Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá devátá

Kirin

Ki-lin

Stejně jako mnoho dalších japonských nadpřirozených tvorů, i Kirin přišel přes moře z Číny. Obecně se považuje za tamní (díky čínskému původu obecně východoasijský) ekvivalent jednorožce. Většina atributů by odpovídala. Jen tělo nemá kozí, ale jelení. Tomu odpovídá i tvar pověstného výrůstku na čele. Zatímco mýtické zvíře evropské je očividně ozdobeno keratinovým útvarem kožního původu, kirin a jeho příbuzní mají na první pohled paroh. Nebo paroží, neboť není předepsáno, že musejí být vybaveni pouze jednou ozdobou lebky. Viz přiložený obrázek. Upozorňuji na frázi na první pohled: zmiňovaný roh či rohy jsou totiž někdy popisovány jako masité, nikoliv tvrdé (ať už z kosti, nebo z rohoviny). Proč, k tomu se dostaneme. K vzhledu přidám ještě u prazvláštních zvířat běžnou prazvláštní kombinaci z existujících (tj. popisovačům dobře známých) tvorů: dračí hlava (dobře, tak ti tedy nejsou) na těle zvěře spárkaté, tedy obvykle jelena. Ale i jiní přežvýkavci se dostali ke slovu.

A taky jména. V Číně, pochopitelně přepisem, ho znali především jako Ki-Lina či Qilina, další tamní jednorožce si nechávám v záloze.

Dračí nátura se někdy projevuje i chrlením ohně, povahou ovšem kirin odpovídá pozdější tradici evropské: jde o jemné a mírumilovné stvoření, pod jehož kopýtky se neohýbají ani stébla trávy. Je vegetarián, přichází ze vzdálených krajů, ba přímo z nebes, žije dva tisíce let a jeho zjevení ohlašuje nový věk, případně jiné klíčové události. Čínu prý poprvé navštívil roku  2697 před naším letopočtem, setkala se s ním i Konfuciova matka. Pochopitelně těsně před porodem, což zavdalo k pozdější folklórní praktice vyvěšovat jeho obrázky v ženských pokojích. Když se nenarodí rovnou génius, tak ať je to aspoň kluk. S Konfuciem souvisí jednorožec hned dvakrát – před smrtí velkého filozofa prý jeden lovec nějakého ki-lina poranil.

Vlastnosti, které byly přisuzovány rohu jeho evropských příbuzných, kirinovy výrůstky nemají. V laické magii se ale na obou stranách používalo téhož zdroje, rohů nosorožců. To, co prošlo u nás, tedy tvrzení, že jde o skutečný orgán bájného zvířete, v jihovýchodní Asii nefungovalo, tam jsou (vlastně bohužel byli) nosorožci doma. Takže se příslušné kvality přiznaly rovnou jim. Ono taky využívat částí těla tvora, který byl jedním ze čtyř symbolů základních elementů, a to Země (fénix patřil ohni, želva vodě a drak vzduchu) by nebylo rozumné. A nejen proto, že už jen poranění jednorožce, jak už bylo naznačeno, předcházelo příchodu opravdu špatných časů.

Co na závěr?

Studenti, či již hotoví znalci jazyka Země vycházejícího slunce vědí, že slovo kirin má i jasně definovaný význam běžně zoologický; je to slovo označující žirafu. A žirafa se svými růžky a prapodivným vzhledem, původem ze vzdálené Afriky (s níž měli Číňané via Hedvábná stezka, Indie, nebo jediný čínský mořeplavec Čeng Che kontakt) je jedním z velmi pravděpodobných předobrazů tohoto mýtického tvora. Kirin se také dostal do klubu vyvolených, kteří propůjčili své jméno alkoholickému nápoji. V tomto případě celému velkému japonskému pivovaru.

 

Doprovodný snímek je snímkem Ki-lina čínské dynastine Ming, pochází z Wikimedia Commons, autorem je Leonard G. a licence CC-SA.

27.6.2011

Rejstřík: Japonsko Čína

Hiai Chai

Čínský jednorožec Ki-lin sice většinou jednorohý není, přesto se takové poddruhy objevují. Hiai Chai (jiným jménem Sin-you) je jedním z nich. A rozhodně nezdědil ki-linovu povahu, je divoký a nebezpečný. Tělo buvola nebo velké kočkovité šelmy, hříva, kopyta nebo drápy, jeden dlouhý roh uprostřed čela. Nestojí ale na straně zla, je zosobněním spravedlnosti. Má schopnost bezpečně rozpoznat lži a zvyk probodnout lháři a zločinci srdce.

27.6.2011

Rejstřík: Čína

Uččaihšrava

Také Uchchaihshravas, ať tu máme i rozšířenější přepis anglický, je sedmihlavá kobyla hindských mýtů. Ne jen tak obvyklý čtvernožec, ale první ze všech koní a jejich pán. Ne nadarmo se k němu přirovnává Kršna v desátém zpěvu Bhagavadhíty: Mezi oři jsem klisna Uččaihšrava zrozená z elixíru nesmrtelnosti. Zmíněný nápoj je Samudra manthan, Vír mléčného oceánu, a pochází z něho i Indrův slon Airavata, víly apsaras či bohyně Lákšmí. Mimo jiné. Uččaihšrava patří také do vozového parku boha Indry, občas také králi démonů Balimu. Je to kůň bílý, i když se jednou vedl spor o barvu jeho ocasu – šlo o sázku mezi dvěma sestrami; ta, jež tvrdila, že je dozajista černý, přitom podváděla. Je opravdu bílý.

3.7.2011

Rejstřík: Indie

Helhest

Tento kůň už tak vznešený není, ačkoliv i jeho původ sahá k božské bytosti. Straší v Dánsku a představuje předzvěst smrti – však také jeho jméno znamená v překladu Helin kůň a Hel je, jak dobře víme, královnou skandinávského podsvětí. Uvažuje se, že Hel na tomto třínohém oři jezdila, udává se, že Helhest po nocích poklusává kolem hřbitovů, nejběžnější výskyt je ovšem doložen z jazyka, v němž už tato folklórní figura přešla do idiomů, rčení či eufemismů.

Některá zaznamenaná lidová vyprávění, aby dala děsivému zjevení nějaký původ zmiňují (neověřenou) praktiku, podle níž se před otevřením hřbitova pro lidské zákazníky pohřbil na tom místě zaživa kůň. A ten pak strašil.

3.7.2011

Rejstřík: Skandinávie

Cheval Mallet

Cheval Mallet se objevuje v severozápadní Francii, v departmentech Loire-Atlantique a Vendée, a je to rovněž kůň. Taky strašidelný, ale nijak zvláštního rodokmenu. Vlastně žádného ověřeného původu, jde o tajemné noční zjevení bílého či černého koně, v plné síle a pod sedlem, připraveného posloužit jako nečekaná záchrana unaveným poutníkům. Vysílený chodec, který zanechal pud sebezáchovy  někde na patníku už hodinou, se rád sveze – a pokud není vybaven magickou ochranou, pak o něm už nikdo nikdy neuslyší.

3.7.2011

Rejstřík: Francie

Víly

Slovo víla je dnes natolik obecné, že jsem dlouhá léta váhal s jejich zařazením do seznamu. Nátlak čtenářů ovšem převážil – v tomto případě velmi vhodně, protože jsem si uvědomil, že původní víly jsou jasně definovatelnou skupinou.

Jsou záležitostí slovanskou. Přesněji především jihoslovanskou a západní; na východě byly víly kdysi také přítomny, ale nahradily je rusalky. Ty sice s vílami sdílejí celou řadu atributů, v  základě jde ovšem o bytosti rozdílné. Hlavně původem, myšleno kulturním.

Samotné slovo víla je, jak už to bývá, obestřené tajemstvím původu a občas diskutované. Zatímco Jan Máchal někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století odvozoval jeho původ od kořene vel s významem hynout a poukazoval na podobná (odvozená) slova okolních národů, najmě na německé wal a od něho beroucí jméno valkýry, Zdeněk Váňa v časech mnohem pokročilejších zmínil indoevropský původ, označení dive, společné mnoha národům. Staročeské slovo se od našeho výrazu lišilo pouze krátkým i,  také ovšem i aplikací: vila neidentifikovalo pouze zmíněnou nadpřirozenou bytost, ale také blázna. Původně postiženého vílí kletbou.

Nyní, pro úplnost, krátká odbočka k národům přespolním i vzdáleným. Respektive k cizím jazykům, jež je někdy zapotřebí přetlumočit do detailu.

 Termínu víla se používá především tam, kde jde o vodní bytost dívčího vzhledu (undiny, najády, maorské tapairu), případně tam, kde jde o monolitické skupiny nadpřirozených slečen (apsaras, například). Zvláštní postavení má při překladech z angličtiny, kdy se slovo fairy často převádí jako víla (druhý častý překlad je skřítek); má to souvislost s původem samotného slova; pochází z francouzštiny, do níž se dostalo z latiny, a to coby Fata, osud (s indoevropskými kořeny i významem, do něhož naše víly mimochodem dokonale zapadají). Ať už si ho všichni přesídlenci do Evropy přinesli sebou, nebo se rozšířilo ze Středomoří, je jisté, že všichni na tomto kontinentu sdílíme tutéž bytost. Především ale překlad fairy/víla vychází z toho, že ve slovanských pověstech víly zastávají podobnou úlohu, jako fairy v anglosaských, aspoň v některých ohledech. Ne protože stejně jako skřítci ve středověkých anglických pověstech také infikovaly chorobami, přenášenými na hrotech šípů, víly jsou v podstatě jediné slovanské nadpřirozené bytosti, které žijí ve svém vlastním světě, ve světě, který lze navštívit a vrátit se zpět.

Podobně jako rusalky, byly občas víly (konkrétní) dušemi mrtvých nevěst či lehkovážných děvčat, jde ovšem o vliv folklórní. Původní víly prostě byly. Tečka. (Až na to, že se víly prý rodí z rosy, obzvláště při dešti a za duhy, mají průsvitná těla a dlouhé blond vlasy, přičemž ztráta byť jediného z nich způsobí vílinu smrt). Na rozdíl od rusalek, které  působily jednoznačně na temné straně Síly, ale byly víly převážně hodné. Až na výjimky, to už se stává. Existovaly zlé černé vodní víly, které topily lidi, bránily v konzumaci vody z jejich pramenů, sváděly z cesty. Většinou ale byly negativní následky protiakcí vůči konkrétní osobě. Není dobrým nápadem nadpřirozenou bytost urazit, mísit se nepozván do její zábavy, neposlouchat co říká a nařizuje, nebo ulovit její oblíbené zvíře. Mezi chráněnou faunu mimochodem patřili jeleni či kamzíci. A mezi vílí schopnosti metamorfóza v koně, vlka, sokola či labuť; poslední zmíněný opeřenec je často prvkem běžné povídky o koupajících se vílách, odkládajících svá labutí křídla. Ale to dobře znáte. Na jelenech se také rády projížděly (někdy i lovit).

Víly, zvláště v zachovalých pramenech jihoslovanských, často obdarovávaly své oblíbence, šlo o mladé neohrožené hrdiny, jimž pomáhaly v boji, dodávaly sebevědomí a případně též výstroj. Samy byly mimořádně odvážné a občas bojovné (zápasily mezi  sebou, zvuky boje se pak rozléhaly celým lesem). Štědré uměly být i k lidem, kteří je prostě jen hezky pozdravili. Jejich schopnost léčitelská a věštecká přímo navádí k tomu, aby se lidé snažili si je předcházet. Pokládáním obětin v podobě koláčů či květin k pramenům, věšením barevných pentlí po stromech. Čemu se lidé naopak vyhýbali, byla místa, na nichž víly tančily. Šlo je poznat podle vysoké trávy, kruhů hub, případně zvýšenému výskytu jahod.

Jako v mnoha podobných případech existují záznamy o intimním sblížení lidí a víl. Výborná manželka (mnohdy pořízená krádeží oněch labutích křídel), jen se jí nesměl připomenout původ, to pak utekla. Ale potajmu se vracela pečovat o děti, zanechané v otcovské výchově. Potomkové takové mesaliance nebývali považováni za podivné vyvržence, ba právě naopak, vyznačovali se chytrostí a výbornou pamětí. Nemuselo přitom jít jen o děti vzešlé ze svazku manželského, i víly svobodné rády potajmu odkládaly nečekané následky devět měsíců staré noci k lidem.

Celé toto povídání je vedeno v minulém čase. Zcela záměrně, aby vydláždilo cestičku k závěru. Existuje sice mnoho pověstí, připomínajících víly až do doby nedávné, prastaré jádro ale hovoří o jejich odchodu. Víly totiž pro staré Slovany představovaly Starší národ, Učitele, kteří předali svým nástupcům (tedy nám) příslušné znalosti technologické a kulturní, načež se ztratili. Takoví se vyskytují v pověstech mnoha národů, o vílách se vyprávělo, že naučily – a nejen naučily, ale ve chvílích povinného klidu a odpočinku, příkladem o polednách také vypomáhaly – převážně zemědělství, přičemž jednou z příčin jejich odchodu se stal odklon od původních (tedy jimi naučených) způsobů. Kupříkladu výměnou prutů za biče při pohánění dobytka.

Jsme prostě lidé nevděční, k čemuž se s pokorou přiznávám a končím, aniž bych zmínil mnoho a mnoho dalších informací. Možná se k nim někdy vrátím. (A něco už bylo vyřčeno, kupříkladu v povídání o vílách bulharských).

Pardon, ještě důležitá poznámka na závěr: Víla není vodní panna.

10.7.2011

Rejstřík: Slované Učitelé

Vodní panna

Vodní panna není víla.

I když je dnes považujeme za synonymum (plus rusalka), jde o rozličné bytosti. Rusalky jsou, pravda, taktéž obyvatelky vlhkých biotopů. ale jde o bytosti lidského původu, víly jsou dámy poněkud vznešenější a většího záběru. Dalo by se, s trochou fantazie, poznamenat, že víly patří k dnes neznámé (pokud vůbec existující) slovanské mytologii a k náboženskému systému, zatímco zbývající slečny folklóru.

Vodní panna či vodní ženka je ve zkratce ženským protějškem vodníka. Někdy se jim říkávalo bílé paní a skutečně to souvisí s jedním z kořenů, z nichž vznešené dámy hradů a zámků vzešly. Nicméně bledost tu souvisí především s barvou kůže, oblíbená barva oblečení je u vodopanenek průsvitně zelená. Žijí pochopitelně pod hladinou, mnohdy v křišťálových palácích, z nichž inkognito vyrážejí na vesnické zábavy.

10.7.2011

Rejstřík: Voda České země

Škratec

Někdy mu Slovinci říkají i kratším Škrat. Patří do početné rodiny domácích skřítků, ačkoliv na to mnohdy nevypadá, aspoň ne podle našich běžných představ. Žádné černé kuře ani pidimužík; škrat bývá nejčastěji pozorován v podobě mladého muže či staré ženy (tedy obvyklých zemědělských pomocníků). Oděv zelený, doplněný vkusnou červenou čepicí, která může způsobit neviditelnost. Zvláštní znamení: chlupatý po celém těle. Zmíněná podoba není jediná, kterou na sebe dokáže vzít, libuje si i v metamorfóze ve zvířata a v případě, že přináší hotovost (důležitá poznámka: škratovou pracovní náplní je především zásobení majitele financemi a obilím, případně vším, co zaměstnavatel naznačí) bere na sebe tvar hořícího koštěte.

Není-li ve službě, žije v lese, sedává na buku nebo vyspává v jeskyni, v noci pak navštěvuje blízkou kovárnu a cosi tam kutí. Lze si ho najmout, případně získat běžnou praktikou z vejce černé slepice, nošené devět dní pod paží. Uzavřená smlouva ale obsahuje nebezpečné podmínky. Kromě podpisu vlastní krví také odměnu v podobě části zaměstnavatelova těla, případně odevzdání dítěte či manželky.

17.7.2011

Rejstřík: Slovinsko Hospodáříčci

Pikulík

Mrňavý, na palec vysoký človíček domovem na Slovensku. Mnohem silnější, než by jeho výška připouštěla. Majiteli nosí štěstí a vykonává za a pro něho domácí i zemědělské práce. Nic není ovšem zadarmo a vlastnictví pikulíka, tohoto příbuzného našeho raráška či plivníka, provází memento: duše třetího majitele propadne peklu. Nabídne-li vám tedy někdo takového pomocníčka, dobře si prostudujte předložené CV.

17.7.2011

Rejstřík: Slovensko Hospodáříčci

Manija

Manija nevzala jméno z nabízející se mánie, ale ze slova mámit. V ukrajinském překladu, neboť v těch místech prohání krásná černovláska s černýma očima mladé zasnoubené muže, kteří pak rádi zapomenout na tu, které dali slib a zemřou nenaplněnou touhou po maniji. Za bouře obrací tento démon pozornost na bloudící pocestné, pokud v zimě hustě sněží, lze ji spatřit vznášet se nad polem.

Není to nadpřirozená bytost z podstaty, ale duch dívky, která došla prokletí za kouzly odstraněného milence a od té doby musí až do skonání světa bloudit a pátrat po něm; jak je vidět, trochu si věčnost zpestřuje. Stejného původu a ahasverova osudu je ruská manja, vystupující v podobě ošklivé stařeny. Ta kdysi zabila vlastního syna a teď ho hledá. Oblastí jejího pátrání je i Ukrajina, kde ji podezírají ze záměn dětí za motovidla, která všechno v domě snědí, k ničemu nejsou a v sedmi letech utečou z domu.

17.7.2011

Rejstřík: Rusko Ukrajina Lidští démoni

Slibky

Bledé slečny, působící na Moravě. Jsou původu taktéž člověčího, jde o duchy dívek, které to vzdaly a utekly od oltáře, případně zrušily slib ještě předtím. Podobně jako manije lákají kolemjdoucí, ať už lkavým „Ú poď sem,“ nebo v podobě krásně cvrlikajícího bílého ptáka (z těchto dvou indicií by kolemjdoucí ornitolog mohl vypátrat skutečný původ slibek). Kdo poslechne, riskuje svedení. Z cesty. Občas se také tato hezká větrem poletující děvčata baví oním známým utancováním mužské oběti k smrti.

17.7.2011

Rejstřík: České země Lidští démoni

Amemait

Amemait

Požíračka, (dalšími přepisy Ammit, Ammut či Amamet) byla – jak lze vidět na obrázku – poskládána z částí tří nebezpečných zvířat: krokodýla, lva a hrocha. Byla k ruce bohyni Ma'at, soudící nově příchozí do egyptského záhrobí. Ta vážila srdce čerstvých nebožtíků – pokud neobstálo proti symbolickému pštrosímu peru, Amamet ho zhltla a jeho majitel neměl šanci na posmrtný, respektive další život.

 

Doprovodný obrázek je výřezem z ilustrace Knihy mrtvých a pochází z Wikimedia Commons, licence public domain.

25.7.2011

Rejstřík: Egypt Podsvětí

Radande

Stromový duch ze Švédska, žijící, podobně jako starší verze řeckých dryád tak dlouho, jak dlouho žije jeho rostlina. Stejně jako ony, i radandar (množné číslo) občas vycházejí ven. A podobně jako ostatní stromoví duchové, ani oni nežijí v každém stromě, většinou pouze ve výrazných solitérech, v nejstarších kmenech či v rostlinách u pramenů.

25.7.2011

Rejstřík: Skandinávie Lesní bytosti

Fred Archer

Býval to sportovec, ovšem nikoliv lukostřelec, jak by navádělo jméno, ale žokej. Úspěšný jezdec viktoriánské éry, první dostih vyhrál ve dvanácti letech, z odjetých 8084 závodů zvítězil v 2748, třináct let po sobě byl šampionem. V roce 1885 stanovil rekord 246 vítězství, který padl až po dlouhých čtyřiceti osmi letech. Mezi jezdci vynikal i jinak: měřil metr sedmdesát osm, což je výška, kterou si se žokeji rozhodně nespojujeme.

Úctyhodná kariéra, dalo by se říci. Jenže přišly životní problémy, které bohužel neunesl (tragédii smrti jeho manželky a dítěte umocnily zdravotní problémy, způsobené krutou dietou) a v pouhých devětadvaceti letech spáchal sebevraždu. Načež začal v suffolkském Newmarketu, na ulici Hamilton Stud Lane strašit. Objevuje se ve společnosti jiných tamních duchů, dámy s dcerou, především však v sedle šedého koně. Za vinu mu bylo kladeno i několik nehod na newmarketských dostizích.

25.7.2011

Rejstřík: Duchové Anglie

Buggane

 Nepříjemný obyvatel ostrova Man. Mnohdy spojovaný s vodou (ne vždy). Mění tvar, převážně za účelem lákání nic netušících lidí do léčky, takže kromě černého telete může vypadat jako člověk, případně – jako ten, který strašil v kostele na úpatí hory Greeba, mít slušné rozměry, hřívu černých vlasů, ostré tesáky a drápy a planoucí oči. Občas jeho zjevení či zmizení, doprovází zvuk chřestících okovů. Prostě bubák jaksepatří.

25.7.2011

Rejstřík: Man Voda

Silverpilen

Ještě jednou se dnes vrátím do Švédska a pozvu jednoho z tamních duchů. Zjevení moderní, totiž vlak. I když... taková novinka to není, ostatně, dopravní prostředky strašily už od dob pradávných a železnice má už taky pěkně hlubokou historii.

Stříbrná střela byla souprava podzemní dráhy typu C5, jíž se nedostalo nátěru a zůstala v barvě hliníku. Skutečně existovala – coby zkušební vlak (a v pozdějších dobách jako záložní), dokonce si zahrála i ve filmu. Na trasách stockholmského metra se ale objevovala velmi zřídka, pročež většina lidí ani nevěřila, že vůbec existuje. A od takové nevíry je jen krůček k víře, protože my lidé si potrpíme na příběhy. A tak vznikla legenda o vlaku, objevujícím se v uzavřených tunelech, o půlnočním zjevení, do něhož není radno nastupovat, neboť žádný z cestujících už nespatřil světlo světa, případně se objevil až po několika dnech, o metru, jehož pasažéři jsou duchové. A protože stockholmská podzemka je rozsáhlá a navíc má stanici, která nebyla nikdy otevřena (Kymlinge), která je sama o sobě domovem nadpřirozených sil, nelze se divit, že je v ní zjevení na kolejích doma.

25.7.2011

Rejstřík: Skandinávie Věci

Baby-Zvizdy, též Stožary

Na Ukrajině znají hvězdokupu Plejády jako Baby-Zvizdy, Volosožary, či Stožary, přičemž to první nemusím překládat, druhé znamená Se žhnoucími (zářivými) vlasy a Stožary Stonásobný žár. Podle lidových pověstí šlo původně o sedm panen, které tancem a zpěvem chválily bohy, za což byly po smrti proměněny ve víly a následně  přeneseny na oblohu.

30.7.2011

Rejstřík: Ukrajina Plejády

Doa Luk Kai

Thajské Plejády jsou kupodivu Kuřátka. Toto jméno, stejné, jaké tato hvězdokupa dostala v Evropě je ovšem následkem jejího vzhledu. Každá kultura, která to chce někam dotáhnout, si musí začít něco se zemědělstvím a příbuznými obory, které ji zajistí spolehlivými dodávkami základních potravin. Nu, a k zemědělství a příbuzným oborům patří i chov kura domácího a k němu onen běžný obrázek kvočny, obklopené kuřátky, zavdávající často kromě představy budoucích snídaní a obědů i příležitost k jiným výkladům.

O tom, jak se thajská kuřata dostala na oblohu vypráví pověst, jejíž verzi také naleznete v různých podobách v nejrůznějších koutech světa.

To žili hluboko v lesích dva staří manželé, mnoho toho neměli, k tomu málu patřila slepička se šesti kuřaty. A jednoho dne procházel kolem mnich, jehož bylo třeba uctít, staříci nevěděli čím a tak přemýšleli čím, až padlo rozhodnutí obětovat kvočnu. Ta, když se o konci v hrnci dozvěděla nevzala perutě na ramena, jen svolala svá kuřata do kůlny, vysvětlila jim situaci a dodala, že je to vlastně oplátka za to, jak lidé dlouhou dobu krmili jí i její potomky. Kuřata ovšem vyznávala trochu jinou (byť na stejném základě postavenou) filozofii a sotva byla jejich matka zabita, vrhli se její potomci dobrovolně do ohně.

Jako příklad rodinné lásky a obětování se pro ni je pak bohové přestěhovali na oblohu.

30.7.2011

Rejstřík: Thajsko Plejády

Ani'tsutsä

Čerokézský původ Plejád je moralistickou povídkou o sedmi klucích, kteří kdysi dávno raději než práci na poli věnovali hraní hry, zvané gatayû'stï. Prohání se při ní okrouhlý kámen zahnutou holí, víc o ní nevím, ale obě propriety k ní určené (plus hráči) jsou důležitou součástí příběhu. Matkám zmíněných chlapců totiž došla jednoho dne trpělivost a místo kukuřice jim k obědu předložily ohřáté herní kameny. Každému, prý, plody jeho  práce. Což mladé muže velmi rozhořčilo, k lidem v jistém věku je zapotřebí přístup obezřetný, což si lidé, kteří tímto životním obdobím prošli už před dlouhým časem často neuvědomují. Místo toho, aby se aspoň trochu chytli za hlavu a zkoušeně se omluvili... tak dobře, slíbili, že budou práci aspoň předstírat, sebrali se, vypadli ven, postěžovali si jeden druhému a nakonec, v obvyklé pubertální sveřeposti, prohlásili, že když rodičové s nimi nechtějí mít problémy, tak ať s nimi žádné problémy nemají. Nemysleli to nijak pokorně a navíc svou kletbu doplnili tancem v kruhu – jsme v severní Americe, kde se většina magických i náboženských rituálů odbývala tancem – a vzývali přitom duchy. Ať matky vidí.

Matky viděly, když se po nějakém čase začaly zajímat o to, kdeže to jejich ratolesti jsou. Viděly jak ještě stále tančí, jenže už to nebyl jen obyčejný tanec, jeho účastníci se začali vznášet a každým obkroužením stoupali výš a výš. Duchové zkrátka nejapnou kletbu vyslyšeli. Jen jednoho syna se jedné z matek podařilo stáhnout k zemi, použila k tomu právě onen zahnutý herní klacek, jenže sotva se chlapec dotkl nohama země, pokračoval uvedeným směrem a země se nad ním zavřela. Zbylých šest odletělo až na oblohu, odkud na Čerokéze dodnes shlíží. Ani sedmý nezůstal zapomenut. Na místo, kde zmizel pod zemí, chodívala jeho matka každý den plakat a pod jejími slzami vypučela z hlíny ratolest, která vyrostla ve vysokou borovici, první svého druhu na světě.

30.7.2011

Rejstřík: Jihovýchod Plejády

Yayali

Pro kalifornské Miwoky jsou Plejády součástí Hvězdného národa, hvězdnou dámou (či dámami) jménem Os-so-so'-li, ale protože o ní, či o nich nic jiného nevím, sáhl jsem po jiném obyvateli jejich pověstí. Po obru Yayalim.

Nejznámější příběh (objevil se několikrát a vždycky nedopadl dobře) o něm říká, že jako většina jeho příbuzných, byl i Yayali lidožrout. Přišel do země a nechal se pozvat domů mužem, který si ho spletl se svým švagrem, hostitele zabil a nechal si předložit k obědu. Zároveň obsadil dům i roli jeho majitele a manžela. Každou noc pak vyrážel do kraje, chytal lidi, jedl je a nutil k tomu i svou novou manželku. Ta, jako všechny chytré ženské z takových pověstí, dokázala Yayaliho převést. První muž jí naštěstí zanechal slušnou zásobu zvěřiny, takže mohla předstírat konzumaci lidového a přežít. Podařilo se jí i ukrýt a jelením masem živit i dceru z prvního manželství; z toho současného pak vzešli dva malí obříci.

Nakonec vše dobře dopadlo (jistě, tak to v pověstech a pohádkách chodí). Po spasení okolní populace se naštěstí objevil bratr prvního oběda, zachránil švagrovou i neteř a zlikvidoval nevlastní synovce včetně jejich otce. Situace, pravda, nabyla na dramatičnosti, když se dostavili Yayaliho bratři (celý příběh je plný příbuzných, ať už kohokoliv) a dvojnásobná vdova, prchající ke svým rodičům, je musela průběžně zastavovat házením jistých předmětů – dnešní Bestiář, jak tak koukám, je plný archetypů – přesněji obsidiánových kamenů do očí. Než je odstranili, uběhla další kus cesty, stejně jako princové, hlupáci, pasačky i další úředně schválení hrdinové v evropských pohádkách a pověstech podhazovali pronásledovatelům tu hřebeny (skládací les), tu jiné, zprvu nenápadné věci, které jim v jinak nerovném závodě snižovaly handicap. Stejně jako oni se i miwocká Indiánka nakonec se zachránila, neboť tak to má být.

30.7.2011

Rejstřík: Kalifornie Obři

Menzabac

V mayských mýtech se tento bůh počasí stará především o déšť. Přistupuje k problému z praktičtější stránky, vynechávaje kouzla či prostou božskou moc a využívaje namísto nich chemii. Ve svém sídle v jezerní zátoce vyrábí černý prášek, jehož aplikací na mraky z těchto začíná padat voda. Jakým způsobem roznáší horečky, což je jeho další funkce, bohužel nevím.

Zmíněnou chemikálii i prodává, zvláště pak Stvořiteli Hačacyumovi, pro dodávku si chodí nebeský posel Hahana Ku.

7.8.2011

Rejstřík: Mayové Počasí

Estsanatlehi

Navahové si bohyni plodnosti Estsanatlehi velmi považují. Zatímco její dvojče Yolkai Estsan se provdalo za Měsíc,   Estsanatlehi se stala manželkou Slunce, přesněji jeho božstva jménem Tsohanoai.

Bohové ji prý stvořili z obrázku malé želvy; když pak první lidská dvojice zpozorovala tajuplný temný oblak, sestupující z hor a vyrazila na místo přistání, nalezla na něm novorozence. Děvčátko, jehož se ujali. (Na druhou stranu je Estsanatlehi připisováno stvoření prvních lidí z kukuřice, tak si vyberte). Dítě pak dospělo za pouhých osmnáct dní.

Na nebešťanku běžný výkon, ostatně, coby bohyně plodnosti si jednak uměla uchovat věčné mládí, jednak průběžně stárla, ovšem s návratem k mládí na poslední chvíli. Bohyně plodnosti, chápete? Kalendář a jaro – léto – zima. K takové funkci často patří i správa onoho světa, Estsanatlehi také sídlila na západě, odkud posílala na svět teplé jarní větry a letní přeháňky, tedy počasí přijímané velmi kladně.

7.8.2011

Rejstřík: Jihozápad

Saule

Lotyšská Saule je bohyní Slunce a zemědělství, zodpovědná za úrodu obilí, v jistém smyslu je tedy příbuznou předchozí dámy. Adresou pak ve zlatém statku na vrcholu legendární hory, manželé nebeský bůh Dievs a měsíční Meness.

7.8.2011

Rejstřík: Lotyšsko Polní bytosti Astronomie

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist