Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část padesátá druhá

Coatlícue

Coatlicue

Matka aztécké bohyně Měsíce Coyolxauhqui, Centzonhuitzahua a Centzonmimizcoa, tedy severní a jižní hvězdy. Také Huitzilopochtliho, který se postaral o to, aby sourozenci přišli na hvězdné nebe. Ale vezměme to hezky po pořádku.

Paní Hadí sukně Coatlicue (jméno dostala podle oblíbeného oděvu a jeho materiálu) měla za manžela oblačného hada Mixcóatla a s ním tři (nebo čtyři sta, podle verze, jíž dáváte přednost) ze zmíněných dětí. Podílela se na stvoření světa, starala se o zemědělství, držela dohled nad obdobím dešťů a vůbec si počínala, jak se na vdanou ženu vysokého postavení sluší. Až na ni jednoho dne, kdy poklízela vlastní chrám, spadl opeřený míč. Strčila ho do záňadří a pokračovala v zametání; když pak s domácími pracemi skončila, míč už nenašla. Nechala to tedy být, jenže ono nešlo jen o obyčejné klubko peří, ale o předmět tajuplný a zázračný, protože ctná dáma bez dalšího zásahu otěhotněla. Což ji dostalo do velmi prekérní situace. Nebyl to však manžel, dožadující se vysvětlení náhlého hmotnostního přírůstku, byly to legitimní děti, které se začaly starat o čest rodiny.

Kdo je otcem budoucího sourozence, ptali se. A nešťastná Coatlicue jim při vší vůli nedokázala odpovědět, což je přivedlo k radikálnímu řešení. Pohanu je třeba smýt, matku zabít – byl to nápad Coyolxauhqui, která bratry přesvědčila k okamžité akci.

V plné zbroji vyrazili na kopec Coatepec, kde se vyděšená bohyně chystala porodit. Také porodila. A také plně vyzbrojeného Huitzilopochtliho. Novorozený bůh, vybavený svou později nechvalně známou hořící zbraní Xiuhcoatl (Tyrkysový had), se okamžitě vrhl do akce, nejprve zabil nevlastní sestřičku – usekl jí hlavu – a pustil se do pronásledování nevlastních bratrů. Vypráví se i verze mírnější, byť se stejnými následky, v níž Coyolxauhqui přišla o hlavu nešťastnou náhodou (ostré předměty do rukou dětí a zvláště mimin prostě nepatří), ale výsledek je stejný.

Coatlícuiny děti se ocitly na obloze v podobě hvězd.

 

Doprovodný snímek představuje Coatlícue ze sbírek Národního muzea v Mexico City, autor Luidger (Luidger), licence CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons

25.12.2011

Rejstřík: Aztékové

Haduigona

Tenhle obr s pokřiveným dlouhým obličejem si kdysi (podle severoamerických Irokézů) myslel, že právě on je stvořitelem světa. To měla jeho tvář ještě rysy pravidelné.

Jenže pak se setkal se Stvořitelem opravdovým. Narazili na sebe, dali se do sporu o to, kdo má na konstrukci světa zásluhy. Až se to rozhodli vyřešit závodem v posunování hor.

Haduigona své pohoří odstrčit sice dokázal, ale Stvořitel ho porazil na celé čáře, protože dopravil svou zásilku až na místo určení. Pohybující se geologický masív mu navíc upravil vizáž do dnes známé podoby.

Stvořitele přesto obrův výkon zaujal a nabídl mu tedy zaměstnání, které Hadugoina přijal. Pod podmínkou, že bude zván Dědečkem a bude mu coby obětina předkládán tabák.

4.1.2012

Rejstřík: Severovýchod

Mokkurkalfi

Když si to obr Hrungnir rozdával s Thórem, měl k ruce pomocníka, jiného obra jménem Mokkurkalfi. Golema, dalo by se říci, protože Mokkurkalfi byl vyroben z jílu a vybaven kobylím srdcem. Právě a jen pro tento zápas. Stejně jako Hrungnir ho stejně nepřežil, slavný skandinávský obrobijec je vyřídil oba.

4.1.2012

Rejstřík: Skandinávie Obři

Starkadr

Další ze severských obrů, pro něhož bylo setkání s Thórem fatální. Bohovi se totiž nelíbil vztah šesti- až osmirukého Starkadra k jisté královské dceři. Obra sice zabil, nijak si tím nepomohl, protože vztah to byl vzájemný a princezna po čase porodila pohrobka. Ten vyrostl a zplodil syna, Starkadrova vnuka, jenž dostal jméno svého dědečka.

Duo Ódin a Thór pak Starkadra mladšího přinutilo spáchat tři zločiny proti králi. Prvním bylo zabití obrova přítele, norského Vídara (jehož Ódin potřeboval ve své valhalské armádě), druhým zrada švédského krále útěkem z boje, třetím vražda a okradení panovníka dánského. Tolik ve zkratce, celý příběh obrova vnuka, považovaného za jednoho z velkých skandinávských hrdinů, by vydal na knihu. Což vlastně vydal, a ne na jednu.

4.1.2012

Rejstřík: Skandinávie Obři

Si-si Č'Jü

Xixi Zhi Yu (česky, respektive českým přepisem Si-si Č'Jü) je ryba. Zvláštní ryba, vypadá totiž jako straka s pěti páry křídel, vydává zvuky jako straka a odpuzuje oheň. Pojídáním jejího masa se pak ochráníte před žloutenkou.

4.1.2012

Rejstřík: Čína

Ču Jin

Dle oficiálního čínského přepisu Zhu 'yin, jiným jménem Ču- lung (Zhúlóng) . Je to božstvo sluneční a kalendářní, starající se o mnoho námi běžně přijímaných astronomických stavů.

Tři sta mil dlouhý šarlatový had s lidským obličejem žije na Zvonové hoře. Nejí, nepije, nedýchá. Přesto občas ústa otevře a začne respirovat; v takovém případě ovšem působí silné vichřice. Když zavře oči, přijde noc, když je otevře, rozední se. Křikem přivolá léto, fouknutím zimu.

8.1.2012

Rejstřík: Čína

Tchien Kou

Nebeský pes (Tiangou čínsky) má ve východní Asii na svědomí zatmění Slunce. Jak už to v podobných případech chodí, nepoužívá žádného stínu nepatrného, leč ve větší blízkosti zaparkovaného astronomického tělesa, jak si tento úkaz představujeme my, ale prostě a jednoduše se pokouší naší mateřskou hvězdu sežrat.

8.1.2012

Rejstřík: Čína Zatmění

Sing Tchien

Známý též jako Xing Tian nebo Hsing-t‘ien (ano, přepisy v pinyin a systému Wade-Giles). Obr, ke své smůle sloužící té špatné, čili prohrávající straně. Když legendární Žlutý císař porazil Šen-nunga, utekl spolu s ním i on na jih. Ale poté, co císař vyřídil i dalšího z protivníků, šestirukého tyranského krále Čch' Jou, rozhodl se Sing Tchien vyřídit si s to vítězem osobně a vypravil se před císařskou bránu, aby inicioval souboj muže proti muži. Tedy hrdiny proti obrovi.

Jak takové duely končí, je dobře známo. V nelítostném dlouhém zápase usekl císař obrovi hlavu. S ohlušujícím řevem se skutálela do údolí a...

Pozor, nekončíme. Sing Tchien si – jako my všichni – na své hlavě zakládal a okamžitě za ní vyrazil, aby se snad nezakutálela příliš daleko. Aby nedostatek náhle ztracených smyslů nahradil, proměnil si bradavky v oči a pupík v ústa; jenže, jak prý řekl Abraham Lincoln, I když nazveme psí ocas nohou, stejně to neznamená, že pes má nohou pět, nebylo to k ničemu. Hlavu nenašel, a nejen proto, protože císař se ještě pojistil rozetnutím hory, do níž se hlava odkutálela a která se poté znovu zavřela.

8.1.2012

Rejstřík: Čína Obři

Pandóra

Pandora

Neodpustím si kacířskou myšlenku, ale pokaždé, kdy se Bůh, bohové, či jiné tvořivé síly pokusili přivést k životu dokonalou (nebo první) ženu, nedopadlo to dobře. Můžete umět lusknutím prstu stvořit kontinent, nastartovat vesmír nebo zkonstruovat žirafu, spustit evoluci a odložit na pacifické souostroví pracovní náčrtky, ale ženy jsou prostě ženy.

Někdy ale byla nevyzpytatelnost, či skryté pozáruční vady projektu úmyslné.

Řecká Pandóra, známá prostřednictvím své pověstné skříňky, byla sama prostřednicí božské vůle. Její příběh se odehrál v době, kdy lidé, díky svému ochránci Prométheovi a jeho darům zapomněli, že za existenci nevděčí své práci a vzdělání, ale bohům, kteří je stvořili. Co víc, že se nějakých panáků na Olympu vůbec nebojí. První Diovou reakcí na zjištěný stav byla myšlenka na další potopu světa, ve vzteku je nejlepší něčím doopravdy třísknout a když jste bůh, nebývá to dveřmi. Ale poté (když si nejspíš uvědomil, jakou práci by dalo opětovné zalidnění světa) napočítal do deseti a napadlo ho něco důmyslnějšího. Žádné hrubé násilí, bude to jemná operace. A jejím nástrojem bude ženská. Triky s opačným pohlavím dobře fungují i na bohy, tak proč by ne na smrtelníky. Nebo na jejich ochránce.

Osudovou personu vyrobil, jak jinak, Héfaistos. Nepracoval ovšem s kovem, který mu byl blízký, ale s materiálem, jenž se při výrobě pradávných robotů a náhražek lidských bytostí tehdy běžně používal ve všech končinách světa – s hlínou a vodou. Keramika nečinila božskému kováři problém, výsledkem byla božsky krásná dívka, která dostala jméno Obdarovaná vším. Tedy Pandóra.  To podle darů, o které pro ni Zeus (poté, co dechem sochu buď on, nebo čtyři Větry na jeho příkaz, oživil) požádal své kolegy a podřízené. Všechno, čeho se Olympané rozhodli ve prospěch sličné slečny vzdát, se vešlo do malé skříňky, protože však šlo o dary božské, mohlo to být cokoliv, od levné bižuterie po vlastní vesmír. K tomu se Pandoře dostalo i dokonalého vzdělání: Afrodíté ji dala sex-appeal, Hermés naučil svádět a lhát, Athéna vyškolila v domácích pracech. Stvořili, zkrátka, ženu dokonalou. Ve všech ohledech. Vypráví se také, že její krása byla vyvážena nepříliš vysokou inteligencí a kladným vztahem k zahálce.

Dalším bodem plánu bylo podstrčit onu dokonalou ženu Prométheovi, což nevyšlo, neboť moudrý Titán znal své olympské.  Dalším cílem se tedy stal jeho bratr Epimétheus – a zase to málem skončilo fiaskem, protože Prométheus sourozence varoval. Právě za tuhle radu prý skončil na Kavkaze, kde mu orel konzumoval stále dorůstající játra. A Epimétheus pojal nabízenou Pandóru za manželku, aby náhodou nedopadl stejně. Podle jiného vyprávění se naopak do umělé dívky docela obyčejně zamiloval a i přes Prométheovo varování se s ní oženil dobrovolně a rád. Stávají se takové věci. S novomanželkou ovšem přišla do rodiny i její tajuplná schránka, o jejímž obsahu neměla ani ona, ani Epimétheus žádné informace.

Čímž se dostáváme k pověstnému otevření Pandořiny skříňky. Existují dvě vyšetřovací verze, jak k té nešťastné události došlo; tou první je Pandořina nemístná zvědavost a pachatelem pak je prostě ženská, která, co si budeme namlouvat, má na svědomí většinu problémů, včetně sousedovic kocoura, vykonávajícího potřebu v záhonu právě dozrávajících měsíčních jahod.

Podle druhé to byl naopak manžel, který Pandóru tak dlouho ponoukal, až se rozhodla prověřit, cože to přinesla do rodiny. Stejně tak je ve spisech zaznamenáno, že skříňku vyrobil a  naplnil a Epimétheovi dal do úschovy právě Prométheus, a to za účelem zbavit jejího obsahu své milované lidstvo.

V každém případě se víko otevřelo – a hop, do širého světa se rozlétly nemoci, strasti, zášť a vůbec všechny negativní vlastnosti a vlivy, které z života nečiní zrovna procházku růžovým sadem. Jen naděje prý zůstala uvnitř.

Skončil tím Zlatý věk lidstva, což mimochodem znalci řeckých mýtů přijímají s jistou nedůvěrou, neboť jeden Zlatý věk už lidská rasa zažila, a to za dob, kdy světu vládl Kronos.

 

Doprovodný snímek představuje Pandoru viktoriánského sochaře Harryho Batese, dnes ve sbírkách Tate Britain, autor Lee M (Own work) [CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons

15.1.2012

Rejstřík: Řecko Roboti a oživlé výtvory

Kamapua'a

Havajský bůh Prasečí dítě dokázal svým rypákem vyhrnovat z mořského dna tolik bahna, až vytvářel ostrovy pevné půdy; na jednom z nich se tento potomek Hiny a Kahiki-uly také usadil.

Měl zálusk na bohyni vulkánů Pele, ta však označila jeho způsoby za prasečí a odmítla ho. Později, když začal bahnem hasit oheň jejích sopek, své rozhodnutí málem přehodnotila, nakonec si přesto účelový sňatek rozmyslela, estetika a cit tentokrát dostaly přednost.

22.1.2012

Rejstřík: Havaj

Lendix‘Tcux

Kanadští Chilkotinové vděčí mimo jiné za ochranu též toulavému Lendix‘Tcuxovi. Ten rád využívá schopnosti metamorfózy a kromě běžného lidského tvaru se převtěluje i v jiné (taktéž běžné) tvory. Ve psa, v havrana, nebo třeba v lososa, což provedl během dobrodružství, jež mělo Chilkotiny ochránit před zabijáckými zvířaty. Lendix-Tcux se na své výpravě kanadskými řekami a jezery kupříkladu nechal sežrat Losem, aby ho poté zlikvidoval zevnitř (a ze zdechliny vyrobil spoustu malých zvířátek, přičemž stvořit žábu z mozku se mu povedlo až po několika neúspěšných pokusech). Podobně pak dopadl i Racek, Bobr, či Orli.

22.1.2012

Rejstřík: Subarktická oblast

Mbói Tu'ĩ

Obrovský had s obrovskou papouščí hlavou, domovem v pralesech Jižní Ameriky a u Indiánů kmene Guaraní. S rozeklaným hadím jazykem v zobáku. Jeho vzhled vyděsí každého, kdo se s ním setká, což je samozřejmě účel, protože Hadí papoušek je ochráncem vodních tvorů, převážně obojživelníků, a jejich životního prostředí.

22.1.2012

Rejstřík: Voda Brazílie

O kozlech, lasičkách a hyenách

Nadešel čas vrátit se k jednomu z kořenů Bestiáře. K Bestiářům. Těm staro- a středověkým, k encyklopediím své doby, shrnujícím biologické poznatky a pozorování. V rámci možností vysvětlovaly a popisovaly okolní i vzdálenou přírodu, nešlo tedy o soupis tvorů fantastických. Tím se staly až později. Mezitím k záznamům přibývaly i alegorie, vysvětlující lidské vlastnosti na zvířecích příkladech. Takto pojatý Bestiář spáchal například i Leonardo da Vinci. Spolu s ním by se dala díla Pliniova, Isadory Sevillského, či takový bestiář Aberdeenský strčit do police Doprovodná literatura a vytáhnout z nich jen draky, bazilišky a jiná opravdu neopravdová monstra. Což také občas dělám.

Pozornost sběratele bubáků a oblud ale zasluhují i údaje o zvířatech dodnes známých a běžných.

 

Kupříkladu takový Kozel, v současnosti sameček druhu Capra aegagrus. Zvíře rohaté, mečící.

Odjakživa byl (samozřejmě podle patrně závistivých lidských pozorovatelů) povahy prostopášné a smilné, což se odrazilo i u skutečně nadpřirozených tvorů, jako jsou satyrové, nebo čerti. Byl by to jen pouhý opis či konstatování, nevhodné pro toto čtení, kdyby díky tomuto povahovému rysu nedošlo k zajímavým změnám ve fyziologii zmíněného tvora.

Krev středověkého kozla byla tak horká, že dokázala rozpustit i diamant.

 

O lasičkách se toho vypráví hodně, v anglosaských zemích jsou ekvivalentem naší vychytralé lišky. Lasičky dávných bestiářových časů pak byly z biologického hlediska zajímavé především zvláštním způsobem páření a porodu, a také dokonalou volbou pohlaví mláďat. K páření nepoužívaly přírodou připravené orgány, ale tlamičky a k příchodu lasiščete na svět pak uši. Pravé pro samečky, levé pro holčičky.

Z hlediska bezpečnostního patřily ke zvířátkům velmi důležitým, neboť jako jediné na světě dokážou zlikvidovat baziliška.

 

Hyeny mají špatnou pověst od nepaměti až dodnes. Nezaslouženou, protože jde za prvé o zvířata, která se chovají tak, jak musí a ne z důvodů, jaké jim přisuzujeme my, a za druhé, co si budeme namlouvat, vzhled je důležitý a když ony jsou tááák ošklivé... Takže tu máme odporné mrchožrouty a zloděje dětí a kořisti mocných a krásných lvů (za které loví především lvice). Vynecháme-li fakt, že nejznámější hyena skvrnitá je především lovec a mršinou, stejně jako ostatní šelmy, nepohrdne z toho prostého důvodu, že je zadarmo, a že vzhled je v první i poslední řadě záležitostí účelovou (a to včetně lidské estetiky, která je vlastně jen součástí účelového plánu na zaujmutí pozornosti opačného pohlaví), pak před námi stojí docela obyčejná – i když zajímavá – šelma. Když se necháme ovlivnit předsudky, prosím, nechť je libo.

Středověké hyeny ovšem mívaly i jiné vlastnosti, než přisuzujeme těm dnešním. Uměly měnit pohlaví dle libosti – to je kupodivu jen špatně interpretované dobré pozorování, příslušné vnější orgány jsou totiž u obou pohlaví podobné. Co především – v žaludku mláďat a v očích dospělců se nacházel kámen, který po vložení pod jazyk umožňoval člověku předvídat budoucnost. Špatnou zprávou pro středověké majitele psů a středověké psy byl fakt, že pokud hafan prošel hyeniným stínem, přišel o hlas.

Posledním poznatkem z někdejšího života těchto šelem je pak informace o křížení: Hyeňák se lvicí plodí leokrokutu, monstrum s jeleníma nohama, lvím ocasem a hlavou jezevce.

29.1.2012

Rejstřík: Zvířata

El Sisimito

Velmi nebezpečný tvor, pohybující se v Belize a přilehlých končinách. Chlupatý, s chodidly obrácenými dozadu. Menšího vzrůstu, leč velké tělesné síly. Podobný gorile, jak upozorňují očití svědkové. Na rozdíl od tohoto zajímavého afrického lidoopa ovšem nezůstává na zeleninové dietě a kdykoliv je to možné, dopřeje si masa. Samozřejmě člověčího.

Nejlepší obranou před sisimitem je skok do nejbližšího vodního zdroje; H2O a psi jsou totiž jediné, čeho se bojí. Velmi nepříhodný je pohled do jeho očí, kdo se mu neubrání, do měsíce jistě zemře.

6.2.2012

Rejstřík: Jižní Amerika

Colo Colo

Kdepak, nejde o chilský fotbalový tým, ale o stejnojmennou obludu, která strašila (či straší) v představách tamních Mapučů. Přerostlá ještěrka s krátkýma nohama, opatřenýma ostrými drápy, občas vybavená i maličkými křidélky, určenými ke krátkým letům. Tu a tam ho popisují jako velkou (někdy opeřenou) myš s kohoutí hlavou, Evropana přitom napadne bazilišek, přičemž je jistá příbuznost mezi oběma druhy podložena i faktem, že colocolo se rodí z vejce, vysezeného kohoutem.

Zdržuje se v temných zákoutích a jeho přítomnost prozrazuje zápach neidentifikovatelného původu, živí se pak slinami spících lidí, případně jejich životní silou. Dlouhým jazykem, jak občas Mapučové děsí tamní malé neposluchy, může také skrz nos oběti dosáhnout na mozek a krmit se jím.

6.2.2012

Rejstřík: Chile Pedagogická strašidla

Candileja

Aneb: jak se laxní přístup k výchově potomků nemusí vyplatit. Vědí o tom své v Kolumbii, kde jistá babička nedbala na jí svěřená vnoučata, neposkytla jim ty správné rady do života (a občasný výprask), takže se z nich v dospělosti stali zloději a vrazi. A z neschopné vychovatelky pak po smrti Candileja, prokletý duch, bloudící světem v plamenech.

6.2.2012

Rejstřík: Kolumbie Duchové

Goayr Heddagh

Nejoblíbenějšími zvířaty v pověstech jsou psi (většinou černí), krkavcovití ptáci, koně. Taky kočky, abych nezapomněl. Goyar Heddeagh je ovšem koza. Stejně jako mnoho jejích animálních příbuzných po celém světě, i ona děsí poutníky a nosí smůlu. Operuje na ostrově Man a přes její výrazný vzhled – světélkuje – se ji nikomu nepodařilo blíže prozkoumat, neboť při každém pokusu o interakci prchne.

12.2.2012

Rejstřík: Zvířata Man

Purr Mooar

Opět ostrov Man (věděli jste, že i když se nachází v Britském souostroví a vládne mu britská královna, nepatří ke Spojenému království?) a opět nadpřirozené zvíře. Pro změnu divoký kanec. Ne vždy duch v podobě prasete, ostrované mívali problémy i s běžnými Sus scrofa , než je vyhubili (aby je následně, po několika staletích na Britské ostrovy horko těžko vraceli). Reálné nebezpečí ovšem stojí u kolébky mnoha bubáků, a nemusí jít vždy o zubaté šelmy, či tři čtvrtě metrákový kus naštvaného vepřového. Příkladem budiž taková polednice, varující před pobytem na slunci v době jeho nejsilnější denní aktivity, či celá řada vodníků. Manští divočáci se statutu tvorů nadpřirozených přirozeně dobrali také, včetně několika jedinců, kteří se dobrali jisté osobní slávy. Jako ten, který řádil a strašil na místě, jemuž se říkávalo Cosh ny Hushtaghyn, a které se nachází na soutoku potoků, jež dávají vznik řece Sulby.

Vyjma zmíněného divočáka žil v těch končinách i místní Jack Obrobijce, postava k boji s přerostlými potížisty předurčená. Ten si se zlotřilým prasetem poradil, byl to ale boj opravdu vyrovnaný a Jack si z něho, díky jedovatým kančím klům, odnesl památku na celý život, chodil od té doby o berlích.

12.2.2012

Rejstřík: Zvířata Man

Aufhocker

Tak mu říkají Němci, zatímco lužičtí Srbové ho označili nám srozumitelným Bubák. Je to strašidlo víceméně obecné, považované za příslušníka skřítčí rodiny, případně jistou formu nemrtvého. Pracuje běžným stylem venkovních bubáků: skočí vyhlédnuté (či provokující) oběti za krk a každým krokem se stává těžším a těžším, až nebohého nočního chodce umoří. Odpomohou od něho modlitby, případně zvuk kostelních zvonů. Na to nezapomeňte, musíte-li v severním Německu courat po nocích. Vyhněte se v takovém případě raději obvyklým strašidláckým biotopům, jako jsou mosty, křižovatky, hřbitovy, břehy řek a jezer, či dějiště hrdelních zločinů. Také pozor na zvláštní psy, medvědy a divné ženské. Zvláště, když se vás chystají oslovit.

Jako stvoření víceméně zaměnitelné s okolními příbuznými se i Aufhockerovi dostalo nevlastních sourozenců, kupříkladu v podobě hildesheimského Huckupa, který také skákal lidem na záda, který si ale vybíral oběti z řad zlodějů. Včetně malých nenechavců, kteří lezou sousedům na jablka; jak dobře známo, stávala se pedagogika posledním útočištěm mnoha vymírajících nadpřirozených bytostí, protože při výchově budoucích dospělých je každá pomoc dobrá.

Aufhocker měl také několik bratranců poněkud vzdálenějších, jako je například Stüpp, na něhož přijde řada až za týden.

12.2.2012

Rejstřík: Německo Lužice

Stüpp

Vlkodlačí subspécie ze západního Porýní, vykazující jisté odchylky od běžného typu. Rád, podobně jako Aufhocker (nebo podobným způsobem pracující anglický Bullbegger), využívá schopností rychlého a náhlého růstu. Vyhlédnutou oběť začne otravovat jako malé hravé štěně, načež se zvětší a skočí jí na záda. Pak buď zaútočí přímo, po vlčím, nebo jen zůstane sedět a každým krokem je těžší a působí bolesti a migrény.

Číhával na křižovatkách a u hřbitovů, což vede etnografy k jistému podezření, že stüpp vyšel z kultu mrtvých, zatímco lid obecný to už dávno věděl. I když se postupem času historky o duši sebevraha přeměnily ve smlouvu s ďáblem. Za zrodem skutečného a konkrétního stüppa může stát i bedburgský vlkodlak Peter Stump, popravený v roce 1589 i se svou rodinou za čarodějnictví. Ve skutečnosti šlo o vzkaz katolíků: takhle dopadnou všichni protestanti. Víra v kožoměnce byla ovšem v kraji hojně rozšířená už od nepaměti, čímž ke vzniku nových druhů a poddruhů nebylo nikdy daleko. Ani k pozdějšímu využívání a zneužívání: vyjma zmíněného politického a náboženského případu existuje například i záznam o tom, že jisté kriminálně závadné osoby využívaly chlupatého převleku a přirozeného strachu před vlkodlaky k páchání trestné činnosti.

19.2.2012

Rejstřík: Německo

Böxenwolf

Další německý vlkodlak, pohybující se pro změnu nedaleko Hannoveru. Je to už tvor svému druhu věrný, jde o běžnou formu Dvojníka, v pověstech považovaný za člověka, který se umí převtělit do vlčí šelmy s nadpřirozenou silou. Dostane-li v téhle podobě za uši, zranění se pochopitelně objeví i na lidském těle, čímž lze vlkodlaka identifikovat a usvědčit. Jako třeba toho, který napadl dva muže, kráčející v noci od mlýna nedaleko Rintelnu. Nesli si odtud mouku a böxenwolf na ně zaútočil. (Ta věta dává smysl, uvidíte). Ukousl si však větší sousto, než já mohl zvládnout, tedy neukousl nic, protože chlapíci se – díky holi jednoho z nich – ubránili. Vlkodlak dostal po hřbetě a se staženým ocasem vyklidil bojiště. Nazítří po hrdinné bitvě s nadpřirozeným zjevením šli se její lidští účastníci pochlubit třetímu. Respektive nenápadně se o čemsi přesvědčit, jejich soused byl totiž bohatší, než oni a oni netušili proč.

Teď ale ležel zle potlučený v posteli a naříkal. Záhada vlkodlaka i bohatství byla objasněna.

19.2.2012

Rejstřík: Německo Dvojníci

Lobisón

Vlkodlak argentinský. Pověsti kolem něj jsou až podivně povědomé: lobisónem se stává sedmý syn (sedmá dcera pak čarodějnicí, v obou případech musí jít o nepřerušenou řadu), koho lobisón kousne, stává se vlkodlakem... Bez komentáře. Nebo ano, něco přidám.

Vzhledem je každou páteční noc se transformující postižený vlkem s prasečí hlavou. A tradici odhazovaných či přímo zabíjených sedmých potomků zlikvidovali až na začátku dvacátého století argentinský prezident a vláda: označili prostě sedmé děti v jedné pohlavní řadě za dítě boží, hlava státu mu šla za kmotra a obdarovala zlatou medailí. A bylo po pověře.

19.2.2012

Rejstřík: Argentina

Bukwus (Bokwus)

Divoký lesní muž, který se stal jedním z podezřelých v kauze Bigfoot, je v původní kwakiutlské víře velkým ošklivým démonem, žijícím v lesích. Touží po společnosti a tak hlasem láká kolemjdoucí (a děti, však to znáte). Které podle některých nakonec stejně sežere. Podle jiných pramenů ne, protože vábí duše utopenců.

26.2.2012

Rejstřík: Severozápadní pobřeží

Joint-Eater

Zajímavá neviditelná potvůrka skotských pověstí. Sedává vedle jedlíka a dopřává si z jeho talíře. Spořádá samozřejmě ty chutné a kalorické kousky, takže člověk vstane od stolu hladový a neuspokojený. Aspoň nepřibere.

V Irsku říkají tomuhle skřítkovi Alp-Luachra a vědí, jak si od něho odpomoci. Je empiricky ověřeno, že když se postižený napere pořádně osoleným masem, nezapíjí a po jídle se s otevřenými ústy natáhne na břehu potoka, alp-luachra tu žízeň po nějakém čase nevydrží a vrhne se do proudu.

26.2.2012

Rejstřík: Skotsko Irsko

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist