Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá devátá

Kikimora

Kikimora

Má ve jméně můru a také je za ni považována, aspoň v krajině původu a víry, na východě slovanského osídlení. Kikimora (šišimora) je první podezřelá v případě tíživých snů a spáčových respiračních potíží. Je totiž po ruce, protože jde o domácí stvoření; nikdo netvrdí, že hospodáříčci musí vždy jen poctivě za minimální mzdu sloužit a pracovat. Jak už víme, někteří mívají ve smlouvě doplněk o duši, jiní zlobí z rozpustilosti, nu, a další, jako právě kikimora, mají prostě jen špatnou povahu. Nebo pověst.

Tahle partnerka obvykle pozitivně působícího Domovoje (na dvoře, mezi slepicemi a kuřaty, ale mohou řádit oba a škubat nebohým ptáčkům peří, není-li drůbež zaštítěna vlastním ochráncem, kurynyjim bogem) bývala dříve temnou stranou domácí síly, tou, jež vychovává trestem. Později začala se svým druhem splývat, to se letitým specialistům stává. Manželkou domového ale obvykle bývá domavička, sídlící pod podlahou a objevující se většinou jen když shání zatoulané potomstvo, nebo žije tento šotek spokojeným životem starého mládence. Nechme raději skřítkům samým, ať si organizují soukromý život jak je jim libo a pojďme dál.

Kikimory pochází buď z lesů – takové se stěhují k Domovikovi pod střechu, nebo z bažin – ty si za partnery volí Lesoviky. Domácí (o kterých je více informací, a proto bahenní partnerky lesních démonů tímto nenápadně, ale rychle opustíme) pak přebývá za pecí, v rohu napravo ode dveří nebo ve sklepě, a její přítomnost lze poznat podle zvuků, které vydává – zní ovšem jako šmejdící myšky. Ovšem zaslechnout ji nebývá dobré, věští to neštěstí. Natož ji zahlédnout, jak přede na lavici, to pro pozorovatele znamená jistotu blížící se smrti. Předení, jako jedna z charakteristických ženských prací, je vůbec s démonem, který vystupuje většinou v podobě docela obyčejné postarší venkovanky, pouze s nezakrytými rozpuštěnými vlasy, případně hmotně působí v nehmotném těle, významně spjat. Není například dobré nezajistit po soumraku dílo znamením kříže, v takovém případě bude ráno příze zamotaná a zcuchaná. Totéž platí pro vyšívání. Špinavé nádobí, zanechané na stole, se může jejíma rukama proměnit ve střepy, kikimořinou metodou zvelebování domácnosti není domácí práce za lidi provádět, ale postarat se o to, aby provedeny byly. Takto se činí po nocích celý rok, kromě okolí Novgorodu, kde se projevuje pouze okolo Vánoc.

 

Kikimoru, jak ji dnes známe nejlépe, nakreslil
Ivan Jakovlevič Bilibin [Public domain], via Wikimedia Commons

29.5.2016


Karewit

Není jisté, zda tento bůh vůbec kdy sloužil. A byla-li by odpověď kladná, tak pod jakým jménem. Informace o jeho potencionální existenci nám zachoval toliko dánský básník Bernhard Severin Ingemann ve své studii o mytologii sousedních Slovanů Grundtraek til en Nord-Slavisk og Vendisk Gudelaere (1824), odkud čerpám následující údaje:

Karewit se angažoval jako ochránce rujánské Korenice. Vyskytovala-li se jeho socha ve společnosti dalšího tamního – mnohem důležitějšího a více prameny potvrzeného – boha Rugievita, mívala čtyři mužské a dvě ženské hlavy a hruď ozdobenou lvem, v sólových vystoupeních si Karewit vystačil toliko s dvojicí tváří, doplněnou o býčí na hrudi a kohoutí na pupku.

29.5.2016


Kostroma

Stejně jako se u nás na jaře vynášela Smrt, Mařena, či Morana, činili se v podobném kalendářním rituálu i na východě. A zatímco západoslovanský panák zpodobňuje Smrt, na druhé straně slovanského světa mu říkají Kostroma a zastupuje pravděpodobnou bohyni plodnosti. Obě figuriny se liší i koncem: Morana přišla k úhoně skrz vodu, do níž byla slavnostně vhozena, Kostroma podlehla plamenům, což ostatně prozrazuje i její jméno, které nemá nic společného s kostrou, ale s hranicí, čili vatrou.

29.5.2016


Petticoat Loose

V irském hrabství Tipperary, které většině tuzemců povědomé díky známému vojenskému pochodu, se nedaleko vesnice Clogheen v kopcích, zvaných Knockmealdown Mountains, alias Sléibhte Chnoc Mhaoldomhnaigh, nachází jezero Bay. Z jeho vod se tu a tam vynoří koňské tělo s ženskou hlavou a zeptá se překvapeného kolemjdoucího: „Už bude Soudný den?“

Má k té otázce své důvody.

Petticoat Loose, jak se zjevení říká, nebo též Petticoat Lucy, je ovšem známá i na jiných místech jižního Irska.

Jmenovala se prý Mary Hanniganová, bylo to děvče velké, silné a neženské, kterému se nikdo nevyrovnal ani v práci, ani v tanci. Po smrti novomanžela bohužel ani v pití. Pro obojí dostala i přezdívku a pozdější záhrobní jméno – v opilosti si jednou v divokém reji roztrhla sukni a předvedla tak okolí svou spodničku. Říkali také někteří, že s mužem ředili mléko vodou a to pak barvilo čaj do modra, jelikož byla čarodějnice, vyprávěli si stranou, že partnera krátce po svatbě odstranil její milenec, pomluvy už takové bývají.

Na alkohol, při konzumační sázce s jinou ženou, Mary také zemřela.

Načež začala po okolí strašit.

S oblibou trápila noční poutníky, zatěžujíc koně neviditelnou vahou, až padli mrtví k zemi; proto se pocestní toho kraje vybavovali na cestu křesťanskými relikviemi a pro jistotu už v dobách předkřesťanských ověřenými lískovými pruty. Až došlo na kněze, který se duchovi s nasazením vlastního života (což není jen řečnický obrat, do dvou dnů po zákroku zemřel) postavil, vrhl po něm láhev se svěcenou vodou a zaklel ho do zmíněného jezera. Na obvyklou dobu: do konce světa, jak ho známe.

5.6.2016


Dadharchu

Pes z hlubin, tak zní prý překlad tohoto jména. Nevíme, irštinu neovládáme. Ale věříme. Byl to – pokud se budeme držet starší pověsti – obyvatel jezera Ghleann Éada, čili Glenade, velké vodní plochy, rozlité na severu Smaragdového ostrova. K tamním nadpřirozeným obyvatelům patří i Dobhar-chú, je tu tedy možná záměna. Oběma směry.

Vypráví se, že v jezeře žili dva Psi z hlubin, ovšem jen do chvíle, než jeden z nich sežral jistou novomanželku. Ženich se neudržel a ochráncům přírody navzdory obludy vyhubil: jednu mečem, druhou střelnou zbraní. Existují ovšem pozorovatelé současní, kteří Dadharchua vidí ve vlnách Glenade i dnes. Patří obvykle ke kmeni kryptozoologů.

5.6.2016


Lagarfljótsormur

Ve vodách islandského jezera Lagarfljót žije Lagarfljótský červ, původně dračí, dnes neznámá obluda. Vyprávěla se o ní pověst, kterou zachytil ve své sbírce islandských pověstí Jón Árnason, knihovník Islandské národní knihovny. Dle současných pozorovatelů je to tvor „delší než autobus“, který občas vyleze i na břeh a odpočívá, obtočen kolem stromů. Nejasno čím se živí, jasno (někomu) že si to vypořádal s odolným telefonním kabelem, který funkční položili a nefunkční vytáhli ze dna jezera  v osmdesátých letech minulého století.

Je známo, jak přišel na svět a proč. Zeptala se kdysi jedna dívka, jak by mohla nejlépe naložit se zlatým prstenem, který dostala od své matky. A od dárkyně se jí dostalo i prosté rady: když na prsten posadí malého dráčka (nebo hada, ono se to, jak víme, plete), jemuž se říká Lingworm, vyrostou po několika dnech oba, jak obluda, tak i zlato.

Což se stalo. Dívku ale výsledek více vyděsil, než uspokojil, popadla obojí, draka i drahý kov, a hodila je do jezera. Od té chvíle zvaný Lagarfljótsormur ještě povyrostl a dal se na otravování okolí; otravoval ho svým jedem, kterým takové obludy mnohdy disponují.

Pro nebezpečí, které drak představoval, a pro zlato, jež v jezeře také zůstalo, se ho občas někdo pokusil zabít, kupříkladu najmutím dvou Finů (ti jsou v pověstech známí jako zkušení čarodějníci). Jak je ale potvrzeno nejen telefonní společností, ale i očitými pozorovateli, kupříkladu školním výletem, zatím se to nikomu nepodařilo.

5.6.2016


Qvaernknurre

Podle pana Benjamina Thorpea, který v polovině devatenáctého století sepsal a u Edwarda Lumleye vydal obsáhlou třísvazkovou Northern Mythology (1851), může tento tvor prospět norskému mlynáři tím, že rozmnoží namletou mouku. Nebo neprospět zastavením mlýna. Proto se někdy a někde uplácel – tu sklenicí piva, tu chlebem...

Kdysi se jeden mlynář pokusil škodnou vyhnat. Bubákovo řádění ho už unavovalo, proto, když se jednoho večera mlýnské kolo znovu zastavilo, sebral se a místo odevzdaného tichého proklínání osudu začal konat. Věděl co a jak, měl nápad, jen potřeboval strašidlo přistihnout. Prošel mlýn odshora dolů a od jedné strany na druhou, ale kde nic tu nic. Až otevřel poslední dveře – a za nimi ho čekala velká tlama, spodní čelistí opřená o práh, horním pyskem o futro.

„Viděls někdy takovou chlebárnu?“ zeptal se s namyšlenou škodolibostí Qvaernknurre.

„Ochutnal jsi někdy něco takhle horkého?“ opáčil nevzrušeně pan otec, který něco takového čekal a předem se vybavil hrncem horké vody,  kterou teď bez váhání nalil do rozšklebených bubákových úst.

Taková medicína nechutná nikomu. Strašidlo zařvalo bolestí a bez prodlení se vypařilo.

Navždycky.

12.6.2016


Ellestinger

Na baltském ostrově Bornholm, respektive v něm, neboť jde o národ podzemní, žijí skřítci. Není známo jak, neboť na povrch vystupují pouze v případě ohrožení země.

Jejich hlavou – aspoň pokud jde o velení obrany národa – je Ellestinger, jako všichni důstojníci jezdící na třínohém koni. Vede jednotky v světle modrých (ocelově šedých) uniformách a v červených čepicích, které se za zvuku bubnů objeví na pobřeží nepříteli na dohled. A ten se pak – jako dvě švédské lodi (Bornholm je území dánské) se k ostrovu přiblížily šestého února 1645 – raději stáhne.

12.6.2016


Bokkenrijders

Bokkenrijder

Než jejich pojmenování využila banda zločinců, provádějících v osmnáctém století nájezdy na usedlosti na jihu Nizozemí a v sousedících krajích německých a belgických, bývali Jezdci na kozlu hordou duchů, prohánějících se pod Satanovým vedením na zmíněných zvířatech, coby tamní varianta Štvaní, po obloze.

 

Jezdce na kozlu nakreslil na plakát stejnojmenné hry Frederika van Eedena
Theo Molkenboer (1871-1920) ([1]) [Public domain], via Wikimedia Commons

12.6.2016


Tanngrisnir a Tanngnjóstr

Zuby cenící a Zuby skřípějící jsou dva kozlové, trávící existenci jako pohon služebního vozidla skandinávského Thóra. Není to služba jednoduchá a bez nebezpečí, vypráví se třeba, že po boji, který svedl bůh hromu s obrem Hymim a jeho vojskem, padali kozlové vysílením a sotva přežili. Živí tahouni či nosiči jsou také, když není zbytí, též shledáni posledními zásobami jídla – můžeme v této souvislosti vzpomenout polární expedice – ani Tanngrisnir a Tanngnjóstr nejsou této praxe ušetřeni. V jejich případě ovšem nejde o nic fatálního, už ráno po hostině znovu vesele poskakují.

Ano, na první pohled má podobnou schopnost i jiné zvíře severských mýtů, Sahrímnir, vepřové, sloužící jako hlavní chod hostiny v zásvětní Valhale. I tento kanec se přes noc zregeneruje, je znovu poražen, upraven a servírován, Thórovi kozlové se ovšem nespravují sami, existenci v původní podobě jim zajišťuje druhý den ráno úder Thorova kladiva Mjölniru. Je ale zapotřebí brát v potaz jedno drobné, leč zásadní omezení (které platí i u zmíněného kance): je přísně zapovězeno provést cokoliv s kostmi, například je rozbít v touze po chutném a výživném morku. Takový defekt ani kouzlo, ani kouzelný předmět už spravit nedokážou. Má to, jak v zasvěcených výkladech vysvětlují odborníci, spojitost se šamanismem; s kostmi bývaly v mnoha kulturách spojeny magické praktiky i náboženské rituály.

Z výše uvedeného důvodu také jeden z Thorových kozlů kulhá – rolnický synek Thjálfi, v jehož rodině se bůh zastavil a kterou z vlastních zásob pohostil – se k morku jedné kosti dostal. Musel pak odplatou i se svou sestrou Röskvou k Thorovi do služby.

Odejít z dřiny v zemědělské výrobě, závislé na počasí, a nastoupit do práce v suchu a pod důchodem, jako přílišný trest nezní, ale co my víme...

19.6.2016


Pomola

Začneme zkráceným výčtem přepisů jména tohoto opeřence, neboť pochází z jazyka Penobscotů, indiánského národa z východního pobřeží. Můžete, kromě v nadpisu uvedeného, narazit též na jména Pamola, Bemola, Bmola, Bemohla, Bmohla, Bahmolai, Pomolo, Bumole, Pamolai, Pamole, P'mula a P-mol-a. Vyslovujte v každém případě buh-moh-lah.

Tento obrovský pták, podle některých pozorovatelů opatřený losí hlavou, žije na vrcholu nejvyšší hory státu Maine, která se jmenuje Nejvyšší hora. Penobscotsky a jen jedním přepisem, neboť tak se zavedla v dnešních atlasech, Katahdin. Na její vrchol se rozumný Indián nevydává, Pomola je totiž tvor nejen velký, ale především za nepříjemné, přesněji větrné, sněžné i bouřlivé počasí, odpovědný. A  takového neradno dráždit. V kraji dobře vědí, kolik lidí, kteří se nahoru zatoulali, pták sežral.

Vypráví se ale i jiné příběhy, jako ten o lovci, kterého zaskočila sněhová bouře a znemožnila mu bezpečný návrat. V zoufalé touze přežít se Indián obrátil i k Pomolovi; zápalná oběť démona skutečně přivolala a po krátké opatrné diskuzi pták Indiána nejen vytáhl z divočiny, ale  vzal i na návštěvu do svého přepychového vigvamu na vrchol Katahdinu, kde mu dokonce nabídl svou dceru za manželku. Nemusí tedy vždycky všechno být ve skutečnosti takové, jak skrz hlasy zasvěcené veřejnosti předpokládáme.

Všechno má ale své Ale: v tomto příběhu to byla podmínka, že se lovec po návratu mezi své (na vrcholu strávil, jak světové zvyky velí, rok) znovu neožení. Pokud ano, pak se bude musel na Katahdin vrátit. Navěky.

Znáte pověsti?

Pak víte, jak to dopadlo.

19.6.2016


Chenoo

Ledový obr, v jehož existenci věří, leč nedoufají Mikmakové, Maliseetové a Passamaquoddiové, žijící, podobně jako dnes již zmínění  Penobscotové též na východním pobřeží a spolu s nimi a Abenakii patřící do stejného svazu: Wabanaki. Tímto lidožravým monstrem, příbuzným známějšího Windiga, se může stát člověk, který se zle provinil, ať už by sebral potravu hladovějícímu, nebo přímo kanibalismem. Takový čin je bez pardonu trestán zledovatěním srdce a proměnou v obludu. I když se někdy někde nějaké historky o opětovném rozmrazení vypráví, přece jen se většinou považuje za vysvobození z takového prokletí smrt.

19.6.2016


Unktena a Tlanuwa

Rohatí vodní hadi jsou obyvateli pověstí prakticky celého severoamerického kontinentu. Čerokézové toho svého pojmenovali Unktena. Věděli, že přišel ze Spodního světa, odkud takové obludy s parohy na hlavě a křídly na zádech obvykle přicházejí (až na to, že prý první Unktena byl původem člověk, kterému se nepodařilo zavraždit Slunce) a drželi se od něj raději stranou. Měli své zkušenosti. Ale také hrdiny a chytráky, kteří je vodních monster uměli v přípasdě nouze nejvyšší zbavit.

Na to, jak jednoduše odstranit nevhodnou obludu a přitom zabít dvě mouchy jednou ranou, přišel například jistý čerokézský medicinman. Popravdě, vodní had nebyl v tomto případě hlavní příčinou strádání komunity, tu představovali obrovští ptáci kovového peří, jímž se říkalo Tlanuwa. Uhnízdili se v jeskyni na vysoké skále nad řekou. Z ní pak vyráželi na lov. Většinou k vodě, jenže jako žádný dravec nepohrdali ani oni lehčí kořistí a lapali tedy i podél řeky se vyskytující čerokézké psy a děti.

Což už byl problém. A problém, jak problém vyřešit.

Kov šípem neprostřelíš. Strmou skálu nezdoláš.

Místní kouzelník byl ale muž inteligentní.

Když se nelze do jeskyně vyšplhat, půjdeme do ní shora.

Nechal se na laně, upleteném z kůry, spustit z vrcholu skály do hnízda, vytáhl z něho čtyři mladá ptáčata, která v něm nalezl, a hodil je dolů do řeky, z níž se okamžitě vynořil Unktena. Ani rohatý vodník se snadné svačiny nezříkal. Nečekanou nadílku bez prodlení slupl.

Když pak přilétli ptačí rodiče, našli jen prázdné hnízdo. Poznali kdo jim potomky spořádal (jak se do řeky dostali je nezajímalo), vrhli se na Unktenu, zaťali mu spáry do hlavy a vytáhli z vody na vzduch. Stoupali výš a výš a trhali přitom hada na kousky. Až se ztratili lidem z dohledu – aby se od té doby už nikdy neukázali.

26.6.2016


Teyú Yaguá

Yaguarú (můžete se setkat též s přepisy s -j- místo -y-) je vodní jaguár, vzhledem ještěr se psí hlavou, z pověstí Guaraníů z Gran Chaka. Jako mnoho jeho příbuzných po celém světě, i on číhá pod hladinou na nic netušící kolemjdoucí, strhává je pod vodu a topí.

Původní Teju Jagua byl ovšem jeden konkrétní syn Taua a Kerany, jedna ze sedmi legendárních oblud. S psí hlavou (někdy se sedmi takovými) byl správcem jeskyní a ovoce, tedy postavou sice obávanou, ale ne vysloveně zlou a škodlivou. A ať máme při dalším náhodném setkání s tímto jménem v hlavě ještě větší zmatek, pak je tu ještě Teyujagua paradoxa, v loňském roce popsaný druhohorní ještěr (žádný dinosaurus), který v místech původního mýtického a následného folklorního působení svého kmotra žil před dvě stě padesáti miliony let.

26.6.2016


Duhindu (Duende)

Služby poskytované nadpřirozeným světem při výchově přirozených potomků tu byly zmíněny už mnohokrát. Přidáme k nim další, tentokrát z nabídky, předkládané v Hondurasu a Nikaragui žijícím Miskitům.

Duhindu jsou lesní skřítci, obvykle mírní a hodní, ale jak všichni víme, všeho do času a odsud až potud, neškodní trpaslíčci mohou vycenit zuby a stát se – zvlášť necítí-li se být člověkem řádně ctěni – nebezpečnými protivníky. Tohle ale známe i od jiných společenstev.

Jak ve Střední Americe vypráví rodičové, Duhindi Nani někdy také, podobně jako další nadpřirozené bytosti, kradou děti. Nebojte, vracejí je – ovšem jen ty, které se umějí slušně chovat.

26.6.2016


Rompo

Rompo

V Africe (a v Indii prý též, jde ovšem o zdroj evropský) žije lidožravé monstrum, známé jako Lidožravé monstrum. Navzdory tomuto jménu, vzbuzujícímu představy vnitřnosti svírající (nebo naopak), jde o mrchožrouta – ono vlastně není nijak úředně stanoveno, jak se antropofágní obludy kořisti doberou. Rompo tak činí energeticky nenáročnou formou, vyhrabáváním hrobů. Jinak jde o monstrum cti termínu dbalé, o slepenec nejrůznějších pozorovateli (či spíš posluchači přežvýkaného vyprávění z dalekých cest) známých: kostlivé tělo, zadní nohy medvědí, přední jezevčí, k tomu lidské uši na zaječí hlavě.

 

Ilustrační obrázek by J. Maclock (J. Maclock: Natural History 1815 (53. page)) [Public domain], via Wikimedia Commons

3.7.2016


Ilina (Inina)

Duše a duchové spolu souvisí, a to nejen jazykově. Vždyť přece známe celosvětově přijímanou víru v Dvojníka, která nám – mimo jiné – praví, že lidská duše není omezena, a to ani dočasně, tělem. Že může svou fyzickou schránku opustit. Děje se tak samozřejmě za určitých, pevně daných podmínek a situací; jednou takovou, extrémně specializovanou, je například šamanova extáze, jinou docela obyčejný spánek, většina duchů ovšem přichází na svět smrtí.

Mají tedy své toulající se duše jak Skandinávci, tak i Češi. Nebo západoafričtí Mpongwe, národ, žijící v Gabonu, či jejich sousedé lidu Benga. I oni takové znají, ti první jim říkají Inina (množným číslem Anina), ti druzí jednoho ducha titulují Ilina, zatímco dva a více Malina. Také Nsisim – tenhle výraz znamená u jiných okolních bantuských kmenů nejen duši/ducha, ale i stín, a ten bývá, jak víme – také nezávisle na kulturách – někdy považován za bytost v rámci možností též nezávislou. V západní Africe ho lze ztratit, nebo i ukrást; taková situace je pro původního majitele pak velmi zlá a nepříjemná.

Pro Ininu platí onen obecně známý předpoklad: dokáže opustit tělo ve spánku a skutečně volná je po smrti. Ani v té fázi existence se ale nepřestává považovat za člena rodiny.

3.7.2016


Ibambo, množ.č. Abambo

Neví se odkud přicházejí, proč přicházejí. Děsí na temných místech, za bezměsíčných nocích, nejčastěji na nefrekventovaných lesních cestách. Nedrží se jednoho místa. Mpongwe s určitostí jen vědí, že jde o duchy původu lidského.

3.7.2016


Sinkinda, jednot.č. Nkinda

Duchové, kteří se občas – stále jsme u Mpongwe v Gabunu, tak žádný strach – přicházejí ohřát ke kuchyňskému ohni. Používají za tím účelem dočasného posednutí živého rodinného příslušníka. Zanechávají vypůjčené tělo nemocné, takže rozhodně nejde o neškodnou návštěvu dávno neviděného strýčka, byť se někteří, slušněji vychovaní, nejprve ohlásí: „Jsem tvůj někdejší příbuzný a rád bych se ohřál, protože v pralese je zima a mám hlad.“

3.7.2016


První ženy na Měsíci

Dávno před tím, než na povrch našeho satelitu vstoupili odvážní muži projektu Apollo, navštívila ho – a dokonce osídlila – celá řada Pozemšťanů. Alespoň pověsti a mýty tak tvrdí (přiznávaje ovšem občas zmíněným pravěkým astronautům božský status už od narození).

Například ty polynéské.

V nejrůznějších koutech Tichého oceánu si vypráví o dívkách, jejichž osudy se liší jen nepatrně a prozrazují společný původ. I jména jsou téměř totožná. A zavádějící, neboť jde na tamní polokouli o celkem běžné dívčí jméno. Ina, Hina, Sina...

Ina z Mangaie, druhého největšího kousku pevné země Cookových ostrovů, byla dcerou slepé Kui (někdy bohyně země) a sestrou několika dalších krásných děvčat stejného jména. Do téhle Iny, mimochodem nejstarší, se zamiloval Měsíc, personifikovaný bohem jménem Marama (je představitelem téhož nebeského tělesa i na Novém Zélandě, tam ovšem  ženského pohlaví, jako ta Marama). Slušně požádal dívku o ruku, ona souhlasila – a to je vše. Žádné dramatické události, únosy, útěky, vysvobozování, se nekonaly. Jako manželka je Ina považována za vzor této funkce, nezastaví se, neustále pracuje. Však jsou také na Měsíci vidět temné kupy listí jejích nikdy nevyhasínajících kamen. Je odpovědná i za počasí, přesněji oblaka, což je vlastně tapa, tradiční polynéská látka, vyráběná z lýka, kterou na obloze Ina suší. Kameny, jimiž tapu zatěžuje, ovšem někdy padají a tlučou se o sebe, čímž  vznikají akustické úkazy, jimž říkáme hrom. Blesk je pak jen záře rychle skládané Ininy tapy, která je příkladně bílá a jasná jako Slunce.

Na měsíční tváři je vidět i samojskou Sinu. Ta kdysi, za dob nedostatku, sledovala Měsíc, který jí svítil při noční práci na tapě. Vypadal jako velký chlebovník, a tak ho poprosila, zda by nesestoupil dolů a nenechal do sebe zakousnout její hladovějící dítě. Měsíc opravdu přišel, jenže to byl impulzivní sestup ze vzteku nad opovážlivým požadavkem. Sebral dítě, Sinu, i náčiní, které používala a odnesl sebou nahoru; dodnes tam všechno můžeme pozorovat.

Podle lidového vyprávění se pro svá slova ocitla na Měsíci i novozélandská Rona. Šla jednou pro vodu, když noční osvětlení náhle zašlo. Rona v nenadálé tmě zakopla o kořen a rozhořčeně za to luně vynadala, což vyvolalo podobnou reakci, jako jsme poznali na Samoe. Ani tady nebeské těleso neudrželo nervy na uzdě, slezlo dolů a šlo si to s ženou osobně vyřídit. Chytila se sice stromku ngaio, (kterému česky neříkáme nijak a vědecky Myoporum laetum), ale Měsíc byl silnější, zabral a od té doby je na něm vidět jak Ronu, tak její tykev na vodu, koš i Myoporum laetum.

Z Tahiti se na noční nebe dostala Hina-tu-moana, která utekla se svým bratrem z domova poté, co dostala výprask za to, že ztratila rodinný poklad. Na rejnoku putovali na Motu-tapu, člunem pak dívka sama dál, až na oblohu, kde se ujala vlády nad dnes probíraným tělesem, zatímco Rue (Rupe) začal spravovat Zemi.

Jméno Lono-moku, Chromá Lono, pak získala manželka havajského krále Ai-kanaky, která se rozhodla na Měsíc emigrovat poté, co přestala psychicky zvládat špínu svých dětí Puny a Hemy. Rozluka se neobešla bez zápasu, při němž jí opouštěný manžel zlomil nohu.

10.7.2016


Gnowee

Kdysi, předtím, než se ujala své pozice, žila tato východoaustralská sluneční paní na Zemi, byl to ovšem svět jedním a jediným rozdílem zásadně odlišný od našeho – panovala na něm stálá tma. A v téhle tmě, v níž lidé chodili zásadně jen s pochodněmi, se jedné společenskou úmluvou stanovené časové jednotky, vydala Gnowee sbírat yamy. Jako v jiné společenskou úmluvou stanovené časové jednotky. Hledala a nenacházela, nijak zvlášť se neurodilo a tak musela žena dál a dál od svého tábora.

V jehož bezpečí nechala svého spícího synáčka.

Došla až na konec světa a prošla pod ním na druhý konec. Což byl problém, protože najednou – pamatujete, byla tma, to vůbec nepomáhá – nevěděla, kde je. To by jí tolik nevadilo. Nevěděla ale, kde má dítě.

Zapálila proto opravdu velkou pochodeň a vystoupila na oblohu, aby se po Zemi rozhlédla. Chlapečka nenašla. Už nikdy. Zatím.

Stále se ale nevzdává a každý den s velkou pochodní vystupuje nahoru, aby pátrala dál.

10.7.2016


Abere

Melanéská velmi krásná a velmi nebezpečná vodní démonka. Láká mužskou kořist k vodě či k bažinám, kde ji topí – využívá k tomu svou schopnost ovládat rákosí i jiné vodní rostliny – a požírá.

10.7.2016


Tschäggättä

Tschäggättä

Dnes už jen lidové maškary, které lze spatřit ve švýcarském údolí Lötschental v čase mezi Hromnicemi a masopustním úterý. V chlupatých ovčích kožiších, s kravskými zvonci na hrudi a s děsivými maskami na obličeji, prohánějí tu večer přestrojení lidé nepřestrojené. Bývalo to drsnější veselení, spojené se strašením děvčat, s prvky násilí i s krádežemi jídla, než bylo jako takové omezováno až k úplnému zákazu. Znovuzrodilo se, jako mnoho prastarých zvyků, v mírnější podobě, s ještě slabším spojením a s mizivějším (jestli vůbec nějakým) povědomím o skutečném významu a skutečných  původních rituálech, než měla verze předchozí.

Figury tohoto zvyku – Tschäggättä mimochodem znamená Čarodějnice – mají v osobním záznamu několik zápisů o původu. Je tu možnost anonymizujících masek, kryjících tváře lupičů, případně aktivistů, nesouhlasících v šestnáctém století s politikou kantonu Valais, na jehož území se údolí nachází, nebo – a to nás zajímá více – jde o obranu proti zlým duchům, ba přímo – což je cíl, k němuž tato předlouhá věta směřuje – tu máme vzpomínku na bytost nadpřirozenou, z do pohanských přicházející.

 

Ilustrováno snímkem jedné z masek ze sbírek Lötschentaler Museum - Kippel, By Yan Schweizer (Permission given by author.) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons

18.7.2016


Napf-Hans, známý též jako Jean de la Boliéta

Skřítek švýcarského folklóru, prvním jménem známý německy mluvícím obyvatelům této alpské země, druhým zase těm hovořícím francouzsky. Za misku smetany, zanechávanou na střeše kravína, dával pozor na dobytek. Platný byl zvláště za špatného počasí, když bylo zapotřebí zahnat volně pasoucí se krávy bezpečně do stáje.

18.7.2016


Seemänlein

Více než s vodníky zdá se být vodní mužík z Schwartzwaldu spřízněn se skřítky, z nichž se rekrutují hospodáříčci a jiné nadpřirozené pomocné síly. Žil v jezeře, ale přes den chodíval pomáhat lidem. I přes to, že se ho při jídle stranili, oni vodníci jsou prostě vodníci, a je třeba se mít na pozoru. Oním předpokládaným pojítkem se zdají být obnošené šaty, které nosil, a které odmítal vyměnit za novější, ačkoliv mu je spolupracovníci nabízeli. Pak se ale objevil jednoho dne v novém kabátu, prohlásil, že dostal zaplaceno, a tudíž už nepřijde. Od té doby ho opravdu – podobně jako skotské brownie, či jiné altruistické skřítky, které nabídka odměny vyděsí nebo naštve – nikdo neviděl.

18.7.2016


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist