 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Väinämöinen
Nevynalezl jen kantele, starý finský hudební nástroj, na který použil žebra obrovské štiky a vlasy panny. Podle starých písní byl Väinämöinen právě tím, kdo vyspával ve vlnách Prvotního oceánu a na jehož koleno snesla kachna vejce, jež se později rozbilo na náš svět, byť známější verze tuto sedmisetletou koupel přisuzují Nebeské dceři Ilmatar. Väinämöinenově matce, které se po styku s Oceánem tento finský hrdina a bůh narodil.
Oba případy končí stejně, stěhováním do suchého. První země ale nebyla krajinou mlékem a medem oplývající, budoucí pěvec si tedy na nebesích objednal u Velkého vozu setbu. Přinesl ji poslíček Sampsa Pellervoinen, osel jí veškerou zemi, včetně skal, a učinil ji obyvatelnou.
Stařec okouzlujícího hlasu a rozsáhlých znalostí, jak bývá Väinämöinen popisován, měl ale na svědomí i potopu světa. A nebyla to potopa ledajaká, způsobila ji záplava pěvcovy krve, když se při výrobě člunu sekl do kolena. Ne vlastní nešikovností; v pracovním úrazu měl prsty Hiisi, ďábel, který nástroj očaroval. Všechno zlé bývá k něčemu dobré: jako šaman a kouzelný pěvec nesháněl se Vainamoinen po lékárničce s obvazy, ale po kouzlu, které by ránu zacelilo. Našel ho, a spolu s ním i zaříkání, vhodné pro stavbu lodí.
Budoval to plavidlo za účelem získání něčeho, čeho se mu nikdy nedostalo – partnerky. Někdo má prostě smůlu, ať si jinak stojí dobře.
Jedna z možností vzešla ze zápasu s mladým Joukahainenem, který vyzval zkušeného pěvce na hudební souboj. Nadšený vyzyvatel samozřejmě prohrál, to už tak bývá. Skončil přitom v bažinách, neboť šlo pochopitelně o duel muzikantsky magický. Aby mu vítěz pomohl na pevnou zemi, slíbil Väinämöinenovi svou sestru za manželku. (Také po pěvci vystřelil vzteky z luku, zasáhl však jen jeho koně.) Nabídku, vyřčenou v nouzi nejvyšší, Joukahainen neodvolal, ovšem ne každá dívka je štěstím bez sebe, když se má provdat za staršího pána, byť je úctyhodného postavení. Aino (takto, vycházeje z označení, jež se jí dostávalo – aino tytti, jediná dcera – ji pokřtil Elias Lönnrot) se raději utopila. Aniž to v tu chvíli kdo tušil, způsobila tím Väinämöinenův konec.
Teď ale procházíme dobrodružství, jehož byl s bratry Ilmarinenem a Lemminkäinenem pěvec účastníkem, a které ze starých zpěvů přepsal již zmíněný Elias Lönnrot do dnes známého spisu jménem Kalevala. Ústředním hybatelem tohoto příběhu byla opět dívka, dcera mocné a zlé severské panovnice Louhi.
Vypravili se za ní do Pohjoly všichni tři bratři. Úspěch při námluvách mohl mít samozřejmě jen jeden, a to skrz splnění své sady úkolů, které si Louhi vymínila. Jak už víme, Väinämöinen ho neměl.
Co si mohl neúspěšný nápadník vzít aspoň k dobru, byla znalost tři kouzelných slov, které získal od Antera Vipunena. Musel se, pravda, za tím účelem nechat zmíněným spolknout, aby jinak nezničitelného prastarého obra ke prozrazení žádaného násilím na vnitřnostech přinutil. Potřeboval zaříkání právě pro onu stavbu lodi, při níž málem utopil svět. Toto plavidlo totiž bylo Louhiným požadavkem, Väinämöinen ho splnil, ale ruku krásné Anni stejně získal kovář Ilmarinen.
Výsledek námluv byl rozhodně rozpačitý. S nejstarším bratrem se nastávající ženich nepohodl, nejmladší Lemminkäinen při námluvách dokonce zahynul. V Pohjole navíc získali strategickou výhodu vlastnictvím kouzelného mlýnku Sampo, který kovář na zakázku vyrobil, a který mlel zlato, sůl i mouku.
Nesdílení takového zdroje se třem bratrům (Lemminkäinena mezitím oživili) nelíbilo. Vyrazili na sever převzít jeho vlastnictví; v nastalé válce měl opět Väinämöinen klíčovou úlohu. Nejprve uspal Louhino vojsko, takže první část výpravy proběhla rychle a dle očekávání. Poté, co čarodějka v odpověď sebrala z oblohy Slunce a Měsíc, lidem oheň a na Kalevalu poslala mor, musel jednak vyléčit nákazu, jednak vrátit nebeská tělesa na svá místa. S ostatním, včetně velkého medvěda, pustošícího krajinu, mu už pomohli bratři.
Zdálo by se, že po konečném vítězství bude vše v dokonalém pořádku.
Bylo. Bylo by, kdyby...
Kdyby se panně jménem Marjatta nenarodilo po požití jisté bobule dítě. Väinämöinen, jako vzdělaná a ctěná autorita, měl posoudit, zda je takové početí ještě v mezích normálnosti, a co s novorozencem udělat. Posoudil a usoudil, že to normální není a že dítě musí zemřít.
Na což dvoutýdenní chlapeček reagoval plynulým výčtem Väinämöinenových hříchů, přičemž zdůraznil pasivní přihlížení sebevraždě utopením, jíž spáchala Aino.
Veřejné mínění se obrátilo proti pěvci.
Zatímco bylo dítě pokřtěno a zvoleno králem Kalevaly, Väinämöinen si sbalil své věci, na břehu vyčaroval měděný člun a odplul neznámo kam.
S tím, že se vrátí.
Až ho jednou budou potřebovat.
Odplouvajícího Väinämöinena (Marie, pardon, Marjatta se synkem přihlížejí vlevo) namaloval Akseli Gallen-Kallela [Public domain], via Wikimedia Commons
24.7.2016
Ilmarinen
Božský kovář, ideový spřízněnec Héfaistův, byl tím, kdo při námluvách v Pohjole uspěl. Jak už víme, nebylo to vítězství v důsledku veselé. Ani důvody, které k cestě do Pohjoly vedly, nejsou vždy vykládány jako spanilá jízda tří bratří za princeznou. Je možné, že se na sever vypravil Ilmarinen (křestním jménem Seppo) sám o své vůli přivést Väinamöinena zpět mezi živé, když starší sourozenec selhal při svém sólo pouti za partnerkou, stejně jako padá v úvahu možnost, že požadavky, které Louhi na budoucího zetě kladla, byly rázu tak praktického, že je učenec a pěvec splnit nedokázal a proto si zavolal (někteří říkají, že podfukem) technicky zdatnější pomoc.
Ona totiž není jen Kalevala. A Kalevala není náboženský spis, kompilovaný pod polární září ctihodnými teology na sto dvacátém pohanském koncilu. Je tu vhodné připomenout něco, na co se často zapomíná: stejně jako islandský Sturlusson (a jiní), i sestavovatel/spisovatel Kalevaly Elias Lönnrot přišel ke slovu v době, kdy popisovaní bohové, hrdinové i monstra patřili už dávno minulosti. Shrnul staré zdroje, spojil různá vyprávění, a tam, kde to bylo nutné, něco přidal, a něco též vypustil. Toto je třeba mít na paměti, pokud čtenář narazí na zdánlivé rozpory či podezřele moderní prvky, stejně jako to, že paměť takzvaně lidová je krátká, a pokud se zachovají původní texty – jako na severu karelské písně – pak jde z hlediska původního uceleného univerza s pevně stanovenými funkcemi, vztahy a rituály ze širšího kontextu vytržená, mechanicky opakovaná slova.
Takže Ilmarinen.
Stvořitel oblohy, vládce větrů a počasí, též dohližitel nad poutníky. Jako božstvo prastaré, praugrofinské, je zastoupen i v někdejší víře a příbězích národů příbuzných: Udmurti (Votjaci) mu říkají Inmar, Laponci znají jako boha bouří Ilmarise.
Ani on neměl v partnerských vztazích štěstí, stejně jeho starší bratr. Ruku pohjolské princezny Anni sice získal, ale po čase o celou ženu přišel, neboť novomanželka – jak někteří vypráví – odmítla opustit svůj kraj. A to se Ilmarinen snažil; než vyrobil vítězný předmět, mlýnek hojnosti Sampo, stvořil:
Zlatý luk (který ovšem obsahoval zlého ducha, vyžadujícího každý den lidskou oběť)
Kovovou loď se zlatým žebrovím (rovněž povahy zlé a násilné, toužící plout do bitvy)
Železnou krávu se zlatými rohy (vzteklou, jak jinak)
Zlatý pluh (sice pracoval sám, ale místo, aby to pěkně zoral, pěkně to zvoral)
Teprve poté přišel na řadu majstrštyk, mlýnek, meloucí zlato, sůl a obilí.
Následovalo vyhlášení vítězů a svatba, která sice byla velkolepá, po níž se ale začaly dít věci nevelkolepé, ať už se novomanželé přestěhovali do Kalevaly, zůstali v Pohjole, nebo se záhy rozešli. Vyvrcholením byla válka Severu proti Jihu o mlýnek Sampo, o které už jsme se zmínili minulý týden.
Variantou, nebo příběhem do Kalevaly nezahrnutým, je kovářovo úsilí o Hiisiho dceru, k jejíž ruce měl přijít po splnění obligátních tří úkolů, představovaných zoráním pole, plného zmijí, přivlečením podsvětního medvěda, a doručením kopí, patřícího podsvětnímu vládci Tuonimu. Nápadník opět uspěl, vztah v budoucnu nejspíš opět ztroskotal.
Řemeslník Ilmarinenových schopností si s nedostatkem partnerek ovšem umí poradit i jinak. Vyrobí si manželku sám.
Obvykle ze zlata a stříbra. Pro božské kováře to není ani nemožné, ani neobvyklé, řecký Héfaistos byl autorem několika robotů, z nichž někteří dokonce sehráli důležité role v běhu světa. Zlatá partnerka ale přišla svému tvůrci poněkud ve vztazích chladnější, proto ji raději nabídl Väinamöinenovi. Ten ale odmítl, po zvyku vzdělanců se vymluvil filozofickým moudrem, tady o štěstí, které za peníze nekoupíš.
31.7.2016
Lemminkäinen
Třetí bratr pohjolských námluv. Mladý rozpustilý pecivál a svůdník se zrzavými vlasy. Ačkoliv v pohádkách nejmladší sourozenec obvykle situaci zachraňuje, mýty, folklor a skutečnost tuto praxi nepotvrzují. V inkriminovaném příběhu zůstal nejmladším a třetím, tím, který sice v závěru pomůže, ale jinak působí spíš potíže.
Na sever se vypravil poté, co se rozešel s Kyllikki, svou původní manželkou. A zatímco jeho bratři dostali každý úkol s ohledem na své schopnosti, Lemminkäinenovi vymyslela Louhi loveckou výpravu do podsvětí. Tam, v černé Tuonele, měl najít černou skálu, z niž pramení černá řeka v jejíchž černých vodách plave labuť. Bílá. Tu měl jedním výstřelem nejmladší nápadník ulovit.
Kde je ten háček? Jistě, je to v podsvětí, je tu určitá časová lhůta, ale jinak?
Jinak nic.
Lemminkäinen Tuonelou prošel, labuť našel – a tady se projevily ty ne zrovna následováníhodné prvky jeho charakteru. Ať pro nepatřičné, prostředí a situaci nevhodné chování, nebo pro lenost, zkrátka díky svým nedostatkům prosté zadání nesplnil a navíc přišel o život. Ne rukou vládce podsvětí, ten živé zabíjet nemůže – ale může tím někoho pověřit, kupříkladu velkého hada, který se náhle vynoří z řeky. V Kalevale a jiných známějších verzích vyslal onoho zabijáka starý pastýř Nasshut, výsledek to nemění.
Třetí nápadník se nevrátil, ponechávaje souboj o Anninu ruku zbývajícím bratrům.
Jeho matka, která měla zlé předtuchy už před Lemminkäinenovým odjezdem do Pohjoly, a už tehdy ho od cesty odrazovala, brzy, díky náhle zkrvavenému hřebenu, poznala, co se stalo. Jak všichni připomínají, jde o příběh osiridovský, Lemmnikainenova postava se opravdu zdá být z tohoto hnízda a plnit funkci umírajícího a na jaře se vracejícího boha, jako byl Adónis, Usíre i další představitelé plodnosti. Stejně jako v Egyptě Eset a ve Středomoří Afrodita, vypravila se také Ilmatar do světa i za něj, odhodlána tělo svého syna najít. A nejen to.
Nejprve udeřila na Louhi, osobu nejpodezřelejší. Jenže právě v tomto případě nemohla čarodějnice sloužit, nic nevěděla. Nešťastná a rozezlená matka tedy vyrazila za Měsícem, který ji zklamal, a za Sluncem, které jí naopak potěšilo, protože vše vidělo a vědělo, kde se kusy synova těla nacházejí.
Kovář Ilmarinen na Ilmatařin příkaz vyrobil velké hrábě, Lemminkäinen byl shromážděn, sešit dohromady a za pomoci boha nebes Ukka oživen. Mohl se pak zúčastnit válečné výpravy na účelem převzetí kouzelného mlýnku do kalevalského vlastnictví.
7.8.2016
Louhi
Zlá černokněžnická královna severské Pohjoly, matka krásných dcer, z nichž se jedna stala cílem zájmu nejprve Vainamöinenova a později i jeho bratrů. Šla vždy tvrdě za svým zájmem; složitými, kryptickými či náročnými úkoly nejen prověřila schopnosti budoucího zetě, ale zároveň zajistila vlastní zemi, když se ukázalo, že cílem jejího snažení není dostat jednu dceru pod čepec, ale přijít k levnému a výkonnému zdroji potravin a bohatství, ke kouzelnému mlýnku.
Když pak o něj přišla, nerozpakovala se v boji o Sampo použít vše, co měla po ruce, včetně zbraní hromadného ničení. A osobní účasti v samotném střetu, jak ukazuje doprovodný obrázek. Uměla měnit podobu, manipulovat s nebeskými tělesy.
Je možné, že byla Louhi odrazem Loviatar, dcery vládce podsvětí Tuoniho. Tahle slepá bohyně měla v náplni práce smrt a choroby, vládla tedy stejnými zbraněmi jako Louhi. S dvěma slabikami jejího jména se také (a i to etnografy přesvědčilo) někdy přepisuje: Louhetar, Louhiatar. Elias Lönnrot je sice zmiňuje obě – Loviatar pouze jednou –, v mnoha finských a karelských písních se ale jméno vládkyně Pohjoly ani neobjevuje, pouze opisy. Podsvětní dáma, na rozdíl od hlavní protivnice Kalevaly, také porodila, obtěžkána větrem, devět synů, kostlivců, známých jako Nákazy. Dceru jen jednu, a to ještě ne vždy.
Louhi jako létající monstrum, zápasící o Sampo s Väinämöinenem, namaloval Akseli Gallen-Kallela [Public domain], via Wikimedia Commons, originál dnes k vidění v Turun taidemuseo, ve finském Turku
14.8.2016
Ukko
Finský ekvivalent Thora nebo Peruna, nebeský bůh, vládnoucí počasím, najmě hromem a blesky. Taktéž Stvořitel, alespoň podle některých pramenů, který oddělil vzduch od vod, vymyslel oblohu a který dal existenci Ilmatar (též Stvořitelce). Jeho manželkou je Akka, bohyně země – opět citujeme jen jednu verzi – a hromobití, jak ho známe, je pak průvodním zvukem jejich rodinných hádek. Nebo milování, vyberte si.
14.8.2016
Päivätär
Kalevala nám představuje mnoho bohů finské mytologie. Například krásnou slečnu, která je pověřena správou dvou nejdůležitějších a největších nebeských objektů, Slunce a Měsíce. O naši rodnou hvězdu se stará pod již uvedeným jménem, o osvětlení noční oblohy pak jako Kuutar. Ono totiž jde vlastně tituly, ne o jména, to první znamená Sluneční panna, to druhé Měsíční.
14.8.2016
Suur Töll
Obr Töll, jemuž přezdívali Velký, býval náčelníkem svého lidu na největším estonském ostrově Saaremaa. Jak už bývá v takových případech odhaleno, hmatatelnou památkou na jeho existenci jsou velké kameny, které lze po ostrově najít, a které obr v ta místa odhodil. Obvykle prý přitom mířil na svého odvěkého protivníka Vanatühiho, případně na útočníky jiné, méně nebezpečné.
O Töllově tělesné výšce vypovídají i jiná tvrzení. Když navštěvoval svého bratra Leigera na sousedním ostrově Dagö, zdolával těch pět kilometrů pěšky, pouze s pomocí svého devítimetrového smrkového kmene, kterého užíval jako vycházkovou hůl. Což nám též ukazuje, obr neobr, že Baltské moře přílišnými hlubinami neoplývá.
Panovník to byl skromný, nebylo-li zapotřebí úřadovat, nebo válčit, žil si svou existenci obyčejného farmáře. Pracoval od rána do večera, jak už to v zemědělství chodí, ve chvílích volna si pak rád dopřával sauny; manželku Piret proto kromě obvyklého chodu domácnosti značně vytěžoval provoz tohoto zařízení. Měl též rád pivo a zelí. Obři bývají buď lidožraví a zlí, nátury vzteklé, nebo pokojní a slušní, dobře si vědomí své síly. Töll patřil do skupiny číslo dvě, byl ovšem povahy, která se podle dávno překonaného psychologického dělení nazývá cholerická. Není ale známo, že by snad zkratkovitým jednáním způsobil nezvratné škody a použil svou tělesnou sílu k nekontrolovanému i záměrnému násilí. K takovému vybití nastřádané energie a přebytečného adrenalinu měl nepřátele, kteří na ostrov občas vtrhli.
Tím největším z nich byl už zmíněný Vanatühi. Vanapagan jiným jménem. Hloupý obr, ze citovaných patřící do kategorie první. Nikde ale není psáno, že hloupost a zlo nemohou vyhrát i v lidových vyprávěních, takže Töllův pozemský příběh končí v bitvě, v níž přišel náčelník ostrova o hlavu.
V takovém stavu se dost dobře existovat nedá, o vládnutí nemluvě, proto se obr sebral, nabodl si hlavu na meč, aby ji neztratil, a odkráčel do hrobu, kamsi k vesnici Tõlluste.
Pohřbem velkým panovníkům – adjektivum v tomto případě nepoukazuje na výšku tělesnou – ale služba zemi nekončí. Ne vždy.
Brzy se už s určitostí vědělo, že až bude ostrovu zle, když bude válka, Töll vstane a s nepřáteli krutě zatočí. Obr se tedy stal dalším z vybrané (ale docela početné) skupiny jedinců, jež označujeme jako Krále pod horou. (u nás pak jako Blanické i jiné rytíře). S jednou, leč zajímavou výjimkou z pravidla.
Saaremaaský záchrance – aspoň podle jednoho vyprávění – na svou úlohu rezignoval. Ono to vlastně až tak zvláštní není, jde o definitivní vyvrcholení podobných příhod, kdy Krále/vojsko vyruší v jeskyni náhodný poutník; obvykle se ale po slovech „Ještě není čas.“ uloží ozbrojenci zpět ke spánku.
V estonské pověsti je tomu jinak. Zřejmě v tom hrála roli Töllova zbrklejší povaha, činitelem byly ovšem nezvedené děti, které ho rozpustile přivolávaly do své dětské pranice. Obr skutečně přišel, když ale viděl, do jaké války by se to měl pustit, vztekle zavrčel, že se na to může vykašlat, a že už nevyleze, děj se co děj.
21.8.2016
Tisovec
U Solnice nedaleko Rychnova nad Kněžnou působil Tisovec, bezhlavé strašidlo diskutovaného původu. Jedni tvrdí, že to byl Jindřich, purkrabí z Donína, kterému Solnice kdysi patřila a který musí dvakrát ročně vyjet ze svého hrobu a na ohnivé kobyle se předvést kolem řeky Bělé, druzí vsázejí na vrchního solnického pivovaru, jemuž bylo nutno odstranit hlavu, aby se zamezilo neustávajícímu kynutí pivovarských kvasnic z jeho hrobu.
28.8.2016
Mich
Strašidlo s ohnivýma rukama děsilo v Odrlici, osadě u Senic na Hané. Patřilo podle všeho k obávaným, jinak by se nenašel odvážný, leč v úsudku zřejmě poněkud zbrklý domorodec, který se vsadil, že Michovi dokáže uniknout na koni. Šlo tedy o bubáka též rychlého. Kvůli pomalému a jen děsícímu by nikdo sázky neuzavíral, ještě tak děti.
Jak vidět, adrenalinové sporty se provozovaly i v dobách předbungee jumpingových. Odvážlivec vsedl na kůň, dopravil se k místu Michova působení a jal se provokovat, aby zjevení přiměl k akci.
Podařilo se mu. Mich se objevil, jezdec pobídl oře, strašidlo natáhlo ohnivou tlapu – a pláclo koně po zadku. S vypáleným cejchem strašidlácké dlaně vyrazilo nebohé zvíře zděšeně pryč, uhánělo, co v nohách mělo, nezastavilo, a dovolíme-li si nepatrnou parafrázi pohádkového zakončení, ... a jestli nepřestali, tak tam muž s koněm straší spolu s Michem dodnes.
28.8.2016
Dinny-Mara
Vyskytují se ve vodách Irského moře u ostrova Man. Rádi námořníky, ne ale ve významu konzumačním, nejde o mořské obludy, ale o mořské panny a pány. Obvyklého vzhledu, čili vrchní část člověčí, spodní vodních obratlovců. (Ačkoliv jedním slovem ji svědci popisují jako rybí, bez dalšího souhlasí, když malíř vyvede ploutev horizontálně situovanou, takovou jakou jsou opatřeni toliko mořští savci). Říká se také, že Dinny-mara mají velké oči a díky nadměrné spotřebě brandy, získávané z potopených lodí, červený nos. Varují před bouřemi, pomáhají s rybolovem. Je jen třeba mít na paměti, že i mírné bytosti mají své hranice. Tyhle nemají rády, když na palubě někdo píská, to pak zvednou silný vítr.
28.8.2016
Sommeltjes
Vypráví se někdy o některých nadpřirozených bytostech, že když na ně dopadne sluneční paprsek, pak zkamení. Nizozemští, přesněji fríští, na ostrově Texel existující Sommeltjes jsou právě takovými. Přes den jsou tihle skřítci kameny, v noci ožívají. Umí být neviditelní, brát na sebe zvířecí podoby. Rádi hrají na píšťaly a kouří dýmku. Přitahují je lesklé předměty – to se někdy spojí s obvyklou, i Sommeltjes patřící zálibou v domácích pracích a nezištné výpomoci lidskému rodu, takže tu a tam nějaké ty blýskavé věci zmizí. Třeba hrnec, kterého si nikdo pořádně nevšímal, takže byl zašlý až hanba... Najdou se pak zářící, zbavené usilovným čištěním matu.
Sommeltjes, jak je lze vidět v národním parku Texelské duny (Nationaal Park Duinen van Texel) , zvěčnil Roepers at Dutch Wikipedia [GFDL or CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons
3.9.2016
Kladdegat
Velká psí obluda, působící v ulicích – nebo podle některých pod nimi – nizozemského města Hattem. Událo se na počátku devatenáctého století, že Kladdegat lovil po nocích a ve sklepích, zkrátka ve tmě, lidi, zvláště děti. Zděšené výkřiky jeho kořisti přiměly hattemské, jak už to bývá, zamykat se po soumraku doma a vyprávět si hrůzostrašné příhody. Naštěstí – i k tomu dochází – se našel odvážný muž, jehož jménu, které znělo Jan Visscher, se nerozpakujeme udělat reklamu, jenž za jedné temné noci nalíčil na děsivé psisko past, chytil ho, spoutal řetězem, hodil do doupěte, z něhož Kladdegat na lov vyrážel, a díru zazdil.
3.9.2016
Micohlav
Ghúlové jsou sice obyvateli arabských pouští, ale občas si zajedou na dovolenou, nebo předají své zvyky a znalosti zahraničnímu studentovi. Jak jinak zařadit přízrak muže jménem (či přezdívkou) Micohlav, který v Žamberku začal záhrobně působit už při svém pohřbu. O to by ani tak nešlo, to se někdy přihodí, jenže Micohlav tím nekončil. Nejen že dál vstával z hrobu, on nenechával v klidu ani těla jiných nebožtíků, exhumoval je a okusoval. Bylo nutno přistoupit k radikálnímu, ale běžnému řešení problému, jaké v té době aplikovali: Micohlavovo tělo bylo vyzvednuto z hrobu, odvezeno na rozcestí, kde mu byla katem, jakožto osobou příslušnou, srýpnuta hlava.
3.9.2016
Drude
Na jihu Německa se tento elf, mimo svou účast ve Štvaní, zaměřuje především na působení nočních můr, proto také symbol můří nohy, jak u nás říkáme pentagramu, označují někdy Němci slovem Drudenfuss, Drudeho nohu. A elfí kámen, minerál, vybavený od přírody dírkou uprostřed a sloužící právě k ochraně před tíživými sny, je pak Drudenstein. O příslušnosti Drudeho ke starému rodu skřítků svědčí i to, že zmíněný kámen brání též zamotání a spletení koňské hřívy a ocasu, což – jak lidé dříve dobře věděli – bývalo oblíbenou zábavou právě takových démonků. Patrně i tohoto.
11.9.2016
Blue Dog
Někdy se oběť vraždy stane duchem, ať pro připomínku zločinu, či pro zjednání práva. Došlo k tomu i v městečku Port Tobacco (dnes se třinácti obyvateli nejmenšímu městu severoamerického státu Maryland). Jen se ze záhrobí nevrátil zavražděný a oloupený Charles Thomas Sims, ale jeho pes.
Ať už byl Sims voják, jak praví nejběžnější znění legendy, nebo obchodník, či zloděj (menšinová verze), a ať ho cestou z hospody zabil Henry Hanos (zmíněná varianta A), nebo přepadla banda lupičů (možnost B), stejně osudu, naplněnému osmého února blíže neupřesněného roku osmnáctého století, neušel. Peníze, které si přinesl z bojů americké revoluce, vydělal, nebo zdědil, byly zakopány poblíž místa činu pod cesmínou u Rose Hill Road, k jejich vyzvednutí ale nikdy nedošlo. Když se k němu později vrah chystal, vyskočil na něj totiž velký astrální pes rudých očí, obklopený modrou září, duch taktéž zabitého Simsova zvířecího společníka. Vyděšený Hanos obrátil a uháněl domů; ulehl pak s podivnou nemocí a už nevstal.
Přízrak, nazvaný prostě popisně Blue Dog, se neztratil. Majetek svého pána stráží dál. Obvykle bývá pozorován výročně oné únorové noci a též v dnes tak populární rojení duchů posledního října.
11.9.2016
Big Lizz
Za občanské války předávalo mnoho marylandských otroků informace unionistům na Sever. Big Lizz prý byla jednou z takových špionek, na jejím osudu se ovšem podepsalo něco jiného. Její majitel držel konfederační kasu – a když se Seveřané blížili, rozhodl se pokladnici ukrýt. Zvolil greenbriarskou bažinu, Lizz vzal sebou jako pomocnou sílu.
Všichni víme, jak to s takovými při ukrývání pokladu chodí. Vykopala, zahrabala, místo označila – a byla na místě zabita a pohřbena též. Záhy se ale v těch končinách začal ukazovat její duch s hlavou pod paží. Někdy se nad blaty rozsvítila i podivná modrá světla, v Evropě běžný strašidelný doplněk podobného terénu. Se stejným působením: kdo bludičky (stejně jako samotnou Big Lizz) ve snaze najít ukryté zlato následoval, nikdy se z bažiny nevrátil.
11.9.2016
Nyamugondho
Stalo se to kdesi ve východní Africe jednomu z příslušníků některého z národů, hovořících nilskými jazyky. Nejspíš si tu historku vypráví Masajové, její základ je ale dobře známý i odjinud.
Myslel si kdysi u jezera jeden muž, že chytá ryby, ale jediné, co na udici, zvanou mughondo, vytáhl, byla krásná dívka. Oženil se s ní, co jiného s takovým úlovkem. A přivedl tak do svého příbytku nejen reprezentativní manželku, ale i bohatství v podobě velkého stáda dobytka, který Nyamughondo vykouzlila odnikud. Stejně tak ale po čase všechno zmizelo: muž se věnoval víc sklenici, než hospodářství, k partnerce se choval nepřístojně, až násilně, takže jednoho dne o obojí přišel. Vodní víla se sebrala, sebrala i dobytek (vzpomínáte na podobný případ z Walesu?) a odkráčela zpět do jezera. Manžel se ji pokoušel zastavit, jenže zapomněl, koho si to vlastně vzal, a skončil na břehu proměněn ve strom.
Jezerní dívka to později zkusila mezi lidmi znovu, jako Simbi, ale ani tahle etapa její existence nedopadla pro žádné zúčastněné dobře, skončila – nepřeneseně – výbuchem. Až potřetí, jak vyprávěl Johnu W. Burtonovi jeho průvodce, když se objevila v Gemu v kraji Luů, respektovali ji tam jako uznávanou přivolávačku deště.
18.9.2016
Alan
Podobně jako naše divoženky, mají i okřídlení filipínští Alanové jednoznačné poznávací znamení (kdyby snad zádový aparát, určený k pohybu vzduchem někomu nestačil): chodidla obrácená zpět. Přesněji na opačné straně vyrůstající prsty, a to i na rukou. Itnegové (jinak též Tinguianové) věří, že tato stvoření, vlastnící v pralese poblíž pramenů domy ze zlata, ale obvykle trávící volno zavěšeni hlavou dolů na stromech, sbírají lidské výměšky (včetně menstruační krve) a pěstují z nich lidi, vychovávané ovšem v alanském duchu.
18.9.2016
Churn Milk Peg a Melch Dick
Skřítci anglického folkloru. V západním Yorkshiru hlídají nesklizené ořechy před dětmi (podobně jako Awd Goggie jablka). Ucítí-li mladý nájezdník na sad zničeho nic bodnutí, to ho právě skřítci varovali. Popichují i lidi, kteří dají v pokojném dni přednost pohodlnému posezení, či zasněnému zírání do kraje před prací. Sami sice nejsou nijak aktivní a přičinliví, ale lenivost je rozčiluje, to už tak bývá. Není ovšem problém Peg a Dickovi utéct. A natáhnout se – pokud jejich léčba nebyla úspěšná – do trávy o kus dál.
18.9.2016
Bluecap a Cutty Soams
I doly v severní Anglii mají své permoníky.
Bluecap, Modrá čapka, patří k těm obvyklejším typům, horníci někdy ho pozorovali jako modré světýlko blikající jen tak ve tmě. Pomáhal též tlačit plné vozíky s uhlím, na rozdíl od skřítků domácích ale nepracoval zadarmo. Mzdu mu každých čtrnáct dnů nechávali ležet v odlehlém, opuštěném koutě dolu. Musela být vyplacena přesně – dostal-li moc, přeplatek na místě nechal, podcenili-li ho, rozzlobil se.
Permoník, zvaný Cutty Soams také není nijak výjimečný, aspoň ne na povrchu. Už jeho popisné jméno ukazuje na tvora zlomyslného, zaměstnávajícího se poškozováním krátkých lan, na nichž důlní vozíky tahaly.
25.9.2016
Acipenser
Ryba, která jako by připlula z minnesotského dřevorubeckého folkloru, jen si o ní vyprávěli ve středověku a považovali za obyvatelku Severního moře a jeho okolí. To okolí je lokace důležitá, protože – jak zoologové a rybáři mezi vámi vědí – Acipenser je jméno, které se vyskytuje v závorce za českým Jeseter. Acipenser bestiářový ho tak trochu připomíná: jeho šupiny jsou v rozporu s přírodní logikou posazeny obráceně, takže rybu brzdí, namísto aby pohybu v prostředí s vyšším odporem napomáhaly. Plave tak vždycky proti proudu, jak sám cituje ještě letitější zdroje můj sto třicet let starý pramen, spis F. Edwarda Hulmeho Myth-Land. Někteří ještě dodávají, že ač jde o rybu velkou a pomalou, přesto ji nikdy nikdo ještě nechytil.
25.9.2016
Mrenh kongveal
Nejsou vidět, podobně jako nebývají obvykle pozorovatelní příslušníci jiných skřítčích národů. Pokud je kdy kdo spatřil, pak to bylo nevinné dítě do čtrnácti let, neviditelnost ovšem nijak nepřekáží víře v ně a v jejich schopnost způsobit velké trable, nebudou-li patřičně uctěni. Mrenh kongveal si kambodžští Khmérové předcházejí proto, protože se zavedli jako ochránci zvířat se zvláštním ohledem na druhy stádní. A takové je v kraji, spoléhajícím na zemědělství a lov, nutno brát opravdu vážně.
Podle již zmíněných pozorovatelů jde o lidičky malého vzrůstu, kočující pralesem. Komunikující s lidmi výhradně mimosmyslově, telepaticky, nebo ve snech. Někdy škodolibé, jinak ale za předložené oběti, nejčastěji v košíčcích, zavěšovaných na stromy, dobré služby poskytující. Ať už jde o odhánění divoké zvěře od polí, nebo nahánění do pastí či na mušku.
25.9.2016
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
