Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část padesátá třetí

Sopdet

Sopdet

Pro staré Egypťany představovala hvězda Sirius nejdůležitější nebeské těleso – ačkoliv se, stejně jako jinde, snažili skládat největší hold Slunci, byla to právě nejjasnější hvězda noční oblohy, která se fakticky starala o jejich životy. Když se vyšplhala na červencovou noční oblohu, znamenalo to příchod životně důležitých záplav.

Sopdet pak byla ztělesněním tohoto důležitého nebeského světla. A v souvislosti s úrodným nilským bahnem, jež měla na svědomí, pak i bohyní plodnosti (v tomto případě opravdu jen půdy). Jejím druhem byl Sah, zosobnění souhvězdí Orion, a jejich potomkem (občas) planeta Venuše. Tedy další výrazné astronomické objekty.

 

Autorem obrázku je Jeff Dahl, licence CC-BY-SA-3.0, zdroj Wikipedie

18.3.2012

Rejstřík: Egypt Astronomie

Bloody Mary

Krvavá Mary není jen obyvatelkou světa dětí a béčkových filmů. Odněkud se do zmíněných vesmírů musela nastěhovat a zemí původu v takových případech bývá samozřejmě svět pověr dospělých lidí. Zabijácký duch, který působí převážně ve Spojených Státech a v Británii, není strašidlo nijak staré, má ale dobrý (tedy letitý) rodokmen, je potomkem starých známých duchů zrcadel, duchů, které není radno bez důvodu rušit. Prokletí, jejichž zlomení vyžadovalo bezpodmínečně přesné plnění pokynů, jinak pokus o vysvobození končil přinejmenším smrtí.

Bloody Mary je její nejznámější, ne však jediné jméno. Tady máte výpis jednoho z telefonních seznamů: Hell Mary, Mary Worth, Mary Worthington, Mary Whales, Mary Johnson, Mary Lou, Mary Jane, Sally, Kathy, Agnes, Black Agnes, Aggie. Plus mnohá další. Moderní folklór plynule navazuje na pověsti minulé (ano, i bezhlavý rytíř z vedlejší ulice býval kdysi třeskutě aktuální městskou legendou) takže i když se občas tvrdí, že existence Mary nemá žádnou spojitost se zmíněnými zrcadly a obětmi dávných násilných činů, ty kořeny jsou zřetelné.

Bývá duchem zavražděné, či nešťastnou náhodou zabité mladé dívky. Tu po autonehodě, tu utopené (hezky pravěká cesta k zaměstnání bubáka), její obraz v zrcadle každopádně následky smrti zohledňuje. Další variantou je vražedkyně, která zabila své vlastní dítě, nešťastná mladá maminka, která o dítě přišla ne vlastní vinou, případně slečna, za svého promarněného života příliš se zhlížející ve svém vlastním obraze v zrcadle.

Přivolat Bloody Mary nebývá složité. Stačí k tomu koupelna, zrcadlo a ochota třikrát zavolat její jméno. Občas – nejspíš poté, co se na trojí zavolání zvysoka... vykašlala - je třeba opakovat se víckrát. Chce hádat kolikrát? Nemusíte, to číslo je třináct. Kraj od kraje a čas od času se mění i přivolávací fráze. „Kathy, come out (Objev se, Kathy)“, „I believe in Mary Worth, (Věřím v tebe, Mary Worth)“ jsou ve své podstatě neutrální, zatímco „Bloody Mary! I killed your baby! (Krvavá Mary, zabila jsem tvé dítě)“ už si koleduje o malér. Ale ty přichází v každém případě.

Připomíná to jen nevinou dětskou hru na strach, jenže dětské hry jsou málokdy opravdu nevinné. Často jsou zkomolením a nepochopením světa dospělých a nebyli by to etnografové, kdyby neuměli jít do hloubky: podle některých vědců je pověst okolo Bloody Mary vlastně rituálem dívčího dospívání. Nebudu to rozebírat, jelikož ten svět je pro mně dokonalou terrou inkognitou. Jen poznamenám, že i přesto mi přijde vysvětlení Bloody Mary srozumitelnější, než astronomické základy pohádky o vlkovi a kůzlátkách.

18.3.2012

Rejstřík: Pedagogická strašidla

St. Louis Light

Straší na kolejích nedaleko kanadského St.Louis. Nebo v místech, kudy kdysi koleje vedly, jde totiž o přízračný vlak.

Jako moderní zjevení je náležitě odborně prozkoumáván a byl dokonce dvojicí nenechavých mladých šprtů odhalen jako hříčka světel vzdálených automobilů, ale věřte mi, pokud to není strašidelný vlak, tak aspoň po už neexistujících kolejích pobíhá už neexistující opilý brzdař, který v těch místech přišel nemetaforicky o hlavu. A teď jí s lucernou po nocích hledá.

18.3.2012

18.3.2012

Rejstřík: Věci Duchové Kanada

Pellonpekko

Důležité vegetační božstvo starých Finů a nových ctitelů pěnivého alkoholického nápoje. Pellonpekko byl totiž první, koho napadlo použít ječmene coby výchozí suroviny nejen k výrobě mouky a následných potravin, ale také k vaření piva. Jako bůh, odpovídající za růst a úrodu této obilniny, moc dobře věděl, jak ji nejlépe využít.

O kousek jižněji žijící Estonci pověřili tohoto boha dohledem nad úrodou a sklizní obilí jako takového, bez ohledu na druh (říkali mu ovšem krátce Pekko) a přes zimu schovávali v truhlách s obilím jeho voskové figurky, aby se příští rok urodilo. Den, v němž slavil svátek později připadl – kdo by to byl řekl – svatému Petrovi.

25.3.2012

Rejstřík: Finsko Estonsko Polní bytosti

Quinoa-Mama

Další specialista na obilí. V tomto případě nepravé, žádné překvapivé odhalení ale nečekejte. Quinoa, česky merlík, totiž patří mezi pseudoobiloviny z hlediska botanického, ne kulturního, a obyvatelům incké říše rozhodně záleželo víc na plném žaludku, než na prázdném hraní s krabičkami. Proto také, aby se úroda vydařila, ukrývali figurky Quinoa-Mamy, vyrobené z lístků merlíku, od sklizně až k prvnímu setí, kdy je obřadně spálili a pohřbili.

25.3.2012

Rejstřík: Andy Polní bytosti

Pět prokletých pánů

Když to nešlo jinak, musela místo soudní moci pozemské nastoupit justice nadpozemská. Boží soud a osud býval poslední instancí v případě jinak nepostižitelné vrchnosti. Jindy ovšem hrozil vztyčeným ukazovákem morality směrem opačným. Prokletí mívá dva převládající směry: buďto živí nedají pokoje mrtvému, nebo mrtvý nedá pokoje živým; první varianta časem doby (aspoň v Evropě) ustoupila do pozadí, v zemích Koruny české ovšem obsadila velkou část místních pověstí.

Předvedu několik běžných modelů. Není to nabídka celého katalogu, jen víceméně reprezentativní vzorek. A začnu v naší zemi běžnou sortou prokletých nedotknutelných.

  

Novoměstský (z Nového města na Moravě, abych byl přesný) hejtman Kotek je ukázkou oné zoufalé spravedlnosti, jež soudí až po smrti a která nechá dříve nepostižitelného člověka každý den po klekání vyjíždět v hořícím kočáru, taženém koňmi, jimž jde z tlamy oheň. Přízrak se po pouti temnými ulicemi o půlnoci vrací do zámku.

Obdobně dopadl vrchní Reider z Lanškrouna. I on za svého života děsil lidi a pokračoval v tom i po smrti – jenže na rozdíl od jiných potrestaných mocipánů, jejichž prokletí živé obecenstvo kvitovalo, Reiderův duch nečekaným zjevováním strašil. Takže bylo nutno zavolat odborníka, který ducha chytil do láhve a tu pak odnesl do Krkonoš, kde ji zatíženou kamením utopil v jezeře.

  

Milosrdný nebyl osud k husitskému šlechtici Jakoubkovi z Vřesovic, který dodnes bloudí se znamením kalicha na čele zříceninou hradu u Kostomlat pod Milešovkou. Prý za to, že při bitvě u Lipan stál na straně vítězů. Kterými byli také husité, mimochodem. A zmíněná bitva měla pouze ukončit mnoho let trvající válečný stav, aby se země mohla vzpamatovat. Pozdější propaganda udělala své.

  

Příběh chalupník Bernádka z Rohozné nedaleko Svitav je také dobře známý. I když je vlastně syntézou dvou známých scénářů, přičemž v hlavní roli toho druhého obvykle vystupují ženy. V prvním dějství je ovšem bohabojný človíček, poctivý a zbožný. Což Bernádek byl. Kromě těchto (dnes celkem vzácných vlastností) ovládal také jistý trik, který by se mi hodil také: když přišel v neděli z kostela a svlékl sváteční šaty, hodil je prostě na stěnu, kde zůstaly viset. Až do dne, kdy si chalupník všiml, že kostelním oknem civí dovnitř čert. A kdyby jen civěl, on si i zapisuje do notýsku farářovo kázání.

Bernádka ta scéna rozesmála. Což je situace velmi nebezpečná, pokud se folklóru a kostela týká. Však také po příchodu domů už trik s šatstvem nefungoval a oblek padl docela obyčejně na podlahu. Chalupníka to dožralo, buď byl na svůj um pyšný, nebo nerad uklízel. Možná obojí, každopádně zareagoval jako malé děcko – když za to může kostel, tak se budu rouhat. A udělal si boty z chleba.

Při prvním kroku v této nepohodlné obuvi ho podjela ohnivá svině, z níž už neslezl a jízdou straší po nocích.

  

Strašidlem se člověk mohl stát z nejrůznějších důvodů, nejen následkem provinění. Pro dnešek vynechám kategorii duchů nešťastných, většinou obětí násilných činů, nebo trpících za hříchy blízkého okolí, neboť jde většinou o ženy a dnešní povídání představuje pány. Je tu ale ještě kategorie nikterak obsáhlá, která zahrnuje duchy z povinnosti a pro povinnost; nejde ani tak o prokletí, jako spíš o službu.

A tak jako posledního uvedu pana rytíře Maxmiliána Františka  Boryně ze Lhoty, sídlem na Radnici nedaleko Rokycan. Podobně jako již zmíněný chalupník, byl i tento zámecký pán čestný a bohabojný. A slušný. A vydrželo mu to až do smrti. Tak kde je problém?

Vdova. Plným jménem Jana Maxmiliana, rozená z Věžníku, ať máme obvinění kompletní. Ta se po manželově odchodu ze světa dala do utrácení zděděného majetku, vynikala zvláště v pořádání bujarých večírků a plesů. Což záhy povolalo jejího nebožtíka muže zpět v podobě přízraku. Varování na tichých nočních zámeckých chodbách nestačilo a tak duch musel rozbít i jeden z maškarních plesů. Nábytek v troskách a nevhodně před termínem stržené masky ale Janu Maxmilianu nevyléčily, jen ji donutily zámek roku 1682 prodat.

1.4.2012

Rejstřík: Duchové České země

Dietrich von Hohenfels

Ať už šlechtic toho jména kdysi hrad Reichenstein přepadl, nebo naopak z něho na loupežné výpravy vyjížděl, v každém případě v tomto středověkém sídle působil coby bezhlavý duch.

Proč, o tom se vypráví hned několik příběhů, z toho jeden opravdu klasický. Ten vychází z předpokladu, že Rudolfu Habsburskému došla s loupeživými rytíři z Reichensteinu trpělivost a roku 1282 hrad dobyl a loupežníky pověsil. Tedy nechal pověsit. Až na hradního pána, který coby šlechtic měl přijít o hlavu. Dietrich von Hohenfels to přijal, nic jiného mu ostatně nezbývalo, prosil jen o život pro svých devět synů.  Rudolfovi se nechtělo pouštět otcem v oboru dobře vzdělané zločince, přesto v tom směru rozhodl. Tak trochu alibisticky: přenechal vše v rukou Božích.

Až Dietrichovi useknou hlavu, dá on, Rudolf, milost tolika jeho synům, kolem kolika rytířovo tělo projde.

Stojíme oběma nohama v... pověstech přece. Takže se nedivte hrůzostrašné scéně, která se před Rudolfovýma očima odehrála – Dietrichovo dekapitované tělo se nesvalilo podél špalku, ale opravdu vykročilo podél řady synů, minulo jednoho, druhého, třetího, čtvrtého... i devátého, než konečně padlo k zemi. Studený pot a horká krev polili všechny žijící zúčastněné. A Rudolf raději dodržel slovo a devět Dietrichových potomků nechal naživu.

15.4.2012

Rejstřík: Duchové Německo

Hödeken

Domácí pomocníček z Německa, z Hildesheimu. Jednoho takového skřítka, chodícího vždycky s kloboukem sraženým do očí, měl třeba i tamní biskup. Ačkoliv sloužil dobře, nebyla jeho přítomnost a služba – jak už to chodí – zrovna šťastná trefa. Vděčné předpovídání věcí budoucích, kontrola stráží i pomoc v kuchyni je jedna strana mince, vražda z afektu (a následné ukrytí těla v hrncích na plotně) druhá. A dřina, kterou musel biskup při vymítání neposlušného hospodáříčka postoupit, za to nejspíš nestála. Ale tak už to s modernějšími (tedy nepohanskými) dei domestici chodí: vždycky zaplatíte nepříjemně vysokou cenu, bez ohledu, zda jste to mysleli dobře nebo chtěli bezpracně zbohatnout.

Hildesheimští ale s Hödekinem (jiným jménem Hütchen) neměli jen zkušenosti se špatnými konci. Aspoň někteří.

Jednomu hlídal za nepřítomnosti manželku; odhánění (potencionálních) milenců vzal pěkně od podlahy, jenže ani odstrašení příkladem se nezdálo být účinné. Za mladou a přitažlivou paní se táhli další a další hejhulové a hödekin se nezastavil.

Ctnost vdané paní nakonec přece jen uchránil, ale promptně také manželovi po návratu sdělil, že příště bude raději hlídat všechna saská prasata, než jednu – jeho - ženskou. Načež zmizel, ale i tohle je vlastně klasické vyvrcholení střetů s plivníky a dalšími nepatřičnými nadpřirozenými tvory, varianta Podvedený čert.

15.4.2012

Rejstřík: Německo Hospodáříčci

Lob Lie-By-The-Fire

Velký, chlupatý a ocasem obdařený chlap, který za talířek mléka, servírovaný před krb, vykonává domácí práce na severu Anglie. Někdy se mu říká Lubber fiend, či Lurdane. Taky lubberkin, což je i jedna z verzí jména jeho irského bratrance leprikóna. Jsou obyvateli a potomky stejného kulturního okruhu, tak proč by ne.

Své příbuzné z jiných končin světa Lob trochu přerostl, domácí pomocníci bývají většinou podměreční, případně rovnou neviditelní, jinak se ovšem běžnému popisu a běžné pracovní smlouvě nevzdaluje. V některých verzích pověstí je synem čarodějnice a čerta, páru, který zplodil (nebo jiným způsobem přivedl na svět, viz tuzemský diblík) mnoho nadpřirozených tvorů, zvláště poté, co došly starověké zdroje.

15.4.2012

Rejstřík: Anglie Hospodáříčci

Ull

Ull

Skvělý lučištník Ull, zvaný též Velkolepý, byl synem zlatovlasé bohyně Sif. Nemanželským, Thór v tomto případě plnil pouze roli otce nevlastního. Sám si vzal za ženu Njordovu ex-manželku Skadi, s níž měl, jak bývá u mnoha božských párů nižšího postavení zvykem, nespočet dětí. Obryně a ztělesnění zimy prý s Ullem utekla nejen kvůli neshodám s prvním manželem, ale také pro sportovní schopnosti budoucího druhého.

Z Ulla by byl dobrý vícebojař: kromě perfektního ovládání luku uměl též dobře lyžovat i lovit. Přiložený obrázek ho mimochodem představuje na bruslích, což by mohlo zachovalým záznamům o tom, jak překračoval moře díky kouzelné kosti také odpovídalo; středověcí ilustrátoři ovšem propagovali zmíněné lyže. V každém případě si vypomáhal technikou, což svědčí o jisté inteligenci. Nejen proto, že lyžování prý – podle některých – vynalezl.

Ani střelba ani zimní sporty ale nepatřily k Ullovu hlavnímu zaměstnání, zdrojem božské obživy pro něho byl dohled na přísahami a jejich dodržováním, a také nad spravedlností. Existují jisté indicie, nasvědčující angažovanost v soubojích (případně v boji jako takovém a souboj je pak pouhý šum v překladu některých autorů) a v plodnosti, konkrétněji v zajištění bohaté sklizně.

 

Doprovodný obrázek je dílem Friedricha Wilhelma Heineho (1845-1921) [Public domain], via Wikimedia Commons

22.4.2012

Rejstřík: Skandinávie

Gef

Promlouvající promyka, poltergeist, případně podvod? Kdo ví. A i když už jsem to tak hezky (že jste si všimli té aliterace, že jo?) uvedl, přiznám hned na začátku, že v žádném případě odpověď nedostanete. Neměli je ani mnohem vzdělanější odborníci.

Gef je ukázkou záhadného stvoření současnosti, mixem duchovního i rádobyvědeckého přístupu, entitou ve své době zkoumanou a nevyzkoumanou.

Všechno vypuklo v září 1931, kdy se v rodině Irvingových, bydlící na farmě Doarlish Cashen na ostrově Man objevila prazvláštní zviřátko, komunikující se světem především přes dvanáctiletou Irvingovic dceru Voirrey, jak už poltergeisti obvykle činí. Nejprve nějaké to klepání a divné zvuky, tu a tam padající předměty z polic. Až začala potvůrka, do té doby popisovaná jako  „malá krysa s dlouhým huňatým ocasem“, mluvit. Čímž celá situace dostala korunu.

Zvířátko se představilo jako Gef a upozornilo na to, že není krysa, ale promyka. Že se narodila v roce 1852 v daleké Indii, že může být nebezpečné ho jen spatřit, natož se ho dotknout, protože by se člověk mohl proměnil v solný sloup. Voirrey se kupodivu nic nestalo, ani když Gefa vyfotografovala. Přesto nějaký čas pro jistotu přespávala s rodiči.

Studiu záhadných úkazů se věnovala i parapsychologická esa jako byl Nandor Fodor nebo Harry Price. Ani po předložení důkazů (včetně srsti) ale nedokázali odpovědět na otázku položenou v úvodu tohoto povídání.

Gef (někdy se mu říká Dalby Spook, to pro doplnění) po nějaké době zmizel. Slečna a paní Irvingovy v roce 1945 farmu prodaly, nový majitel se o rok později pochlubil, že Gefa zastřelil. Ale popis neodpovídal.

30.4.2012

Rejstřík: Man

Desmond Arthur

Poručík Desmond Arthur, v záhrobní kariéře nazývaný též Irish Apparition (Irovo zjevení) či Montrose Ghost (Montroský duch), se zjevoval na letecké základně R.A.F. Montrose ve Skotsku. Přesněji v okolí letecké základny Montrose.

Býval to irský sportovec, držitel několika motoristických cen, a později pilot. Letadla mu učarovala v roce 1912, brzy pak narukoval k armádě, právě do Montrose – to se stalo v roce 1913, kdy byla tato základna vybudována coby první výcvikové letiště Royal Flying Corps.

Dvacátého sedmého května 1913, měsíc po pilotově příchodu na základnu, se Arthurův B.E.2 zřítil z výšky sedmi set metrů. Bez zjevného důvodu. Nešlo o žádné nepovolené obraty, povětrnostní podmínky také nebyly nijak nebezpečné.

Pilot nepřežil.

Byla to první letecká katastrofa základny Montrose a jedna z prvních britského vojenského letectva. Její vyšetřování (jako vyšetřování každé letecké havárie) bylo důkladné a trvalo tři roky.

A navíc se na letišti začal zjevovat přízrak muže v letecké kukle, leteckých brýlích a v šále.

Letci a letecký personál, navzdory moderní technice, s níž přicházejí do styku, nejsou zrovna málo pověrčiví. Začaly se množit žádosti o přeložení.

Zpočátku nebylo zjevení s Desmondem Arthurem nijak spojováno, až o nějaký čas později letecký publicista C.G. Cray, jinak Arthurův přítel, začal tvrdit, že je to právě duch onoho mrtvého pilota a že dohlíží na správné vyšetření své nehody. A když pak byla roku 1916 uzavřena jako následek technických problémů a Desmondu Arthurovi tak vrácena čest, přízrak se skutečně ztratil.

Vlastně si vzal jen delší volno.

V roce 1940 se v pravěkém dvouplošníku B.E. 2 objevil před zkoprnělým zrakem pilota hlídkového hurricanu. O dva roky později se přízrak objevil týden před havárií, ne nepodobnou té Arthurově.

Operoval na základně až do jejího uzavření na začátku padesátých let minulého století, do duchového důchodu ale neodešel. Střihl si několik nadpřirozených letů kupříkladu v letech šedesátých a zatím poslední záznam o jeho existenci je z počátku dubna letošního roku.

30.4.2012

Rejstřík: Skotsko Duchové

Federici (Frederick Baker)

Melbournské divadlo Princess Theatre má, jako každá taková cti dbalá budova, hned několik duchů. Patrně nejznámějším je Federici, občanským jménem Frederick Baker, basbarytonista který roku 1886 zemřel během árie Mefista. Dlouhou dobu mu pak v divadle drželi místo na prvním balkoně, odkud sledoval představení. Byl-li jeho duch spatřen na svém místě během zkoušek, bylo to pro představení dobré znamení.

30.4.2012

Rejstřík: Austrálie Duchové

Grýla

Všude po světě žerou čarodějnice zlobivé děti. Island není výjimkou, v jeho kopcích žije obludná obryně Grýla, která odkud vyráží do údolí za potravou. Kdysi byla aktivní po celý rok, bez ohledu na počasí i kalendář, doba moderní ji přinutila soustředit se na období Vánoc. O strašení dětí v tomto čase se pak dělí s třinácti Vánočními chlapíky, jimž se ex-post stala matkou. (V osmnáctém století bylo mimochodem strašení Grýlou úředně zakázáno). Zmínění muži sklonku roku bývají považováni za   její děti – proč by ne, když její kolegyně z opačného konce Evropy, ruská Baba Jaga mohla porodit synáčka draka. Grýla ovšem mívala potomky už před adopcí třinácti vánočníků; její dcerou byla např. jistá Sóla. Různé příběhy jí také daly až tři manžely, ten poslední se prý jmenuje Leppalúði.

13.5.2012

Rejstřík: Skandinávie Pedagogická strašidla

Niägruisar

I na Faerských ostrovech mají užitečné skřítky. Tamní Niägruisar nejsou velkého vzrůstu, nosí červené čapky a štěstí.

13.5.2012

Rejstřík: Skandinávie

Chatan Temirije

Oheň byl od prvopočátku jeho využívání člověkem rozumným (i nerozumným) nepostradatelnou součástí existence. V rovině praktické upravoval potraviny do poživatelnější formy, měnil vlastnosti materiálů, chránil před chladem. V rovině duchovní se pak stal symbolem. Někdy záporným, většinou kladným. V případě ohně příslušného domácnosti pak nejen kladným, ale zároveň představujícím nejbližší spirituální moc. Ať už jste věřili v jakéhokoliv boha, teplo domova bylo vždycky blíž a přístupnější.

Sibiřští Jakuti toto místo obsadili duchem jménem Chatan Temirije. Podobně jako jiní členové této množiny kladných démonů, i on byl zároveň strážcem domu a jeho klidu. Představoval ho hořící oheň v ohništi, jeho atributy byly troud a křesadlo, tedy věci potřebné k zažehnutí. Jakuti mu dodnes přinášejí drobné oběti (doušek kumysu, jedno sousto) před jídlem, a spoléhají, že Chatan Temirije bude jedním z ochranných  duchů, kteří na ně budou dohlížet na cestách.

13.5.2012

Rejstřík: Element ohně Jakuti

Fsti Capcaki

Seminolský obr, chlupatý a smrdící jako zahnívající bahno. Je dobré se mu vyhnout, ani ne tak kvůli zápachu, ale hlavně proto, protože hrozně rád drtí. Především stromy; jenže když kmenu jednoho takového, který Fsti Capcaki (přezdívaný Dlouhý muž) sebou tahá coby kyj, představíte svou lebku, je očividné, který materiál soutěž pevnosti vyhraje.

20.5.2012

Rejstřík: Obři Severovýchod

Wagyl

O australských duhových hadech se tu kdysi už vyprávělo. Waugal je – ve své podstatě – také jedním z nich. Ona opatrná vsuvka naznačuje, že nebyl v Čase snění tou hlavní postavou. Ano, byl božským hadem, ale pouze plazem nižší třídy, které skutečný Duhový had pověřil dílčími stvořitelskými úkoly. Někteří demiurgové to tak dělají.

Waagal (Austrálci diktovali, etnografové zapisovali) byl podle Noongarů, žijících na jihozápadě Austrálie, autorem veškerých vodních toků v té oblasti, plus dalších geografických prvků v okolí dnešního Perthu. Hřbet Darling Scarp představuje Wagylovo tělo; jak se tak vlnil krajinou, nechal vzniknout kopcům a stržím. (Jeho trus v podobě hromádek kamenů dodnes domorodci uctívají). Zálivy a jezera pak ukazují místa, kde odpočíval. V jezeře Monger prý odpočívá dodnes.

20.5.2012

Rejstřík: Austrálie Stvořitelé

Geštu

S bohy i jejich božskými pomocníky to občas vezme nečekaný konec. Patříte ke klanu Nesmrtelných, hýčkáte si ego, a najednou bum bác, kariéra je v tahu a Vaše všemocnost putuje v lepším případě do exilu nebo za mříže. V tom horším jste odepsáni nenávratně. Třeba jako mezopotámský Geštu, který měl na starosti pro některé celkem nezajímavou oblast rozumu. Ten byl kolegy vyššího postavení použit při stvořitelské práci, kdy jeho krev posloužila coby ingredience při tvoření lidské rasy.

27.5.2012

Rejstřík: Mezopotámie

Nainuema

Stvořitel světa amazonských Witótů. Pracoval docela zajímavým způsobem: nejdřív si svět vymyslel, načež začal po své představě  dupat, až byla placatá. Ze slin pak stvořil faunu i flóru.

27.5.2012

Rejstřík: Brazílie Stvořitelé

Juan Machete

Původně to byl chudý venezuelský zemědělský dělník, který – jako mnoho ostatních chudých venezuelských zemědělských dělníků – snil o tom, že jednou bude bohatý a mocný. Nechtělo se mu jen snít a jal se své představy uskutečňovat, vybral si ovšem tu nejhorší možnou variantu – upsal svou duši ďáblu. Na rozdíl od běžných smluv, uzavíraných na dlouhá léta, případně vyžadující po dlouhých letech nespecifikovanou odměnu, měla Juanova smlouva  trvání ošetřeno vágním někdy si přijdu. A čert přišel už po šesti měsících, vzal si svou odměnu a nechal Juana Mačetu strašit po nocích. Zjevuje se lidem, chamtivým po jeho penězích a nabízí jim jednoduchou směnu. Ukrytý poklad za tři seky mačetou.

27.5.2012

Rejstřík: Duchové Venezuela

Laistrýgoni

Svět starověkého Středomoří byl plný různých národů. Od striktně humanoidních sousedů, podezřelých pouze směšným jazykem a divnými způsoby, až k trpaslíkům, obrům nebo monstrům.

Laistrýgoni patřili k obrům. Jejich království leželo, jak bylo v té době zvykem – někde na západě. Staří autoři z Řecka ho umisťovali na pobřeží Sicílie, staří autoři z Říma do Kampánie či Latia; ani jedni, ani druzí ale neinformovali o politické kartografii současné, nýbrž historické. Stát lidožravých (jak jinak, že?) obrů v čele s králem Antifatem se dostal do kontaktu s okolním světem pouze jedinkrát, a to, když k němu zabloudilo dvanáct Odysseových lodí. Cestovatelé od Tróje vyslali na břeh vyslance, Antifatés si je ale dal k obědu a jeho poddaní se postarali o zbytek nenadálých návštěvníků.

Unikla pouze loď samotného Odyssea.

3.6.2012

Rejstřík: Národy Řecko

Skamandros

Antropomorfické ztělesnění řeky Skamandros (dnešní Karamenderes), největšího vodního toku v Troádě (dnešní turecká provincie Çanakkale) se mimo jiné postaralo o první trójského krále Teukra, jemuž bylo otcem. Matkou nymfa Ídaia. Je tedy zřejmé, že v budoucím válečném konfiktu mezi Achájci a Trójany stál Skamandros neochvějně na straně obléhaných. Málem se mu také podařilo utopit Achillea, achájský hrdina měl štěstí, že na poslední chvíli zasáhl v jeho prospěch Héfaistos.

Řeka, jíž Skamandros představoval, měla podle Homéra dva prameny; tato informace posloužila o tisíciletí později Heinrichu Schliemannovi při úspěšném pátrání po zapomenutém trójské osídlení.

3.6.2012

Rejstřík: Voda Řecko

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist