 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hašihime (Hashihime)
Známe je z celého světa, dívky a manželky, čekající na své milé. Vyhlížející, zda už se na obzoru neobjevila plachta jeho lodi. Trápící se za bezesných nocí představami, zda srdce muže jejího srdce právě neleží někde na talíři. Ať přeneseně nebo doslova. Takového původu je i japonská Hashihime. Milovaná dívka. Nebo taky Princezna mostu, protože ta dvě slova – haši – znějí stejně. A kámen úrazu se přivalil, takhle přišlo na svět nebo změnilo zaměření či povahu mnoho bohů i démonů. Aneb, jak rádi kladou studentům na srdce učitelé cizích jazyků: kontext je král.
Z povídek desátého století (v Japonsku tu dobu označují jako Heian džidai přešla zamilovaná slečna do legend o strážkyních mostů. Proměnila se v žárlivou démonku. Tahle nepěkná vlastnost prý je důsledkem toho, že místní, respektive ke konkrétním místům vázaná božstva nemají ráda sousední konkurenci. Proto se nevyplácí na jednom mostě oceňovat most jiný; pokud si nedáte pozor (a třeba z mostu Legií pochválíte Karlův nebo obdivujete z mostu Svaté Trojice Ponte Vecchio, nic se mi nestalo, ve Florencii asi japonské strážkyně nepůsobí) nesmíte se pak divit nějaké náhlé nečekaně nepříjemné příhodě.
Staré a pověstné japonské mosty mají také pověstné strážkyně, tou nejpověstněšjí je hašihime mostu přes řeku Udži v Kjótu.
V příběhu, sepsaného na počátku dvanáctého století se v ni z vlastní vůle proměnila šlechtična, aby si mohla vyřídit účty se svou soupeřkou. Sedm dnů se modlila v kjótském chrámu Kifune, aby dostala radu: dvacet jedna dní strávit v proudech řeky Udži. V příslušném převleku měla k vodě přijít. Tělo pomalované červeně, vlasy spletené do pěti rohů. V rukou zapálené svítilny, k nohám přivázané zapálené svétilny, v ústech taky dva ohnivé zdroje světla. Přišla, ponořila se. Po určeném čase z řeky vystoupila jako démonka. Zabila svou nepřítelkyni, neušetřila její rodinu ani nezúčastněné kolemjdoucí (vraždila muže v podobě ženy, a ženy převtělena do mužského těla). Šířila strach po dlouhé roky, až se s ní o dvě staletí později střetl Watanabe no Tsuna.
Setkal se s ní na jiném mostě, Modoribaši, kde ho krásná dívka požádala o doprovod. Sotva ale pomohl pohledné poutnici k sobě na koně, proměnila se v hrůzostrašnou démonku, chytila ho za vlasy a vlekla do svého doupěte. Samuraj byl rychlý. Tasil, ťal a usekl Hašihime paži. Meč, který měl po ruce, byla slavná čepel, známá jako Higekiri; po téhle akci dostala nové jméno: Onikiri, Démonobijce.
Hašihime ovšem není jen nebezpečná, respektive zcela záporná bytost. Nejen, že za války chrání most před útočníky. Slouží také lidem v případech rozchodů a rozvodů. Dobře, vedlejší účinky téhle služby moc kladné nejsou, třeba možnost nepovedeného manželství, když novomanželé přecházejí přes most, který svou ochránkyni má. Ale božská pomoc a dohled se hodí ve všech situacích, včetně takových, které dva lidi rozdělují.
Hašihime 竜斎閑人正澄 (Japanese), Public domain, via Wikimedia Commons
8.2.2026
Pondeľča a další
Zákaz předení v určité dny platíval v mnoha zemích. Jeho dodržování sledovaly a hodnotily kouzelné bytosti různou intenzitou trestu. Na Slovensku se zákaz na různých místech dotkl prakticky všech dnů v týdnu vyjma úterý. (Šlo o zvyky opravdu prastaré, jichž se oficiální místa dlouho toužila zbavit, kupříkladu ženě, která z okultně bezpečnostních důvodů odložila tuto práci ve čtvrtek, byla vyměřena pokuta pěti grošů. Doloženo úředními dokumenty z roku 1707.)
Strach ze zásahu nadpřirozené moci ovšem tu světskou překonával.
Slovenští dohlížitelé přicházeli v podobě dítěte nebo malé holky, případně v dvojici, a říkalo se jim Pondeľča, Ponědiľčata nebo Pondzeľčata, dle místních zvyklostí. Den, kdy byly ve službě, je ze jména jasný. Čtvrtek pak obsluhovali na různých místech Škrtek-neškrtek, Štvrtočná víla, případně Štvrtnica i Štvartnica. V neděli, kdy by se nemělo dělat prakticky nic, nejen příst, tu zase byla Nedilčata.
Trestem bývaly nejčastěji životní smůla nebo choroby. Bodavé bolesti (protože vřeteno), zchromlé nebo hnisající prsty, migrény... Zvlášť nebezpečným dnem a jeho dohlížitelkou byl svátek sv. Lucie, mimo jiné patronky téhle činnosti, při němž platil striktní zákaz předení. Lucie sice obvykle své účty vyřizovala sama – často dost drsně, třeba i roztrháním provinilé – je ale i záznam, potvrzující, že onoho třináctého prosince vlétla do místnosti zástupkyně.
„Ja som dievča Pondeľča a nepriadem kúdelča.“ 1)
Třikrát se zatočila, zadupala a přadleny poplivala. Zmizela. Přítomné ženy za nějaký čas všechny onemocněly.
Je možné, že tehdy vyšel onen den na pondělí, ovšem je jisté, že člověk, zvláště doby minulé, je tvor konzervativní, a zvyků se nerad vzdává, byť už dávno zapomněl nejen na jejich původ, ale i na správný průběh.
1) ZAJONC, Juraj. Tradičné prestavy predstavy a názory spojené s predením a tkaním. Slovenský národopis. 2004, roč. 52, č. 4, s. 349-401.
15.2.2026
Kadrman
Sedmnácté století poznamenalo kraj kolem východočeských Jaroměřic řádění ďábelských sil. Krupobití a silné deště, cokoliv fatálního pro úrodu polí. Tamnímu pekelnému výsadku velel čert jménem Kadrman, a jeho dočasné sídlo, z něhož vyrážel škodit, byla rokle mezi vrchy Kalvárií a Hájem. Nebylo radno do těch míst chodit – a už vůbec ne hodit kámen, to pak byl osobní zájem démonů zaručen.
Kadrman sám se obvykle na veřejnosti neukazoval v podobě humanoidní, předváděl se jako bouřková mračna nebo planoucí koule.
15.2.2026
Läävamato
Plazivá potvora, obtěžující a ohrožující rohaté obyvatele finských kravínů. Upíjející a kazící mléko.
Vysvětlení jejího původu se pověst (respektive píseň) od pověsti (respektive písně) liší. Bílý had, případně červ – v jednom případě čtyřnohý pták, což může být záměna nebo lokální odchylka – se dočkal tolika možných příčin existence, kolika se nemůže pochlubit většina starověkých středomořských bohů střední kategorie (a že tam se toho navykládalo docela dost).
Obluda prý přišla na svět z vylomeného zubu stříbrného kartáče, jímž si jistá stařena (nebo Oblačná dívka, sedící na duze) pročesávala vlasy. Spadl do moře, vlny ho po čase vyplavily na pobřeží, kde se obtočil kolem balvanu a získal definitivní vzhled. Načež se odplazil do stáje, aby se od vědra k vědru plížil pod nohama tam přítomných žen.
Možnost druhá začíná u Sluneční dívky, jejíž slza se skutálela po krásné tváři, po krásných ňadrech, až padla do údolí, kde z ní vyrostl krásný dub. Z moře se pak vynořil trpaslík, dub porazil – a z třísek, které při té práci spadly do moře a slaná voda je vybělila, přišel na svět Läävamato. Další podezřelou je Louhi, paní Pohjoly, která stvořila bílého červa z lněných hadrů a nenápadně nastrčila do hnoje na dvoře. Mohla si také pročesávat vlasy, a z těch, co přitom vypadly do vln pak jedna z Hiisiho služebných, k níž je vlny donesly, navrhla, respektive konzilia, složeného z hlupáka, nezdvořáka a nešiky se zeptala, co by se tak s Louhinými vlasy dalo podniknout.
Utkat z nich červy, to je nápad.
Poetická je představa, jak sliny vlka, běžícího po ledu, kapaly na štiku, plující pod ledem; do stáje pak dopravila budoucího škůdce dívka jménem Annikki.
Obvinění padlo i na samotného Väinämöinena, byť ten přispěl do sbírky nechtěně. Poblíž kravína prováděl údržbu svých zbraní, luku, šípů a oštěpu. Ten se při zkušebním vrhu přelomil, a zatímco hrot skončil na poli, prstenec, který ho na násadě držel, zapadl do stájové podestýlky. A proměnil se v nebezpečného tvora.
22.2.2026
Wuid
Divoká honba sestávala na severu Německa, v Pomořansku, z po nebi letícího kočáru, taženého ohnivými koňmi, kolem něhož pobíhali černí psi. Vedl ji černý muž s koňskou nohou, známý jako dei Wûid. Někde dei Wôd. Jak je zvykem, šlo o představení hlasité; kdo by se hlukem a jásotem nechal zlákat, nedopadl by dobře. Při setkání bylo proto nutné mlčet. Bez výjimky.
Ačkoliv se podobné úkazy odehrávají stranou a pouze za vhodných podmínek, důkaz tohoto máme stále na očích. Ten bílý pruh na nebi, kterému říkáme Mléčná dráha, a považujeme za rameno naší rodné Galaxie, je spálenina, kterou noční oblohu poškodilo plamenné spřežení, když ho jednou Wuid vedl ještě výš než obvykle.
22.2.2026
Duemk
V Pomořanech věděli své i o souhvězdí Velké medvědice. Vlastně Velkého vozu, ten je ovšem jen část oficiálně stanoveného nebeského uskupení. Podle tamní pověsti je onen jasně viditelný obrazec muž, zvaný dei Duemk, který za svou krutost k jemu svěřeným lidem i hospodářským zvířatům skončil v nebeskem výkonu trestu. Pohání po obloze vůz, tažený třemi koňmi, sám sedí na tom prostředním.
22.2.2026
Old Pam
Straší nedaleko studny na pozemku školy v severoanglické vesnici Threshfield. Vzdělávací zařízení funguje od roku 1674, k němu příslušného ducha zmínil poprvé někdejší žák v roce 1869. Dle běžných zvyků obtěžuje přízrak večerní kolemjdoucí. Má též přiřazenu jednu místnost v domě, kam se málokdo odvažuje vstoupit. Nechybí běžné úkazy, jako jsou tajemné zvuky v patře, veselý smích odnikud, podivná světla. Neviditelný nikdo, fidlající na housle.
Na housle hraje – jak jeden náhodný noční svědek potvrdil – i svým hostům nebo pekelným studentům, které po nocích v threshfieldské škole vyučuje. Neboť i to je jedna z variant jeho identity – je to prý pekelník sám (mnoho anglických náhrad za tabuizované slovo Ďábel obsahuje přídavné jméno Old, Starý).
Ať čert, nebo duch, i přes veselé kousky, neškodný Old Pam rozhodně není. Seřezal prý jednou duchovního, který se do školy po soumraku vrátil pro zapomenuté kázání. To mohla ovšem být jen reakce na to, že byl kdysi sám zavražděn právě farářem. Tajně zahrabán pod hlohem na východním rohu školní budovy, pročež začal strašit. Není to ale historka jednoduchá, ve své verzi předpokládá, že duchovní nejdřív dostal facku od školního strašidla, aby ho potom pomstychtivě opil, zabil a zakopal; lidová vyprávění mají tu vlastnost, že nijak zvlášť nekoukají na peripetie minulého děje, soustředí se čistě na Tady a teď, čili probíhající přítomnost a efekty.
22.2.2026
Arduinna
Bronzové jezdkyně, sedlající bronzové kance, které mají ve svých sbírkách Musée d'Archéologie nationale v Château de Saint-Germain-en-Laye nebo Britské muzeum by měly představovat keltskou bohyni Ardenského lesa. Arduenna Silva, jak mu říkali Římané, a který zarůstal mnohem větší území, než Ardeny dneška.
Jisté to není.
Co víme, je že zmínění apeninští dobyvatelé ztotožnili keltskou bohyni se svou Dianou (a pod touto identitou byla dlouho známa soška londýnská), zápisků z té doby a části světa je ovšem nemnoho.
fotografie behlavé sošky, považované za zobrazení Arduinny: Phil A. Vu sur Remèdes de Grand-Mère : https://www.remedes-de-grand-mere.com/remedes-monde-medecine-celte/#Bardane, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
1.3.2026
Coinchend, Morgan a Delbchaem
Prakticky běžná pohádka. Král Jiného světa Morgan pojal za manželku ošklivou obří válečnici Coinchend, aby se jim posléze narodila překrásná dcera Delbchaem. Tu pak zavřeli do věže, odkud ji musel vysvobodit udatný princ. Tedy Connův syn Art.
Nečinil tak dobrovolně, aspoň zpočátku ne, na cestu za pohlednou vězenkyní ho vyslala zhrzená milenka jeho otce, bohyně Bécuma Cneisgel, vyhozená z Jiného světa. Doufala, že se Arta zbaví, a málem by se jí to podařilo, neboť princ musel cestou k věži překonat mnoho potíží, včetně ledové řeky a rozhodování se mezi dvěma poháry (jeden otrávený). Musel nakonec zlikvidovat i oba krkavčí rodiče, než krasavici vysvobodil. Pojal ji za manželku, aby se jim posléze narodil otce slavnější Cormac Mac Art.
1.3.2026
Treon
Jak praví velšská pověst, obří otec obří dcery Vivionn. Domovem v Zemi žen.
1.3.2026
Monachicchio
Působí v jihoitalském kraji Basiliata. Nosí červenou čepici (a schovává v ní zlaté penízky, které k takto barevným pokrývkám hlav italských skřítků patří). Rád si hraje s dětmi; vždyť taky v okolí města Grassano je brán jako duše nekřtěňátka a u Marateoty ho vídávají jako šestileté od hlíny ušpiněné dítě. Dospělé ale, jako správný skřítek, dráždí a škádlí. V noci stahuje peřinu, lechtá na chodidlech. Taky dřepí na hrudi, čímž přiznává jednu z běžných funkcí takových stvoření, personifikaci spánkové paralýzy. Zacuchává koňské hřívy. Šeptem do ouška flirtuje s hezkými slečnami, ale taky štípe a bzučí jako komár, shazuje prádlo ze šňůry. Převrací sklenice a práší do očí.
Zmíněná červená čepice je jeho slabým místem. Chcete-li se ho zbavit, seberte mu ji, rázem se z rozpustilého zlomyslného rošťáka promění v kňourajícího kajícníka, žadonícího o svůj majetek. Nabízí služby i peníze – ovšem jakmile má čepici zpátky, zmizí, aniž by se jen pokusil některý ze slibů splnit. Proto je třeba nevracet ji dřív, než zlato přinese. To zvládne, protože jsou tihle skřítci svým posláním též strážci zakopaných pokladů.
8.3.2026
Loktibrada
Skřítek slovenských pohádek. Jeho jméno je jasně popisné, odkazující na délku jeho vousu. Ta činí loket, tedy zhruba šedesát centimetrů. Sám Laktibrada je píď vysoký, což je asi tak třetina předchozí opuštěné délkové míry. Občas se popis ošklivého dědka, nejčastěji vystupujícího v příběhu o pátrání po unesené princezně (ve sbírce bratří Grimmů číslo 91) nepatrně liší. Loket dlouhé nehty, vousy dvakrát delší.
8.3.2026
Bachhund
Velké černé psisko, které vylézalo z stöckeltského močálu nedaleko lucemburského Lucemburku. Hlasité jako bouře. Tak, že i opilec tím zvukem rázem vystřízlivěl.
8.3.2026
Špelca
Obryně, kterou v okolí slovinské Štajerske nikdo nedokázal chytit. Trik, který sama prozradila, spočíval v tom, že bylo třeba použít šaty vyrobené ze lnu ne déle než před hodinou.
8.3.2026
Gaaeos
Dnes prakticky neznámý středomořský mořský bůh. Známý z řeckých maleb i římských mozaik. Vybavený, jak se sluší a hodí, rybím ocasem měl na starosti hejna ryb.
8.3.2026
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
