Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #3


Velryby se v průběhu dějin staly z obávaných netvorů předmětem kultu. Pro svou velikost a osud vybíjených zvířat se dostaly do lidského povědomí a spolu s nimi i celá řada omylů, zjednodušení a chyb. Něco málo se pokusím opravit, vyvrátit a na závěr taky jistou věc doplnit, aby se taky doplňovalo, když je to tu Opravník a Doplňovník.


Gejzír, aneb There she blows!


Támhle chrlí, vykřikovali velrybáři – a dnes naštěstí vykřikují i zoologové. A kolem tohoto znaku, neomylně ohlašujícího nejen přítomnost zvířete, ale taky jeho druh, který se podle tvaru fontány dá bezpečně poznat, se traduje jeden z nejrozšířenějších omylů. Je zajímavé, že za ním stojí přírodovědci sami, a že názor velrybářů byl správný.

Fontánu totiž opravdu tvoří sražené vodní páry ve vydechovaném vzduchu, stejný to úkaz, jaký můžeme sami u sebe pozorovat v zimě. A přitom se dlouhou dobu věřilo, že velryby vystřikují vodu, která jim při nádechu natekla do nozder. Argumentem pro tento výklad byl fakt, že fontána je vidět i v tropických oblastech, nejen v polárních mořích, a že v tropech se nemá vydechovaný vzduch jak srazit.

S teplotou vydechovaného vzduchu si poradil až v padesátých letech minulého století Holanďan E.J. Slijper. Ke srážení vzduchu totiž nedochází jen při vstupu do chladnějšího prostředí, plyn se ochladí i v případě, že je vyfouknut pod vysokým tlakem. A právě tohle je případ kytovců, jejichž výdech je nesrovnatelně prudčí než výdech jiných savců. Všudypřítomné vodní páry se samozřejmě vlivem prudkého ochlazení srazí a gejzír na na světě. Do nozder při nádechu žádná voda rozhodně nevniká. Zato sliznice váčků nosních dutin vytváří olejovitou pěnu, jejíž drobné částečky ke vzniku fontány přispívají také.


Vorvaň není velryba


Ačkoliv by jeden řekl, že? Totiž ano, velký je, a dost, s dvaceti metry délky a šedesáti tunami hmotnosti drží třetí příčku mezi kytovci, ale jinak se má k velrybám jako pes ke kočce. Bližším příbuzným physetera macrocephalus, čili vorvaně je delfín, ne plejtvák obrovský nebo velryba grónská.

Ale od začátku. Stručně.

Všichni tito mořští savci patří do řádu Cetacea, rozděleného na dva už od pohledu rozdílné podřády Mysticeti, (Kosticovití) a Odontoceti (aneb kytovci ozubení). Velryby, jak každý ví, jsou kosticovci, ztrativší při evoluci zuby a používající k získávání potravy mříže kostic. Tou cedí vodu a požírají plankton. Nebo krill. Pravda je obojí a někteří plejtváci požírají i ryby, čímž padá další zjednodušení. Spolu s ním vyřídíme i onen malý, úzký jícen nepatrné velikosti. Pokud chce velryba spolknout rybu o velikosti třiceti centimetrů, potřebuje i pořádný krk – a má ho, samozřejmě. Dokáže totiž jícen roztáhnout, některé druhy plejtváků až do průměru oněch třiceti centimetrů, což už je docela dost. Ne ovšem v poměru k opravdu obří tlamě. Zapomínáme tu na důležité slůvko relativní.

Ale vraťme se k vorvaňům. Kostic nemaje, musí lovit pomocí zubů, patří tedy do podřádu Odontoceti, mezi zástup delfínů, kosatek, kulohlavců a mnoha dalších. V rychlosti vyvraťme povědomí o několika málo druzích kytovců. Recentních, čili dnes žijících je přes osmdesát druhů, což například šelmy psovité o své skupině tvrdit nemohou.

Vorvaň tedy loví zuby a mezi jeho kořist rozhodně nepatří neviditelný plankton, ale hlavonožci, pokud možno ti největší, včetně obřích krakatic Architeuthis.
A zoologové nijak nejásají, spatří-li v knihkupectví další vydání dávného bestselleru pod názvem Bílá velryba.


Moby Dick


Nesmrtený hrdina nesmrtelné Melvillovy knihy byl samozřejmě vorvaň. Bílý, vlastně částečný čili parciální albín, se stal bezesporu nejznámějším literárním kytovcem, i když mu v době nedávné šlapala na paty (pardon, ploutve), kosatka Willy a před dávnějšími časy pro změnu televizní delfín Flip (v Čechách Filip). Kromě příslušnosti k řádu Cetacea mají ti tři společný ještě původ, všichni se zrodili v lidské fantazii. Nebo ne?

V případě bílého vorvaně ne.

V době, kdy Herman Melville plul s velrybáři a sbíral moudra pro svůj později tak slavný román, pohyboval se v oceánu i skutečný Moby Dick. Bílý vorvaň, útočící s oblibou na (nejen) velrybářské lodi.

Melville ho převzal do své knihy se vším všudy, popisu, činů, pověsti – vyjma jména. Skutečnému Moby Dickovi říkali velrybáři Mocha Dick.

Na rozdíl od své literární podoby byl Mocha Dick (dávno po vydání knihy) uloven. V srpnu 1859 se vzdal – což je docela vhodný termín – švédské velrybářské lodi. Byl už starý, plný jizev, včetně slavné přes dva metry dlouhé památky na kýl některé z lodí, jež mu zdobila čelo. Na pravé oko neviděl. V těle měl devatenáct starých harpun a měřil (kytovci rostou i po dosažení pohlavní dospělosti) v té době přes pětadvacet metrů. Je ale také možné, že si zmínění skandinávští lovci celou historku vymysleli, jednou z indicií budiž neexistence trofejí, kterými by se jinak každý velrybář rád chlubil, a bílý vorvaň mohl zesnout neporažen.

Ať tak nebo tak, na konto si zapsal jedenatřicet lidí, čtrnáct velrybářských člunů, jednu potopenou nákladní a dvě obchodní lodě. Tři velrybářské lodě poničil tak, že nebyly k použití a celou řadu dalších poškodil. To vše počítáno někdy od roku 1810, kdy se u ostrůvku Mocha, nacházejícího se na 38 stupních 38 minutách jižní šířky a 75 stupních západní délky, objevil.

Padesát let útočil na velrybáře a budoval si pověst ne nepodobnou své literární podobě. Nejslavnější bitvu svedl Mocha Dick v Japonském moři roku 1842.

Nejprve potopil nákladní loď, naštěstí plnou stavebního dříví, které vrak udrželo na hladině. Potom zmizel, právě když se objevily tři velrybářské lodi – Yankee, Dudley a Crieff. Velrybáři se rozhodli vyčkat – a Mocha Dick je dlouho čekat nenechal.

Vynořil se nedaleko lodí a líně se převaloval ve vlnách. Za chvíli k němu vyplulo šest člunů, z každé lodi dva. Americký člun z Yankee se přiblížil natolik, že mohl vorvaně harpunovat.

Což byla z dnešního pohledu chyba.

Mocha Dick zaútočil tělem na člun z Crieffu, vzápětí čelistmi rozdrtil člun z Dudley; dva námořníci zahynuli ve vodě, dva rozdrtil zuby. Potom obrátil svou pozornost na plující vrak nákladní lodi. Táhl přitom za sebou americký člun. Loď prudkým nárazem převrátil, velrybáři z Yankee pak museli přeseknout lano, které je k Mocha Dickovi poutalo. Právě včas, protože zvířecí bojovník se ponořil.

Vrhl se do hlubin, aby vzápětí zaútočil přímo na velrybářskou loď Crieff. Mířil na kýl, urazil ale jen čelen a zábradlí. Hned na to se jeho cílem stal americký člun.

Velrybáři naskákali do moře a unikli tak na poslední chvíli smrtícím čelistem. Mocha Dick rozdrtil člun na třísky.

A zatímco se na obloze kupily mraky a zbylé lodě shromažďovaly trosečníky, bílý vorvaň vítězně zmizel pod hladinou oceánu.

12.9.2002

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist