Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá sedmá

Yamabiko

Yamabiko

Ozvěnu v japonských horách nepůsobí odraz zvuku o vzdálenou překážku ve větším prázdném prostoru. Někdy je za ni zodpovědný,  stejně jako v jiných geografických polohách, stromový duch Ko-dama, jindy ovšem horský démon Yamabiko.

Tento vzhledem kříženec mezi opicí a psem je mistr v napodobování nejrůznějších zvuků, včetně těch současných, industriálních. Dlouho se nevědělo, jak vlastně tenhle yōkai vypadá, ba zda-li vůbec existuje, a jestli za podivnými hlasy nestojí dokonce pouze sama příroda. Až teprve znalci nadpřirozených bytostí v osmnáctém století poznali, že je to opravdu tenhle malý démonek, který nejraději přebývá v kafrovníku (Cinnamomum camphora, i více než třiceti metrů dorůstající dlouhověký – prý až tisíc let – strom z čeledi Vavřínovitých), kdo má horskou ozvěnu na svědomí.

 

Yamabiko, horský démon
by Sawaki Suushi (佐脇嵩之, Japanese, *1707, †1772) (scanned from ISBN 4-3360-4187-3.) [Public domain], via Wikimedia Commons

1.10.2017


Sakabashira

Někdy a někde je problém porazit strom a vyrobit z něho předmět lidské potřeby. Bývá (nebo aspoň bývalo) dobrým zvykem dryádu, či jiného odpovědného ducha, odškodnit, případně požádat o odpuštění. Ne vždy to ale znamená zajištění proti všem potížím, jak ukazují japonští duchové listí, zvaní Sakabashira, záleží na všem. Třeba i na tom, zda nebyl kmen stromu, použitý jako nosný sloup, otočen hlavou (respektive někdejší korunou) dolů. Takové nedopatření je pak zmíněnými potrestáno nočními zvuky. Výkřiky. Zvukem praskajícího dřeva. Rozbíjením a rozhazováním menších předmětů. Otřesy celého domu. Neštěstím a smůlou, která postihne obyvatele budovy.

Ačkoliv podle jiné lidové tradice se naopak poslední pilíř stavby otáčel hlavou dolů, (dům je od svého dokončení odsouzen k chátrání a pádu, které měla tato praktika zpomalit. Za stejným účelem bývalo mnoho japonských budov nedostavených) dům, postižený sakabashiry, je třeba strhnout, protože nic jiného už démony neuklidní.

1.10.2017


Yosuzume

Hejno vrabců, které zničeho nic začne obletovat nočního poutníka v horách a lesích Shikoku, může vyděsit už samo o sobě, bez toho, že je špatným znamením a předzvěstí zlého konce cesty. Nebo předznamenává příchod mnohem nebezpečnějších bubáků či divoké zvěře, než jsou Yosuzume. Ti takto někdy před nebezpečím varují – ač v hejně, zní jejich štěbetání v jednom zvuku – a jindy, respektive jinde, ho naopak přivolávají. Za velmi zlé se považuje, když jeden z těchto nočních vrabců, jimž se také říká tamoto suzume, vletí člověku do rukávu.

1.10.2017


Ljaltakalbala

Rybařit na březích řek v australských Severních teritoriích se nemusí vyplatit. Ve vodě totiž na svou kořist číhá mnohem nebezpečnější lovec, než ten s prutem a žížalou. Jmenuje se prý Aranda a je to přerostlý vodní had, který dokáže slupnout člověka jako malinu. Aspoň tak tvrdí několik moderních encyklopedií nadpřirozených tvorů. Věc se má ovšem tak, že jméno Aranda přísluší národu, který si o přerostlém vodním hadu vypráví, zatímco zmíněný plaz nese jméno Ljaltakalbala.

Zatoulalo se někde v překladu, to se stává. A ke zdrojům informací je prostě nutno přistupovat vždy opatrně (platí samozřejmě i pro tento Bestiář).

Zmíněný plaz vyšel – tedy vyplazil se – na svět z tůně v Emianze, brzy se ale přestěhoval na jih do Kantowaly, do řeky Finke, kde se zabydlel a vyrostl. Velmi vyrostl. Nehnul se z těch míst až do návštěvy své tety (která šla navštívit malého synovečka, háďátko s rudým ocáskem, a která nebyla z rodu plazů, ale patřila k totemu ptačímu, přesněji k pávíkům černobílým), v její společnosti se pak vydal na dlouhou pouť, jíž dodnes připomínají místní jména jako Pmala Ralkaka, česky: Kde velký had zívl.

Cestou občas někoho snědl (a občas se někdo pokusil sníst jeho). Pokud potřeboval, dokázal se i zmenšit, obvykle ale zůstával bezpečně velký. Po mnoha peripetiích dlouhé cesty se nakonec pustil i do své tety a jejích sester (proč, to z vyprávění vypadlo), zhltl jich na tucet, aby jejich těla pak vyzvrátil v jeskyni, kterou najdete padesát kilometrů západoseverozápadně od Alice Springs, a v níž jsou, v podobě  tjurunga, posvátných objektů, k nalezení dodnes. Sám se pak schoval pod hladinu.

1.10.2017


Chehalumche

Velký kamenný obr, jehož se obávají kalifornští Miwokové. V noci vyráží ze své jeskyně na lov. Nejraději lidi, spokojí se ale i se zvěřinou, není-li zbytí. Kořist konzumuje zásadně ve svém doupěti, což vysvětluje nálezy lidských kostí v sierranevadských jeskyních.

1.10.2017


Yurokon

Pralesní duch a personifikace duhy Yurokon je potencionálním nebezpečím pro Aka (Akari), duši, která Karibům od guyanských řek Pomeroon a Moruca sídlí v hlavě. Podobný výraz mají tamní Indiáni i pro Stín: ai-akaru; stín je ovšem v mnoha kulturách nedílnou a důležitou součástí člověka, stejně jako duše. Ta karibská po smrti odchází do pralesa, pak se jí ovšem říká aka-tomba. Do divočiny se ale  dostane prakticky každou noc, Yurokon totiž bere ve spánku akari sebou – následku takového výletu říkáme sen. Samozřejmě ji poctivě vrací, jen někdy zapomene, a to se pak spáč už nemusí probudit. Vědomi si takového nebezpečí, Karibové se před lesním démonem chrání; jedním z  preventivních opatření bývá vybavení domácnosti aligátoří lebkou.

Yurokon je v užším vztahu se stromem panacoco (Swartzia tomentosa, česky Dvouřadka, případně Ormosia coccinea, bez tuzemského oslovení, uvedené domorodé jméno nesou oba druhy), v jiných pověstech ovšem bývá jeho příbytkem Vlnovec pětimužný (Ceiba pentandra). Jako v té, která je vlastně karibskou variantou naší pohádky o neposlušných kůzlátkách.

To takhle zůstaly samy doma dvě slečny, kterým se nechtělo s ostatními na vzdálenou oslavu. Měly přísně nařízeno nikomu neotvírat, když se ale objevil pohledný mladík s čerstvě uloveným papouškem, bez dlouhého přemlouvání ho pustily do kuchyně. A po obědě nechaly zdřímnout v houpací síti. Starší sestru sežral Yurokon ještě téhož dne, mladší se před ním za pomoci jiného ducha, jemuž pohrozila odepřením kukuřičných obětin, ukryla. Odvážila se ven až v poledne, v čase největšího slunečního žáru. To už věděla, odkud lovec papoušků přišel, a také to za čerstva vyzvonila rodičům, jimž běžela naproti.

Ti pak kolem inkriminovaného stromu pálili kruh ostrých paprik, jejichž kouř vyhnal z kmene množství yurokonů v opičí podobě. Až jako poslední spadl ten, jemuž v žaludku našli lidské maso a který byl právě tím duchem, který takto drsnou metodou naučil mladší sestru poslouchat příkazy.

8.10.2017


Tigtitig

Duše odcházející na Onen svět zdrží většinou na jejich cestě nevyřízené účty v tom našem. Někdy ovšem může být problematický i sám přesun. Venezuelští Otomakové věřili, že jejich duše spolkne cestou do ráje Tigtitig, velký pták, který lidskou rasu nemá očividně v lásce. Podle Alexandra von Humboldta, který se do těch končin vypravil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století spolu s francouzským botanikem Aiméem Bonplandem, je tento nadpřirozený opeřenec – německý učenec ho zapsal pod jménem Tikitiki – odpovědný i za vrozené deformace novorozenců; jak je ovšem ve spise Le voyage aux régions equinoxiales du Nouveau Continent, fait en 1799–1804, par Alexandre de Humboldt et Aimé Bonpland uvedeno, je v případě takového neštěstí v podezření i zlý duch Ioloquiamo.

8.10.2017


Taquàtu

Obr, leč neviditelný, který ve svém člunu proplouvá mořem i řekami Ohňové země. I přes své tělesné rozměry, které navozují představu příslušné hmotnosti, dokáže se též pohybovat vzduchem nad korunami stromů. Ani větvičku prý neohne. Pro nic z uvedeného by se Alakalufové obra nebáli. Jenže oni se ho bojí – protože jak Taquatu narazí na osamělého poutníka, bez řečí ho sebere, naloží do kánoe a odveze neznámo kam.

8.10.2017


Peirene

Středomořské nymfy jsou obvykle rozdělovány do tří skupin a stejně tak o nich před mnoha lety pojednal i tento Bestiář. Vzato takto hrubým pohledem je tedy korintská Peiréné vílou vodní, najádou. Protože je však lidská povaha nejen šťouravá, ale hlavně náchylná k jisté systematičnosti, i zdánlivě pevné kategorie a nedělitelné prvky (atomy by mohly vyprávět, kdyby uměly hovořit a cítily tu potřebu) se časem rozpadají do dalších podmnožin. Ásopova (Achelonova, Oibalova) dcera tedy patří k Pegaeae, nymfám pramenů a studánek. Znalci starých řeckých příběhů teď zpozorněli – a pokud pokyvují hlavou a přidávají: Ano, ano, u peirenského pramene přece nalezl Bellerofontés Pegase, pak se nepletou. Jen, kdyby se snad chtěli přít, pak to okřídlený kůň získal jméno právě zde, ze slova πηγή, pēgē, česky pramen. Jméno nymfy pak vyšlo ze slova peiraino, svázat, spojit.

Jak ve své Cestě po Řecku připomíná Pausaniás, ve zmíněný vodní zdroj se dcera jednoho z výše uvedených otců proplakala z lidské dívky poté, co Artemis zabila jednoho ze synů, jež měla s bohem moří Poseidonem; ještě předtím se ale Peirénini potomci postarali o dvě korintské brány, nesoucí pak jejich jména. Stejný autor ve stejném díle ovšem o nějakou tu stránku dál uvádí, že je pramen darem Ásopa Sysifovi (tehdy ještě živému a úspěšnému vládci, ne podsvětnímu odsouzenci).

15.10.2017


Melinoë

Podsvětní bohyně, trestající šílenstvím a nočními můrami. Mnoho se o ní neví, snad jen to, že je Persefoninou dcerou, jejím otcem se ale stal za manžela Háda převlečený švagr Zeus. Melinoe se pak zrodila ze vzteku královny podsvětí, když tato zjistila, jak byla podvedena. Stalo se tak u pramene jedné ze čtyř podsvětních řek, Kókýtu, vod běd a nářků, který tryská z vysoké skály, kam může dolétnout jen orel a který střeží dva draci.

15.10.2017


Poiné

Monstrum, prý harpyji podobné, jenž Apollón poslal do Argu jako trest (což je ostatně překlad jména) za to, že tamní král Krotópos nechal nejprve roztrhat psy syna, kterého s tímto bohem měla jeho dcera Psamanthé, aby později odsoudil k smrti i ji. Poiné odnášela děti, našel se však statečný muž jménem Koroibos, který se jí postavil a zabil. Jednu hrozbu tak eliminoval, druhá – Poininu přítomnost provázející mor – ale přetrvávala. Koroibos se musel nejdřív v delfské věštírně k likvidaci obludy přiznat a nést trest, v tomto případě doslova. Věštkyně Pýthie mu nařídila, aby vzal její trojnožku a nesl ji; tam, kde mu vypadne z rukou, tam má pak postavit Apollónovi chrám. Stalo se tak u hory Geraneia, kde Koroibos po svatyni založil i město.

15.10.2017


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist