Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá druhá

Tatzelwurm, též Arassas, po salcbursku Bergstutz

Tatzelwurm

Dračí monstrum s kočičí hlavou, na které lze podle obyvatel středověku a kryptozoologů narazit v Alpách. Známý též jako Prackatý červ. Je to zvíře nevelké, půl metru až metr, tvrdí dnešní pozorovatelé, přičemž ani ti minulí rozměry nepřehánějí. Hovoří se o červu a zdůrazňují přední nohy; to není v žádném rozporu, neboť slovo červ bylo odjakživa synonymem pro plaza a tudíž, kromě ještěrů a ještěrek, i pro draka.

Traduje se o Tatzelwurmovi mnoho pověstí, a protože Alpy jsou kulturními odlišnostmi jednotlivých údolí proslulé, bývají to pověsti někdy vskutku lokální, jindy pak podezřele povědomé, občas si odporující, v mnoha prvcích však shodné.

Shrnuto: Prackatý červ má poctivě folklórní vlastnosti – rodí se z vejce, sneseného černým kohoutem a zahřívaného slunečním svitem v jezerních vodách, z něhož se vyklube požadovaný tvoreček. Ten roste a roste, až dosáhne adekvátní velikosti. Takto se rodí mnoho evropských draků, včetně některých našich. Živí se lovem, obzvláště hospodářských zvířat, zimu pak dospělý červ prospává v díře (což vysvětluje nedostatek pozorovaných stop).

Je to tvor nátury ohnivé. V nepřeneseném smyslu, neboť se traduje, že písek se pod jeho břichem roztaví na sklo. Také jedovaté, a to tak, že velmi: stačí nepatrné kousnutí a je po vás. Takto přišel o život Heinrich von Winkelried, zvaný Schrutan („Obr“). Pokud tento středověký rytíř skutečně existoval, pak je i se svou ženou Mechthildou pohřben v alsaském Colmaru, následující události se ovšem odehrály ve švýcarském kantonu Nidwalden, kde stával rodinný hrad Winkelriedů. Podle zápisků z patnáctého se ve století třináctém zmíněná ratolest rodu střetla s potvorou, terorizující svými útoky na dobytek i lidi vesničku Wilen. Venkované se mimochodem nechovali nijak pohádkově, či pověstně, nekňourali, nezoufali, nečekali na Hrdinu. Aktivně se obludě, jejímž působením se vesnici málem začalo přezdívat Ödwilen, Opuštěný Wilen, bránili – jenže drak byl škůdce zkušený a vychytralý. Před střelbou z kuší utíkal po svahu do míst, kde na něj lovci nemohli.

Místní problém přerostl své hranice, pročež bylo přikročeno k pověstně-středověké běžné praktice: byl osloven odsouzenec, zda by se s obludou na náklady svého života nevypořádal. V tomto případě jím byl právě Winkelried, jehož tehdy z kantonu za zabití vypověděli. A ten, pod příslibem povoleného návratu, souhlasil.

Drak na něho, osamělého jezdce, tedy kořist na první pohled snadnou, vyskočil ze zálohy – a střetl se s rytířovým kopím a poté i mečem, jenž mu usekl hlavu. Z vítězně pozvednuté čepele však na odvážného drakobijce skanulo několik kapek dračí krve, a podobně jako Hérakla plášť, namořený krví kentaura Nessa, i odvážného rytíře po několika dnech zabila plíživá otrava. Drak se pak dostal do znaku městečka Ennetmoos, takže nakonec dopadl lépe, než jeho přemožitel. Ale to už přece známe.

Jedovatost krve i kousnutí potvrzují i další svědci. Liší se, jak už to bývá, pouze v rychlosti účinku, ostatně, už právě vypořádaná pověst tvrdí jinými ústy, že Winkelried padl mrtev okamžitě, co se tatzelwurmovou krví kontaminoval.

I nejznámější, čili nejcitovanější, v žádné (tedy ani v této) stati, věnované Tatzelwurmovi nechybějící zpráva mívá dva konce. Zabíjel v ní strach, respektive leknutí: v roce 1779 se v lese u Salcburku střetl s dvěma Tatzelwurmy, čili Bergstutzy, unkenský sedlák Hans Fusch. Vrhli se po něm, ovšem dříve, než zuby a jed zapůsobil šok, který člověku přivodil infarkt, či mrtvici, a na místě ho zabil. Z hlediska logiky je samozřejmě pravděpodobnější varianta číslo Dvě: nebohý muž srdeční záchvatu nepodlehl, aby mohl o svém nešťastném setkání vyprávět. Setkání (červi, opět logicky, museli vyděšeně utéct také), bohužel stejně nepřežil, na následky této příhody nějaký čas na to zemřel.

Mnohá další setkání fatální následky neměla, ať už pro odvahu napadeného – rakouský radní von Drasenovich, zaskočený Tatzelwurmem se například ubránil loveckým nožem –, nebo z příčin přírodně přirozených, jako u Meiringenu v roce 1935 kde vyplašila obludu spoušť fotoaparátu, takže tato včas zmizela, zanechávaje stopu pouze v paměti berlínského krajináře.

 

Alpský drak na ilustraci vyskočil z knihy Ouresiphoítes helveticus, sive Itinera per Helvetiæ alpinas regiones facta (1723) autora Johanna Jakoba Scheuchzera (author) [Public domain], via Wikimedia Commons

11.12.2016


Drapé

Matky v oblasti jihofrancouzského městečka Aigues-Mortes mají při výchově potomků k dispozici tvora, známého v těch končinách jako Lou Drapé. Koně, který odnáší nezbedníky.

„Když půjdete daleko od domu a ztratíte se, tak vás odveze pryč a už se nikdy neuvidíme,“ říkávaly. Drapé je prý tak dlouhý, kolik zatoulánků potřebuje na hřbet naložit; takoví nosiči nejsou v evropském folkloru vzácní, příkladem budiž v některých pověstech se takto chovající švédský bäckhäst, nebo skotský kelpie, a všichni mají kromě odvozu dětí též spojení s vodou. Proto se i Drapému souvislost s mokrým živlem přisuzuje, byť jen na základě této analogie.

Koně a voda, jak víme, k sobě prostě patří. A nejen u nás.

Jisté přímé náznaky příslušnosti k vodníkům v pověsti ale přece jen jsou. V devatenáctém století bylo zaznamenáno odvážnější chování obvykle bílého (neboť za tmy je to barva nejstrašidelnější) čtvernožce. Procházel prý kolem města a lákal děti z postelí rytmem svých kopyt. Pochytané neposluchy pak odvážel do bažin.

18.12.2016


Jólakötturinn

Vánoční kočka působící na Islandu. Obyvatelé tohoto vzdáleného ostrova jsou v nebezpečí, pokud během Vánoc neoblečou něco nového. Takového venkovana (ulicemi měst přerostlý mazlíček obryně Grýly nechodí) může Jólaköttur bez dalšího sežrat, proto se sedláci vždy snažili zpracovat ovčí vlnu z letního stříhání na konečný materiál včas. I když někteří tvrdí, že Vánoční kočka jen do starého oblečeným krade z talíře, není důvod riskovat.

Co kdyby měla opravdu hlad?

18.12.2016


Stolas

Stolas

V ptačí podobě, přesněji jako krkavec, případně dlouhonohá sova, ozdobená korunkou, neboť jde o velkoknížete, vystupuje Stolas, jeden z pekelných hodnostářů. Velitel šestadvaceti legií démonů, znalec astronomie, drahokamů a jedovatých i léčivých rostlin, aspoň tak o něm podává informaci nejznámější svazek Legemetonu, Menších Šalamounových klíčků, Goetia. Pověstné démonologické dílo, které označuje mezi dvaasedmdesáti představiteli pekel, vyvolanými a spoutanými Šalomounem (tímto židovským panovníkem mínus desátého století ovšem podle grimoáru století nejhlouběji plus čtrnáctého), Stolose číslem třicet šest a přiřazuje k démonům pečeti cínové. Také připomíná, že poté, co je evokován, na sebe bere podobu lidskou.

 

Stolas na ilustraci: Collin de Plancy (Dictionnaire Infernal) [Public domain], via Wikimedia Commons

18.12.2016


Storsjöodjuret

Příšera z velkého jezera, přesně takový je překlad švédského Storsjöodjuret. Přičemž velkým jezerem je míněno Velké jezero, západošvédská vodní plocha Storsjön, a příšerou hadí monstrum s psí (nebo kočičí) hlavou, které je obývá. Dostalo se do něj, podle vyprávění, zaznamenaného roku 1635, z kotlíku jednoho ze dvou trollů, Jaty a Katy, kteří na břehu vařili lektvary. Jednoho večera vyskočil z tekutiny, do níž neúnavní experimentátoři po léta přidávali nejrůznější přísady, takže sami nevěděli, co to vlastně vaří, miniaturní kočkohlavý plaz, skočil do jezera a už nevylezl, protože se mu v něm zalíbilo. Rostl a rostl, až obkroužil celý ostrov Frösön (rozlohy čtyřiceti jednoho čtverečního kilometru) a kousl se do vlastního ocasu.

Storsjöodjuret je občas pozorován, jak už jezerní monstra bývají. Nechoval se ale nikdy nijak destruktivně, což, spolu s atraktivitou, kterou dnes takoví tvorové své domovské krajině přidávají, vedlo k místnímu zákonu, který poskytuje Storsjöodjuretovi jako druhu ochranu. Vyhláškou z roku 1986 bylo (až do roku 2005, kdy byla ze seznamu ohrožených druhů vyškrtnuta) tedy zakázáno Příšeru z velkého jezera lovit, ba i živou odchytávat, a to včetně vybírání vajec. Právě ono  vedlo k tahanicím advokátů, které zmíněný dokument dostaly přes několik právních sporů až na stůl Nilse-Olofa Berggrena, ombudsmana pro západní Švédsko.

25.12.2016


Nachzehrer

Toto upíru příbuzné stvoření působí na severu Německa, ve Slezku, ale také v Kašubsku. Je původu lidského, první oběť moru, nebo sebevrah, který vstává z hrobu a hoduje na živých příbuzných. Nejprve prý ale okusuje sám sebe, rubáš nevynechávaje. Kašubové, coby zástupci etnika, které upíry do Evropy přineslo, také věří, nebo věřili, že Nachzehrer umí i měnit podobu, a to v prase. A že se nijak nebojí kostelních zvonů, že občas i na věž vystoupá a lana se chytí, kdo ovšem takové zvonění zaslechne, zemře.

25.12.2016


Aunyainá

Problémy působil už v čase, kdy po lidech ještě nebylo ani vidu, ani slechu, v dobách, kdy byl svět domovem tvorů, jimž lidé, hovořící v západní Brazílii jazykem Tuparí, říkají vamoa-pod. Před zlým kouzelníkem s kančími tesáky utekla ta stvoření do nebe, vyšplhala po dlouhé liáně. Aunyainá se za nimi sice vzhůru pustil, ale do cesty se mu postavil papoušek, jehož démon kdysi též poškodil, liánu přeštípl a pronásledovatel se zřítil na zem. Z dostatečné výšky na to, aby pád nepřežil; z Aunyainových končetin pak vznikli kajmani a leguáni, zatímco z prstů malé ještěrky. Jak už to bývá, zlo svůj konec stejně překonalo, alespoň v pozdějších pověstech, v nichž pronásleduje lidi, zvláště pak ty, kteří se pouštějí sami do pralesa. Tedy – takovou příležitost si rodiče jít nenechají – především děti, které neposlouchají a toulají se daleko od tábora. Takové dozajista chytí, roztrhá a sežere!

25.12.2016


Kanaima

Fantazie vypravěčů příběhů bývá někdy nezměrná a jindy nenápaditá. Většinou ale stojí ukazatel hodnoty někde mezi těmito dvěma póly, přičemž leckdy může jeho poloha v blízkosti Skutečnosti překvapit. V seriálu Teen Wolf, u nás vysílaném jako Vlčí mládě, se mezi různými -dlaky objevuje i jaguárodlak, tam zvaný kanima. Přišel do světa pubertálních vlkodlaků z Jižní Ameriky, tak ho aspoň představila televizní stanice MTV, v jejíž produkci se Teen Wolf narodil. Ovšem – a teď se vracím k úvodní větě – opravdu pochází jen z hlavy scénáristů? Nelistovali při práci nějaký příruční slovník bohů, bubáků a monster? Digest světových mýtů?

Možná ano.

Věc se má tak, že skutečně existuje v mýtech a pověstech některých indiánských kmenů na jih od Panamského průplavu bytost takového jména.  (Stejně jako o nějaký ten tisíc kilometrů severněji existují doklady o jaguářích mužích. Mají podobu starých olmeckých soch a petroglyfů, jméno a funkce ztraceny v čase. Jejich vztah k probíranému televiznímu monstru? Žádný.) Jak ovšem přiznal Jeff Davis, jeden z autorů seriálu, ačkoliv o existenci jihoamerického démona věděl, skutečnou inspirací byla scéna z Miliusova filmu Barbar Conan (1982), v níž se Thulsa James Earl Jones mění v hada.

Opravdová Kanaima je podle Karibů – kteří nežijí jen v Karibiku, jemuž dali jméno, ale především na kontinentě, a to nejen na pobřeží, ale i v hlubokém vnitrozemí podél řeky Orinoko – démon, který obvykle obsadí tělo mrtvého zvířete a oděn do něho nepříčetně řádí. Zaměřuje se, jako odvěký nepřítel našeho rodu, především na lidi. To jim nebrání (kdy taky takový nepodstatný detail, někdy něčemu bránil?) v sobě démona, jehož jméno pochází z jazyka Akawaiů, přivítat a přijmout. Činili tak zejména tací, kteří chtěli pomstít vraždu příbuzného, podobné pakty s ďáblem známe i z domácích pověstí. S démonem se ale úzce spojovaly i kmeny kolem Rio Branco, jejichž příslušníci se, stejně jako například některé indické sekty, specializovali na zabíjení.

Tradovalo se také, že v Kanaimu se promění (nebo je démonem posednut) člověk, který se dopustil kanibalismu. Zní to trochu nezvykle, když si vyprávíme o národech, které pro zvyky konzumovat maso bližních daly tomuto synonymu slova lidožrout jméno, ale pramen, kterým je v tomto případě studie Waltera E. Rotha An Inquiry into the Animism and Folk-Lore of the Guiana Indians, uveřejněná v roce 1915 na stranách 103-386 etnografické ročenky Thirtieth Annual Report of the Bureau of American Ethnology, 1908-1909, tak tvrdí. Takový Kanaima se pak plíží nocí, třeba i v podobě jaguára (ale také hmyzu, či ptáka), a pátrá po vhodné oběti. Zabíjí jedem, úderem tupého předmětu, nebo šípem, to už se liší případ od případu. Neviditelnými, leč jedovatými střelami též roznáší choroby, shoda s evropskými středověkými elfy je ale v tomto případě jen náhodná.

Protože Kanaima někdy nenechává na pokoji ani mrtvé, přicházejí ke slovu i úpravy nebožtíkova těla; podobně jako se v Evropě zajišťovalo proti proměně v upíra, v Jižní Americe příslušnými praktikami bránili démonovi v přístupu. Třeba vyjmutím jater a nahrazením tohoto orgánu do ruda rozpálenou hlavicí sekery, to Kanaimu (respektive tělo, které posedl, a které se k nebožtíkovi dobývá) bezpečně zničí.

1.1.2017


Evaki

Evaki (někde zapisovaná jako Ewaki) je důležitou osobou vesmíru jihoamerických, Mato Grosso obývajících Indiánů kmene Bakairi. Teta Stvořitelů Keriho a Kamea a představitelka Noci, starající se o spánek (který pro ostatní živé bytosti ukradla z očí ještěrům) a o sny, totiž odpovídá také za koloběh dne. Každého rána vytahuje Slunce z hrnce, v němž životadárná hvězda od soumraku do úsvitu odpočívá, a vypouští ho na jeho nebeskou pouť. Večer pak starostlivá bohyně, někdy představovaná netopýrem, zhasne: žhavou oběžnici znovu uklidí do nádoby a přikryje poklicí.

8.1.2017


Bakru

Tihle zlovolní skřítci pracují zásadně ve dvojici. Vypadají jako děti (někdy s velkou hlavou), jsou ale vytvořeni čarodějnicí, a to napůl ze dřeva a z poloviny z masa. Rádi hlasitou hudbu a lesklé věci.

Jsou známí z pověstí Ekvádoru i Surinamu (tedy nejspíš i v zemích, ležících mezi těmito jihoamerickými státy).

8.1.2017


Yehasuri

Divocí malí lidé, čili víceméně běžní skřítci severoamerických Indiánů. Tito konkrétní trpaslíci dorůstající výšky okolo půl metru, jsou dobře známí Indiánům karolinských kmenů Lumbee a Catawba (z tohoto jazyka jméno Yehasuri pochází, jazyky Lumbee už nikdo nohovoří), jako tvorové nebezpeční. Bydlí v pařezech a živí se vším možným, počítaje v to i žáby a brouky. Kradou dětem stíny a svádějí je z cesty. Zachytávají lidem vlasy do větviček a vůbec škodí, dělají nepořádek a ničí dílo. Jsou naštěstí známy praktiky, jak takovému skřítčímu řádění zamezit, stačí rozemnout v prstech tabák a pronést přitom příslušné zaříkání.

8.1.2017


Na cestách starou Novou Guineou

Badabada, jednonozí obři kraje kolem novoguinejské Bartley Bay, pomáhající si při chůzi berlemi, se obvykle skrývají ve větvích, odkud střílejí po kolemjdoucích. Jak v obvykle citovaném a zde víceméně přeloženém krátkém odstavci své práce The Melanesians of British New Guinea (1910) poznamenal etnograf C.G. Seligman: „Není známo, čím se Badabada živí, pravděpodobně ničím.“

Jinými obry, kteří v blízkosti Melanésanů v Bartle Bay existují, jsou tvorové, zvaní Yagarua. Pouze mužského pohlaví, s dlouhými kudrnatými vlasy. Drží se svého místa a jsou neškodní, jen někdy hází po lidech kameny.

Stejně tak se chovají Taudonbi, vrhající minerály za účelem upozornění na svůj smích. Jsou to ovšem tvorové vodní, z říček a močálů, nesmrtelní (nebo extrémně dlouhověcí, v tom nemají obyvatelé Bartley Bay jasno). I tělesnými rozměry se neliší, na rozdíl od předchozích, od běžných Papuánců, ani strojením i chováním (včetně způsobu reprodukce), byť vzhledem vypadají spíš jako běloši.

Živel země v tomto krátkém přehledu zastupují trpaslíci, známí jako Yoyo. Jsou, jak lze předpokládat, ve spojení s vulkanickou a seismickou činností.

Stromy u vesnic Wagawaga, ležících pro změnu na pobřeží zátoky Milne, jsou kromě matagaigai obývány též bytostmi Bariaua. Jak potvrzují i lidé sousedícího kmene Tubetube, Bariaua jsou tvorové plaší a neškodní, známí především tím, že ač rádi rybaří, neumí si postavit čluny a proto si je musí půjčovat od Papuánců. Tak mohou lidé ráno nalézt – bariaua loví pod rouškou tmy – ve svých člunech zapomenutou síť, ba někdy i úlovek. Jak vyprávěl jistý Burea, kterému se právě toto přihodilo, použití náčiní stromových lidí k vlastnímu lovu, ani požití jimi ulovených ryb, jež by v jiných mytologiích bylo dozajista nebezpečné, mu nijak neuškodilo. Jen tu síť si v noci vzali stromoví lidé zpět.

Matabiri z bažin a mangrovů, charakterističtí svými opuchlými tvářemi a výrazným bříškem, jsou podle Wagawaga naopak velmi nebezpeční. Útočí na spáče a infikují je smrtelnou chorobou. Podobného vzhledu jsou i vodníci, známí již zmíněným Tubetube, kteří jim říkají Susukaikaigeda, a tvrdí, že na rozdíl od Matabiri jsou tyhle bytosti opuchlých tváří, jejichž ženy mají toliko jedno ňadro, hodné. Stejně jako obvykle neviditelní obyvatelé křovin a pobřežních skalisek Karawatoniga. Ty lze zahlédnout většinou jen při smutečních obřadech, které Karawatonigy přitahují.

15.1.2017


Azi

Zrzci, milující lidskou společnost, čaj, tabák a hudbu. Burjati znají několik druhů těchto bytostí, lesní, či horské, zkrátka dělících se dle biotopu a lišících se povahou i chováním, jak je zástupcům elementu nebo prostředí vlastní. Jedno ale přisuzují všem: jako správní přírodní duchové nemají žádní Azi rádi lov bez objektivní příčiny.

15.1.2017


Ashiarai Yashiki

Velká chlupatá noha, někdy krvavá, před níž varují v Japonsku. Proboří se do domu skrz střechu a dožaduje se hygieny; umyta spokojeně odskáče, není-li ovšem její žádost vzata na vědomí, domácnost zdemoluje. Tento yokai nebo – jak zjevení někteří podezírají – toto tanukiho mámení patří mezi Honjo Nanafushigi, Sedm záhad Honjo, (kterých je ve skutečnosti devět), okrsku, dnes náležícímu k Tokyu a za období Edo známému jako místo vskutku strašidelné. Velké špinavá končetina se tam probořila do domu paní Hanamoku na Třetí ulici.

 

ilustrace Utagawa Kuniteru (1808–1876), licence public domain

15.1.2017


Shirime

Shirime se vyznačuje tím, že v místě análního otvoru nemá výstup trávicího traktu, ale velké oko.

Není nijak nebezpečný, jen zlobí. Zachoval se příběh o samurajovi, kterého v noci na cestě do Kjóta zastavil jiný pozdní poutník. Ten si po zdvořilostním oslovení zničeho nic vykasal kimono, ohnul se a... to je vlastně všechno. Neohrožený rytíř tehdy zaječel a prchl, což plně vyhovovalo většině zúčastněných stran., počítaje v ně i posluchače. Představa, že na vás někdo vystrčí zadek a mrkne, připadá k popukání nejen samotnému strašidlu, ale hlavně lidem, kteří si o něm vypráví.

22.1.2017


Enenra

Žije v hořících hranicích (čili v ohni významném, ba v některých případech i posvátném) a sestává z kouře. Mimo plameny na sebe bere lidskou podobu, pro uvedené bydliště se ale nelze divit, když Japonci věří že i tak může Enenru spatřit toliko člověk čistého srdce.

22.1.2017


Azukiarai

Mají ještě i jiná jména, Azukitogi, Azuki-koshi, vždy ale začínající slovem, označujícím malé červené fazole. To proto, protože tyto horské bytosti pozorují lidé obvykle u vody, kde přepírají v bambusovém sítu fazole azuki a prozpěvují si: „Mám fazolky rozemlít, nebo seženu k jídlu člověčí?“

Navzdory výhružnému verši jsou ale tvorové s velkými holými hlavami, vykulenýma žlutýma očima a křivými zuby, oblečení v hadrech, neškodní. Člověk sice může při pohledu na ně spadnout do vody, ale že by se skutečně ocitl na jídelním lístku, není známo.

22.1.2017


Yukinba a Yukufuriba

Jedna jako druhá loví ve sněhu děti. Ta první je odporná obluda, hlava stařeny s ostrými zuby a pazoury, posazená přímo na jedinou nohu, po níž poskakuje za kořistí, druhá vypadá jako bledá stará paní v bílém kimonu. S červeným provazem, podle něhož ji lze včas identifikovat.

Yukinbu znají (nebo alespoň v období Meidži, tedy na sklonku devatenáctého století, znali) v prefektuře Ehimo, stejně jako Yukifuribu ji ovšem dodnes zaměstnávají rodiče při výchově potomků zvláště ve studenějších, sníh dobře znajících prefekturách.

Když v téhle zimě nepřijdeš do tmy domů, říkávají, tak...

Vždyť už to znáte.

22.1.2017


Yuki jiji

Sněžný stařec, prý příbuzný Sněžné ženy, Yuki Onny. Jezdec na lavině, aspoň tohle si o něm vypráví v horách prefektury Nigata. V březnu se na jednom nočním sněžném sesuvu sveze muž v bílém kimonu, bílé pleti a bílých vlasů, s bílou holí v ruce. Podle toho, jak daleko lavina doputuje, určuje se pak budoucnost a kvalita sklizně. Sněžný stařec se tedy zdá být spíš vegetačním božstvem, než představitelem studeného ročního období, reprezentovaného pevným skupenstvím životadárné tekutiny, krystalizující v šesterečné soustavě.

22.1.2017


Tsurube-otoshi

Velká hlava bez příslušenství, číhající ve větvích na nic netušícího pocestného. Někdy má prý podobu hlavy v plamenech, či ohnivé koule s rysy obličeje, jindy je to kompletní Oni, představa, uvedená v první větě ovšem převládá. A spolu s ní i varování před tímto nočním obyvatelem japonských lesů. Tsurube-otoshi totiž z větví dolů padá, aby si prostým využitím fyzikálních zákonů obstaral oběd. Večeři. Potravu, přijímanou v pozdních nočních hodinách. Po úspěšném lovu se někdy chechtá, případně si prozpěvuje. Občas – protože duchové, bubáci i monstra umí být stejně zlomyslní a škodolibí jako lidé – se neobtěžuje padat sám, ale háže z větví kameny, nebo vědra. Ta má i ve jméně, jež znamená Jako vědro do studny padající.

 

Číhající hlava a její oběť: By Yamaoka Genrin (山岡元隣, Japanese, *1631, †1672), Yamaoka Motoyoshi (山岡元恕, Japanese) (scanned from ISBN 4-3096-1383-7.) [Public domain], via Wikimedia Commons

29.1.2017


Bakonawa

Baconaua, jinak též Bakonawa, je opravdu velký stříbřitý drak, žijící v moři a opatřený dvěma páry křídel, který podle Filipínců kdysi sežral šest ze sedmi měsíců, jež na počátku existence naše planeta měla. Na poslední má zálusk dodnes, svědčí o tom zatmění, které nastává, když se pokusí dostat i jej.

29.1.2017


Minokawa

Nebeská tělesa to ve filipínských pověstech jednoduché skutečně nemají. Ve víře některých tamních národů našel místo i obrovský pták Minokawa, žijící nad nebesy, v jeskyni calulundan ve vnějším světě, který také dostal a dostává na Slunce i Měsíc zálusk. Tvor o rozloze třinácti tisíc čtverečních kilometrů (tolik má ostrov Negros, k jehož rozměrům je pták přirovnáván), s pery, ostrými jako meče, ocelovým zobákem a spáry, občas při lovu na Měsíc uspěje, byť lov vyžaduje jistou dávku vytrvalosti a štěstí. Číhá na něj, přesněji na ni, neboť dle filipínských výzkumů je toto nebeské těleso pohlaví ženského, každé noci na východě. Protože ve strachu před ptákem vystupuje Luna na nebe náhodně jedním z osmi otvorů, který za tímto účelem do horizontu prorazila, má pak Minokawa šanci jedna ku osmi, že bude čekat u toho správného. Když loterie vyjde a on Lunu pohltí, je pak zle. Jak lidé vědí, pták se nenasytil, po Měsíci bude následovat Slunce a po denní hvězdě se dravec pustí i do lidí. Proto začnou v takové situaci hlomozit vším, co jim přijde pod ruku, tlouct na gongy a křičet tak nahlas, aby si pták nečekaného zvuku všiml a aby pro lepší poslech otevřel zobák. Luna pak této situace využije a uteče.

29.1.2017


A-senee-ki-wakw

Stvořitelé nepracují vždy s dokonalým plánem, respektive někdy se návrh, který na papíře působil dokonale a bez chyby, ukáže ve skutečnosti v lepším případě nepraktickým.

Stalo se to i abenackému Gluskapovi. K referencím tohoto kulturního hrdiny patří kromě vynálezu kánoe, či seznámení člověčenstva s tabákem, i stvoření kamenných obrů. První rasa inteligentních bytostí, zvaných A-senee-ki-wakw, bohužel do reálného světa nezapadla, její těžcí příslušníci svou vahou ničili krajinu, včetně pomaleji prchajících zvířat. Dopadlo to, jak dopadnout muselo, Gluskap nepovedený rod škrtl ze seznamu a vymazal z existence.

29.1.2017


Qanglaagix

Stejně jako jiné kmeny a národy severu Ameriky a severozápadní Asie, i Aleutové dobře znají svého Krkavce. Havrana, chcete-li. Ten jejich se překládá jako Qanglaagix a nijak zvlášť se neliší od svých mýtických a mytologických příbuzných. Užitečný učitel, někdy ale zlomyslný a škodolibý šprýmař.

 

Žil kdysi se svou babičkou na konci vesnice. Žebrával o jídlo při návratu mužů z lovu tresek, ale protože nikdy nic nedostal, musel se spokojit s odpadem, který lovci nechávali na pobřeží. Tak to šlo až do jedné zimy, jejíž teplotní minima dosáhla kritických hranic.

Jídla ve vesnici ubývalo, nálady a života také, proto náčelník svolal celý kmen, aby se poradil, co a jak dál. Při té příležitosti vyhlásil také záměr oženit svého syna. Setkal se s úspěchem – při zdobení a vybírání šatů, při přehlídkách, soutěžích o prominentního manžela, při zásnubních oslavách se zabavily nejen všechny dívky, ale i jejich rodiny a známí, takže na chvíli všichni zapomněli na hlad, svírající jejich útroby.

Krkavci, který to všechno pozoroval ze sloupu před domkem své babičky, se slavnost líbila a inspirovala ho.

„Také se ožením,“ rozhodl. „Jak vidět, je k tomu zapotřebí jen hromada jídla – a tu máme.“

Měli, protože Qanglaagix každý den přinášel z pobřeží leklé ryby i mrtvé ptáky, aby babičku uživil.

Teď se zvedl, zaletěl do vesnice a nabídl své zásoby náčelníkovi.

Co prý za ně dostane?

Nejstarší dceru za manželku, navrhl představitel lidu.

Krkavec přijal.

Rychle se vrátil domů, aby sdělil novinu o své svatbě babičce. Ta příliš nadšená nebyla, především z praktických důvodů. Kam prý se v jejich malé chaloupce (Aleuté svým stavením říkají barrabara) náčelníkova dcera uloží. Není tu místo. Ani čisto.

„Nestarej se,“ mávl krkavec křídlem. „Zítra přinesu balík sušených lososů, půjdeme do vesnice, vyměníme je za novomanželku, a než dorazíte domů, já poletím napřed a uklidím.“

Což také udělal. Přinesl ryby, doprovodil babičku do vesnice, dostal ženu, a pak se vrhl do úklidu. Vzal ho od podlahy, v obou významech tohoto obratu. Když obě ženy vešly do domku, zjistily, že je dokonale čistý – a dokonale prázdný, Qanglaagix prostě všechno vymetl ven.

„Lehni si na mé křídlo,“ řekl pak před spaním manželce, „já tě druhým přikryji.“

Čistota domku kontrastovala se zápachem ptačího těla, přesto ho náčelníkova nejstarší dcera vydržela. S odporem přestála i další noc, strávenou s hlavou na krkavčí hrudi, po svítání ale utekla zpět k otci. Qanglaagix pro ni poslal babičku, ale vystrčili ji ze dveří.

Krkavec to nechal být. Měl rozum.

Přešlo léto, a po něm se vrátila zima. Stejná, jako předchozí. Mrazivá, krutá, zabíjející. A opět měli Qanglaagix s babičkou jídla dostatek, zatímco vesnice strádala. A znovu dostal krkavec nápad oženit se.

„První žena ti utekla, protože smrdíš,“ řekla mu babička. „Co myslíš, že udělá ta druhá?“

Nechala se ale přesvědčit a na námluvy k mladé dívce, žijící na druhém konci vesnice, vyrazila. I proto, že ji vnuk vzteky kloval. Vyhladovělou nevěstu přivedla – opět do dokonale vyčištěného domku – a čekala, že se opakuje dění loňského roku.

Neopakovalo. Nová novomanželka se přes zápach přenesla. Jednu noc, druhou, i další.

„Babičko, dneska přinesu velkou velrybu!“ prohlásil třetího rána vesele Qanglaagix, „Ušij zatím mé ženě nové boty a opasek, ať pěkně vypadá.“

Stařena chvíli protestovala, poukazovala na to, že ani vesnice, plná zkušených lovců, nedokázala kytovce ulovit, ale krkavec ji ukřičel. Věděl, jak na ni, a ona to znala také.

Ačkoliv svému vnuku v tomto nevěřila, Qanglaagix skutečně ulovil velkou tučnou velrybu. Shodil ji na pobřeží, kde babička s novomanželkou rozdělaly na pláži oheň. Vyšňořená dívka viděla v tu chvíli svého ptačího manžela v úplně jiném světle.

„Zaskoč do vesnice, babi, ať zajdou. Tohle přece sami nespořádáme,“ nařídil úspěšný lovec, když obhlédl kořist, což stará žena s radostí splnila. Netrvalo dlouho a na pláž se přibelhali vyhladovělí lidé. Všichni dostali svůj díl – až na náčelníka a jeho rodinu, protože Qanglaagix nezapomněl, že mu první žena utekla, a že jeho babičku vystrčili ze dveří.

Hladomor byl zažehnán.

Celá vesnice přesto vymřela, protože se všichni přejedli tučného. Zůstala jen babička, Qanglaagix a jeho druhá žena, kteří svými potomky znovu zalidnili kraj.

5.2.2017


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist