cestou domů své náhradní matce vysvětlovat, cože to viděla a jak tam mluvil nějaký pán a jak tam bylo miminko a jak...

Vyjadřovací schopnosti dvouletých capartů nejsou ještě natolik vytříbené, aby se neobešly bez pomoci praktické demonstrace. Takže Luitgarda, když se zastavily u potoka, využila k popisu událostí jeho vodu, nabrala ji do dlaní — a milou Wandu, původem pohanskou královnu, prostě pokřtila.

Což byl právě onen okamžik, na nějž prokletí čekalo. Wanda si uvědomila špatnost svého konání, vrátila dítě rodičům a při té příležitosti se stala jeho kmotrou. (Kdo by nechtěl kmotru z rodu tak vznešeného, že?). Coby dar pověsila Luitgardě na krk korálkový náhrdelník, rozloučila se s ní a zmizela v blaženosti.

Enviromentální, i když pohanská výchova a nezištný křesťanský skutek pak Luitgardu provázely po celý život, v němž zůstala ctnou a krásnou ženou, radostí svých rodičů a později velkou oporou svého manžela, knížete opavského.

9.1.2011

Rejstřík: Polsko Duchové

Quinotaur

Quinotaur

Tohle mořské stvoření, popisované jako pětirohý býk, pochází ze sedmého století. Respektive je zmiňováno ve Fredegarově kronice, sepsané v té době. Není to ale pouhé hovězí se zálibou ve vlhkém prostředí, ale, jak se na správné vodní monstrum sluší, zkombinované s rybou. A není to skot ledajaký, ale s rodokmenem spojovaným s bohem moří Neptunem.

Podle okultistů i některých mytologů je nutno hledat quinotaurův původ až v dávné společné historii indoevropské. Zmiňují pak známou legendu řeckou, v níž Zeus unesl krásnou Europu právě v podobě býka. Quinotaur měl totiž napadnout a zneužít Chlodvíkovu manželku a postarat se tak o následnou linii merovejských králů. Připomíná to spíš krétskou historku o původu Mínotaura. Právě na zmíněný ostrov odplul Zeus s Európou, a na něm mu později porodila Mínóa, jenž pojal za manželku Pasifaé ... tenhle příběh už jsem tu kdysi vyprávěl. Zdá se (podobné mýty jsou k nalezení i v Mezopotámii), že jsme na stopě dávné tradici, sahající od prvních kultur až do raného středověku.

Nebo že by se vzdělaný Frank, toužící dát svému králi ten správný (byť pohanský) doklad o vznešeném a legendárním původu rodu, u starých autorů inspiroval?

 

Ilustrační obrázek nakreslil někdy kolem roku 1700 Francis Dashwood, zdroj Wikipedia, licence Public Domain

16.1.2011

Rejstřík: Francie Monstra

Sântoaderi

Straší v Rumunsku. Na první pohled se podobají mladým mužům, na druhý zjistíte, že jsou vybaveni kopyty a tudíž příbuzní koni. Objevují se ve skupinkách po sedmi nebo – koho by to napadlo – po devíti. Na hlavách kápě. Hezký slepenec, zvláště, když doplním, že když se objeví, zpívají a tlučou na bubny, tančí a roznášejí nemoci, zvláště revma. Jejich cílem jsou dívky, a ty občas, namísto chorob, dostanou naopak dar krásy. Zdá se mi to, nebo je tu možná spojitost s řeckými satyry?

16.1.2011

Rejstřík: Rumunsko

Jednonožci z Rujány

Abych se přiznal, nevím, jak se tento národ, žijící v dávných časech slovanského osídlení Rujány vlastně jmenoval. Ale přišel mi zajímavý, ani ne tak pro příběhy, které se k němu vážou, jako pro vzhled samotný. Střízlivé evropské mysli totiž z pověstí a legend svého kontinentu podobné bytosti vymetly, nechávajíce jim životní prostor pouze v dalekých zemích. Přesto některé zůstaly, a nejen ve starých středomořských mýtech. Kupříkladu skotský Fachan. I další, třeba dnešní hosté z nynějšího ostrova a někdejšího poloostrova, na němž před staletími rozkvétala slušná kultura polabských Slovanů.

Rujánští jednonožci měli jen jednu nohu, byli národem, žijícím pod zemí, ve skrytu starých mohyl, ve skále, nebo aspoň ve stínu stromů, což bývá vlastní většině starých bytostí. (Většinou totiž pochází z kulturního světa předchozích obyvatel krajiny. Zapomenout na ně nelze, spatřit je mohou jen oči obzvláště velké.) Jednotlivé skupiny, každá vedena svým vlastním pohlavárem, se odlišovaly barvou oblečení. Na jihu se halili do černé, v granickém bukovém lese nosili zelenou, jinde zase šedou. Opět jsme u symboliky: jediný, kdo neškodil lidem, byl klan, preferující odění bílé. Ostatní byli pověstní zlomyslností. Vyměňovali lidské děti za své – na někoho se chyby Matky přírody a špatná výchova svést musí -, proháněli dívky, které nepospíchaly s návratem domů a na poslední chvíli honily čas. Úspěch záškodnické činnosti pak jednonožci oslavovali hlasitým sardonickým smíchem.

K jejich odchodu z Rujány se váže víceméně klasická historka o člověku, který se nachomýtl jejich oslavám, dostal napít ze zlatého poháru – a ukradl ho. V legendách evropských národů se takových případů vyskytlo hned několik, ten rujánský skončil tak, že když se zloděj ukryl v kostele víry, jejíž čas právě nadcházel, tedy v křesťanském, svůj lup mu z bezpečnostních důvodů raději věnoval. Jednonožce to naštvalo a rozhodli se odstěhovat. Což je taky obvyklé a před křížem a kostelními zvony odešlo mnoho nadpřirozených národů.

Poslední, kdo je na Rujáně viděl, byl převozník, přepravující je na pevninu. V černé tmě sice neviděl koho vozí, ale po poslední cestě se mu jednonožci ukázali a nabídli se za dopravu zaplatit buď zlatem, nebo moudrostí. Vzal samozřejmě to první, což se děje nejen v pověstech a pohádkách, ale většinou jen v nich si nakonec obdarovaný uvědomí, že vzít rybu nebyl dobrý nápad. (Ale ano, je to narážka na úsloví Dej člověku rybu, nasytíš ho na jeden den, nauč ho ryby chytat a bude mít co jíst celý život).

Vypráví se ještě, že ne všichni – další klasický prvek – z Rujány odešli. Zeleným se jejich les líbil, a tak zůstali.

16.1.2011

Rejstřík: Mono-cokoliv Polabští Slované

Flauros

Další z nespočetné řady pekelných hodnostářů. Je známý též pod jménem Haures.

Patřil k dvaasedmdesáti duchům, které prý vyvolal Šalamoun (ovšem podle spisů ze šestnáctého století) a s moudrým panovníkem rozmlouval o stvoření světa i o pádu odbojných Nebešťanů do pekel. Sám k nim patřil, a protože i nahoře náležel k mocným, dostalo se mu dole velení nad třiceti šesti legiemi démonických podřízených.

Objevuje se v podobě levharta, vyvolán pak ve tvaru člověčím. A vyvoláván bývá proto, protože dává pravdivé odpovědi na otázky věcí minulých i budoucích. Musí být ovšem uzavřen v magickém trojúhelníku, jinak lže.

23.1.2011

Rejstřík: Čerti

Amitiel

Anděl pravdy. Jeho znamení se objevuje na amuletech, anděl sám ale pravděpodobně není k zastižení na žádné z uvedených adres. Když se Bůh rozhodl stvořit člověka, byl totiž proti. Ne jediný, ale coby exemplární případ pro všechny reptaly a kverulanty (v původní legendě byl nepojmenovaný) zmizel v plamenech, stejně jako stejně smýšlející Anděl míru. Nepřísluší mi soudit Boží rozhodnutí, ale rozhlédnu-li se kolem sebe, zdá se, jako by to o něčem vypovídalo.

23.1.2011

Rejstřík: Andělé

Encantado

Žije v největší (pozor, já nenapsal nejdelší) řece světa Amazonce. Také v Rio Negru a Orinoku, zkrátka v celém tom obrovském říčním systému Jižní Ameriky. Kromě oblasti Amazonie ho ale lidé považují nanejvýš za rybu, což je chyba, protože Inia geoffrensis, česky delfínovec amazonský, je samozřejmě savec. Patří mezi sladkovodní kytovce a ... a nejsme na hodině biologie.

Encantado je v Amazonii dobře známý vodní démon (Okouzlující dalo by se to jméno přeložit. Ale v nepřeneseném smyslu slova). Ve svém rodném živlu má podobu delfínovce, když vyleze na břeh, mění se v taky-člověka. S kloboukem na hlavě, aby zakryl dýchací otvory a hrbol na čele, kterým je vybaven coby ryb ... hups ... kytovec, a které transformaci nepodléhají. Jako mnoho jiných vodníků, i encantado láká oběti pod hladinu, využívaje začasté lidské přirozenosti, tedy kladnému vztahu k sexu. Únosy nejsou jeho jedinou specialitou, mívá na triku taktéž bouře a nemoci.

23.1.2011

Rejstřík: Brazílie Voda Zvířata

Hyldemoer

Bez je rostlina léčivá, dostupná v celé Evropě a tudíž prorůstající i jejími mýty a folklorem. Staří Dánové mu dali do vínku ochranného ducha jménem Hyldemoer (Bezová matka), případně Hyldeqvinde (Bezová žena). Ta žije, jak dobře známe z různých končin světa, zvláště pak díky tradici z mytologie řecké, uvnitř stromu (ano, bez je keř, ale vyprávějte mi o tom). A stejně jako řecké dryády, nebo novoguinejský Etengena, je i Hyldemoer obzvláště nebezpečná, pokud jejímu stromu někdo ublíží.

Někdy ze svého kmene vychází tahle stromová víla ven – vyprávělo se o Hyldemoer, náležící jednomu bezu na dvoře v kodaňském Nyboderu, že po soumraku občas nahlíží do oken, zvláště, zůstaly-li místní děti samy doma.

Vztah nadpřirozených bytostí k dětem často nebývá nejlepší. Pravda, většinou za to mohou rodiče, využívající jejich existenci jako výchovnou pomůcku, v případě Hyldemoer jde ovšem o mnohem starší a původnější vlivy. Dětský organismus je přirozeně náchylnější k odchytu kdejakých mikroskopických potvůrek, působících v nepřipraveném těle neplechu. Takže existují zprávy o tom, jak kdysi kdesi vyrobili z bezového dřeva kolébku, její užití se ale minulo účelem (Hyldemoer nesnáší, když se její dřevo hýbe) a mimino, namísto toho, aby spokojeně usnulo, řvalo a řvalo, než ho z postýlky vytáhli. Podobný případ, dokonce se svědkem přítomnosti jakéhosi nočního návštěvníka v dětském pokoji, skončil objasněním celé záhady prostým zjištěním, že obložení místnosti bylo vyrobeno z bezového dřeva. Patrně se truhlář, nebo jeho dodavatel materiálu, Hyldemoer před kácením nedovolili: to bylo, jak staré prameny praví, nutností. V Dánsku. O nějaký ten kilometr dál například vyráběli z bezu slovenští pastevci fujary, a nezdá se, že by se to na nich nějak podepsalo.

Nebo si před kácením třikrát odplivli, jak dánský rituál, spolu se slovy: „Hyldemoer, Hyldemoer, dovol nám odseknout tvé větve,“ vyžaduje.

30.1.2011

Rejstřík: Skandinávie Lesní bytosti

Ko-dama

Stromy a keře rostou všude (včetně přilehlých ostrovů antarktických), lidé se rozlezli také po celé zeměkouli (včetně přilehlých ostrovů antarktických), lze tedy s jistotou předpokládat, že obyvatele kmenů a ochránce přírody nalezneme na všech uvedených místech. I v Japonsku.

Kodama, podobně jako ostatní příbuzní, nesídlí v každém stromu, jen v těch významných, nebo velkých a starých. Jejich poražení pak přivolá na dřevorubce a jeho vesnici neštěstí, i to je běžné. Proto se k ochraně stromu (a případně následného ochraně chybujícího muže se sekerou) obmotávaly kmeny takových stromů obřadním slámovým lanem, zvaným šimenawa.

Slovo Kodama – mimo jiné – znamená v japonštině také ozvěna a původ toho termínu také pochází od zmiňovaných stromových duchů. Jsou totiž neviditelní a občas škádlí lidi opakováním jejich slov.

30.1.2011

Rejstřík: Japonsko Lesní bytosti

Pfingstl

Pfingstl je pro změnu stromový duch dolnobavorský. Ve své hmotné podobě, která bývá ke spatření na folklórních slavnostech, je od hlavy až k patě pokryt listím, pod vysokým špičatým kloboukem má v zeleni dva otvory, připomínající oči. Materiál Pfingstlovy figury je striktně stanoven: na klobouku a rukávech má květy vodních rostlin, pokrývka těla zase z lístků lískových a olšových. Koneckonců, jde o lidovou magii a tradici, a ty vyžadují přesnost. Rituál, proměněný v posvícenecký průvod, který se odehrává na Letnice, je odrazem předkřesťanské víry, která Evropě zanechala Zeleného muže, prastaré vegetační božstvo.

30.1.2011

Rejstřík: Německo Lesní bytosti

Peggy (Peg o' th' Well)

Peg o' th' Well je striktně lokální zlý duch, strašící obyvatele Waddow Hallu, stavení nedaleko lancashirského městečka Clitheroe. O jeho původu nejsou žádné zprávy, jisté je jen, že náležel k nedaleké studánce. Jako mnoho takových byla Peggy samozřejmě zodpovědná za všechny nepříjemnosti, které se ve Waddow Hallu a jeho okolí staly. Když vítr bouchl okenicemi, nebo zahučel v komíně, byla to Peggy. Pád z koně a zlomená noha? Peggy. Bouře, co poničila dům? Peggy.

Kdysi u studánky stávala též pitvorná socha, která ducha jaksi personifikovala. Ta později přišla o hlavu (v původním významu), když přišla o hlavu (přeneseně) paní Starkieová z Waddow Hallu, očekávající příjezd kazatele, který měl vyhnat démona (nebo Peggy, jak jinak), jenž posedl jejího syna. Kazatel ovšem nedorazil, byla bouřka (Peggy) a on v tom nečase, když po kamenech přecházel místní řeku Ribble, spadl do vody. Rozčilená dáma okamžitě věděla, odkud vítr vane. Peggy. Vzala sekeru, vyrazila na louku a soše u studánky urazila již zmíněný díl.

Jestli po tomto rázném zásahu přestala samotná Peggy strašit, nevím. Trofej kamenné hlavy ale k radosti britských folkloristů ve Waddow Hallu uchovali, včetně příslušné historky.

6.2.2011

Rejstřík: Anglie

Judita

Původ předchozího ducha znám není, původ bílé paní, strašící na zámku Kaštice u Loun je naopak doložen naprosto přesně. Za živa byla Juditou Geidlerovou z Wolfsfeldu, které v letech 1740 až 1780 zámek patřil. Byla to šlechtična nedobré pověsti, běžná zámecká paní českých pověstí, a to včetně konce. Zlá a zlomyslná a krutá. Proto se po smrti stala strašidlem.

Od obvyklé šablony tuzemských bílých paní se nijak neliší. Svazek klíčů u pasu, toulky zámeckou zahradou. Před náhodnými pozorovateli prchá, jinak se omezuje jen na občasné kňourání vlastního jména.

6.2.2011

Rejstřík: Duchové České země

Richtrovy boty

Velmi zajímavé strašidlo bývalo ke spatření na zámku Koryčany nedaleko Bučovic. Jako obvykle bylo následkem špatných činů místní autority, v okolí zámecké sýpky se ale nepotuloval přízrak samotného zlého purkrabího Richtra. Chodily tu jeho boty. Pátraly po svém majiteli, který to po smrti neměl rozhodně lehké; do doby, než to místní kněz vyřídil, nacházeli prý někdy lidé jeho tělo mimo hrob. Co purkrabí zaživa prováděl, nevím, ale pokud ho nechtěla přijmout posvěcená půda, muselo to být něco opravdu zlého.

6.2.2011

Rejstřík: Duchové České země Věci

Kirké

Kirké George Romneye

Pověstná kouzelnice řeckých mýtů byla dcerou slunečního Hélia a jeho zákonné manželky Persy (případně též Hekaty). Z mýtů je známa pro své umění čarodějné a pro dobrodružství, spojené s muži jejího života, hluboko pod těmito historkami jsou ale pohřbeny základy (v tomto případě doslova), protože Kirké musela kdysi být bohyní smrti. Pozorný čtenář je vyčte i z následujících řádků, i když tyto jsou jen výtahem z klasických mýtů. Které ale obsahovaly spoustu nápověd, aniž to snad jejich vypravěči tušili. Dopředu prozradím pouze to, že v nejznámějším příběhu byla zastižena, ana tká na stavu, což hovoří také jazykem zřetelným.

Žila stranou od lidí, daleko na západě na ostrově Aiaia. Nešlo ovšem přímo o onen západ, spojovaný s oním světem, Kirké bydlela jen trochu z ruky. Staří antičtí autoři, pátrající v ještě starších antických legendách, předpokládali, že Kirčino sídlo stálo na dnešním poloostrově Circea – kdysi to skutečně býval ostrov – nedaleko Terraciny, případně v ústí Pádu, badatelé současní ovšem hranice posunuli a uvažují o Bretani nebo Azorských ostrovech. V každém případě žila na tehdejší poměry tak daleko, že jejími prvními (zaznamenanými) lidskými návštěvníky se stali Argonauté, vracející se z legendární výpravy za zlatým rounem. A druhými podobně bloudící vítězové od Tróje, přesněji Odysseus a jeho parta. Dalo by se poznamenat, že námořní navigace zřejmě řeckým hrdinům nic neříkala, obě výpravy byly na cestě od Černého moře do nepříliš vzdálených přístavů v Řecku, ale pravdou je, že jak jedni, tak druzí měli k toulkám po Středozemním moři své důvody.

Pro Iasona byla návštěva u Kirké vcelku důležitá a také na první pohled nebezpečná. Zlaté rouno, na nějž si činil nárok a které ukradl, patřilo totiž čarodějčinu bratru Aiétovi; navíc Iasón s pomocí její neteře Médeie zabil jejího synovce Apsyrta. Ale Kirké, podobně jako mnoho jiných obyvatel řeckých mýtů, nebrala příbuzenské vztahy nijak vážně. A Iasona s Médeou z vraždy očistila.

Odysseus na tom byl zpočátku hůře. Průzkumný tým, který vyslal na břeh mu proměnila v prasata, transformace lidí (převážně mužského pohlaví) ve zvířata patřila k jejím oblíbeným praktikám. S Hermovou pomocí a radou ji sice donutil vzít kletbu zpět, stálo ho to však rok fešáckého kriminálu, neboť Kirké si vymínila, že s ní právě tak dlouho musí žít. Vzhledem k jejímu vzhledu to ovšem tak špatný rok nebyl, a když mu Kirké dovolila odplout, byla už těhotná.

Zastavil se u ní ještě jednou, když se vracel z výpravy do samotného podsvětí – a poté, kdy byl víceméně nedorozuměním zabit jejich synem Télegonem, pátrajícím po otci, skončil na Kirčině ostrově potřetí. Byť už jen jako pohřbené tělo. Západní poloha čarodějčina sídla totiž opravdu nebyla jen tak náhodná, a ostrov, na jehož březích rostly olše, býval ostrovem pohřebním. (Na tomto místě připomenu jednu z teorií tehdejších Řeků, kteří považovali Latina, předka Latinů, za syna Odyssea a Kirky).

Ve stínu dvou předchozích se někdy zapomíná na další muže a čáry v Kirčině životě. A přitom se postarala o existenci jednoho velmi známého monstra, Skylly. Naše krasavice totiž rozhodně nepatřila k těm, které se zastaví před první překážkou. Zvláště pak, jde-li o objekt sexuálního zájmu. A stejně nekompromisně se chovala k těm, kteří ji odmítli. Jako byl třeba Pikus, otec římského boha lesů Fauna. (obecně uznaného Latinova otce, všimli jste si poznámky v předchozím odstavci?) Protože o ni nejevil sebemenší zájem, proměnila ho v datla. V případě taktéž krásné Skylly si Kirčinu žárlivost neuvědomil Glaukos a čarodějku dokonce požádal o pomoc, protože dotyčná slečna mořského boha odmítala. Kirké, sotva si klienta prohlédla, Skyllino stanovisko nechápala – jenže Glaukos byl zamilovaný a čarodějčiny návrhy odmítal. Nerealizovaný trojúhelník pak skončil s dvěma nešťastnými vrcholy, protože Kirké proměnila Skyllu v příšeru.

 

Kirké na obrázku je Emma, lady Hamilton, namaloval ji George Romney (1734-1802) a reprodukci jsem si vypůjčil z Wikimedia Commons, licence public domain

13.2.2011

Rejstřík: Řecko

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist