Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá čtvrtá

Freyja

Penrose: Freyja a nádrdelník

Patří sice k prominentním obyvatelům Ásgardu, ale není Ás. Freya, stejně jako její bratr Freyr i jejich otec Njörd jsou Vanové, příslušníci té druhé skupiny skandinávských bohů. K Ódinovi a jeho partě se dostali coby rukojmí po dlouhotrvající válce mezi oběma skupinami; Ásové poslali do Vanaheimu Honiho a Mímu, Vanové na druhou stranu Njörda a jeho syna. Oběma rukojmím se dostalo vysokých poct a funkcí – Vanové se u Ódina stali obětními knězi. Když k nim později přibyla Freya, dostalo se jí stejných poct. Ona pak byla ta, kdo první učil Ásy jistá mocná a nebezpečná kouzla. Tolik spis, zvaný Heimskringla. V ní je – mimo jiné – také zmiňováno, že matkou obou F byla Njördova sestra, což bylo u Vanirů dovoleno, zatímco u Ásů ne. Na to naráží (v Eddě) Loki, když se s Njördem hádá. O několik veršů dále se do sporu vloží Freyja, která vzápětí taky schytá své: vyspala se prý s každým z přítomných i nepřítomných Ásů i álfů.

Čímž se konečně dostáváme k Freyje jako takové.

 

Jejím manželem byl Óðr (Odr), bůh, který se doma zdržoval jen výjimečně (přesto zplodil dceru Hnoss a možná ještě i Gersemi). Opuštěná manželka ho na jeho výpravách sledovávala v různých převlecích (a pod různými jmény, jako byla například Gefn, Hörn, Mardöll, nebo Vanadís); když smutkem po něm plakala, měnily se její slzy ve zlato. A protože brečela hodně, hovořívalo se o vodopádu zlata. Vztah k manželovi jí ovšem nebránil v dlouhodobém milostném vztahu se samotným Ódinem.

Vanové byli obecně považováni za božstva plodnosti, byla tedy i Freyja bohyní, spojovanou s fertilitou, láskou, krásou, zmíněným zlatem i dříve zmíněným čarodějnictvím. Pokud jde o také připomenutou hádku s Lokim, zdá se pak poněkud zvláštní, že ji coby bohyni lásky nařčení z promiskuity rozčiluje, ale budiž. Možná by to od někoho jiného, než od Lokiho vyznělo jinak. (Podobně pokrytecky se mimochodem zachovala i v případě krádeže Thórova kladiva a jeho následného získání zpět, jak je uvedeno ve vyprávění o Thrymrovi).

Pokud jde o kouzla a čarodějnictví, právě skrze Freyju byly tyto znalosti vloženy do rukou (či spíše hlav) ženské části populace, neboť jde o umění nečestné, takže muži se jím odmítají zabývat. To zaznamenal Snorri Sturluson, neopomněl ovšem dodat, že sám Ódin kouzla zná, ovládá a případně též využívá.

Dopravním prostředkem krásné bohyně byl vůz, tažený dvěma kočkami, případně bojový vepř Hildisvíni. Vlastnila pověstný plášť ze sokolích pírek a v podobě sokola se někdy prolétávala, stejně jako (prý) se občas převtělila do kozy.

Podle novějších výzkumů a teorií mohla být Freyja i součástí skladování mrtvých válečníků za účelem Posledního boje. U bohyně, zodpovědné za vegetační cyklus není ostatně spojení se smrtí nic nezvyklého, právě naopak. V severském mýtickém vesmíru pak – prý, (tuhle podmínku mějte stále na mysli, nic není potvrzeno) – dostávala z odvážných mrtvol ty, které padly v boji kvůli ženám. Podle Britt-Mari Näsströmové pak odváděla polovinu padlých v každé bitvě, do níž na hřbetě svého kance vyjela.

Jak to bylo doopravdy, to už je prakticky nezjistitelné. Stejně nejisté je kupodivu i pojmenování pátku. Podobně jako románské národy vzpomínají v názvu tohoto dne římskou bohyni lásky Venuši, tak i germánskými jazyky hovořící Evropané vzali svou bohyni téhož a umístili ji do stejného dne. To je přece dobře známo, ne? Ano, je. Až na drobný fakt, že pátek byl/mohl být pojmenován také po Frigg, Ódinově manželce. Neděli si tím ale kazit nebudeme.

 

Ani po přijetí křesťanství se Freyja neztratila. Nečekala ji sice oficiální kariéra, jako kupříkladu irskou Brigit, ale jejího vlivu na úrodu se Seveřané odmítali vzdát a přenesli ho aspoň do folklóru. Dostalo se jí i dalších funkcí, v jihošvédském Smålandu má na svědomí blesky v noční bouři, kterých se ale není třeba bát, neboť „Freyja, milé dítě, není jako ten Thor, co zabíjí lidi. Je milá a hodná, a tohle byly jen jiskry od pazourku a ocílky, jak tam nahoře rozdělává oheň.“ Takhle nějak to slýchával coby dítě při svém pobytu na venkově budoucí spisovatel Johan Alfred Göth. Jinde přichází o Vánocích a setřásá jablka ze stromů v rituálu budoucí sklizně.

 

Penroseův obrázek Freyja a náhrdelník: By Brianbarrtt at en.wikipedia [Public domain], from Wikimedia Commons

5.1.2014


Freyr

Bratr skandinávské bohyně lásky Freyje, syn Njördův, příslušník  národa Vanů žijící v Ásgardu. Bůh slunce a deště a prospěšného počasí, patron plodnosti, mírumilovný, leč mocný válečník. Pán nad elfy (tedy nad skupinou staroseverských bytostí, které si dnes s elfy ztotožňujeme).

K Ódinově partě se dostal spolu se svým otcem coby vznešené a vážené rukojmí, které si obě znesvářené skupiny vyměnily poté, co válka nebrala konce ani na body. Jako vysoce postavenému bohovi se mu i u někdejších protivníků dostalo poct a značných funkcí, k tomu celá výměna ostatně byla, ačkoliv Ásové, jak měli ve zvyku, podváděli.

Freyovou partnerkou byla překrásná obryně Gerd, k níž přišel – podle básně Skírnismál – v příběhu jak lyrickém, tak přísně mýtickém.

Jednou za Ódinovy nepřítomnosti si Frey sedl na jeho trůn, odkud lze přehlédnout celé světy. Podíval se na sever, kde se nachází země obrů zvaná Jötunheim. A uviděl nádhernou dívku a okamžitě se zamiloval. Platonicky a nešťastně, protože tihle obři patřili k největším nepřátelům Ásů. Synovo zoufalství neušlo Njordovi, který se spojil s Freyrovým služebníkem Skírnirem a začal vyzvídat. Věrný podřízený sice nic bližšího nevěděl, ale slíbil, že okolnosti tajuplného božího splínu vyzkoumá. Což znamenalo, že šel a prostě se svého pána zeptal.

Freyr, který se nejspíš potřeboval vypovídat, jak už to v podobných případech chodí, se Skírnirovi nejen svěřil, ale když už bylo tajemství venku, rovnou vyslal svého služebníka do Jötunheimu na námluvy. Na cestu mu dal svůj meč, což byla zbraň, která dokázala bojovat sama od sebe – a jediný, kdo věděl, tušil, nebo jen zlomyslně odhadoval důsledek tohoto činu byl Loki. Čímž předbíháme, Skírnir ještě do světa obrů nedorazil.

Už je tu a už otravuje Gerdu příslibem zlatých jablek a zlatého prstenu, který sám sebe každou noc naklonuje. Bez úspěchu, obryně je značně zámožná. Vyslanec lásky tedy začíná vyhrožovat, což je jazyk, jemuž Gerd porozumí. Slíbí, že se Freyovi za devět dní oddá, Skírnir to uhání pošeptat do zamilovaného ucha a Freyr začne naříkat, že to tak dlouho nevydrží. Ale dočká se, ačkoliv bude mít problémy se vstupem do Ásgardu, pro Ódinovy vlky byla jötunn Gerd zprvu nepřijatelná.

Dočká se taky – moment, ještě trochu teorie.

Právě jste se v ošklivé zkratce seznámili s klasickým mytologickým příběhem, podobným například domácí pověsti o Přemyslu Oráči, která – byť vzdáleně a dnes krypticky odráží stejnou praktiku –  bůh plodnosti je spojen se Zemí. Bývalo zvykem v těch pradávných pohanských dobách, že posvátný král souložil (třeba v první vyorané brázdě) s kněžkou, zasvěcenou Velké bohyni, bohyni plodnosti, bohyni země, nebo jejich ekvivalentu. aby zajistili v nadcházejícím roce úrodu. Jméno obryně Gerdy má stejný základ jako starogermánský výraz pro (vymezené) pole. Sturluson v Eddě také vypráví o Freyrovi jako o legendárním králi Švédů, který velice rozmnožil bohatství státu a po jehož smrti lidé uvěřili, že dokud bude královo tělo existovat v mohyle, kam ho předtím ukryli a nebude spáleno, bohatství a plodnost země bude dál vzrůstat.

Freyr se v  historii milované dívky tedy dočkal, pro příhody další to ale mělo mnohem fatálnější následky, totiž jeho smrt v Poslední bitvě, v níž ho zabil ohnivý obr Surtr, protože se Freyr dávno předtím vzdal svého dokonalého meče.

Tato zbraň ovšem nebyla jediným atributem a skvělým majetkem boha, známého falickými symboly. Patrně díky otci, jenž předsedal resortu moří, měl Freyr dokonalou loď, na níž se jednak vešli všichni obyvatelé Ásgardu včetně zbraní a zbroje, jednak dokázala plout určeným směrem a navíc se prázdná dala zabalit do šátku a strčit do kapsy. Stejně jako jeho sestra i jiní severští bohové měl svého kance. Pojmenovali ho Gullinbursti; jeho štětiny zářily tak jasným svitem, že dokázaly prosvětlit jakoukoliv temnotu.

Jak už bylo poznamenáno, stál Freyr v linii, z níž vzešli pozdější  mýtičtí první švédští králové. V téhle funkci známý též jako Yngvi nastoupil jako třetí po Njördovi, který následoval Ódina. Freyrův syn Fjölnir pak měl vládnout ve stejné době, kdy na druhém konci Evropy panoval první císař Římské říše Augustus. Za jeho vlády byla země bohatá a plodná, tento um nejspíš zdědil po otci. Utopil se v medovině při návštěvě svého stejně mýtického královského souseda v Zealandu, a jeho nástupce, Freyrův vnuk a král Sveigðir, který měl za manželku jednu z Vanir, zase zmizel ve skále, do níž ho nalákal trpaslík, ale ti už sem nepatří. Aspoň ne dnes.

Možná příště.

12.1.2014


Kituta

Bývá k nalezení na vysokých stromech a na kopcích, jde ale o vodního ducha, vládce nad vodami. Vyprávěli si o něm angolští Bantuové, záznamů je ovšem velmi málo na nějakou serióznější definici. Navíc může jít i o bytost poněkud jiného charakteru.

Alice Wernerová vzpomíná příběh dvou bratrů v němž se termín kituta objevuje. Jednomu se zdál sen, že druhý byl zabit a že to má na svědomí Kalunga-ngombe, Pán podsvětí. Nalíčil tedy na zmíněnou nadpřirozenou entitu past, chytil ji a chtěl sprovodit ze světa, Kalunga ale dokázal rozhořčeného muže jménem Ngunza od útoku odradit a pozval do své říše, aby mu dokázal, že on mrtvé jen přijímá, a aby mu umožnil odvést si bratra, pokud tento bude chtít, zpět. Tento nechtěl, v podsvětí mu bylo lépe než na světě. Smutný Ngunza se vrátil k Pánovi podsvětí, dostal od něj náhradou semena kulturních plodin a vrátil se na zem. Až dotud to dává smysl, podsvětí a úroda k sobě patří, stejně jako jsou známé příběhy o vzniku užitečných rostlin proměnou z člověka či boha. Jenže potom Kalunga oznámí, že Ngunzu za osm dní navštíví, aniž zmíní proč, svůj slib splní, aniž bychom se opět dozvěděli jaký k tomu měl důvod, ale Ngunza už doma není. Odvážný muž, který dokázal chytit Pána podsvětí do pasti a chtěl ho zabít, před ním kupodivu utekl. Když pak Kalunga uprchlíka dožene, následuje krátký dialog, v němž Ngunza řekne: „Nemůžeš mě zabít, neudělal jsem nic zlého a ty sám jsi mi dokázal, že nezabíjíš.“

Odpovědí mu je vržená Kalungova sekera.

Ngunza se ale letící zbrani vyhnul a zachránil před smrtí tím, že se proměnil v kitutu.

Ten příběh samozřejmě v původním podáním měl svou zápletku, spočívající nejspíš v tom, že Ngunza při návštěvě podsvětí, respektive po jeho návratu nesplnil některé požadavky. Ani termín kituta není na tomto místě vysvětlen, a tak se dnes můžeme jen domýšlet, jak to všechno bylo doopravdy.

19.1.2014


Jakšíní

Svůdné a svádějící obyvatelky indických lesů. Ženská varianta jakšů nebývá vždy považována za stvoření následováníhodné a následované, v jižní Indii dokonce jakšíní pijí mužům krev. Doslova. Rády svádějí lesní poustevníky libovolného vyznání. Coby bytosti nadpřirozené se mohou proměňovat, ve své podstatě ale vypadají jako krásné ženy.

19.1.2014


Geštinanna

Sumerská bohyně, umělkyně, věnující se zpěvu, básním a výkladu snů. Říkali jí Nebeská vinná réva a odváděla svou každodenní božskou práci bez problémů a dramatických dobrodružství, poctivě a dobře, protože se o ní mnoho nezachovalo. Jen v příbězích jiných.

Pokoušel se u ní ukrýt její bratr Dumuzi, který k ní uprchl proměněn v gazelu. Nevyšlo mu to. Našli ho, chytili a odvedli do podsvětí k Ereškingal, jíž si musel vzít za ženu. Geštinanniným manželem byl mimochodem podle některých pramenů bůh Ningišzida, syn této podsvětní bohyně a tedy pozdější Geštinanniny švagrové.

19.1.2014


Ningišzida

Božstvo podsvětní, světla na obzoru, léčitelské... Od doby, kdy to Sumerové zabalili, uplynuly čtyři tisíce ne zrovna pokojných let, takže se nelze divit některým dohadům či protichůdným informacím. Nedokážeme se dohodnout o historii mnohem méně vzdálené, natož pak o počátcích lidstva coby civilizace.

Ningišzidu uctívala celá Mezopotámie, byl ochráncem města Lagaše. Jeho symbolem byl caduceus, hůl opletená dvojicí hadů. A teď pozor: symbol lékařství, který dne známe skrze řeckou mytologii a latinská jména, Aeskulapova hůl má hada (ošklivě střízlivým výkladem červa vlasovce medinského, mytologickým je to užovka) jen jednoho, ve Středomoří patřil dvojhadí caduceus božskému hlasateli Hermovi. Náš Ningišzida je v některých pramenech uváděn jako posel Země, rozuměj posel jeho podsvětní matky Ereškingal. A pojďme vykládat: byl Ningišzida bůh lékařství, jenž s lehce pozměněnými atributy přešel na západ? Mnoho jeho mezopotámských božských kolegů tak učinilo. Nebo byl poslem bohyně, jenž s lehce pozměněnými atributy přešel na západ? Mnoho jeho mezopotámských božských kolegů tak učinilo. Máme tu ex-post vybudovanou hypotézu, založenou na nesprávném posouzení pradávných zobrazení, nebo informaci v potu tváře vykopanou z hlubin několika tisíciletého masívu? Obojí?

Já osobně nevím. Vyberte si sami.

19.1.2014


Asklépios

Asklépios a Hygiea

Ač boží syn, byl zpočátku obyčejný člověk. Při počtu a sexuální aktivitě středomořských bohů by byl nadpřirozený prostor brzy přeplněn, kdyby každý potomek byť i nejvyššího boha automaticky dědil božský status. Rozhodovalo tedy mnoho faktorů, co se s dítětem  člověko-božské mesaliance stalo. Syn otce ve slušném postavení Apollóna a lapithské ženy Korónidy neměl svou pozdější kariéru zpočátku nejen jistou, ale dokonce vůbec žádnou, byl totiž zastřelen ze zálohy bleskem, a tím to pro něho definitivně končilo.

Ale abych byl srozumitelnější.

Mladého Asklépia učili lékařským vědám jeho sluneční otec (protože matku ještě před porodem zabil a musel se tudíž ujmout kompletní výchovy) a Cheirón, vzdělaný a moudrý kentaur, mezi jehož žáky patřilo mnoho známých postav řecké mytologie. A vyučili ho dokonale: nebylo na světě lepšího lékaře. Asklépios byl tak dobrý, že dokázal vzkřísit i mrtvé.

Což se ukázalo jako problém. Byl totiž nejen dobrý, ale nejspíš i velmi rychlý, protože po nějakém čase vznesl bůh smrti Thanatos (případně podsvětní Hádés) formální stížnost k samotnému Diovi; nikdo na Zemi totiž neumíral a Thanatos byl bez práce. Zeus – jak jsem už oznámil – jednal promptně a dle svých zvyků přesnou střelbou energetickou zbraní. Nebyl soud unáhlený, beze smrti byl dříve nebo později hrozila Zemi katastrofa. Ačkoliv toho Zeus politicky využil a prohlásil, že tak učinil proto, aby si lidé nepřestali vážit bohů a jejich pomoci.

(Apollón v odpověď postřílel Kyklopy, musel si to odpracovat, ale to sem už nepatří.)

Schopný lékař po sobě zanechal několik potomků. Tři syny, z nichž dva, Macháon a Podaleiros byli taktéž velmi dobrými doktory. Třetí syn Telesforos, postižený dwarfismem, sice neléčil, ale asistoval u konečného potření choroby. On, stejně jako dcery Hygieia (jež byla dárkyní zdraví) a Panakeia (osvoboditelka od všech bolestí) a matka všech vyjmenovaných Epioné, praktická anestezioložka, už připomínají kohortu pomocníků, které bůh každé významnější oblasti ve starém Středomoří míval, ale podobný tým naleznete v každém zdravotnickém zařízení, takže Asklépios mohl docela být velmi moderním lékařským praktikem, moudře hledícím jednak na původ chorob, jednak na přenechání vybraných činností specialistům, kteří dohromady vytvoří účinnou skupinu.

O jeho božský status se postarali lidé. Myšleno samozřejmě v tom smyslu, že se odjakživa věřilo, že sice byl člověk, ale někoho takového tam nahoře prostě potřebujeme. Vox populi, vox dei (v tomto případě spíš vox pro deo). Na Olymp se takto dostal například Hérakles. Asklépios ale nejspíš skutečně kdysi žil, stejně jako – a tam je to potvrzené – kdysi žil i egyptský Imhotep, s nímž si Řekové Asklépia srovnali. Stavitel prvních pyramid se stal vynálezcem písma, patronem doktorů a ochráncem věd.

Zbožštěnému řeckému lékaři vyrostlo záhy několik dodnes známých chrámů (které bývaly zároveň i nemocnicemi), u toho nejslavnějšího v Epidauru se pak každé čtyři roky pořádaly atletické i divadelní hry. Divadlo, které k té druhé polovině sloužilo, slouží (pro provádění antických her) dodnes, stejně jako v Římě dodnes funguje nemocnice, která stála už za dob římské republiky na Tiberském ostrově v Římě. Chrám, jehož byla součástí, se časem proměnil v chrám svatého Bartoloměje.

O sochách nemluvím. Vyrobilo se jich nespočetně, stejně jako dalších uměleckých ztvárnění, a to nejen v boha věřícím starověku, protože nedostižitelný Asklépios se stal patronem své profese  a jej jím dodnes. Proto jsem si známý atribut, hůl obtočenou hadem, nechal na konec.

Minulý týden jsme ji odlišili od caducea, hole s dvěma hady, dnes se zaměříme na mytologicko-zoologický rozbor zbývajícího plaza.

Podle přízemního moderního výkladu nejde o žádného hada, ale o červa, známého česky jako vlasovec medinský. Naštěstí ne známého v Čechách. Patří do Afriky a parazituje v těle, přesněji v kůži, ta nemoc se jmenuje drakunkulóza a přenáší se vodou. Až metr dlouhého červa bývalo a je zvykem dostávat z postiženého namotáváním na klacík, je to procedura hodně dlouhá a hodně bolestivá. Také úspěšně prováděná pouze zkušenými praktiky, proto prý onen symbol dřívka a parazita, později raději považovaný za něco méně nechutného.

Za užovku.

Hada nejen neškodného (jedovaté užovky sice také existují, ale bezpečně mimo náš dosah na jiných kontinentech), ale hlavně užitečného. Užovky bývaly uctívány po celém světě, známy coby ekvivalent koček, za misku mléka likvidovaly domácí škůdce, přinášely štěstí, hlídaly a někdy rozdávaly poklady. Jsou k dispozici téměř po celém světě (s výjimkou Austrálie) a nebylo třeba se jich bát, neboť nemají jed a nejsou tak velké, aby dokázaly člověka spolknout nebo uškrtit.

Když v Římě kdysi propukla epidemie, dostavil se na místo Asklépios (na Apeninském poloostrově zvaný Aesculapius) v podobě hada, a neměl na zádech klikaté znamení obávané a osočované zmije, ale moudré a přívětivé užovky.

 

Reliéf, zobrazující Asklépia a jeho dceru Hygieiu By Prioryman (Own work) [CC-BY-SA-3.0 or GFDL], via Wikimedia Commons
je dnes k nalezení v Istambulském archeologickém muzeu

26.1.2014


Asklépiovy děti

Byly zmíněny minule, nicméně si zaslouží samostatnou kapitolku. Jak bylo řečeno, geniální lékař a později bůh Asklépios měl několik dětí. Všechny se vydaly na zdravotnickou dráhu svých rodičů, některým se pak dostalo i statusu nadpřirozeného.

První a nejznámější je Hygieia (Hygia latinsky, hygiena v současných jazycích), personifikace zdraví. Obvyklé zobrazení: dívka, dávající pít z misky hadovi. Had, obtáčející nádobu se díky tomu také stal jedním z medicínských symbolů, podobně jako je slavnější symbol jejího otce. Ve skutečnosti šlo v případě téhle slečny původně jen o přídomek Athény (Athena Hygieia), mnoho středomořských bohů mělo mnoho titulů, ať už oslavujících, nebo určujících oblast či obor konání. Teprve díky delfské věštírně a moru, který v pátém století před Kristem zasáhl Atény, se Hygieia stala nezávislou osobností. Nejdůležitější svatostánky měla v Epidauru, Pergamonu, Korintu a Kosu.

Římané měli kromě adoptované Řekyně také i vlastní bohyni zdraví Salus. A Valetudo (Hygieia v přestrojení), nebo Sironu, madam původně keltského původu.

Stejného – galatského, čili opět keltského původu se zdá být i Hygieiu někdy doprovázející bratr (ne podle všech pověstí) Telesforos, trpaslík s kuklou na hlavě. Napomáhal kompletnímu uzdravení a zotavení se po nemoci. Od všech nemocí osvobozovala jejich sestra Panakeia (Panacea, ať znáte i latinskou verzi). Ta vlastnila lektvar, který opravdu působil proti všem nemocem, její jméno se tak stalo označením univerzálních léků.

Následují další členky týmu, sestry, o nichž jsem se při vyprávění o otci Asklépiovi nezmínil. O Iásó, zodpovědné za zotavování po nemoci, víme, že měla svůj podíl na chrámu v Oropu, kde sdílela jednu část oltáře s Afrodítou, Panakeiou, Hygieiou a Athénou. Ještě méně toho vím o Akésó, bohyni léčebného procesu a další ze sester. A pokud jde o existenci Aglaie, údajně personifikaci dobré zdraví, mám dokonce pochyby. Aglaia je ovšem celkem známé jméno (a tou nejznámější je jedna z Charitek).

Málem bych zapomněl – už budeme končit, vydržte – na matku zmíněných slečen, Asklépiovu manželku Epioné, později instalovanou jako personifikaci Utišení bolesti. Ať byla původně snad jen asistentkou svého manžela a matkou zmíněných dětí, i jí se dostalo polobožského statutu. Bývala uctívána spolu s Asklépiem.

2.2.2014


Eďuget Bootur

Je zřejmé, že největší počet nadpřirozených ochránců pracoval pro  samotné lidi. Ať už se jimi stávali předci, či příslušníci prastarého národa, andělé, či smluvně zavázaní ďáblíci. Ochranu si ovšem zasluhovala i zvířata. Můžeme si jen odevzdaně povzdechnout, že poodkrytím propagandistického závoje narazíme na holou pravdu – činnost všech zipů, či tansů, či jim podobných stejně v závěru sloužila lidem.

Ochranní duchové lovné zvěře udržovali ekologickou rovnováhu (To slovo – ekologie – mimochodem většinou používám v jeho původním významu, ne jako politickou filozofii, v jakou se bohužel proměnilo), neboť pokud váš život opravdu neustále závisí jen na tom, co zastřelíte, či chytnete do pasti, pak se během generací podvědomě naučíte rozpoznávat zákonitosti, určující kvalitu a četnost populace lovného zvířete. Zamotáte to do rituálů, aby to mělo pečeť zákona, jež je třeba dodržovat, i když si vy sami myslíte, že je to hloupost, a máte vystaráno. Vlastní hloupost pak nedostatek jelenů, kachen, hlemýžďů či pstruhů nemůže způsobit, je přivázaná na pevném řetězu.

Dlouhý úvod následuje krátká stať – bývám v pokušení dlouze se rozepisovat v případě nemnoha informací, aby pouhá jedna věta nepůsobila na čtenáře poněkud stroze, ale teď už k věci.

Ve světě sibiřských Jakutů byl černý obr se zelenými vlasy a vousy Eďuget Bootur pastýřem ryb. Žije v řece Leně a Jakutové dobře vědí, že bez jeho zásluh by oni neměli co lovit (i když pro ně býval rybolov jen doplňkovým zdrojem bílkovin a materiálu, na rozdíl od lovu na souši a pastevectví). Proto mu děkovali a prosili ho, ať ochraňuje „stříbrná stáda“, čili rybstvo, mimo jiné dodavatele materiálu pro výrobu klihu, jímž Jakuti lepili dohromady součásti účinného skládaného luku ze losích parohů.

2.2.2014


Hittavainen

Božstev lovu spotřebovala lidská civilizace opravdu hodně, lovecká magie ostatně patří mezi první projevy kultury vůbec. Většinou mívali představitelé této profese širší záběr, někdy se zaměřovali na vybranou skupinu zvěře, a občas, ať už z důvodů nezastupitelnosti konkrétní kořisti, pro její výjimečné chování a zvyky, nebo prostě jen proto, protože to tak bylo odjakživa, pracovali pouze s jedním jediným druhem.

V Karélii například Hittavainen poskytoval služby lovcům zajíců.

2.2.2014


Matelda

V provincii Arezzo se nad vesnicí Poppi tyčí starý hrad rodu Guidi, snadno poznatelný podle dominantní věže. Té věži se říká Torre dei diavoli, Ďáblova věž. Nepůsobil tu ovšem přímo sám pekelník, ale dáma, která si s ním nijak nezadala.

Každá evropská země má nějakou krutou šlechtičnu, jejíž zacházení s poddanými překročilo meze a dostalo se až před soud. Nejpopulárnější, aspoň ve střední Evropě, je nejspíš Alžběta Bathoryová, ale i české země měly jeden takový exemplární případ, Kateřinu z Komárova, manželku karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan.

V Toskánsku je to krásná Matelda.

Zda týrala služebnictvo, to nevím, jisté ale je, že byla velmi – jak to slušně říct, kdyby sem přišly děti – sexuálně neukojená (vysvětlete si jim to sami) a spotřebovala značnou sumu milenců. Aby tento fakt udržela v tajnosti, chovala se jako samička kudlanky nábožné. Nebohému hmyzu tak velí příroda, Matelda jednala z vlastní vůle – každého muže po aktu (případně po večeři) zabila. Až přišlo ženám z Poppi a okolí divné, jak se počet vhodných partnerů záhadně snižuje, zakročily – výsledkem pak bylo zazdění Mateldy do zmíněné věže.

Čímž se vracíme na začátek vyprávění a k jeho smyslu.

Krásná Matelda totiž po smrti začala v hradě a jeho okolí strašit. A straší prý dodnes, stejně jako jiný přízrak hradu Poppi, zvuk boje, který lze zaslechnout na nádvoří, a který je přetrvávající vzpomínkou na kruté řeže, které se u hradu odehrály. O Mateldě se pak vypráví, že po nocích hledá další a další muže, tak pozor.

9.2.2014


Jacinto

Palacio de Lecumberri v Mexico City není žádný palác, ale někdejší vězení. Takové stavby mívají svá strašidla, zvláště, slouží-li po delší dobu. Lecumberri bylo v provozu sedmdesát šest let.

Jedním z posmrtně ubytovaných je duch muže ve vězeňském oděvu, jaký se nosil ve čtyřicátých letech minulého století. Podle většiny pozorovatelů říká buď: Amálie zase nepřišla, nebo se představuje: Jmenuji se Jacinto. Jednou prý ale duch muže, přezdívaného El venado (Jelen), který kdysi spáchal loupežnou vraždu na dámě, která si ho najala jako zedníka, ale přiznal více – stále čeká, až za ním přijde na návštěvu manželka. Jenže ona nepřišla a nepřijde, a nejen proto, protože už je po smrti. Už v době, kdy si odpykával trest ho totiž podváděla s přítelem.

9.2.2014


Miss Nottie, alias Charlotte

Nottingham Road je malá vesnice v Jihoafrické republice. Stojí v ní nejstarší hotel v Natalu. Byl založen v roce 1854 nedaleko nádraží, toto strategické místo představovalo přísun zákazníků z řad vojáků, projíždějících kolem. A Charlotte – někdy familiárně slečna Nottie – byla prý místní pokojská nebo barmanka, která se zamilovala do jednoho z nich. Když se pak dozvěděla, že její milý padl kdesi v buši v boji, skočila z balkonu. A stala se duchem. Nebo... nebo prý nepadl, ale prostě její lásku neopětoval. A nešťastná dívka skočila z balkonu. A stala se duchem. Nebo...

Pověsti jsou mrcha. Vypráví se také, že Charlotte nebyla ani pokojskou, ano barmankou, ale prostitutkou, která se navzdory své profesi zamilovala, její láska... zkombinujte si sami, použijte výše uvedené. Nejcyničtější verze pak tvrdí, že Charlotte byla prostitutka, která vypadla z okna, když se prala se zákazníkem, jenž se nechtěl stát platícím.

9.2.2014


Inabulele

Xhosové, jeden z bantuských národů, který dnes žije na jihu Afriky, si vypráví o monstru jménem Inabulele, velké obludě, která zhltla všechno na co přišla, najmě pak obyvatele jedné vesnice.

Hlavním hrdinou hlavního příběhu je Sikulume – stejný příběh si ovšem vypráví mnoho jiných afrických národů, jen obluda a její pokořitel se jmenují jinak. (Viz kupříkladu basutská dvojice Ditaolana – Kammapa).

Xhoská verze, jak už bylo řečeno, vypráví o místním Hloupém Honzovi – náčelníkovu synu, jehož vlastní otec považoval za slabomyslného; Sikulume byl ovšem, jak už to chodí, naopak velmi schopný, jen se tolik nevytahoval. Byl vyslán coby doplněk šesti vybraných mladíků, kteří měli chytit sedm krásných ptáků, jež se u jejich vesnice začali objevovat. Stejně jako v naší pohádce o Ptáku Ohniváku, i tady to byl ten nejpodceňovanější z pozorovatelů a později lovců, kdo slavil úspěch. Pouť za sedmi ptáky, které si náčelník objednal coby náhradu za sedm synů, kteří padli ve válce, byla protkána dramatickým setkáním s kanibaly i hodnou stařenkou a měla šťastně skončit doma. Jenže nekončila – doma nikdo nebyl, jen jediná stará žena, ukrytá v popelu. Odtud příběh pokračuje stejně jako u odkazovaných Basuthů, Sikulume vyrazil na břeh řek,y kde se Inabulele rozvalovala, nechal se dobrovolně zhltnout, propíchl svým oštěpem obludu zevnitř a jeho šest kumpánů zvenčí v označeném místě vysekalo v mrtvé obludě (vykrvácela) velký otvor, jimiž všichni zhltnutí, lidé i dobytek, mohli vyjít ven.

Z Inabuleniny kůže si pak nechal Sikulume vyrobit plášť. Pověřil tím svou sestru, která si kromě pláště ještě udělala z obludy sandály.

16.2.2014


Isiququmadevu

Jihoafrickou vodní obludu jménem Isiququmadevu objevili Zuluové v řece Ilulange, legendárním toku, který dnes v Africe nenaleznete. Byla to náčelníkova dcera Untombinde, která se se svými kamarádkami šla přes přísný zákaz koupat do Ilulange. Zápověď to byla logická, dobře se vědělo, že co tahle řeka schvátí, víckrát nenavrátí, ale neexistuje generace potomků (včetně vaší, mé, vašich i mých rodičů i vašich i mých dětí) která by empirickými pokusy nezjišťovala, co je na těch povídačkách pravdy. Nebo zcela a prostě neignorovala příkazy a doporučení.

Jak jste jistě předpokládali, obluda samozřejmě Untombinde spolkla. Náčelník okamžitě vyhlásil trestnou výpravu, jenže Usiququmadevu (předpona U- patří před vlastní jména, v tomto případě znamená, že se Isiququmadevu stala věcí opravdu osobní) ji sežrala a pak se vypravila do vesnice a zhltla i ji. Unikl pouze jeden muž, otec dvou synů, který se zapřisáhl pomstou. A také ji uskutečnil, obludu dohnal, zabil a všechny vysvobodil. Včetně oné neposlušné princezničky, kvůli které se vlastně všechno událo.

16.2.2014


Nunda

Třetí dnešní jihoafrický hltoun je stvoření poněkud zvláštní. Ne snad vzhledem – Bantuové, respektive v tomto případě Svahilci, z jejichž pověstí je dnešní Bestiář naplňován – si vyprávějí o slonech, co polknou celou rodinu, o dýních, které udělaly totéž, o lidožravých obrech. Tak proč ne třeba kočka?

Proč by ne. Ona zvláštnost spočívá v tom, že příběh o Nundě je podle všeho importovaný, stejně jako třeba pověst o velrybě (zřejmě dovoz z Bible), nebo o želvě či žábě. Nundova existence může vycházet z nějakého dovezeného příběhu, který si načas získal popularitu, aby se později ztratil a uvízl na nehty pouze folkloristům. I nepotvrzené tvory je ovšem třeba evidovat a tady ho tedy máte: Nunda, původně obyčejná kočka, která požírala kuřata tak dlouho, až vyrostla do obludy větší než slon. A hltala a hltala, jako v české pohádce hltá Otesánek, až zhltla na co přišla. Až ji nakonec zabil odvážný mladý muž, který z jejího břicha vytahoval jedno zvíře větší než druhé, až skončil právě u toho slona.

16.2.2014


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist