Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá sedmá

Hekaté

Hekaté

Tři hlavy a tři těla dodávají řecké podsvětní bohyni ten správný starověký mýtický šmrnc. Dcera Titána Persa a Asterie, jak se dodnes traduje, měla na povel obludy a přízraky, dohlížela na obor čarodějnictví a za nocí se ve společnosti smečky hrůzostrašných psích fantómů toulala po hřbitovech. Není to ale celá pravda.

Díky prozíravé volbě strany při vzpouře Gigantů dostala od Dia za zásluhy značnou moc (ve skutečnosti novému bohu nezbývalo nic jiného, než staré bohyni značnou moc ponechat), a to jak na nebi, tak na zemi i pod ní. Proto lze na první pohled nebezpečnou osobu, které se lidé báli a před níž se ochraňovali amulety a obětmi psů, medu a černých ovcí, nalézt na obloze jako bohyni Měsíce. Ano, tou byla především Seléné, ale v jistých kruzích patřil právě Hekatě. S čarodějnictvím, v němž podnikala, by to souviselo, jenže naše dáma měla, jak už bylo řečeno, moc i na zemi, kde sloužila jako bohyně porodu a ochránkyně nedospělých.

Ani její zobrazení nemívalo původně nádech děsu a nepřirozenosti. Trojité tělo jako první (prý) vysochal v druhé polovině pátého století před Kristem Alkamenés, a jeho dílem, stojícím na Akropoli u chrámu Vítězné Athény, se inspirovali ostatní. Původní zobrazení Hekaty předtím bývala moudrá žena s pochodní. A jediným tělem. Podoba tří se rychle ujala a dostala i rozšířenou verzi, podle níž ta těla byla lví, psí a kobylí.

Víra v Hekaté už ve starověku zdegenerovala v ochranu před obávanou podsvětní bohyní. Coby bezpečnostní opatření sloužily Hekatiny sloupové sošky, ať už stavěné doma, u městských bran, nebo na rozcestích. Vyjma už zmíněných obětí se tradičně v poslední den měsíce pokládalo k těmto sloupkům jídlo. Věřilo se, samosebou, že je konzumuje sama; stejně tak se i obecně vědělo, že se o ně postarají chudí lidé.

Z podsvětí ovlivňovala lidské životy mnohem podstatněji, než by se zdálo, mezi její podřízené totiž patřily nymfy lampády, empúsy, démonky, které vysílala škodit na svět, a především Erýnie, Lítice, tedy pronásledovatelky původců zlých činů. Sama Hekaté nebyla nijak záštiplná a zlá. Vzhledem ke skutečnému původu ani být nemohla. A skutečného původu se lze dobrat i přes zkomolená řecká mýtická vyprávění.

Byla dobrou přítelkyní bohyně úrody Démétér, jíž pomáhala pátrat po ztracené dceři Koře. Unesl ji Hekatin šéf, vládce podsvětí Hádes, k němuž podsvětní bohyně ovšem nebyla nijak loajální; spolu s Démétér přinutily Hélia při výslechu prozradit, že celý únos viděl a kryl, a že ho kryje i Zeus. To vyústilo v Déméteřinu mstu celému světu a vynucenému Diovu rozhodnutí, podle něhož musel Hádes Koré propustit. Když potom musela následkem triku Koré (coby Persefona) zůstávat přes zimu v podsvětí, dávala na ni Hekaté pozor a dohlížela na to, aby Hádes úmluvu plnil. Tahle trojka bohyň navádí ke spojení v bohyni trojjedinou, známou Pannu-Matku-Stařenu, kde Hekaté bylo jméno třetí. Tím spíš, že se Hekaté nastěhovala do řeckých mýtů z Malé Asie, odkud do Středomoří neustále přicházely vysoce urozené božské dámy, aby svou existencí připomínaly staré časy matriarchátu. Příkladem budiž Kybelé.

 

Doprovodný snímek je snímkem římské sochy (k nalezení ve Vatikánském muzeu), která zobrazuje Hekaté v běžné trojjediné formě, zdroj Wikimedia Commons, licence public domain

19.2.2011

Rejstřík: Řecko Podsvětí

Trivia

Římská Trivia byla bohyní čarodějnictví, hřbitovů a křižovatek; nejspíš díky obvyklé římské doslovnosti strašila na křižovatkách opravdových, ačkoliv původně šlo o křižovatky osudové. Takto, shrnuto v jedné větě, by se zdálo, že byla jen římským protějškem řecké Hekaty, což je sice na jednu stranu pravda, na druhé se možná ukrývá domácí božstvo. Ovšem natolik dokonale, že po něm mnoho nezůstalo.

19.2.2011

Rejstřík: Řím

Plejády

Máia, Meropé, Élektra, Táygeté, Alkyoné, Kelainó, Steropé. Sedm jmen sedmi hvězd otevřené hvězdokupy M45, známé též pod českým jménem Kuřátka. Ve skutečnosti je pouhým okem viditelných nebeských objektů deset, a dohromady se čtyři sta světelných let od Slunce shromáždilo nejméně dvě stě padesát hvězd, ale protože si tady nepovídáme o astronomii, dovolím si případné zájemce odkázat na příslušnou literaturu. A přidržím se mýtického původu, podle něhož jsou Kuřátka sedmi dcerami Atlanta a Pléiony (Rodiče mimochodem naleznete ve hvězdných atlasech také, ale ti se na obloze ocitli z vůle astronomů, nikoliv mytografů). Jde vlastně o jejich posmrtné (zvláštní u božských tvorů) bydliště. Na obloze se ocitly až poté, co spáchaly hromadnou sebevraždu.

K ní přijdu za chvíli. Nejdřív něco o zmíněných dámách. Nepatřily mezi nevýrazné osobnosti světa Olympanů, Máia byla matkou Hermovou, Meropé si vzala později exemplárně potrestaného krále Sýsifa, zatímco Élektra porodila praotce zakladatele Trójy. V jejich předhvězdných osudech se skrývá i jejich astronomický vzhled: slabý svit Meropé je prý studem nad tím, že si, na rozdíl od sester, vzala smrtelníka, zatímco pouze občasná viditelnost Élektřina je způsobena tím, že si hvězda rozpustila vlasy v zármutku nad pádem Tróje. Táygété byla podle některých pramenů matkou Lakedaimonovou; otcem budoucího spartského krále byl jako obvykle Zeus.

A teď konečně na oblohu a k cestě na ní. Při ní nemohu vynechat další nebeské uskupení, Hyády. Další rozsáhlou hvězdokupu s obvyklými sedmi známými jmény. Ambrosia, Eudóra, Faisylé, Korónis, Polyxó, Faió a Dióna. Dcery stejného otce jako Plejády, porodila je ovšem jiná Ókeanovna, Aithra. Činnost tohoto spolku bývala spojována s výchovou malého Dionýsa, za níž se jim dostalo odměny v podobě hvězdného ubytování; v tomto případě by je ale nevlastní sestry na nebe nenásledovaly, traduje se tedy i jiná verze, podle níž se usoužily k smrti poté, co jejich bratra Hyanta zabila na lovu lvice. A Plejády, kterým osud Hyád přišel nesnesitelně krutý, se, jak už bylo zmíněno, ze zoufalství zabily samy. Načež obě skupiny přesídlil Zeus na hvězdou oblohu, Hyády do blízkosti nepřehlédnutelného Aldebaranu.

 

Hvězdokupa M45 je jedním z nejvýraznějších objektů noční oblohy a Řekové nebyli zdaleka jediní, kdo jí přisoudil osud a obyvatele. S alter egy řeckých nymf se setkáte po celém světě. Dovolte tedy, abych vám představil:

 

Ani'tsutsä, Baby-Zvizdy, Doa Luk Kai, Karatgurk, Krttiky, Kunkarunkara Plejády, Stožary, Volosžary

27.2.2011

Rejstřík: Řecko Plejády Astronomie

Karatgurk

Sedm sester zářících na nočním nebi. V jihovýchodní Austrálii jim pochopitelně neříkali Plejády, ale Karatgurk. To, co je na nebi vidět ovšem nejsou přímo Karatgurk, ale žhavé uhlíky na jejich holích. Austrálci lidu Kulin si totiž tuto hvězdokupu spojují s mýtem tak trochu prométheovským.

Kdysi, v Čase snění, kdy vznikal svět a jeho zákony, byly to právě Karatgurk, které jediné znaly tajemství ohně. Na konci svých holí, jež používaly k vyhrabávání jedlých hlíz, totiž skrývaly žhavý uhlík, sloužící k následné tepelné úpravě úspěšné sklizně. O převratnou technologii se pochopitelně dělit nechtěly, naštěstí pro lidstvo se v jejich okolí vyskytovala vrána jménem Waang, pták i v dnešní verzi nebezpečně chytrý. Ten zahrabal pod zem pořádné klubko hadů. Přesněji pod mraveniště, aby mohla lakomým sestřičkám odhalit svůj objev: mravenčí larvy jsou mnohem chutnější, než sladké brambory. Karatgurk na to skočily, ostatně, pro vrány má pořádná porce proteinů rozhodně větší přitažlivost, než strava vegetariánská, takže okřídlený podvodník nelhal, začaly se mraveništěm prohrabávat – načež vylezli hadi. Děs a hrůza v řadách sběraček se ventilovala v jediné možné reakci, dámy začaly kolem sebe bezhlavě bušit svými klacky. Uhlíky takový nápor nevydržely a rozlétly se po okolí, Waang je sesbíral (podle kratší verze schoval v klokaní kapse); když se ji pak Karatgurk pokoušely chytit, prostě jim ulétl do větví. Když byl později požádán o oheň samotným Stvořitelem Bunjilem, který si chtěl upéct vačici, zdráhal se Waang stejně jako předtím Karatgurk. Že prý dodá Bunjilovi raději už hotový oběd. Historie se už neopakovala, uhlíky, které z Waangova stromu spadly na zem lidé (Bunjilovo dílo) posbírali, a té doby mají oheň a obloha hvězdokupu M45, protože Karatgurk odešly nahoru a uhlíky z jejich holí tam dodnes září.

6.3.2011

Rejstřík: Austrálie Plejády Astronomie

Thardid Jimbo

Sedm stop vysoký obr. Proč ne, dva metry jsou dva metry a pro některé lidi narostli takoví hráči basketbalu hodně přes míru. (Proč také nepřipomenout, že označení obr nepopisovalo v dávných časech pouze nadměrný vzrůst). Thardid Jimbo je navíc lidožrout, což bývá se slovem obr běžně spojováno po celém světě. Zmíněný kanibal pochází z Austrálie. Pocházel, aspoň podle některých pověstí. Jeho klasické návyky vycházet každé ráno ze své útulné jeskyně a ulovit si ke snídani nějakého toho kolemjdoucího příslušníka rodu Homo sapiens se obrátily proti němu; měly v tom prsty chytré ženské (jimž snědl manžela). Mazanými požadavky, jak už to nejen v mýtech chodí, dostaly Jimba jako Jeníček s Mařenkou na pekáč. Ne přímo do kuchyňského náčiní, to byl opis, vmanévrovaly ho do ohně, kde shořel.

6.3.2011

Rejstřík: Austrálie Obři

Hippalektryon

Jedno z méně známých monster řecké mytologie se možná narodilo díky monstru mnohem populárnějšímu, totiž okřídlenému koni Pegasovi. Přesněji díky jeho zobrazením na starých vázách, které si pozdější (ale stále starověcí) Řekové vyložili po svém. Byl-li tedy Pegasos obyčejný kůň, doplněný o pár křídel, hippalektryon toho do vzhledu nasbíral o něco víc. Koňský základ doplnila křídla a ocas a nožky kohouta. Až na zmíněnou starou keramiku se vyskytuje jen v dílech literárních, zvláště pak těch, jež sepsal Aristofanés.

12.3.2011

Rejstřík: Monstra Řecko

Ofiotauros

Ani Býk s hadím ocasem nepatří mezi celebrity. Coby syn bohyně Země Gaie se zrodil za jediným účelem: vyřídit si to s olympskými bohy. Ve známém zápase Titánů proti celku Zeus a spol. to jeho strana v prodloužení projela na celé čáře. Ofiotaura zlikvidoval Briareos, a to sekerou z adamantu (což je mýtický velmi tvrdý kov nebo nerozbitná substance. Z tohoto slova vychází i jméno nejtvrdšího nerostu diamantu). Na Diův povel pak monstrum vynesli ptáci až do nebes, kde by měl být Ofiotauros dodnes ke spatření coby dvojice souhvězdí Býka a Velryby. Které ovšem mají své mnohem známější předobrazy: Býk představuje Dia v podobě, v jaké unesl Európu, Velryba pak obludu jménem Kétos, jež měla sežrat Andromedu.

12.3.2011

Rejstřík: Monstra Řecko Astronomie

Ládón

Třetí dnešní host z pradávného Řecka už nějaké to jméno má. Dokonce nejméně třikrát.

Nejznámější Ládón je samozřejmě člen známé obludné rodiny mořského bohy Forkýna a jeho ženy Kéty. A zatímco jeho sestry Graie byly od narození stařeny a další sestřičky Gorgony to od hezkých holek dotáhly na příšery, Ladon byl rovnou drak. Pořádně silný a navíc nikdy neusínající. Což předurčilo jeho výběr povolání - ideální noční hlídač. Tím se také stal, Héra ho zaměstnala jako pomocníka Hesperoven, hlídajících její svatební dar, strom se zlatými jablky.

Ta se stala cílem jednoho ze slavných Héraklových úkolů. Přetěžkého úkolu, protože hrdina nejprve musel polohu zahrady, v níž jabloň rostla vypátrat. Prošel polovinu tehdejšího světa než ji zjistil, musel se vypořádat s obrem Antaiem a přeprat mořského boha Nérea, aby mu tento předal přesné souřadnice.

Na Ládóna si ovšem Héraklés netroufl, místo svalů použil hlavu a přesvědčil otce Hesperoven Atlanta, toho času ve výkonu trestu, odsouzeného k podpírání nebeské klenby, aby mu tři jablka přinesl. Hrdina vzal na ten čas oblohu na svá ramena, Atlás si odskočil na návštěvu k dcerám a požadované ovoce opravdu přinesl. Načež následovalo další využití šedých buněk mozkových: Atlás si chtěl nečekaného přerušení trestu užít a jen tak se nevrátit, Héraklés ho ale podfoukl. Jablka odevzdal, ta se později vrátila zpět do zahrady, jedno z nich ale ukradla Eris a nenápadně pohodila mezi Héru, Afrodítu a Athénu, díky čemuž později došlo ke známé trojské válce.

Abych nezapomněl na zmíněné jmenovce.

Do Bestiáře patří ten druhý, říční bůh stejnojmenného arkádského toku. Do historie (vlastně mýtů) se zapsal coby otec nymfy Sýrinx, která prchala před vilným Pánem a raději se proměnila v rákosí. Z něhož Pán vyrobil nový hudební nástroj – sýrinx. Za Ládonovu dceru se někdy považuje i další nymfa s nepříliš dobrým osudem: Dafné. Jejím osudem se stal pro změnu Apollón a konečným řešením vavřín.

Třetí mušketýr Ládón je docela obyčejný pes, který ve vystopovaném jelenovi nejen nepoznal svého pána Aktaióna, proměněného v parohaté zvíře Artemidou, ale který se také na kořist jásavě vrhl a spolu se zbytkem smečky ji roztrhal. Což si Aktaión zavinil jenom tím, že úplnou náhodou spatřil bohyni lovu Artemis v rouše Evině.

12.3.2011

Rejstřík: Draci Voda Řecko

Kallikantzaros

I Řekové současní mají své bubáky a Kallikantzaroi jsou jedněmi z nich. Zlí skřítci, kteří se obvykle nacházejí u kořenů Světového stromu. A ořezávají jeho kořeny. Napůl lidského, napůl zvířecího vzhledu (kozí nožky pod člověčím trupem, případně jedna končetina kozí, druhá volská, plus opičí paže a kozlí uši – a máme tu satyra), snědí a chlupatí, s blýskavýma rudýma očima vylézají Kallikantzaroi na světlo světa o Vánocích. V té době si Světový strom oddechne a obnoví se. Na Tři krále se ale skřítci opět vrátí pod zem a situace se opakuje.

V krátkém čase mezi lidmi se zabývají obvyklou škůdcovskou činností. Věří se také, že dítě, narozené o Vánocích má nenulovou šanci proměňovat se každé další Vánoce v Kallikantzarose, proto je vhodné takové novorozence chránit česnekem, případně trochu drastičtějším opalováním nehtíků na nohou.

12.3.2011

Rejstřík: Řecko Monstra

Aerika

Démoni vzdušného elementu se v současném Řecku nazývají Aerika. Roznáší nemoci, škodí a vůbec se chovají jako jim podobní tvorové ve zbytku Evropy. Mívají také tendenci unášet mimina, proto by mělo světlo světa právě spatřivší dítě zůstat po prvních čtyřicet dní svého života pod střechou.

Tvora podobného jména mají mimochodem v arsenálu s Řeky sousedící Albánci: ten jejich se jmenuje Aërico, žije ovšem ve stromech, často ve starých třešních, z nichž útočí na kolemjdoucí. Někdy stačí, když se člověk k příslušné dřevině přiblíží, jindy musí bubáka k akci vyprovokovat zatřesením větvemi.

12.3.2011

Rejstřík: Řecko Albánie Vzduch

Fideal

Fideal je vodník ze skotské Vysočiny. Takovým obludám se tam běžně říká fuath, Fideal je jednou z konkrétnějších forem. Topí lidi v jezírku Loch na Fideil nedaleko Loch Gairloch (což mimochodem už není jezero, ale mořský záliv, loch totiž znamená obojí). Je sice možné, že to, co stáhne plavce pod hladinu, mohou být vodní trávy, ale kdo ví? Třeba je to právě Fideal, který jen jako spleť rostlin vypadá.

21.3.2011

Rejstřík: Skotsko Voda

Beithir

Další z fuathan je drak. Možná. Beithir by měl mít dlouhý hadí ocas, rozhodně ale nechrlí oheň a nelétá. Podle dobře informovaných zdrojů děsí v jeskyních a v údolích. Hora Ben Vair nedaleko známého skotského výletního místa, údolí Glen Coe, nese jeho jméno.

21.3.2011

Rejstřík: Skotsko Draci

Peallaidh

Straší poblíž vody, vodní monstrum to ale není. Je příbuznou, respektive lokální variantou ùruisg (urisk, glaistig). Tedy napůl slečna, napůl koza. Další zvláštní znamení: velmi chlupatá.

Jinou variantou glaistig je Maighdean Uaine, Zelená dívka. Někdy – zvláště je-li v dosahu kořist, tedy pohledný mladý muž – se promění z běžného polovičatého vzhledu v kompletní hezkou holku, a když se kořist nechá ulovit, může počítat s odběrem krve v míře větší, než obvyklé.

21.3.2011

Rejstřík: Skotsko

Brollachan

Někdo mu říká taky grollican, na výsledku, kterým je zlovolné dítě fuath, to nic nemění. V jedné skotské pověsti se vypráví, že sice má ústa a oči, jinak je ovšem beztvarý, a že umí mluvit, ale používá pouze dvě slova: mi-fhein (myself) a thu-fhein (thyself).

21.3.2011

Rejstřík: Skotsko

Cuachag

Další fuath, Dívka s kučeravými vlasy. A další nebezpečný vodní démon, jehož jméno nese další skotský loch, Loch Cuaich, nacházející se nedaleko Kingussie v oblasti Highland.

21.3.2011

Rejstřík: Skotsko Voda

Anup (Anúbis, chcete-li)

Anup

Egypťané svému bohu se šakalí hlavou říkali Anup (a sami nevěděli, co to znamená), za hranicemi nilské země se ovšem, díky Řekům, proslavil jako Anúbis. Variant jeho jména je několik, stejně jako přídomků, z nichž nejznámější jsou Ten, který je na místě balzamování, či Ten nad horami. Byl bohem navýsost váženým, protože měl na starosti klíčové okamžiky posmrtné existence. Od balzamování, přes přivítání zesnulých v neživotě, až k soudu, při němž se vážila nebožtíkova duše, jeho skutky a hříchy, a jemuž předsedal Usíre. Balzamovači nosili při své práci Anupovu masku, protože šakalí bůh byl mistr jejich řemesla.

Podle pověstí byl nemanželským synem Usíra a Nebthet, vychovala ho ovšem zákonná Usírova manželka Eset, kterou také při pátrání po mrtvole zavražděného boha doprovázel a chránil. Je to verze nejmladší a tudíž nejznámější; protože šakalí božstvo je jedním z opravdu starých, mívalo dříve a v různých končinách různé rodiče. Otcem se prohlašoval například takový Ra, nebo Sutech, mezi přiznané matky kromě zmíněné Esetiny sestry patří i Bastet nebo Heset. Sám Anup měl jednoho potomka, dceru Kabechet, zobrazovanou v podobě hada či pštrosa, která pomáhala otci při balzamování.

 

Doprovodný obrázek pochází z Wikimedia Commons, licence public domain, autorem je Ningyou.

26.3.2011

Rejstřík: Egypt

Sobek

Egyptské božské ztělesnění krokodýlů dalo těmto plazům (v řeckém překladu suchos) i jméno vědecké. Jak bývá v mýtech a náboženských systémech zvykem, ochraňoval Sobek v podobě krokodýla právě před krokodýly. Kterými je Nil pověstný.

Podle některých pramenů byl prvním stvořením, vzešlým z vod chaosu a zkonstruujícím svět. I když tuto roli později celoegyptsky převzal Ra (existuje Sobekova verze Sobek-Ra, tedy krokodýl se slunečním kotoučem), krokodýlí bůh zůstal symbolem úrodnosti nilských břehů a patronem faraonova vojska. V oblastech, kde žilo skutečných plazů značné množství, býval uctíván velmi silně. V některých jeho chrámech chovali posvátná zvířata, krmená tou nejlepší stravou a po smrti balzamovaná a pohřbívaná na zvláštních hřbitovech.

26.3.2011

Rejstřík: Egypt

Menhit

Bohyně se lví hlavou podle legend (a nejspíš i podle skutečnosti) přišla do Egypta z Núbie. Nejspíš i proto ji uctívali převážně v Horním Egyptě, kde plnila, spolu s (nejznámějším) manželem Anhurem funkci válečného božstva. Pro svůj vzhled i profesi později splynula s populárnější Sachmet.

26.3.2011

Rejstřík: Egypt

Zinkibaru

Zinkibaru, Pán ryb, je mezi nigerskými Songhájci známý jako slepý vodní démon, duch řeky. Mocný, ale ne dost k tomu, aby dokázal porazit tamního kulturního hrdinu, kouzelníka, rybáře a bojovníka Farana Maku. Když byl tento na cestách, nastěhoval se Zinkibaru na říční ostrov nedaleko Kare Kaptu a ovládl všechny ostatní duchy, včetně celé řeky. Což Faran Maka nemohl dopustit, zvláště když nevypovězená válka začala dobře promyšlenými útoky na majetek: Zinkibaru vyslal ryby proti Faranovým rýžovým polím, odplavil daleko pryč všechny hrochy (Faranovu oblíbenou lovnou zvěř). Používal k tomu především kouzelné tóny své kytary. Právě o ni ho chtěl Faran připravit; první výprava na duchův ostrov ovšem nedopadla nejlépe, rybář to projel na celé čáře. Na neúspěch si postěžoval matce, která naštěstí synovi dokázala poradit.

Souboj, který se mimochodem odehrával v rovině mocných kouzel (pravda, představovaných na první pohled celkem neškodnými větami) se mohl opakovat. Stejně jako při prvním pokusu vyrazil Faran na ostrov, na němž Zinkibaru hrál na kytaru, doprovázen jedním houslistou a dvěma bubeníky. Na démonovu větu: „Palmový list hrocha nezadrží,“ odpověděl správným: „A co když se o list opírají sluneční paprsky?“, což v nadpřirozené kapele způsobilo zmatek.

Faran sebral kytaru a odkázal Zinkibarua do patřičným mezí; říční duchové nižšího kalibru se pak novému hráči podvolili a chovali se tak, jak chtěl a potřeboval.

3.4.2011

Rejstřík: Niger Voda

Zirbin Sangay Moyo

Další nadpřirozený obyvatel řeky Niger vypadá jako krokodýl. Schválně. Neboť Zirbinovým cílem jsou rybáři, a převtělení do nebezpečného ještěra mu umožňuje je víceméně bezpečně zabíjet.

3.4.2011

Rejstřík: Niger Voda

Van Hunks

V dnešním povídání zůstaneme po vzoru minulého týdne v Africe, přesněji v Africe tak jižní, jak to geograficky jen jde. Ale noví obyvatelé těchto stránek nevzešli z legend tamních původních obyvatel, ale evropských kolonistů.

Jako je Van Hunks, jehož ostatně prozrazuje už holandské jméno.

Zaměstnáním byl pirát. A povedlo se mu (což nebývalo tak obvyklé, jak se snaží dobrodružné romány a pověsti naznačit) vydělat hezké jmění a završit úspěšnou kariéru poklidným důchodem, jež si užíval v Kapském městě. Byl slušně zajištěný, patřičně pyšný a s hromadou hříchů v rejstříku, což z něho činí ideálního kandidáta na prokletí. Jak se i stalo.

Jednoho dne se penzionovaný pirát vypravil na vršek (jehož dnešní jméno z důvodu dramatické stavby uvedu až v závěru), aby si užil hezkého výhledu na poklidnou krajinu. A hezky si zakouřil. Van Hunks byl na své kuřácké umění mimořádně hrdý. Zvláště na to, kolik dokáže nasát a následně vyfouknout kouře ze své dýmky. A jak si tak bafal, objevil se zničehonic další výletník, záhadný pán v plášti, který ho po chvilce pirátova samolibého vychvalování vyzval na kuřácký souboj.

Ostřílený mořský vlk souhlasil. Všechny trumfy byly na jeho straně a s největší pravděpodobností by vyhrál, kdyby nebylo jedné jediné špatné karty: žádný hříšník nemůže zvítězit nad ďáblem (a teď už je jasné, že ten kopec se dnes jmenuje Devil's Peek). Sotva Van Hunks zjistil, s kým že to vlastně soupeří, oba duelanti v oblaku kouře zmizeli.

Každý rok, jak se na pracovní kalendář cti dbalého prokletého hříšníka sluší, se souboj opakuje. To se pak známá Tabulová hora zahalí do oparu (jemuž se říká tablecloth a když navštívíte Jižní Afriku ve správné roční době, můžete ho spatřit na vlastní oči.)

9.4.2011

Rejstřík: Jižní Afrika Duchové

Wilbur

Simon's Town nedaleko Kapského města je domovem celého zástupu duchů. Jedním z nich je i Wilbur, původním jménem Robert Coupar, který zavraždil dítě své milenky a po smrti (provazem) tedy musí strašit. Zjevuje se v podobě vysokého temného muže a nemám zprávy o tom, že by nějak zvlášť škodil.

9.4.2011

Rejstřík: Jižní Afrika Duchové

Lavender Lady

Zámořský příspěvek k britským dámám v barvě. Opět straší v jihoafrickém Simon's Townu, a jméno, či spíše titul Lavender, případně Lilac Lady je jen vzácnější variantou běžného Grey Lady. Straší v domě, jež kdysi sloužil jako sídlo guvernéra, její portrét visí v tamním barové místnosti, ducha samého spatřovaly ovšem hlavně manželky úředníků a úředníci. Jako mnoho bílých či jinak zbarvených nadpřirozených dam je neškodná. Jenom jednou se stalo, že jistému muži přirazila prsty do dveří.

9.4.2011

Rejstřík: Jižní Afrika Duchové

Antjie Somers

Antjie Somers dnes patří mezi pedagogické bubáky, jejichž služeb využívají rodiče v Kapském městě a jeho okolí. Sběratelům pověstí českých by mohl přijít povědomý. Ne tím, že chodí v ženských šatech, ale dlouhými skoky, k nimž jakoby využíval péra na nohách.

Ano, takhle se přece protektorátní Prahou pohyboval legendární Pérák, tajemný mstitel porobeného českého lidu. Krásný příklad moderního pozitivního mýtu. Škoda jen, že Pérákova legenda je jednak o něco starší a původně nelikvidoval okupanty, ale prostě kradl, a že Antjie navíc nemá kořeny ve střední Evropě, ale nejspíš na Britských ostrovech, které měly svého péráka, Spring Heel Jacka už v době viktoriánské.

Zpátky na jižní polokouli a zpět k načatému popisu Antjie Somerse. K ženským šatům připočtěte paviání tesáky a zaječí pysky, schopnost stát se neviditelným. Přichází v noci a když nejsou rodiče doma, může děti ukrást, ba i zabít (tak pozor!). Po rouškou neviditelnosti někdy hází kameny (opět odkaz do vzdálené Británie a její poltergeisty). Rád vyskakuje na opozdilé noční chodce.

O jeho původu se vedou spory. Na počátku mohli stát dva zbojníci, Antjie Somers a Antjie Winters (vskutku zvláštní příjmení), duch posledního kata holandské kolonie, který oběsil sám sebe, duchologové ani folkloristé v tom nemají jasno. Jedna z variant mi ale umožňuje přidat do sbírky dalšího ducha. Nějaký čas předtím, než se začaly šířit pověsti o Antjie Somersovi, strašilo v těch místech žensky vyhlížející zjevení, nazývané Malá Anetka, tedy Annetjie. A protože se objevovalo především za teplého počasí, dostalo přídomek letní – Somers.

9.4.2011

Rejstřík: Jižní Afrika Duchové Pedagogická strašidla

Inu-gami

Inu-gami

Někdy se tenhle japonský démon přepisuje jako inukami. Je psím duchem. Silným a nelítostným a pomstychtivým. Jakýmsi vlkodlakem, jehož podstatou ovšem není člověk, ale opravdový pes. Vzniká za podobným účelem jako haitská zombie, má sloužit svému lidskému pánu, repertoár služeb ale bývá omezen na mstu či prostý útok proti protivníkovi vyvolávajícího.

Praktiky ku vytvoření inu-gamiho jsou ošklivé. Spočívají převážně v zanechání žrádla mimo dosah pevně přivázaného, nebo po hlavu zahrabaného psa; ve chvíli, kdy zešílí hlady, je třeba mu useknout hlavu (jedna z variant, jiné se mi popisovat nechce). Existuje mnoho idiotů, kteří podobné věci dělají i u nás, aniž by je bohužel postihlo to, co se občas v japonských pověstech stává tvůrcům inu-gamiho. Občas vlkodlak po vykonané práci totiž zlikviduje i svého stvořitele, když tento nemá dostatek síly k zvládnutí démona.

 

Doprovodný obrázek pochází z Hyakkai-Zukan, souboru japonských svitků, bestiáře malíře Sawakiho Suushiho, zdroj Wikimedia Commons, licence public domain

17.4.2011

Rejstřík: Japonsko Psi

Umibōzu

Zatímco u evropských břehů potápěl lodi kraken, u japonských to byl Umibozu. Obrovská příšera, na jejímž popisu se očití svědkové (nejvíce se jich objevilo v sedmnáctém století, tedy v době, které se říká období Edo) nikdy neshodli. Většinou pouze v tom, že čímsi připomíná buddhistického mnicha, což může hezky souznít s evropskými mořskými mnichy. (Obrázek, který je doprovází může také cosi napovědět o skutečném původu obou monster.)

17.4.2011

Rejstřík: Japonsko Moře

Kumiho

Bylo by jistě vhodné na tomto místě pojednat spíše o kitsune, když dva předchozí hosté přišli z Japonska, ale změna je život. Kumiho je, pravda, stejný měňavec, tedy člověk či démon zvládající transformaci na zvíře, jako japonská kitsune, domovem je ale na korejském poloostrově.

Schopnost metamorfózy už byla prozrazena. Zbývá doplnit, že probíhá z devítiocasé lišky na pohlednou dívku a zpět, většinou za účelem svedení neopatrného muže a následné konzumaci jeho jater. To je nejčastějším obsahem korejských vyprávění. Ne jediným. Kumiho dříve nebývala jen negativním démonem, existují i skazky opačného charakteru. Ne, nemám na mysli to, že by lidé pojídali vnitřnosti devítiocasých lišek, které mimochodem vznikají celkem běžnou východoasijskou praktikou, totiž dosažením určité délky života (u lišek je to tisíc let, po jejichž prožití se promění v démonky). Chci říct, že ve starších příbězích kumiho často lidem pomáhaly. Ale tak už to u pověstí s pověstí chodí.

Někdy se rozeběhne úplně jiným směrem, než jakým vypravěč zamýšlel.

17.4.2011

Rejstřík: Korea

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist