Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá pátá

Súrja

Súrja

Sluneční bůh, jezdící hinduistickým vesmírem ve zlatém voze taženém sedmi bělouši. Čtyři ruce (tedy nic neobvyklého). Na severu Indie chodí obutý do vysokých bot, na jihu bos. Je patronem neděle (opět nic zvláštního). Pro některé z hinduistických sekt či náboženských směrů pak je, či býval, božstvem nejvyšším.

Objevuje se už ve védách, prastarých indických zpěvech, v nichž vystupuje jako zdroj veškerého vědění a vesmírného řádu. Býval v nich často označován jako Oko ...Mitry, Varuny či Agniho (nebo v pozdějších textech Virata Purušy), takto navštívil i íránský zoroastrismus, kde je Slunce okem Ahury Mazdy. Slunce jako oko si ovšem brali do úst a grafiky i staří Egypťané.

Coby nejdůležitější astronomické těleso stojí také v čele astrologické skupiny nebeských bohů/těles, zvané Navaragha. Jejími dalšími členy jsou Čandra, Mangala, Budha, Brihaspati, Šukra, Šani, Rahu a Ketu.

Tři manželky Saranjú, Prábha a Radžji mu daly celou řadu potomků, Saranjú také stvořila ze svého vlastního stínu Chhayu, protože sama osobně by nezvládla Súrjovu záři, a tato stínová paní byla matkou dalších důležitých dětí. Těmi, na něž v těchto zápiscích jistě přijde řeč, je bůh smrti Jáma, jeho sestra Jámi, také planeta Saturn, známá jako Šani. Zmíněným synům se dostalo privilegia soudit (Šani) lidské životy a rozsudek pak vykonávat (Jáma), ale o tom někdy příště.

Jiným význačným Súrjovým potomkem byl Sugríva, král opičího (přesněji opicím podobného) lidu, který pomáhal Rámovi při pátrání a osvobozování Síty. Vyskytoval se v linii předků, jejichž potomkem byl i samotný Ráma a jeho ne nepodstatným příspěvkem k tomu dobrodružství byl výcvik Hanumana.

 

Súrja ve zlatém voze, taženém sedmi bělouši by Indian poet (Own work) [CC-BY-SA-3.0 or GFDL], via Wikimedia Commons

23.2.2014


Aglibol, Jahribol a také Malakbel

Pro obyvatele syrské Palmyry byl Malakbel nejen bohem Slunce, ale též ztělesněním jara a správcem vegetace. Jeho jméno znamená Baalův posel, jeho symbolem býval orel a jeho společníky na zobrazeních obvykle měsíční bůh Aglibol. Ten spolu s Baalem a dalším slunečním bohem Jarhibolem tvořil vedoucí trojici tamního náboženství. Pokud jste výskytem dvou slunečních bohů lehce zmateni, pak vězte, že nejde o nic neobvyklého. Palmyrskou historií se mihl kupříkladu i arabský Šamš, jehož coby sluneční božstvo odmítli tamní chrámy akceptovat. Byl to, ať tu máme vše, co víme, bůh pohlaví mužského na severu, zatímco jeho vyznavači z jižněji položených oblastí se domnívali, že jde o ženu, a podle jména (a geografické příbuznosti) se zdá, že jeho ideovým předkem byl starobabylónský bůh Šamaš.

23.2.2014


Tama Nui-Te-Ra

Slunce, představované Tama-nui-te-rāem kdysi putovalo po maorském nebi docela ledabyle. Vlastně příliš rychle, takže dny byly moc krátké a noci naopak únavně dlouhé. Maorové měli naštěstí Mauiho, který to tak rozhodně nemínil nechat. Chytil Slunce do oka – ne na první pokus, povedlo se mu to, až když připravil smyčku z navlhčeného lnu, případně vyrobenou ze sestřiných vlasů – a potom nebeskému tělesu ručně domluvil. Tama-nui-te-rā pak raději slíbil, že bude putovat tak, aby to lidem vyhovovalo.

Manželkou maorského slunce je bohyně faty morgány Ārohirohi, podle jiných má ale ženy dvě: letní dívku Hineraumati a její zimní protějšek Hinetakuruau.

23.2.2014


Kramperák

Stalo se to nedaleko zříceniny hradu Týřov u řeky Mže. Jistý vorař, unavený těžkou a málo placenou prací, se rozhodl finanční i pracovní problémy vyřešit oním pevným způsobem, před nímž nás varují jak hlasy prostých lidí bez vzdělání, tak i bardi jazyka luzného, kupříkladu Goethe.

Zde ona důležitá pasáž, včetně následného popisu, jak ji zaznamenal ve spise Staročeské powěsti, zpěwy, hry, obyčege, slavnosti a nápěwy, sešitek prwnj, část 1, vydaném v Praze roku 1845 W.S. Sumlork. Tedy Václav Krolmus:

 

„Skoro-liž mi klid zawjtá?

Zhyň pekelná robota!

A když nebe nedbá, ljtá

Přispěg as pekel rota!“

To slyšj duch ducho-lowý

Arciwrah, on Kramperák,

Duše lapit wždy hotowý,

Gako rybář ryby w sak;

Stane před njm w nedogepě,

Klaudný jako mládenec,

W zelený šat oděn lepě,

S wrchu krásný kredenec.

 

Potěší nás i zmínka o dalších bubácích, kupříkladu o Hejkalovi, nicméně držme se naší dnešní akvizice. Je povědomá, ba přímo známá – jde o čerta v běžné službě a i to jméno tu v jisté podobě zaznělo: Krampus, čert, respektive démon a dnes folklórní figura z Alp a jejich okolí. Citovaná historka je také víceméně běžná, ačkoliv vykazuje jisté odchylky od zavedeného modelu, respektive mísí několik šablon dohromady: zákazník si přeje provdat dceru (úředník, nebo hejkal, je to jedno, hlavně ať je holka z domu a zajištěná), Kramperák se nabídne sám a přidá i něco pro budoucího tchána – postaví mu přes Mži most, aby mohl v klidu a bez práce vybírat mostné.

Ujednáno, podepsáno, čert se pustí do práce, neboť termín hoří. A plavec prohlédne – proboha, nebude on to snad sám čert?

Jak to skončí? Chcete to vědět? Jste stejně prostí, jako človíček, který se dovolával pekla a pak se divil, že se skutečně dostavilo? Určitě nejste. A kdyby snad...

Asi takhle: dnes je u řeky geografický útvar, zvaný Čertova skála, ne most.

2.3.2014


Abezethibou

Původně anděl, později démon, neboť se postavil na špatnou stranu. Po pádu z Nebes, v nichž prý nebýval nevýznamný, se stal autoritou i v Pekle. V démonologických spisech je mu jako největší akce přiznávána pomoc egyptským kouzelníkům, když faraon pronásledoval Mojžíše a Židy, jež vyváděl z otroctví. Ve známém průchodu Rudým mořem, který se stal pastí pro egyptská vojska, uvízl i Abezethibou, a stal se jeho zlým duchem, dokud ho kolega Ephippas, démon složený z ošklivého větru, nevytáhl a nevzal k Šalamounovi. Moudrý a ve vědách i nevědách zběhlý panovník oba zaklel do sloupů. Poté, co si Ephippas odpracoval své na stavbě jeho chrámu.

2.3.2014


Enepsigos a Rathanael

Šalamoun byl, jak víme, ve vyvolávání démonů hodně dobrý. Jedním, kterého povolal, byla dvouhlavá démonka Enepsigos. Prý – jak královi řekla – bývala bohyní ve starém Řecku, teď žije na Měsíci a anděl, který ji dostal, se jmenuje Rathanael a sídlí ve Třetím nebi. Načež se, spoutána trojitým řetězem, jala předpovídat.

Vyložila Šalamounovi budoucnost: jeho království bude rozděleno, Šalamounův chrám i Jerusalem zbořen, nadejdou zlé časy pro lidi a dobré pro obludy jako je Enepsigos, nakonec však přijde Boží syn a démony zkrotí.

2.3.2014


Mákal

S identifikací Mákala, (někdy krátce Makal) vyskytujícího se v okolí Peruce to není jednoduché. Vypráví se o krutém náčelníku místní loupežnické tlupy Makalovi (jehož skutečným předobrazem mohl být Štěpán Svata, který se svými kumpány kradl a loupil v místním kraji v šestnáctém století), ale připomíná se i lidová praktika, jíž zaznamenalo hned několik sběratelů (a další ji od nich opsali), kterou v polovině devatenáctého století udržovaly už jen děti. Ta kázala při návratu ze sběru lesních plodů pomazat petroglyfu, vytesanému do skály v lesem zvaném Na Makalech vzorkem svého úlovku ústa a doprovodit to říkánkou:

„Makale, Makale! tu máš,

Ať nám zase na přes rok dáš.“

(V. Krolmus: Staročeské pověsti, zpěvy, slavnosti, hry, obyčeje, a nápěvy, část I.)

 

Titul je stejně dlouhý jako citát, ale mohlo být hůř. Každopádně je to nejspíš opravdu koruptela nějakého dávnějšího rituálu, za nímž sice nemusel stát zrovna potencionální pohanský bůžek Makal, jména a figury bývají ve folklóru adoptována mnohem častěji, než by jeden řekl, ale který kdysi míval svůj význam.

9.3.2014


Thần núi

Vietnamský horský duch, v překladu Horský duch. Jméno ovšem zcela přesně nepostihuje oblast jeho působení, jde o ochránce lesa, majitele všeho, co v něm roste a žije, takže při lovu či sběru lesních plodů je zapotřebí nezapomenout na drobnou oběť zmíněnému. Ať už před, nebo po příslušném konání. Kupříkladu takové levé ucho úlovku, zahrabané na místě lovu, by mělo postačovat. Někdy se mu říká Ông Thầy, Pan mistr, což – samozřejmě bez jakékoliv přímé souvislosti – připomíná tabuizované jméno horského ducha Krkonoš Rýbrcoula, kterému se raději říkalo Pan Johanes.

9.3.2014


Con Tinh

Ačkoliv je obyvatelkou stromu, není vietnamská Con Tinh obvyklým ochráncem přírody, s nímž je dobré dobře vycházet, a to nejen jste-li dřevorubec nebo truhlář (třeba Dánové to dobře znají), ale démonkou z rodu ma. Původem pak duchem dívky, která zemřela neprovdána a má to za zlé především ženám, jež tohoto stavu dosáhly.

9.3.2014


Arachné

Arachné a Athéna

Na osud Arachny Lýdské hned zamíří pozornou mysl:

v umění přísti a tkáti, jak slyšela, slávou se rovnat

Minervě chtěla ta dívka...

(Publius Ovidius Naso: Proměny)

 

Vzato do detailu sem Arachné (podobně jako kupříkladu Jenny Haniver) nepatří. A je tu, dokonce i s obrázkem. A citátem.

To se má tak – ačkoliv někteří lidé skončili v podobě, do jaké se rozhodně nenarodili, nebylo to ani vlastním přičiněním, ani je nečekala další nadpřirozená existence. Jejich stav byl jednou daný (občas zvratitelný) následkem působení božských, ďábelských či magických sil. Ale neinformovaný divák je může vnímat jinak. Proto je tu povídání o Arachné coby vysvětlivka pod čarou.

A ten obrázek? Prostě se hodil, protože už tu dlouho žádný nebyl.

 

Jediný starověký zdroj, který ji připomíná, jsou v úvodu citované Ovidiovy Proměny; dílo básníka, který žil na přelomu letopočtu v Římě (jiný básník, Robert Graves, naznačuje, že by snad mohlo jít o alegorii skutečného dějinného procesu, obchodní a technologické války mezi Athénami a Lýdií, respektive Krétou, odkud lýdské osídlení vzešlo). A vypráví ve zkratce toto:

Arachné bývala dcerou obyčejných rodičů (otec Idmón byl pouhým barvířem) z Lýdie (dnešní turecká západní Anatolie), která se vypracovala v oboru tkadleckém, a to tak, že opravdu velmi. Byla nejlepší. A nejlepší – ať už se to říká a mnohdy to je pravda – nebývají vždy skromní. Bývají někdy na své umění pyšní až přespříliš. Její specialitou se staly tkané obrazy a příčinou jejího pádu namyšlenost.

Udělala totiž základní chybu, stejnou, jako v řeckých mýtech Marsyás i jiní – namyšleně se postavila do přímého souboje s bohyní. Začalo to tvrzením, (podporovaným fanoušky Arachnina díla) že se více než vyrovná mistryni uměleckých řemesel Athéně (v Ovidiově římském podání Minervě). Že to s přehledem dokáže i samotné bohyni.

Athéna – snad proto, že to byla osoba mimořádně rozumná, rozhodně v některých ohledech rozumnější, než mnozí její olympští kolegové – se mínění mladé umělkyně nejprve snažila poopravit v podobě stařeny, nabádající k určité úctě k bohům: ano, Arachné, jsi z lidí momentálně nejlepší, ale bohové jsou bohové, a ty jsi mladá a horkokrevná. Věř mi, děvče, až zestárneš, pochopíš, že sebedůvěra je výborná, ale pýcha zbytečná, a že trocha úcty a pokory nikomu neuškodí. Namyšlenou slečinku to urazilo a ona vzápětí urazila stařenu, Athéna odhodila zábrany a šla na věc.

Začal souboj ve tkaní, Arachné vs. Minerva, fandící diváci sledují, jak na obou stavech vznikají nádherná díla s obrázky z řeckých mýtů, se známými postavami, s místy. Athéna své dílo zdobí především výjevy, naznačujícími jak končívají sporty smrtelníků s bohy, ale nijak to nepomáhá.

Podrobný popis obou obrazů obsahují Proměny, stejně jako i vyústění celé historie, které je z názvu Ovidiova díla patrné.

Ano, Arachné byla skutečně nejlepší, učedník byl nad mistra a její dílo předčilo to Athénino, jenže – můžeme si myslet co chceme – tohle se prostě nedělá a lidé té doby to dobře věděli. Bohyně vzteky Arachnin výtvor roztrhala a umělkyni pobodala člunkem. Dívka to zneuctění neunesla a oběsila se, což – jak praví Ovidius – Athénu uklidnilo. Prý to byl soucit, s nímž ji odřízla, ale s tím tak trochu neladí fakt, že i když Arachné zachránila život, šťávou z kouzelných květin ji vzápětí na to proměnila v pavouka a proklela její rod k visení navěky.

Ani jako pavouk ale Arachné nepřestala tkát a proto i její potomci tkají dodnes.

 

Arachné a Minerva (Athéna) na ilustraci k Ovidiovým proměnám od italského ilustrátora a malíře Antonia Tempesty (1555-1630) [Public domain], via Wikimedia Commons

16.3.2014


Jorōgumo

Japonský pavoučí bubák, který se umí proměnit ve svůdnou krasavici, což naznačuje i jeho jméno. Činí tak za účelem získání potravy; přiláká muže svým vzhledem, pak ho obalí pavučinami a později sežere. Obvyklý postup, ať alegorický nebo biologický, takhle se některé druhy pavouku chovají. Až na pasáž se sváděním, ta u střízlivě uvažujících členovců nefunguje. Ordinérně zoologického původu je i samotná Jorōgumo, která přichází na svět běžným japonským způsobem: pavouk, který se dožije čtyř set let, získá zvláštní schopnosti a stává se výše uvedenou.

Existuje také příběh od vodopádu Jōren na řece Kano v prefektuře Šizuoka, ostrov Honšú. Vyprávěl jeden chlapík, že u něho usnul a když se probudil, měl nohy omotané pavučinami, které by ho stáhly do vody, kdyby je neomotal kolem pařezu. Lidé se tedy tomu místu začali raději vyhýbat, až jednou se tam objevil cizí dřevorubec. Tomu spadla do vodopádu sekera. Drvoštěp se ji pokusil vylovit, ale místo toho vylovil – vlastně se mu sama zjevila – krásná dívka, nástroj mu vrátila, přičemž ho požádala, ať o ní nikomu, ale opravdu nikomu neřekne. Obvyklá zápověď nemohla nezůstat neporušena, dřevorubec se jednou opil, historku o krasavici z tůně vyžvanil. načež usnul a už se nikdy neprobudil.

16.3.2014


Kiruta a další lidožrouti z Filipín

Kdysi dávno vystupovaly z filipínského ostrova Mindanao nad hladinu pouze hory. A v nich žilo spokojeným životem mnoho lidí. Až do chvíle, kdy se objevily čtyři obludy, které se živily člověčinou.

Jedna z nich byla Kiruta, obojživelná příšera s mnoha nohama, které největší potěšení skýtalo prohánět lidi v horách. Další, Tarabusaw, vypadala jako divný člověk a bydlela na hoře Matutun. Pah byl pták tak velký, až svými křídly způsoboval zatmění Slunce. Hnízdil na hoře Bita a unikli před ním pouze ti, kdo se včas ukryli do jeskyní. Na hoře Gurayn sídlící čtvrtá, taktéž ptačí obluda měla sedm hlav a rozhled 360 stupňů, takže jí nic neuniklo.

Vyprávění je v minulém čase a žádná varování pro turisty, cestující na Filipíny nejsou v platnosti, takže je zřejmé, že se našel Hrdina.

Byl to bratr krále Indarapatry Sulayman, jemuž panovník sdělil příslušné informace a vyjádřil politování nad neštěstím, které Mindanao postihlo. Sulyaman, muž činu, se rozhodl zakročit, od bratra dostal prsten a meč, král mu též ukázal signalizační zařízení v podobě malého stromku v květináči, který prý uvadne, pokud se Sulyamanovi přihodí cosi neodvratně zlého.

Sulayman po příjezdu na ostrov narazil na Kuritu, jak si dává lidskou svačinku, a rozsekal ji na kusy. Boj v horách, kde se musel postavit obludě Tarabusaw, byl horší, ale i ten zvládl. Nadešel čas srážky s Pahem, který skončil nerozhodně: Hrdina sice ptáka zabil, ale křídlo, které mu usekl, na něj spadlo a zavalilo ho.

Semenáček u Indarapatry zvadl, král zaplakal a vypravil bratra pomstít. Na Mindanau našel nejdřív kosti Kiruty, v horách pak kosti Tarabusawy – a na hoře Bitě kosti jak Paha, tak Sulaymanovy. Ke slovu však přišla živá voda, bratr ožil (že prý jen spal, že nebyl mrtvý, povídal), a král se vydal zlikvidovat poslední obludu, sedmihlavého ptáka. Podařilo se mu to a následně pak získal i manželku, ale i když je to pokračování téhle historky, obludy už v ní nejsou.

16.3.2014


Lykáón

Stejně, jako jsem minule uvedl coby hosta Arachné, propůjčím čestné místo i arkadskému králi Lykáonovi. I on byl pouhý smrtelník, proměněný bohem ve zvíře. V tomto případě šlo o vlka, do něhož krále zaklel sám Zeus, tehdy milenec jeho dcery Kallistó.

Lykáón byl na dceřinu volbu jaksepatří pyšný, ale ve společnosti vznešenější, než byl on sám, ho brzy začaly popadat roupy. Napadlo ho, že bohové nejspíš nebudou tak všemocní a všeznající, jak se tváří, a rozhodl se to vyzkoušet a předložil Diovi k jídlu lidské maso. Nejvyšší bůh to samozřejmě poznal a proměnil krále ve vlka. Říká se také, že to bylo dvaadvacet či padesát Lykáonových synů, kteří se chovali velmi ošklivě a jejichž poslední ošklivostí bylo uvaření vlastního bratra Nyktima a servírování ho olympskému náčelníku, jíž následovala proměna na vlky. Ať už to ale bylo jakkoliv, následek je známý – uvařený člověk byl poslední kapkou v Diově trpělivosti k lidské civilizaci.

Následovala potopa.

23.3.2014


Bochica

Vousatý příchozí z východu, který andským Čibčům vysvětlil jak obdělávat půdu a jak zpracovávat kovy. To uměli velmi dobře, což je stálo stát a kulturu – právě od tohoto národa chytili Španělé horečku El Dorado.

Jako mnoho novátorů, ani Bochica nebyl vždy vítán a veleben. Mimo jiné se proti němu postavila žena jménem Chiá, jíž musel proměnit v sovu, neboť neustále přesvědčovala spoluobčany, že to, co jim Bochica nabízí, je k ničemu. Soví podoba Chie nezabránila stát se pomocnicí při likvidaci světa potopou. A potopa nezabránila Bochikovi v činnosti, proměnil se v duhu a přebytečnou vodu odsál.

Později, když usoudil, že Čibčové už znají vše potřebné, odešel na západ a zůstaly po něm jen stopy v kameni.

23.3.2014


Paluga

Andamanské ostrovy leží v Bengálském zálivu a o jejich obyvatelích si kdysi Evropané vyprávěli, že mají vlčí hlavy. Což nemají. Mají boha Palugu (Pulugu), který stvořil svět i lidi, dal lidem řeč, oheň, zbraně i nářadí. Také různé předpisy a přikázání, jež je nutno dodržovat. Jak jistě tušíte, tak je lidé zprvu nedodržovali, zvláště zákaz zabíjení a konzumace cikád. Paluga, jako správný bůh, se nerozpakoval a spláchl svět potopou; přežili pouze Andamanci, protože ti byli hodní a boží zákony dodržovali. Svět zlikviduje Paluga ještě jednou, pak nepřežije nikdo, vše bude vytvořeno a zrozeno od počátku, kromě duší dětí, které zemřely malé – ty mají nárok prožít celý život.

Kdysi přebýval tento bůh přímo mezi svými oddanými věřícími, respektive na vrcholku nejvyšší andamanské hory, kterou najdete v atlasech pod jménem Saddle Peak, ale později se odstěhoval na nebe, kde žije se svou manželkou a spoustou dětí, které zaměstnává jako posly.

23.3.2014


Na'nqa-ka'le

Velký silák a velký hrdina korjackých mýtů je synem nejvyššího boha Quikinna‘qua. Další, co je mu ke zmíněným parametrům přidáváno, je funkce ochranného boha, přestože – jak se ví – většinu času stráví sezením v koutě a pomalováváním si břicha.

30.3.2014


Picvu'cin

Lovci sibiřského národa Čukčů obětují (obvykle psy) božstvu lovu jménem Picvu'cin, malému skřítkovi, jehož saně tahají myši.

30.3.2014


Erkilek

Eskymácký bůh lovu. Nepříliš dobrého charakteru, vynikající střelec z luku, jehož poznáte podle psí hlavy, sedící na lidském těle.

30.3.2014


Lariyi n

Lariyi n jsou tvorové, v jejichž existenci věří jeden z kmenů skupiny Déné, obývající sever Kanady a Aljašku, Zaječí Indiáni. Přes zimu přebývají ve svých podzemních příbytcích, v létě vycházejí do tundry a kradou ženy (někdy i děti).

Jsou to prý běloši, případně i jiní cizinci, kteří se ztratili a následně proměnili v zlé divochy. A jsou bezvýhradně mužského pohlaví – nejspíš proto kradou ženy. Loví noži a do ok, přes zimu se živí syrovým masem, oheň nerozdělávají. Nikdy jich nežije pospolu víc, než dva. Hvízdají. A proto se nedoporučuje, ba přímo je lidem zapovězenou, hvízdat ve tmě. Mohl by se dostavit tenhle severní bigfoot, stejně jako na hvízdání odpovídají naši hejkalové i jiné lesní bytosti.

30.3.2014


Gonaquade‘t

Podle Jordanovy Encyklopedie bohů se tento mořský bůh chilkatských Indiánů objevuje ve vlnách v podobě měděného domu, barvami hojně zdobeného domu, pokrytého ulitami, případně v adekvátnějších převtěleních ve válečnou kánoi nebo velkou rybu. Tomu, komu se takto zjeví, pak přináší štěstí.

30.3.2014


Dewi Sri

Dewi Sri

Balijská bohyně rýže (sundsky Nyai Pohaci Sanghyang Asri) vládne též podsvětí a Měsíci, na čemž není nic divného, neboť vegetační božstva a Velké bohyně dávného matriarchátu mají obojímu blízko.

Všechno je spojeno a na podzim příroda umírá, aby se na jaře znovu zrodila – pravda, v případě tropické Indonésie to nelze brát doslova. Ale rostlinky tu klíčí jako všude, když není úroda, pak hrozí smrt a Měsíc býval vždycky důležitý.

Sri přišla na svět díky výrokové nespravedlnosti.

Když totiž zatoužil nejvyšší bůh Batara Guru po novém paláci, povolal ke stavbě všechna božstva a prohlásil, že kdo nepomůže, je potvora lenivá a přijde o ruce a nohy.

Což se nesmírně dotklo Antabogy, který chtěl pomáhat, ale měl podobu hada a tudíž žádné končetiny. Jak dokázat, že je ochotný, mu nikdo neporadil, až ho lítost dohnala k slzám. Prolil tři a všechny se změnily v zářivá vejce. Rozhodl se – na radu boha Naradu (Batara Naradu je mladším bratrem Batara Gurua) – Nejvyššímu je odnést jako dar a důkaz své oddanosti. Nemaje jiné možnosti, vzal vejce do tlamy a vyrazil na nebesa.

Cestou o dvě přišel, mohl za to zvědavý a agresivní orel a vejce prožila svůj vlastní příběh, ale ten dnes vynecháme. Důležité je, že třetí vejce se dostalo ke Batara Guruovi a bylo s úctou přijato. Antaboga ho ještě vylíhl, děvčátko, které z něho vzešlo pak nejvyšší bůh a jeho manželka adoptovali.

Princeznička rostla, až vyrostla v krásnou mladou dívku, což se ukázalo jako kámen úrazu, protože adoptivní otec se do ní zamiloval. Nelíbilo se to nikomu, takový románek by mohl způsobit v božských sférách problémy a proto ostatní bohové rozhodli: Sri musí zemřít. To se i stalo, dívku otrávili a její tělo zahrabali daleko předaleko do země.

Jenže zkuste zabít bohyni. Ne že by to nešlo, občas je takový čin možný, ale mnohdy naopak nic nevyřeší.

Sriina vražda je laickým popisem mnohem důležitějšího procesu, než jen radikálního řešení případných manželských neshod na nejvyšších místech. Je záležitostí mnohem důležitější, stvořitelskou. Skrz princezninu smrt a jejím tělem totiž přišly na svět kulturní plodiny.

Z hlavy vyrostla kokosová palma, rty, nos a uši se proměnily v různé druhy koření, ňadra v ovocné stromy, paže ve stromy s užitkovým dřevem. Ze stehen bambus a z intimních partií cukrová palma.

Z pupíku pak vyrostla rýže, plodina nejdůležitější. Můžete se setkat s takovými, kteří budou tvrdit, že bílá rýže je produktem, vzešlým z pravého oka, zatímco červená z levého, ale na věci to nic nemění.

Sri byla zpět.

A stala se jednou z nejdůležitějších bohyň, ve středověkém Sundském království dokonce tou nejvyšší. Pro indonéské rolníky takovou zůstala dodnes.

 

Panenka z palmového listí, představující Dewi Sri je v originálním provedení ve sbírkách amsterodamského Tropenmuseum of the Royal Tropical Institute (KIT) [CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons

6.4.2014


Acca Larentia

Když se Amulius rozhodl zabít své novorozené synovce Romula a Rema, kázal je hodit do v košíku do vody. Právoplatných dědiců trůnu se ovšem nezbavil, díky božskému zákroku se brzy dostali na sucho a obdrželi kojnou v podobě vlčice – aby se z nich šelmí výchovou nestali starověcí Mauglíové, nalezl pak oba bratry včas pastýř Faustulus a ujal se jich. Vychovával je spolu se svou manželkou spolu se svými dvanácti syny.

Faustulus zůstal i nadále obyčejným byť ctěným pastýřem, jeho žena Acca Larentia ale měla osud poněkud pestřejší. Až nakonec skončila jako bohyně plodnosti městských polí s vlastním svátkem, zvaným Larentalia a slaveným v prosinci. To proto, že i když se už starověku občas tvrdilo, že nebyla Faustulovou ženou, ale prostitutkou, je docela pravděpodobné, že šlo původně o nymfu, případně jinou bytost z etruských mýtů. Velmi opatrně bývá spojována s Láry, případně s nymfou Larou, k čemuž navádí především jméno.

6.4.2014


Šauška

Chetitská (původně churritská) bohyně plodnosti, války a lékařství, žena s křídly, doprovázená lvem a dvěma poskoky. Zvláštní kombinace zaměstnání, ale proč ne, i bohové se živí všelijak.

6.4.2014


La Mocuana

Indiánská princezna, jejíž otec vládl kmeni v dnešní Nikaragui. Bylo to v době, kdy španělští dobyvatelé brázdili celý kontinent ve snaze najít zlato, zlato, zlato, a kdy, podle jejich víry a tužeb všichni domorodí obyvatelé tímto kovem disponovali. Stejně tak i kmen naší dnešní hrdinky.

Tu, i s pokladem, její otec ukryl do jeskyně, aby obojí před Španěly uchránil. Což se mu – hele nepředbíhejte, ono se to povedlo. Zčásti. Tedy na poprvé. Na čas.

Španělé opravdu odtáhli s nepořízenou, respektive neodtáhli, ale škrtli si vesnici ze seznamu zlatonosných. Stalo se však to, že se syn jednoho z evropských návštěvníků po nějakém čase zamiloval do náčelníkovy dcery a ona, jak se v každém slušném lyrickém či romantickém příběhu sluší, jeho lásku opětovala. K romantickým (ne, tím nemyslím růžový západ slunce, holoubky a srdíčka, ale romantismus dle původní definice, jíž lze zkrátit do stručného: mají se rádi a na konci někdo umře), tedy k romantickým historkám občas patří i útěk milenců z obou světů, které je nechápou. Mladý Španěl i mladá Indiánka se také rozhodli utéct, a dívka nejprve zavedla milence k ukrytému pokladu, aby si vzali něco do začátku.

Čímž vzala celá romantika špatný (z definice žánru ovšem vhodný) konec: mladý muž po rychlé úvaze sebral všechno zlato a dívku nechal zavřenou v jeskyni, aby ho při útěku s pokladem nezdržovala a neprozradila. Princezně to zlomilo srdce. Když se z jeskyně dostala, strávila zbytek života blouděním po lesích.

Bloudí mezi stromy i po smrti, jako smutný přízrak. Do jeskyně, v níž ji její láska zradila, pak láká opilce a sukničkáře, které poté už nikdo nikdy nespatří.

13.4.2014


El Silbón

El Silbón, česky Hvízdal, je hubený vysoký muž, putující ve farmářském klobouku a s pytlem na zádech oblastí Llano na území Venezuely a Kolumbie. Nebezpečný, zvláště pro konzumenty vyšší než obvyklé dávku alkoholu, než prozradím Jak, ještě připomenu Proč.

Nejprve proč Siblón vůbec existuje.

Býval to obyčejný mladý muž, jež spáchal neobyčejný čin – zavraždil svého otce. Důvody se uvádějí různé, od nepodařeného lovu, po přistižení s nevěrnou manželkou, jisté je, že ho za to dědeček nechal zbičovat a s kostmi mrtvého vyhnal ven, se psy a kletbou v patách. Proč jméno Hvízdal? Proto, protože než ho psi dostali, zapískal na píšťalku stupnici C-D-E-F-G-A-H-C (pardon ...A-B-C, vlastně Do-Re-Mi-Fa-Sol-La-Si-Do, beru zpět, já tam měl vždycky Há).

A teď už konečně: Proč a jak je nebezpečný.

Za prvé, je to duch. Za druhé, koho potká, toho zabije. Nejdřív uslyšíte z dálky tiché pískání, poté si uvědomíte, že vás vlastně někdo sleduje – a najednou je tu. Někdy se soustředí na nevěrníky (to tehdy, kdy vypravěč přiznává pravdu verzi rozhořčeného manžela, který zabil milence své ženy), vítanou kořistí jsou opilci, jimž vysává z břicha zkonzumovaný alkohol.

13.4.2014


Tonapa

Býval pomocníkem Virachocy, oficiálního Stvořitele světa inckého státu. Nějak si to u vedoucího rozházel, pročež byl odsouzen k bloudění vodami jezera Titicaca. Jeho symbolem byl kříž, což se později hodilo do krámu španělským misionářům.

13.4.2014


Quinametzin

Když aztéckému světu vládl Tlaloc, byl to svět číslo tři, Slunce deště, známý též jako Nahui Quiáhuitl, 4 déšť.

Obývali ho obři zvaní Quinametzin, kteří sice později skončili proměněni v krocany, zatímco jejich svět spláchly ohnivé deště (to vše za hříšné chování a v prospěch světa číslo 4), ale po nichž zůstaly nejen legendy, ale i hmatatelné památky. Pyramidy které, kromě mnoha měst, vystavěl Xelhua, nebo Teotihuacan, jež má za budovatele Tenocha.

Čtyři z obrů nich dokonce sloužili výstavbě dnešního – pátého – světa jako pilíře, podepírající nebesa: Cuauhtemoc, Izcoalt, Izcaqlli a Tenexuche.

13.4.2014


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist