Bestiář, část sto třicátá čtvrtá

obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto třicátá čtvrtá

Tjenenyet

Tenenet, taky Zenenet. Přepis písma, které ignoruje samohlásky, není jednoduchý, takže i Tanenet nebo Tenenit. V Egyptě starém, ale ne nejstarším, známá je od ptolemailovských dob čili třetího století před naším letopočtem, zastávala funkci bohyně porodů, ochránkyni dělohy. Patřila ovšem i k slunečním božstvům.

Jejím partnerem byl Montu, bůh se sokolí hlavou, respektive Tjenenyet byla jednou z jeho partnerek; ne, že by podle pozdějších místních zvyků měl tenhle pán harém, šlo o božstva lokální, takže každá ves jiný… bůh. Nebo bohyně.

Kteří později splývali jedni s druhými, případně ustupovali před úspěšnějšími bohy jiných vesnic. Měst.

Dcera Amona a Mut je brána i za jednu z možných matek řecko-egyptského Harpokrata. Původním zněním Har-pa-khereda, jednoho z nepochopených (tj. špatně vyložených) bohů. Skutečnost, že šlo o Hóra v jeho dětské fázi, cizinci úspěšně minuli a dětské gesto si vyložili jako znamení ticha a tajemství. Nestalo se to poprvé. Nebylo to naposledy.

V podezření (které napovídá jeden zachovaný záznam) je Tenenet i z mateřství v případě Iunit. Takto další partnerky zmíněného boha, aspoň v Armantu, města nedaleko egyptských Théb, Řekům známého jako Hermonthis. Sluší se ještě poznamenat, že armantský Montu nebyl tak docela totožný s Montuem thébským; v každém z měst přijal trochu podoby trochu jiných bohů. Tenenet sama později splynula nejen s Iunit, ale i s Raet-tawy a především s Eset. Jako bohyni mateřství jí nic jiného, než podlehnout úspěšnějí kolegyni nezbývalo.

ilustrace PharaohCrab, CC0, via Wikimedia Commons

5.7.2026

Raet-tawy

Ženský protiklad slunečního Ré. Plným jménem Réa Dvou zemí, míněn je Horní a Dolní Egypt. Jejím partnerem ale nebyl Slunce osobně, ale Montu, personifikace jeho spalujícího žáru. Doložena už v pětadvacátém století před Kristem, tedy v době, kdy Egyptu vládla pátá dynastie, a kdy kult slunečního boha dospěl vrcholné formy.

5.7.2026

Kileken

Venuše ve své jitřní přítomnosti obvykle bývá dívka. V mýtu východoafrických Masajů je to chlapec, který kdysi navštívil Zemi a spřátelil se se starým farmářem. Pracoval pro něho, nic nechtěl, jen si vymínil, ať se farmář nepokouší zjistit, odkud Kileken přichází.

Jsou to mýty, pokračování je tedy jasné. Samozřejmě, že člověk chlapce špehoval, aby zjistil, že sestupuje z nebe. A samozřejmě, že se zrazený Kileken proměnil v zářivé světlo a odlétl zpět na oblohu. K jeho ranní podobě se s prosbou obracejí ženy, jejichž muži se ještě nevrátili z lovu, zatímco ta večerní, známá pod jménem Leken, ohlašuje nový Měsíc.

5.7.2026

Tunnituaqruk

Velké – a hojně potetované – hlavy mají tihle Inuitům z oblasti Hudsonova zálivu známí tvorové. Samičkám druhu se říká Katytayuuq a k poznání jsou snadno – ňadra mají na tvářích, genitálie pod pusou.

Spolu se samečky sledují stopu lidských lovců a živí se zbytky, které tito zanechají.

12.7.2026

Luz Mala

Vznáší se nízko nad zemí, jak i dnes potvrzují argentinští a uruguayští pozorovatelé, včetně řidičů kamionů. Podivné světlo, přinášející smůlu. Vůbec se nespletele, když si vsadíte u těchto bludiček na stejný původ, jaký mají jejich evropské příbuzné. Duše nesprávně pohřbených.

12.7.2026

Wasgol

Haidové z pacifického severozápadního pobřeží dobře věděli, že mořští Vlčí lidé, žijící v podvodních vesnicích, mají co říct k hojnosti úlovku, proto si je předcházeli drobnými úplatky, pardon, obětinami v podobě tabáku, parádních per a tuku.

12.7.2026

Ban Jhakri

Něco přes metr vysoké, opici podobné noční stvoření, o němž nám zanechali zprávy Tamangové, národ domovem v Nepálu, Bhútánu a severovýchodní Indii. Tmavé chlupy, velké uši. Pokud vůbec něco obléká, tak sukýnku z peří. Mívá po ruce zlatý bubínek, v kraji známý jako dhyāngro; takový, jaký běžně užívají nepálští šamani i buddhisté (samozřejmě až na ten materiál). Což prozrazuje cosi o jeho zvycích.

Ban Jhakri unáší děti. Ne zlobivé a nezvladatelné. Naopak, slídí po těch chytrých a čisté mysli. Většinou po klucích od šesti do deseti, najde-li vhodnou, pak bere i holku. Ve svém vysokohorském zlatém jeskynním příbytku z nich pak vychovává šamany. Třicet dnů obvykle telepaticky vedenou výukou budoucí šamani v jeskyni stráví. Často nazí a na dietě růžových červů. Učitel sám je vegetarián, pročež by odvedeným nedospělcům nemělo hrozit to, co jinde. Hrozí. Tenhle stravovací návyk totiž neplatí pro Ban Jhakrini, tedy učitelovu partnerku. Když do jeskyně vrazí tahle napůl žena napůl medvěd s chodidly obrácenými dozadu a velkými povislými prsy (ano, narazili jsme na takové i v těchto končinách), co má vždy po ruce velký zakřivený nepálský nůž kukri a věčnou chuť na maso, Ban Jhakri raději své žáky schová. Zamotá do pavučin a pověsí do rohu.

Neposlušného studenta ovšem manželce někdy předhodí. Ačkoliv rozdává moudro, a k tomu v kultuře, známé meditacemi patří i rozvaha, je Ban Jhakri tvor vznětlivý. Drobné porušení pravidel – a žák letí. Nevhodné vyrušení – a žák letí. Nezvládnutí učiva – a žák letí.

Doslova. Chlupatý učenec dítě popadne a z jeskyně prostě vyhodí. Pro svou značnou sílu prudce a daleko, takže si neúspěšný student do budoucna odnese nějakou tu jizvu, způsobenou poraněním při dopadu.

Úspěšný žák se ovšem naučí létat, měnit tvar a zneviditelnit se, metat blesky a odrážet magické útoky (pro účely tohoto tréninku užívá Ban Jhakri cvičeného dikobraza, který vystřeluje cvičné magické bodliny. Je to zvíře neméně kouzelné jako jeho pán, už jen proto, že běžný dikobraz bodliny rozhodně střílet nedokáže). Onen třicetidenní kurz je pouze základ, který má odhadovaný potenciál budoucího kouzelníka potvrdit. Pokračuje několikaletou distanční výukou ve snech.

19.7.2026

Nok Hussadee

Pták se sloní hlavou. Velký jako dům a jako zmíněný tlustokožec silný. Ještě silnější. Rodný biotop Himmapánský les.

19.7.2026

Sumpatee

Garudův syn rudého peří. Obětavý starší bratr – když si jeho mladší bráška Sadayu coby malé ptáče spletl Slunce na obloze s ovocnou ňamkou a pokusil se ho sezobnout, postavil se Sumpatee zpětnému úderu rozhněvaného slunečního boha za něho. Paprsky mu sežehly všechno peří, navíc ho Slunce proklelo. Kletba a vyhnanství v jeskyni Hemarantee měla pominout až ve chvíli, kdy Ráma nalezne a zachrání Sítu (verze thajská).

19.7.2026

Janas

Na dobu bronzovou, kdy Sardinii obhospodařovala kultura, dnes známá jako nuragská zůstalo mnoho památek. Nejznámější jsou právě nuragy, kuželové kamenné věže, po nichž dostala tamní civilizace jméno.

Podle mínění pozdějších, prakticky současných obyvatel ostrova, žily na vrcholcích těch staveb Jany, přívětivé víly, které rády každému pomohly a jejichž nejběžnější činností bylo tkaní na zlatém stavu. Najít jeden takový zapomenutý byla výhra; vždy byl pod ním ukryt poklad. Častěji, což prozrazuje jejich jméno, respektive označení – Domus de Janas – ale byly domovem těchto bytostí ještě starší budovy, pohřební komory, stavěné dávno předtím, než v osmnáctém století před Kristem položili Sardiňané základy prvním nuragům. Ostrov měl své architektonicky aktivní obyvatele už dávno předtím, v době kamenné.

26.7.2026

Bechard

Podléhá Asmodeovu vedení. Pracuje v oboru meteorologických jevů, nejsou mu cizí bouře a vichřice, krupobití i lijáky. Nejsilněji dokáže tenhle démon udeřit v pátek.

26.7.2026

Nieh-erh kuo yan

Už tu bylo poznamenáno, že nejen staří evropští objevitelé nacházeli ve vzdálených končinách prapodivné národy. I o kus zeměkoule dál, v jihovýchodní Asii měli stejné zkušenosti. Číňané poznali hned několik zvláštních ras, Nieh-erh kuo yan mezi ně patřili. Byl to lid s velmi dlouhými ušními boltci, sahajícími až k pasu.

26.7.2026

Banebdjedet (Banebdžedet)

Dolnoegyptský protějšek později obecně známého Chnuma. Beraní bůh, na prastarých vyobrazeních dobře rozpoznatelný pro své čtyři rohaté hlavy. Centrem jeho kultu byl Džedet, později známější pod řeckým jménem Mendes (začátkem čtvrtého století před naším letopočtem, za vlády dvacáté deváté dynastie dokonce hlavní město Egypta) a dnes jako Tell er-Ruba. To lze vyčíst i z beranova jména, znamenajícího Ba pána Džedetu. Nebo taky Beran z Džedetu, obě ta slova znějí podobně. Pro upřesnění, Ba byla jedna z pěti složek egyptského člověka (i boha), představovala Osobnost. Zbývající čtyři byly Ka (životní síla) Ach (duch), Šut (stín) a Ren (jméno). Zmíněné čtyři hlavy pak mohly představovat čtyři ba sluncešního boha. Nebo zastupovat Usíreho, Geba, Šua a Ra-Atuma, první čtyři boží vládce světa, na něž v Džedetu pamatovali příslušnými oltáři.

S manželkou Hatmehit měl syna, známého jako Harpokratés, původně Har-pa-khered, aneb Hór v dětské podobě. Představiteli vycházejícího Slunce se v tomto případě dostalo jiných rodičů, a tím i jiného osudu, Banebdžedet, Hatmehit a Harpokratés tvořili mendeskou svatou Trojici. Opravdu důležitou roli ale hrál beraní bůh při známém nebeském soudu o Usíreho dědictví, kdy se o egyptský trůn přetahovali Sutech s Hórem. Banebdžedet tehdy trval na tom, že nárok Sutechův, jako Usírova bratra je legitimnější.

Zisk parohu vykládá i jiná historka, v níž hrál svou roli Chhurbururův starší bratr Nahaia, častý antagonista hrdinových příběhů. Jeho pole, u něhož ve vykotlaném stromu Phungpuinu se svými dětmi žila, a které s Chhurburuem vyměnil.

Prý ho rozčilují ptáci, kteří na stromě hnízdí a na poli se krmí. Mladší bratr směnu pozemků bral. A prakem se pak do předpokládaných škůdců pustil. Zlikvidoval nejen opeřence, ale i démonky (někdo přidává, že si je pak ještě upekl a spořádal). Na démonce, která sháněla v jeho domě něco k snědku, si poté vynutil zmíněný kouzelný předmět. Nabízela mu nejdřív za svou svobodu dobrou sekeru anebo motyku. Protože ale ani jeden z těch nástrojů nepracoval sám od sebe, musel by ho vzít do rukou, Chhurburu takovou platbu zamítl.

Lidový hrdina, jsem povídal?

16.8.2026

'Mbiam

Přírodní duchové nigerijských Ibibio nesou společné jméno Ndemm. Skřítkové obou pohlaví, náležící různým elementům. Nejmocnější a nejnebezpečnější z nich jsou ti vodní, často na sebe beroucí podobu krokodýlů. A mezi nimi vynikají ti, kterým se říká 'Mbiam. Jsou to vodníci nesmírně popudliví, velmi hákliví na špatnou výslovnost svého jména. Stejně jako jiní Ndemm, i oni (pokud se objevují v humanoidní podobě) mívají chodidla opačně.

16.8.2026

Mantahungal

Podle vypravěčů z řad filipínského národa Tagbanua (domovem v provincii Palawan) žije tahle divoká bezrohá chlupatá kráva s obrovskou tlamou a kly, jimiž trhá lidi, v lesích vysoko v horách. Aspoň, že tak.

16.8.2026

Ngewo

Nejvyšší božskou autoritou bývala pro západoafrické Mendy (dnes domovem v Sierra Leone) Leve. Její místo později obsadil Ngewo, stará víra ovšem držela, takže nakonec obě božstva splynula v jedno. Později málem odplynula vůbec, když se lidé odnaučili Ngewa uctívat. Odpovědí byly božskou mocí seslané choroby a potíže. Jedné noc proto promluvila k smrtelníkům Leve, aby je upozornila na jednoduché řešení jejich potíží.

Stačí se vrátit ke starým dobrým způsobům, obětovat předkům a projevovat Ngewovi patřičnou úctu.

16.8.2026

Mbwiri

Středoafrický démon, postihující své oběti epilepsií. O nemocného se musí postarat šaman se svou suitou. V pro tento konkrétní případ postavené chatrči dva týdny popíjejí, tančí a hrají (vyluzují zvuky) na buben a flétnu. Stejně tak i pacient, jehož rodina terapii financuje. Mbwiriho, který jako správný démon nesnáší spokojené lidi, taková zábava znechutí, takže raději odtáhne. Uzdravený člověk se pak musí vyhýbat určitým potravinám a plnit určité příkazy (nic, co bychom neznali z medicíny nekouzelnické).

23.8.2026

Xaphan

(čteno Zafan). Kdysi anděl, než došlo tam nahoře k onomu známému rozkolu, jež měl na svědomí vznik nejen nespočtu démonů nábožensky oficiálních, ale i lidových. Anděl radikální, a to nejen slovy. Chtěl totiž zapálit Nebesa. Protože byl s ohněm očividně zadobře, na nové adrese zatopil tenhle žhář, jehož symbolem jsou měchy, pod pekelnými kotly. Plameny, šlehajícími jak z úst, tak z rukou. Dictionnaire infernal ještě přidává, že je Xaphan počítán mezi démony druhé úrovně.

Démon Xaphan na ilustraci z Dictionnaire infernal, Louis Le Breton, Public domain, via Wikimedia Commons

23.8.2026

Schießschlange

Had se zlatou korunkou, varianta lucemburská. Plaz, od pohledu mnohem delší než ti obyčejní, žije v lesích, u zdrojů čisté vody nebo v bažinách. Nemusí se jen plazit jako jiní příslušníci podřádu Serpentes, dokáže vyskakovat až do větví, ba i létat. Opravdu rychle létat.

Ve vzduchu se i živí. Ptáky to do jeho tlamy (která též dokáže chrlit i oheň) přímo magicky přitahuje. A když už jsme u toho ohně, který si u mýtických a folklorních plazů spojujeme s draky, pak je tu ještě něco, co zní docela povědomě: v jedné pověsti střádal zlatý poklad (ukrývaný v koňské lebce), a to vykrádáním jistého hradu.

Podobně jako ti naši odkládá Schießunke korunku – někdy je to diamant – při koupeli. A stejně jako u nás, i v Lucembursku je ta chvíle příležitostí mu ji sebrat. Had ovšem nepošle za zlodějem kohortu svých poddaných, tady nejde o plazího krále. Vydá se po jeho stopě sám. Nemilosrdně zabíjí, a to každého, na koho narazí. Pokud ovšem svůj klenot do tří dnů nezíská zpět, rozbije si hlavu úderem do stromu nebo skály a hyne sám.

23.8.2026

Antrischen

V horách, svírajících jihotyrolské Ahrntalské údolí, žije kouzelný národ. Doma jsou Antrischen třeba v opuštěných štolách tamních měděných dolů, zahlédnout některého z nich se ale jen tak někomu nepodaří. A že by chtěl, Antrišové jsou, jak je u zástupců elementu země zvykem, celkem zámožní.

Občas najdou zvědaví lidé malé nářadí a oblečení, skřítky samotné ne. Ti z některých míst už v časech minulých i odešli. Třeba od jezera nad vesnicí St.Peter. Tamní Antrischen jednou poslouchali sedláky, bouřlivě se hádající o zbytečnosti. Přišlo jim to nadmíru hloupé, a řekli si, že v takovém světě, kde i malicherná příčina dokáže přerůst v nenávist, kde si lidé závidí i nos mezi očima, žít nechtějí.

Tu a tam se naopak někdo z Antrischen (někdo vynechává -r- a říká jim Antischen) s lidmi naopak zapletl. Třeba jako jedna slečna, které život v hoře připadal nudný, a tak se v nedaleké vesnici Weißenbach nechala najmout jako děvečka. Jen za nocleh a jídlo, žádné otázky o původu. Se mzdovými požadavky se zaměstnavatelka snadno vyrovnala, kdo by ne. Na to, odkud pohledná dívka s vlasy až k lýtkům na statek přišla, se ale selka vyptávat nepřestala, což vedlo k okamžitému rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnance.

O původu národa (jehož příslušníci jsou obecně považováni za osoby malého vzrůstu, což nijak nebrání tomu, aby se v některých příbězích neměli rozměry běžného tyrolského horala) vypráví zajímavá pověst. Podobně jako islandští příbuzní Huldufólk nebo švédská lesní žena Tallemaja, byli i první Antrischové Adamovy děti. Ty, které První člověk před Bohem zapřel a schoval. Neúspěšně, jen jim tím přisoudil život ve skrytu a utajení. Taková teorie pak dovolovala brát občasné styky s nimi s klidnějším svědomím. Nešlo přece o mocnosti pekelné. A k občasným stykům, byť nepřímým, docházelo. Antrischen pokládali nedaleko domu misku s penězi nebo zlatem, aby obsah vyměnili za mouku nebo mléko, komodity pod zemí vzácné. Jakmile lidé nádobu požadovaným naplnili, ztratila se.

Někdy taky někoho prostě podarovali, třeba děvečku při sklizni sena, jíž tajemná paní v bílém dala klubko vlny. Neubývalo z něho – až do chvíle, kdy si pletařka tuhle zvláštnost uvědomila. V ten moment zmizelo.

30.8.2026

Kühtreiberle

Rozpustilý skřítek, který jihotyrolským sedlákům z ahrntalské vesnice St.Peter plašil pasoucí se krávy. Jakmile se stádo zničeho nic rozeběhlo, bylo jasné, kdo za to může. Zvlášť, když dobytek zastavil na místě, nad kterým se zkušeným pasákům zastavovalo srdce a tajil dech. Krávy ovšem přežily všechny a bez újmy.

Většinou. Ale ne vždy.

Kühtreiberlemu, kterého tu a tam někdo zahlédl, jak na okraji propasi vykukuje zpoza kamene a pošklebuje se, přisuzovali i mnohem nebezpečnější poplach. Pronikavý hvizd, nečekaná silná rána nebo záblesk světla, který v noci dobytek na pastvě vyplašil. Tmou v děsu pádící zvířata na okraji útesu už nezastavila.

30.8.2026

Hamadryády

Osm sester, které oproti obvyklému starořeckému zvyku pojmenovávat takové skupiny jménem po otci, byly obdařeny titulem matčiným. Rodičkou jim byla nymfa Hamadryas. Otcem Oxylos.

Zastupovaly jedna každá jeden strom, přesněji druh stromu. Případně dva, někdy taky celý (nebo jeho známou část) rod; botanika a vědecká systematika byla před několika tisíci lety spíš prakticky zaměřená.

Topol černý patřil Aigeros. Popínavé rostliny různých čeledí obsluhovala Ampelos, zatímco dryádou dubů byla Balanis a jilmu Ptelea. Producenty ořechů, tedy lísku a ořešák měla pod ochranou Karya. Dřín Kraneia, další strom s jedlými plody, moruši, Morea a fíkovník Syké.

Ačkoliv jméno v obecném povědomí několik tisíc let víceméně vydrželo, příběhy ne. Patrně stromové dívky nevedly nijak zvlášť divoký život, případně se jim dařilo vyhýbat zájmu bohů i hrdinů. Připomínány jsou jen coby matky některých Aigyptových synů (měl jich padesát a chtěl je oženit s padesáti dcerami bratra a souseda Danaa, což přes válku dvou zemí skončilo hromadnou vraždou novomanželů), a samozřejmě v případu Apollón – Dryopé, když místo svedené a unesené kamarádky nastrčily do bohova chrámu topol.

6.9.2026

Krimisos

Dobře si pamatujeme, že staří řečtí bohové užívali k dosažení objektů své touhy nejrůznějších triků, včetně metamorfózy v nejrůznější tvory. Patron sicilské řeky Krimisos (Crinisus nebo Crimisus v latinských textech, řeka se dnes jmenuje Freddo) se převtělil do psa, aby zapůsobil na jednu z trójských exulantek. Někdo říká, že do medvěda. Důležité je, že potomek těch dvou, Ákestos založil na ostrově hned tři města. Především Segestu, největší sídlo jedněch z původních obyvatel Sicílie, Elymů.

6.9.2026

Soteria a Soter

Personifikace Bezpečí a ochrany. Ona by mohla být dcerou Dia nebo Dionýsa, on Diův. Jak se to má s dalšími rodinnými vztahy u Soterie, jíž u Římanů absorbovala jejich Salus, nevím. Soter měl manželku Praxidiké (Spravedlnost) a dvě dcery, Arete a Homonoiu, které s matkou tvořily trojici zvanou Praxidikai.

6.9.2026

Chromandai

Indie byla pro staré Řeky i jejich okolí tak vzdálený kus světa, že snesla mnohé. Byla domovem nejen nejrůznějších příšer, ale i prazvláštních národů. Chromandai žili v lesích, byli chlupatí, šedoocí, s psími zuby. S vřeštivým hlasovým projevem, jiný způsob fonetické komunikace neovládali.

Středoevropan, co zná Tróju z pravého břehu Vltavy spíš než od Karamenderu, by asi řekl: „Hele, opice.“ Ale co on může vědět...

6.9.2026

Agrios a Oreios

Dvojka thráckých obrů, napůl podoby lidské napůl medvědí. To proto, že Afrodita přiměla jejich matku zamilovat se do medvěda. Bohyni lásky urazilo, že Polyfonté raději loví a vzhlíží k Artemis, ne k ní.

Narostlí divočáci nebyli nijak slušně vychovaní a co potkali, to snědli. Včetně lidí. Což proti nim postavilo samotného Dia. Hermés je měl na jeho příkaz zlikvidovat. Jenže – ne, že by se na to ve starověku nějak hrálo, ale někdy přece – patřili k Áreovým potomkům. Bůh války se s božím poslem domluvil, a namísto rozsekání na kusy proměnil obry v ptáky. Oreia ve výra, Argia v supa. Příspěvkem k diverzitě ptačího světa se stala i Polyfonté, proti níž Afroditina intrika obrátila i Artemidu. Žalem se převtělila do sovičky, ohlašující nočním houkáním blížící se války. Služebná jejích synů pak do datla. Ta si přála, když už to být musí, nebýt hlavně ptákem zlým. Protože jen plnila příkazy, Áres s Hermem jí vyhověli a stala se opeřencem, jehož zvukový projev lidé, chystající se k lovu nebo oslavám, vítali jako šťastné znamení.

6.9.2026

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část