Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část padesátá první

Hádés

Hades

Byl nejstarším Kronovým synem, vůdcem další generace a nejvyšším bohem se přesto nestal. Nedostal jaksi příležitost, neboť tehdejší hlava pantheonu ve své podezíravosti své děti preventivně požírala. Boha, byť novorozence, nemohou ovšem žaludeční šťávy nijak zaskočit, o čemž se Hádés přesvědčil, když v Kronových útrobách narazil na svou starší sestru Hestii, a když se časem společnost rozšířila o tři další sourozence. Teprve nejmladší Zeus se osudu vyhnul, dospěl v krétském exilu a posléze se krkavčímu otci postavil, donutiv ho v první řadě vyzvrátit bratry a sestry. Načež začala válka mezi bohy starými a nastupujícími, kterou mladší generace vyhrála jen tak tak. Ale vyhrála.

Následovalo dělení moci, prováděné kupodivu demokraticky (i když se povídá, že Zeus to jen na náhodě nenechal), a to losem, jímž si tři bratři rozdělili sféry vlivu. Nejmladší a vzpouru vedoucí Zeus získal nebe a zemi, Poseidón moře a na Háda zbylo podsvětí. Jeho povaze vyhovovalo, vždy byl vážný a neúprosný.

Zdědil tedy ohromnou říši, o níž sice nikdo ze smrtelníků nemohl nic vědět, jejíž přibližnou geografii na druhou stranu znali všichni. Rozlehlé bezútěšné pláně, porostlé asfodelem a ohraničené pěticí řek, po nichž se potulují duše průměrných, zatímco hodní tráví čas na Élysejských nivách na západě, v místě blaženém. Tartar, který střeží jeho někdejší nedobrovolní obyvatelé Hekatoncheirové, a do něhož putují hříšníci, je situován hlouběji, než ostatní prostory, zatímco v Erebu má Hádés opevněný palác, v němž sídlí s manželkou Persefonou.

Do podsvětí vede několik vchodů, u mysu Tainar (jižní Peloponnés), sicilskou Etnou, propastí na samém konci světa, kterou stráží Kerberos... Co jsem to chtěl? Aha, manželka.

V jednom se jinak klidný a rozvážný bůh od svých příbuzných nelišil. Žádné nadbíhání vyvolené a žádné námluvy, když se Hádés zhlédl v Déméteřině dceři Koře, prostě ji proti její a matčině vůli unesl. Byla to dokonalá akce, matka musela po dceři pátrat mnoho dní, než našla aspoň jednoho svědka a zjistila, kam se Kora ztratila. Následovalo vyjednávání, podpořené silnými argumenty; Démétér coby bohyně úrody mohla mrknutím oka zařídit – a taky zařídila – neplodnost polí a tedy zkázu lidského rodu. Na to Zeus slyšel a vyslal Herma, aby to s bratrem vyřídil. Jenže bylo už pozdě, Kora už byla pod čepcem. Navíc pojištěná proti odchodu z podsvětí snězením granátového jablka. Následovala další jednání a další výhrůžky (jimž se budeme věnovat někdy příště, v povídání, věnovaném těmto dámám) a kompromis, Koré, teď už se jménem Persefona, bude s manželem trávit pouze zimu, vegetační období prožije s matkou na povrchu.

A bylo to. Persefona, obdařená podobnou povahou jako Hádés se na podsvětní trůn hodila. Zapadala do tamní společnosti, jíž tvořili pochmurní a nebezpeční bohové, Thanatos, Kéry, Empúsa či Hekaté. Také Erínye a Hypnos, zkrátka tací, jaké lidé neradi potkávali. Sám Hádés nebyl dvakrát vítaným, ani u bohů na Olympu, kam občas s manžekou vyráželi na boží zasedání, ani u lidí, kteří se ho logicky obávali. Později mu ovšem začali stavět chrámy, neboť si neúprosného boha (taktéž logicky) spojili s bohatstvím, kterýžto atribut podzemním bytostem náležel odpradávna. Kdepak jsou ložiska vzácných i nevzácných rud?

Hádovi se někdy přezdívalo Plúton (odtud jeho římský protějšek Pluto), bylo to jméno zástupné a bezpečnostní. Pod ním byl znám i jako dárce bohatství nejen podzemního, ale kupodivu i zemědělského. Tady ovšem splývají božské postavy dvě. Hádés-Plúton a Plútos, bůh bohatství. A o něm, protože do jisté míry do tohoto vyprávění zapadá, za chvíli.

 

Doprovodný snímek je snímkem římské kopie řecké Hádovy busty, dnes v Národním muzeu v Římě, autor: © Marie-Lan Nguyen (2009), licence [CC-BY-2.5], via Wikimedia Commons

30.10.2011

Rejstřík: Řecko Podsvětí

Plútos

Byl synem řecké bohyně úrody Démétér a boha úrodného nitra země Íasióna, což je pro zemědělce ideální kombinace božských sil. Otec synovo narození dlouho nepřežil, žárlivý Zeus ho totiž sestřelil bleskem, takže malého Plúta vychovávaly Tyché a Eiréné, bohyně šťastné náhody a míru. Ty ho také často doprovázejí na zachovalých vyobrazeních.

Zlikvidovaný otec Iasión, syn Dia a Atlantovny Élektry (na příbuzenské vztahy se mezi řeckými bohy příliš nehrálo), býval kromě zmíněné božské funkce taktéž králem v Thessalii či Arkadii a Diovu žárlivou reakci podle některých pramenů přestál a odstěhoval se na Sicílii, kde propagoval kult své milenky Démétér. V každém případě šlo o božstvo neznámé, vždyť byl víceméně zastíněn jiným Iasiónem, jehož jediným příspěvkem k mýtům bylo zplození dcery Atalanty, známé lovkyně (a jmenovkyně další Atalanty, známé lovkyně, v pověstech východního Středomoří opravdu není lehká orientace).

30.10.2011

Rejstřík: Řecko

Hermód

Posláním a koneckonců i jménem příbuzný řeckému Hermovi. Stejně jako on, je i Hermód poslem bohů, v jeho případě je ovšem zaměstnavatelem severský Ódin. Který je také jeho otcem. Ale zatímco o řeckém pošťákovi se toho můžeme dozvědět hodně, Hermód bývá obvykle připomínán pouze v jediném příběhu. Patřičně kalorickém, angažoval se v případě smrti svého bratra Baldra, jehož proklamovanou nezranitelnost, zajištěnou starostlivou matkou Frigg, ignorovalo jako jediné jmelí a odeslalo mírumilovného boha světla do temnoty.

Načež Hermód osedlal tatíkova osminohého koně Sleipnira a vyrazil na záchraně-diplomatickou misi. Která neuspěla; jak víme, ke slovu přišla běžná mytologická podmínka, zdánlivě splnitelná a přece promarněná.

Orfeovi stačilo prostě se neohlédnout (zkuste si to, chytráci), Koře krátká demonstrativní hladovka, nu a Baldrovi pak jen to, aby jeho smrt všichni želeli. Oblíbený bůh, tak proč by ne... a bác ho, stejně se našla jedna čarodějnice, které to bylo jedno. A Baldr zůstal u podsvětní Hel, a Hermód (jenž je ponejvíce oslavován právě za jízdu na divokém osminožci, jehož zvládnout rozhodně nebyla legrace) se vrátil k obvyklé doručovací praxi, o níž se nám mnoho zpráv nedochovalo.

6.11.2011

Rejstřík: Skandinávie

Ah Kin Xoc

Vynikající básník, zpěvák a hudebník a zároveň mayský bůh zmíněného. Rád na sebe bral podobu kolibříka, v níž získal jisté úspěchy u Měsíční bohyně, jeho manželkou však byla květina rodu Plumeria, náležícího k čeledi s tajuplným českým názvem Toješťovité. V mayských mýtech jí byly přisuzovány pořádně silné atributy: obsahovala tajemství Pravdy a Nesmrtelnosti, stejně jako vládla Božské sexualitě. Pro umělce Ah Kin Xocova formátu jistě vítané vlastnosti.

6.11.2011

Rejstřík: Mayové

Vervactor, Rederator, Imporcitor

Římané měli bohy na všechno. Každého pěkně přiřazeného k jedné konkrétní činnosti, neboť lze předpokládat, že odborník, nezabývající se ničím jiným, než svou úzkou specializací, bude odborníkem na slovo vzatým.

V nadpisu zmíněná trojice pracovala v zemědělství. První byl machrem přes první orbu, druhý dohlížel na orání druhé, třetí se pak věnoval vláčení. Hotovo? Tak zase napřesrok.

6.11.2011

Rejstřík: Řím Polní bytosti

Rore-trold

Před časem jsem upozornil P.T. čtenáře na fakt, že na rozdíl od obecného povědomí používá skandinávská tradice termín troll k označení celé řady bubáků, i když tito nevyskakují zpod mostu, nebo tupě nezírají malými očky přerostlé postavy.

Rore-trold je už podle jména obyvatelem norského jezera Rore. Jako každá správná vodní bytost, i on ovládá metamorfózu, především v běžnou a většinou vodníků preferovanou podobu koně. Mění se také ve velkého hada, případně ve věci neživé, například kupku sena. I tohle známe, i když v našich končinách patřívalo tohle maskování spíše upírům.

13.11.2011

Rejstřík: Skandinávie Voda

Brunmîgi

Také troll. Škodlivý. Adresou nezdravé studánky a prameny (jejichž neléčivé vlastnosti má na svědomí). Víc mi pan Benjamin Thorpe, autor třísvazkové Northern Mythology (1851), kde jsem zmíněného nalezl, neprozradil.

13.11.2011

Rejstřík: Skandinávie Voda

Galley-Beggar a Bullbegger

Galley-Beggar a Bullbegger jsou strašidla operující v anglickém Somersetu. Ten první (známý i ze Suffolku) děsí kolemjdoucí ďábelským smíchem například na křižovatce mezi Nether Stowey a Over Stowey.

Bullbegger je další smějící se bestie (bull ve jméně nemá mimochodem nic společného s býkem, kupříkladu Charles Godfrey Leland v té slabice našel jistou spojitost se slovanským bog). Vysoká postava, která zlomyslně vyskakuje na noční poutníky. Jako na onoho farmáře z Creech Hill, vracejícího se jednou z hospody. Ten narazil na chudáka – podle všeho s podobnou diagnózou – ležícího na cestě. I sehnul se, aby mu pomohl na nohy, jenže předpokládaný nebožák náhle vyrostl vysoko nad sedlákovu hlavu a jal se vyděšeného muže pronásledovat a nedal mu pokoje, než zoufalý farmář doklopýtal domů.

Jo, tenkrát ještě takovéhle alibi procházelo.

13.11.2011

Rejstřík: Anglie

Cubbie Roo

Pokud jde o původ nejznámějšího orknejského obra jménem Cubbie Roo, nemají folkloristé tak docela jasno, ale stopy jsou zřetelné. Však jich také obr na ostrovech spoustu zanechal, třeba otisky prstů v kameni, známém dnes jako Fingersteen, povalujícím se na pláži ostrova Rousay. Cubbie ho z ostrova Westray hodil po jiném obru, domovem na kopci zvaném Kierfea. A netrefil. Ono je to hezkých pár kilometrů, tak se není čemu divit. Orknejší obři po sobě rádi házeli kameny, on je to zvyk evropským obrům docela blízký. O jiném takovém balvanu se vypráví, že ho náš obr hodil po svém bratru, aby líný sourozenec konečně vstal.

Cubbieho trvalým bydlištěm byl menší ostrůvek Wyre, nastálo se na něm ovšem nezdržoval, rád si vyšel a za tím účelem začal orknejské kousky pevné země spojovat kamennými mosty. Ani tahle činnost není u těchto přerostlých tvorů neznámá. Stejně jako vysvětlení, proč tyto komunikační prvky nepřetrvaly dodnes. Protože je prostě nedokončil: nůše, v níž stavební kameny na zádech přenášel, takovou tíhu nikdy nevydržela a náklad z ní vypadl. Tady a tamhle, však to znáte i od nás, kde podobný stavební odpad zůstával po čertech. Na Orknejských ostrovech toho po Cubbiem zůstalo spousta. Pahorek Cubbie Roo's Burden, místo zvané Skerry o the Soond (když si usmyslel most do Eynhallow), Red Holm (jak se pokoušel přemostit úžinu mezi Eday a Westray), Dane's Pier... To, že jste obr s obří silou a máte obří plány, neznamená, že do puntíku vyjdou.

Odkud Cubbie Roo na ostrovy severně od Skotska přišel, o tom – jak už bylo řečeno – napovídají jisté indicie.

Jméno, dříve psané Cobbie, ukazuje k germánskému folklórně-mýtickému pravěku, z něhož vzešli tvorové jako německý kobold, holandský kabouter či anglické slovo goblin Nenechte se zmást tím, že Cubbie byl obr, zatímco výše zmínění se naopak vyznačují vzrůstem spíše opačného extrému; staré evropské mýty nestanovily ani pro obry ani pro trpaslíky v kolonce Požadovaná výška žádnou ISO normu. (Upozorním třeba na tuzemského Krakonoše, postavu na jedné straně popisovanou jako přerostlou, na druhé považovanou za skřítka.)

Cubbie se ovšem nemusel jen vypracovat z bezejmenného příslušníka stáda nižších mýtických bytostí do konkrétní figury, respektive nemusel úskalí kariéry zdolávat jen a jen vlastními silami. Mohl si dojít pro půjčku i do obyčejné lidské historie, na Orknejích se totiž kolem roku 1142 usídlil norský náčelník jménem Kolbein, přízviskem Hrúga. Který si postavil tvrz právě na ostrově Wyre. A který byl označován za výjimečného mezi muži. A jehož přezdívku lze přeložit jako Hromada.

A máme to v kupě. Tedy pohromadě.

20.11.2011

Rejstřík: Orkneje Obři

Walter Red

Někdy také familiárně Watty. Straší na západě největšího z orknejských ostrovů Mainlandu. Red – Červená – ve jméně označuje, stejně jako u jeho kolegy ze Skotska, krev jeho obětí. Takže pozor.

20.11.2011

Rejstřík: Orkneje

Kicune

Kicune

Taktéž Kitsune, ať uspokojím vyhledávače i odpůrce českých přepisů. V originále 狐 a v překladu Liška. Obyčejný zástupce druhu Vulpes vulpes dalo by se napsat jindy a jinde. Teď a tady bude následovat popis lišky v jistých ohledech výjimečné. Nadpřirozené. Ovšem ne od narození.

Původ (nebo jedna z možností) vzniku kouzelné psovité šelmy je běžná japonská pověra, podle níž se zvířata (i věci, abych nevypadal jako šovinistický životista) po dosažení určité délky života či existence – obvykle sto, někdy i méně let – promění. Nebo ožijí. V případě kicune získá obyčejná liška po sfouknutí správného počtu svíček na narozeninovém dortu magické schopnosti, umění metamorfózy v člověka a zisk dodatečného ocasu, za každé století jednoho, maximální počet pátých končetin je devět. S devíti ocasy je pak liška opravdu velmi chytrá a opravdu velmi silná.

Převlečena do lidské podoby, stává se kicune krásnou ženou, kteréžto zbraně využívá nejrůznějšími způsoby: od běžné návnady k přilákání mužské oběti (následuje oběd), až po běžnou návnadu k přilákání mužské oběti (následuje svatba). Umění proměny nebývá dokonalé, což ostatně zmiňují pověsti i o jiných měničích podob z různých končin světa. Nějaký ten původní orgán většinou zůstává (jinak bychom neměli šanci je poznat) a u kicune je to, podobně jako u severských trollů, samozřejmě ocas. Občas i tlapy či srst. Což někdy ani jedné ze stran nebrání, jak bylo připomenuto, vstupovat do svazku manželského. Potomci takových spojení lidského a nadpřirozeného světa se občas vyznačují zvláštním znamením, kupodivu většinou kladným. Podivínství, špatný charakter či nebezpečné chování přicházelo jen s podvrženými dětičkami beze stopy lidského genomu. Například takoví kříženci lidí a slovanských víl bývali chytří a moudří; totéž platí i o dětech páru člověk – kicune. Neobvykle silní, s pořádným charisma i psychickými schopnostmi. A původ jim (v kupodivu dodnes docela rasistickém Japonsku) nebyl vyčítán, ba právě naopak. I tak populární filozof desátého století Abe no Seimei měl pro svou činnost vhodné dispozice právě proto, že prý jeho maminkou byla kicune.

Má to logiku. Povzneseme-li se totiž nad folklór, spatříme kicune ne jako démona, ale coby průvodce japonského božstva rýže a sklizně jménem Inari. Slouží jako poslové a někdy zástupná zobrazení nebo dokonce převtělení tohoto oboupohlavního božstva. Vchody do chrámů Inari pak místo běžných kamenných lvů zdobí sochy liščí.

Co na závěr?

Existují různé sorty nadpřirozených lišek. Nemyslím příbuzné v okolních východoasijských zemích, jako je korejská kumiho. Liščí démoni v samotném Japonsku bývají roztříděni do příslušných skupin, od amagicune, vysoce postavených kicune, sloužících Inari, přes druhy kiko (liška vzdušná, též duchová), kuuko (liška nebeská), až po nogicune, což je běžný démon, který jako jediný neslouží Inari a jako jediný ze zmíněných škodí lidem.

 

Kicune na obrázku patří do japonské karetní hry obake karuta; konkrétní sada, obsahující tento konkrétní list se objevila někdy na počátku devatenáctého století.
Via Wikimedia Commons, licence Public Domain

27.11.2011

Rejstřík: Japonsko

Ua

Když na Novém Zélandu prší, stará se o to – aspoň podle původních obyvatel – bůh jménem Ua. Vlastně počáteční slabikou Ua, protože Maorové zmíněného vládce dešťů jmenují pokaždé jinak, záleží na stylu, jakým voda z oblohy padá. Pro dlouho trvající deště je tu Ua-Roa, přívalové lijáky zosobňuje Ua Nganga, slovo pro krupobití zní Uawhatu, zatímco Uanui představuje déšť hustý a prudký. Coby Ua-Roa byl zodpovědný za potopu světa, k níž došlo během novozélandské války bohů.

4.12.2011

Rejstřík: Nový Zéland Počasí

Eate

Bouřky a oheň patří pod dohled baskického božstva Eate. Působí ovšem (a svým hlubokým hlasem před jejich příchodem varuje) nejen je, ale všechny přírodní kalamity, ať už jde o kroupy, vichřice, záplavy či lesní požáry.

4.12.2011

Rejstřík: Španělsko Počasí

Maju

Další host z Baskicka. Démon hromu, při jehož srážkách s manželkou Mari vznikají silné bouře (často opět krupobití). Taktéž pronásleduje děti, které neposlouchají rodiče, nebo ty, které jejich rodiče prokleli. Ochranou před obojím – před bouřemi i kletbami – chránila Basky v dobách pohanských a pokračuje i ve věku křesťanském právě Mari, a.k.a. Svatá Marina.

4.12.2011

Rejstřík: Španělsko Počasí

Tiermes a Horagalles

Dnešní povídání bylo vlastně doplněním odkazů k letitému záznamu o krupobití. Přidám k němu také jméno zatím v Bestiáři nezveřejněné (zahrnující i další můstek do budoucnosti, tak už to chodí).

Tiermes náleží Laponcům, čili Sámům. Je to bůh (někdy zvaný též Aijeke), starající se o déšť a hrom, počasí obecně, také o moře a jezera a vládu nad lidským životem, též o ochranu lidí i hospodářského zvířectva před zlými duchy. To na severu země. Jižněji žijící Laponci říkají dohledu nad hromem Horagalles, a představují si ho vybaveného dvěma kladivy, obvyklým to symbolem tohoto atmosférického jevu.

Tiermes (i Horagalles) jsou pochopitelně příbuzní sousedního Thora, Tiermovy kořeny ovšem sahají také na východ, na Sibiř, kde lze nalézt bytost jménem i povoláním příbuznou, nazývanou Torym či Turum.

4.12.2011

Rejstřík: Finsko Počasí

Bell Witch

Poprvé se tento populární duch amerického městečka Adams ve státě Tennessee zjevil roku 1817. Jako většina jeho druhu, i on – respektive ona, ať jsme přesní – se zaměřovala na jedno konkrétní místo a jednu konkrétní rodinu. V případě Čarodějnice Bellů to byla právě rodina Johna Bella, která měla tu čest. Začalo to podivným zvířetem, které John spatřil na zahradě a po kterém pohotově vystřelil. Možná i trefil, ale stvoření se po výstřelu vypařilo. Bellovic děti zahlédly podobně zvláštního tvora v nedalekém lese. Což byla předzvěst věcí příštích.

V domě začaly zničeho nic rachotit okenice, ozývat s zvláštní zvuky a podobné poltergeistí aktivity. Všechno se zdálo být namířeno proti panu Bellovi. Zatímco on byl sužován zlým zjevením, jeho dceři Betsy se kromě strašení dostalo třeba i exotického ovoce z Karibiku. Strašidlo dělalo rozdíly. (Ačkoliv právě v případě slečny Bellové bylo podstrojování jen součástí duchova plánu jak odvrátit hrozící svatbu s místním mladíkem Joshuou Gardnerem.)

Vypráví se, že za vším stála jiná obyvatelka Adamsu, místní podivínka Kate Battsová, ale ať už v tom měla prsty, nebo ne, jisté je, že duch, působící u Bellů, udělal kariéru. Setkal se s ním i tehdy ještě budoucí (dnes pochopitelně minulý) prezident Spojených Států Andrew Jackson, který prohlásil, že by raději bojoval s celou anglickou armádou, než se podruhé setkal s Bell Witch. Nebyl sám, kdo učinil, John Bell sice o bubákovi vydržel více než rok mlčet, ale poté vzalo tíživé tajemství za své a přivedlo do domu celou řadu odborníků, od okultistů po kněze. Včetně již zmíněného Andrewa Jacksona.

Betsy se nakonec provdala za svého někdejších učitele Richarda Powella (o němž jdou dnes zvěsti, že se okultismu věnoval). Spolu s bratrem Johnem i paní Bellovou, na které byla čarodějka od začátku hodná, se pak stali svědky vyvrcholení děsivých úkazů – dvacátého prosince 1820 John Bell starší zemřel, patrně na otravu neznámou tekutinou. Při jeho pohřbu ještě duch přisprostle pozpěvoval, načež prohlásil, že odchází a vrátí se každých sedm let, což podle duchologů činí, nebo se o to aspoň pokouší.

Nahlížena střízlivým okem, dala by se celá historie vysvětlit podobně, jako vyřešil Sherlock Holmes jeden ze svých případů, jež doktor Watson pojmenoval A Case of Identity.

Ale stejně. Kdo ví...?

11.12.2011

Rejstřík: Spojené státy

Princess Orloff a další duchové Irska

Duchové straší po celé zeměkouli a Zelený ostrov není výjimkou. Několik jich jen tak beze smyslu vytáhnu z klobouku a představím vám je. Nejsou ničím zvláštní ani významní, prostě jen jsou.

 

V jihoirském Clogheenu se zjevoval duch princezny Orlovové. Které konkrétní člence tohoto slavného  šlechtického rodu, jež v roce 1919 prchl z Ruska, patřil, nevím. Ke spatření býval její stín, ke slyšení zvuk jejího kočáru, řízeného věrným sluhou.

Mnohem méně vznešeného původu i důvodu je duchová dáma  Biddy. Vyskytuje se v Belfastu a ke svému údělu přišla prostým způsobem. Zdědila dvě stě padesát liber – a rozhodla se je propít. Nepovedlo se. Povedlo se jí jen strašit v belfastské čtvrti Smithfield.

Nedaleko Belfastu, ve městě Carrickfergus, přesněji v tamním hradu a úplně konkrétně u staré studny lze narazit na ducha zvaného Buttoncap, to podle velkého knoflíku na čepici. Býval to voják, jehož popravili omylem, místo skutečného provinilce. Osudy duchů bývají nespravedlivé.

Stejně jako příběh, který dostal do nadpřirozeného světa dceru dvanáctého lorda z Delvinu Sabinu (někdy Sabrinu) a jejího milého Orwina. Ta historie se odehrála v šestnáctém století, kdy Richard Nugent, lord Delvin, vládl svému kraji rukou vpravdě tvrdou. Nikdo ho neměl rád, kromě sdírání podaných z kůže a poprav nevinných žebráků měl totiž ještě velkou fyzickou vadu, byl totiž Angličan. Jeho dcera – jak už to v pověstech bývá – si naopak irský venkov zamilovala. A nejen venkov. Jednoho dne se setkala se zajímavým mládencem, z něhož se kupodivu vyklubal syn místního irského pohlavára jménem O'Reilly. Hele, já si ty příběhy nevymýšlím, asi je prodávali deset v balíčku ve výhodné slevě, doplňte jména znepřátelených rodů, do políček, spojených tlustou čarou dosaďte dívčí a chlapecké jméno, hoďte kostkou, podle výsledku vyberte průběh děje z přiložené karty, hrobečky můžete vybarvit dle vlastní vůle. Zkrátka tu najednou byla nečekaná, nevítaná a tudíž tajná a beznadějná láska, jež vzala špatný konec. Oba milenci se rozhodli utéct někam, kde se nebudou muset skrývat. Vyrazili tedy v noci v člunu přes jezero, když se zničehonic přihnala bouřka. Orwin se utopil, Sabina se zachránila, ne však na dlouho. Zavřela se ve věži a už z ní nevyšla. Její duch dodnes hledá svého milého, podle některých pozorovatelů ovšem straší na hradě oba dva. Prý je to Sabinin trest za hříchy jejího otce, i to se stává. Lord Delvin, jemuž už za života přezdívali Black Baron, ovšem ve zdech hradu Nugent coby strašidlo působí také.

A by bylo pro dnes vše. Anebo ne, ještě vylovím jedno z  nespočetné řady místních strašidel. Zastavíme se v Dublinu, kde lze v nočních ulicích narazit na Bucka Jonese, bezhlavého jezdce na bílém koni. Býval to prý někdejší místní šerif (tedy okresní soudce, žádný Wyatt Earp, tohle je Evropa), který zemřel ve vězení pro dlužníky.

11.12.2011

Rejstřík: Irsko Duchové

Tui delai Gau

Ostrov Gau, náležící do souostroví Fidži, je domovem zajímavého tvora. Obra, jemuž se říká Tui delai Gau. Ale není to výška, která ho přivedla na tyto stránky. Má mnohem zajímavější vlastnosti. O podobných se zmiňoval slavný Karl Friedrich Hieronymus svobodný pán von Münchhausen, u nás známý jako Prášil, když popisoval obyvatele Měsíce:

Chce-li někdo z velkomožných Luňanů vědět, co se děje mezi prostým obyvatelstvem, nemá zapotřebí chodit mezi lid. Jednoduše zůstane doma, to znamená, že tělo zůstane u čtyř sloupů a pošle se ven jenom hlava. Ta se všude vetře inkognito a vrátí se s čerstvými zprávami, kdykoli se majiteli zlíbí. (G.A.Bürger: Baron Prášil, Naše vojsko 1958)

Tui delai Gau podobné triky ovládá také. Zatouží-li po rybě, pošle k moři jen ruce, které – podobně jako Věc rodiny Addamsových – cupitají po prstech. Chce-li se rozhlédnout, zvedne prostě hlavu vzhůru.

Obyčejní obyvatelé ostrova Gau si ho váží, neboť jim ukázal, jak pracovat s rýčem a umění kulinářskému.

18.12.2011

Rejstřík: Učitelé Melanésie

Lumakaka

Další přerostlík dnešního dne pochází z Nového Zélandu. Je to stvoření abnormální výšky a z našeho pohledu abnormální adresy, neboť jde o obra mořského. Nebezpečného, jak se přesvědčili dva maorští bratři, když jednoho dne vyrazili na lov ryb. Nachytali jich celkem dost, jenže z vln je nepozorovaly pouze studená rybí očka potencionálního úlovku, ale také studené oči hladového obra Lumakaky. Vystoupil z moře a právem silnějšího se dožadoval daní. Tedy jídla. Dostal několik ryb, což mu bylo málo, dostal další a stále mu to nestačilo. Nakonec mladší bratr obětoval jednu končetinu po druhé; Lumakaka spořádal všechny čtyři, než se nasytil a nechal rybáře být. Mladší bratr ztrátu rukou a nohou nepřežil, ale v místech, kam ho starší bratr pohřbil, vyrostla první kokosová palma.

18.12.2011

Rejstřík: Obři Moře Nový Zéland

Wulgaru

Obr jménem Wulgaru se narodil, (chceme-li být přesní, pokud jde o terminologii, pak nenarodil, ale o tom až za okamžik) v Austrálii. Jeho otcem (zase chyba, musím už jít k věci, nebo tu dojde ke zmatení), tedy jeho tvůrcem byl řezbář Djarapa. Ano, Wulgaru byl vyřezán z kmene stromu, dostal oči z oblázků a zuby z pazourku a vlasy ze skutečných vlasů paní Djarapové. Tvůrce, kochající se svým dílem, ale přesto spokojený nebyl. Měl dřevěnou sochu, to ano, jenže řezbář chtěl víc. Pospojoval končetiny svého výtvoru tak, aby byly pohyblivé, použil všechna kouzla, která znal, - a nic. Loutka zůstávala impozantní, leč stále neživou loutkou. A tak Djarapa vztekle své dílo nakopl.

Pygmalionovu Galateiu oživila bohyně Afrodita. Djarapův obr žádnou bohyni nepotřeboval, stačilo mu neslušné chování, aby  jeho oblázkové oči vzplanuly náhle zlobou a vyrazil po Djarapovi, jenž náhle seznal, že vyrábět obra a chtít ho navíc ještě oživit asi nebyl ten nejlepší nápad. Dal se na útěk, Wulgaru za ním. Podařilo se mu získat jakýs takýs náskok a ukrýt se před oblázkovým zrakem za strom, zatímco obr pokračoval dál. Nezastavila ho ani řeka.

Nastala situace, kterou lidé označují slovem, začínajícím slabikou prů, ti méně slušní pokračují bez zaváhání dál, zatímco ti slušnější si zamotají jazyk v přeříkávání abecedy: prů... s...š... Djarapa chvátal do vesnice, aby své spoluobčany o stavu věcí uvědomil. Ani spojeným silám se ovšem obra nepodařilo zničit a dodnes přichází v noci, aby sežral ty, kteří se provinili proti zvykům a zákonům.

18.12.2011

Rejstřík: Obři Roboti a oživlé výtvory Austrálie

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist