Bezejmenná stránka: Bestiář > Stvoření světa
obsah
předchozí část
následující část

Stvoření světa

Nespolehlivý hlídač
(Burjaté)

Sibiřští Burjaté jsou mongolským národem, žijícím převážně v Ruské federaci (kde mají vlastní republiku). Jejich verze stvoření světa patří k oněm celkem běžným bahenním.

 

Než bůh Sombov spatřil vodního ptáka jménem Anghir, byl na světě jenom on a samá voda. Objevením ptáka všechno začalo, Sombov mu totiž přikázal – jak jinak – vylovit z hlubin zemi. Pták se tedy ponořil a na hladinu vynesl něco černé hlíny a špetku červeného jílu. Z hlíny Sombov vymodeloval pevnou půdu, z jílu uplácal první lidské bytosti. Chyběly jim pouze duše, pro něž se bůh vypravil na nebesa. Zatím neživé výtvory své dosavadní činnosti však nechtěl nechat jen tak bez dohledu, proto pověřil hlídáním polotovarů psa. Šelma je to k hlídání dodnes způsobilá, což o to, jenže ... Jenže první lidé byli (vzhledem k současným klimatickým podmínkám krajiny, do níž byli stvořeni to dává smysl) vybaveni hustým chlupatým porostem po celém těle. Který pes postrádal. Byl holý a byla mu zima. Přesto poctivě strážil. A v ten okamžik vstoupil do příběhu ďábel Shiktur, který věren tradicím svého rodu, začal škodit. Slíbil psovi stejný kožíšek, jako mají lidé, jen když ho k božímu výtvoru pustí. Že se chce podívat. Pes souhlasil, Shiktur se ovšem jen nedíval, ale budoucí obyvatele světa poplival. Kam plivl, tam kožíšek zmizel, zůstalo nám jen něco málo na intimních partiích. Když se pak Sombov vrátil, rozzuřil se. A hlídače proklel. I když mají kožich, dodnes se psi třesou. (Aspoň někteří).

 

Existuje ještě verze Stvoření poznamenaná buddhismem. Je podobná stvořitelskému mýtu Slovanů, i v ní se vyskytuje bůh – v tomto případě Burkhan, který přišel z nebes, aby stvořil Zemi, a ďábel jménem Sholmo, který je mu k ruce a který se stará o logistiku této monumentální stavby. Vynáší – zůstáváme u bahenního mýtu – z hlubin vše pokrývající vody kámen a štěrk. Z tohoto materiálu Burkhan vytvořil Zemi, načež ho Sholmo požádal o kousek půdy, do níž pak zasadil svou hůl. Když ji vytáhl, z vzniklé díry vylezli hadi i jiné, člověku škodlivé a nebezpečné potvory.

7.12.2010

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010

Ondatří oběť
(Assiniboinové, Severní Amerika)

Indiánský kmen z jihokanadských prérií původně patřil k Dakotům, oddělil se během migrace v osmnáctém století. Toto datum lze z jejich stvořitelského mýtu poznat, i když je jinak ze skupiny bahenních, které, jak to tak vypadá, zaujaly mnoho kultur na celé severní polokouli. Assiniboinové k němu přidali jednu z typických ingrediencí severoamerických mýtů, Pokušitele. (V Evropě mu odpovídá například severský Loki).

 

Jak už to chodí, byla nejdřív všude jen samá voda. A Stvořitel Iktome, který si usmyslel, že samá voda je příliš jednotvárná. Poslal proto zvířata, aby se ponořila ke dnu a vynesla z něho zemi. Jenže vyslancům se nedařilo. Povedlo se až ondatře, která se ponořila až ke dnu a vyhrábla něco půdy. Ale cesta vodou na hladinu byla dlouhá a ondatra ji nepřežila.

Z hlíny, která jí zůstala mezi drápy pak Iktome stvořil pevnou půdu. Nasledovalo počasí, u něhož se Stvořitel rozhodl, že bude převážně chladné. Tolik zimních měsíců, kolik má chlupů na svém kožiše. Proti tomu se ozvala pouze žába (obojživelníci, jak známo, nemají chlad příliš v lásce) a navrhla, aby zima měla měsíců jen sedm. Odvaha se víceméně vyplatila, bohužel jen pro stěžovatele ne; Iktome drzé zvířátko zabil, následně však vzal jeho nápad za svůj.

Běžným technologickým postupem, z bláta, pak stvořil ještě lidi a stal se jejich učitelem. Jako Pokušitel ale neodolal, a tak si Assiniboinové ze všech nauk, jež jim Iktome předal, nejvíc připomínají umění krást koně jiným kmenům.

19.2.2011

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010

Pavouk Stvořitel
(Ašantové, Ghana)

Ašantové mívali kdysi velké a slavné království (s hlavním vývozním artiklem otroky). Potom (na kupodivu velmi krátkou dobu) přišli Britové a dnes je tento sedmimilionový národ domovem ve Ghaně.

 

Svět Ašantů stvořil bůh jménem Ňame. Pěkně od podlahy, na místech, kde předtím nebylo nic. Vyjma vody a kontinentů a a dalších obvyklých konstrukčních prací dal dohromady také pavouka jménem Ananse. Pomocníci u tak rozsáhlých projektů, jako je výroba světa, jsou častí, stejně jako jejich neplánovaný příspěvek k demiurgově činnosti. Byl to právě Ananse, kdo měl na svědomí stvoření lidí (i když život do nich musel vdechnout Ňame). A božský pavouk v tvoření pokračoval. V maskování za ptáka vyrobil známé astronomické objekty Slunce, Měsíc a hvězdy, jakož i den a noc.

16.6.2011

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010

Božské těsto
(Miaové, Čína)

V Číně žijí sice převážně Číňané (tedy Chanové, abych byl přesný), nicméně nejsou jedinými obyvateli tohoto konce světa. Zhruba desetimilionový národ Miao žije v jižní Číně, také v severním Vietnamu, Thajsku a Laosu. O svém původu a o původu světa vypráví následující historku:

 

Nejprve se na svět dostavil boží pár, protože někdo začít musí a bohové to mají v náplni práce. Ze semen nebe a semen země, promísených s vodou uhnětl těsto a zformoval příslušné základní stavební prvky světa, tedy oblohu a zemi. Na zemi pak vypučel a uzrál první lidský pár a protože půda v okolí byla kvalitní, věnoval se zemědělství.

Až do dne, kdy přišly velké záplavy, po nichž první žena porodila prvního potomka. Jaksi bez tvaru. První muž tvora rozsekal na kousky a rozházel po poli, přes noc pak z nezvyklé setby vzešli další lidé. A ti už se rozmnožovali běžným způsobem, aby geometrickou řadou zalidnili svět.

 

Vesmír Miaů byl stvořen podle obvyklých postupů. Měl nebe a měl zemi. A měl také Slunce, jenže při jeho tvorbě se bohové neudrželi a udělali ho příliš žhavé a sršící energií. Bohužel v podobě jisker, z nichž se stávala další Slunce. Jejich spojený žár nedělal zemi dobře, spálil vegetaci a proměnil úrodná pole v poušť. Přežila toliko moruše, jejíž kořeny prorostly až k moři.

Situace byla zoufalá, naštěstí se našel jeden odvážný a zkušený lovec, který všechna Slunce (až na jedno, pochopitelně) z nebes sestřelil. Hvězdy na nočním nebi si od té doby dávají pozor a svítí jen tak, aby se neřeklo.

 

Miaové o svém původu vypráví ještě jeden příběh. Podle něho porodila Země po oddělení od Nebes zvířata, následně flóru a na závěr první lidský pár (obdařený v té době ještě chlupatou srstí a ocasy). První žena pak při koupání v jezeře zavadila onou intimní partií o větev, následkem čehož byl zplozen a posléze porozen syn, jehož údělem bylo stát se praotcem všech Miaů.

16.6.2011

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002

„Jsme jedné krve...“
(Lugbarové, Východní Afrika)

Lugbarové žijí na severu Ugandy a v Kongu, patří ke skupině kmenů Moru-Mangbetu (Moru-Madi) a jsou převážně farmáři. Jejich oblíbeným kluturním symbolem je levhart a mají zálibu v rodokmenech a čistotě rodové linie.

 

Jak nadpis, vypůjčený z Kiplingovy Knihy džunglí, praví, jsme podle Lugbarů, ať už černí nebo bílí, všichni jedné krve. Tu stvořil bůh Adronga ‘ba o‘bapiri (nebo také Adroa) pro dvě první bytosti, Nebeského muže Gborogboro a Velké tělo Meme. Nebesa a Země pak uzavřeli sňatek a tvoření mohlo pokračovat.

Memino lůno bylo Stvořitelovým zásahem plné budoucí fauny, kterou rozprášila po světě. Načež znovu nastoupil Stvořitel a naplnil její lůno dalšími potomky. Tentokrát člověčími. Tak přišli na svět první muž a první žena, kteří bez ohledu na sourozenecké vztahy v plození potomků pokračovali. Stejně jako jejich děti. Řetězec se prodlužoval, až se zalidnil celý svět. Podezření z incestu pak vyvrací tvrzení, že sourozenecko-manželské páry nevedly sexuální život, ženy otěhotněly, když si polily nohy kozí krví.

28.9.2012

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010

Z potu zrozeni
(Srbové)

Existuje mnoho pohanských mýtů a pověstí, od Skandinávie až po Středozemní moře (a vystrkující růžky i tam, kde by je člověk nečekal, a kam vkročila noha křesťanského misionáře, například v takových jihoamerických pralesích), které znějí jaksi povědomě. Různé možnosti této postupné proměny ukazují stvořitelské mýty, respektive folklorní pověsti jihoslovanských Srbů. Od Boha, coby pouhé nové součásti starého vyprávění, kde se jen vyměnila jména, po pověst, který sice zní pohansky, ale vypráví známý příběh. A nesmí chybět ani klasická verze, příbuzná běžnému slovanskému mýtu, který spadá do množiny těch bahenních.

 

Příběh první:

Nebylo nic, než Bůh. A Bůh spal a snil. Netvořil, jak sněním tvořili bohové v daleké Austrálii. Prostě jen spal a snil, až se po eonech probudil. A kam se podíval, tam se objevila hvězda. Podivil se nad tím a vyrazil na obhlídku. Kráčel po světě a stále nebyl na jeho konci. Když ho chůze unavila, zastavil se – shodou okolností na naší Zemi – a setřel si pot z čela. Jedna kapka padla na zem a změnila se v prvního Člověka. My. lidé, pak sice pocházíme z Boha, ale nežijeme život v radovánkách, ale protože jsme vznikli z potu, v potu tváře musíme pracovat a trpět.

 

Vyprávění druhé:

Na Zemi nebylo nic, než kamení, což se Bohu příliš nelíbilo a tak vyslal kohouta, aby se o neúrodnou krajinu postaral.

Kohout snesl vejce, z něhož vyteklo sedm řek, jejichž voda změnila jedno pusté údolí v ráj, v němž na stromech nerostly jen běžné  plody, jako fíky a jablka, ale i pečivo. V údolí, obklopeném vysokými horami, žili i lidé. Pracovali sice, ale jen pro zábavu, o živobytí neměli v rajském údolí nouzi. Díky horskému pásu se nemuseli bát nebezpečí, nic jim tedy nechybělo.

Jen kohout, který se vznášel vysoko na obloze, jim po čase  začal vadit, protože každý den kokrháním připomínal v příslušný čas, že mají vstát, a kdy jít do práce, a teď, že je čas na oběd. Požádali Boha, aby je nebeského kura zbavil, a Bůh kohouta opravdu odvolal.

Pták se s nimi rozloučil varovným kokrháním o jakémsi jezeře.

Nějaký čas šlo v údolí všechno postaru, lidé i bez živých hodin dodržovali určený režim. Jenže brzy se – tak už to chodí – našli nespokojenci, kteří začali proti pevnému časovému rozvrhu protestovat. Jim žádný pták přece nebude určovat, kdy mají co dělat.

Z anarchie přišly nemoci, lidé se rychle vrátili ke starým způsobům, ale bylo už pozdě, kohout nikde.

Navíc varování před jezerem... V údolí žádné nebylo, jen oněch sedm řek. Logickou úvahou byl stanoven závěr, že zmíněné jezero je za horami, a že je třeba jen hlídat, aby se voda nepřivalila přes kopce. A bylo znovu po bohabojnosti, lidská přirozenost vyplula na povrch. Líní lidé už netrhali chleba ze stromů, ale stromy podpalovali, aby mohli chleba sbírat bez práce ze země. Došlo i na dohady o množství vody – a abych to zkrátil, neboť pointa je nasnadě – k rozbití kohoutího vejce za účelem vlastní regulace životadárné tekutiny. Poškozením zdroje ovšem logicky došlo k nekontrolovatelné produkci a celé rajské údolí se zaplnilo vodou a téměř všichni ti hříšní lidé se utopili.

 

Historka třetí:

Prvními třemi součástmi vesmíru byli Bůh, slunce a moře. A svět měl ještě zajímavou vlastnost: ať už upadlo cokoliv kamkoliv, pak to tam i zůstalo ležet. Navzdory přírodním zákonům, což nebyl takový problém, neboť existence se skládala pouze z Boha, Slunce a moře.

Žhavé slunce přimělo Boha, aby se osvěžil v mořských vlnách. A jak se tak osvěžoval a potápěl, potopil se až ke dnu a za nehtem mu uvízlo zrnko písku. Když se pak vynořil, zrnko vypadlo. Poslušno již zmíněného zákona zůstalo ležet na mořské hladině. A stalo se naší Zemí.

23.11.2012

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Erben, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. III., Jižní slovanské. Praha : J. Otty, 1907

Věci se mění
(Makahové)

Makahové žijí v severozápadním rohu amerického státu Washington, už více než tři a tři čtvrti tisíce let se živí rybolovem a velrybolovem, (ačkoliv počet ulovených mořských savců v posledních dvaceti letech činil jeden ks). Podobně jako jejich sousedi z ostrova Vancouver si vypráví příběh o stvoření, které má na svědomí dvojice, zvaná Ho-ho-e-ap-bess, česky Dva-muži-proměňující-věci.

 

Dva-muži-proměňující-věci byli bratři ze Slunce a z Měsíce, kteří navštívili Zemi v dobách, kdy sice existovala, ale neobývali ji ani lidé, ani zvířata. Svět byl jen písek a tráva, a i když po něm pobíhala živá stvoření, nebyla zařaditelná podle dnešních požadavků, měla prvky jak lidí, tak zvířat. A Dva-muži-proměňující-věci přišli učinit pořádek a připravit svět na příchod nové rasy. Lidí. Tedy Indiánů. Makahů.

Povolali k sobě všechny žijící tvory a začali je proměňovat. Některé ve zvířata, jiné v ptáky a další v rostliny.

Nepočínali si přitom jen tak dle libosti, ale přeměnou prováděli též vyrovnání účtů.

Zloděje, který neustále okrádal lovce i rybáře proměnili v tuleně, aby si v nové podobě musel obstarávat jídlo sám.

Stvoření, které bylo zkušeným rybářem a lovilo z kamenů v řece rybářským oštěpem, proměnili ve volavku. Bílá kápě, kterou předchozí forma nosívala, volavce zůstala.

Rybář, který kdysi ukradl náhrdelník z lastur, byl proměněn v ledňáčka; i jemu zůstala v peří vzpomínka na minulou podobu, když se ukradený náhrdelník proměnil v pruh bílých pírek kolem krku.

Dvě věčně hladová stvoření, která sežrala vše na to narazila, proměnili Dva-muži-proměňující-věci v Krkavce a jeho manželku Vránu. Nejen obyvatelé měst, ale i přírody, a jak se zdá, i některé božské bytosti mají problémy s zoologií základní školy.

Syn sojky na dotaz, zda chce být ptákem, nebo rybou, odpověděl: Ani jedním, pročež byl proměněn v norka. Tak mohl žít na suchu a mohl lovit ryby ve vodě.

Řada jiných tvorů posloužila jako materiál v přeměnu v užitečné rostliny. V tis na výrobu luků, v kalinu, poskytující pruty pro šípy. Tlusté velké zvíře bylo proměněno v cedr, strom s objemným kmenem a měkkým vnitřkem, který se měl budoucím obyvatelům země hodit ke výrobě kánoí a mnoha dalších předmětů. Staré stvoření bylo transformováno ve smrk, aby měli lidé čím topit, jiné v borovici a další v jabloň. Také v divokou třešeň, aby bylo ovoce a kůra na léky. Hubenou bytost proměnili Dva-muži-proměňující-věci v olši, aby bylo na pádla ke kánoím.

Tak byla země připravena pro Indiány, kteří ji záhy také osídlili.

3.1.2013

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
First People (http://www.firstpeople.us/)

Po požáru
(Yurucaré)

Bolivijští Indiáni kmene Yurucaré žijí kolem řeky Chapare, jednoho z mnoha vodních toků, živících amazonské povodí. Jsou prvním indiánským kmenem v Bolívii, kterému tamní vláda udělila koncesionářská práva na lesy v oblasti jejich osídlení, což je hezké, na druhou stranu se ovšem Yurucaré, jako ostatní malé národy, potýkají se ztrátou vlastní kulturní identity, především jazyka.

Ke kulturní identitě patří zajisté i mýty a pověsti. Včetně těch o původu.

 

Stvoření yurukarského světa předcházelo jeho zničení.

Jak byl stvořen, jak vypadal a kdo osídlil svět původní, to nevím. Vím jen, že jednoho dne seslal ohnivý démon Aymasune z nebes velký požár, aby ze světa odstranil lidstvo. Přežil jen jediný člověk. Podařilo se mu před požárem ukrýt v jeskyni, odkud vystrkoval klacek, aby si tímto jednoduchým způsobem ověřil, zda venku stále ještě hoří. Až třetí pokus zjistil, že venkovní teploty se blíží normálu. Poslední člověk vyčkal ještě čtyři dny, než z jeskyně vylezl a stal se Prvním člověkem nového světa.

 

Jak upozorňuje D.A. Leeming, svět, postavený na troskách předchozího není nic zvláštního, obvykle ovšem ten předchozí zničí sám Stvořitel, zatímco v tomto případě zapracoval démon.

3.1.2013

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Leeming, David Adams: Creation Myths of the World, 2010

Čtyři, čtyři, čtyři... a čtyři
(Apači)

Díky Karlu Mayovi jsou ve střední Evropě Apači nejpopulárnějším indiánským kmenem, ačkoliv jde ve skutečnosti o širší jazykovou skupinu, zahrnující kmenů několik. Sami si říkají Lidé (v originále N'de, Dinë, Tinde, nebo Inde), světově známé jméno pochází od nejspíš sousedů a znamená Nepřítel, Apači byli odjakživa bojovný národ.

V jejich stvořitelském mýtu je velmi důležité číslo 4 velmi. Uvidíte sami.

 

Jako ve mnoha vesmírech jiných národů, ani v tom apačském nebylo na počátku nic. Vůbec nic, žádná nebeská tělesa, žádná planeta pod nohama, žádné světlo. Jen temnota.   

Z ní se zničehonic vynořil tenký disk, z jedné strany žlutý, z druhé bílý. Uvnitř seděl malý vousatý muž, známý jako Ten, který žije nade vším. Stvořitel. Promnul si oči a tváře, jakoby se právě probudil. Zahleděl se do tmy – a nahoře se objevilo světlo. Pohlédl dolů a světlo se stalo mořem světla. Na východě se zlatě zablýskl úsvit, na západě oblaka různých barev.

Když si utřel zpocenou tvář a promnul ruce, objevil se zářivý mrak, na němž sedělo děvčátko. Stvořitel se ho zeptal, kam že to má namířeno, ale holčička, Dívka-bez-rodičů, mlčela. Teprve po chvíli promluvila, ale nebyla to odpověď, byla sama zvědavá, odkud Stvořitel přišel. Dozvěděla se, že z východu. Dívka-bez-rodičů ptala dál: Kde je země, a Stvořitel jí odpověděl otázkou: Kde je obloha?

„Přemýšlím, co bych stvořil dál,“ zazpíval pak, a zazpíval to čtyřikrát. Čtyři je totiž šťastné číslo. Otřel si tvář, zamnul ruce a rozhodil je a před Stvořitelem se objevil Sluneční bůh. Stejnou technikou, z potu obočí, vznikl Malý chlapec. A byli už čtyři. Což je šťastné číslo.

Sedli si spolu na malý oblak a dumali, co dál. Vydumali, že mrak je pro všechny příliš malý, takže Stvořitel se dal do tvoření. Na světě se objevila Tarantule, Velký vůz, Vítr, Tvůrce blesků, Potápka a oblaka na západě.

„Pojďme stvořit zemi,“ navrhl Stvořitel a zazpíval: „Myslím na zemi, na zemi, na zemi. Já myslím na zemi...“

Což čtyřikrát zopakoval. Čtveřice božstev zatřásla rukama a Stvořitel z jejich potu uhnětl malou hnědou kuličku. Poté do ní kopl a přihrál ji Dívce-bez-rodičů. Cestou se zvětšila, a když ji Dívka-bez-rodičů poslala dál, kulička znovu nabrala na objemu. Kopy Slunečního boha a Malého chlapce také zvětšily její objem. Nakonec do ní vstoupil Vítr a nafoukl ji. Tarantule pak upředla černé vlákno a natáhla ho od míče na východ, zatímco bílé se táhle na sever, modré na jih a žluté na západ; pomocí nich se koule roztáhla a utvořila zemi hnědých plání. Žádné kopce, žádné stromy, ani vodní plochy a toky.

Stvořitel se poškrábal na hrudi a zamnutím rukou vyrobil kolibříka. Vyslal ho na průzkum do všech světových stran. Pták se vrátil a referoval o kráse nového světa, jenže v tu chvíli se země začala otřásat, takže Stvořitel musel přistoupit k doplňující konstrukci: vyrobil čtyři (jak jinak) kůly, černý, modrý, žlutý a bílý, jimiž zemi podepřel.

Načež čtyřikrát zazpíval, že svět je hotov a nastálo usazen. Což byl. Nevypadal ovšem jako světy dnešní, chyběla mu kupříkladu obloha. Ten nedostatek Stvořitel hodlal napravit, protože právě nebe bylo přesně to, co si místo nicoty představoval. Zazpíval tedy v obvyklém počtu opakování, a objevilo se osmadvacet lidí, aby mu s výstavbou nebe nad zemí pomohlo. Poté vyslal Tvůrce blesků, který obletěl svět a vrátil se s třemi bytostmi, z nichž hodlal Stvořitel učinit vládci nad jednotlivými částmi světa. Jenže chlapec a dvě dívky, které Tvůrce blesků nalezl v želvím krunýři, ještě nebyli kompletní, chyběli jim oči, uši, vlasy, ústa, zuby i prsty. Ale ne paže a nohy.

Moucha proto postavila saunu, kterou Dívka-bez-rodičů zahalila do čtyř těžkých mraků. Přede dveře položila obláček červený. Uvnitř byly čtyři rozpálené kameny.

Zatímco se tři budoucí bytosti prohřívaly, zbytek tehdejší populace venku zpíval léčivé písně. Když pak nadešel čas, sauna se otevřela, na červený mrak vystoupili tři tvorové, a Stvořitel jim dodal chybějící části těla. A jména.

Byl to Nebeský chlapec, vybraný coby vládce Nebeských lidí, Dcera země, která se měla starat o zemi a o úrodu, a Pylová dívka, jež dostala do vínku schopnost léčit.

Ovšem nebylo co léčit a v podstatě čemu vládnout, protože země zůstávala placatá, bez význačných geografických prvků, bez fauny i flóry. Stvořiteli přišlo na mysl sympatičtější uspořádání věcí.

Vyslal Holuba na prověřření stávající situace, pták se vrátil s tak trochu znepokojující zprávou: čtyři dny odtud se na jedné straně země zvedá voda. Bude potopa. Na což Stvořitel (který měl nejspíš situaci stále pod kontrolou, neimprovizoval, jen se držel svým plánů) stvořil velmi velmi vysokou borovici, kterou Dívka-bez-rodičů použila jako kostru, kterou pokryla borovicovou smolou a vyrobila tak velmi velký míč. Když pak čtvrtého dne skutečně potopa přišla, Dívka-bez-rodičů všechny do míče zavřela. Všechny, kromě Stvořitele a jeho dvaceti osmi pomocníků, kteří před vodou unikli na Stvořitelově oblaku.

Nebyla to volba náhodná, Stvořitel totiž mínil pracovat i během záplavy.

Když pak po dvaceti dnech voda opadla, Dívka-bez-rodičů vypustila ostatní bohy z míče, naložila je na svůj oblak a vyvezla nahoru za Stvořitelem a jeho týmem, který mezitím vyrobil Nebe. Na Zemi za něho mimochodem pracovala právě vodní katastrofa, která v ploché půdě vyřezala říční toky, hory a kopce.

„Mám v úmyslu odejít,“ sdělil při setkání všem Stvořitel, „A zbytek tvorby dokonalého a šťastného světa nechat na vás.“

Pak rozdělil úlohy.

Tvůrce blesků dostal na starosti oblaka a nebe.

Nebeskému chlapci svěřil vládu nad Nebeským lidem.

Dceři země již zmíněnou úrodu a Pozemšťany.

Pylová dívka se měla starat o zdraví všech.

A nakonec Dívka-bez-rodičů dostala příkaz dohlížet a starat se o všechny.

Spolu s ní pan Stvořitel třením dlaní o stehna a rychlým gestem k zemi vykouzlil hromadu dřeva, nad níž mávl rukou a stvořil oheň. Z jeho kouře se udělaly velké mraky, v nichž se Stvořitel ztratil. Bohové ho následovali, až na dvacet osm pomocníků, kteří zůstali k ruce lidem.

Sluneční bůh odešel na východ, odkud každý den putuje se Sluncem na západ a zpět, Dívka-bez-rodičů se usídlila za nejvzdálenějším horizontem na západ, Malý chlapec a Pylová dívka se nastěhovali do oblaků na jihu a Velký vůz zůstal na severní obloze, aby sloužil jako  spolehlivý průvodce.

A tak byl stvořen svět.

17.8.2013

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Native American Lore Index Page - (http://www.ilhawaii.net/~stony/loreindx.html)

Když je obrovi zle od žaludku
(Bušongové)

Bušongové od africké řeky Kongo kdysi patřili ke skupině národů, sdružených v království Kuba (Bakumba). Tento státní útvar existoval několik staletí, vyhnuli se mu otrokáři, protože byl stranou, první běloši přišli do země až v devatenáctém století, ve stejném obodbí dosáhlo království vrcholu. Načež následovala invaze sousedních Nsapů (mimo jiné dříve obchodníků s otroky), z níž se země už nevzpamatovala.

Zpět k Bušongům a na počátek existence. Při něm je použit trochu odlišný technologický postup výroby všehomíra, než bývá obvyklé.

 

Velký bílý obr Bumba (jinak též Mbombo) vládl světu, složenému jen ze tmy a vody. A jak si tak existoval, udělalo se jednou mu špatně od žaludku. Taková nevolnost, ať už mívá jakoukoliv příčinu, končívá někdy vyhozením nákladu, který ji pravděpodobně způsobil; obr se prostě pozvracel. Protože to nebyl jen tak obyčejný obr, ale Stvořitel, z jeho útrob nevyšla nevábná amorfní hromada, ale Slunce, Měsíc a hvězdy. Vodou proběhlo geologické vrásnění a zvedly se z ní hory. Nato přišel na Bumbu další břichabol a další zvracení – v téhle várce přišly na svět stromy, jak divoké, tak ovocné. A lidé a zvířata. V uvedeném pořadí: nejprve lidská žena, za ní levhart, orel a opice. Teprve potom následoval člověčí samec.

Poslední, co z obrových úst vypadlo, bylo odplivnutí, které obsahovalo nástroje a nářadí, neboť od počátku bylo jasné, že se o sebe lidé musí postarat, a nakonec ještě léčivé byliny.

První žena porodila dnes módním způsobem, ve vodě, první potomka, krále všech budoucích lidí. Narodil se bílý, jeho vlastní potomci také, ale on je natřel na černo, aby se v pralese kryli před predátory. Vzal si za manželku vlastní sestru, vymyslel první zákony a zatroubením na kouzelný roh nechal vzniknout bavlníku, coby kulturní plodině a zdroji budoucí obživy (patrně šlo o Gossypium arborreum, bavlník stromový, protože ten jako jediný z užitných zdrojů bavlny je původem  z Afriky. Ale to jen tak na okraj, abyste byli chytřejší).

Další příspěvek k lidské civilizaci přinesla opice jménem Funa: přivedla jednak kozla a kozu, kteří souhlasili s domestikací, jednak seznámila člověčenstvo s palmovým vínem.

16.10.2013

Kde jsem hledal a kde můžete najít víc:
Helma Marxová: Svět mýtů, Volvox Globator, Praha 2002

 

Již uvedené plus dalších více než sto stvořitelských mýtů můžete nalézt v knize

Jak přišel svět na svět

Jak přišel svět na svět

Jak si lidé z různých končin planety Země představovali stvoření světa? Různě. V této knize je shrnuto více než sto padesát pověstí, evropskými počínaje, přes Asii, obě Ameriky a Tichý oceán až ke kolébce lidstva, Africe.

E-kniha dostupná v obchodech: Smashwords ($ 2.49) | iTunes (€ 1.99) | Google Play (49 Kč) | | eReading (49 Kč) | Databook (49 Kč) | Palmknihy (49 Kč) | Ráj knih (49 Kč) | Kosmas (49 Kč)

 

 

obsah
předchozí část
následující část

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist