Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá třetí

Borametz

Borametz

Kdesi v Tramtárii roste zvláštní rostlina.

Říká se jí Rostlinný beránek tatarský, plody tohoto výkvětu flóry, jež raší ze čtyř či pěti kořenů, jsou totiž opravdu k nerozeznání podobné mladším samečkům druhu Ovis ammon. Tuto informaci je pak třeba pokládat za důvěryhodnou, neboť vydržela od středověku až do devatenáctého století.

Vzato do detailu jde o pouhý popis velmi laickým pohledem – netřeba připomínat, že naši předkové bývali mnohdy dobří pozorovatelé, ale zbrklí analytici. Vyšlechtěna z nepochopení (nejspíš na genovém základě staré židovské pověsti) zůstala tedy v paměti evropanstva exotická flóra, jejíž podivné plody, spojené s kmenem jakousi rostlinnou pupeční šnůrou, se před dozráním pasou, jsou pochoutkou vlků, a která krvácí, když se do ní řízne. Ve Skythii a v zemi Tatarů, tedy na jihovýchodním konci Evropy a na začátku střední Asie se jí daří, jak by ne, když není spásána, ale spásá sama. Býložravci se jí vyhýbají.

Tamní obyvatelé z vlny jejích plodů pletou čepice, zralé plody pak konzumují, tvrdíce, že krev chutná sladce jako med a maso je prostě maso.

Jako mnoho fantastických tvorů, bytostí, ba i věcí, byl i Borametz  materializován v hmatatelnou podobu, přístupnou skeptickému člověku současnosti: dnešní Barometz je zástupcem oddělení kapradin. Neroste však ve střední Asii, jak středověcí botanici předpokládali, ale v jihovýchodní Číně. Právě tohoto skutečného, Carlem Linnéem klasifikovaného barometze spojil v (chybné) zkratce s barometzem starých spisů ve své Fantastické zoologii i Jorge Luis Borges. Nebyl ani první ani sám kdo trochu rozporuplné informace sloučil, podobně se zachoval i sám nestor tuzemské přírodovědy Jan Svatopluk Presl, díky němuž má Cibotium barometz české jméno: papratka beranec. Jak vidět, beránek díky flexibilitě našeho jazyka a jisté přímočarosti v jeho užívání, nečekaně vypučel i zde.

 

Rostlinný beránek By Friedrich Johann Justin Bertuch (1747-1822) (File:Bertuch-fabelwesen.JPG) [Public domain], via Wikimedia Commons

24.5.2015

La Carreta Nagua

Takové jezdí i po evropských nocích, však je původ tohoto nikaragujského zjevení původu španělského. Dřevěný vozík, rámusící temnotou od půlnoci k jedné, tažený volkem nebo dvěma vyhublými kobylami a kočírovaný kostlivcem v bílém rouchu a s kosou. Tahounům prý září každé druhé žebro, takže podívaná by to mohla být zajímavá, ne každý ale může tento popis potvrdit, protože vyhlédnout z okna se nedoporučuje. Ačkoliv  lid není zajedno v tom, zda zjevení skutečně ohlašuje smrt, opatrnosti není nikdy nazbyt.

Zvláště jedná-li se o duši.

Zajímavý je způsob, jakým se vozidlo vypořádává se zatáčkami:  podvádí. Normálně zahýbat neumí, takže se na křižovatce prostě vypaří a rematerializuje v novém směru.

31.5.2015

El Bacà

Démon, s nímž občané Dominikánské republiky uzavírají smlouvy o duši. Nic vládního, ani úředního, čistý okultismus. Aneb zlo ve svém oblíbeném převleku za černou kočku, černého psa, býka, či jiné zvíře, jak se právě hodí. Odměnou za bohatství a úspěch požaduje mnoho, i životy, takové podmínky ale lidem často nijak nepřekáží.

Zítra? To je přece daleko.

31.5.2015

La Jupia

Dominikáncům nehrozí pouze neuvážené uzavření smlouvy s démonem, nebezpečí na ně číhá též v podobě ženy. Nemám na mysli ono léty otřepané ale prověřené úsloví, ale na konkrétního démona, který nese jméno Jupia, ženskou variantu indiánského výrazu Jupio/Hupio, jenž označuje oživlého nebožtíka. La Jupia ovšem tak docela oživlá nebožka není. Nikdy totiž člověkem nebyla.

Lidskou podobu na sebe bere v noci. To se pak někdy projíždí tmou na velkém černém koni, obvykle však svádí muže – a roztoužené je pak zrádně opouští, potvora. Protože se ale nenarodila obvyklým způsobem, nemá pupík, lze ji tedy vcelku brzy odhalit a utéct jako první.

31.5.2015

Kunenhrayenhnenh, Létající hlava

Obluda mnoha jmen, respektive přepisů výslovnosti. Uvedeme je hned na začátku, včetně překladu:

Kanontsistóntie's, Kunenhrayenhnenh, Kwennenhrayenhnenh,  Konearaunehneh, Unenhrayenhnenh, Ko-nea-rau-neh-neh, Ro-nea-rau-yeh-ne, Dagwanoeient, Dagwanoenyent, Dagwanoenyent gowa, Daqqanoenyent, Dagwűn'noyaęnt. Až po Ro-nea-rau-yeh-ne jde o popisné Létající hlava, od Dagwanoeienta dále o větrný vír. Což je, jak si za chvíli naznačíme, vlastně také popisné. Skoro popisné. Opisné.

Cizí a nezvyklé tvary, ať už bytostí přirozených či nadpřirozených, věcí ba i představ se obvykle snažíme popsat známými slovy a přirovnat ke známým bytostem nadpřirozeným či přirozeným, k věcem i představám. Takhle prostě lidský mozek a lidská komunikace fungují. A vytváří pak někdy zajímavé – ať se držíme našeho oboru – tvory, jako je kupříkladu camelopardalus. Proto v případě Irokézům dobře známého bubáka opravdu nejde o opis meteorologického jevu, ale popisování Létající hlavy meteorologickým jevem. Lepší pro velkou hlavu bez těla, s dlouhými nečesanými vlasy svištící vzduchem, nenajdete. K hlavě si musíte ještě přimyslet černá křídla a pařáty s ostrými drápy, ať máte obrázek kompletní.

Obvykle se tahle obluda, pronásledující a požírající lidi –  zvláště pak ženy bez ochrany a děti, rodí z obětí násilných činů, případně z kanibalů, existují ovšem příběhy, které její původ neřeší, zato třeba vypráví o (ne)dobrovolné pomoci, jíž poskytla bratrovi, pátrajícímu po ztracených sourozencích.

7.6.2015

Chichipischekwan, Valící se hlava

Odžibvejové, Kríové, Assiniboinové i další jejich příbuzní z Plání a Středozápadu znají Valící se hlavu jako velmi nebezpečnou entitu člověčího původu – nejčastěji je řešením, jímž vyrovnává účty muž s nevěrnou manželkou. V šajenském příběhu o vodním hadu, manželovi, manželce a dětech se ve Valící se hlavu naopak proměnila žena, jíž žárlivý manžel zabil a pomstychtivě předložil dětem; neviňátka, jejichž příběh, jak spěchám ujistit, nakonec přes různé peripetie dopadl přece jen šťastně, málem skončila v žaludku vlastní rodičky jejím vlastní záměrem. (Nenápadně a stranou se jen zeptáme: Jak to vlastně vypadá s vnitřnostmi takových tvorů? Může si hlava, opustivší tělo, vybudovat trávicí systém? Asi ano, když ve většině příběhů prohání lidi, aby je sežrala, a to bez ohledu na vinu, či nevinu. Jenže ono to je asi jako s těmi kostlivci ve strašidelné hospodě, co si tak rádi dávali do nosu.)

Valící se hlava se – jak prozrazuje její jméno – pohybuje jediným přirozeným způsobem, jakým se takový objekt může přesouvat: kutálením. Rodí se z hrobu oběti, zbavit se jí lze toliko utopením, tak prý vznikli jeseteři. Nebo svržením do propasti, jak učinila dítka ze zmíněné historky.

7.6.2015

Oniate, Seschlá ruka

Mezi Irokézy (zvláště u Seneků)je Seschlá ruka známá jako nadpřirozený obyvatel bezvodých oblastí, která k přirozeným nepříjemnostem cesty takovým prostředím přidává svůj děsivý kousek.

Jiní pozorovatelé ovšem tvrdí, že nejde jen o monstrum, obývající aridní krajinu, ale o nástroj pomsty a odplaty. Létající mumifikovaná končetina prý pronásleduje zlé lidi, takové, kteří strkají nos tam, kam nemají, působí potíže a vyvolávají spory. Její dotek působí smrt skrze infikovanou nemoc.

Důležité upozornění: neplést si Oniate s dámou jménem Oniata, jakkoliv k tomu výslovnost svádí. Ta druhá nemá s naším bubákem nic společného, je v jazykové přízni s obilnou bohyní zvanou Onatah.

7.6.2015

Myoto

Jiný kraj, jiný mrav. Ale podobné příběhy.

Žili kdysi dva starší manželé, s existencí celkem spokojení, jen to dítě jim chybělo. Tolik po něm toužili, až jednoho dne...

Paleček, hlásí se první soutěžící ve snaze rychle zabodovat.

Ano, to je...

Protihráč se právě dobral bezpracného zisku.

... odpověď špatná.

Ta správná zní: Otesánek.

Bezdětný pár východobolivijských Indiánů kmene Mosetene nepředpokládal, že mu dítě nahradí loutka, spokojili se s malým bílým červíčkem, jehož při návratu z neúspěšného lovu našel muž, jak se kroutí v kaluži a bojuje o život.

Žena pojmenovala tvorečka Myoto a uložila ho do košíku, vystlaného peřím. Když je osud neobdařil dítětem, tak budou mít aspoň zvířecího mazlíčka.

Už jsem to prozradil, není tedy důvod zdržovat za účelem vtažení do příběhu a navození atmosféry. Jak se červ probudil, začal se hlasitě dožadovat jídla. Ječel nejen silně, ale také vytrvale, protože první chod, který mu přeložili, mu nevoněl. Bylo to ovoce. Usoudil tedy Indián, že Myoto bude na maso, sebral luk a šíp a vyrazil do pralesa.

Na rozdíl od předchozí výpravy se mu tentokrát vedlo, a brzy se vrátil s bohatým úlovkem. Přinesl od každého trochu, zvěřinu, ptáky, i ryby, aby si červíček vybral.

Myoto si nevybral, ječel dál, než mu Indián nabídl otevřenou kachnu. Teprve u vnitřností se vřískal zarazil a konečně našel své. Snědl srdce.

Živili ho tedy ptačími srdci a ta šla Myotovi k duhu. Rostl a rostl, ba i mluvit se naučil, byť jediné, co uměl, byla žádost o další ptačí srdce. A jak rostl, rostl samozřejmě i jeho apetit, což skončilo vytěžením zdrojů, čili vyhubením všech ptáků široko daleko. Musel tedy přejít na srdce jiných zvířat. Prskal, ale zvykl si. Jenže zanedlouho jeho nešťastný živitel vylovil i všechna zvířata čtvernohá. Co teď?

Neptejte se mě proč, je to pověst, ale i když záhadně z kraje zmizeli ptáci i lovná zvěř, lidé v nedaleké vesnici přesto zůstali.

A Indián se v noci vypravil pro srdce posledního druhu, který v okolí zbýval.

Z Myota se stal lidožrout. Lidé ale lovce brzy odhalili a když se znovu plížil tmou, aby získal pro červa další potravu, bez váhání ho odpravili.

Červ, který se nedočkal jídla, začal, jak bylo jeho zvykem, ječet, jenže při jeho velikosti už to znělo jako bouře. Hladový pak v noci vyrazil do vesnice, aby si lidská srdce ulovil sám, jenže Indiáni se obrovského monstra nezalekli a postavili se mu. Útočili na něj tak silně, až se Myoto musel dát na útěk. Obklopenému protivníky mu nezbývala jiná cesta, než vzhůru, zachytil se tedy noční oblohy a vyšplhal na ni – dodnes se po ní plazí jako Mléčná dráha.

14.6.2015

Watauineiwa

Jahganové z Ohňové země (pojmenovaní podle krajiny, známé jako Yahga, sami si říkali Jámana, což je v překladu obligátní Lidé) věřili, že svět stvořil a provozuje hodný a přívětivý bůh jménem Watauineiwa, jemuž také všechno na světě náleží. Obřady Stvořitele uctívající, provozují toliko muži, tuto výsadu ovšem nejprve museli odejmout ženám, které na počátku světa – jak si pamatují i jiní obyvatelé studeného cípu Jižní Ameriky – vládly a řídily běžný i náboženský život.

Mužem, který podle patagonských Indiánů Ona a Jaghanů nastolil pořádek, byl El-Lal. Než se stal bojovníkem, učitelem, vynálezcem a reformátorem, prožil si ale své. Podobně jako děti řeckého Krona, i on málem skončil v otcově žaludku, Nosjthej ovšem nejednal podle předpovědi, chtěl ještě nenarozeného syna prostě sníst.

El-lala ale zachránila krysa, která ho ve svém hnízdě vychovala a vyškolila. Když se pak hrdina vrátil na svět, byl už vlastníkem patentu na luk a šípy, zbraně, která mu umožnila porazit nejen otce, ale vyhladit i obří rasu, která na Zemi žila. Naučil poté lidstvo potřebným praktikám loveckým, kulturním i teologickým. Později, unaven vší tou prací, odešel, jak už to kulturní hrdinové dělávají, a nechal lidi starat se sami o sebe.

14.6.2015

Guecufu

Zlý démon, který podle Huaorani, andského národa, jemuž se také říká (není to slušné) Auca, a jehož jazyk není příbuzný žádnému ze sousedních, kdysi málem způsobil zkázu lidstva, když vyvolal nesmírné záplavy.

14.6.2015

Sýrinx

Pan a Syrinx

Tu bůh praví: „Tam v dáli, až v chladných arkadských horách

u vrchu Nónákridy, tam bývala najadka jedna,

nejslavnější z nymf; a družky jí Sýringou zvali.

 

Těmito slovy (aspoň v mém výtisku Ovidiových Proměn, jež přeložil Ferdinand Stiebitz a v roce 1958 vydalo SNKLHU) začíná Merkur (vlastně Hermés, neboť i přes římskou příslušnost autorovu jde o řecké mýty) vyprávět stookému hlídači Argovi historku o tom, jak vznikl hudební nástroj, nesoucí právě jméno oné nejslavnější z nymf. Dnes – aspoň u nás – je ovšem mnohem známější pod jménem druhého aktéra příběhu, boha Pana.

Jak přišla Panova flétna, seskládané píšťaly (i když to prý technicky vzato píšťaly nejsou) různých délek, na svět, načal Hermés zeširoka. Jak nemít kostěný namísto zlatého luku, spletl by si kdekdo Sýrinx, příslušnici vybrané družiny Artemidiny, s její krásnou panenskou představenou, a jak se pro ten vzhled do ní na první pohled zamiloval zmíněný ošklivec Pan. Jak ...

Tady bůh s vyprávěním v půlce věty končí, neboť Argus, nepodplatitelný a nikdy neusínající, usnul.

Vypravěč pak, než pokračoval v líčení děje hlavního, týkajícího se  jiné dívky, vše za boha shrnul do několika vět: Nymfa před ošklivým lesním bohem utekla. Ztratila by se dál, jenže narazila na svého otce, řeku Ládón, jejíž vody kupodivu nemohla překročit. Nejspíš proto, protože pravděpodobně nebyla vodní najádou, ale horskou oreádou, bez ohledu na původ rodičů. Tatík (nebo její sestry) ale přispěchal s pomocí –  proměnil ji v rákos.

Lesní bůh přemohl zklamání, dostal totiž – jak v rákosu ševelil vítr – nápad.

Vyrobil si z proměnné nymfy hudební nástroj.

 

Pan, pronásledující Syrinx by Anne-Louis Girodet-Trioson (*54C-508, Houghton Library, Harvard University) [Public domain], via Wikimedia Commons

21.6.2015

Argos

Bdělý pastýř, jemuž Hermés vyprávěl – a nedopověděl, jak už víme – historku o nymfě Sýrinx, nesl stejné jméno jako stavitel lodi Argó, Frixův syn, nebo Odysseův věrný pes, který na svého pána dlouhé roky čekal, aby ho jako jeden z mála poznal. Náš zájem ovšem platí onomu prvně zmíněnému Argovi. Ten měl sto očí a pověst skvělého hlídače, proto ho Zeus pověřil dohledem nad Ió, Héřinou kněžkou, v ten čas proměněnou v krávu. Budoucí symbol detektivů ovšem selhal. Usnul, příběh o Sýrinx ani nedoposlechl a byl ve spánku zákeřně odpraven.

Sám ovšem použil stejného principu – zabití spícího protivníka, když sprovodil ze světa Echidnu, hadí obludu, jež přivedla na svět celou řadu hrůzných potomků a sežrala blíže neurčený velký počet lidí.

21.6.2015

Íó

Už dvakrát jsme se o ní dnes zmínili, pojďme tedy na návštěvu za Íó.

Byla dcerou říčního boha Ínacha a sloužila jako Héřina kněžka. Padla ovšem do oka jejímu manželovi. Zeus začal Io potajmu navštěvovat, tak dlouho se ale chodí se džbánem pro vodu, až na to  manželka přijde. Héra Dia s Ió také přistihla, pohotový záletník však rychle proměnil kněžku v krávu a předstíral, že si přišel nadojit mléka.

Ani Héra nebyla včerejší. Okamžitě poznala která bije. Předstíráním snahy plnit jakákoliv manželova přání získala v dojnici proměněnou dívku do svého opatrování – a okamžitě se postarala o to, aby se k ní Zeus nemohl dostat.

Svěřila ji do péče Argovi.

To, jak už víme, nedopadlo dobře, proto Héra následně přikročila k přímé akci. Poslala na na Íó velkého ováda, před nímž vyděšená kráva bezhlavě utekla. Nejprve k moři, které dnes nese její jméno – Iónské – a potom až na Kavkaz, kde si od tam tehdy ještě připoutaného Prométhea vyslechla dobře míněnou radu: ať uprchne do Egypta, tam se jí dostane pomoci.

Poslechla a dostalo.

Slovy téhož básníka, který nás dnes přivítal, tedy Ovidia:

 

Nyní je bohyní slavnou a ctí ji egyptské kněžstvo,

nyní se konečně zrodil prý Epafos, který byl zplozen

semenem mocného Jova, a s matkou je uctíván v chrámech

21.6.2015

Pruflas

Démon Pruflas

Podle známého démonologického spisu Johanna Weyera Pseudomonarchia Daemonum má velkokníže Pruflas, zobrazovaný někdy s dravčí hlavou, k dispozici dvacet šest legií pekelníků a na starosti svádění k hádkám, svárům a lhaní. Citýrován odpovídá pravdivě, ovšem mějte na paměti, že je to stále jenom démon.

 

ilustrace by J.A.S. Collin de Plancy & M.L.Breton (http://www.medioman.de/galerien/) [Public domain], via Wikimedia Commons

28.6.2015

Crocell

Náležel původně mezi Mocnosti, po pádu z Nebes se z něho stal pekelný vévoda, velící čtyřiceti osmi legiím. Má sklon vést tajuplné řeči a schopnost najít člověku cestu k dobrému koupališti a zahřát prochladlé tělo ve vodě. S tímto živlem je také spojován, mezi jeho oblíbené zvukové hříčky patří vytváření sluchové iluze šumění vodního toku. Vyučuje geometrii.

28.6.2015

Agathion

Nejsilnější je o polednách. Pokud není čtenář příznivec a zasvěcenec okultních věd, pak mu to může být jedno, protože Agathion je domácí pomocníček provozovatele tohoto umění, mívá podobu lidskou či zvířecí a obvykle přebývá v talismanu, případně v láhvi, či prstenu.

28.6.2015

Ba-Maguje

Za všechno může někdo jiný. My sami jsme bytosti mírumilovné, altruistické, mouchy z pavučin vysvobozující a pavouky k vegetariánské dietě přivádějící.

Pomluvy? Pomluvy. Nás by nějaká taková zvrhlost nenapadla. Nechali bychom to ležet (kdyby nám neřekli, že to má cenu). Ten kámen nám podal kluk od vedle, nás by jinak nenapadlo rozbíjet okna.

To všechno Oni. Vždyť je znáte.

Démoni, ti obzvlášť.

Jak vědí afričtí Hausové, za takový alkoholismus je kupříkladu zodpovědný jinak neviditelný Ba-Maguje. Kdepak sám konzument, to tenhle démon nutí člověka k pití a probouzí v něm stále větší a větší žízeň.

28.6.2015

Hantu Raya

Pán všech démonů. Pokud jste Malajec, respektive pokud jste některý z minulých životů strávili jako Malajec. V dnešní Malajsii se už původní víra ztratila a jméno Velký duch přišlo o svůj zvuk. Kdysi ovšem náleželo mocnému vládci podsvětí, jehož uctívači mohli počítat s podporou, zvláště pokud jde o černou magii.

28.6.2015

Nomi-no-sukune

Původem byl tento šintoistický patron zápasníků sumo člověk. Ovšem ne ledajaký. Kromě toho, že je mu připisováno opravdu KO vítězství nad nejsilnějším mužem Japonska té doby, stál tento rádce císaře Suinina i u zrodu výroby hliněných sošek haniwa, jež navrhl vládci užít při pohřebních rituálech namísto skutečných lidí.

5.7.2015

Čang-sien

Čína. Tedy Zhang-xian v pinyin přepisu, případně Chang Hsien podle Wade-Gillese, ať nedochází ke zmatkům. Coby smrtelník spravoval Sečuán, než byl zabit prvním císařem dynastie Sung. Manželka vzata do otroctví v panovníkově paláci: tam ji také sám vládce přistihl, jak se modlí k obrazu svého mrtvého manžela.

K Čang-sienovi, který dává děti.

Považovala ho za nesmrtelného a za boha, kterážto víra se záhy rozšířila po celém Sečuánu. Děti (mužského pohlaví) tak získaly svého ochránce, hvězda Tchien-kou, ohrožující zemi, pak dalšího, kdo na ni na různých vyobrazeních míří lukem.

5.7.2015

Jingwei

Třetím dnešním nadpřirozeným hostem s přirozenými kořeny je bývalá  dcera mýtického čínského císaře Jana. Jmenovala se Nüva a utopila se při koupání ve Východním moři. Proměnila se pak v ptáka jménem Jing-wei a od té doby se snaží naplnit moře kamínky a klacíky, s nimiž nepřetržitě létá ze Západních hor. Podobá se to oné známé historce o skále na konci světa, kam si přilétá každý rok ptáček brousit zobák, toto znázornění věčnosti ale Jingwei přebíjí svým odhodláním – ať si moře tvrdí, že se letci nahradit vodu nepovede ani za milion let,  pták s bílým zobákem a červenýma nožkama odpovídá: „Aťsi. Tak budu létat třeba deset milionů let – a nakonec to dokážu.“

5.7.2015

Adar Llwch Gwin

Syn dánského krále Tryffina (v oficiálních seznamech panovníků nepátrejte) Drudwas byl jedním z rytířů Kulatého stolu, tedy muž udatný a čestný. V boji obávaný. Nebyla to ale pouze statečnost a osobní kvality, které mu zajistily proslulost (a už vůbec ne fakt, že jeho sestra Erdudwyl patřila mezi Artušovy přítelkyně). Vlastnil jednoho z nejlepších koní v Británii a také okřídlená stvoření, obrovské ptáky, kteří jsou někdy popisováni jako gryfům podobní, a které mu darovala jeho manželka víla.

Tihle Adar Llwch Gwin byli poslušní příkazů, a protože rozuměli lidské řeči, poslouchali dokonale. Jenže ptačí mozek je ptačí mozek.

Poslouchali opravdu na slovo.

Před jednou bitvou jim Drudwas nařídil, ať zabijí prvního, kdo vstoupí na bojiště, což bez dalšího učinili; prvním – už od začátku věty se takový vývoj dá předpokládat, jinak bych se neobtěžoval o tom vůbec psát – kdo na válečné pole vstoupil, byl bohužel Drudwas sám.

12.7.2015

Twrch Trwyth

Twrch Trwyth byl pověstný divočák z velšských mýtů. Nenarodil se ovšem jako selátko Sus scrofa, býval kdysi člověkem urozeného rodu, synem krále Taredda Wlediga, který byl do zvířecí podoby zaklet. Prý pro zlé skutky. Tvar a chování ale nebyly z hlediska pozdějšího vývoje tak důležité jako předměty, které měl divočák na hlavě: hřeben a nůžky (a břitvu, jak někteří po čase odhalili).

Právě tyto lazebnické potřeby měl totiž přinést Kulhwch, syn Kilyddův (který se mimochodem narodil na prasečí farmě, na jeho královskou matku to přišlo, když se lekla vepřů), aby získal ruku Olwen. Tu mu slíbila jeho macecha, poslední slovo měl ovšem otec budoucí nevěsty, obr Yspadaden Pennkawr.

Nebyla to jediná podmínka, jen jedna z několika. Olwenin otec se netoužil pouze učesat, chtěl se i oholit (tesákem Ysgithyrwynna Pennbeidd a krví čarodějnice Gorddu), pojíst nejkvalitnějšího medu, popít nejsilnějšího nápoje, k tomu vyžadoval picí roh, jídelní koš, kotel, harfu... Zisk každého z těchto těžko dostupných předmětů zahrnovalo sérii nebezpečných výprav. Obr se nezatěžoval mlžením a vyprávěním o tom, jak za sedmero řekami na ostrově uprostřed Nikde je Cosi skryto.

Prostě jen sdělil požadavky.

Dojdi tam, přines to a to.

Informace, které hrdina dostává nejsou kryptickými poznámkami, ale zcela jasným itinerářem.

Tady jsou v ošklivě věcné zkratce, pouhým osekaným výčtem, vynechávajícím podrobnější instrukce, protože sdělující jen to nejnutnější i bez zbytečné omáčky, zabírají v knize několik stran:

Nůžky a hřeben má mezi ušima Twrch Trwyth, který je dobrovolně nevydá.

Kance nelze ulovit bez pomoci štěněte Greidova Drudwyna.

Štěně udrží jen smyčka Kwrsa Kant Ewin, ke smyčce lze použít pouze obojek Kanhastyra Kanllaw, spojit je je nutné pomocí řetězu Kilydda Kanhastyra.

Psa může vést jen pověstný lovec Mabon (který také už nemusí být mezi živými). A ten k lovu potřebuje ještě Gwynna Mygwyn, koně, jehož se jeho současný majitel Gweddw rozhodně bez boje nevzdá.

Aby mohl být nalezen Mabon, je zapotřebí najít jeho bratrance Eidoea.

Dále pak vrchního irského lovčího Garselida.

Je zapotřebí též obstarat smyčku z vousu Dilluda Vousatého, jemuž se (opět proti jeho vůli) musí vousy vytrhnout zaživa, a to dřevěnými klíšťkami.

K tomu je třeba najmout ještě Kynedyra Wyllta, divokého lovce, také Nuddova syna Gwynna, kterého unese jen kůň Du (majitel Moro Oerweddaweg). Dalším členem družiny musí být francouzský král Gilennhin, pak Dyvedův syn Alun a též Aned Aethelem.

Dále je zapotřebí zainteresovat samotného krále Artuše a jeho rytíře.

Musí být přítomni tři bratři Bwlch, Kyvwlch a Syvwlch.

A i kdyby všechny a všechno  Kulhwch sehnal, pak nesmí zapomenout ještě na meč, toho času ve vlastnictví obra Gwrnacha.

Bez všeho výše uvedeného nebude kanec nikdy přemožen. A i tak se bude muset nápadník snažit.

Vidíte. Prosté.

Leč nikoliv jednoduché. A to je – znovu připomínám – jen část jednoho z několika úkolů. Co je proti tomu mrtvá a živá voda nebo dvanáct dračích hlav, potažmo jazyků? Ani výprava za zlatým rounem, byť podobně personálně zajištěná, neměla takové problémy.

Kulhwch byl naštěstí Artušovým bratrancem, takže jeden z důležitých bodů seznamu mohl hned škrtnout; z osobních námluv se tak stala hrdinská výprava.

Dlouhá a namáhavá. Část její části už tu kdysi byla zmíněna.

Když byly všechny dílčí úkoly konečně splněny, expedice dorazila do Irska. Tam, v Esgeir Oervel se pustila do boje s kancem. Během prvního dne, kdy ho lovili Irové, zpustošil při tom Twrch Trwyth pětinu Zeleného ostrova. Nazítří vyrazili Artušovci. Se stejným výsledkem – žádným.

Třetí den se pustil do boje sám Artuš, zápasil devět dní a devět nocí a podařilo se mu ulovit jen jedno ze sedmi Twrch Trwythových selat. Tolik potomků kanec měl, šest z nich známe jménem: Grugyn Gwrych Ereint, Llwydawg Govynnyad, Twrch Lllawin, Gwys, Banw a Bennwig. První jmenované také odpovědělo (přeloženo Janem Vilíkovským a vydáno v roce 1965 SNKLU) orlu Gwrhyrovi, jednomu z královy družiny, když se snažil cíl výpravy zpoza Twrch Trwythových uší získat vyjednáváním:

„Neusmrtí-li ho dříve, nedostane těchto klenotů. A zítra ráno vyrazíme odtud, půjdeme do říše Artušovy a naděláme tam škody, co nejvíce budeme moci.“

Tak kanci i učinili. Přepluli přes Irské moře do Walesu a než se stačil panovník vrátit, pobili mnoho lidí i dobytka. Z výpravy se stala regulérní válka, která stála život mnoha lidí, od králů po nádeníky. Teprve až v Cornwallu, který zpustošil ještě více než Wales, se podařilo sebrat z kancovy hlavy poslední z předmětů – hřeben. O nůžky už přišel dřív, v bitvě u řeky Havreny (Severn).

V Cornwallu ho též zahnali do mořských vln a Twrch Trwytha už od té doby nikdo nespatřil.

12.7.2015

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny