Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá první

Ogma

Ogma

Když Tuatha Dé Danann, lid bohyně Danu, vybojoval Irsko nad firbolgy, účastnil se té slavné bitvy – byla to první bitva u Mag Tuired – i Ogma.

Nosíval původně na Bresově dvoře palivové dříví, než Túatha Dé nahradili tohoto panovníka novou krví, Nuaduem; nový král si siláka oblíbil a pasoval mezi přední muže svého dvora.

Situace se ovšem změnila, když se na dvůr dostavil Lugh, hrdina ještě silnější a ještě schopnější. Ogma, cítící, že se pod ním kymácí židle, vyzval bez prodlení nové příchozího k soutěži: vzal velký kámen, k jehož přesunu bylo jinak zapotřebí osmdesáti volů, a vyhodil ho z Tary ven.

Lugh ho promptně vrátil zpět.

Zlou krev to mezi oběma hrdiny (ve skutečnosti příslušníky dvou božských generací) neudělalo. Válka s Fomoriany, další nepřátelskou rasou, byla na spadnutí, a existence měla větší přednost než osobní spory.

V zápase, známém jako Druhá bitva u Mag Tuired, si Ogma zvolil za cíl jednak třetinu protivníků, jednak fomorianského krále Indecha. Svůj úkol splnil, nádavkem získal meč jménem Orna, který ukořistil po jiném nepřátelském králi, Tethrovi; tato zbraň, byla-li řádně ošetřována, vyprávěla po vytažení z pochvy příběhy svého života.

 

Teď je na místě, byť nečekaně, otázka.

Co byl Ogma, patrně – tohle opatrné slovo neříkám já, ale mí vzdělanější kolegové – příbuzný kontinentálního galského boha jménem Ogmios, vlastně zač?

Muž s velkým kyjem, oblečený ve lví kůži, postarší silák – takže něco jako Herkules, ne? Tedy – Hérakles, vždyť víme.

Počkejte. On je taky Ogma/Ogmios bůhem výmluvnosti, o čemž svědčí i jedno z jeho irských přízvisek, Cermait, S medovými ústy. Patron vzdělanců a vynálezce irské abecedy, která nese jeho jméno: ogham.

Jde to dohromady, svaly a vzdělání?

Samozřejmě. Neodpovídá to sice onomu zjednodušujícímu pohledu, který na mýty (a nejen na ně) uplatňujeme, totiž narovnávání cizího či nového na vlastní a známé, ale jinak si neodporuje. Ostatně, i zmínění Řekové měli svou kalokagathia, ve zkratce ideál krásy duševní i tělesné. Se středomořským hrdinou pak skutečně býval Ogmios už odpradávna spojován a srovnáván, Hérakles byl některými atributy/peripetiemi původnímu keltskému bohu podobný, oba národy, respektive jejich kultury na sebe po staletí v nejrůznějších končinách Evropy narážely, od pobřeží Černého moře až po Španělsko.

Kontinentálního Ogmia ukazují některá zobrazení (či spíše popisy zobrazení) jako usměvavého muže s kyjem, z jehož úst od jazyka vedou řetízky k uším jeho následovníků. Jiné populární přízvisko irského Ogmy znělo Grianainech, Zářící tvář. Nebo Sluneční tvář. Někteří ho srovnávají právě s úsměvem galského boha a skrze něj s moudrostí, která je předávána a která činí lidí šťastné.

 

Spolu s Dagdou a Lughem patřil Ogma k Indoevropany oblíbené trojici, v tomto případě božských hrdinů. Přes naznačené, ba někdy a někde přímo vyřčené příbuzenské vztahy, ovšem nešlo o plochou sourozeneckou strukturu. Ano, říká se, že Dagda byl Ogmův bratr vlastní a Lugh nevlastní, ale to je jen řeč příběhu. Vlastně se tu setkávají generace bohů. Hélios a Apollón, Svarog a Svarožič.

Ogma a Lugh?

 

Ogmův reliéf, nacházející se na východních dveřích budovy John Adams Building washingtonské Knihovny kongresu
by Artist is Lee Lawrie (1877–1963). Photographed 2007 by Carol Highsmith (1946–), who explicitly placed the photograph in the public domain. [Public domain], via Wikimedia Commons

1.2.2015


Lugh

Patřil k Túatha Dé Danann, měl však v krvi i geny jejich odvěkých nepřátel Fomorianů, neboť Lughovým dědečkem byl fomorianský král Balor. Příbuzenský vztah to byl nadmíru důležitý, jak ještě uvidíme.

I když se jeho jméno vykládá jako Jasný, jasné být nemusí, protože  také mohlo vzejít z keltského slova pro havrana. Nebudeme v těch dvou slovech, na první pohled spíš protikladných, pátrat po nějakých hlubších souvislostech, ty nejsou zřejmé ani odborníkům. A byl mimochodem to autorský úskok, přirovnat Lugha k Ogmovi, neboť bůh předchozího týdne, i přes přezdívku Zářící nemá z titulu funkce se svým kolegou a spolubojovníkem mnoho společného. Rozhodně ne v oblasti světla a slunce.

Zatímco Ogma si ke svému bojovému umu a odvaze zvolil jako druhou aprobaci řečnictví a vzdělání, Lugh byl ve své mírové funkci zručným řemeslníkem. Někdy se ale pole jejich působnosti překrývala, protože hranice mezi obory lidské činnosti nejsou z různých pohledů ostré. Co je znalost a co dovednost? A když vás nevyslyší jeden, je po ruce druhý, to je výhoda polyteistických náboženství. (Také zdroj dilemat či výmluv: zvolil jsem toho správného? Asi ne, když to nevyšlo.)

 

Než přišel do Tary, prožil si syn danannského Cíana a fomorianské princezny Ethniu své. Už jen jeho početí byla souhra náhod a věštby – fomorský král Balor totiž s vědomím, že jeho existenci může ohrozit toliko vlastní vnuk, zavřel svou dceru do věže, aby se k ní žádný muž nedostal. Posluchačům mýtů, pověstí i následně pohádek je ovšem už při slavnostním vyhlášení izolace jasné, že to nemůže dopadnout jinak, než příchodem Hrdiny – v tomto případě již zmíněho Cíana – a po přírodou stanoveném čase pak z pohledu žalářníkova nevysvětlitelným porodem.

Ať se v křišťálové věži tehdy narodila trojčata, či Lugh sám, jisté je, že Balorovu reakci – vhození nemluvněte či nemluvňat do moře – Lugh přežil a byl svěřen do péče Tailtiu, takto dceři španělského krále a vnučce posledního firbolgského vládce Irska. Aspoň takhle ji představuje Lebor Gabála Érenn, Kniha nájezdů, čili pověstmi vysvětlované osídlení Irska, kde Irové jsou ti poslední a tudíž vítězní. Jiné zdroje ji prostě počítají k Túatha dé Danann (podle zmíněné knihy národu předposlednímu, který lidé odkázali do patřičných mezí, pod zem).

Příchod do Tary, sídelního města Túatha dé nebyl pro Lugha jednoduchý, musel si ho zasloužit – naštěstí byl zběhlý v mnoha řemeslech a dovednostech, včetně hry v šach a na lyru, a tak se skrze již zmíněný zápas s Ogmou mezi své nevlastní příbuzné dostal. V Taře si pak vedl neobyčejně zdatně, až si ho znovudosazený král Nuada vybral za svého zástupce a velitele vojsk.

V čele armády Túatha dé pak Lugh vyrazil do závěrečné bitvy s vojsky svého dědečka Balora. Díky dobrodružství (a smrti) svého otce nevyrážel nepřipraven, měl k dispozici důležitý kouzelný arzenál, bez pomoci dvou soudruhů ve zbrani, Ogmy a Dagdy by ovšem bitva nedopadla tak, jak dopadla, síly byly víceméně vyrovnané a na straně Fomorianů to byl především neporazitelný Balor, jehož pohled zabíjel doslova, nikoliv přeneseně. Pak ale ke slovu přišlo obyčejné kopí (nebo obyčejný, patrně Biblí inspirovaný prak) v Lughových rukou a Balorovo oko (přeneseně) pohaslo.

 

Ačkoliv jsme tento text věnovali irským peripetiím Lugovy existence, patřil tento všem Keltům, tedy i (nebo spíš původně) pravěce kontinentálním. Kromě zděděných atributů – Římané, kteří zaznamenali většinu toho, co o duchovním životě Keltů dnes víme, přirovnávali tohoto boha ke svému Merkurovi – to byl především svátek, zvaný Lugnasad (plus několik různých přepisů, ať z latiny, galštiny či irštiny, mám je v záznamech, ale uvádím tuto abecedně nejsrozumitelnější verzi). Slaví se dodnes, respektive i dnes, kdy si ho za svůj vzaly novopohanské kulty. Od původních oslav sklizně se může značně lišit, nicméně tradice, která ho zachovala jako folklórní slavnost v Irsku, dává naději na ne nepodstatné pozůstatky původního základu.

Podle irských pověstí ho Lugh založil jako vzpomínku na svou adoptivní matku Tailtiu, která zemřela vyčerpáním poté, co veškerou svou sílu věnovala obdělání Zeleného ostrova. Proto se v tento čas slaví nejen úroda, která ten rok vzešla, ale i příbuzenské vztahy, a to i vzdálené. K této tradici kdysi patřily i pohřební hry, jakási menší irská verze řecké olympiády (ani ta nebyla jedinou sportovní událostí náboženského charakteru, kteří obyvatelé východního Středomoří drželi, jen se stala největší a nejpověstnější). Také obětiny v podobě býka, či prvního sklizeného snopu obilí.

8.2.2015


Dagda

Třetí z hrdinů druhé bitvy u Mag Tuired byl podle některých první z nich, kdo spatřil světlo světa. Pro Túatha dé Danann představoval Otce všech, ochránce národa i znalce všech řemesel. Mezi jeho přídomky a přezdívky patřilo i Fer Benn – Rohatý, což napovídá o spřízněnosti s galským Cernunnem, jinak ale je, na rozdíl od svých bojových druhů, postavou čistě irskou, bez přímé spojitosti se staršími bohy.

V krátké tunice nedbale oblečený hrubián s velkou palicí, která umí zabít devět mužů jednou ranou, (také ale křísit nebožtíky, podobně byl vybaven kontinentální Sucellos) s kotlem Undry, který dokáže nasytit kdekoho, a harfou Uaithne, řídící roční doby, byl otcem celé řady dětí a partnerem celé řady partnerek, od bojechtivé Morrígan po Ethniu (která ovšem podle některých mýtů byla Dagdovou matkou). I přes časté zabíhání do rozličných oborů byl totiž v první řadě bohem plodnosti.

Sexuální život jakoby od svých řeckých kolegů okoukal: v případě Boann, personifikace řeky Boyne, se nerozpakoval na devět měsíců zastavit Slunce, aby jejich syn Aengus mohl být počat, nošen a porozen v jediné klidné noci.

Sám potomek mocných rodičů – častěji bývá za jeho matku považována sama Danu – dal světu mocné a slavné potomky své; kromě již zmíněného Aenguse také Ogmu (někdy ale považovaného za Dagdova bratra), Mídira, svého následovníka na tarském trůně Bodba Deargu, Cermaita, Aine a především Brighid.

Tolik zmiňovaná Druhá bitva u Mag Tuired (Dagda se účastnil i té první) z něho sice učinila krále Túatha dé Danann, znamenala ale také jeho konec – po sedmdesáti letech vlády podlehl zranění, které mu v boji způsobila Cethlenn, manželka fomorského krále Balora.

15.2.2015


Taranis

Keltský bůh hromu a počasí, známý a uctívaný (pokud víme) ve střední i západní Evropě, stejně jako na Britských ostrovech. Římané si ho spojili s Jupiterem, pro germánské sousedy jako by Donarovi (Thorovi) z oka vypadl, ono jde totiž o božstvo prastaré, všem Indoevropanům známé a blízké. Viz Perun.

S Taranisem nebyl spojován pouze hrom, blesk a bouře, jeho symbolem bylo sluneční kolo s šesti či osmi loukotěmi, aspoň tak nám tuto informaci zachoval Lúkános, který tyto obvyklé keltské amulety s Taranisem spojil. Je také pravdou, že se staly i symbolem právě Jupiterovým, stejně jako je jisté, že sluneční kolo v této funkci užívaly i národy, obývající Evropu dávno před Kelty.

15.2.2015


Tarvos Trigaranos

Třírohého býka znali přinejmenším Keltové francouzští a angličtí, z území těchto dvou dnešních států totiž pocházejí nálezy jeho vyobrazení. To nejznámější je z Paříže, kde na Sloupu lodníků, dnes nejstarší zachovalé památce města nad Seinou, zobrazuje jeden z reliéfů třírohého býka s třemi jeřáby (ptáky) na hřbetě. Kromě něho posloužilo při výrobě galské náboženství mimo jiné i modely bohů Esuse a Cernunna, zatímco římské (neboť v té době Galové úpěli pod středomořskou nadvládou) dodalo jména Marta, Fortuny či samotného Jupitera, jemuž byl sloup dedikován.

Býk s třemi jeřáby, což je vlastně překlad jména Tarvos Trigaranos, byl identifikován (opatrně patrně, jeden nikdy neví) i na nálezech v Dorchesteru a Trevíru.

Otázka zní co vlastně symbolizoval.

15.2.2015


Obatalá

Obatala

Původně jorubský, spolu se svými věřícími do Ameriky prodaný a odvlečený bůh Obatalá je titulován Nebeský otec. Sám jedno z nejstarších dětí nejvyššího a skutečného boha Oloruna, stal se s manželkou Yembo (za oceánem Yemú) rodičem a hlavou celé řady bytostí nadpřirozeného řádu, jež se titulují Oríša.

Olorun si Obatalu vybral jako prvního asistenta při vytváření světa a nejen toho; po úspěšně vykonané práci ho stanovil svým výhradním zástupcem a dohližitelem nad novostavbou. Tedy Zemí. A jejími obyvateli, jejichž inteligentní části dal Obatala nejen formu i život, ale také spolu s přednáškou o technologiích agrikultury i osivo. Nádavkem založil též první jorubské město Ife. Vypráví se také, že byl synem nejstarším a jeho sourozenec Oduduwa, který byl v té první verzi také vyslán tvořit svět, ale neuspěl, se mu snažil v práci škodit a vztáhnout úspěchy na sebe, zdá se to být ovšem účelově sestaveným příběhem, který měl první jorubské vládnoucí dynastii skrze  praotce zakladatele Oduduwu potvrdit nároky na vládu. Mnoho panovnických rodů si takové obstarávalo.

Coby nejvyšší (dostupný) bůh dohlížel Obatala na mnohé. A rozhodoval o mnohém. V zastoupení například o vině. Z Beninu, přesněji z města Porto Novo je známo užívání metr vysokého, šedesát centimetrů v průměru dřevěného válce, na uzavřené straně ozdobeného šnečími ulitami (hlemýžď Achatina vroubkovaná, čili Archachatina marginata patří k Obatalovým oblíbeným pochoutkám), na otevřeném drapériemi. Tento se nasadil obviněnému na hlavu a byl pevně přidržován, zatímco kněží házeli kameny. Na válec, ne přímo na obviněného. Házeli zepředu i zezadu, a na kterou stranu se nakonec boží vůlí převážil a přepadl, podle toho se soudilo. Dopředu – nevinen, dozadu – vinen.

Křesťanští neznabozi sice tvrdili, že uvnitř válce bylo schováno malé dítě, které podle pokynů kněžích působilo předem určeným směrem, ale takoví skeptici se najdou vždy a všude.

 

V Novém světě, kam připlul s otroky, dnes říkají Obatalovi i jmény Oxalá nebo Orichalá. Zabydlel se v celé řadě tamních kultů a náboženství. V nám nejvíce povědomém voodoo kupodivu jen okrajově, jen jednou ze svých afrických funkcí, zato v kubánské santeríi je jako velmi považované Bílé božstvo kombinací původního afrického Stvořitele s Ježíšem a Pannou Marií (neboť latinskoamerické kulty jsou syntézou katolického pojetí křesťanství s africkou vírou). Stejně tak ho berou i v brazilském candomblé. Onen vztah Otec (Olorun) a Syn (Obatala) se přímo nabízí ke srovnání s Ježíšem, nelze se tedy divit, že na mnoha místech Střední či Jižní Ameriky je Obatala symbolem duševní čistoty. Byť je tato prezentována především v podobě čistoty fyzické,  neposkvrněným bílým ošacením. Tak je nejčastěji zobrazován, v rodné Africe lze ale poměrně často narazit i na Obatalu Strážce bran, sedícího na koni, ozbrojeného oštěpem a doprovázeného levhartem, hadem, rybou a želvou.

Bílá a čistota dnes ovšem převažují.

 

Obatala (Oxalá) na Costa do Sauípe v brazilském státě Bahía by Isha (Own work) [CC BY 3.0], via Wikimedia Commons

22.2.2015


Olosa

Patří mezi méně známé jorubské bohyně. Dohlíží nad lagoskou lagunou, živenou vodami řek Ogun a Ošun. Dlouhovlasá kráska je dcerou VEké bohyně Yemaji a manželkou mořského boha Olokima, jinak svého bratra, ale mezi bohy se to tak nebere.

Když zvedla vody svého působiště a zaplavila břehy, bývaly jí někdy nabízeny i lidské oběti, obvykle si ale vystačila s obvyklou drůbeží a ovcemi. Kněží z Olosiných chrámů také krmili obvykle každý pátý den, ba i stavěli i kůlny pro její posly, kterými jsou krokodýli.

22.2.2015


Ošosi

Patron jorubských lovců Oshosi, muž s lukem (nebo jen luk sám) žije v lese a je-li mu řádně obětováno – jako většině takových částí úlovku – pak nadhání kořist a brání lovce před stáním se kořistí.

22.2.2015


Chiuta

Ačkoliv jeho jméno znamená Velký luk, nejde v případě tumbukského Chiuty o boha lovu. Je to osobnost mnohem větší a mocnější, sám Stvořitel, bůh plodnosti a deště, a luk v jeho jméně je duha.

Tumbukové, bantuský národ, žijící dnes na jihu Tanzánie, v Malawi a v Zambii, si o něm (a o sobě) vyprávějí příběh, vysvětlující, jak je u takových zvykem, důvod své existence a původ smrti.

Kdysi žil Chiuta na nebesích a jediné, co kromě něho existovalo, byla vyprahlá a neživá země tam dole. V dešti, jehož je představitelem, se na ni bůh snesl a vzal sebou první lidský pár a  zvířata. V Boží přítomnosti se stal svět rájem, jak jinak. Bůh, lidé i ostatní fauna žili v prvobytně pospolné společnosti, v harmonii a dostatku, neboť pod přímým Chiutovým dohledem země plodila ostošest a kvalitně.

Jenže nebyli bychom to my, lidé, kdybychom nezačali do něčeho šťourat. Celosvětová idyla trvala jen do chvíle, než lidé objevili oheň. Podobně vypráví i demiurgický mýtus Křováků, jak člověk tak sice odehnat tmu, ale zároveň s ní i do té doby přátelská zvířata. Zahnal tak zpět na nebe i svého boha, neboť Chiutovi se nový stav věcí nelíbil. Zároveň s tím i nařídil a zařídil, že lidé budou umírat, aby se po smrti mohli na nebesích znovu připojit ke svému Stvořiteli.

1.3.2015


Olapa

Manželka masajského slunečního boha En-kaie je měsíční dáma Olapa. Je to žena velmi rychlého úsudku a povahy, což nejsou dvakrát vhodné vlastnosti pro partnerské soužití. Takové vedou k hádkám a někdy ještě dál.

I v téhle rodině se stalo, že se manželé jednoho dne pustili do sebe i fyzicky: Olapa natloukla En-kaiovi, En-kai jich pár vrazil Olapě. Rodinné nesváry zanechaly stopy, které se manžel snažil zakrýt tím, že se rozzářil tak silně, aby se do jeho obličeje nemohl nikdo přímo podívat. Olapa to jako cizí světlo zprostředkovávající objekt má horší: o úplňku lze stopy domácího násilí v její tváři dodnes vidět.

1.3.2015


Yumboe

Malí bílí stříbrovlasí skřítci, ne vyšší než půl metru, žijí prý v kopcích a tančí za měsíčního svitu. Náhodné kolemjdoucí prý rádi přivítají a pohostí rybami a kuskusem. Krupici na něj kradou po večerech lidem. Vypůjčují si i oheň, ale ryby už chytají po nocích sami, jak dosvědčila řada pozorovatelů.

Vypadalo by to na staré dobré známé z evropských mýtů, jenže kopce, v nichž jsou Yumboeové adresou, se nacházejí na ostrově Gorée a ten leží u pobřeží afrického Senegalu.

1.3.2015


Mikumwesuk

Pokud jim není prokazována úcta, stávají se jinak přívětiví Mikumwesuk nebezpečnými; to je vlastnost mnoha lesních bytostí, nejen tohoto rodu Malých lidí, s nímž se setkávají severoameričtí Mikmakové i jejich příbuzní.

Skřítci, sahající normálně vzrostlému člověku do pasu, jsou prý potomky staršího bratra slavného algonquinského hrdiny Gluskapa, který se jmenoval Mikumwesu, fyzicky příliš nevyrostl, zato silou se mu málokdo vyrovnal. Jiný příběh ovšem vypráví o dvou mladých Indiánech, kteří přednesli Gluskapovi svá přání: jeden chtěl získat nejkrásnější dívku na světě, druhý se za účelem pomoci příteli stát lesním skřítkem, pokud možno s hudebním talentem. Příběh toho prvního je dlouhý a barvitý, s lítostí ho odložíme a poreferujeme krátce o druhém.

Ten se skrze rituál, zahrnující ponížení, znečištění a následnou očistu v řece skutečně stal Mikumwessem a tím i obyvatelem ne-lidského světa. Obdržel též kouzelnou flétnu, jejíž zvuk dokáže očarovat všechna živá stvoření. Zvířata za jejími tóny nakráčí klidně i do pasti, ženy se do hráče bez ohledu na majetek a postavení bezhlavě zamilují. Na tento nástroj hrají lesní skřítci dodnes, občas ho i zapůjčí některému lidskému kouzelníku či neohroženému hrdinovi.

8.3.2015


Sabawaelnu

Obyvatele vodního biotopu mikmackého prostoru netřeba dlouho a složitě popisovat. Říkají jim také Poloviční lidé (jméno samo znamená Vodní lidé) a definují je jednoduše: horní polovina těla člověčí, dolní rybí. Tedy nic nového pod sluncem. Ani další z ověřených informací nepřekvapí: Sabawaelnu dokáží ovládat bouře. A zpívají.

Z toho zpěvu může zkušený posluchač odvodit předpověď počasí, jindy ovšem příchod zmíněného atmosférického jevu odvisí od lidského chování: stejně jako jejich lesní příbuzní, i Poloviční lidé jsou v případě uctivého přístupu přívětiví, opačně může být zle.

Slušné chování a vzájemný respekt se většinou vyplatí.

Někdy vykukují Poloviční lidé z vody a žadoní o trochu tabáku nebo nůž (konvergentně se kupodivu chovají i vodníci švédští), obvykle se ale jeví neviditelní. Existují i záznamy (některých se zmocnili kryptozoologové) o nálezech dětí Sabawaelnu, tři palce vysokých, s hlavičkou jako pěst.

8.3.2015


Kiwolatomuhsisok

Existenci Kiwolatomuhsisok považují za evidentní Indiáni jiného algonquinského kmene, Maliseet. Malí lidé tohoto rodu bydlí spolu s Maliseety (nebo nijak zvlášť daleko od vesnice) a nikým neviděni rádi drobně škodí. Nejsou zlí v onom černobílém významu, jsou to rozpustilí rošťáci, kteří zauzlovávají vlasy, provázky či rukávy (v době moderní kabely a zahradní hadice), schovávají drobné předměty. Prostě běžní synantropičtí skřítkové. Podobně jako jiní takoví, i  Kiwolatomuhsisok za drobnou úplatu vypomůžou s drobnými domácími pracemi.

Případně předpoví budoucnost.

8.3.2015


Barong a Rangda

Barong

Barong je král duchů na indonéském ostrově Bali. Dobrý král dobrých duchů. Ti zlí mají královnu, ta se jmenuje Rangda, a mezi oběma zmíněnými probíhá nekonečný boj.

Dobrý král dobrých duchů mívá obvykle nějakou honosnou podobu, začasté nějaké šelmy. Pochopitelně velké, s výraznými prvky.

Barong je lev.

Také jste si všimli toho, že jihovýchodní Asie má ve velké oblibě  šelmu, které na jejím území nikdy nežila? Nejbližší příslušníci druhu Panthera leo jsou domovem v Indii, což je trochu z ruky. Na rozdíl od Evropy, která má tyto kočky také ve velké oblibě, tu navíc nežili ani v minulosti. Co víc: v regionu jsou adresou zvířata neméně majestátná – tygři.

Proti gustu... Barong je prostě lev. S červenou hlavou.

V případě této konkrétní bytosti ovšem přišel ke slovu i zmíněný tygr, neboť Barong se kromě nejběžnější lví podoby, zvané Barong Ket, objevuje též jako tygří Barong Macan, dračí Baron Naga, jako Barong Celeng v podobě divočáka, a též jako Barong Landung, který je obr. Jsou to formy krajové.

 

O původu Rangdy se traduje několik verzí. Podle jedné je převtělením obávané čarodějnice Calong Arang, která v desátém století sužovala Bali svými proti úrodě i lidem zaměřenými kouzly. Tahle vdova měla též překrásnou dceru, které se pro strach z budoucí tchyně vyhýbali nápadníci; milující matky se to dotklo a reagovala únosem jiného mladého děvčete, jeho obětováním Durze a tím přivoláním záplav a následné epidemii. Tehdejší panovník Airlangga řešením pověřil svého rádce, který – zákon padajícího vy-víte-čeho – vyslal svého žáka, aby se o ruku Calong Aranžiny dcery ucházel.

Po slavné a dlouhé svatbě se čarodějnice uklidnila a kouzla odvolala. Byla to ale pouze část plánu, zeť později ukradl tchyninu knihu kouzel, bez ní ztratila Carong Arang Duržinu podporu a přestalo být nemožné ji porazit.

Pročež ji slavně porazili.

Bohyně Durga, tato Šivova manželka v podobě nelítostné bojovnice,  se objevuje i v jiné verzi Rangdnina původu. Vystupuje v ní stejný král jako v příběhu předchozím, a také v ní je budoucí královna démonů původně člověčicí: Mahendradatta, takto stejně historická postava jako král Airlangga, byla nejen jeho matkou, ale i velkou Duržinou vyznavačkou a také černou magii praktikující kouzelnicí. A stejně jako Carong Arang vdovou, ono ve staré javánštině má slovo Rangda právě tenhle význam. Před svou smrtí ji starý král, Airlanggův otec, pro zlé skutky vyhnal, nijak si tím (nebo na trůn nastoupivšímu synovi) ale nepomohl,  Mahendradatta ze msty vyvolala zlé démony a rozhodla se vládnoucí dynastii, včetně podanných, zničit.

Na pomoc proti nadpřirozenému útoku si král vyprosil pomoc stejného kalibru u krále dobrých duchů Baronga; válka, která nastala, byla krutá a plná nelítostných kouzel a praktik, přesto nakonec Barong zvítězil.

S děti požírající démonkou bojuje ovšem stále, dokonce i na veřejnosti, neboť na Bali se stal populárním tanec, předváděný dvěma Barongovými průvodci – Opičáky, vyzbrojenými krisy, a Rangdou. Je to rituál, který má ukazovat a tím i přinášet vítěství dobra a odehnáním zlých věcí.

Tím jsou tak Bali prospěšní oba, Zlá, i Dobrý. Dokonce i v moderní době, která duchovnu příliš nepřeje – tento Barongův boj s Rangdou, předváděný lidovým tancem, se jako mnoho folklórních i náboženských tradic celého světa mění v představení pro turisty.

 

Barong coby maska
by Anonymous (Masque traditionnel) [Public domain], via Wikimedia Commons

15.3.2015


Suanggi

Na Molukách, souostroví, náležícím k Indonésii, jsou Suanggi (je to, mimochodem, i jméno jedno z tamních více než tisíce ostrovů, ale geografii nechme stranou) zlými démony, kteří způsobují nemoci a převtěleni do čarodějnic požírají lidi. Měnit podoby, to tedy umí, jen co je pravda – jedna Suanggi prý coby krásná dívka lákala mladé muže, převážně učitele, za účelem nezávazného sexu, který však končil smrtelným, či smrtelně nebezpečným útokem. To před několika lety, takže v tamních končinách pozor. Stejně jako předchozí královna démonů, bývá i tento zlý duch lidského původu, často mstícím se duchem znásilněné a zavražděné dívky.

15.3.2015


Ninitikati

Děsivý bubák děsivého původu. Znají ho Indiáni kmene Mono ze severozápadu USA, jedni z obyvatel Velké pánve. Býval to prý člověk – někteří tvrdí, že člověčice – který za hladomoru snědl své vlastní maso. Proměnil se tak v chodícího kostlivce (což je překlad slova Ninitikati do češtiny), bažícího po lidském. Není nebezpečný jen skrze čelisti, vypráví se též, že lidé, kteří ho spatřili a zaslechli zpívat či pohvizdovat si, padli mrtvi.

22.3.2015


Aka Manto

Strašidlo moderní. Japonské. Duch, který sídlí na městských či školních záchodcích, kde se z ničeho nic otáže zasedajícího – stává se tak prý na poslední toaletě v řadě – zda chce papír modrý, či červený. Odpověď A znamená, že vás Aka Manto začne škrtit, až zmodráte, odpověď B má za následek škrábání či řezání, dokud se oblečení nezbarví krví do ruda. Správná odpověď existuje, zní: Žádný papír nechci.

22.3.2015


Kurdaligon

Cesty do záhrobí nebývaly jednoduché. Lidé drží dodnes různé rituály, které v téhle pouti pomáhají, a protože na úsilí smrtelníků nebývá vždy spolehnutí, ponechávala se často velká část práce na bozích a jejich pomocnících. Tu zvážit duši, tu poskytnout převoznické služby... Kavkazští Osetijci pověřili takovou pomocí božského kováře a patrona černého řemesla jménem Kurdaligon. Aby duše do Podsvětí bez problémů dorazila, překovával jejího koně.

22.3.2015


Tom Poker

Domácí skřítek z východní Anglie, který stejně jako jeho dva bratři Hoixie Poker a Mum Poker žije v temných zákoutích, pod schody a v jiných neužívaných prostorech.

22.3.2015


Černá hraběnka

Žárlivost je příčinou mnoha tragédií. Má na svědomí i celou řadu duchů. A to nemusí být ani podložená.

Stalo se to na zámku Milotice nedaleko Kyjova. Tamní hrabě, muž charakteru poněkud rozevlátého, se oženil s dámou, vychovávanou v klášteře. Taková kombinace přímo nahrává dramatickým situacím, v Miloticích tomu nebylo jinak. Zatímco manžel se bavíval s přáteli, manželka probírala duchovní otázky se zámeckým kaplanem. Ani jeden, ač se snažili, nestrhl druhého na svou stranu; obvykle se s takovým výsledkem začnou partneři míjet a v domácnosti zavládne zoufalá nuda. Někdy to ovšem jedna z polovic nezvládne.

Nervy v tomto případě došly panu hraběti, který nedokázal pochopit, proč se jeho žena vyhýbá veselé společnosti a raději šije, či medituje. A začal žárlit na druhého muže v jejich vztahu, na kaplana. Nezáleží na tom, zda očekával parohy, nebo se hrozil odluky myšlenkové. Prostě žárlil. Čím dál tím silněji. Vedl řeči. Vyhrožoval. Až vzal jednoho dne pušku a vyrazil do zámeckého parku.

Narazil na kaplana, jak dvorně líbá paní hraběnce ruku.

Neváhal a střelil toho opovážlivce rovnou do srdce.

Čímž definitivně ztratil srdce manželčino.

Šlechtična oblékla černou a už ji nikdy neodložila. Ani po smrti, kdy spolu se svým přítelem začali v zámku strašit. Nijak děsivě. Procházejí se zahradou, případně kaplan slouží mši a Černá hraběnka třídí jeho služební šatník.

22.3.2015


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist