Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá devátá

Kálí

Kálí

Temná strana velké bohyně Déví, obvykle čtyřruká a vždy tmavé pleti patří mezi božstva populární nejen mezi svými vyznavači, ale i mimo hinduismus. Jméno téhle představitelky chaosu, boje, zmaru a smrti znamená Černá, neodkazuje ale jen k vyjmenovaným elementům, upomíná též na temnotu, jež panovala na počátku světa než se objevilo světlo. Smrt totiž skrze Čas s Počátkem souvisí.

Obvykle si ale Kálí vybavujeme jen jako nebezpečné krvavé božstvo: takový osud postihuje všechno, co nespadá přímo do našeho kulturního okruhu, informací je příliš a nelze se všemi zabývat detailně. Věci ovšem nebývají tak jednoduché, jak se mohou na první pohled jevit. A hlavně nejsou izolované. Ani egyptská Sachmet nepřišla na svět jen jako beze smyslu vraždící monstrum, stejně tak i Kálí. V jejich (i jiných) existenci je smysl.

Kálí bývá spojována s další mnohorukou bojující bohyní (a dalším aspektem všepokrývající Déví) Durgou. Někdy je považována za ztělesnění Duržina vzteku, podle jednoho z příběhů vylétla černá bohyně z potemnělého čela Durgy, běsnící nad démonskou armádou, vedenou generály Čandou a Mundou. Novorozená zkáza nepřátele v mžiku zničila, řešíce tím stručně a definitivně problém, k němuž Durgá přistupovala opatrně, snažíce se nejprve dva nejvyšší protivníky, Sumbhu a Nisumbhu, svést.

Chránit svět před démony je totiž v pracovní náplni samotné Déví.

 

U takových ochránců a obránců je zapotřebí, aby vzbuzovali úctu, strach i děs, bez ohledu na to, na čí straně stojí. Navíc v oboru, v němž pracují, si nelze příliš vybírat (ačkoliv Smrt na sebe například u mnohých Slovanů brala podobu bíle oděné dívky, ne ošklivého kostlivce). Kálí tedy – až na výjimky, respektive stav, k němuž se ještě dostaneme – vypadá dle předpokladů.

Děsivě.

V rukou meč, trojzubec, něčí hlavu a nádobu z lidské lebky, kolem krku náhrdelník z hlav, sukně z usekaných rukou, dlouhý jazyk od krve. Vystouplá žebra. Rozpuštěné vlasy, v uších zavěšeny mrtvé děti.

Často se prochází po kremačních polích ve společnosti psa, který olizuje krev z jejích morbidních oděvních doplňků. Ještě děsivěji se chová na bitevním poli, kde posedlá bojem dupe po tělech padlých. Zvuk jejího vítězného zatroubení otřásá vesmírem. Zaslepena zuřivostí nedokáže přestat bojovat; teprve když si před ni lehne její manžel Šiva, vzpamatuje se a uklidní. Tak praví tradice, obecně se totiž má za to, že když je Kálí částí Durgy, je tím také chotí jejího manžela.

Mnoho stoupenců mají obě zmíněné bohyně v Bengálsku, kde Kálí její uctívači mají – a zobrazují – jako krásnou paní. A titulují Maminko. Nehledejte v tom zvrhlost nějaké krvavé sekty, jak už bylo poznamenáno, nic není bez významu a smyslu a i temná bohyně se uklidní a ukáže se v lepším světle, podobně jako řecké Erínye po úspěšném honu na hříšníka odloží děsivý vzhled a obléknou se do bílé.

 

Kálí na doprovodné ilustraci namaloval
Raja Ravi Varma [Public domain], via Wikimedia Commons

5.10.2014


Krahang

Démon poletující thajskou nocí. Podobně jako východoslovanská Baba Jaga létala v hmoždíři, i Krahang nelevituje jen tak na vlastní tělo, ale využívá k pohybu vzduchem techniky, obvykle dvou košů na rýži. Jsou pravděpodobně při ruce proto, protože přes den je Krahang v přestrojení za obyčejného venkovana. Po soumraku se ovšem plně soustředí na strašidelný hon na opozdilé poutníky.

19.10.2014


Pop

Ve stejných končinách jako Krahang se stejným prostředím, tedy tmou, pohybuje kromě Krasue i Pop. Thajské noci nejsou příliš bezpečné.

Pop se živí lidskými vnitřnostmi.

Tahle věta by měla jako zhodnocení a varování stačit. Jsou ovšem mezi námi lidé, kteří cestou do žraločího žaludku počítají zuby a tak přidáme hrst informací.

Přes den prý Pop obývá tělo některé kouzelnice.

Nejde ale o Dvojníka, Pop je skutečně nezávislá, dalo by se říct toulavá mysl, duch jistého služebníka jistého panovníka, který zaslechl jaké kouzlo používá jeho pán při návštěvě zvířecích myslí a aplikoval je vynalézavě: obsadil mysl právě ono knížete. Následoval běžný příběh, vypuzený duch se převtělil do ptačího těla a pospíchal prozradit své manželce, že v těle jejího milého je cizí chlap. Spojenými silami se podařilo podvodníka vypudit, šlechticova mysl se vrátila domů, zatímco služebníkova už neměla kam, původní tělo bylo zničeno.

A proto od té doby vyhledává Pop hostitelské schránky a čeká v nich na soumrak, aby mohl vyrazit škodit. Než čarodějka zemře, musí si ale najít novou.

19.10.2014


Khya a Lakhe

Khya

Khya je tlustý a chlupatý opičák, jehož jistě nenepálci považují za sněžného muže, Nepálci ovšem vědí své. Najmě děti.

Žádní kryptidové. Khyové jsou stvoření různých druhů, především se ale dělí na černé a bílé; první, ve shodě s barvou, přinášejí smůlu a nemoci a potíže, zatímco ti druzí opak. Náleží do družiny bohyně hojnosti a štěstí Lákšmí, mnoho z nich se ovšem zabydlelo coby domácí pomocníčci přímo v lidských příbytcích. Ti mají v oblibě temná zákoutí a jako mnoho bubáků, ať už dobrých či zlých, se bojí výdobytků moderní doby, elektřiny. Jsou také Khyové, kteří v noci v temných uličkách brání v průchodu, stejně jako ti, kteří dávají pozor na dívky při přechodovém rituálu.

Tanečníci v maskách těchto dobromyslných i zlomyslných opičáků se  předvádějí na nepálských ulicích, často doplněni o jejich opak, logicky hubeného kostlivce, zvaného Kawancha.

Nejsou jedinými nadpřirozenými tvory, které může turista návštěvou v Nepálu takto spatřit i na vlastní oči. V maskách démonů s děsivou tváří jménem Lakhe (dámy tohoto rodu jsou zvány Lasin), s rudými či černými vlasy a vyceněnými tesáky poskakují o svátcích, sledováni objektivy zahraničních fotoaparátů tanečníci ulicemi různých měst; v hlavním a nejznámějším Káthmandú lze pak o Indrově záříjovém festivalu spatřit i masku Lakheho, který to ze svého rodu dotáhl nejvýše: Majipa Lakhe je uctíván ne jako běžný plebejský ochranný duch, ale jako božstvo. Jsou mu předkládány potravinové oběti, zatímco tanečníci sehrávají na křižovatkách jednoduché představení.

Tito původně lesní démoni, kteří se přestěhovali za lidmi do měst, nejsou, stejně jako Khyové, zaměnitelnou masou, kromě zmíněného  Majipa Lakhe existují i jiné specifické druhy, kupříkladu Michyah Lakhe, kerý je povahy ohnivé, způsobuje požáry a když občas někoho posedne, stává se oběť žhářem.

 

Obrázek Khyi na stěně chrámu v Káthmándú
By Kamal Ratna Tuladhar (Own work) [CC-BY-SA-3.0 or GFDL], via Wikimedia Commons

19.10.2014


Phi Kong Koi

Velmi nebezpečný thajský démon, hopsající se nočním lesem na jediné noze. Je to stvořen krvesajné, nevrhá se ovšem na hrdlo, jako cti dbalý upír, ale spáčům načíná vlásečnice na prstech u nohou. Zbaběle tak maskuje svou návštěvu, aby se nepozorován a tudíž neodháněn, mohl vrátit. A oběť slábne a slábne, netuší proč, až zeslábne docela.

26.10.2014


Nang Ta-khian

Dryáda, která podle Thajců obývá výhradně stromy druhu Hopea odorata. České jméno ta dřevina nemá, thajsky se jmenuje Ta-khian, naše dnešní lesní víla je tedy v překladu Paní ta-khianu.

Nang Takian se jako všechny příslušnice její profese stará o dobrý život svého domova. Ochraňuje ho především před dřevorubci, proto výrobky z dřeva zmíněného stromu naleznete většinou jen v buddhistických chrámech, jejichž obyvatelé se upřímnými modlitbami postarají o to, aby byl dryádin hněv ukonejšen. Uklidněná víla se pak může stát ochranným duchem předmětu – připomíná se to zejména v případech lodí z takianu. Mimo duchovní svět lze dlouhé kmeny Hopea odorata vidět spíš spokojeně rostoucí, opentlené barevným hedvábím, jež lidé nabízejí víle coby obětinu. Že by kvůli tomu, že když se občas víla zjevuje i v lidské podobě, tak obléká tradiční thajský oděv? Zřejmě ne. Ale přecházet si Nang Ta-khian je rozumné, jako mnoho lesních démonů, i ona je velmi mocná.

A cesty džunglí tak dlouhé a nebezpečné.

26.10.2014


Nang Tani

Stejně jako předchozí je i Nang Tani stromovou vílou spjatou s jedním konkrétním druhem rostliny. V tomto případě s banánovníkem Musa balbisiana, který v Thajsku a okolí (stejně jako jeho nadpřirozená obyvatelka) celkem běžně roste. Domovským jazykem se mu říká Kluai Tani, zatímco dryádě kromě titulního také Phi Tani. Duch stromu Tani.

Jako většina dryád se i Nang Tani tu a tam zjeví v člověčí – svůdně dívčí – podobě. Potkáte-li v thajských lesích o úplňku slečnu v tradičním oděvu, pak se přesvědčte, zda nemá nazelenalou pleť. Pokud ano a pokud se její chodidla nedotýkají země, tak víte na koho jste narazili. Jako buddhistický mnich se ani nemusíte bát a můžete dostat i něco k snědku. To ovšem i za dne.

Obvykle je hodná, jen se někdy tahle dryáda zaměřuje na muže, kteří ubližují ženám. Sama umí docela ublížit, tak pozor.

V životní nejistotě se ocitají též drvoštěpové. Vílou obývaný banánovník lze sice porazit, obnáší to ovšem poctivou přípravu duchovní: je třeba zajistit příslušné obětiny, vonné tyčinky, sladkosti a květiny k usmíření, jinak by to bylo zlé. Lesní bytosti dovedou být strašlivé. Stejně tak i užitečné a nápomocné, proto i Nang Tanin strom bývá občas, podobně jako Nang Ta-khianin, vyzdoben barevnými hedvábnými látkami.

Jistou praktikou lze banánovníkovou vílu vyvolat a prožít s ní (respektive s její představou) smyslné noční dobrodružství. Je jen zapotřebí navštěvovat často strom, v němž víla sídlí, a tříbit svou fantazii o jejím vzhledu, poté z kousku jeho kůry či kořene vyřezat ženskou figurku, odříkat příslušné kouzlo (bohužel neznám) a zalézt do postele. Skutečná Nang Tani se zjeví ve snu v roli manželky.

Kromě zoufalého erotického snění má tato invokace jednu praktickou výhodu. Přivolaná víla je totiž značně žárlivá a zabírá si, jako většina partnerek, muže jen pro sebe. Jakýkoliv další románek je nepřípustný a je ukončen. Zbavíte se tak svého nešťastného zamilování, stejně jako nechtěného zájmu ze strany druhé. To se počítá.

Máte ale žárlivou vílu ve snech.

26.10.2014


Kurent

Slovinský bůh, dnes známý díky svátku Kurentovanje v mnohočetných  vydáních, neboť maškary této lidové veselice, navlečení v ovčích kožích se zvonky kolem zápěstí, si říkají Kurentové. Festival, slavený na den Estomihi, tedy v neděli před Popeleční středou, je běžnou ozvěnou někdejších novoročních rituálů, respektive oslav příchodu jara. Zvuk zmíněných zvonků má vyhnat zimu.

Ústřední postava svátku bývala bytostí ne zrovna kladných vlastností. Ačkoliv tu a tam, zvláště v dobách pozdějších, předloženým příběhům následujících, lidem s něčím, či k něčemu pomohla, přesto se záporně podepsala na našem vzhledu a schopnostech, což by se jí nemělo odpustit. Posuďte sami:

 

Kdysi se Člověk s Kurentem dohadovali o tom, kdo bude vládnout zemi.

Ani jeden nechtěl ustoupit, proto se rozhodli vyřešit vše trojbojem; první disciplinou byl skok přes moře. Rozhodovalo se v něm o vlastnictví půdy na obou jeho březích.

Kurent začínal jako první: rozcvičil se, připravil se, odrazil, skočil a všechnu slanou vodu přeskočil, jen trochu si na konci namočil nohy. Spokojen s výkonem jal se hulákat a jásat a slavit vítězství, jenže lidé té doby nebyla žádná ořezávátka. Člověk se ke svému pokusu nijak nechystal, prostě moře překročil, a to tak že opravdu suchou nohou.

Bod pro něho.

Druhé kolo se neslo ve znamení zisku prostoru pod nohama i nad hlavou. Opět začínal Kurent. Dupl, až země pukla a na dně hluboké propasti bylo lze spatřit rodící se hady. Člověčí noha ovšem otevřela ještě hlubší jámu, až k řece zlata, do níž hadi spadli a utopili se.

Další bod pro Homo sapiens.

Třetím měřením sil byla střelba z luku ku ptáku. Vlastně do výšky, k nebetyčné hoře na níž kohout hlídal boží krmi. Kurentova střela letěla prostorem osm dnů, než dopadla zpět na zemi, což byl opět výkon úctyhodný, leč opět nedostačující – Člověkův šíp spadl až po deseti dnech a navíc prostřelil a přinesl zmíněného hlídacího kura.

Tři nula pro lidi.

Kurent musel uznat porážku, což také nonšalantně učinil, v duchu však začal připravovat odvetu.

Vymačkal z vinné révy víno, vyčkal vhodného okamžiku a Člověku, který teď vládl nad zemí, podzemím i vzduchem, ho nabídl místo obyčejné vody. Ale nepochodil.

Voda prý je lepší.

Na druhý pokus, kdy ochutil víno čemeřicí, už Člověk usoudil, že Kurentův nápoj není tak špatný. Ale jedna sklenice stačí, díky.

Teprve ochucené krví a podávané jako vhodný nápoj ke spláchnutí té výborné chuti boží pečeně, jíž Člověk našel na zmíněné hoře, slavilo víno úspěch. Další pohár už člověk neodmítl, díky čemuž se zapomněl včas ztratit a byl přistižen Bohem, jak mu bez dovolení ujídá ze stolu.

Shozen z hory potloukl se tak, že se nikdy pořádně neuzdravil. A od té doby jsme slabí, malí, nedokážeme překročit moře a vlády nad naší poctivě vybojovanou krajinou se ujal Kurent.

Možná se to ale stalo trochu jinak.

Vynechali jsme prostředí a situace, v nichž se Člověk nacházel, když mu bylo víno nabízeno: totiž nejprve talíř prosté kaše, konzumovaný na povrchu, poté námaha v hlubinách u zlaté řeky při tkaní košile z téhož materiálu, a nakonec porušování tabu ve výšinách, což jsou všechno základní prvky pro morální i filozofické vyznění příběhu. K výkladům a bádání ale nemáme čas ani prostor. Je tu totiž i další historka, která skrze spor těch dvou, Člověka a Kurenta, poukazuje na cizí zavinění naší slabosti a zálibě v alkoholu. A také vysvětluje zeměpis.

 

Kdysi se člověk s Kurentem dohadovali o tom, kdo bude vládnout zemi.

Hádali se a argumentovali, až se docela obyčejně poprali. Byla to ale pranice, která trvala sedm dlouhých let, a během níž rváči, jak se tak váleli po zemi a kopali a tloukli, zdemolovali původně rovný svět do dnešní podoby kopců a hor a údolí. Nevyhrál ani jeden – když vyčerpaní leželi na zemi, přišel Dobřín, svázal je a podle přísloví Když se dva perou, třetí se směje si zemi přivlastnil.

Ne nadlouho.

Vědomi si jiného hesla: V jednotě je síla, spojili se Člověk s Kurentem, Dobřína svrhli a prodali jako služebníka ohnivému draku. Bylo tu ovšem porevoluční dilema: která z částí koalice bude vládnout?

Rozhodli se nechat to náhodě. Jak Kurent navrhl, otrhají lístky ze stolisté růže v jeho zahradě – první je Kurentův, druhý Člověka, třetí nikoho. A komu zbude poslední, ten bude vládnout.

Zůstal ten třetí.

Bylo tedy rozhodnuto, že se oba budou po sto letech panování střídat. Dohoda skřípajících zubů to byla, neboť kdo by se chtěl podřizovat.

První se svého století ujal Člověk. Býval tehdy silný a mocný, jak už víme z první verze. A prostý a celkem líný. Sotva se formálně ujal vlády, natáhl se na pole a zdříml si.

Prospal všechny přidělené roky, ve vlasech se mu zahnízdili a generace potomků vyváděli jestřábi, uši vzaly za své nory lišky. Až ho probudil Kurent, neboť součástí dohody bylo též, že ten druhý bude vládci země po jeho volební období sloužit. Nový dočasný panovník svůj čas ale prospat nehodlal, ba nemínil se vlády vůbec vzdát, proto vymyslel plán, jak zbavit člověka síly a zbavit se tak konkurenta nadobro: nabídl mu víno.

První bylo odporné, druhá značka ušla. Třetí, z prvního vinného keře, sázeného na první podzim prvního roku, zachutnalo Člověku natolik, že se v opojení vzdal nároku na vládu nad zemí a opilostí též přišel o svou sílu.

 

Je to jasné, pěkná potvora to je, tenhle slovinský Dionýsos. Co jsme mohli mít, kdyby...

Ale počkejte ještě s nářkem a obviňováním.

Lidstvu Kurent přece jen jednou opravdu posloužil: zachránil ho při potopě světa, kterou způsobilo člověčenstvo vlastním přičiněním, neuváženým (chamtivým, co si budeme namlouvat) rozbitím obřího vejce, jež bylo regulovaným zdrojem světových vod. Poslední přeživší se tehdy chytil Kurentovy hole, za níž mu sloužil révový stonek. Devět let na něm člověk visel a živil se hrozny, než vody opadly a on se mohl vrátit na suchou půdu a znovuobnovit lidskou rasu. Z vděčnosti pak máme rádi víno a Kurenta za tuto pomoc uctíváme.

Takže žádný alkoholismus, přátelé.

Bohoslužba je to.

2.11.2014


Pereplut

Tato bytost je zmiňována v souvislosti s vodou a ve společnosti mnoha známých jmen, jako je Perun, Chors, Stribog či Mokoš. Některé prameny o ní hovoří v ženském rodě (je to prý bohyně pití a štěstěny) jiné v mužském (démon pravděpodobně téhož zaměření). Jsou to ovšem zmínky současné, ty původní už vzala voda.

2.11.2014


Lada

Jinak též Kolada. Slovanská bohyně s pověřením pro krásu a lásku a plodnost. Manželka Svantovítova.

A nebo snad ne?

O existenci této entity neexistují jiné záznamy, než folklórní. A folklór je zdroj ošemetný, pokud jde o zkoumání původních náboženství či mytologických systémů, protože s chutí absorbuje moderní a módní vlivy, a to včetně účelově vymyšlených.

Lada, jak už jsme uvedli, byla/mohla být bohyní lásky a plodnosti, povinným protějškem římské Venuše. Na tamní panteon narovnávali středověcí vzdělanci a první novověcí mytologové a nadšenci náboženské struktury všech evropských kultur; někdy to byla dobrá srovnávací pomůcka, jindy naopak velký krok špatným směrem. V případě hypotetické bohyně, kterou lákali i do resortu zábavy, jde o indicie, naznačující existenci především v písních. V těch se, coby jméno, nebo pouhé rytmické slovo, objevuje v mnoha Slovany osídlených končinách, od jihu po východ. Z nich a z faktu, že jde mnohdy o zpěvy svatební, usoudili badatelé na zmíněnou funkci, k níž v posledních letech, která znamenají pro Ladu jistou rehabilitaci, přidali ještě teorii o bohyni manželství a veselí.

Existuje také, vlastně existoval, tedy, my vlastně nevíme, zda opravdu pracoval ve své funkci a odkud se vlastně vzal, také Lada (Lado) rodu mužského. Podle polského kronikáře Dlugosze a několika zmínek z východu mohlo jít o válečného boha, pravdou ovšem je, že Slované neobsazovali tuto funkci bohem na plný úvazek. Úspěch válečných tažení  zajišťovala obvykle hlava panteonu. Nebo bůh, který byl právě v oblibě.

Původ Ladin bývá též přisuzován Litevcům, od nichž mohli sousední Slované bohyni převzít. Ať už včetně jména, nebo s drobnou úpravou titulu i funkce: jak tvrdil Dimitrij Šepping, u Baltů šlo původně o bohyni osudu Laimu.

9.11.2014


Bangpūtys

Když už jsme zmínili Balty, zaskočíme k nim, přesněji k Litevcům. A na břeh moře stejného jména. Jeho bohem a bohem bouří, které nad ním zuří byl vousatý, okřídlený a dvěma tvářemi obdařený Bangputys. S kohoutem na hlavě, rybou v jedné a náčiním v druhé ruce, tak bývá zobrazován. Bangpūtysovi synové Rytys, Pietys, Šiaurys a Vakaris jsou personifikace větrů příslušných světových stran: v uvedeném pořadí východního, jižního, severního a západního. Nejsou ve svých funkcích jedineční, kupříkladu východním větrem může být Auštaras, jehož se jednou Bangpūtys coby konkurenta, bouřícího při koupání v Baltu pokusil utopit.

9.11.2014


Baubas

Litevský bubák, jehož využívají zoufalí rodiče ke krocení divé zvěře.

„Nezlob, nebo si tě odnese Baubas,“ vyhrožují. Patrně bez valného úspěchu. Trocha ostražitosti by ale měla být na místě, neboť obyvatel temných zákoutí, či sídlící pod kobercem, obdařený dlouhými hubenými pažemi a rudýma očima, býval podle všeho dříve noční můrou, která dusila spáče a cuchala jim vlasy.

9.11.2014


Basajaun

Basajaunak

Basajaunak byli obyvateli baskických lesů, když do kraje poprvé vstoupili lidé, kteří mu dali dnešní jméno. Typický Basajaun (jednotné číslo) byl velký a chlupatý – a šikovný a rozhodně ne hloupý, protože právě od tohoto národa se dostalo Baskům znalostí zemědělské výroby a zpracování kovů. Byli to oni, kdo stavěli megality a kdo, než odešel, držel nad lidmi (v tomto konkrétním případě nad stády jejich dobytka) ochrannou ruku. Byl to Starší národ, Učitelé, jací se vyskytují v pověstech mnoha národů z různých konců světa.

V pověstech pozdějších dob se lesní chlupatec někdy objevuje i jako strážce pokladů, bývá pak někdy vybaven ocelovými drápy.

Stejně jako ve Skandinávii, kde se do podobných řečí dostali trollové, nebo na Sibiři, tak i tady někteří učenci naznačují, že by snad mohlo jít o vzpomínku Homo sapiens na setkání a krátké soužití s Homo neanderthalensis. Na rozdíl od výše uvedených míst ovšem na Pyrenejském poloostrově neandrtálci skutečně žili, nějaký čas také sdíleli čas i s našimi předky. A lidská paměť dovede být někdy zrádně hluboká...

 

Basajaunak obého pohlaví na doprovodné ilustraci:
By Morburre (Own work) [GFDL or CC-BY-SA-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons

16.11.2014


Txekorgorri

Txekorgorri je Rudé tele, které v baskickém kraji střeží jeskyně a také poklady v nich ukryté. Někdy se objevuje už coby dospělý Rudý býk, Zezengorri.

Jak z legend dobře známo, chamtivost se v případě ochrany kouzelnými hlídači nikdy nevyplácí: pověsti o zlatém teleti, které do jeskyní vyhnali snadného příjmu chtivé končí objevením telete ohnivého, jež nezvané návštěvníky prožene tak, až někteří z nich přijdou o rozum a brzy na to i o život. Ani Rudé tele, ani Rudý býk totiž nemají svou barvu jen tak pro parádu, jsou to tvorové ohniví, kteří dokážou člověka v mžiku spálit. Někdy dští oheň z nosních dírek, jindy mají ohnivou oháňku, v každém případě mají výdrž a mohou narušitele pronásledovat až domů.

A nemusí jít jen o kontakt s pokladem – jeskynní démoni nemají rádi vyrušování a poškozování jim svěřeného prostředí vůbec. Kupříkladu takové házení kamenů jen tak nazdařbůh podzemím může nějakého toho býka probudit – a pak hledejte, kde nechal tesař díru, nadpřirozené zvíře stejně zná svůj biotop lépe.

16.11.2014


Bildur Aize

Noční můra po baskicku. Chová se stejně jako její příbuzné z jiných zemí – vniká do snů obětí a také se ráda usazuje na spáčově hrudi, aby svou vahou působila potíže.

V Goierri, jednom z krajů na východě Baskicka se proto doporučuje před spaním třikrát odříkat:

 

Amandere Santanes

Bart Egin det ametz

Edo ty gaitzez

Egin ba-det gaitzez.

Biurr egidazu onez.

 

Prý to pomůže.

16.11.2014


Walt

Budova někdejší požární zbrojnice v kanadském městě Strathcona se po vyřazení ze služby stala v sedmdesátých letech útočištěm tamního ochotnického divadla. Také historickou památkou – ve věži stavby z roku 1909 je mimochodem dodnes původní hasičský zvon. Oba nájemníci toho místa, požárníci i herci patří k profesím, které jsou pověstné zvýšeným výskytem poltergeistů, duchů i jiných nadpřirozeností, proto se nelze divit, že i tato konkrétní stavba má svého fantoma.

Titulují ho Walt a dávají mu za vinu zhasínání a rozsvěcení světel v Zeleném pokoji a na zadním schodišti i průvan tamtéž. V oblibě má duch i nečekanou hru na piano a tajemné kroky. Také, navzdory faktu, že budova už dávno změnila svůj účel a hasiči technologie, závany smradu koňské mrvy v místech, kde původně bývaly stáje.

23.11.2014


Dorothy

Ať už si člověk nejprve vybaví idylickou (leč zmrzlou) přírodní scenérii, stejně se mu jako další kanadský symbol vybaví hokej.

V Torontu má tento ledový sport síň slávy. Tedy Hokejovou síň slávy, budovu, stojící na rohu ulic Front a Yonge. Stávala v těch místech kdysi pobočka Bank of Montreal. Právě z dob sportu předcházejících s největší pravděpodobností pochází Dorothy, zjevení, jež očití svědkové popisují jako paní oblékanou ve stylu devatenáctého století. V místech někdejších trezorů a kanceláří zháší světla, otvírá a zavírá dveře, produkuje mrazivou atmosféru, zkrátka činí se jako správný cti dbalý duch.

23.11.2014


George Hewell

V kingstonské věznici – Kingston leží v provincii Ontário – straší George Hewell. Zjevuje se od roku 1897, kdy přišel o život a snová pomstu.

Zbytečně a bezúspěšně. Nejen proto, protože vloni bylo toto zařízení s maximální ostrahou uzavřeno.

Cílem měl být hlídač, který velmi nepříjemného vězně Hewella, který se neustále pral jak se strážci, tak se spoluvězni, jednomu takovém útoku ubránil a útočníka odpravil. Kletba jaksi nevyšla, jen se se kanadská sbírka duchů rozšířila o další exemplář.

23.11.2014


Maud

Québec je kanadskou provincií, jejímž hlavním městem je Montreal, v jehož aglomeraci leží městečko Hudson, v něm pak hospoda Auberge Willow Place Inn. A v téhle hospodě ve třicátých letech devatenáctého století sloužilo děvče jménem Maud. Scházely se tam též podivné existence, spiklenci, připravující státní převrat.

Jejich obětí se nestala Kanada, ale nebohá Maud. Zabili ji a pohřbili ve sklepě. Duch nešťastné dívky zůstal na místě zločinu, kde bývá dodnes občas slyšen její zpěv či její klepání. V listopadu pak Maud přede dveřmi pokoje číslo osm staví na sebe kamínky.

23.11.2014


Nurse Jane

Duch Sestry Jany se prochází chodbami a sklepením sanatoriu v saskatchewanském Fort Qu'Appelle. Nemocnice jsou pro duchy prostředím přirozeným, proto se nelze divit tomu, že ve zmíněném zařízení není Nurse Jane zjevením jediným. Společnost jí dělají i duchové někdejších pacientů, podivné tváře civící ze zrcadel, jakož i obvyklé efekty neviditelných kročejů, zvláštních světýlek, zvuku popojíždějících kolečkových křesel a tajuplných hlasů.

23.11.2014


Jiní lidé, aneb Sanshoumin a sousedé

Nejen středověká Evropa věřila v podivné obyvatele podivných zemí daleko za obzorem. Vlčí hlavy, jednonožce či ušatce, které jsme již měli tu čest poznat, doplňují a činí tak někdejší svět pestrým a zajímavým místem, i národy, které mimo svůj rodný kraj objevili kdysi Číňané.

Třeba takové Sanshoumin, Tříhlavé lidi, jež žijí na východ od pohoří Kunlun. Mýtického pohoří Kunlun, ne toho v našich atlasech. Jak jméno prozrazuje, má tato člověčí rasa tělo zakončené třemi hlavami.

To cti dbalý příslušník lidu Sanshenmin má hlavu jen jednu, zato těla hned tři. A žije spolu se svými soukmenovci nedaleko Povstalecké hory.

Severně od Trojtělých žijící Yibimin nemají ani větší počet hlav, ani trupů. Právě naopak. Jedna ruka, jedno oko, jedna nosní dírka. Prostě půl-lidé, jací žijí v různých národech po celém světě a někteří učenci tvrdí, že jde vlastně o měsíční symboliku.

Jednoocí lidí, zvaní Yimumin, mají jediný zrakový orgán umístěn uprostřed tváře. Takové kyklopy jsme znávali my jako Monokly, podle čínských zdrojů přebývají „v severních krajích za mořem“.

Stručný výběr ze starých čínských mýticko-geografických textů završíme setkáním s Huantoumin, lidem ptačího vzhledu. Opeřených národů znali Číňané několik, lidé tohoto se pyšní ptačím tělem, člověčí hlavou a zobákem. A podle ilustrací, které ve vědeckých dílech obvykle ukazují obvyklé zvyky nebo běžné činnosti, se živí rybařením. Tedy rybami.

30.11.2014


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist