 |
Opravník #6 |
Jednu výjimku však Slované přece jenom mají; na rozdíl od všech ostatních známých národů minulosti neměli svého boha války, který u Germánů, Keltů, Babylóňanů, Féničanů, Egypťanů, Římanů, Řeků, Mayů, Inků a nevím koho ještě byl obvykle bohem hlavním nebo alespoň vynikajícím. To je velmi sympatické. Jsem rád, že jsem Slovan.
Ludvík Souček. Obrazový opravník obecně oblíbených omylů, Práce Praha, 1981
Oprava Opravníku, čili slovanští bohové války
Jsem nerad, že musím této krásné, pateticky pacifistické iluze pana doktora zbavit. Vychází totiž z obecně přijímaného povědomí o slovanském pohanském náboženství, které vytvořili teprve obrozenci v dobách poměrně nedávných.
Není to problém pouze slovanský. Ve stejném postavení se nachází i sousední Němci – ti se aspoň mohou trochu opřít o severské ságy, vycházející ze stejných kořenů. Podobně je na tom i mytologie anglosaská, však díky tomu vytvořil J.R.R. Tolkien svět Ardy.
Po původním pantheonu našich předků nezůstalo téměř nic. Slovanům chyběla oáza, jakou nalezli Germáni na Islandu. Příval křesťanství smetl původní bohy téměř dokonale. Přesto se – mytologům a etnografům, nikoliv laickým nadšencům – podařilo mnohé rekonstruovat. Vykutat z nepatrných zmínek ve starých spisech, z archeologických nálezů, z dobově nepřesných a zavádějících informacích cizích kronikářů.
Nejen cizích. Už pan Kosmas, píšící pohříchu latinsky, nazývá pohanská božstva, jak několik staletí bylo a ještě několik zůstalo zvykem, jmény římské mytologie. Dobrat se pak původní formy a podstaty je téměř nemožné. Proto už na tomto místě připomínám, že v Čechách jsou bezpečně doloženi Perun a Veles, dvě nejvyšší slovanská božstva. O folklórní Moraně či Mořeně ani zmínka.
Ale abych se vrátil k tvrzení pana doktora
Skutečně neměli Slované válečná božstva?
Pro odpověď nám stačí letmo se seznámit se slovanským pantheonem a ve zkratce si ho představit.
Mezi hlavní bohy jsou tu počítáni Perun, Svarog, Svarožič a Veles. Není to tvrzení kategorické a úplné, neboť, jak již bylo řečeno, nejsou úplné a kategorické ani prameny.
Perun byl, jak je obecně známo, bohem bouře, hromu a blesku, obvyklým capo di tutti capi, jenž je k nalezení v každém náboženství. Je dobře doložen zvláště na východě, v bohatších pramenech byzantských a v neocenitelných pověstech kyjevského vladimirovského okruhu. jeho jméno se konečně ozývá i z českého prší. Jako hlavní bůh dohlížel pochopitelně na slovanskou expanzi, která rozhodně nebyla pokojným stěhováním do nového bytu. Kromě prokázaných lidských obětí mu byl zasvěcen například dub, jeho atributem byla sekera. A ta, stejně jako kladivo Mjölnir Perunova kolegy germánského Thora, nepatřila k nástrojům mírumilovného dřevorubce či tesaře, šlo o sekeru válečnou. Perunův válečný aspekt zvýraznil ve svém státním náboženství i kyjevský kníže Vladimir, tento experiment však netrval dlouho, protože křesťanství se ukázalo životnější volbou.
Svarog, patřící opět spíše východním Slovanům, byl solárním božstvem, jeho syn Svarožic však pronikl do celého slovanského světa. Přijal pak různá jména – Dažbog, Dabog, i nám známé jméno Radegast. Patřil k mladší generaci božstev, k té jež se aktivně starala o své věřící – a k tomu rozhodně nestačilo vodit po vzoru Héliově, slunce po obloze. Svarožič se změnil v kmenového boha a jako takový se stal válečným bohem – kupříkladu takoví polabští Lutici podobného zastánce potřebovali. O oběti například v podobě useknuté hlavy biskupa Jana z Marienburgu (v roce 1066), pochopitelně neměl nouzi.
Další ze známých bohů, Svantovít, uctívaný především na Rujáně (jeho velkolepý chrám je dnes bohužel pod vodou), byl božstvem hospodářským, kdy zajišťoval úrodu – a božstvem válečným, kdy zajišťoval vítězství.
Dalo by se pokračovat dál, ale nemá to, myslím, už valného smyslu. S lítostí musím opravit duchovního otce Opravníku. Ocitl se totiž v zajetí představ, tvořených hlubokými kořeny evropské civilizace, která, namítejte jak namítejte, vychází z řeckých tradic a římského impéria. Středomoří dokázalo během několika staletí kulturního kvasu vytvořit náboženství, vystrkující na všechny strany své růžky, drápky a kořínky. Díky bohatým pramenům se stalo etalonem a k němu byly připodobněny víry okolních národů. Měli-li Řekové božstvo války, a to měli a dokonce dvě, podle charakteru boje, Área a Athénu, pak je přece museli mít i Keltové. Germáni také. Třeba i Slované, když na to dojde. Figurovala-li v římské mytologii bohyně lásky, bylo nutno hledat stejný protějšek i u ostatních.
Atributy řeckého nebo římského boha byly automaticky přenášeny na božstvo podobného ražení v pantheonech ostatních. Původní funkce se mechanickým porovnáním ztratily. V době slovanské expanze už v Evropě převládalo křesťanství. Antiky znalí jedinci – Saxo či náš Kosmas – popsali jen to, co popsat uměli a hledání protějšků se už nezabývali.
Ministra vojenství tedy najdeme u Řeků a Římanů – tam skutečně ta funkce mezi bohy existovala, ale i u Germánů, což už je chyba, a nikoliv u Slovanů. Kde, jak jsem v krátkosti přiznal, ji plnil ten bůh, který byl po ruce.
Troufám si říci, že toto tupé opisování a zjednodušování, jehož se dopouštěli i slavní římští učenci, vytvářejíce tím množství chyb a omylů, má na svědomí proslavená římská byrokracie.
Jen abych tím nepřipravil půdu pro opravu opravníku opravníku.
To bych vážně nerad.
(1.12.2002)
Nevěříte?
Přesvědčte se tady:
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, 1990
