 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Epona
Jedna z nejznámějších bohyň kontinentálních Keltů měla v referátu především čtyřnohá stvoření z čeledi Equidae, tedy koně, osly i jejich společné potomky. Její záběr byl sice poněkud větší, zahrnoval i u starých bohyň obvyklou starost o plodnost, leč zmínění řehtálkové a hýkavci ji zaměstnávali na téměř plný úvazek, pročež lze Eponu nalézt častěji zobrazenu ve společnosti koní, než s rohem hojnosti v ruce. Ale i takové existují.
Eponinu přítomnost v kameni i bronzu lze nalézt v podstatě po celé kontinentální keltské Evropě. Převážně ve Francii, kde tento konkrétní kult nejspíš vznikl; koně ovšem uctívali všichni Keltové, příkladem budiž nález obětin v naší Býčí skále, zde ale není jisté, jaké jméno příslušné božstvo neslo. Ani uffingtonský kůň, jakkoliv by novodobí pohané chtěli, není zobrazením této bohyně, není totiž ani jisté, zda ho měli na svědomí nově příchozí, nebo původní obyvatelé ostrovů. A existenci Epony za Kanálem (zatím) nikdo nepotvrdil, pročež zde platí totéž, co v případě Býčí skály. Památky, nalezené na východě, v Maďarsku, ale odpovídají, jako jedné z posledních se Eponě podařilo zaujmout své místo i v bohatém božském systému antického Říma, kromě jiného k tomu přispěla obliba a závislost apeninského impéria na jízdě. A právě ve zmíněných provinciích kolem Dunaje ji uctívali nekeltští římští jízdní velitelé. Svátek pak měla 18. prosince.
Eponin reliéf ze sbírek Römermuseum Schwarzenacker v Homburgu: Lokilech, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
14.8.2011
Fomoriané
Jednou z mýtických ras, obývajících Irsko před Iry jsou Fomoriané, Fomhoire, v překladu Poddémoni. Žádné mírumilovné bytosti, ale národ, který svým budoucím následovníkům, Túatha Dé, dával co proto: vysoké daně a kruté tresty za jejich neplacení, plundrování země, nelze se tedy divit, že lid bohyně Danu s démony (kteří, na rozdíl od ostatních obyvatel Zeleného ostrova, na něm žili odnepaměti) pěkně zatočil.
Noví dobyvatelé a obyvatelé ostrova už měli své zkušenosti, museli se vypořádat s Firbolgy, takže válka s Fomoriany by se zdála být pouhou rutinou. Kdyby ovšem démonům nevládl Balor, jednooký král, jehož pohled na místě zabíjel, a jehož nemohla zabít žádná zbraň. Klasická historka s víceméně předvídatelným koncem je ještě doplněna věštbou, podle níž jediný, kdo může Balora zabít, je jeho vlastní vnuk.
Což se nakonec také stalo. Balorova dcera Eithne, i přes to, že byla držena pěkně pod zámkem, otěhotněla a porodila trojčata (otcem byl pochopitelně jeden z Túathe Dé, Cían). Fomorianský král hodil děti do moře, k jeho smůle jedno přežilo a jmenovalo se Lug. Následovaly obvyklé peripetie výchovy budoucího boha, cesta na post velitele vojsk Túatha Dé a nakonec rána z praku, jímž střelil do dědečkova oka a zbavil Fomoriany vůdce, čímž se otevřela cesta k ovládnutí Irska.
Než přišli Irové.
14.8.2011
Ma
Před jistým vietnamským ministerstvem se prý rovná a široká třída náhle zauzlí kruhovým objezdem, což vede turisty k udivenému poklepání na čelo. Nesmyslná dopravní stavba má ovšem své opodstatnění: mate démony, kteří byli podle všeho zodpovědní za sérii náhlých úmrtí tamních zaměstnanců. Démoni měli po rovné cestě, končící u brány úřadu, jednoduchou a volnou cestu, i bylo třeba je nějak vykolejit, k čemuž kruhový objezd plně postačoval, inteligence předpokládaných nadpřirozených útočníků nebývá považována za příliš vysokou.
Kolik je na téhle historce pravdy, to nevím, jisté je, že démoni, zvaní ma hrají v životě Vietnamců značnou roli. Především mohou za všechny nepříjemnosti, pro něž je třeba najít obětního beránka.
Jsou to bytosti značného pole působnosti, i ono slovo ma je vlastně obecné, označující celou řadu bubáků. Takoví Ma lai rút ruột, kteří přes den vyspávají v lese, na sebe v noci berou podobu bezhlavých lidí a pátrají po obětech. Těm pak udělají cosi se střevy, takže napadaný člověk zemře hlady. Ma trởi bydlí pro změnu v bažinách (a děsí kolemjdoucí), zatímco Ma loạn a Ma ôn roznášejí mor i jiné vysoce nakažlivé nemoci. Většinou jsou ma lidského původu, zrození z duší špatně pohřbených žebráků či vězňů, také duše utopených, jejichž těla se nepodařilo nalézt; v tomto se vietnamský folklór neliší od zvyků a pověr jiných národů.
Ma jsou především zlomyslní – a jak bylo řečeno – ne moc chytří, což je opět společné pro mnoho jejich příbuzných (český čert budiž příkladem). Přesto jsou objektem kultu; rituály a obětiny ale samozřejmě slouží k tomu, aby dal démon pokoj, ne aby byl uctěn (S výjimkou některých profesí na okraji lidské společnosti, například prodavačů jedů). Začne-li i přesto ma řádit, je pak lepší povolat kouzelníka. Ten má potřebné znalosti (vyzná se v různých druzích démonů, zná příslušná zaklínadla) a často také vlastního ochočeného ma , který toho strašícího vyžene. Nejlepší ale pochopitelně je, když si démon člověka nevšimne, nebo ho mine, viz v úvodu zmíněný objezd.
Nejběžnějším cílem démonů bývaly a bývají vždy děti, ani ma není výjimkou. Občas je připomínán ve obvyklém Odnese tě... , ale na venkově se dosud věří, že může dítě opravdu unést, infikovat nemocemi a podobně, pročež v průběhu časů vyvinuli Vietnamci systém zaběhnutých praktik: děti dostávají nevábná jména, aby si ma řekl: Když se jmenuje Veš, tak to ho doma moc rádi nemají, nemá smysl se namáhat. Jména se v dospělosti samozřejmě mění. Prvorození (a tudíž pověrami nejzranitelnější) chlapci dostávají jméno Druhý, kluci nosí dívčí oblečení... Podobně funguje i léčení chorob (respektive ta část léčby, týkající se odehnání démona, aspirin samozřejmě následuje). Nemocné dítě se na oko pohodí za vesnicí, z čehož ma vydedukuje totéž, co při pozorování výše uvedeného.
21.8.2011
Quỷ
Křesťané používají toto slovo jako vietnamský termín pro ďábla (démona) a quỷ je z jistého úhlu pohledu opravdu jeho ekvivalentem. Byť vyšel z jiných kulturních tradic.
Je to, stejně jako v případě předchozího Ma, démon původu lidského, stává se jím duše člověka, pohřbeného bez správných rituálů. Na rozdíl od zlomyslných a hloupých ma, je quỷ nebezpečnější. Umí posednout lidské tělo, hostitel pak zešílí.
21.8.2011
Tāwhirimātea
Ko Tāwhirimātea te atua o te hau me ngā āwhā.
Pardon, já zapomněl překládat. Tedy: Tāwhirimātea je bohem větru a bouře. Aspoň u novozélandských Maorů. Syn nebeského Ranginuiho a Matky Země Papatūānuku. Otec mnoha potomků, převážně personifikovaných větrů i jiných meteorologických jevů. Ti tvořili Tāwhirimāteaovu armádu v boji s jeho příbuznými, jimž nemohl odpustit, že tvorbou světa přispěli k rozvodu rodičů, totiž, že oddělili zemi od nebes. Zničil tedy území lesního boha Tane-mahuty, zahnal Tangarou do moře. Bohy jedlé vegetace Tongo-ma-Tana a Haumia-tikitikiho nenašel, Papatūānuku je schovala.
Jediný z bratrů, kdo se větrnému zastánci rodinných tradic dokázal postavit, byl Tu-matauenga. Divoký člověk. Jeho řešení problému věčné tmy (proto chtěli bohové zemi a nebesa oddělit) bylo lidsky radikální – chtěl rodiče rovnou zabít. Bezskrupulózní synáček to také nakonec vyhrál, na rozdíl od ostatních se Tāwhirimāteaovi postavil a vydržel, než se vichr vyčerpal a uklidnil. Načež si to Člověk vydal vyřídit se sourozenci, kteří – podle něho – před rozzuřeným Větrem zbaběle prchli. Pomsta se mu podařila, ale to už patří do jiného vyprávění.
28.8.2011
Arohi-rohi
Prvního člověka mužského pohlaví, který dostal jméno Tiki, stvořil podle Maorů bůh Tane. Nebo taky už zmíněný Tu-matauenga, ono je to všechno trochu složitější (a podle některých pramenů to byl naopak Tiki, kdo tvořil) a dnes se tím zabývat nehodlám. Pro dnešek jsme se zatím dozvěděli, že vznikl první muž, což, jak víme, k úspěšnému rozvoji rodu nestačí.
Doplnění vhodného protějšku k prvnímu muži má na svědomí bohyně fata morgany Arohi-rohi, takto manželka slunečního boha Ra. Vzala teplo slunce a ozvěnu a dala dohromady první ženu, jíž pokřtila jménem Marikoriko. Nestvořena bohem, byla Marikoriko původu nízkého, což se ve vztahu k Tikimu naštěstí nijak neprojevilo. Projevila se naopak příroda a záhy přišlo na svět první dítě, vyrobené běžnými biologickými způsoby, holčička Hine-kau-ataata.
Na rozdíl od jiných systémů to na Novém Zélandu vzali bohové s výstavbou světa v trochu neobvyklém pořadí, pročež se lidský rod, představovaný prozatím zmíněnou rodinkou, nacházel v poněkud zvláštním prostředí. Měli nad sebou oblohu a pod sebou něco, na čem se dalo stát, ale země to tak docela ještě nebyla. Teprve po narození Hine-kau-ataaty se na nebi objevily mraky, spustil se liják, vyryl v půdě říční koryta, čímž ji paradoxně zachránil od zaplavení, načež přišlo první svítání, způsobené Tanem, který zvedl oblohu a stanovil tak precedens světla ve dne.
28.8.2011
Paoro
Patří k předchozímu příběhu. I ona má tu čest být maorskou bohyní. Jejím oborem je ozvěna a jejím příspěvkem k novozélandskému uspořádání světa byl dar hlasu první ženě Marikoriko.
28.8.2011
Valejdad
Zlá polovina bratrského páru z mytologie jihoamerických Tupíů. O hodném Vabovi nevím nic, kromě toho, že se stejně jako bratr narodil na počátku světa ze skály ženského pohlaví, o Valejdadovi aspoň tolik, že byl pro své negativní konání odsunut na sever, odkud dodnes posílá na Tupíe prudké lijáky.
5.9.2011
Illapa
Ve státním náboženství andské říše Inků obsluhoval Illapa resort počasí, byl bohem bouří, blesků a deště. Mezi jeho často zobrazované atributy patřila válečná hůl a prak. Ten používal k spouštění srážek; vodu, původem z Mléčné dráhy schraňovala jeho sestra v hliněné nádobě a Illapa pak hrnec v případě potřeby rozbíjel výstřelem z této primitivní, leč účinné zbraně.
5.9.2011
Huitaca
Podle Čibčů (což býval národ, žijící kdysi na území dnešní Kolumbie) se krásná, leč zlá bohyně opilců a nevhodného chování Huitaca kdysi postavila proti zakladateli jejich kultury jménem Nemterequeteba. Tento poutník z daleké země, dlouhovlasý a dlouhovousý stařík, přinášející především technologické znalosti – Čibčové bývali výbornými metalurgy, řemeslníky i obchodníky – se nedal a proměnil ji v Měsíc.
Zmíněné nebeské těleso už ovšem svou bohyni mělo. Taktéž zlou. Jmenovala se Chiá a byla zodpovědná za potopu světa. Ztratila se pak kdesi na západě a zůstaly po ní jen stopy jejích nohou ve skále...
5.9.2011
Flora
Patřila mezi veterány římského pantheonu, jako bohyni jara a květů ji uvedl mezi oficiální státní nebešťany už Titus Tatius, sabinský král, který po dodnes známém únosu sabinských žen vyrazil na Řím, dobyl ho a založil později proslulé království. Proto měla Flora původně chrám na Quirinálu, ve středobodu Říma. Později se přestěhovala k Cirku Maximu. Florálie, veselý svátek, jež si užívali především mladí lidé, pak probíhal od 28. dubna do 3. května.
Zůstala po ní celá řada uměleckých děl, sochaři i malíři ji jako motiv rádi volili od starověku až do současnosti, avšak nemnoho příběhů. Na nějaká dobrodružství si nepotrpěla, rodinný život bez poskvrn, takže jedinou historkou, jíž mám v záznamech, je vedlejší verze Martova početí, podle níž dostala Iunó od Flory kouzelný květ, načež se za devět měsíců narodil budoucí bůh války (a původně zemědělství).
Řeckým ekvivalentem Flory – neboť už v dobách původních kultů bylo zvykem srovnávat obě kultury jedna ku jedné – je jedna z Hór, Zefýrova manželka Chlóris.
Doprovodný snímek je snímkem římské sochy (k nalezení ve Capitoline Museums), nalezené v Hadriánově vile v Tivoli, zdroj Wikimedia Commons, licence public domain
11.9.2011
Pomona
Zatímco Flora se starala o květy tak nějak obecně, její kolegyně Pomona měla v náplni práce ovoce. Právě pro ně jí Římané ctili a dodali i vlastní kněze a háj na jih od Říma, i když jinak sdílela chrámy i kult s manželem Vertumnem, bohem ročních období. Ten se o svou budoucí manželku ucházel zprvu bez většího úspěchu (vystál si frontu v zástupu lidí, satyrů i bohů, a stejně jako ostatní dostal košem), když však použil klasický trik práce v přestrojení (tady za starou dámu), zadařilo se, a to dokonce bez použití násilí.
11.9.2011
Roma
Římané personifikovali vše na co jim oko padlo, ale střed jejich světa, samotný Řím se vlastní bohyně dočkal až v dobách císařství, přičemž navíc tento kult nevznikl na poloostrově Apeninském, ale na východě. Což vlastně dává smysl, neboť tamnímu obyvatelstvu byla moc a sláva Říma neustále předváděna a dokazována, k čemuž jistě můžeme připočítat i stesk po domově do vzdálených končin říše převelených Římanů. Ani za své úředně potvrzené existence neměla Roma vlastní chrámy, sdílela je s jinými bohy či císaři; příkladem chrám Romy a Venuše, který nechal postavit (a v den založení města i slavnostně zasvětil) Hadrianus. Tato sakrální stavba měla dva vchody; od Kolosea se vcházelo k Venuši, od Fora k Romě.
11.9.2011
Trenti
Neškodní skřítci domovem ve španělské Kantábrii. Zelená očka v černé tváři ovšem příliš často ke spatření nejsou, stejně jako mnoho jiných lesních skřítků, jsou i trenti v podstatě neviditelní, maskují se coby houby, mech, či listí. Rádi straší kolemjdoucí a ještě raději tahají ženské za sukně. (Nebo že by to byla jen nějaká větvička? Určitě ne.)
18.9.2011
Dip
Černý pes katalánských pověstí. Jak bývá zvykem je zlý a přerostlý, počítá se k Satanově straně a saje lidskou krev. Přesto se mu dostalo pocty, (jež ovšem nebývá monstrům i obludám příliš zapovězená) dostal se až do heraldiky, zdobí znak katalánské vesnice Pratdip.
18.9.2011
Lantarón
Otec Sirén, ne však podle původních řeckých mýtů, ale dle tradice kantábrijské. A tamní sirény sice taktéž zpívají, ale pouze pro pobavení námořníků, ne proto, aby je přilákaly a zničily. Sympatický král moře oplývá velkou silou, pocházející z kouzelného nápoje. Na břeh vstupuje málokdy, obvykle za odlivu, kdy se natáhne mezi kameny a dává si dvacet. Není lehké ho spatřit, pokud se vám to podaří, pak zjistíte, že i když vypadá na první pohled jako člověk, na druhý ho snadno identifikujete podle tmavě zelené pokožky a a plovacích blán mezi prsty na nohou.
18.9.2011
Beisht Kione
Mořská potvora brázdící vlny Irského moře, jejíž jméno v překladu znamená prosté popisné Obluda s černou hlavou. Děsí námořníky a rybáře jižně od manského městečka Port St. Mary.
25.9.2011
Searrach Uisge
Jako u mnoha podobných tvorů, ani u Searrach Uisge z hebridského ostrova Lewis není tak docela jasné, jak vlastně vypadá. Objevuje se v tamním jezeře Loch Suainbhal a to, podle (jako vždy) důvěryhodných svědků, jako přes deset metrů dlouhý úhoř, případně cosi ve tvaru převráceného člunu. Nebo coby klasický britský vodní kůň.
25.9.2011
Dunter, někdy Powrie
Oba bubáci jsou blízkými příbuznými (či přímo deriváty) známého skřeta jménem Red Cap. To už tak bývá, že nadpřirozené bytosti postupem času splývají. Zmínění dunteři mají ovšem jiné osvědčení původu, alespoň v některých záznamech. Jsou prý duchy z dob, kdy Skotsko obývali Piktové, a to duchy zvířat nebo lidí, kteří byli obětováni v rituálech, provázejících zahájení stavby domu. Své řemeslo berou dunteři poctivě a straší i v budovách, které vznikly mnohem později na místě těch původních.
25.9.2011
Crodh mara
Mořský dobytek. V nepřeneseném významu, prosím. Žije ve vodách západního Skotska, bez ohledu na to, jde-li o jezera, řeky, či moře. Kromě biotopu liší se též absencí rohů. Býci tohoto druhu se občas kříží se samicemi domestikovaného druhu Bos primigenius f. taurus, stejně jako tak činí jejich příbuzní Gwartheg y Ilyn, kteří pro změnu obývají vodu na druhé straně Británie ve Walesu. A zatímco skotští mořští sudokopytníci bývají barvy šedohnědé (s rudou a černou varietou z ostrova Skye), waleští jsou mléčně bílí a tu a tam se zamíchají mezi dobytek nestrašidelný. Což je ze strany majitele přijímáno velmi kladně, neboť mořské krávy dávají velmi kvalitní mléko.
25.9.2011
Striga
V řeči našich východních sousedů znamená tohle slovo čarodějnici, vyrůstá ovšem z hlubokých kořenů. Těmi je určitá zoologicko-démonologická představa, která stanula u zrodu několika geograficky vzdálených, avšak příbuzných démonů upířího charakteru. Nebezpečných, jako mnoho takových působících pod rouškou noci. Protože není příliš rozumné pořádat večírek plný takových hostů, pojďme je raději pozvat jednoho po druhém.
Strix
Nejstarší host našeho krvavého večírku přichází ze starověkého Středomoří. Ze Říma, kde sice uznávali, že sova je symbolem moudrosti, ale jisté rody tohoto řádu patří naopak k tvorům značně nebezpečným. Věřilo se – zvláště pak v případě sýčků, výrů či puštíků, že se tiší noční letci nehoní jen za drobnými obratlovci, ale jeví značný zájem i o lidské maso a krev. V podobě strega se jméno nebezpečného tvora dostalo do italštiny, kde označuje obyčejnou čarodějnici. Neboť, jak známo už ze starých indoevropských mýtů a pověstí, čarodějnice rády lidské tělní tekutiny.
Strigoi
I Rumuni si našli slovo pro čarodějnici ve starověkém vzoru. Zní strigoaică. Strigoi jsou ovšem jiná třída. V podstatě jde o klasickou vampýří představu (pro pořádek připomínám, že Bram Stoker psal prózu a upíry v jím představené a nám dobře známé podobě lze mnohem častěji nalézt ve folklóru bulharském, než rumunském). Strigoi jsou dušemi mrtvých, vstávajícími z hrobů nebo alter egy žijících lidí, sají krev či životní sílu, ovládají metamorfózu ve zvíře i umění učinit se neviditelným. Dokáží ovládat počasí (pochopitelně ho navádějí do těch nepříjemných a nebezpečných forem). Nic nového pod Sluncem. Nebo pod Měsícem, abych byl přesný.
Správný strigoi má rudé vlasy a modré oči a dvě srdce. Správný strigoi se rovněž nezpronevěřuje upíří tradici, pokud jde o původ. Ať už se takovým tvorem stane dítě, které se narodilo s plodovým obalem na hlavičce, nebo duch člověka, který zemřel po zásnubách a před svatbou – takový může ze záhrobí téměř manželku navštěvovat za účelem sexu a rovněž nenechávat na pokoji příbuzné. Existuje zajímavá praktika, jak se případnému pronásledování vyhnout: zahrabat vedle hrobu láhev vína a po šesti týdnech ji exhumovat a vypít; stejně tak se bránilo zrodu strigoi pohřbením podobně postiženého nebožtíka vedle. A když to nevyšlo a upír začal vylézat, docházelo na silnější démonologickou munici. Česnek, kůl do srdce (pozor, bývala dvě), oheň... různé kraje, různé zkušenosti. Celkem komplikovaným opatřením proti strigoi je cikánská verze, nařizující vykopat tělo, vyjmout srdce a rozpůlit ho. Následuje hřeb, vražený do čela, česnek pod jazyk a pomazaní těla sádlem z vepře, zabitého na den svatého Ignáce. (To vše aplikovat na nebožtíka, ne na sebe!) Obřad je pak zakončen pohřbením upíra obličejem dolů. Trochu to připomíná dveře některých bytů, vybavené několika různými bezpečnostními systémy, ale jistota je jistota.
Vyprávělo se, že pokud strigoi přežije neodhalen sedm let, odstěhuje se do jiné země a stane se znovu člověkem, zplodí-li ovšem v tomto stavu potomky, mají tito jisté, že se po smrti stanou upíry.
Shtriga
Albánská shtriga je krvesajná čarodějka, poletující po nocích a napájející se ze spících dětí. Ty pak onemocní (případně se mohou proměnit v hmyz – a pouze ta konkrétní čarodějnice, která nemoc způsobila, ji může vyléčit. Mezi její další atributy – kromě obvyklého vzhledu staré podivné ženštiny se zvláštním pohledem, et cetera) patří obvyklé vyřizování si účtů uhranutím, před nímž se, kdo by to byl řekl, lze ochránit pomocí česneku.
Strzyga
Vysoká hubená bledá dívka, působící v Polsku. Stejně jako její jižnější příbuzné, i ona disponuje dvěma srdci a dvěma dušemi. Také dvojí řadou zubů. To vše ještě zaživa. Právě druhá duše slouží ke vzniku nočního savce; zatímco ta první po smrti odchází do příslušných končin mimo svět, druhá oživí mrtvé tělo a promění v monstrum, lačnícím po krvi. K osudu stát se upírkou jsou v tomto případě často předurčeny děti, zemřelé po porodu, které pak ve výše zmíněné formě straší v lesích a loví osamělé chodce.
2.10.2011
Nanu Moru
Černý trpaslík (který se kupodivu odívá do šarlatu) straší na Sicílii. Často mívá společnost nejrůznějších démonků, divokých zvířat a duchů. Podle jihoitalské tradice se zabývá především hlídáním pokladů. Což je podle tradice evropské zaměstnání poskytované ďáblem.
9.10.2011
Myling
Duše nepokřtěného mrtvého dítěte, která se nevybíravými prostředky dožaduje provedení správných pohřebních rituálů. Je původu skandinávského a často se projevuje celkem běžným skokem na záda. Jak se oběť blíží k hřbitovu, myling se stává těžším a těžším. Někdy to může nešťastníka, neschopného vyhovět mylingovým požadavkům stát i život.
9.10.2011
Erdhenne
Jako správný deus domesticus je jihoněmecká Erdhenne víceméně neviditelná. Pokud mají pravdu některé z pramenů, pak je to jen v pořádku, protože ten, kdo ji spatří, do roka zemře. Když na sebe vezme viditelnou podobu, pak – už podle jména – vypadá Erdhenne jako stará slepice s krátkým krkem. Varuje před přicházejícím neštěstím.
9.10.2011
Nachtkrapp
Pedagogický bubák rakouského občanství. Velký černý pták, který krade neposluchy, odmítající odkráčet do postele. Zvláště spadeno pak má na ty, kteří zůstanou po setmění venku. Pro zdůraznění výchovného efektu (na vyhlídkovém letu nocí by jinak nic tak hrozného ani nebylo, spíš naopak) se připomíná, že odnesené děti žere. Načež následují patřičně krvavé vysvětlivky.
Některé formy Nachtkrappa místo únosu jen děsí svým vzhledem a křídly až do němoty, jiné naopak uspávají příjemným zpěvem.
9.10.2011
Coventina
V roce 1876 objevili archeologové v římském valu nedaleko Chollerfordu v sousedství někdejší pevnosti Brocolitie studnu, zasvěcenou římsko-britské bohyni pramenů Coventině. Jednoduchý svatostánek bez střechy – a plný obětin. V tomto případě nijak krvavých, představovaných více než třinácti tisíci mincí, neboť ke Coventině patřilo dodnes známé vhazování kamínků, nebo drobné měny do kašen či studánek. Také dalších maličkostí, účel byl vždy stejný: přinést štěstí nebo splnit přání. Chollefordský nález obsahoval kupříkladu též figurky psů, představujících boha lékařů Aesculapa; jasněji vyřknout prosbu, srozumitelnou i nám, už nešlo.
Jak se zdá, sloužila tato dáma oběma národům, jak Římanům, pro něž představovala známou vodní nymfu, tak i britským Keltům, jimž původně patřila. A vydržela ve službě dlouho.
Bývala zobrazována ve společnosti dvou pomocníků. Nebo ve trojím vydání, chcete-li. (V tom případě by se možná slušelo psát velké T, protože taková zobrazení navádějí k Trojjediné bohyni). Často byly její obrazy v kameni doprovázeny i věnováním, jako ten z Carrawburgh, který máte na doprovodném obrázku a který v plném znění praví: Deae Coventinae Titus Domitius cosconianus Prefectus cohortis primea Batavorum libens merito (Bohyni Coventině Titus Cosconianus, prefekt první kohorty batávské, upřímně a po zásluze).
Doprovodný obrázek pochází z knihy R.C. Hopea Legendary Lore of the Holy Wells of England Including Rivers, Lakes, Fountains and Springs (1893), via Wikimedia Commons, licence public domain
23.10.2011
Ritona
Podobně jako Coventina i tato keltská bohyně měla v referátu vodu. V jejím případě říční brody, o něž se starala pro kmen Treverů, obývajících území jižních Arden.
23.10.2011
Iccovellauna
Ani o této keltské, konkrétněji galské bohyni vod toho mnoho nevím, snad jen, že její svatostánek v Divodorum Mediomatricorum (dnešní Mety) byl osmihranný a postavený – jak jinak – nad pramenem.
23.10.2011
Sequana
Bohyně řeky Seine, respektive keltského kmene Sequanů, žijících podél jejího toku. Kromě všudypřítomné vody zaměstnávalo Sequanu též léčitelství, o čemž svědčí mnoho nálezů sošek končetin i tělesných orgánů, jež měla pomoci uzdravit. A také patronáty nad léčivými prameny, voda a zdraví jdou prostě dohromady, jak zjistil nejen pan Priessnitz.
Sequana na sebe v lidské představivosti brala podobu dámy s diadémem, stojící ve člunu tvaru kachny, kterážto figura drží v zobáku koláč. Právě kachny (a v souladu s přidanou tradicí římských dobyvatelů i psi) patřily mezi jí zasvěcená zvířata.
23.10.2011
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
