Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá druhá

Héfaistos

Hefaistos a Athéna

Ani bohové to nemívají lehké, a jejich rodinné problémy by dobře uživily zástup terapeutů, o právnících nemluvě. Osudy a životní peripetie těch řeckých pak jsou dostatečně známy a popsány.

Héfaistovi se dostalo do vínku to, co o sobě mnoho známějších a důležitějších postav řecké mytologie tvrdit nemohlo: byl legitimním potomkem Nejvyššího boha a První dámy. Žádných výhod si ovšem neužil, dalo by se snad říct, že kdyby se narodil někde stranou matce, která by se jeho existenci snažila utajit, dopadl by lépe. Nebo kdyby se narodil do kultury, která tolik neadorovala vzhled.

Stejně, jako se stalo Pánovi, odnesl odchylku od ideálu i Héfaistos, kterého po narození matka Héra vyhodila z Olympu. Byl totiž od pohledu slabý. Co s ním?

Heféaistos sletěl až do vod Ókeanu, obtékajícího svět, tam ho našly Euronymé a Thetis, vzaly ho do své podmořské jeskyně a o novorozence se postaraly; obvykle se v takových případech nějaká náhradní rodina najde (respektive: když se nenajde, příběh končí).

Z malého zavržence vyrostl sice nehezký, zato velmi zručný muž, který se vyučil kovářství a mechanice, stal se v oboru skutečným mistrem – a pak, jak známe z mnoha knih i filmů – začal splácet dluhy. Čímž samozřejmě nemyslím studentské půjčky.

Vyrobil nádherný zlatý trůn, hodný nejvyšších bohů, a poslal ho na Olymp, coby dar své krkavčí matce. Ta skvostný kus hned vyzkoušela, jenže sotva usedla, uvnitř trůnu se spustila mechanismus, aktivující pouta, která Héru uvěznila. I přes veškeré snažení všech bohů se ji nepodařilo osvobodit, proto se nakonec museli s prosíkem obrátit na Héfaista. Což, mimochodem, nepomohlo také, musel nastoupit až Dionýsos, moře vína a monumentální, vpravdě božská opice, v níž opojený kovář své matce odpustil, uvolnil ji, a coby kompenzaci újmy z dětství přijal za manželku bohyni lásky Afrodítu. Nebo Charis, případně Aglaiu, první verze je ovšem populárnější. Nejen proto, protože ho překrásná manželka podváděla s Aréem, a božský kovář je přistihl in flagranti (přesněji chytil do pasti z nezničitelné sítě) a představil cizoložníky celému Olympu. Sám měl několik milenek a několik nemanželských dětí (pokud se pustíme do verze, v níž byla jeho manželkou Aglaia, pak šlo i o dědice legitimní. Daleko zajímavější, než potomci, jsou ovšem v tomto případě Mistrovy výtvory.

Dílnu měl na Olympu, který celý modernizoval; další si zařídil v sopce Moschylos na ostrově Lémnu. (Kovárna pod sicilskou Etnou náleží Vulkánovi, římskému Héfaistově protějšku). Tam se dostal, když ho při jednom rodinném konfliktu znovu vyhodili z Olympu; tentokrát to byl otec Zeus, kdo syna popadl za flígr a vykopl, protože Héfaistos se v dospělosti stavěl zásadně na matčinu stranu. (Právě tento pád má podle některých pramenů na svědomí zchromlé nohy, jak ovšem připomínají modernější vykladači, mohlo to všechno znamenat praktiku, jíž si starověcí lidé udržovali zručné kováře ve společenství – zmrzačili je, aby muži, znalí tajemství zpracování kovů nemohli utéct).

Zpět k započaté soupisce referenčních prací.

V první řadě vystavěl Héfaistos na Olympu zlaté a stříbrné a bronzové paláce. Ačkoliv se to nepřipomíná, byl božský kovář i vynikající stavitel. Vystavěl prý i čtvrtou (ze šesti známých) delfskou svatyni. Použil kov, který měl coby materiál v oblibě, a kdyby bronzovou stavbu se zlatými ptáky na střeše nepohltila země, nemuseli by v Delfách stavět pátou věštírnu (která byla kamenná a vyhořela).

Sestrojil trojnožky, vozidla s automatickým řízením, které dojedou bez ovládání z jeho dílny na boží zasedání. Těžko říct, zda si Héfaistos sám vyrobil měchy u výhní, které fungují na myšlenku, jisté je, že pokud jde o vlastní výbavu, dal dohromady několik robotických pomocnic ze zlata (jakkoliv je to pro daný účel nevhodný materiál) a ty mu v dílně pomáhají. Dovedou mluvit a jsou velmi šikovné. V mechanice.

Sestrojil i známější starověké roboty: Taloa a Pandóru; u ní změnil technologii a sestavil ji z hlíny a vody, namísto z kovů, jak byl zvyklý. A jiný Talós, taktéž zručný kovář, synovec dalšího schopného konstruktéra, Daidala, byl podle Pausania a dalších vykladačů Héfaistovým skutečným otcem, ale to jen na okraj, když tu to jméno padlo.

Hefaistos vyráběl též zbroj a zbraně. Jako válečný dodavatel byl nestranný a pracoval na té zakázce, kterou dostal, takže například vyrobil jak výbavu Achilleovu, tak Memnonovu. V Héfaistem vyrobené zlaté urně pak skončil i Achilleův popel. Podobu zbraně – oštěpu – má i prý jediný kovářův kus, určený pro lidský trh, který se dochoval: sikyonské žezlo.

Dalším známým dílem byla řehtačka nebo chrastítka, jejichž zvukem vyhnal Hérakles stymfalské ptáky z jejich hnízdišť, hrdina měl později k dispozici i štít od téhož dodavatele, jakož i stehenní zbroj (zbytek výbavy pocházel od Athény i jiných zdrojů), aby si to mohl vyřídit se zlotřilým Áreovým synem Kyknem.

Byl pověstný i svými šperky – jeden z nich, který Héra kdysi spatřila na Thetidě, ho mimochodem vrátil na Olymp. Další září na obloze coby souhvězdí Koruny – než se dočkalo svého zvěčnění, šlo o korunku ze zlata a červených indických drahokamů, původně patřící také Thetis, jíž ovšem v mezičase dal Dionýsos Ariadně.

 

Zbývá jen zodpovědět otázku zvídavějších: Co Héfaistos a další ze zručných nebešťanů, bohyně Athéna? Zápasili spolu? Doplňovali se?

V první řadě asistoval u jejího porodu, právě jeho totiž požádal Zeus, aby provedl trepanaci jeho lebky a přivedl tak Athénu na svět. V historce z období trojské války, kdy si od něho nechala vyrobit zbroj, naletěl Héfaistos na Poseidonův vtip a Athénu sexuálně obtěžoval; z neuskutečněného aktu se stejně narodil potomek, Erichthonios. Jinak byl ale jejich vztah vztahem dvou vynikajících vynálezců a odborníků.  Nekonkurovali si v chrámech; byť jich Athéna měla víc, Héfaistos na tom kupodivu taky nebyl špatně. Nejzachovalejší antický chrám, známý Théseion aténské Agory, je právě chrámem Héfaistovým. Podělili se i o výuku člověčenstva v metalurgii a řemeslech, aby tito nemuseli přežívat v lese a používat primitivní nástroje.

 

Doprovodný obrázek, ukazující Athénu, odmítající Héfaistovy návrhy (jak je zmíněno v textu) namaloval italský malíř Paris Bordone [Public domain], via Wikimedia Commons

15.9.2013


Vulcanus, vulgo Vulkán

Kmotr kopců, jimiž si Země nad lidskou rasou pohrdavě odplivuje roztavenou horninou, je apeninským ekvivalentem řeckého Héfaista. (Lehký úkrok k dnešním vulkánům, čili sopkám: zmíněná hornina, která se pod povrchem nazývá magma, se na vzduchu mění jakýmsi lingvistickým kouzlem na lávu; stále ovšem jde o tentýž materiál v tomtéž stavu, jen s jinou adresou.) Jací byli opravdoví původní bohové obyvatel dnešní Itálie, to lze jen těžko zjistit, ve většině případů se zachovaly jen slabé indicie a nezřetelné stopy. Nelze též pominout fakt, že původní osídlení Apeninského poloostrova bylo stejně rozmanité, jako východně od něho. Řekové ostatně do dnešní Itálie přišli jako kolonizátoři a s místními kmeny, které tu vedle sebe žily (a držely se každý své vlastní víry a kulturních tradic) si to obvyklým způsobem srovnali.

Abych nezapomněl... Co jsem to... aha, Vulkán.

Ačkoliv byl jeho příběh i atributy téměř pohlceny řeckým protějškem, přece jen určité odlišnosti, (které ovšem nemusí vycházet z původního kultu, aby bylo jasno) lze při porovnání obou nalézt.

Vulkánovým otcem nebyl úřadující předseda bohů Jupiter, ale bůh nebes Caelus, a jeho povoláním původně nebyla mechanika a metalurgie, ale starost o oheň samotný. Jako představitel důvěrně známé ničivé síly byl Vulkán obávaný a uctívaný; když pak přišlo na zpracování kovů, byla volba jasná. Ve své nové funkci dostal patron kovářů k ruce Kyklópy a přezdívku Malciber (Měkčitel, rozuměj kovů). Vztah k ohni se projevil i v nové, v podstatě naruby převrácené úloze: Vulcanus začal být uctíván i coby ochránce před požáry.

Také prožil, nebo alespoň přispěl k celou řadě historek, jež se původně odehrály na opačném břehu Jadranu, včetně manželství s bohyní krásy Venuší. Ubytoval se pod Etnou, případně na Liparských ostrovech, domově to známé sopky Stromboli.

Svátky, jichž mu bylo dopřáno v Římě, se slavily 23. srpna. Mezi obvyklé oběti patřily živé ryby, na Vulkánovu počest se po bitvách také pálily zbraně poražených.

22.9.2013


Sethlans

K Héfaistovi a Vulkánovi přidám třetího do party, tentokrát jde o boha etruského. Podobně jako oni, s nimiž samozřejmě splynul a dnes splývá téměř dokonale, příslušel ohni, kovářům a kovářství a ostatním technologiím.

Bývá poznat podle kladiva a kovářských kleští a podle pilea, kónické pokrývky hlavy. Vyobrazení, na nichž účinkuje, jsou ovšem dobře známá odjinud: trepanace Tiniovy (Diovy) hlavy kvůli Menrvině (Athénině) porodu, výroba trojského koně (v téhle verzi z bronzu), propouštění uvězněné Uni (Héry) z onoho šikovně upraveného trůnu.

22.9.2013


Kothar-wa-Khasis

Kanaánský bůh kovářů byl schopným technikem, vynálezcem, metalurgem, architektem, to už k božským představitelům tohoto oboru patří. Vyznal se ovšem i ve věštění a magii. Což – mimochodem – ke kovářům patřilo odjakživa také. Není to tak dávno, kdy na evropských vesnicích představoval Mistr černého řemesla nezpochybnitelnou autoritu nejen v oblastech zpracování kovů, ale i v oborech zdánlivě odlehlých, jako jsou jisté formy medicíny. (Trhal zuby.) Ale nejen to. Oheň a roztavený kov sebou ovšem odjakživa nesli určitou magii, podstatnou roli hrál i fakt, že znalost příslušných technologií se kdysi dávno za magii považovat dala a považovala.

Pro boha Baala vyrobil Kothar dvě zbraně, jejichž pomocí Baal porazil mořského boha Yama. Baalovi (šlo ovšem o původního, hodného Baala, ne jeho biblickou verzi) postavil též palác, přičemž mezi použitý materiál patřilo zlato, stříbro, cedrové dřevo a modrý polodrahokam, zvaný lapis lazuli.

22.9.2013


Ama-Tsu-Mara

Šintoistický bůh kovářů má v záznamech – samozřejmě kromě jiného – i jednu velmi důležitou zakázku. Spolupracoval na ní s kolegyní Iši-Kore-dome, a šlo o zrcadlo, jehož pomocí lákali bohové sluneční Amaterasu z úkrytu. Kromě této práce bývá ovšem většinou zmiňována jeho činnost na poli zbrojířském.

Amatsumara má jen jedno oko, podobně jako například nadpřirození kováři z druhého konce zeměkoule, Kyklópi. Nejde ovšem o kulturní provázanost, byť i k té mezi Japonskem a Středomořím došlo, nejen nebeští zpracovatelé kovů mívají často jediný zrakový orgán proto, protože o ten druhý přišli při úrazu v dílně. Nebo – aby o něho naopak nepřišli – si jedno oko kryjí páskou, což v případě prastarých ilustrací vede k nepochopení a špatným výkladům.

29.9.2013


Govannon

Kymrický (čili velšský, případně waleský, jak se vám zlíbí) nadpřirozený kovář. Syn bohyně Dony a bratr Gwydiona, Amaethona a Arianrhod, v jiných částech Walesu psaný Gofannon. Známý především tím, že zabil boha moří Dylana – omlouvá ho, že nevěděl, že ta mořská obluda je jeho synovec. Nebo neomlouvá?

Do velšských pověstí přišel Govannon nejspíš jako duchovní následovník a ozvěna galo-římského Gobanna, boha kovářství; jak vidno na první pohled, i jméno Gobannos má stejný základ i význam, jako Govannon, případně jejich irský protějšek Goibniu. Tím je starokeltský kmen slova pro kováře, gobban.

29.9.2013


Trí Dée Dána, aneb Goibniu, Luchtaine a Credne

Irští Tuatha Dé Danann měli také svého božského řemeslníka. Vlastně celou trojku, která se jim starala o výzbroj a výstroj pro války s fomory. Trí Dée Dána sestávala ze tří bratrů, kteří se vyznali nejen ve svých řemeslech.

Kovářem byl Goibhniu (psáno bez -h- ve starší irštině). Jeho otcem by měl být Tuireann, matkou jednoduchým laickým výkladem Dannu, odvozeným pak Brigit, (o kovářově rodičce nejsou přímé informace). Vyráběl meče, které vždy sekaly přesně. Také medovinu (nebo pivo) dodávající nezranitelnost.

Brigitin syn Luchtaine pracoval se dřevem, v oboru truhlářském. Pro zmíněnou válku vyrobil pro mořského boha Manannana mac Lira štít z ořechového dřeva, mimo to také sadu dřevěných (šachových) figurek pro Nuadova syna Tagda, od něhož putovaly k jeho vnukovi Finnovi.

Třetí mušketýr, Credne, (Creidhne novoirsky, rozhodně neplést s válečnicí Creidne) taktéž pracoval s kovy, na rozdíl od bratra kováře s kovy drahými: především s zlatem, neopovrhoval však ani bronzem či mosazí. V přípravách na válku s Fomory slíbil Lughovi, že se postará o nýty na štíty a jílce mečů.

Boj, který je zmiňován, je druhá bitva na Magh Tuireadh. V první bitvě na tomtéž místě byli jejich protivníky pro změnu Firbolgové; v tomto taktéž slavném boji přišel o ruku král Nuada, přičemž o její stříbrnou náhradu se postaral, spolu s božským lékařem Dianem Cechtem, také Credne.

29.9.2013


Black Aggie

Jeden Black Aggie je ke spatření na hřbitově Druid Ridge v marylandském Pikesvillu. Stával kdysi u pomníku generála Anguse a je z kamene. Coby socha je kopií alegorické postavy, lidově nazývané Zármutek z washingtonského hřbitova Rock Creek. A nijak se neprojevuje, ani tam tam, ani tady.

Ovšem jinde, na jiných místech posledního odpočinku, black aggie straší. Například na Chattanooga Memorial Park, jednom z největších hřbitovů v Tennessee, kde se v jeho roli objevuje duch muže, jemuž příbuzní nesplnili poslední přání a požadované architektonické prvky nechali vystavět raději v rodinném sídle, než na rodinné hrobce.  Jak známo z mnoha pověstí, takové věci se nedělají, neboť může dojít k nekontrolovatelnému strašení, k němuž také došlo.

Další black aggie se potuluje po nocích mezi náhrobky hřbitova Weaver v okrese Sullivan téhož státu.

6.10.2013


Aunt Hessey

Tetička Hessey straší v Ecclesville House v severoirské vesnici Fintona. Není to strašidlo nijak děsivé a nebezpečné. Vlastně ho nikdo nikdy nezahlédl, jen slyšel šustot jejích šatů. Je zaznamenáno, že nejméně jednou hrál neviditelný duch na piáno.

6.10.2013


Hugh

Duch jménem Hugh se potuluje irským hradem Kinnitty. (Dnes je v hradě docela hezký hotel).   Býval to mnich – nedaleko hradu stávalo augustiniánské opatství – a tak ho lze v téhle podobě spatřit. Prý v hodovní síni, ale vykouknout může i odjinud. Pokud to po Hughovi někdo chce, předpoví budoucnost. On i jeho působiště se dostali i do známého televizního pořadu Most Haunted. První díl páté sezóny.

6.10.2013


Hairy Hands

Děsivé zjevení, objevující se někdy od dvacátých let minulého století v britském Devonu, na silnici B3212, vedoucí do Princetownu. Právě v tamní známé věznici Dartmoor pracovala pravděpodobně první oběť Chlupatých rukou. Byl jím lékař, který se v roce 1921 zabil na motockylu. Když se na stejném místě vyboural další řidič, vyprávěl o chlupatých rukách, které ho sevřely a snažily se vytlačit ho z vozovky. Podobná svědectví o nezávislých končetinách, chytajících za volant či řídítka se začala množit. Působení Chlupatých rukou se přestalo omezovat na silnici, v roce 1924 se pokoušely vlézt do nedaleko zaparkovaného karavanu a vzbudily přitom polovinu jeho osazenstva. Pohotová novomanželka je pak modlitbou a svatým znamením zahnala.

6.10.2013


Huitzilopochtli

Huitzilopochtli

Aztécký Modrý kolibřík nalevo (jiným překladem Kolibřík jihu, i když je to v podstatě totéž, směr vlevo byl směr jižní) byl bohem Slunce a bohem války, dalo by se tedy polemizovat s jeho jménem malého něžného ptáčka, jak kolibříky vnímáme dnes. Tehdy ovšem představovali duše padlých bojovníků. Provázeli ho při každodenní pouti oblohou, v poledne, čili v nejvyšším místě trasy, je vystřídaly cihuateteje. To byli duchové mrtvých žen, zemřelých při porodu, což představovalo ekvivalent nejčestnější mužské smrti v bitvě.

Coby patron též dohlížel na hlavní město Tenochtitlán, ale nezasloužil se pouze o něj, právě Huitzilopochtli byl tím, kdo přivedl Aztéky do mexické kotliny. Vyšli z jeskyně v Aztlánu a vedeni čtveřicí kněžích putovali zemí; vedoucí výpravy, kteří v čele nesli Huitzilopochtliho modlu také naslouchali jejím tichým radám. Kromě jiného se měli pojmenovat jako Méxikové, za věrnost jim slíbil poklady a sílu porazit všechny protivníky. Což splnil. Méxikové – Aztékové, sice přišli do země jako poslední, dokázali si však podrobit celé širé okolí. A jak je vidět, i dát mu jméno. Vlastně nejen to, pokud znáte státní znak dnešního Mexika, pak vězte, že orel, sedící na kaktusu je Huitzilopochtliho orlem, kterého poslal jako znamení a který se posadil na opuncii, aby takto oznámil: Tady je místo, kde pouť končí, a tady si postavte město.

Postavili. A vybavili chrámy, zasvěcené jednak božskému průvodci Huitzilopochtlimu, jednak dárci života Tlálokovi, oba kulty se doplňovaly a nekonkurovaly si.

Kněží předkládali slunečnímu bohu květiny, kadidlo, na jeho sochu věšeli věnce... což byly jen doplňkové služby, protože hlavní a nejdůležitější obětinou byla lidská krev, pro níž vedli Aztékové celou řadu válek. Zajatců, jejich krve a srdcí (a masa, které prý dostával panovník a šlechta) nebylo nikdy dost.

Pokud jde o rodinu, pak se k Huitzilopochtlimu přidávají bratři Quetzalcoatl, Xipe Totec a Tezcatlipoca, šlo ovšem více o sourozence myšlenkové, než pokrevní.

Rodiče různí. Stvořitelé Omecíhuatla a Ometecuhtli, případně bohyně Coatlícue, která otěhotněla neznámo s kým pomocí opeřeného míčku, který se k ní snesl z nebe. V téhle verzi měl (byť nakrátko) několik skutečných starších sourozenců: Coyolxauhqui, Centzonhuitzahua a Centzonmimizcoa, které zlikvidoval dříve, než mohli matce ublížit. (viz příslušné povídání).

 

Doprovodný obrázek pochází z kodexu Telleriano-Remensis, vydaného v šestnáctém století. Via Wikimedia Commons, licence public domain

13.10.2013


Cihuacóatl

Hadí žena byla aztéckou bohyně země (přidělená světová strana západ). Měla několik podob, bývá ztotožňována jak s Huitzilopochtliho matkou Coactlícue, tak s Quetzalcoatlovou pomocnicí při tvoření současného lidstva, i vychovatelkou legendárního toltéckého krále Cea Ácatla Topiltzina Quetzalcóatla.

Aztékové si ji představovali většinou jako ženu středního věku, občas s tváří kostlivce. Protože se podílela na vytváření lidí, dohlížela i na porody. Tím dostala na starost i duchy žen, které při tomto aktu zemřely a staly se duchy jménem Cihuateteo.

Zemřít při porodu bylo mimochodem pro aztéckou ženu stejně uznávané jako pro aztéckého muže padnout v bitvě. Neexistovala honosnější a čestnější smrt. To ovšem nebránilo tomu, aby se jak o  Cihuacóatl, tak o Cihuateteo nevyprávělo, že po nocích straší u křižovatek a kradou děti; tahle pověst se později promítla do existence současné mexické Plačící ženy, La Llorony.

13.10.2013


Ixtab

Mayové ji znali jako bohyni sebevraždy. Na rozdíl od evropské tradice nešlo v případě ukončení života vlastním přičiněním a vůlí o hřích. Pokud se člověk oběsil, stanul naroveň válečníkům, padlým v boji, ženám, zemřelým při porodu a obětem při obřadech, jejichž duše  Ixtab doprovodila do ráje, kde odpočívají ve stínu Světového stromu.

13.10.2013


Chaak

Cenote je krasový jev, (tedy cosi vytvořené působením povrchové vody na rozpustný materiál, krátce řečeno jeskyně), přesněji závrt (úplně a hloupě laicky jeskyně, vzniklá propadnutím, se vstupem shora) a plný vody. Hezky – a schválně – jsem to začal motat. Srozumitelné definice zmíněných termínů najdete na Wikipedii, takže jedeme dál.

Cenote je domovem na Yucatánu, což prozrazuje, že ho nejspíš vymysleli staří Mayové. Taky že ano, a navíc ta místa osídlili bohem, jemuž dali jméno Chaak a pověřili jak dohledem nad cenotami, tak nad deštěm. Což byla funkce vážená a vážná, protože zemědělské kultury jsou na správném poměru propršených a sluncem prosvícených dnů silně závislé. A závrtové studny byly vážné a vážené, coby Chaakovo podzemní panství (sídlil i na nebesích). Kupříkladu slavná pyramida ve slavném městě Chichén Iztá byla podle moderních archeologických výzkumů vystavěna na základě přesných astronomických měření v průsečíku kříže, jehož hroty byly čtyři cenote: Posvátné cenote, cenote Holtún, Xtoloc a Kanjuyum.

Existuje mnoho Chaaků, každé zahřmění je jeden Chaak, v tu chvíli rozbíjející hliněné nádoby, v nichž shromažďuje v jeskyních vodu, aby ji v pravý čas vrátil na zem. Zatímco obsluha Chaaka v dobách mayské říše zahrnovala lidskou krev, v současnosti je obřad Cha Chaak mnohem dětem přístupnější; zahrnuje například potravinové oběti ve formě třinácti chlebů, pečených v listech vinné révy v jámě poblíž oltáře, a tortilly ze třinácti vrstev těsta. Také tykve s vodou z cenote a tykve s nápojem balché, vyráběného z kůry stromu Lonchocarpus violaceus (české jméno nemá), medu a vody.

Vše je pečlivě rozmístěno na oltáři, představujícím svět, za nímž stojí kříž, neboť současní Mayové jsou tak trochu zvláštními křesťany, kombinujícími novou víru se starými bohy. Samotné oslovení boha provádí místní hmem, mayský kouzelník. Někdy při něm malí chlapci vyluzují zvuky, podobné žabímu skřehotání.

Sošky mayských bohů a démonů, které u některých cenote můžete dnes najít, jsou ovšem toliko bilboardem, lákajícím turisty.

20.10.2013


Hunab Ku

Stvořitel světa yucatanských Mayů se jmenoval Hunab Ku a byl neviditelný, proto se nezachovaly žádné jeho obrázky. Byl tvůrcem světa a otcem Itzamná. Jeho postavení, jak se ho pokoušeli kněží vykládat, bylo jedinečné, jediné a nejvyšší, což ukazuje na pokus o přehodnocení víry a příklon k monoteismu. Který pro svou intelektuálskou abstrakci nevyšel.

20.10.2013


Tloque Nahuaque

V jednoho abstraktního Pána všeho, v podstatě monoteistické božstvo věřil a snažil se víru rozšířit aztécký vládce Texcoca Nezahualcóyotl. Tak trochu to připomíná egyptského Amenhotepa IV (později Achnatona) a jeho slunečního Atona, ale středoamerický panovník se nesnažil svou víru protlačit tak násilně, jako Achnaton. Ačkoliv v neviditelného Stvořitele bez zobrazení, podobného v podstatě mayskému Hunab Kuovi, věřil a prosazoval ho, nezapomínal přitom na klasická a zavedená božstva. Po jeho smrti malý kult živořil až zanikl.

20.10.2013


Tariácuri

V dnešním Mexiku nežili jen světoznámí Aztékové, Mayové či Tolkékové. Na tomto velkém území existovalo mnoho říší mnoha národů. Těmi méně známými byli například Taraskové, zapřisáhlí nepřítelé Aztéků a jeden ze zdrojů jejich obětí. Lidská krev se ovšem prolévala na oltářích obou náboženských systémů, včetně kanibalismu, oblékání se do kůží nepřátel a dalších prvků, jež se mi nechce vypisovat.

Zakladatelem taraské říše byl Tariácuri, který spojil národ, založil hlavní město a stát, a po smrti se stal bohem. Ne tak důležitým, aby dostával lidská srdce, měl na starosti vítr, vědění a blahobyt.

20.10.2013


Si a Ni

Stát Chimur, který se rozkládal na severu Peru, patřil k velmi důležitým politickým silám v Andách. V zápase o světovládu skončil na pěkném druhém místě a říše Inků vyhrála (než ji vyzvali Španělé).

Nejvyšším božstvem Chimú nebylo jako o sousedů Slunce, ale Měsíc, zvaný Si. Byl silnější, než Slunce, protože byl k vidění jak v noci, tak ve dne, zatímco denní nebeské těleso ne. Lidé Chimú  také zjistili, že s ním nějak souvisí příliv a odliv, i období dešťů. Čímž bylo rozhodnuto. Měsíc ovládl vše, od kalendáře (a s ním spojenou plodnost) přes počasí, až po ochranu majetku a práva. To proto, protože v noci vidí a odhaluje zloděje.

K důležitým bohům v životě Chimú patřil také Ni, bůh moře (představovaného Tichým oceánem), jemuž se dostávalo obětin v podobě kukuřičné mouky i jiných věcí. Uctívání mělo odvrátit sucho a přinést hojné úlovky rybářům.

27.10.2013


Boiuna

V jistých ohledech střízlivější evropští cestovatelé ji identifikovali jako anakondu (o jejíchž rozměrech ovšem začali okamžitě pochybovat a šířit legendy nové), pro amazonské Indiány je ovšem Boiuna nebezpečnou bohyní, která na sebe hadí podobu toliko bere. Coby hadice pak sežere na co přijde. A pohledem jejích blyštivých očí může žena otěhotnět. Při výletech do Brazílie pozor, dámy. Tohle by vám pak nikdo neuvěřil.

27.10.2013


Borarové

Amazonským pralesem se pohybuje spousta zvláštní tvorů i netvorů. Borarové – aspoň podle příslušníků kmene Tukanů – patří k těm zajímavějším. Také nebezpečnějším.

Vysocí, chlupatí, obdaření velkým přirozením, bez kloubů v kolenech, s chodidly obrácenými, jako naše divoženky. Nebo středoamerický, v Belize se vyskytující lidožravec El Sisimito. Člověkofágní jsou i Borarové a  když je spatříte s motykou v ruce, pátrají po obědě.

Dalším identifikačním znakem těchto lesních démonů, jsou uši ohnuté vpřed a kvůli chybějícím kolenům patetické pokusy postavit se zpět na nohy, když upadnou.

27.10.2013


Uaica

Jeho předek Sinaa měl jaguáří podobu plus další pár očí vzadu na hlavě. Uaica byl člověk, přesněji Indián kmene Jurunů od řeky Xingu, zpětné zrakové orgány měl ovšem také.

S jaguářím předkem komunikoval ve spánku a protože zastával funkci kmenového kouzelníka, zjišťoval si od Stvořitele především informace a rady jak jurunskou existenci vylepšit. Kromě léčení (mnohdy pouhým dotekem) měl připraveny i návody, jimiž chtěl Sinaa jeho prostřednictvím život svého lidu vylepšit. Když se ho ale pokusil zabít milenec jeho ženy (kterou mu soukmenovci mimochodem vnutili), zmizel raději pod zemí, v díře, kterou prorazil zabijákův kyj. Nabídl Jurunům, ať jdou s ním, ale Indiáni se pod zem báli, takže šaman odešel sám a už ho nikdy nikdo nespatřil.

27.10.2013


Anchunga

Brazilští Tapirapé měli také pověstného šamana. Jmenoval se Waré a pověsti o něm vyprávějí, jak zbavil životní prostor Tapirapé celé řady lesních démonů. Anchunga byli jedni z nich, anchunga je ale také termín, označující zvířecí duši. V maskách anchunga tančí tanečníci v při svátku nadpřirozených tvorů; jak bylo zaznamenáno, někteří účastníci se pak opravdu domnívají, že pod maskami nejsou jejich druzi, nýbrž skuteční duchové.

27.10.2013


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist