Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá první

Gegenees

Gegenees

Argonauté, putující za Zlatým rounem, se na své výpravě střetli s mnoha podivnými tvory, ba i národy. Většinou to byla setkání dramatická, aby bylo o čem vyprávět. Seznámení se se šestirukými obry, potomky Gaie, obyvateli Medvědí hory na poloostrově Arktón ale zprvu bylo jen nepatrným narušením jinak odpočinkového programu.

Tam, na východním břehu dnešního Marmarského moře, na území Dolionů se jim totiž dostalo pozvání na svatbu. Ženil se místní král, známý jednoho z členů posádky Argó, největšího z hrdinů Hérakla. Iasón dal tedy posádce volno, sám si ho vzal též, aby si odpočinul, a zároveň vyzvěděl geografii a sociografii zemí v směru, kterým výprava míří. V průběhu radovánek a sběru informací ale došlo k nečekanému incidentu: kotvící Argó byla napadena.

Gegenees začali ze své hory vrhat na loď balvany. Na Doliony si netroufali, protože ty chránil Poseidón, ale nějací cizinci, co se nimi budeme párat, připluli a už neodplavou, protože my jsme silnější!

Hlídku na lodi držel Hérakles. Pět slov, po nichž je jakýkoliv další popis situace zbytečný, pročež ho také vynechávám.

Hrdinově zuřivé obraně všichni obři nepodlehli. Jak vidno z doprovodné ilustrace, ještě autor renesanční Norimberské kroniky bral jejich existenci za potvrzenou. Boj měl ale mnohem závažnější následky. Král Dolionů měl totiž vroubek u Rheie, matky nejen Dia, ale všech hlavních olympských bohů, včetně již zmíněného Poseidona. A tahle bohyně vzala pobití obrů (technicky bratrů) jako příslovečnou poslední kapku, která způsobila, že pohár její nelibosti, naplněný především zabitím jí zasvěceného lva, jehož se Kyzikos dopustil, přetekl.

Považuje Argonauty, vracející se v noci k pevnině kvůli špatnému počasí, za pirátské nájezdníky, pustil se s nimi Kýzikos do boje. Než se nedorozumění vysvětlilo, přišel život.

Výprava, jejíž účastníci netušili, že cíl sice není až tak daleko, ale návrat se promění na dlouhý poznávací zájezd celým Středomořím, si musela před odplutím Rheiu usmířit; po pohřebních slavnostech tak mohla Argó vyplout dál. Za dalším dobrodružstvím a k dalším ztrátám.

Ty následující začaly také nevinně, veslařským závodem...

 

Šestiruký obr na obrázku pochází z díla, které sepsal Hartmann Schedel, pod jménem Liber Chronicarum a roku 1493 u tiskaře Antona Kobergera vydal, a které je díky nakladatelově adrese dnes známé jako Norimberská kronika. Ilustracemi ji opatřili Michael Wolgemut a Wilhelm Pleydenwurff.
Dnes [Public domain], via Wikimedia Commons

9.10.2016


Brachistomi

Příslušníci této rasy, která podle Plinia obývá Etiopii, jsou takřka k nerozeznání od běžných lidí. Jen, jak připomíná německý jezuita Kaspar Schlott kdesi ve své čtyřsvazkové Magia universalis naturæ et artis (1657–1659) jejich ústa jsou tak malá, že se musí krmit brčkem, jímž nasávají pšeničná zrnka pěkně jedno po druhém.

9.10.2016


Achlis

Snadno bychom si ho mohli splést s losem, kdyby ovšem toto rychlé skandinávské zvíře, popsané už přičinlivým přispěvatelem tohoto Bestiáře Pliniem starším, nevykazovalo jisté odlišné znaky. Prvním je nepřítomnost kolenních kloubů na zadních končetinách, která způsobila, že Achlis nejspíš vyhynul nepřirozeným výběrem. Bez možnosti ohnout nohy musí spát ve stoje, opřen o strom, čehož využívají lovci. Opěru dřímajícího zvířete prostě podříznou a ono se svalí na zem. A je jejich. Zvláštní, trochu nelogický způsob lovu, ale proč by ne. Myslivci, aspoň podle jejich řečí, zažívají i kurióznější situace.

Druhou zvláštností tohoto tvora je přerostlý horní pysk, který mu znemožňuje pást se v obvyklém směru, Achlis musí při okusování trávy couvat.

9.10.2016


The Wicked Priest

Třináctou komnatou, jíž je zapovězeno otevírat, byla jedna z místností na northumberlandském hradě Cullaby. Jeho vlastník, major A.H. Browne věděl proč, s vysvětlením se ovšem neobtěžoval, pročež se nelze divit chování jeho manželky. Paní majorová, nekomentovaným zákazem pochopitelně povzbuzena, se za mužovy nepřítomnosti do zamčeného pokoje samozřejmě podívala. Co čekala, že v něm najde, nevím. Vím jen, že v něm nenašla nic. Tedy nic hmatatelného. Osvobodila tím ale ducha, jemuž se říkalo Prokletý kněz, a který podle některých nejspíš kdysi duchovním byl, neboť nosil klobouk anglikánského církevního představitele. Přízrak pak začal na hradě strašit, ponejvíce divnými a hlasitými zvuky.

9.10.2016


Vanatühi

Spíš hloupý, než programově zlý obr estonských pověstí. Ač mnohokrát podvedený, obvykle chytrým Hloupým Honzou, jenž se v Estonsku jmenuje Kaval Ant, přesto se stal příčinou smrti postavy kladné, hlavní a i jinak důležité. To už ale víme, stejně tak i, že ztráta hlavy sice zbavila Suura Tõlla života, ne však funkce. Starý dutohlav, jak by se dalo Vanatühiho jméno s trochou benevolence přeložit do češtiny, zvaný též Starý ďábel, čili Vanapagan, je z dnešního pohledu postava rozkročená mezi dvěma existencemi; jednou nohou stojí ve starém náboženském systému, v němž by zastávala funkci boha podsvětí, druhou se už boří do měkké půdy téměř současného světa folklorních figur. Ve funkci první je zaměstnán jako Hlavní protivník Největšího hrdiny (tak vystupuje v historii bojů se zmíněným saaremaaským obrem), v druhé se nechá snadno napálit Kavalem Antim. A někde mezitím krade kouzelnou píšťalu bohu hromu Piknemu. Pokud jde o magické předměty, je mimochodem sám Vanatühi vlastníkem takového: čepice z nehtů, která činí neviditelným.

16.10.2016


Peckols a Patollo

Prusští bohové

Svého boha podsvětí měli i staří Prusové. Ne germánští obyvatelé pozdějšího státu, zvaného Prusko, ale původní pobaltský národ, tím prvně jmenovaným asimilovaný. Jejich pantheonu vévodila trojice bohů, neboť jde o lid indoevropský. Byť se obvykle takové vládnoucí struktury popisují od nejvyššího, přijdou ale Perkunas a Potrimpo přijdou na řadu později.

Dnes začneme odspodu.

Peckols, bůh smrti a podsvětí, a Patollo, zlovolný démon povětří, často splývají v jednu figuru, jíž pak můžete přiřadit to jméno, které se vám líbí víc; hlubiny pohanství jsou ztracené v čase (byť víme, že pro pevnou víru ve svou Trojici připravili Prusové o život třeba takového sv. Vojtěcha, který se k nim vypravil obrátit je na vírou svou), folklór pak nemívá s pohanským dávnověkem přímé spojení. Proto více jmen k jedné (někdy kumulované) funkci.

Bohové podsvětí jsou obvykle považováni – a není to jen kvůli křesťanské tradici, děje se tak porůznu po světě – za představitele Zla. K některým, například k řeckému Hádovi, je to nespravedlivé, jsou jen správci Onoho světa (Hádes přece vládne jak Ráji, tak Tartaru). Stejně tak i nemilosrdný a děsivý Peckols musel být původně jen nestranným a nepodplatitelným přednostou Posledního soudu, jinak by nebyl souřástí triumvirátu a neobjevoval se na královské vlajce a štítu.

A to se objevoval, aspoň si to někteří mysleli, jak vidíte na jejím obrázku.

 

Vlajka legendárního pruského krále Widewuta
By Caspar Hennenberger ([1]) [Public domain], via Wikimedia Commons

16.10.2016


Perkūns

Pruská varianta obecně baltického boha bouří Perkunase. Od sousedních P-bohů se nijak neliší. Dub, coby zasvěcený strom, bouře a hrom jako symbol, důležitá, ba přímo nejdůležitější pozice mezi třemi sobě (téměř) rovnými bohy, matka Perkunatete.

16.10.2016


Potrimpo

Třetí pruský potentát, považovaný autory do dnešní doby zachovaných písemných zpráv za démona, byl ve své původní podstatě entitou veskrze kladnou, šlo o vegetační božstvo, zajišťující úrodu obilí a plodnost dobytka. Zapisovatelé byli totiž křesťané na sklonku středověku, což nás staví i před další problém. Tím je obliba srovnávání pohanských bohů se všem vzdělancům tehdy dobře známým modelem starořeckým. Dostalo se tak i Potrimpovi několika dalších jmen, ba i identit, dělících ho do dvou funkcí ve dvou postavách. Byl tedy vypočítán jako Potrimpus představitelem toku sladkovodních, a jmenován jako Autrimpus v případě moří, jinde pak přirovnáván ke Kastorovi (Potrimpo) a Polluxovi (Autrimpo). Jak vidno, byla vzhledově nejmladšímu pruskému bohovi přisuzována také správa vody.

(Aniž by s Potrimpem nějak souvisel – to je důležité upozornění, prostě mi pro svou podobnost vytanul na mysli – připomenu případ ještě starší, kdy se obilí takříkajíc proměnilo ve vodu a později v démona: blízkovýchodní Dagon.)

16.10.2016


Katabi. Nebo Katavi?

Nadpřirozené bytosti, bubáci i bohové mívají různá jména. Také (dnes) dávají jména různým věcem. Tanzanský národní park Katavi byl pokřtěn podle stejnojmenného jezera – a to má svého ducha, taktéž Kataviho. Obvyklou definicí běžných slovníků a výčtů vodního démona, stojícího nad ostatními vodními démony. Vzdálenost více než šesti tisíc kilometrů a množství bližších, populárnějších, či lépe etnografickými zdroji opečovávaných kultur je v tomto případě nesmlouvavá a mnoho potvrzených a dalších údajů nemám. Většina z nich pak hovoří o Katabim. Snad je rozdílné písmenko jen nářeční variantou, možná jiným přepisem, a třeba by nám místní lidé vysvětlili, jak moc velký rozdíl ty dvě hlásky nesou.

Pro Bende, malý, ne víc než dvacetitisícový národ, který v té oblasti žije, a pro stejně početné Pimbwe je Katabi dobrý duch kraje, ochránce a léčitel, přicházející v podobě podivného člověka či zvířete, albína, nebo jednonohého ptáka. Umí na požádání vypnout období dešťů i pevně stanout v cestě blížící se epidemii, jak praví například nápis na tabuli u Katabiho posvátného stromu. Tím je tamarind indický (navzdory druhovému jménu jde o původní africkou rostlinu), jehož náboženská popularita se neomezuje jen na Tanzanii, ale podobně jako strom sám, i ona překročila hranice celého kontinentu. Roste nedaleko jezera, dalo by se říct osaměle, kdyby se ovšem jeho koruna neproplétala s větvemi jiného solitéru. A tahle dvojice – jde mimochodem o zástupce dvou různých dřevin, tamarindu dělá společnost akácie bělavá – je – pokud nedáte na ujištění jiných zasvěcených, že duch má svou pevnou adresu v jezeře –, jeho domovem. Bylo by hezké povědět si, že druhý kmen představuje Katabiho manželku, ale mýty a pověsti na přání a představy nefungují. Někdy by k tomu příběh byl, na západě Tanzanie ale o partnerském soužití svých celebrit vědí své.

Žena dobrého ducha kraje se jmenuje Wamweru a žije v jiném tamarindu (nebo prostě v kopcích) na druhém břehu. Každé ráno se pak manželé přes hladinu zdraví.

23.10.2016


Ahool

Velký netopýr, okřídlená opice, nebo pterosaurus, takové jsou možnosti kvízu Co je na západní Jávě se vyskytující záhadný Ahool zač. Jediné, v čem se všichni shodnou, je jméno – to na něho přešlo ze zvuků, které tvor s opičí hlavou, tmavě šedým chlupatým tělem, velkýma očima, lovící drobnou zvěř a žijící ve vodopádech (z filmů přece všichni víme, že za každou slušnou svisle tekoucí řekou je jeskyně) vydává:

„Ahůl, ahůl...“

23.10.2016


Hantu Bidai

Jinak též Balong bidai. Topí lidi v Malajsii, využívaje k tomu své, tak trochu nezvyklé tělesné konstrukce. Připomíná prý rohož –  ovine své ploché tělo kolem nebohé oběti, přidusí ji a zmizí s ní v hlubinách. Ničím jiným se od našich vodníků už v podstatě neliší: žije v tůních a straší se jím děti, aby nechodily samy k vodě a při koupání si dávaly pozor.

23.10.2016


Amphiptere

Tenhle malý okřídlený had má podle Plinia dva jazyky. Poctivý hadí rozeklaný a k němu ještě jeden, jehož špička je podobná hrotu šípu. K tomu, dodávají jiní, si ještě přidejte žlutozelené peří a zelená křídla. Někdy i nohy, ale to nejspíš došlo u pozorovatele tohoto heraldického tvora k záměně s jiným. Třeba i s jaculem, který bývá někdy někde považován za stvoření s Amphipterem totožné.

30.10.2016


Bacabové

Mnoho národů zaměstnává čtveřici specialistů, soustřeďujících svou pozornost, sílu i znalosti na světové strany. Bílý Cantzicnal, spravující Sever, žlutý Hosanek, zastupující Jih, rudý Hobnil z Východu a černý Saccimi západního směru patří yucatanským yukateckým Mayům. Přidržovali nebeskou klenbu, jeden každý byl navíc patronem svého roku (Muluc, Cauac, Kan a Ix dle uvedeného pořadí). Svou práci vykonávali synové boha Iztamny, zvaní společně Bacabové, ve Třetím světě – středoamerická náboženství si více než jiná ráda vykládala historii našeho prostoru jako sekvenci po sobě jdoucích světů, obývaných specifickými druhy, které obvykle končí katastrofou a uvolňují tak místo světu následujícímu, mnohdy budovanému původcem zkázy předchozího. Yukatecký stvořitel Hunab Ku si ale na tvoření i boření stačil sám. Třetí, který stejně jako dva předchozí světy zkonstruoval, i zničil; Spláchl ho potopou, aby uvolnil prostor a čas pro nový model. Ten náš, v němž jsme (vlastně Yukatekové) na Bacaby nezapomněli a příslušným obřadem je prosíme o déšť a úrodu.

30.10.2016


Norðri, Suðri, Austri, Vestri

Čtyři trpaslíci čtyř světových stran podle víry starých Skandinávců. Přidržují světovou nebeskou klenbu, vytvořenou z lebky obra Ymira.

30.10.2016


Fenja a Menja

Gegenees

Chcete znát odpověď na onu důležitou otázku, kterou generace dětí pokládají svým rodičům nebo osobě která je momentálně po ruce? Toužíte se dozvědět, proč je mořská voda obohacena koktejlem různých chloridů, síranů a jiných chemických -ů, čili:

Proč je moře slané?

Chcete?

A nevěříte, že jde o soli, vyplavené ze zvětralých hornin a mořského dna? Pak za odpovědí musíme na sever, do Skandinávie.

V Dánsku kdysi vládl král Fródi, panovník, jemuž země vděčila za klid, mír a prosperitu. Ne snad (jen) pro jeho diplomatický a válečnický um. On zmíněné abstrakce dodával státu přímo, vlastnil totiž kouzelný žernov Grótti, který vyjmenované mlel.

Mír, štěstí a zlato.

Nešlo o žádný kuchyňský mlýnek, jak se nám snaží namluvit pohádky. Grótti byl sestaven z dvou tak velkých mlýnských kamenů, že jimi nedokázal nikdo pohnout; nejspíš i proto je původní vlastník Hengikjöpt vládci věnoval. Šťastný dánský panovník si ale z návštěvy u svithjódského (švédského) krále Fjölnira přivedl dvě otrokyně, Fenju a Menju, dívky natolik silné a zdatné, že žernov utáhly. Patřily  do rodu skalních skřetů, tedy obrů, takže silové výkony jim nečinily potíže, ba co víc – kameny Grótta dobře znaly, kdysi si s nimi samy, ještě jako děti, hrály. Pouštěly je z kopce dolů a ještě jednou a znovu, až se jim odkutálely do údolí k lidem.

Investice do otrokyň se ovšem králi nakonec nevyplatila. Dívky mlely a mlely, mlely skutečně, ne v onom přeneseném smyslu slova, a mlely. Až namlely. Zlato, štěstí a mír – a také velkou armádu, neboť Grótti vydával cokoliv, o co byl požádán.

 

„Málo, Fródi,

moudrý jsi byl,

když, lidumile,

raby jsi koupil;

sílu jsi volil,

postavu statnou,

původu našeho

však jsi nedbal.1

 

prozpěvovaly (česky v překladu Emila Waltera) si při práci. Nešlo jim jen o to, že ony, dvě zkušené bojovnice, které si v Svithjódu vydobyly pověst udatných válečnic, dřou bez úcty. Ve hře bylo i to, že dřou bez odpočinku. Neboť Fródi, toužící zajistit setrvalý ekonomický růst (tomuto modernímu mýtu podléhali lidé už v době kolem roku Nula, kdy se náš příběh dle vypravěčů odehrál), nařídil, že otrokyně mají přestávku na spánek jen tak dlouhou, jako je pauza mezi dvěma kukaččími kuknutími.

Vojsko, vyrobené mlýnem, dostalo do čela mořského krále Mýsinga, vtrhlo do Dánska a dobylo ho. Fródi přišel o zemi, o život i o kouzelný žernov, který, i s oběma otrokyněmi, převzal dobyvatel (mořský král byl titul, dávaný vikingským náčelníkům).

Čímž se konečně dostáváme k cíli.

Mýsing, vědom si nedostatku chloridu sodného v lodních zásobách, nařídil obsluze Grótta tyto doplnit. Fenja a Menja tedy začaly mlít sůl. Přestaly, když se jim zdálo, že namlely tak akorát, Mýling ale mínil jinak. Jakékoliv množství téhle strategické suroviny a poživatiny mu bylo málo, obryně se tedy vrátily k žernovu, mlely a mlely, až namletá sůl loď přetížila a poslala k nejbližší pevné zemi, na dno. Tam, v Peettlandsfjordu (průplavu mezi Orknejemi a Skotskem, čili Zemí Piktů), leží dodnes a vír, který v těch místech vznikl, roznáší sůl do všech moří světa.

 

1) Edda: bohatýrské písně. Ilustroval Antonín STRNADEL. Praha: Evropský literární klub, 1942.
Doprovodná ilustrace má dva autory, malíře Carla Larssona (1853-1919) a a rytce Gunnara Forssella (1859-1903). Photograph by User:Haukurth. [Public domain], via Wikimedia Commons

6.11.2016


Di sma undar jordi

Pokud nesídlí ve starém stromě, pak adresu, na níž Malí podzemníci, skřítčí národ ze švédského ostrova Gotland, přebývá,  prozradí magické kruhy v trávě. Nedoporučuje se v těch místech pokřikovat, jinak jsou ale Di sma tvorové užiteční. A neviditelní,  spatřit je lze pouze dírkou v papíru. Počítají se k hospodáříčkům, starají se o statek, dávají pozor na hospodářská zvířata i jejich majitele. Než je někdo naštve, například neuváženým vylitím horké vody ze dveří. Případ opařených a tím rychle vztah k lidem přehodnocujících pidimužíků je v gotlandských pověstech dobře znám a probrán.

13.11.2016


Mimiové

Učitelé Austrálců z Arnhemské země. Předvedli lidským příchozím, jak lovit klokany, rozdělávat oheň a používat ho k úpravě jídla (z klokanů), a převedli na ně svou znalost jeskynních maleb. Kdysi, předtím, než nejmenší kontinent začal osidlovat Homo sapiens, také jako Homo sapiens, čili lid chytrý, vypadali, dnes jsou ale velmi hubení a velmi dlouzí, proto žijí v skalních trhlinách, aby je neodnesl vítr.

Navzdory zmíněným zásluhám a obecnému přesvědčení o neškodnosti nemusí být někdy setkání s příslušníkem tohoto národa bezpečné: Mimi může člověku natlouct, nafackovat, nakopat, nebo ho pořádně přetáhnout klackem.

13.11.2016


Ao ao

Ovci či praseti podobný noční lidožravec, před nímž nelze uniknout jinak, než vyšplháním do koruny nejbližší vhodné palmy. Jinak si tohle středojihoamerické (tedy na území Paraguaye, Bolívie, jižní Brazílie a severní Argentiny, etnograficky na území Indiánů národa Guaraní) monstrum, potomek nám již známého páru Tau – Kerana, nedá pokoj, dokud kořist nedostihne. Zvláštní upozornění pro dendrologické nevzdělance: pokud strom, na nějž jste se uchýlili, Ao ao podryl a vyvrací, pak jste nevylezli na palmu, ale strom jiného druhu. Ne že by vám tu v tu chvíli k něčemu bylo...

13.11.2016


Ngen-ko

Vodník, dobře známý chilským Mapučům. Domovem v čisté tekoucí vodě, ale i ve studnách, či v moři; od nepaměti, přesněji od stvoření světa plní funkci ochránce vody a správce deště, tím pak i dohlíží na plodnost, která s vodou úzce souvisí. Proto bývají břehy v místech, kde Ngen-ko přebývá, divoce zarostlé. Vymýtí-li se tato bujná až přebujelá vegetace, vodník se odstěhuje, je jen otázkou, zda jde v případě tak důležité bytosti o následek chtěný.

Ngen-ko si prozpěvuje, když se blíží povodeň, ony vodní bytosti  mají vůbec zpěv v oblibě. Stejně jako jeho zahraniční příbuzní se i také umí převtělovat. Bere na sebe podoby různé, nechybí mezi nimi tradiční koňská, kraví, či člověčí, objevuje se někdy jako pes a jindy ropucha.

Správa svěřeného majetku je brána vážně, proto lidé v místech, která má v referátu Ngen-Lafkén (jako u mnoha podobných, i u mapučských vodníků se časem objevilo několik různých, specializovaných, či krajových druhů) před napitím nejprve slušně o vodu poprosí a po uhašení žízně poděkují. A pokud si nějakou odnášejí, pak za ni zaplatí; hodí do zdroje zrnka pšenice nebo drobnou minci.

20.11.2016


Sumpall

Patří k jiné sortě vodních lidí podle představ jihoamerických Mapučů. Jsou to představy dobře známé: Sumpall je tvor z poloviny lidský, z poloviny rybí (s možností měnit podobu, obvykle v potápku). Žije ve vodách chilských řek a jezer, a i on udržuje nad životadárnou kapalinou dohled. Kde je adresou, tam pramen nikdy nevyschne. Což se nejen v zemi, která má v záznamech i jedno z nejsušších míst na Zemi, poušť Atakamu, rozhodně počítá.

O původu vodních bytostí se v různých koncích světa tradují stejné, respektive obdobné teorie. Bývá – nebo bývalo – striktně rozlišováno mezi vodníky rodu nadpřirozeného a vodníky, kteří přišli z lidí. Obvykle utopených, viz případ polského topielce nebo čínského Shui guie. S mapučským hastrmanem elementárního charakteru jsme měli tu čest před chvílí, Sumpallové jsou pak ukázkou onoho druhého typu, tvorové původu lidského. Ovšem legendárního; podobně jako někde v Evropě jsou vodníci považováni za duchy egyptských vojáků, nad nimiž se při pronásledování prchajících Židů zavřely vody Rudého moře, pak i Sumpallové jsou muži, kteří utonuli při zápase božských hadů; oběti svého sporu se zlým mořským Caicai Viluem v ně proměnil hodný zemský Trentren Vilu.

Pokud si mapučský vodník vybere manželku mezi lidmi (únosem, jak jinak, láká přitom zpěvem zpod hladiny), předpokládá se, že dodrží místní tradice a rodičům za ni zaplatí. Stává se, že si takto obstará manžela i vodnice; pak i ona, jakkoliv to není v kraji zvykem, skládá za partnera odměnu. Matkou vodníčete se ovšem může stát i žena neutopená, kráčející neopatrně sama podél vody.

 

V pověstech archipelagu Chiloé se Sumpall zkřížil s vodními pannami, v něž věřili španělští kolonizátoři, a dal tak vzniknout  mořské panně, známé jako Sirena chilota. Z evropských pověstí si kromě jména tahle dcera mořského krále Millaloba vypůjčila též světlé vlasy a zlaté šupiny. Drží dohled nad rybami a stejně jako její sourozenci se také stará o to, aby se těla utopených plavců dostala na palubu přízračné lodi Caleuche.

20.11.2016


Pincoya a Pincoy

Sestra a bratr chilotské sirény patří také ke tvorům vodním. Plavovlasá Pincoya, vystupující převážně v rouše Evině, zajišťuje a představuje plodnost mořských tvorů. Jak to s případnými úlovky bude, lze poznat z jejího tance na pobřeží – je-li při něm obrácena k horám ve vnitrozemí, nepřekročí nadcházející populace mořských obratlovců i členovců svůj stín. Pokud tančí tváří k vlnám, pak se naopak hojně urodí. Tedy narodí. Tanec bývá uváděn zpěvem jejího bratra (a manžela, božské rodiny toto dovolují) Pincoye, známého obvykle jako lachtan s pohlednou, přímo neodolatelnou lidskou tváří a zlatými vlasy.

20.11.2016


Roal

O tom, že termín Inkové, používaný k označování národa, budujícího velkou říši v Andách, je přinejmenším zavádějící, může přesvědčit i skutečnost, že v samotném centru impéria žili a dodnes žijí různé etnické skupiny. Například Q‘ero, kečujským dialektem hovořící lidé, sídlící v místech, v nichž stát Čtyř zemí započal svou politickou existenci, v dnešním regionu Cuzco.

Stvořitelem jejich světa byl Roal. Ten kdysi nabídl původním obyvatelům temného prostoru na počátku času své božské služby. Tvorové, považující sebe samé za silné a mocné, ho bez díků odmítli. Vytahovali se – tma snese, jako papír, hodně – že nic takového, jako je božská moc nepotřebují, že jsou dost silní na to, aby si vystačili sami. Roala se pohrdavé odmítnutí dotklo, stvořil Slunce, které svět temnoty ozářilo a jeho obyvatele sežehlo. Kdo neshořel, byl oslepen – o tom, že někteří z oněch namyšlených pratvorů přežili, mají Q‘ero důkazy: po západu slunce a za novoluní prý poslední relikty té doby vylézají ze svých úkrytů.

20.11.2016


Madremonte

Gegenees

Matka hor je v Kolumbii považována za ochránkyni přírody nejen geologicky zvrásněné. Vysoká dáma s kostnatýma rukama, velkými zuby a zářícíma očima, se spletí rostlin a mechu místo vlasů, oděná do listí, žije – dle kraje – tu v džungli, tu v bažinách. Hory pochopitelně nevyjímaje, v zemi, jíž prochází mohutný hřbet Kordiller by to ani jinak nešlo.

Měli by se před ní mít na pozoru lidé, vstupující do přírody s úmysly s přirozeným přírodním během věcí se neslučující. Lovci, dřevorubci, zahradní architekti, hulákající děti... Madremonte takovým vetřelcům obvykle odčaruje cestu – ať už ji nechá zarůst extrémně rychle bující vegetací, nebo změní tvar přírodních orientačních bodů. Před zblouděním (a následným několikahodinovým spánkem) nejsou uchráněny ani osoby sice klid Matky Natury nerušící, ovšem nátury od nátury zlé a bez víry. Již zmíněné nedospělce nenechává zabloudit, rovnou je unáší do jeskyní za vodopády. Působí také, ovšem patrně nechtěně, epidemie chorob, jež jsou distribuovány tekoucí vodou, to když si myje vlasy u pramene řeky.

 

Na doprovodném snímku je socha Madremonte, nachízející se v medelínské botanické zahradě. Zdroj: I, SajoR [CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons

27.11.2016


La Zancona

Jednou z nejstrašidelnějších budov v Kolumbii, jejíž pověst dalece přesahuje hranice státu, ba i kontinentu, je zámek (přesněji napodobenina středověkého hradu) Marroquín. Svůj podstatný vliv na to má i fakt, že poté, co rodina sídlo, vystavené na přelomu devatenáctého a dvacátého století nedaleko města Chía prodala, stalo se na čas též psychiatrickou léčebnou. Z té doby pochází několik duchů tehdejších pacientů, jedinými astrálními obyvateli dnešní kulturní památky a kongresového centra ale nejsou, vedle nich tu působí přízrak jeptišky a především zjevení ženy v černém, přezdívané La zancona.

27.11.2016


Mula Retinta

Oblíbený dopravní prostředek v Kolumbii zaměstnaných ďáblů. Tento čtvernožec ale působí i samostatně. Zničeho nic vyskakuje na nic netušící arriery, vedoucí svá plně naložená zvířata, děsí je a přidává k tomu silný vítr; protože se tak děje v Andách, končí často tato situace pádem ze srázu.

27.11.2016


Huupirikúsu

Domov Arikarů, jednoho z kmenů Velkých plání, leží na severním konci takzvané Uličky tornád, pásu mezi Appalačským pohořím a Skalistými horami, známým opravdu velkým výskytem srážek studeného výškového s větrem teplým, přízemním. Pro letité zkušenosti s tímto meteorologickým jevem tak k němu mají jistě co říci.

Podle nich je vír obdařen vědomím, je pohlaví ženského a nese jméno Huupirikúsu. Jediný rozpor arikarského příspěvku k mýtické meteorologii pak nalezneme v otázce původu: zatímco někteří tvrdí, že Vířící žena je imanentní podstatou tornáda a jeho čistou personifikací, jiní si dovolují oponovat teorií o zrození Huupirikúsu z lidské dívky, jíž bezduchý, toliko fyzikou tvořený větrný vír jednou odnesl.

Jak bývá vzdušným bytostem celého světa vlastní, i přes své ničivé působení nejsou povahy záštiplné a zlé. Jsou prostě opravdu silní. Někdy ne dobře naladění, ale jinak obecně neutrální. Proto Huupirikúsuu, ač obvykle ničí, může někdy též obdarovávat – a to věšteckými vidinami.

4.12.2016


Chearppeschaux

V pověstech Wichitů, kmene původem z Texasu, se nebezpečný Bezhlavý muž objevuje v různých rolích a různých podobách i velikostech. Někdy je velký jako člověk, jindy obr, ba i navzdory jménu je tu a tam i vrchním zakončením těla opatřen. Chcete se nad tím udiveně pozastavit? Vzpomeňte na naše kostlivce, nalévající se v popůlnoční krčmě pivem.

4.12.2016


Matevilya a Mustamho

Bohové, a to ani ti Nejvyšší, nebo První, to nemusí mít jednoduché. Stvořitel světa arizonsko-kalifornských Mohavů, by mohl vyprávět. Kdyby mohl vyprávět.

Matevilya, první rozumná bytost Všehomíra, přišel k existenci, podobně jako jeho žabí dcera a mladší bratr, na západě, kde se potkala Země s Nebesy. Tato známá partnerská dvojice nechala vzniknout i rostlinám a zvířatům a lidem, ti všichni se pak na Matevilyův příkaz vypravili na východ, aby svět, který jejich vedoucí cestou upravoval a dotvářel, osídlili. Tvůrcovým posledním činem byla první smrt, když ho vlastní dcera v domě, jenž si postavil na souřadnicích, určujících geometrický střed Země, otrávila.

Poté, co uspořádal první pohřeb a zapálil první pohřební hranici, ujal se prací na vyladění krajiny mladší Mustamho. Pod jeho vedením lidé přivolali svítání, Slunce a Měsíc; nejprve je ale musel provést a pronést Kalifornským zálivem do nového bydliště, protože to staré nebylo z důvodů ohnivé nesnášenlivosti zbývajících Matevilyových kostí a popela i přes Mustamhův vynález deště, krupobití a větru, k stálému osídlení vhodné.

4.12.2016


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist