Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá osmá

Mixcóatl

Mixcóatl

Otec legendárního toltéckého panovníka Cea Ácatla Topiltzina Quetzalcóatla byl taktéž pověstným vládcem svého lidu. Byl to on, kdo přivedl národ do Mexické kotliny a nechal vystavět město Culhuacán. Vzal si za ženu místní nahualskou dívku Chimalman a zplodil zmíněného syna. Jeho úspěšnou vládu ovšem narušilo spiknutí, jehož důsledkem byla pozdější emigrace syna Quetzalcóatla a založení nového státu.

Tohle ovšem není kroužek historie, proto přejděme k jádru věci.

Podobně jako mnozí kvalitní panovníci, i Ce Técpatl Mixcóatl (Oblačný had) byl po své smrti (atentátem, jak jinak) povolán k vyšším cílům. Stal se bohem lovu a války, Mléčnou drahou. Byl mu svěřen dohled nad Tlaxcaltéky, jedním ze sedmi původních (podle legendy) aztéckých kmenů. Ohlédneme-li se do skutečné minulosti, v níž Španělé chytře využili mýtu Mixcóatlova syna Queztalcóatla, a jejich velitel Hernán Cortéz se uváděl jako očekávané převtělení Opeřeného hada, pak se nám to hezky uzavírá: Tlaxcaltékové, utiskovaní a vyhánění svými jinými aztéckými příbuznými, se postavili na stranu evropských dobyvatelů.

Zpátky do mýtů.

Jako bůh se Mixcóatl stal synem bohyně Země Cihuacóatl a manželem Coactlícue, s níž měl blíže neurčený počet (čtyři nebo čtyři sta, hovoříme-li o legálních) potomků různého postavení i významu. Někdy se jako matka uvádí Itzpapálotl, s pověstmi to bývá těžké. Tím spíš, že celý tenhle příběh o založení toltéckého národa, který do sebe nasál podněty okolí, převzali Aztékové a učinili z něho jeden ze svých nejoblíbenějších mýtů.

Otcem nového boha byl stanoven Ometecuhtli (Tonacatecuhtli), jedno z prastarých božstev, jež měla na svědomí i stvoření světa, důležitější ovšem byli Mixcóatlovi přisouzení synové: bůh slunce Huitzilopochtli a Opeřený had.

 

obrázek Mixcóatla pochází ze spisu Codex Telleriano-Remensis
"Mixcoatl telleriano-remensis" by Anonymous - Codex Telleriano-Remensis. Licensed under Public domain via Wikimedia Commons.

17.8.2014


Itzpapálotl

Obsidiánový motýl byla, jak už víme, v jedné příběhové linii matkou Oblačného hada Mixcóatla (a tedy Quetzalcóatlovou babičkou). Hmyz toho jména poletuje střední Amerikou dodnes a v aztéčtině, čili nahuatl, je stálé zván Iztpapálotl, ačkoliv od roku 1854 mu vědci říkají Rothschildia orizaba. Je motýl z čeledi Martináčových, která obsahuje opravdu kapitální kusy, včetně největšího motýla evropského, až patnácticentimetrového martináče hrušňového, role reprezentanta vznešené dámy se tedy zhostil se ctí.

Sama bohyně byla chichimeckého původu, předsedala šestnáctému dnu dvacetidenního aztéckého kalendáře, zvanému Kondor.

Spíše než bohyni země, kterou coby Mixcóatlova matka představovala, ji ale věřící znali jako kostlivou noční démonku, jednu z Tzitzimime, vládnoucí v podsvětí místu, v němž spočívají duše dětí, zemřelých při porodu.

17.8.2014


Teoyaomiqui

Aztékové, dalo by se říci, nebyli příjemní sousedé. Z našeho pohledu k tomu přispívá i fatkt, že kromě politických vedli i války, jímž říkali Květinové (Xochiyaóyotl). Byl to v podstatě boj, podléhající přísným pravidlům, to základní znělo: nezabíjet. Zní to dobře, ale přes svůj mírumilovně znějící titul, měl tento akt za účel zisk zajatců pro kněží slunečního Huitzilopochtliho.

Odvážným bojovníkům, kteří v takovém důležitém zápase přece jen padli a nemohli být ve vší počestnosti obětováni (obecně známým vytržením srdce, stažením z kůže a předložením k obědu vysoce postavené aztécké šlechtě) pak sloužil Teoyaomiqui jako bůh a ochránce jejich duší.

Ach ano, květiny.

Ty obětovali Huitzilopochtlimu kněží. Poté, co prý sami snědli ona srdce.

17.8.2014


Surem

Jeden z národů Malých lidí, skřítků, jejichž existenci předpokládá víra mnoha severoamerických Indiánů. Stvořila je Yomomuli, a oni pak stvořili, respektive stali se předky dnešních lidí. Vlastně obyvatel sonorské pouště. Tedy národa Yaqui.

Ani ne metr vysocí trpaslíci neměli stání, putovali jen tak krajinou. Veselí a spokojení, bezstarostní a přívětiví, jen nesnášeli hlasité zvuky. Neznali nemoci ani smrt, domluvili se se zvířaty, i řeči rostlin rozuměli. Pro svůj nomádský způsob života byli dobře vybaveni, kupříkladu si sebou nosili srolované jezero, které, když bylo zapotřebí vody nebo se zachtělo rybařit, prostě rozložili.

Na světě tehdy rostl strom, jehož koruna sahala až do nebes, a ten si neustále něco brumlal pod... kůru. Nebylo mu rozumět, a Surem ho tedy neposlouchali. Jen Yomomuli znala řeč toho stromu. Přetlumočila ji svým lidem: hovoří prý o tom, jak mají lidé žít a tráva růst, poučuje zvířata. A také promlouvá o budoucnosti.

Prý brzy lidé dostanou vůdce a nové zákony, prý přijdou cizinci a zjeví se Jesucristo.

Malému národu se některé z věšteb nezamlouvaly, prohlásil tedy celé sdělení za nesmysl. To se ovšem Yomomuli dotklo. Ani jí se budoucnost nelíbila, jenže osud je osud a pravda je pravda, urazila se tedy a odešla na severní nebe.

Surem také na ohlášené Španěly nečekali, někteří se odstěhovali pod zem, jiní do moře. Pouze jedna skupina s pořádky nového světa souhlasila: její příslušníci pak vyrostli, ztratili všechny kouzelné vlastnosti a stali se Indiány Yaqui.

Malí lidé ale žijí v Arizoně dodnes, jen v jiném světě, v souběžné existenci s tou naší. Objevují se jako kapustňáci a velryby v moři, nebo přebývají v kopcích. Na své někdejší polidštěné druhy nezapomínají, jsou vždy ochotni poskytnout pomocnou ruku.

24.8.2014


Tukawiru

Jak Yaquiové vědí, je Tukawiru vládcem káňat a také Ďáblem. A Ďábel je osoba zlá, špatná a nespolehlivá, zatímco lidé ne. Ti jsou takoví jen když je Ďábel posedne nebo očaruje.

Jako jeden indiánský mladík, hodný a poslušný a příkladný. On za to přece nemohl. Jen se dal do hry se zkušeným hráčem a prohrál všechno, včetně šatů. Vsadil by i vlastní srdce proti stovce pesos, ale hráč, Ďábel sám, musel už odejít. Navrhl ale chlapci, že ho vezme sebou do Větrného domu. Sveze ho na vlastním hřbetě, jen sebou musí pasažér vzít trochu jater. Těmi bude cestou Tukawirua krmit. Bez kouska jater v zobáku a zaklínadla „Hesuta ’achai“ (Otče Ježíši), vyřčeného vždy když přestoupí do jiné větrné hladiny by jinak třemi vichry neproletěli.

Indián souhlasil.

Hráč se proměnil do ptačí podoby, mladík nasedl na jeho záda a letělo se.

Po cestě od půlnoci do rána poslal Tukawiru pasažéra do kuchyně, ať mu tam dají nějakou snídani, když celou cestu svého nosiče tak poctivě krmil. V kuchyni pracovala Ďáblova dcera, nezvedený potomek, který namísto zlých skutků konal raději ty dobré, pročež byla rodiči a příbuznými ignorována a určena k nevděčným pracím. Jmenovala se Tosalisewa, Bílý květ, a do lidského hosta se okamžitě zamilovala. Když pak její otec, který člověka pochopitelně nevzal domů jen na snídani po vydařeném tahu, mladého Indiána začal pověřovat různými úkoly, aby ho mohl za jejich nesplnění zabít, tajně své lásce pomáhala. Ať už šlo o setí, pěstování a sklizeň v rekordním čase, nebo o obrovskou hromadu dřeva, jež bylo nutno rozštípat, vždy byla svému milenci po ruce.

Přesvědčila ho i ke společnému útěku z Větrného domu skrz tři vichry zpátky na zem. Musela použít kouzel, aby otci, který je začal pronásledovat, unikli, a skrze proměny v žábu a vodní rostlinu, se jí to podařilo. Neunikla však své matce, která se do věci vložila, když se Ďábel bez úspěchu vrátil domů.

Paní Ďáblová se nějakým pátráním a pronásledováním neunavovala. Prostě svou dceru proklela, a to kouzlem, které způsobilo, že ji onen hodný a poslušný člověk, který na počátku našeho příběhu prohrál v hazardu všechno, včetně šatů a málem i vlastního života, přestal milovat, našel si jinou ženu a nešťastnou Tosalisewu nechal plavat.

Jo, když lidi dělají špatné věci, může za to Ďábel.

24.8.2014


Yoem Wo'i

Téhle dámy, Kojotí ženy, se Yaquiové báli, stejně jako i v jiných částech světa měli lidé respekt a strach před takovými, co jsou chytřejší, mocnější a vládnou tajemnými silami, kupříkladu znalostí lineární algebry.

Yoem Wo‘i byla mocná čarodějka a kromě jiného se uměla měnit v kojota. Potřebovala k tomu jen mraveniště, přes něž se nahá překulila – podobně jako se někteří evropští vlkodlaci přeměňují do zvířecí podoby pouhým kotoulem. Uměla toho samozřejmě víc, ale nebyla to žádná její kouzla, žádná děsivá kletba ani lektvar, které zavinily zmizení muže jménem Mangwe Wakira.

Podřimoval jednou tenhle Indián, jinak zvaný též Manuel Slabý, zachumlaný v kožešinách u ohně, protože venku byla zima. Jak tak pospával, nevšiml si, že do domu tiše vstoupila Yoem Wo‘i. Vlastně vběhla, protože měla na sobě svou kojotí podobu, nejspíš ji přišlo rozumnější snášet chlad v živém kožichu. Přisedla si k ohni a když se trochu zahřála, pronesla onu obvyklou konverzační výplň:

„To je ale, zima, co?“

Jenže se zvířecí mordou a hlasivkami není jednoduché artikulovat.

Místo zřetelné věty se ozvalo jen nesrozumitelné vrčení, které Manuela vytrhlo z dřímotu. Otevřel oči a spatřil šelmu na dosah ruky.

Ukrutně se lekl.

Vyskočil, vyběhl z domu a od té doby ho nikdo už nikdy neviděl.

Poučení je prosté.

Před vstupem do místnosti klepejte, po vstupu pozdravte.

A vlkodlaci nechť navštěvují logopeda.

24.8.2014


Bøhman

Pedagogická strašidla byla zoufalým (nebo líným a výchovy neschopným, co si budeme namlouvat) rodičům k ruce vždy. V každé kultuře světa. Někdy se k téhle funkci zrodila, často ale zaměstnání bubáka vzala jako poslední nabídku. Většina nadpřirozených bytostí totiž prochází třemi etapami existence: pohanskou, adaptovanou a moderní (tedy původním stavem, převzetím do pozdějšího převládajícího náboženského systému, a přeměnou v báchorku. Tyto fáze přirozeně nemají ostré hranice, ale tím se teď zabývat nebudeme. To jen abyste věděli, že v té třetí probíhá často zápas o holou existenci, a někdejší mocní tvorové se v ní stávají jen slovy bez hlubšího významu.

Bez ohledu na původ si dnes několik užitečných strašáků krátce představíme. Náhodným výběrem z celého světa.

 

V Dánsku se Bøhman, v jehož jméně lze zaslechnout britského příbuzného Bogeymana) schovává tradičně pod postelí a krade děti, které nechtějí usnout. I holandský Boeman číhá tam dole, mezi lůžkem a podlahou, černý a s ostrými drápy. A nespáče odvleče a zamkne do sklepa.

31.8.2014


Squasc

Malá chlupatá bezocasá veverka s lidským obličejíkem, kterou strašívali děti v italské Lombardii. Squasc sám je prý ale povahy spíše škodolibé, než škodivé.

31.8.2014


Abu Rigl Maslukha

Tohle se stalo v Egyptě. Žilo tam, v zemi pyramid a krokodýlům neposlušné dítě, které nic nedbalo na varování, napomínání, doporučení, příkazy i zákazy rodičů. A tomuhle neposluchovi jednou pro jeho ignorování výše uvedeného chytla noha plamenem a od nohy celé tělo, až uhořel. Teď chodí strašit jiné neposlušné děti. Odnese je, uvaří a sní!

31.8.2014


Wewe Gombel

Wewe

V Indonésii zaměstnávají rodiče za účelem udržení dětí po soumraku doma Wewe Gombel. Jak vypadá, to je zřejmé z přiloženého obrázku – paní s tak dlouhými prsy, že je musí nosit přehozená přes ruce. Stejná ilustrace by ovšem mohla provázet i povídání o kantábrijských Ijanas, o ruské Lobastě nebo u českých divoženek. Wewe Gombel našich dnů je ale vybavena také upířími zuby, které jmenované postrádají.

Bývala to kdysi obyčejná manželka obyčejného muže. Tenhle obyčejný pár neměl bohužel žádné děti, což muž neřešil pohádkovou výrobou potomka ze dřeva, nebo sháněním kouzelných lektvarů, ale docela obyčejnou nevěrou. Byl při ní přistižen a zabit, což ale pro nešťastnou ženu znamenalo trest v podobě vyhnání z vesnice. Spáchala pak sebevraždu a proměnila se v démona, který po soumraku krade děti, potulující se venku, a odnáší je do svého příbytku na vrcholu palmy.

Na to jsou děti upozorňovány, rodiče ale asi nedodávají, že Wewe Gombel se o svůj úlovek pečlivě stará a ukradeným človíčkům nijak neubližuje.

To by nejspíš žádný výchovný efekt nepřineslo, spíš naopak.

 

"Wewe Illustration" by Giovanni Battista de' Cavalieri - http://id.wikipedia.org/wiki/Berkas:Wewe_Illustration.jpg. Licensed under Public domain via Wikimedia Commons.

31.8.2014


Strašilo

Srozumitelné jméno napovídá, že jsme se se z odvrácené strany zeměkoule vrátili do krajů slovanských.

Strašilo je strašidlem makedonským. Podpostelovým, ale také i lesním, jeskynním a sklepním, které chytá zlobivé děti a jí je. Jak vidíte, nic nového.

Sousední malí Bulhaři jsou pak v ohrožení tmavým chlupatým Talasamem, skrývajícím se v temných zákoutích stodol a půd. To na vesnicích. Ani zlobivé městské děti ale bez trestu nevyváznou, nocí se plíží Torbalan, muž s pytlem. Jistě že víme na co vak má, známe přece Černého muže...

31.8.2014


Meririm

„I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“

Ef 2,2 ekumenický překlad

 

Onen vládce nadzemských mocí, jak je označen v ekumenickém překladu Bible, je v jiných přetlumočeních nazýván Vládcem povětří (ať v Bibli kralické, nebo v mnoha edicích anglických, včetně King James‘s Bible. Takže ještě jednou:

 

„I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech.“

Ef 2,2 Bible 21

 

Přičemž neposlušní lidé jsou někde jmenováni neposlušnými syny.

Co říká originál, netuším, neb starými jazyky nevládnu, leč není to důležité. My se soustředíme na zmíněného démona. Zvláště okultisté mu říkají Meririm a odhalují, že tenhle reprezentant blesku a hromu je odpovědný za mor, taktéž i za nevěru. Je také – jak patrno ze jména – démonem poledním, z toho titulu tedy také vládnoucí ohněm. Jak připomíná Agrippa, je Meririm představeným všech démonů povětří a jedním z vysoce postavených pekelných hodnostářů, jedním z Knížat.

7.9.2014


Fecor

I tento démon má v referátu bouřky, stejně jako předchozí. Nejde ovšem o žádného potentáta, ale o běžného čertovského dělníka. Pracuje též v oboru vyvolávání duchů a děsu.

Spolupracuje také s kolegy Anarazelem a Gazielem jako ochrana pokladů. Právě Anarazel je hlavním povoláním démon ukrytých depotů, které dokáže chvíli před objevením přenést na jiné, zatím bezpečné místo. Zvládá též obvyklé pekelnické surovosti: vyvolává zemětřesení, bouřky, také duchy i strach, a o půlnoci zvoní na zvony.

Gaziel je na rozdíl od Fecora větší kapacita, velí totiž jedenácti legiím ďáblů. A dtto činností předchozích, tedy zemětřesení, duchové, děs a půlnoční zvonění.

7.9.2014


Midael

Dost už démonů, pojďme trochu vyrovnat síly.

Midael je důstojníkem andělských vojsk. Je (anonymně) zmiňován v žalemch 34 a 35 jako ochránce bohabojných.

7.9.2014


Sother

Andělský vyšetřovatel nebeského soudu. Sedm tisíc parasangů dlouhý, podle kabaly partnerem Sofie, podle gnostiků jen jedním ze zástupných jmen pro Boha.

7.9.2014


Zazahiel

Andělský strážce Třetích nebes.

7.9.2014


Guivre a Vouivre

Jak již bylo několikrát upozorněno, Francie je zemí drakům zaslíbenou. Měli jsme již tu čest se slavnými osobnostmi Tarasquem či Gargouillem, Guivre i Vouivre jsou též toho rodu. Příbuznými Wyvern, však také všechna ta jména vycházejí z latinského slova vipera, zmije. Stejně tak se dobral jména zmej i drak slovanský, plazí původ se v tomto rodě nezapře.

I Guivre je potvora hadovitá. Mnohem menší než běžný drak, rohatá a zbrklá. Ta, o níž referoval Samson z Dolu, byla tak malá, že se dokázala schovat v rouchu jednoho z jeho následovníků. Ať se šatstvem proháněla za trest, protože postižený mnich ukradl v jedné chudé vesnici kus chleba, nebo ji ukrytá potravina jen přilákala, stejně skončila lapena a na příkaz Sv. Samsona shozena ze střechy.

Guivre útočí bez varování, neboť je nátury prudké, leká se však nahých lidí. To prý vždy zčervená a uteče. Žije v lese, číhá na opuštěných zákoutích, a přebývá také v prostředí drakům obvyklém, totiž v jezerech a tůních.

Varianta Vouivre je záležitostí spíše krajovou než druhovou, přesto některé pověsti specifické vlastnosti zmiňují. Je to chamtivá dračice s tělem pokrytým zelenými šupinami, jež se za letu třpytí a zvučí. Na hlavě perlovou korunku, na ocase zlatý prsten. Někdy také smaragd na čele, kouzelný kámen, po němž mnoho lidí toužilo a skončilo nedobře.

Jedna taková pověst, která se vyprávěla v kraji Franche-Comté inspirovala Marcela Aymé k sepsání románu La Vouivre. Spisovatel sice proměnil okřídleného hada v krásnou slečnu, základ však ponechal – lidský pozorovatel šmírující nadpřirozenou dívku při koupání si všimne  šperku a chce se ho zmocnit. Drahokam i odložené šatstvo ale hlídá hadí jednotka... Necháme autorskou fantazii, věnující se více popisu skutečných mezilidských vztahů a venkovského života své doby, stranou a připomeneme si, že i v našich pověstech o Hadím králi se objevuje stejný motiv: je zapotřebí ukrást odloženou zlatou korunku a utéct, zatímco v patách je vám kohorta rozzlobených plazů.

14.9.2014


Sugaar

Drak pro změnu baskický. Nemá křídla, přesto létá. Obvykle, jak pozorovatelé zaznamenali, připomíná při pohybu vzduchem ohnivý půlměsíc. Pro Basky představoval další z personifikací blesku; ztělesněních bouře a jejích prvků nalezneme v tamním folkloru opravdu mnoho. Jako takový patří tedy Sugaar k bohyni bouří Mari (někdy je považován i za jejího manžela, tedy za jinou formu Majua). V městečku Ataun jím mámy strašívaly neposlušné děti; podle tamních znalců bydlí v jeskyních Amunda a Atarreta.

V navarrském Betelu, kde mu říkají Suarra, bývá pozorován jako ohnivá koule, létající mezi horami Balerdi a Elortalde.

14.9.2014


Maide

Přestěhujete-li se do Baskicka, pak dávejte pozor, aby vám v kamnech či v krbu stále hořel oheň. Je to prostá, leč účinná prevence proti tomu, aby do domu v noci vlezl – jak má ve zvyku komínem – Maide. Pokud se dostane dovnitř, rozbije tenhle zlovolný duch vše, co mu přijde pod ruku.

Nic ale není jednoduché: podle jiných (pravděpodobně modernějších pověstí) je Maide naopak duch hodný, lezoucí komínem proto, aby přinesl dárky, ne něco zničil.

Tak si vyberte.

14.9.2014


Psoglav

Žije v temných jeskyních, prý plných drahokamů, ale vypravit se na jejich sběr se nedoporučuje. Ne že by to bylo daleko, srbské pověsti tvrdí, že Psoglavovým teritoriem je Bosna a Černá hora, chorvatské, kde mu říkají psoglavac zase hovoří o Istrii, tohle problém není. To sám Psoglav.

Monstrum s koňskýma nohama, se psí hlavou, plnou ostrých železných zubů a s jedním okem uprostřed čela je totiž na lidové dietě. Jeho stravovací návyk jde tak daleko, že když neuloví člověka živého, vykope si nějakého z hrobu. Pověst, která tohoto nebezpečného tvora provázela, bývala opravdu silná: když prý kdysi dorazila osmanská armáda do Slovinska, běžela před Turky fáma, označující je právě za Psoglavy. Ať už tehdy skutečně věřili, že se blíží lidožrouti, nebo použili termín, který se pohotově nabízel, v každém případě to jasně vypovídá o vztahu a cítění, jež k jmenovanému monstru lidé měli.

14.9.2014


Njörd

Njord a Skadi

Severský bůh moří Njörðr nepatřil k Ásům, ačkoliv mezi nimi žil a spolu se svými dětmi Freyou a Freyrem zastával důležité funkce. Jak víme, dostal se mezi Ódinovu skupinu božstev jako rukojmí, jejichž výměna měla ukončit války mezi obyvateli Ásgardu a Vanaheimu.

Na novém působišti měl na starost kromě již zmíněné slané vody a rybářů jež po ní plují, také bohatství a vítr a plodnost. To už i v prastarém Řecku věděli, že jistý vítr oplodňuje, a že se z toho důvodu kobyly stavějí zadkem k severu aby zabřezly.

Zmíněné potomky dala Njördovi jeho vanirská sestra. Mezi Ásy byly ovšem sourozenecké sňatky zakázané, což později posloužilo zejména Lokimu k provokování. Její jméno není nikde zmiňováno, to otevřelo cestu úvahám moderních výzkumníků, pátrajících po detailech. Bezejmenná Vanirka by mohla být Nerthus, protogermánská bohyně plodnosti, jinak vzor a myšlenková předchůdkyně samého Njörda. Nebo Njörun, jejíž jméno a nic jiného přinesl Snorri Sturluson a někteří další staří islandští autoři. Bývala (snad) bohyní země, což se odvozuje z kořene jména také od Nerthus.

K manželce Skadi přišel Njörd podobným způsobem, jakým se dostal do Ásgardu – šlo o akt víceméně politický. Aby obryni zabránili v pomstě, nabídli ji Ásové manžela, ona si chtěla vybrat Baldra, sáhla vedle a zvolila Njörda.

Soužití to nebylo šťastné, každý z manželů chtěl žít ve svém, takže se neustále stěhovali, až mořskému bohovi nakonec manželka utekla se sportovcem Ullem.

Bohové jsou na tom někdy stejně jako my.

 

Jako jeden z mála – protože není Ás – přežije Njörd soumrak bohů Ragnarök. Jak se praví v eddické Vafþrúðnismál, v Písni o Vaftrúdnim (v překladu Ladislava Hegera):

„Žil ve Vanaheimu

mezi moudrými vládci.

V bohů rod rukojmím přišel.

Na konci věků

zas se však vrátí

věrný van k vanům.

Podobně jako syn byl i Njörd jedním z legendárních švédských panovníků, jejichž soupis nalezneme ve Sturlusonově Sáze o Ynglinzích. Na trůn nastoupil jako druhý po Ódinovi, žezlo později předal ho Freyrovi, známějšímu v této podobě a funkci jako Yngvi.

 

Ilustrace Njord a Skadi putují do Njördrova domova Nóatún
By Friedrich Wilhelm Heine (1845-1921) after an original by Friedrich Wilhelm Engelhard (1813-1902). [Public domain], via Wikimedia Commons

21.9.2014


Väki

Nadpřirozené bytosti mívají v každém jazyce či náboženském systému často jedno obecné jméno, pod něž se schovává mnoho rozličných (a rozdílných) typů. Třeba v takovém Thajsku jsou to natové, v severských zemích zase troll. Někdy se takto vyvoleným skutečně stane jedna z nadpřirozených ras, která v myslích lidí převládne nad ostatními a v příbězích je pohltí, jindy jde prostě jen o obecné slovo, které ovšem my, neznaje příslušného jazyka, nepoznáváme.

Ve Finsku jsou takovým druhem väkis, někdy se jim říká haltijas, kterýžto výraz si ovšem v tomto Bestiáři pro sebe zabral finský hospodáříček Kotihaltija.

Existuje mnoho různých väkis, starajících se o různá prostředí. Bývají oslovováni s žádostmi o pomoc, či aspoň magické přimhouření oka, bývají zaháněni, podpláceni, ignorováni, podváděni i uctíváni.

Magický svět v kostce.

Projděme teď rychlou chůzí kolem několika z nich.

 

Metsän väki jsou duchové lesní, sloužící pánu lesů Tapiovi, zatímco vodnímu druhu, veden väki, který díky moci svého elementu může jak kurýrovat, tak naopak člověka nemocí postihnout, velí král moří Ahti. Léčivé i ničivé schopnosti, opět v souladu s elementem, mají všichni,  třeba i tulen väki, představitelé ohně. Také tepla, které oheň vydává, jsou tedy spojováni se zařízením, které finský životní styl zpopularizovalo po celém světě, se saunou. I démoni hor vuoren väki plní běžné úkoly, s jakými se démoni tohoto elementu setkávají.

Kromě těchto běžných druhů odhalili ovšem Finové také skupinu bytostí specializovaných v trochu jiném směru, respektive výběru.

Kupříkladu takový puun väki, duch dřeva, je sice na jednu stranu onou obvyklou dryádou, obývající jeden konkrétní strom, jenže tam, kde jiní takoví končí, tedy poražením hostitele, tam se ve Finsku vlastně nic neděje; puun väkis totiž zahrnují do svého pole působnosti dřevo jako materiál. Už je vám jasný původ pomstychtivých hrábí?

Bolest i zranění po úderu předmětem z příslušné látky obstarávají příslušní väkis také u železa – raudan väki mohou následky své činnosti též i vyléčit. Jak už jsme prozradili platí to víceméně pro všechny, bývá ovšem zvykem napravovat škody logickými protiklady: nemoc, přinesenou vodními duchy vyléčí v sauně ti ohniví. Podobně jako v jiných kulturách, i finští elementálové totiž spolu bojují – nahrazují tak chemické i fyzikální zákony, protože hoření dřeva v těch končinách   způsobuje vítězství tulen väkiho nad puun väkim.

Když jsme už zmínili nemoci, tedy obor démonů osudu, připomenu ještě existenci kalman väkis, démonů smrti, reprezentovaných klasickými duchy a strašidly, jejichž působení je veskrze negativní, a jejichž přirozeným biotopem a rezervoárem moci jsou hřbitovy.

Svou väki mají i ženy, říká se jí naisen väki a je zodpovědná za kouzelné schopnosti a znalosti, jimiž osoby tohoto pohlaví v dobách dávných i nedávných disponovaly.

28.9.2014


Menninkäinen

Lesní skřítci finského folkloru, dnes zaměstnaní v lingvistice, neboť jejich jméno slouží překladatelům do finštiny coby ekvivalent cizojazyčných termínů pro skřety a skřítky.

28.9.2014


Kuu

Podle některých pramenů bůh, podle jiných bohyně, předmětem správy je ovšem vždy Měsíc a lokalitou opět Finsko. Byl to on/ona, kdo umožnil kachně, letící nad hladinou velkého prvotního oceánu, který na počátku všeho pokrýval celý svět, spatřit trčet z té nekonečné vody Väinämöinenovo koleno. Pták, který si tehdy z jistých důvodů potřeboval odpočinout, zajásal a vzal za vděk i ostrůvkem tak nejistým jako je část těla spícího boha. Ono nutkání pocházelo z těch tělesných končin, jaké si při slovu jisté důvody někteří čtenáři neslušně představili, ale vůbec nešlo o funkci, jíž, jak poznala ramena mnoha nešťastníků, konají opeřenci prostě za letu. To, co ptáka tlačilo, bylo vejce.

Snesl ho, ale vysedět nestačil, protože spící Väinämöinen se pohnul, vejce spadlo, rozbilo se na dva kusy – a hopla, z poloviny skořápky se stala obloha, z druhé svět. Bílek dal vzniknout Slunci a hvězdám, žloutek Měsíci.

28.9.2014


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist