 |
obsah následující část |
Stvoření světa |
Račte si
vybrat
(Řecko)
Bohatá řecká mytologie, navrstvená z mýtů a legend několika kultur, mnoha národů, rozpouštějící v sobě podněty okolí, nemůže nemít přehršel verzí o vzniku světa. Skutečně si můžete vybrat, předložím vám jich celkem šest.
Mýtus pelasgický
Bohyně všech věcí Euronymé povstala z Chaosu a aby mohla tančit, oddělila od oblohy moře. Po vlnách pak tančila směrem k jihu a za ní se zvedl vítr, záhy se proměnivší v hada Ofióna. Toho pohled na tančící nahou bohyni natolik vzrušil, že se na ní vrhl. Euronymé v podobě holubice pak ve vlnách vyseděla vejce všehomíra, jež v určený čas Ofión rozmačkal a ze skořápky se vyhrnuly hvězdy, planety, Slunce, Měsíc, země, rostliny i živočichové.
Euronymé a Ofión se potom nastěhovali na horu Olympos, Ofión však začal rozhlašovat, že svět je jen jeho dílem a tak ho Euronymé svrhla do podsvětí. Sama pak stvořila sedm hvězdných mocností spolu s dvojicí Titánů pro každou. Theiu a Hyperióna pro Slunce, Foibu a Atlanta pro Měsíc, Métidu a Koia pro Merkur, Themidu a Eurymedonta pro Jupiter, Thetidu a Ókeana pro Venuši a Rheiu a Krona pro Saturn.
V Arkádii pak povstal z půdy první člověk, pochopitelně Pelasgos, praotec Pelasgů.
Homérský mýtus
V Ilias nalezneme další demiurgickou variantu, podle níž všichni bohové a všechen ostatní život vznikl v řece Ókeanu, která obtéká celý svět. matkou všeho je pak bohyně Téthys. Je vlastně tímtéž mýtem, jako mýtus pelasgický, stačí jen zaměnit jména Téthys za Euronymé a Ókeanos za Ofión
Orfický mýtus
Podle orfiků byl na počátku Vítr, který svedl Noc a ta pak snesla v Temnotě stříbrné vejce. Z vejce se vylíhl Erós a spustil svět. Stvořil zemi, oblohu, slunce a měsíc.Tenhle Erós, na rozdíl od obecnější představy bůžka lásky, byl hermafrodit, měl čtyři hlavy a zlatá křídla. Žil v jeskyni s Nocí, která trojjedině představovala Noc, Řád a Spravedlnost. Trojjediná bohyně pak vládla světu, než ho předala Úranovi.
Filozofický mýtus číslo jedna
Nejprve byla Tma. Ze Tmy vznikl Chaos a z jejich spojení Noc, Den, Erebos a Vzduch. Potom už je to složitější - dvojice Erebos a Noc dala život Záhubě, Stáří, Smrti, Vraždě, Zdrženlivosti, Spánku, Snům, Sporu, Bídě, Trápení, Mstě, Radosti, Přátelství, Lítosti, třem sudičkám a třem Hesperidkám.
Vzduch a Den mají na svědomí matku Zemi, Oblohu a Moře,
načež:
Vzduch s matkou Zemí zplodili Hrůzu, Úskok, Zlost, Zápolení,
Lež, Přísahu, Pomstu, Nezřízenost, Svár, Smlouvu,
Zapomnění, Strach, Pýchu, Boj, Ókeana, Métis, Tartara,
Erinye a ostatní Titány.
Historie pokračuje, Země a Tartaros spolu měli Giganty a Moře se všemi svými Řekami Néreovny. Člověka později se souhlasem a pomocí bohyně Athény stvořil Prométheus.
Filozofický mýtus číslo dva
Podle této verze se v Chaosu objevil jistý bůh, oddělil zemi od nebe a horní vzduch od spodního, rozčlenil zemi na tropické, mírné a polární pásmo, atd etc atp, přičemž nakonec stvořil člověka. V tomto mýtru se už neodbytně ozývá babylónský mýtus, jenž později přešel až do knihy Genesis.
Konečně oficiální, olympský mýtus
Z Chaosu, jenž byl všude, se vynořila matka Země, Gáia, a porodila, ve spánku, boha Úrana.
Ten ji oplodnil deštěm a Gáia rodila dál: trávu, stromy, zvířata a ptáky. Déšť samozřejmě vytvořil i jezera, moře a řeky.
Prvními potomky Země byli storucí obři Briaréos, Gyges a Kottos, později trojice jednookých Kyklopů Brontes, Steropes a Arges. A historie může pokračovat dál, kdy Úranův syn Kronos svrhl svého otce, vykastrovav ho, aby se pojistil, kdy Krona svrhl jeho syn Zeus ....
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Robert Graves: Řecké mýty, Odeon 1982 (The Greeks Myths, 1955, 1960)
Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti (Svoboda Praha, 1972)
(1.12.2002)
... a
odpočinul v den sedmý
(Židé a
křesťané)
Protože jsem lenivý, nechám v tomto případě za sebe promluvit autoritu samu, Písmo svaté, v českém překladu podle vydání Bible kralické z roku 1613.
První Kniha Mojžíšova, čili Genesis
kapitola první: Stvoření a zpořádání od Boha všech věcí v šesti dnech.
1.Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. 2.Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. 3.I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. 4.A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. 5.A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. 6.Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod! 7. I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. 8. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý. 9.Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak. 10. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré. 11. Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak. 12. Nebo země vydala trávu, a bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré. 13. I byl večer a bylo jitro, den třetí. 14.Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. 15. A aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak. 16. I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy. 17. A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi; 18. A aby správu držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo dobré. 19. I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. 20. Řekl ještě Bůh: Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a 21. I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré. 22. I požehnal jim Bůh, řka: Ploďtež se a množte se, a naplňte vody mořské; též ptactvo ať se rozmnožuje na zemi! 23. I byl večer a bylo jitro, den pátý. 24. Řekl též Bůh: Vydej země duši živou, jednu každou podle pokolení jejího, hovada a zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak. 25. I učinil Bůh zvěř zemskou podlé pokolení jejího, též hovada vedlé pokolení jejich, i všeliký zeměplaz podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že bylo dobré. 26. Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi. 27. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je. 28. A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi. 29. Řekl ještě Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž jest ovoce stromu), nesoucí símě; to bude vám za pokrm. 30. Všechněm pak živočichům zemským, i všemu ptactvu nebeskému, a všemu tomu, což se hýbe na zemi, v čemž jest duše živá, všelikou bylinu zelenou dal jsem ku pokrmu. I stalo se tak. 31. A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. I byl večer a bylo jitro, den šestý.
(7.12.2002)
Z mořského
dna
(Slované)
Kdykoliv zatoužíme nahlédnout na původní slovanskou mytologii a víru, narazíme na nedostatek pramenů. Z pohanských dob se toho zachovalo málo. Na svědomí to má poměrně brzké přijetí křesťanství a jeho silný vliv na původní náboženské představy, ale také minimum zachovaných písemných záznamů o stycích okolního světa se slovanskými kmeny. Když už nic jiného, těžce překonatelnou se stávala bariéra jazyková. Proto vychází dnešní poznání původní slovanské kosmogonie především z folklórního materiálu. A ten je poznamenán křesťanskými vlivy.
Přesto se etnografům podařilo vykutat z hlušiny několik zrnek původního, přece však kontaminovaného, materiálu. Stejně jako v případě řeckém, je tu několik verzí událostí, jež daly vzniknout světu.
Možnost první
Na počátku všeho bylo moře, nad nímž se vznášel Bůh, tentokrát ovšem v doprovodu Satana. Ať už to napadlo rohatého, nebo to dostal božím příkazem, musí se Satan ponořit do hlubin, aby ze dna vylovil hrst písku, zárodek budoucí pevniny. Jenom on sám má totiž patřičnou hmotnost, andělé se díky nepatrně hmotné matérii svého těla nedokáží potopit tak hluboko. Ani Satan to nemá lehké, vydaří se mu až třetí ponor, není to ale pro neschopnost historicky prvního potápěče, teprve po třetí šel pod hladinu ve jménu božím, nikoliv z vlastního rozmaru. Ale protože Satan je Satan, pokusí se Boha stejně obelstít. Písek vynese v dlani, jak měl přikázáno, v ústech však ukrývá další materiál, aby nemusel zůstat pouhým nástrojem a tvořit také. Nápad, který zprvu vypadal jako skvělý, příliš domyšlený není. Písek totiž začne růst, Bůh z něj tvoří úrodná pole. Stejně tak nabývá na objemu i písek, ukrytý v Satanovým ústech, pekelník ho začne vyplivovat, kus sem a část tam, pročež vznikly hory, pouště a bažiny.
V jednotlivých oblastech se tento mýtus - který je už na první pohled ovlivněný křesťanstvím - v detailech liší. Většinou v jediném detailu a tím je Satanova postava. Někdy (v Bulharsku) s Bohem zápasí, jindy je dle biblické tradice věrným andělem, který se teprve v průběhu děje stává božím protivníkem; důvodem je touha po seberealizaci, po vlastním tvoření.
Možnost druhá
Pravděpodobně starší a původnější.
Z moře, jak se zpívá v haličské koledě, vyrůstají dva duby a na každém sedí holub. Oba se noří do vody a ze dna vynášejí tu písek, z něhož tvoří trávu, vodu(!) a zemi, tu kaménky, z nichž je vystavěna obloha se všemi astronomickými náležitostmi.
Přechodnou legendou je severoruská, v níž v moři plavou dva hoholové, bílý (v roli Boha) a černý (Satan, jak jinak). I oni se potápí ke dnu a tvoří zemi.
Obdobné ptačí mýty jsou k nalezení u sibiřských a ugrofinských národů. Kladný a záporný prvek stvoření je patrně vlivem íránským, který v nejrůznějších podobách pronikal a dodnes proniká do mnoha náboženství i filozofií.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, 1990
(14. 12. 2002)
Manželské rozbroje
(Japonsko)
Na počátku všeho bylo moře a v něm se, konzistencí ne nepodobna medúze, vznášela země. Ale všeho do času, zvláště, když se věci chopí bohové. Izanagi, Vyzyvatel a Izanami, Vyzyvatelka dostali na starost právě se tvořící Zemi, a tak do těžkého poklidného oceánu, v němž se tu a tam objevovaly zárodky života, aby daly do té doby vzniknout sedmi generacím bohů, ponořili Drahocenné nebeské kopí, zdobenou nefritovou tyč. Stáli při tom na Vznášejícím se nebeském mostě, (čili duze).
Když kopí společnými silami vytáhli z vody, skanuly z něj kapky, které se při návratu do oceánu srážely a vytvořili tak první pevninu. Tou byl ostrov Onogoro, budoucí Ústřední sloup Země. Izanagi a Izanami na něj sestoupili a založili rodinu. Jejich prvními potomky byly ostrovy (pochopitelně japonské) a dalšími nová generace bohů. Tak se narodila například božstva hor, moří nebo hor. Při porodu boha ohně však Izanami zemřela. Izanagi se za ní vydal do podsvětí, i když si to jeho manželka nepřála. Nechtěla, aby viděl její rozkládající se tělo, o což Izanagi s úspěchem pokusil. Poté utekl, ale rozzlobená Izanami za ním vyslala podsvětní božstva, aby ho zastavili - a když přece jen unikl, proklela ho. Kletbou mělo každý den zemřít tisíc lidí. Izanagi kontroval protikletbou, přičinil se o to, aby se každý den narodilo patnáct set novorozeňat.
Po návratu z podsvětí se musel Izanagi očistit. Z jeho odhozeného šatstva povstalo dvanáct a při koupeli dalších čtrnáct bohů. Třem z nich se dostalo pocty vznešených dětí. Amaterasu, která se narodila při umývání levého oka, se stala bohyní Slunce, Cukujomi, zrozený při umývání oka pravého bohem Měsíce a Susanoo, výsledek mytí nosu, nastoupil jako vládce Mořských planin.
Susanoo ovšem svou divokostí, s níž pustošil Zemi, rozhněval Amaterasu a bohyně Slunce zalezla do jeskyně, aby trucovala, zatímco se svět ponořil do věčné tmy. Nakonec ji ostatní bohové přece jen, díky ženské marnivosti a zrcadlu, vylákali ven a svět se dočkal dnes obvyklého střídání dne a noci.
(9. 12. 2002)
Jak zvířata zkameněla
(Zuniové, Severní Amerika)
Když první lidé vylezli ze čtveřice jeskyní, které tvořily Nižší svět, patrně to nepovažovali za nejlepší krok v životě. Země totiž byla plná vody, otřásala jí četná zemětřesení a obývala děsivá zvířata.
Sluneční děti, tedy zunijská božstva, se nad nebohými lidmi slitovala a šípy blesků zasypala Zemi, což ji nejen vysušilo, ale především odkázalo divou zvěř do patřičných mezí. Každý zasažený tvor se zmenšil a zkameněl, proto dodnes uctívají Zuniové kamenné modly v podobě zvířat. Těm tvorům, kterým se smrtelné palbě podařilo uniknout, se dostalo cti být předky fauny současné.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Zalan G. Hefner: Zuni creation myth, Encyclopedia Mythica
(9. 8. 2004)
Smrt obrů
(Skandinávie)
Na počátku byla jen Propast propastí čili Ginnungagap. Zatímco na jejím severním konci, Niflheimu, vládla zima a temnota, na jihu, v Múspellsheimu oheň.
Z niflheimské studny Hvergelmi vytékalo dvanáct ledových proudů, ty pod vlivem jižního ohně roztály a zrodil se obr Ymir. Až na prakrávu Audhumlu, jejímž mlékem se živil, byl jedinou živou bytostí na světě, proto nemohl jinak a jeho potomci vzešli z něho samého; když spal, zpod jeho levé paže přišli na svět muž a žena, zatímco jedna Ymirova noha zplodila s tou druhou syna. A protože otec byl obr, byli i děti obři a daly vzniknout tomuto přerostlému plemenu. Žili pak na východě, v zemi zvané Jötunheim.
Jak kráva Audhumla olizovala led, objevil se ve třech dnech Búri, silný krasavec, který sám se sebou zplodil Böriho, pozdějšího manžela obryně Besly. Jejich tři synové byli první Ásové, Ódin, Vili a Véo. Bohové se měli čile k světu a brzy patřil svět jim. Rozdělili se na Ásy a Vány, jedni žili v Ásgardu, druzí, jak jinak, ve Vanaheimu. Ale ještě tu nebyla žádná země, jíž by mohli vládnout.
Když došlo k boji obrů s bohy, odnesl to především Ymi. Jeho krev způsobila potopu, v níž se, až na Ymiho vnuka Bergelmira a jeho manželky všichni obři utopili. Ymirovo tělo skončilo v Propasti propastí, kam ho bohové pohodili za účelem výstavby světa. A skutečně pak z obra svět vytvořili: z jeho krve se stalo moře a řeky, z potu jezera, z kostí hory a z masa země. Skály jsou pak úlomky kostí a Ymiho zuby, zatímco vlasy se převtělily ve stromy. Mozek vyhodili bohové do vzduchu a proměnili v oblaka, plující pod lebkou oblohou.
Z Ymiho obočí vznikla stavba nejdůležitější, hrad Midgard, střed světa. Midgard obklopovalo moře a had Jormungand, později známější pod jménem Midgardský had. Za Jormungandem je země obrů Utgard, Vnější svět.
Protože nic nebývá jednoznačné, existuje několik dalších verzí uspořádání světa. Podle jiného tedy ležel Midgard na západě, zatímco Utgard naproti na východě, mezi iběma světy rostl les a tekla řeka.
Další popis světa ho představuje spojený svatým jasanem Yggdrasilem, jehož kořeny zasahují ke každé z říší. Niflhelmu, kde ze studny Hvergelmi vytéká dvanáct řek, vládne bohyně mrtvých Hel, yggdrasilův kořen, který k této studni sahá, okusuje drak Nidhögg. Druhý kořen vede do říše obrů z jinovatky a ke studni, tentokrát k prameni moudrosti, který hlídá obr Mimir, třetí kořen roste až k Ásům, k Urdině studni, u níž se bohové radí, kde soudí a odkud určují osud.
Yggdrasilova koruna sahá do Valhally, kde na ní sedí orel, pozorující svět, mezi jeho očima jestřáb, který vládne počasí.
Mezi orlem a drakem Nidhöggem běhá sem a tam veverka Ratatosk, která vyřizuje zprávy. Svět lidí a svět bohů pak spojuje duhový most Bifröst.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Libuše Spáčilová, Maria Wolfová: Germánská mytologie, Votobia, Olomouc, 1995
9.10.2005
Na třetí pokus
(Mundové, východní Indie)
Mundové, žijící ve východní Indii, patří k původním obyvatelům tohoto subkontinentu, nemají tedy nijak blízký vztah k indoevropským národům. Přesto je jejich stvořitelský mýtus nápadně podobný některým demiurgickým mýtům této kulturní skupiny.
Singbonga, nejvyšší duch, žil na dně moře, které se rozlévalo po celém světě. Z té hluboké a nekonečné vody vyrůstal jediný lotos a po jeho stonku se jednou duch vypravil na hladinu. Usadil se v lotosovém květu a poté nařídil mořské želvě, aby ze dna vynesla bahno, coby stavební materiál pro první pevniny. Ale želvě se to nepodařilo. Singibonga se tedy obrátil na kraba. Bez úspěchu.
Třetím v řadě byla pijavice. Ta poctivě polykala bahno, vynášela ho na hladinu, kousek po kousku, až ho po ní plulo tolik, že z něj Singibonga mohl vytvořit čtvercový ostrov. Do jeho půdy zasel obilí, zasázel stromky a připravil zemi na příchod lidí.
První živočich, kterého pro novou zemi stvořil, byl okřídlený kůň, teprve potom vzal Singibonga bláto a vymodeloval z něho člověka. Kůň se ale lidí bál a rozdupal je.
Singibonga tedy stvořil nového člověka a spolu s ním i psa, coby strážce před koněm. Pes se osvědčil, ale lidé nikoliv, bůh je totiž stvořil bez kloubů.
Stejně jako při tvoření světa uspěl až při třetím pokusu, kdy vytvaroval anatomicky dokonalého člověka, s jehož vzhledem a funkcí už mohl být spokojený.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002
25.2.2007
Bohové, Jin Jang nebo obr?
(Čína)
Čína je velká země. S hlubokou historií.
Ano, připravte se na bohatě prostřený stůl, z něhož si můžete vybrat takovou variantu stvoření světa, jaká se vám zlíbí.
Nejstarším demiurgickým mýtem jsou zmínky o bohyni Nü Kua, která se sedmdesátkrát přeměnila, čímž dala tvar vesmíru i všemu živému. Z jejích vnitřností se narodilo deset božstev, neoriginálně zvaných Vnitřnosti Nü Kua. Kua je, mimochodem, termín, označující šnekovi podobné zvíře, převtělování a přeměny ovšem staří Číňané přisuzovali, díky empirickému pozorování, hmyzu a hadům.
Jako Stvořitelka pracovala Nü Kua i na člověku, první jedince vytvarovala ze žlutého jílu, byl to ovšem postup zdlouhavý, a tak si k většímu počtu lidských bytostí pomohla provazem, jímž ryla do bláta rýhu, pokaždé, když provaz zvedla, odstříklo z něj bahno a z kapiček vznikali další a další lidé.
Filozofický spis mudrce Čuang Ce zmiňuje další možnost, totiž zrození světa skrze smrt boha chaosu. Ten se jmenoval Chun-tun, panoval nad středem světa, měl šest nohou, čtyři křídla a barvu žlutou a červenou, ale na těle neměl jediný otvor, ani tvář. Jeho sousedé, severní a jižní mořští bohové, které často hostil), se mu rozhodli odvděčit a vydlabat v něm sedm děr, aby i on mohl dýchat, jíst, koukat a tak. Každý den udělali jeden otvor, až sedmého dne nespočinuli, ale Chun-tun zemřel.
Nejpopulárnější mýtus popisuje vznik vesmíru z amorfní mlhy působením známých sil Jin a Jang. Ve starší verzi není tato činnost nijak zvlášť popsána, jen se vypráví, že svět dostal podobu plochého čtverce, nad nímž se klenula obloha, zabezpečená pilíři či horami, přičemž byl celý svět, aby se nerozpadl, pro jistotu ještě převázán provazy. Pozdější varianty už popisují, jak se z prvotní mlhy zrodila temná, chladná, těžká, pasivní a ženská síla Jin s protikladem v světlé, horké, jasné, aktivní a mužské síle Jang. Interakcí mezi nimi vznikla příroda a čtyři roční období, síly samé mají na svědomí existenci sobě příslušných záležitostí, jako je slunce a oheň v případě Jang, či voda, měsíc a hvězdy u Jin.
Další demiurgická nabídka obsahuje boha hrozivého vzhledu Čuan Süa, sídlícího ve středu nebes, který nařídil svým dvěma vnukům, Čchungovi a Liuovi, aby jeden podepřel nebesa a druhý držel zemi při zemi, bez toho by se z chaosu vytvořený svět znovu do téhož zhroutil.
Jiná historka je kupodivu velmi podobná představám půl zeměkoule vzdálených Skandinávců. Stejně jako v chladných končinách severní Evropy, i v Číně se věřilo, že svět vznikl smrtí obra, v tomto případě jménem Pchan Ku. Jak umíral, z jeho dechu vznikl vítr a oblaka, bouře z hlasu. Další stvoření následovalo po jeho smrti – ruce a nohy se proměnily v hory, oči ve Slunce a Měsíc, krev ve vodní toky a déšť, maso v zemi, myšleno půdu. Stromy a tráva povstaly z jeho chlupů, hvězdy z vlasů. Kosti (včetně zubů) a morek daly vzniknout nerostům. Pokud jde o nás lidi, nemůžeme se v tomto mýtu chlubit ničím vzletným – do současné podoby jsme se přeměnili z hmyzu, který žil na Pchan Kuově těle.
Poslední položka dnešního soupisu spojuje předchozího obra se stvořením podle Jin a Jang. Ve vesmíru tohoto mýtu nebyla na počátku mlha, ale všechna hmota soustředěná do objektu velikosti slepičího vejce. Po osmnácti tisíci letech se rozdělila na Jang, lehký a stoupající vzhůru, kde dal vzniknout obloze a těžký Jin, padající dolů a tvořící zemi. Právě mezi těmito uvolněnými silami se narodil obr Pchan Ku. Devětkrát změnil podobu, během dalších osmnácti tisíců let dosáhla obloha, země i on největších možných rozměrů, čímž vytvořili trojici Nebe, Země a Lidstvo. Sága pokračuje třemi hlavními bohy, čísla a vzdálenosti, ale to už bych zabíhal příliš daleko.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Anne Birrellová: Čínské mýty, Levné knihy, Praha 2006
23.3.2008
Piják palmového vína
(Jorubové, Nigérie)
Ze západní Nigérie se Jorubové nedobrovolně, jako otroci, dostali do Nového světa, zvláště do jeho střední části. Svou původní zemi ovšem obývali – a obývají už více než tisíc let; kdysi dávno byli v kontaktu i s tak vzdálenými oblastmi, jako je Egypt.
První verze jorubského stvořitelského mýtu hovoří o Pánu nebes a Matce Zemi, z jejichž poměru nejprve vzešly dvě děti: suchá a vlhká země. Později ještě několik synů, z nichž jeden z nich, jak se to stávalo téměř v každé kultuře, znásilnil matku a dal tak vzniknout šestnácti velkým bohům.
Podle dalšího vyprávění bylo nahoře nebe a dole velká voda. V nebi žil nejvyšší bůh Olorun, v moři, jak jinak, mořská bohyně. Z jejich spojení se narodilo několik chlapců, jednoho z nich pak otec vybavil trochou země a kuřetem, aby tam dole v moři vyrobil pevnou půdu a připravil ji pro zemědělskou výrobu. Jak dobře víme, první emisar nikdy svůj úkol nesplní, tenhle se při práci posilňoval palmovým vínem, (proto jsem si do titulu drze vypůjčil jméno známé Tutuolovy knihy, která ostatně z nigerijské mytologie vychází), následkem čehož na něho padla opilecká únava a vprostřed díla usnul.
Nastoupil tedy další syn v pořadí, i on obdržel něco hlíny a mládě kura domácího, sestoupil dolů k velké vodě, z hrstičky půdy vysypal ostrov, pustil na něj kuře, které si začalo hledat potravu. Než nějakou našlo, stvořil druhý syn ze země první lidi, věnoval jim obilí a znalosti zemědělských technik, čímž bylo postaráno jak o kuře, tak i o nové obyvatele nového světa, protože díky důsledné a poctivé práci vzešla na polích bohatá úroda.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002
14.9.2008
Pramoře, prazemě a prabahno
(Semangové, Malajsie)
Semangové jsou malý jihoasijský národ, žijící v severní Malajsii a jižním Thajsku. Jejich stvořitelský mýtus patří k těm, kterým pracovně říkám „bahenní“ a který patří k těm nejběžnějším variantám (viz například Slovany).
Kdysi pramoře pokrývalo celou prazemi. Na dně praoceánu ležel velký prahad a všechna prahlína prasvěta se nacházela pod ním. Až připlula želva a větví hada skrz naskrz propíchla. Vzniklou dírou prosákla voda a objevilo se skutečné dno. K němu se ponořil chrobák a vynesl na hladinu, jak jinak, bahno. To plulo po vodě a tvořilo ostrovy.
Prasvět byl nezvykle zalidněný. Žili na něm dva bratři, kteří se jednoho dne rozhodli vyrazit na nebe. Zarazili do země své rybářské pruty a odešli; z prutů vyrostla obrovská hora se dvěma vrcholy a z hory sloup, který podepřel a dodnes podepírá nebeskou klenbu.
Dalším z praobyvatel bylo obrovské prazvíře, které bylo při obětním rituálu rozsekáno na kusy. Z této oběti se pak zrodily stromy a rostliny, které vyrostly a začaly plodit. Na strom pak vylezl pramuž a očesal jej, snesl zralé plody praženě, ta si je vložila do klína, aby později opačnou, teď už přirozenou cestou přišli na svět lidé kmene Semangů.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002
27.9.2009
Pařez a Voda
(Bambarové, Mali)
Západoafričtí Bambarové, žijící převážně v Mali kolem řeky Niger a jsou především zemědělci, což jim nijak nebránilo, aby v osmnáctém století neměli hned dva vlastní státy, v Segu a v Ňoru. Jejich příspěvek k rozřešení záhady vzniku světa je následující:
Nejdřív panovala všude velká vichřice plná slov. Prvotní duch, který se ve větru objevil, pustil na zem malou kuličku, z níž vyrostl pařez (kupodivu) a vytryskla voda. Protože to nebyl jen tak obyčejný zbytek stromu, ale bůh Pemba, není se co divit tomu, že využil hlíny, ve které byl zasazen a vody a uplácal první ženu. Ne jen tak obyčejnou. Sama, z vlastní síly, dokázala porodit veškerá zvířata, veškerou flóru a nakonec, jak už to bývá, také lidstvo.
Pemba, který mezitím dal světu formu, se nechal zasadit zpět do země a z pařezu vyrostl v krále všech stromů. Jako takový si mohl poroučet, takže si poručil, že mu náleží všechny ženy světa. Božské síly na milování měl dost. Jeho vlastní žena žárlila, jednak z celkem pochopitelných důvodů, jednak proto, protože když se s ním chtěla milovat ona, nedopadlo to nejlépe. Precedent mnohoženství se rozšířil i mezi lidi, což pro někoho mohlo znamenat velmi příjemný aspekt božích rozmarů, horší ale bylo, že stromový Pemba při milování zranil větvemi a trny vlastní manželku a ta pak prosadila, pod záminkou oběti ve prospěch dlouhého života a štěstí, obřízku pohlavních orgánů.
I to se dalo přežít, jenže Pemba potřeboval více síly a na ní závislé moci, což vyřešil běžným způsobem, krvavými obětmi. Začal zvířecími, později to nestačilo a přešel na lidské. Naštěstí se proti němu zvedla opozice v podobě vodního boha Fara, který měl na starosti tvoření a vládu nad vodní faunou a flórou.
Boj trval dlouho, ale nakonec Faro Pembu vytrhl z kořenů a stal se nejvyšším bohem. Provedl příslušné reformy, jaké se od nové vlády po převratu očekávají, rozdělil tvory do skupin a lidi přivedl k zemědělství, aby nemuseli spoléhat na nejistý lov.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002
27.9.2009
Na počátku byly dvě vesnice
(Pueblané, Severní Amerika)
Když začal svět, obývala ho jenom zvířata. Žila ve dvou vesnicích, jednu vedli vlci, druhou havran a norek. Jak už to v takových případech chodí, oba tábory spolu soupeřily, a jak už to bývá, jeden vyhrál. Byla to vesnice norka a havrana. A ti se hned po vítězství pustili do tvoření světa.
Aby na práci viděli, první, co spatřilo světlo světa, bylo světlo. Následoval ho vítr a zarybnění řeky lososy. Na závěr – jak už bývá zvykem – přišla výroba lidí. Ale norek s havranem se nezatěžovali plácáním lidí z hlíny nebo konstrukcí z jiných materiálů. Prostě proměnili v lidi některá zvířata. A od těch dob kalifornští Indiáni berou zvířata za své předky a náležitě je uctívají.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002
30.5.2010
Země ze zadku
(Chamorrové, Guam, Mikronésie)
Existuje několik šablon, podle nichž byl svět v různých částech světa stvořen. Chamorrové z mikronéského ostrova Guam použili stejnou, jako Skandinávci či Číňané, totiž metamorfózu konkrétního těla. Ať už původně patřilo komukoliv.
Na počátku byl prázdný vesmír, obývaný toliko sourozeneckou božskou dvojicí Puntan a Fuuna. Žili tak tisíc let, až se Puntanova existence nachýlila ke konci. Požádal sestru, ať s jeho tělem po smrti něco udělá; v prázdnotě ovšem nebylo příliš mnoho možností. Vlastně žádná, vezmeme-li to do detailu. A tak Fuuna učinila jediné možné. Rozebrala bratrovo tělo a začala tvořit.
Z prsou vznikla obloha, z pravého oka Slunce, z levého Měsíc. Z řas duha. Z pozadí zemi (Což dává jakési opodstatnění známému českému vulgárnímu označení malých a nezajímavých vesnic či městeček. Podle Chamorrů skutečně žijeme v pr ...)
Zmíněnou zemí byl ostrov Guam, na nějaký čas jediné pevné místo v oceánu. Než se z vod vynořily další ostrovy, dala Fuuna, který Guam připadal jaksi prázdný, ještě život lidem. Realizovala svůj nápad inteligentní životní formy přeměnou úlomků skal: z prvního kusu se to povedlo, z druhého také a dál už se nemusela snažit, protože lidi se začali množit svépomocí. Později, když už měli kam, se Chamorrové stěhovali i na další ostrovy, až osídlili celý svět.
(Když se na Guamu objevili první cizinci, tamní obyvatelé hledali v angličtině, holandštině či španělštině svůj vlastní jazyk a tvrdili, že řeč návštěvníků je vlastně jen zkomolená chamorrština, jediný jazyk prvních lidí).
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Miloslav Stingl: Neznámou Mikronésií, Svoboda, Praha 1976
6.6.2010
Pracovité ptactvo nebeské
(Ainové, Japonsko)
Ainové, původní obyvatelé Japonska, dnes žijí převážně na severu, na ostrově Hokkaidó. S Japonci toho mnoho společného nemají, původu jsou víceméně neznámého a pitváním kultury si taky nepomůžeme – některé záležitosti odkazují na příbuzenství se severoasijskými národy, jiné naopak na jih. V každém případě věděli i oni, jak byl stvořen svět.
Na počátku byl svět pustou bažinou. Naštěstí se svět na světě nenacházel sám, pod ním bylo ještě šestero podsvětí a nad ním šestero nebes. Obydlených bohy, démony a zvířaty. Nejnižší nebesa byla domovem démonů, o něco výše přebývali nižší bohové a úplně nahoře, za mocnou kovovou zdí, za níž vedla jen jedna jediná železná brána, sídlil se svou družinou Kamui. A ten stvořil svět.
Dal mu podobu velkého oceánu, spočívajícího na zádech velké ryby, což dokazuje existence přílivu a zemětřesení; to první způsobuje pravidelné nasávání a následné vystříknutí vody rybou, země se pak otřese, když se světonosná ryba pohne. V tomto stavu svět existoval po nějaký čas, až si na něj Kamui jednou vzpomněl a napadlo ho, že by se s pustou vodní hladinou nejspíš dalo ještě něco udělat.
Poslal na svět konipase. Boží záměry bývají nevyzpytatelné, takže nebudeme o smyslu této akce nějak uvažovat, v každém případě když ptáčka už opravdu bolela křídla, podařilo se mu vydupat z vody trochu písku a ocáskem ho udusat v pevnou zem. Pravda, v počátku to byl jen plující ostrůvek, ale konipas ve svém úsilí nepolevoval, čímž došlo k příslušným geologickým změnám a výsledek je vidět v atlasu.
Sotva se svět rozkoukal, objevil se ďábel, který na něj dostal zálusk. Projevil se ověřenou akcí: spolkl Slunce. Nevydrželo mu v žaludku dlouho, protože Kamui vyslal do akce dalšího opeřence, pro změnu vránu. Ta podnikla střemhlavý útok ďáblovými ústy do hlubin vnitřností a přinutila ho tím Slunce vykašlat. Všechny vrány se od té doby odvážnou akcí své kolegyně chlubí a myslí si, že mají vše dovoleno.
Země se tedy stala, byla ohrožena a zachráněna. Stále však zůstávala pustá. Všimla si jí zvířata, do té doby žijící na nebesích a požádala Kamuie o dovolení na ní žít. Bůh souhlasil a navíc ještě stvořil pro nový svět i obyvatele nové. Včetně prvních lidí – Ainů. Ty sestavil z hlíny, vlasy vytvořil z trávy a na páteř použil vrbový proutek,(pročež se lidé ve stáří hrbí). Za účelem výuky poslal Ainům Aioinu, jež je naučil lovit a úlovky dál zpracovávat. Vedlejším výsledkem této mise byl vznik veverek, jež se zrodily z Aioinových sandálů, když se po návratu na nebesa musel ještě jednou vrátit na zem, aby vyvětral své šaty, nasáknuté lidským zápachem.
Jiná představa o vzniku Ainů ovšem považuje prvního člověka a učitele za potomka nebeského páru Turesh a Okikurumi, a ještě jedna, vycházející z faktu, že Ainové jsou, na rozdíl od Japonců obdařeni hustými vousy (týká se pouze mužů, pochopitelně), považuje za jejich předka medvěda.
Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010
14.10.2010
Již uvedené plus dalších více než sto stvořitelských mýtů můžete nalézt v knize
Jak přišel svět na svět
Jak si lidé z různých končin planety Země představovali stvoření světa? Různě. V této knize je shrnuto více než sto padesát pověstí, evropskými počínaje, přes Asii, obě Ameriky a Tichý oceán až ke kolébce lidstva, Africe.
E-kniha dostupná v obchodech: Smashwords ($ 2.49) | Apple Books (49 Kč) | Google Play (49 Kč) | Databook (49 Kč) | Palmknihy (49 Kč) | Kosmas (49 Kč)
