 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Ozaena
Zprávu nám o ní zanechal Plinius starší, tato nezpochybnitelná starověká kapacita, jehož třiceti sedmi svazková encyklopedie je úžasným dílem s pečlivě vypsanými odkazy na zdroje i autority. Jako všechny práce tohoto typu samozřejmě odpovídá znalostem a představám doby, nemůžeme chtít po vědci prvního století kvantovou teorii. Mnoho údajů je z dnešního pohledu nedokonalých, překonaných nebo naprosto fantastických. A taky přežvýkaných i nepochopených.
Takže Ozena. Chobotnice, jejíž jméno prozrazuje základní charakteristickou vlastnost (činnost na doprovodné ilustraci to není). Znamená Smradlavá chobotnice, což by odkazovalo na dodnes známý středomořský druh hlavonožců, Eledone moschata čili chobotnici pižmovou. Délky lehce přes deset centimetrů (největší zaznamenaný sameček dorostl osmnácti) nijak zvlášť výrazný. Dle starých záznamů – a o ty nám jde – jde ovšem o tvora různé velikosti, od malých přes větší až po exempláře opravdu obrovské. Smrdí všechny, ty přerostlé se navíc živí lidmi. To vše Plinius připomenul, jádrem příslušné pasáže ale byla informace o chronické rýmě, působené dle tehdejších znalostí polypem tohoto jména.
Co jsme si ale zapamatovali, jsou ty pouze doplňující, ovšem atraktivnější informace.
Chobotnice na mozaice domu v Pompejích (zmíněný encyklopedista mimochodem zahynul, když velel evakuaci lidí při výbuchu Vesuvu, který toto město pohřbil.) Naples National Archaeological Museum, Public domain, via Wikimedia CommonsBritish Library, No restrictions, via Wikimedia Commons
19.10.2025
Pippo
Jedni ho považovali za nástroj Spojenců, druzí fašistů a Němců. Přízračný letoun, který se podle mnoha svědků objevoval na nočním italském nebi, když se boje druhé světové války přenesly na Apeninský poloostrov.
V myslích vyděšených lidí patřil obvykle – ne vždycky – té obávanější straně. Některé historky vypráví o malé bombě, kterou Pippo na závěr svého vystoupení shodil, většinou ale – byť vzbuzoval strach – jen prolétl. Po soumraku zakroužil po nebi a zmizel.
„Schovej se, nebo ti Pippo hodí bonbon,“ varovávali rodiče děti (což bylo samozřejmě zástupné slovo pro bombu). Ne všichni, někteří naopak své ratolesti utěšovali, že je to jenom přátelský Pippo. A děti, nejčastější, i když ne jediní) adresáti upozornění, braly přízrak podle toho. Šlo zkrátka o víceméně běžného bubáka, přizpůsobenému času a době. Sto let předtím by možná šlo o siluetu bezhlavého jezdce, předvádějící se v měsíčním svitu.
Jak různé přízraky dostávají jména bývá často nejisté, původní zdroj se rychle ztratí nebo se najde srozumitelnější výklad. Možná proto, že obecně Pippo přímo neohrožoval, dostal prý jméno po Goofym nebo po hrdinovi tehdy populární písně Pippo non lo sa. Nebo taky podle zvuku leteckého motoru.
Pedagogická strašidla jsou v tak hrozných dobách potřebná. Hodí se prakticky všechno. Bez z dnešního pohledu někdy až přehnaných reakcí mohlo snadno dojít k nejhoršímu. Ačkoliv sem ani nepatří, nedá mi to nepřipomenout skutečnou historii z rodinného archívu.
Stalo se ve stejné době uprostřed Evropy. Můj prastrýc Karel Vyhlídka, možná jako někdejší legionář, možná coby penzionovaný úředník ministerstva obrany, možná pro něco jiného, na tom nesejde, byl za druhé světové války velitel protileteckého krytu. Tedy člověk odpovědný za to, že na zvuk sirény lidé všeho nechali a utíkali se schovat. Většina leteckých poplachů v těch dnech byla cvičná nebo falešná. Než přišel den, kdy se po Praze rozječely sirény, a bylo to doopravdy. Začaly skutečně padat bomby.
Karel u vstupu do krytu kontroloval situaci. Všichni jemu svěření byli uvnitř.
Až na dvě holčičky, které – jak s hrůzou sledoval – si dál klidně hrály venku. Vždyť to přece vždycky bylo jen jako...
Prastrýc neváhal. Vyběhl ven, do rachotu vybuchujících náloží.
Holky do bezpečí dostal.
Sebe už ne.
19.10.2025
Mommotti
Straší (se jím) děti na Sardinii. Temný vousatý muž s holí a v kápi, s paralyzujícím pohledem a vousatou tváří, známý též jako Mobbotti nebo Bobbotti, vylézá zpod postele nebo ze skříně, aby odnesl zlobivého nedospělce. Jindy (jinde na ostrově) číhá venku na ty, co se toulají venku i po soumraku.
26.10.2025
Guten männlein
Pravidlo známé po celé Evropě: skřítkům, kteří vám po nocích udržují domácnost nebo pomáhají v hospodářství, nelezte do soukromí. Jinak máte po laciné případně rovnou zadarmové pracovní síle.
Přesvědčili se o tom i sedláci z korutanského údolí Obergailer Tal, kteří jednou špehovali, kde to „hodní mužíčci“, kteří jim altruisticky, bez nároků na stravu i mzdu, pomáhali, vlastně bydlí. Našli sice ve skále jeskyni, v níž skřítci žili, nic platné jim to ale nebylo, pomocníčci se od té doby už neukázali. Natož aby odvedli nějakou práci.
26.10.2025
Hehmann
Hejkal po rakousku, dle pověsti z Döblingu, dnes vídeňského okresu. Hehmänner se vyznačují velkými hlavami, divokýma očima a schopností opravdu rychlých přesunů. Vyprovokovaný voláním: „Hej, hej,“ skočil takový Hehman zničeho nic posměváčkovi na záda a do rána se nepustil. Někdy se jich objevilo hned několik, a ti pak člověka roztrhali na kusy.
26.10.2025
Augenbrand
Černé psisko s ohnivýma očima, pobíhající od roku 1233 v okolí švýcarského Soyhières. Hledá svého pána, hraběte Rodolpha de Sogren, který byl tam a tehdy zavražděn.
26.10.2025
Machbuba
Duch etiopské dívky, jíž hrabě Hermann von Pückler-Muskau poznal v Chartúmu jako malou otrokyni, vykoupil a odvezl do Evropy, aby ji ubytoval na zámku v Bad Muskau. Bral prý sirotka, dítě sloužících na abyssinském královském dvoře, které padlo do súdánského zajetí v místních válkách, jako vlastní dceru. V šestnácti letech bohužel Machbuba zemřela, podle náhrobku na „zlomené srdce“. Šlechtic vystrojil honosný pohřeb.
Zasmušilý přízrak se od té doby objevuje na cestě ze zámku do města.
2.11.2025
Veronika (z Maleho Gradu)
Jak už to ve starých pověstech Starého kontinentu chodí, byla tu jedna pohanská princezna, která se vysmívala nové víře. Nebo se, coby nová křesťanka rozešla se snoubencem, neochvějně se držícím svého pohanského vyznání. Lakomá šlechtična, která odmítla přispět na výstavbu kostela. Možností je mnoho, stejně jako příběhů. Ať pro jedno nebo druhé nebo třetí, v každém případě se tahle Veronika z Maleho Gradu, středověké pevnosti jednoho z nejstarších slovinských měst Kamniku, proměnila v dračí potvoru, střežící (jak je také zvykem) poklady. Čekající na vysvoboditele.
Pokud tento – samozřejmě odvážný mladý muž, případně sedmiletý kluk – splní příslušné podmínky: usekne hlavu obludě, která Veroniku hlídá, třikrát princeznu uhodí ročním lískovým prutem, třikrát ji políbí, pak ji ze zakletí vysvobodí. Vypráví se také, že onen zachránce musí coby novorozeně ležet v kolébce, vyrobené z dubu, který v době prokletí ještě ani nevzklíčil.
2.11.2025
Mohini Pey
Duch ženy, která zemřela jako panna, který po jihoindických nocích loví muže. Obvykle své kořisti tyhle krasavice v bílých sárí s jasmínovými květy ve vlasech vysají životní sílu na první pokus, tu a tam si ale dají načas, navštěvují okouzlené muže ve snech a odčerpávají pomalu.
V ostatní Indii (a v Malajsii) se Mohini od té původní liší právě původem. Jde o jednu jedinou ženu toho jména, kterou zabil manžel, a ona se teď mužům mstí.
2.11.2025
Buttamboj
Do bavlníku se podle indického národa Sora nastěhuje duch dívky, která zemřela při první menstruaci. Přebývá v něm za dne, v noci navštěvuje sny mladých mužů.
2.11.2025
Ajaju
Zajímavý (bohužel lidožravý) tvor ze severondické Méghálaje. Hlava chameleona, opičí trup a paže. Nohy dlouhé, tenké a bez kolen, tudíž neohebné. Pročež se Ajajuové raději přesunují opičím stylem po větvích v korunách stromů. Další anatomická specialita: dvanáct rozeklaných jazyků. Dlouhých a mrštných a leptavých. Ajaju jimi chytá a do tlamy přitahuje kořist. Rozžvýká, kosti vyplivne.
Neopatrné lidi láká voláním, podobném člověčímu; pokud mu na to skočíte, nejlepší možnost útěku je ze svahu – tam se Ajaju díky mizernému podvozku pustit nemůže. Směr nepoplést, po svahu nahoru by vás dostaly jeho jazyky.
Kostí těchto oblud využívá lidová magie na výrobu amuletů, chránících před zlými duchy a nemocemi.
2.11.2025
Ashinaga-tenaga
Dvojka, objevující se na ostrově Kjúšú. (Ano, v nadpisu je japonština převedená do světově známějšího anglického přepisu, hned v první větě zase do srozumitelnějšího českého, což vypadá docela hloupě, ale já si nemůžu pomoci. Je spousta jazyků nezapisovaných latinkou – a i u těch, které jsou, je to někdy docela divoké, ani tam si někdy nemůžete být jistí, jestli čtete ten zvuk správně. A já nerad zvedám hladinu babylonské entropie. Ale zkusím to, snad se trefím.)
Ten první, Ashinaga-jin (Ašinaga-džin je to českým přepisem, aspoň myslím) je na první pohled k poznání podle opravdu dlouhých nohou, dvě jō (džó) aneb šest metrů dlouhých. Tenaga-jin (Tenaga-džin) má zase přerostlé paže, a to na tři jō. Tedy zhruba devět tisíc milimetrů. Jde prý o zástupce dvou ras, obývajících kraj Dlouhorukých a kraj Dlouhonohých, kteří rozumně spolupracují při obstarávání živobytí. Tenaga si vleze na záda Ašinagovi. Tomu dlouhé nohy dovolí dojít v moři dál od pobřeží, kde pak ve větší hloubce kolega svýma dlouhýma rukama snadněji lapí nějakou tu rybu.
Dlouhurukého a Dlouhonohého na lovu zpodobnil Utagawa Kuniyoshi (歌川国芳, Japanese, *1798, †1861), Public domain, via Wikimedia Commons
9.11.2025
Namekujira
Nebylo by na tomhle slimákovi nic strašidelného, tedy pokud nejste zahradník. Namekudžira po sobě nechává jako každý zahradní plž slizovou stopu – a tady to začíná být zajímavé, protože ta jeho je skoro dvě stě metrů dlouhá. Setkání s takovým plazivcem by pěstitel japonské zahrady asi těžko rozdýchával.
9.11.2025
Banshira
Živí se rezavým železem, které mu venkované v severoindickém Himáčalpradéši nechávají na stromě, v němž Banšira žije. Ten strom je samozřejmě cedr himalájský, tamní posvátná dřevina, a zmíněný lesní duch je ctěn jako ochránce před zlovolnými démony. Vždy je poblíž, když člověk musí v noci za pochůzkami, aby případné blížící se zlo sám vyděsil a zahnal na útěk. Pozor ale na to, kdybyste větvemi jeho stromu topili, to by se obrátil proti vám.
Vždy chlupatý, vystupuje Banshira v podobě velké opice, malé opice, šakala nebo kozy. A pokud je založena nová vesnice, je z ochranného cedru některé již zajištěné přineseno trochu šrotu (dříve patřilo k běžným obětinám opotřebované zemědělské nářadí, dnes součástky strojů a poznávací značky z aut), aby s novým sídlem na novém posvátném stromu zrodil též nový ochranný duch.
9.11.2025
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
_..._Med_253_Illustrationer_i_Tr%C3%A6snit%22_(11075263643).jpg){kind=link}
