Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá sedmá

Yamabiko

Yamabiko

Ozvěnu v japonských horách nepůsobí odraz zvuku o vzdálenou překážku ve větším prázdném prostoru. Někdy je za ni zodpovědný,  stejně jako v jiných geografických polohách, stromový duch Ko-dama, jindy ovšem horský démon Yamabiko.

Tento vzhledem kříženec mezi opicí a psem je mistr v napodobování nejrůznějších zvuků, včetně těch současných, industriálních. Dlouho se nevědělo, jak vlastně tenhle yōkai vypadá, ba zda-li vůbec existuje, a jestli za podivnými hlasy nestojí dokonce pouze sama příroda. Až teprve znalci nadpřirozených bytostí v osmnáctém století poznali, že je to opravdu tenhle malý démonek, který nejraději přebývá v kafrovníku (Cinnamomum camphora, i více než třiceti metrů dorůstající dlouhověký – prý až tisíc let – strom z čeledi Vavřínovitých), kdo má horskou ozvěnu na svědomí.

 

Yamabiko, horský démon
by Sawaki Suushi (佐脇嵩之, Japanese, *1707, †1772) (scanned from ISBN 4-3360-4187-3.) [Public domain], via Wikimedia Commons

1.10.2017


Sakabashira

Někdy a někde je problém porazit strom a vyrobit z něho předmět lidské potřeby. Bývá (nebo aspoň bývalo) dobrým zvykem dryádu, či jiného odpovědného ducha, odškodnit, případně požádat o odpuštění. Ne vždy to ale znamená zajištění proti všem potížím, jak ukazují japonští duchové listí, zvaní Sakabashira, záleží na všem. Třeba i na tom, zda nebyl kmen stromu, použitý jako nosný sloup, otočen hlavou (respektive někdejší korunou) dolů. Takové nedopatření je pak zmíněnými potrestáno nočními zvuky. Výkřiky. Zvukem praskajícího dřeva. Rozbíjením a rozhazováním menších předmětů. Otřesy celého domu. Neštěstím a smůlou, která postihne obyvatele budovy.

Ačkoliv podle jiné lidové tradice se naopak poslední pilíř stavby otáčel hlavou dolů, (dům je od svého dokončení odsouzen k chátrání a pádu, které měla tato praktika zpomalit. Za stejným účelem bývalo mnoho japonských budov nedostavených) dům, postižený sakabashiry, je třeba strhnout, protože nic jiného už démony neuklidní.

1.10.2017


Yosuzume

Hejno vrabců, které zničeho nic začne obletovat nočního poutníka v horách a lesích Shikoku, může vyděsit už samo o sobě, bez toho, že je špatným znamením a předzvěstí zlého konce cesty. Nebo předznamenává příchod mnohem nebezpečnějších bubáků či divoké zvěře, než jsou Yosuzume. Ti takto někdy před nebezpečím varují – ač v hejně, zní jejich štěbetání v jednom zvuku – a jindy, respektive jinde, ho naopak přivolávají. Za velmi zlé se považuje, když jeden z těchto nočních vrabců, jimž se také říká tamoto suzume, vletí člověku do rukávu.

1.10.2017


Ljaltakalbala

Rybařit na březích řek v australských Severních teritoriích se nemusí vyplatit. Ve vodě totiž na svou kořist číhá mnohem nebezpečnější lovec, než ten s prutem a žížalou. Jmenuje se prý Aranda a je to přerostlý vodní had, který dokáže slupnout člověka jako malinu. Aspoň tak tvrdí několik moderních encyklopedií nadpřirozených tvorů. Věc se má ovšem tak, že jméno Aranda přísluší národu, který si o přerostlém vodním hadu vypráví, zatímco zmíněný plaz nese jméno Ljaltakalbala.

Zatoulalo se někde v překladu, to se stává. A ke zdrojům informací je prostě nutno přistupovat vždy opatrně (platí samozřejmě i pro tento Bestiář).

Zmíněný plaz vyšel – tedy vyplazil se – na svět z tůně v Emianze, brzy se ale přestěhoval na jih do Kantowaly, do řeky Finke, kde se zabydlel a vyrostl. Velmi vyrostl. Nehnul se z těch míst až do návštěvy své tety (která šla navštívit malého synovečka, háďátko s rudým ocáskem, a která nebyla z rodu plazů, ale patřila k totemu ptačímu, přesněji k pávíkům černobílým), v její společnosti se pak vydal na dlouhou pouť, jíž dodnes připomínají místní jména jako Pmala Ralkaka, česky: Kde velký had zívl.

Cestou občas někoho snědl (a občas se někdo pokusil sníst jeho). Pokud potřeboval, dokázal se i zmenšit, obvykle ale zůstával bezpečně velký. Po mnoha peripetiích dlouhé cesty se nakonec pustil i do své tety a jejích sester (proč, to z vyprávění vypadlo), zhltl jich na tucet, aby jejich těla pak vyzvrátil v jeskyni, kterou najdete padesát kilometrů západoseverozápadně od Alice Springs, a v níž jsou, v podobě  tjurunga, posvátných objektů, k nalezení dodnes. Sám se pak schoval pod hladinu.

1.10.2017


Chehalumche

Velký kamenný obr, jehož se obávají kalifornští Miwokové. V noci vyráží ze své jeskyně na lov. Nejraději lidi, spokojí se ale i se zvěřinou, není-li zbytí. Kořist konzumuje zásadně ve svém doupěti, což vysvětluje nálezy lidských kostí v sierranevadských jeskyních.

1.10.2017


Yurokon

Pralesní duch a personifikace duhy Yurokon je potencionálním nebezpečím pro Aka (Akari), duši, která Karibům od guyanských řek Pomeroon a Moruca sídlí v hlavě. Podobný výraz mají tamní Indiáni i pro Stín: ai-akaru; stín je ovšem v mnoha kulturách nedílnou a důležitou součástí člověka, stejně jako duše. Ta karibská po smrti odchází do pralesa, pak se jí ovšem říká aka-tomba. Do divočiny se ale  dostane prakticky každou noc, Yurokon totiž bere ve spánku akari sebou – následku takového výletu říkáme sen. Samozřejmě ji poctivě vrací, jen někdy zapomene, a to se pak spáč už nemusí probudit. Vědomi si takového nebezpečí, Karibové se před lesním démonem chrání; jedním z  preventivních opatření bývá vybavení domácnosti aligátoří lebkou.

Yurokon je v užším vztahu se stromem panacoco (Swartzia tomentosa, česky Dvouřadka, případně Ormosia coccinea, bez tuzemského oslovení, uvedené domorodé jméno nesou oba druhy), v jiných pověstech ovšem bývá jeho příbytkem Vlnovec pětimužný (Ceiba pentandra). Jako v té, která je vlastně karibskou variantou naší pohádky o neposlušných kůzlátkách.

To takhle zůstaly samy doma dvě slečny, kterým se nechtělo s ostatními na vzdálenou oslavu. Měly přísně nařízeno nikomu neotvírat, když se ale objevil pohledný mladík s čerstvě uloveným papouškem, bez dlouhého přemlouvání ho pustily do kuchyně. A po obědě nechaly zdřímnout v houpací síti. Starší sestru sežral Yurokon ještě téhož dne, mladší se před ním za pomoci jiného ducha, jemuž pohrozila odepřením kukuřičných obětin, ukryla. Odvážila se ven až v poledne, v čase největšího slunečního žáru. To už věděla, odkud lovec papoušků přišel, a také to za čerstva vyzvonila rodičům, jimž běžela naproti.

Ti pak kolem inkriminovaného stromu pálili kruh ostrých paprik, jejichž kouř vyhnal z kmene množství yurokonů v opičí podobě. Až jako poslední spadl ten, jemuž v žaludku našli lidské maso a který byl právě tím duchem, který takto drsnou metodou naučil mladší sestru poslouchat příkazy.

8.10.2017


Tigtitig

Duše odcházející na Onen svět zdrží většinou na jejich cestě nevyřízené účty v tom našem. Někdy ovšem může být problematický i sám přesun. Venezuelští Otomakové věřili, že jejich duše spolkne cestou do ráje Tigtitig, velký pták, který lidskou rasu nemá očividně v lásce. Podle Alexandra von Humboldta, který se do těch končin vypravil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století spolu s francouzským botanikem Aiméem Bonplandem, je tento nadpřirozený opeřenec – německý učenec ho zapsal pod jménem Tikitiki – odpovědný i za vrozené deformace novorozenců; jak je ovšem ve spise Le voyage aux régions equinoxiales du Nouveau Continent, fait en 1799–1804, par Alexandre de Humboldt et Aimé Bonpland uvedeno, je v případě takového neštěstí v podezření i zlý duch Ioloquiamo.

8.10.2017


Taquàtu

Obr, leč neviditelný, který ve svém člunu proplouvá mořem i řekami Ohňové země. I přes své tělesné rozměry, které navozují představu příslušné hmotnosti, dokáže se též pohybovat vzduchem nad korunami stromů. Ani větvičku prý neohne. Pro nic z uvedeného by se Alakalufové obra nebáli. Jenže oni se ho bojí – protože jak Taquatu narazí na osamělého poutníka, bez řečí ho sebere, naloží do kánoe a odveze neznámo kam.

8.10.2017


Peirene

Středomořské nymfy jsou obvykle rozdělovány do tří skupin a stejně tak o nich před mnoha lety pojednal i tento Bestiář. Vzato takto hrubým pohledem je tedy korintská Peiréné vílou vodní, najádou. Protože je však lidská povaha nejen šťouravá, ale hlavně náchylná k jisté systematičnosti, i zdánlivě pevné kategorie a nedělitelné prvky (atomy by mohly vyprávět, kdyby uměly hovořit a cítily tu potřebu) se časem rozpadají do dalších podmnožin. Ásopova (Achelonova, Oibalova) dcera tedy patří k Pegaeae, nymfám pramenů a studánek. Znalci starých řeckých příběhů teď zpozorněli – a pokud pokyvují hlavou a přidávají: Ano, ano, u peirenského pramene přece nalezl Bellerofontés Pegase, pak se nepletou. Jen, kdyby se snad chtěli přít, pak to okřídlený kůň získal jméno právě zde, ze slova πηγή, pēgē, česky pramen. Jméno nymfy pak vyšlo ze slova peiraino, svázat, spojit.

Jak ve své Cestě po Řecku připomíná Pausaniás, ve zmíněný vodní zdroj se dcera jednoho z výše uvedených otců proplakala z lidské dívky poté, co Artemis zabila jednoho ze synů, jež měla s bohem moří Poseidonem; ještě předtím se ale Peirénini potomci postarali o dvě korintské brány, nesoucí pak jejich jména. Stejný autor ve stejném díle ovšem o nějakou tu stránku dál uvádí, že je pramen darem Ásopa Sysifovi (tehdy ještě živému a úspěšnému vládci, ne podsvětnímu odsouzenci).

15.10.2017


Melinoë

Podsvětní bohyně, trestající šílenstvím a nočními můrami. Mnoho se o ní neví, snad jen to, že je Persefoninou dcerou, jejím otcem se ale stal za manžela Háda převlečený švagr Zeus. Melinoe se pak zrodila ze vzteku královny podsvětí, když tato zjistila, jak byla podvedena. Stalo se tak u pramene jedné ze čtyř podsvětních řek, Kókýtu, vod běd a nářků, který tryská z vysoké skály, kam může dolétnout jen orel a který střeží dva draci.

15.10.2017


Poiné

Monstrum, prý harpyji podobné, jenž Apollón poslal do Argu jako trest (což je ostatně překlad jména) za to, že tamní král Krotópos nechal nejprve roztrhat psy syna, kterého s tímto bohem měla jeho dcera Psamanthé, aby později odsoudil k smrti i ji. Poiné odnášela děti, našel se však statečný muž jménem Koroibos, který se jí postavil a zabil. Jednu hrozbu tak eliminoval, druhá – Poininu přítomnost provázející mor – ale přetrvávala. Koroibos se musel nejdřív v delfské věštírně k likvidaci obludy přiznat a nést trest, v tomto případě doslova. Věštkyně Pýthie mu nařídila, aby vzal její trojnožku a nesl ji; tam, kde mu vypadne z rukou, tam má pak postavit Apollónovi chrám. Stalo se tak u hory Geraneia, kde Koroibos po svatyni založil i město.

15.10.2017


Themis

Themis

Ačkoliv nebyla jedinou známou nositelkou toho jména, představíme si pod ním obvykle bohyni spravedlnosti (tuto pozici ovšem zastávala její dcera) a věrnou průvodkyni (též milenku) nejvyššího z bohů, Dia. Symbolem zákonného pořádku tedy pro pořádek začneme.

Tato Themis byla opravdu prominentní Diovou přítelkyní, bylo tomu tak ovšem ještě před sňatkem s Hérou. Dcera Úrana a Gaie, Titánka a tedy Diova teta – ve světle toho, že si vzal za manželku vlastní sestru fakt vcelku nepodstatný – se stala matkou šesti jeho dcer, trojice Hór a trojice Moir; z těch druhých se staly sudičky, spřádající Osud, ty první vzaly za svou funkci dohližitelů nad přírodním kalendářem jako představitelky ročních období. Anebo poslušně vykročily v matčiných stopách, personifikujíce Zákonnost, Spravedlnost a Mír. Jedna pak vynikla nad ostatní a za okamžik se jí dostane vlastní kapitoly. Tento nepatrný zmatek působí skutečnost, že sama matka bývala někdy považována za bohyni ročního koloběhu.

U jednoho partnera, zvláště poté, co se oženil, Themis nezůstala. Titánu Íapetovi porodila dva syny, Epiméthea a Prométhea. To v té verzi vyprávění, kde jejich rodičkou nebyla Klymené.

 

Jinou Themis, s níž se v řeckých mýtech můžeme setkat, byla arkadská nymfa. Římané ji říkali Carmenta, respektive ji s touto svou bohyní ztotožnili. To proto, protože Themidin a Hermův syn Euandros si po vyhnání z Arkádie zvolil azyl v Itálii. Usadil se v místech, kde později Romulus s Remem založili Řím. Své sídlo na jednom později tak slavných pahorků pojmenoval po praotci Arkaďanů Pallantovi.

Zůstalo mu dodnes.

 

Sochu Themidy, jíž asi tři sta let před naším letopočtem vysochal Chairestratos a nalezne te ji v aténském Národním muzeu vyfotografoval
Ricardo André Frantz (User:Tetraktys) (taken by Ricardo André Frantz) [CC BY-SA 3.0 or GFDL], via Wikimedia Commons

22.10.2017


Diké

Zatímco její matka Themis představovala Zákon, Diké, takto jedna z Hór, symbolizovala Spravedlnost. Dohromady tvořily neoddělitelnou dvojici, vždy přítomnou u všech Diových soudů. Bylo to nutné, neboť ne vždy je zákon spravedlivý, respektive jde o dvě různé entity. Nespravedlnosti se mimochodem též dostalo osobních služeb, tedy božského zastoupení, neboť tak bývalo ve Středomoří zvykem. Této nevděčné role se ujala Adikia, další z dcer Dia a Themis.

22.10.2017


Justitia

Dáma se zavázanýma očima, s mečem v pravé a vahami v levé ruce, jedno ze starověkých božstev, jejichž popularita, ba dokonce s jistou oficialitou přetrvala až do současnosti, je římská kombinace řeckých Themis a Diké. Iustitia. Představuje obě, Právo i Spravedlnost, nejspíš opravdu jen v úsporném provedení, než pro střed zájmů. O dceři Iuppiterově či Saturnově se jinak prakticky nic neví, patří totiž ke skupině božstev, která přišla na svět v pozdní době, mnohdy z politických či filozofických důvodů. Justitia se do funkce dostala za císaře Augusta, tedy kolem roku nula – její chrám byl slavnostně zasvěcen osmého ledna třináct let po narození Krista.

22.10.2017


Hypnos a synové

Syn bohyně noci Nykty a tmy podsvětí Tartara je dodnes známý jako Spánek. Doprovázel matku, když vycházela večer na svět z Tartaru a uspával vše živé. Přesněji vše existující: dvakrát odeslal do blaženého nevědomí i samotného Dia. V obou případech na žádost jeho manželky – nejprve chtěla Héra bez tohoto svědka zlikvidovat Hérakla, podruhé pak spojenci Poseidonovi umožnit potopení flotily, plující proti Tróji.

Hypnovi, zobrazovanému nejčastěji s křidélky na spáncích a s berlou, případně mnohem příznačnější makovicí v ruce, asistovali při práci tři synové, odpovědní za obsah snů. Morfeus, který na sebe bral podobu lidí, Fobétór, Zastrašovatel, zvaný bohy též Ikelos, vstupující do spící mysli jako zvíře, a Fantasos, specializující se na objekty neživé.

Ani jeden z nich se – jak ze jmen vidno – dodnes neztratil.

29.10.2017


Galateia

Galateia

Všem, kdo mi chtějí skočit do řeči s poznámkou o sochaři Pygmalionovi: ano, uznávám, oživlá socha je jistě bytostí, která bez dalšího na tyto stránky náleží. Vždyť tu už máme vlak, slunečník či boty.

Věc má ovšem jeden háček.

Afroditina socha, vytvořená kyperským králem Pygmaliónem, který se znechucen zvráceností tehdejších dívek rozhodl ve volném čase věnovat raději umění, a jíž bohyně oživila, dostala jméno až mnohem  později. V příběhu, zpopularizovaném Ovidiem v desáté knize Proměn, padne pouze jméno dcery tohoto původem podivného páru: Pafos.

Přesto dívka takového jména rozhodně existovala a dočíst se o ní můžeme dokonce ve stejném díle.

 

Já však, Nérea dcera s blankytnou Dóridou na svět

vydaná, já, jež chráněna jsem i davem svých sester,

ach, já s žalem a se smutkem jsem jen uniknout mohla

divého Kyklópa lásce

 

vypráví mořská nymfa Galateia svůj příběh Skylle, rozčesávající jí vlasy. Té Skylle, která se později etablovala jako obluda v messinské úžině. Podle verze příběhu, jíž sleduje Ovidius, za množství odmítnutých nápadníků. Galateia se tak dívce, jež se svým mořským přítelkyním chodívala svými úspěchy chlubit, snaží vysvětlit, že dávat milencům košem se může vymstít, protože zhrzení muži jsou nebezpeční.

Sama to poznala. Měla přítele Ákise, syna boha lesů Fauna a nymfy Symaithidy. A měla neodbytného obdivovatele, jímž nebyl nikdo jiný, než kyklop Polyfémos. Pozdější aktér známého sporu s Odysseem nymfu neustále obtěžoval, předváděl se a chlubil majetkem i konexemi.

Bezúspěšně.

Obvykle takoví zahořknou a obrátí svou náklonnost v zášť, realizovanou většinou pomluvami. Někteří se ovšem projeví mnohem násilněji. K takovým patřil i Polyfémos. Ten, když jednou přistihl Polyfémos nedaleko sicilské Etny oba milence pospolu, začal řádit jako smyslu zbavený a začal milenecký pár pronásledovat. Galateia se schovala pod hladinu, zatímco Ákis se snažil spasit útěkem. Polyfémos, jak bylo jeho zvykem, po něm hodil horou, zasáhl a mladého muže rozdrtil.

Zármutek nezabránil Galateie učit vše, co bylo v silách jejích a jejích družek; zpod skály prýštící Ákidova krev se vyčistila a proměnila v pramen nové řeky. Stal se tím, čím byl jeho dědeček, personifikací vodního toku.

Příběh o Ákidovi, Galateie a Polyfémovi je názornou ukázkou, kterak se člověk – nebo jako v tomto případě nadpřirozená bytost – může dobrat popularity dlouho dlouho poté, co její příběh zavál čas. Stal se populárním ve středověku i v časech pozdějších, kdy byl námětem pro obrazy i hudební díla autorů známých i dnes zapomenutých. Byl to ovšem návrat na výsluní, byť nám dnes není jasné z jakých pramenů Ovidius čerpal. O Galateie se totiž zmiňují i známá díla známých autorů. Jako slavnou ji označil Homér, když v Illiadě vypočítával Néreovny, oplakávající Patroklovu smrt, stejně tak i Hésiodos k jejímu jménu přidal přídavné: Pohledná.

 

citáty z vydání Ovidiových Proměn v překladu Ferdinanda Stiebnitze. SNKLHU, 1958.
Átise a Galateiu, skrývající se před Polyfémem namaloval
Edouard Zier [Public domain], via Wikimedia Commons

29.10.2017


Ichĕiri a Chemin

Duchovní průvodci a strážní andělé ostrovních Karibů. Icheiri mužů, Chemin žen. Jeden každý člověk má svého, jehož náklonnost si udržuje bez zvláštních obřadů, bez sakrálních míst, toliko drobnými obětinami v podobě prvních plodů manioku. Případně alkoholu, vyráběného z této kulturní plodiny, jemuž se říká oüicou, to když lidé oslavují úspěšnou léčbu nemoci, na níž se duch pochopitelně hlavní měrou podílel. Komunikovat s nimi a přivolat je může ovšem pouze kmenový kouzelník. Činí tak obvykle za účelem zahnání zlých démonů. Ichĕiri a Chemin mohou též posednout ženy a hovořit jejich ústy, což nás přivádí i ke zprávě o jejich ubytování. Sídlí někdy ve figurkách z kostí předků, exhumovaných z hrobů. V téhle podobě slouží i jako prostředníci při magické obraně proti nepřátelům. Po smrti pak odcházejí spolu s duší.

Duchovních průvodců se nezříkali ani sousedé Karibů. Jak zaznamenal už Kryštof Kolumbus, stával stranou každé arawacké vesnice domek, obydlený toliko dřevoryty poslů, zprostředkovávajících komunikaci mezi bohy a lidmi, jimž ostrovní Arawakové říkali Cemi (Zemi).

5.11.2017


Iwarrika

Opice, která podle vyprávění Indiánů kmene Akawaio zavinila potopu světa. Ať už nedopatřením, zvědavostí, nebo při pokusu okrást boha o jídlo. Záleží na tom, jak si příběh vyložíte.

Stalo se tak při výrobě světa, když poslal Stvořitelův syn a Učitel lidí Sigu chytrého, ovšem líného opičáka pro vodu. Sám pokračoval v pracích na zušlechtění existence. Porazil Velký strom, jenž stvořil jeho otec Makunaima a na němž vyrůstalo všechno ostatní rostlinstvo. Semena chtěl za asistence ptáků a zvířat, jež mu byli všichni k ruce, rozesít po kraji. Sotva ale padl kmen k zemi, vyhrnula se z dutého pařezu voda, plná všemožných ryb. Sigu rychle upletl kouzelný košík a pařez jím přikryl, aby nekontrolovatelné záplavě zabránil.

Všechno se zdálo v pořádku, bůh se vrátil k práci, zvířata k pomoci, svět se zelenal rozsévanými rostlinami, když se konečně ze své pochůzky přišoural Iwarrika. Spatřil košík na pařezu a hlavou mu blesklo: pod ním budou určitě nějaké pochoutky. Proč by jinak někdo pokládal nádobu dnem vzhůru?

Zvedl koš, zpod něho se vyhrnula voda a s definitivní platností začala utápět svět. Nezbylo, než rychle zorganizovat záchrannou operaci. Sigu přiměl stromová zvířata a ptáky zachránit se na vysokých stromech na vysokých kopcích, zatímco ta, která šplhat neuměla, zavedl do jeskyně, jejíž otvor pak uzavřel voskem. Mnoho temných a bouřlivých nocí pak museli všichni přečkat, než voda konečně opadla.

 

Lingvistický a biologický dodatek.

Stejně jako prý mají Inuité slova pro různé typy sněhu, jen ono obecné ne, mají i Karibové (do jejichž jazykové skupiny Akawaiové, žijící na severovýchodě jihoamerického kontinentu, patří) slova pro různé druhy opic – a Iwarrika je nám známa jako Cebus olivaceus, čili Malpa plačtivá.

5.11.2017


Zlovolné bytosti, které se snažily zničit lidskou rasu, což jim  ovšem Stvořitel Sibú a odvážní mužové z kostarického indiánského kmene Bribri zatrhli.

5.11.2017


Titigaq

Duše eskymáckých šamanů – správně by se mělo říkat inuitských, ale berte jak berte, u nás je nesprávné oslovení mnohem známější a nemá pejorativní konotaci – podnikají výlety do jiných končin i světů, činí tak ostatně duše nejen kouzelníků a nejen v Grónsku. Zmínění odborníci pro styk s nadpřirozenem se ale jistí pro případ, že by bylo jejich služeb zapotřebí i čase nepřítomnosti. Nechávají kromě svého těla i zástupce, pomocného ducha, aby na lidi v táboře dohlížel. Jedním takovým pomocníkem byl i Titigaq, který zastupoval svého pána, slavného šamana Aggua, když se tento vydal do cestu do končin, kam se jen málokdo odvážil: do nebeské říše mrtvých. Není pro nás na tomto místě důležité, jak se mu tam vedlo a co se dozvěděl, my se jen zmíníme o osobě jeho podřízeného. Jak poctivě zapsal Knud Rasmussen, byl tento duch už postarší, zchromlý a s vykloubenou sanicí – k tomuto poškození přišel kdysi odporem vzduchu při velmi rychlém letu. Ani démoni neošálí přírodní zákony.

12.11.2017


Uluutuar Uluu Tojon

Brával na sebe podobu krkavce a jako takovému mu bylo krvavě obětováno; mezi jakutskými černými šamany se těmto obřadům říkalo kerech. Abaasy ojuuttar, jak zní titul funkce v originále, tedy kouzelník, vzývající obyvatele podsvětí (na rozdíl od Ajyy ojuuttar, šamana bílého, který se obracel ke Slunci, nebešťanům a přírodě), nebyl ovšem figurou zápornou, jak by se na první poslech zdálo. Prakticky všechna jeho činnost se týkala léčení chorob – a právě proto obcoval s démony abaasy a prováděl nebezpečné a nebezpečně vyhlížející rituály. Kdysi býval jeho záběr poněkud širší a kromě léčby se věnoval též úlitbám válečným bohům a obsluze zmíněného krkavce oblačného nebe Uluutuara Uluu Tojona, postavy, jež před dávnými časy zápasila s jinými božstvy o vládu nad světem.

12.11.2017


Onmoraki

Obluda černého peří, planoucích očí a děsivé lidské tváře umí sice i hrůzostrašně ječet, za strašidelnější a účinější ale považuje vynadat do tmy probuzenému japonskému duchovnímu, který opomněl provést příslušné modlitby a řádně tak nezaopatřil zesnulého, (což Onmorakiho z temnot vyvolalo) jeho vlastním hlasem.

12.11.2017


Ningyo

Ningyo

Japonská mořská panna. Nemá ovšem onen tuctový vzhled svých evropských kolegyň, jde o zlatou rybku s lidskými znaky. Obvykle s opičím obličejem, někdy s pažemi a dlouhými prsty. S příjemně flétnovým hlasem a s masem, jehož konzumace zaručuje dlouhověkost. Osmi staletí v plné mladistvé kráse a síle se například dožila dcerka  muže, který na hostině uzmul kousek masa i poté, co hostitel při zjištění, že servíruje ningyo, objednávky zrušil.

Tolik k pozitivum.

Přes uvedené klady jde o kořist nevítanou, vracenou do moře, neboť přivolává na rybáře bouře a smůlu. Vlnami vyvržená na pláž pak věští katastrofy. Zemětřesení, cunami, ba i válku.

 

Ningyo na obrázku nakreslil
Toriyama Sekien (鳥山石燕, Japanese, *1712, †1788) (scanned from ISBN 4-336-03386-2.) [Public domain], via Wikimedia Commons

19.11.2017


Amabie

Zářící, třínohý, chlupatý, s trupem pokrytým šupinami a zobákem opatřený obyvatel japonských vod. Jeho obrázek se používá jako amulet, chránící před nakažlivými chorobami. Osobně se tento zajímavý tvor ojevuje, aby ohlásil blížící se morovou ránu, případně ujistil o hojné či nedostatečné úrodě, jak učinil na jaře 1846 v provincii Higo.

19.11.2017


Peix Nicolau

Poslední dnešní mořský tvor je domovem na druhé straně zeměkoule, u katalánských břehů, a je původu lidského. Půl člověk, půl ryba býval kdysi docela obyčejným chlapečkem, který se nejraději cachtal ve vodě. Jeho matku to natolik rozčilovalo, až vyslovila, jak už netrpělivé rodičky v pověstech (i mimo ně, tam naštěstí bez výsledku) činí, neuváženou kletbu. Jejím následkem získal kluk spodní část těla rybí a možnost moře si opravdu užít. Vydával se i do těch nebezpečnějších končin, až jednou riziko podcenil a utonul. Vypráví někteří, že si rybí ocas navzdory mamince přál sám, všichni se ovšem většinou shodují v tom, že dnes žije Nicolau v podmořském paláci, vládne rybám a občas se objevuje i nad hladinou, či na břehu. Obvykle v březnu, aby se podíval, zda nepřibyla nějaká souš.

19.11.2017


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist