Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #17


Za největší katastrofu Matky přírody, skloňovanou ve všech pádech a připomínanou při každém laickém ohlédnutí do hluboké historie planety, je považována zkáza dinosaurů na sklonku druhohor. Ale nebyl to spíš jen divadelní efekt zániku velkých ještěrů? K mnohem většímu vymírání totiž docházelo i v dobách druhohorní křídě předcházejících.


Velké vymírání


Triceratops

Paleontologové dnes hovoří o pěti velkých vymírání – i když, podle běžné klasifikace patřilo mezi velká pouze jedno, všechna ostatní jsou označována jako střední. Takzvaná Velká pětka, jak ji sestavili Jack Sepkoski a David M. Raup v roce 1982, je soupisem největších katastrof, jaké v historii Země postihly její faunu. Bráno od nejstaršího, představují klíčové body konec ordoviku (před 439 miliony let), pozdní devon (cca 360 milionů let nazpět), konec permu (čtvrt miliardy roků v minulosti), konec triasu (mínus 202 milionů let) a konec křídy (65 milionů let v předstihu před čtenáři těchto řádků). Do seznamu by možná mohl patřit i konec takzvané ediakarské fauny před více než pěti sty miliony let a bohužel také současnost.

Nejznámější a nejpopulárnější je již zmíněná hranice Druhohory/Třetihory.

Vymírání na konci křídy

Jedno lze katastrofě na konci mezozoika přiznat, odstranila z povrchu planety celou velkou skupinu obratlovců. Navíc obratlovců, kteří se miliony let po svém odchodu ze scény vrátili na scénu jako největší celebrity pravěkého světa. Neexistují populárnější prehistorická zvířata, než dinosauři.

V žádném případě se nechci pouštět do laických úvah o důvodu jejich konce. Sami paleontologové v nich dodnes nemají jasno, a každá z teorií má nejen své horlivé zastánce, ale také nezpochybnitelné důkazy. Například iridiovou vrstvu, kterou v roce 1980 objevil tým kolem fyzika Luise Alvareze a která se nachází v sedimentech z konce křídy. Koncentrace iridia v nich mnohonásobně převyšuje běžnou hranici a je vysvětlována právě dopadem vesmírného tělesa, neboť asteroidy i komety jím, na rozdíl od zemské kůry, odkud se tento prvek v průběhu doby odstěhoval hlouběji do zemského jádra, oplývají v hojném množství. Naproti tomu stojí fakt, že samo vymírání, i když je označováno jako velmi krátké (kterýžto termín laika nepochybně splete), přece jen trvalo několik milionů let (nezapomeňte, že slova velmi krátké padla z úst vědců, jejichž obor používá běžné časové rozsahy v desítkách a stovkách milionů let a považuje takové datování za uspokojivé a úspěšné) a neprobíhalo současně. Ale jak už jsem poznamenal, pravda je „někde venku“ a její odhalení náleží paleontologům.

I když se někdy zdůrazňuje, že vymřely všechny velké druhy a malých se katastrofa (tolik) nedotkla, není to tak zcela pravda. Do třetihor se například přestěhovali varani a krokodýli, zatímco malé druhy dinosaurů nikoliv. Nejpravděpodobnější je, že se katastrofa dotkla příliš specializovaných druhů – a to nejen potravně, ale specializovaných i na prostředí. Pro takové je jakákoliv větší odchylka od stávajícího stavu kritická.

K velkému vymírání na sklonku druhohor tedy došlo, ale kdyby nebylo jisté tendence v laickém náhledu na prehistorii, nezůstaly by ostatní katastrofy v jeho stínu. Populární paleontologie je ovšem (logicky pro nepředstavitelný rozsah paleontologie jako takové) značně šovinistická, sledující v podstatě pouze linii, vedoucí k člověku, s několika exkurzy k zajímavým tvorům (většinou jde o dominantní druhy a vrcholy potravinového řetězce). A dinosauři do tohoto náhledu dokonale zapadají.

Druhohory, miliony let před svým koncem

Vymírání druhů na konci křídy nebylo zdaleka jedinou druhohorní krizí. V podstatě všechna geologická období končila velkými změnami v počtech čeledí živočišných druhů. Vlny těchto změn postihly období triasu i období jurská, stejně jako ranně křídové období (kdy například vymřelo přes 30% čeledí, čili zhruba o polovinu méně, než na sklonku křídy pozdní, čili na již zmíněném konci mezozoika).

Rozsahem větší katastrofou, než zánik dinosaurů bylo vymírání na sklonku triasu, prvního ze tří druhohorních období. Ač se počítá se dvaceti procenty odepsaných čeledí suchozemských tetrapodů oproti šedesáti na rozhraní křída/terciér, představovalo oněch dvacet procent čeledí plnou polovinu druhů tehdejší fauny. Diverzifikace, čili počet čeledí o sto padesát milionů let později byla totiž mnohem větší.

Ani tady nejsou příčiny krize jasné, nicméně převládá teorie, že toto vymírání neměly na svědomí geologické změny, jako spíš nástup nové konkurence. Ironií osudu ustoupili z cesty i jinak úspěšně evolučně nastartovaní předci savců a uvolnili pole působnosti pro vývojově dokonalejší obratlovce, zejména dinosaury.

Perm – opravdu velká krize

Pokud jde o kvantitativní i kvalitativní rozsah, potom nic z toho, co přišlo v budoucnosti, nesahalo krizi v permu, která se odehrála před čtvrt miliardou let, ani po kotníky. Konec prvohor znamenal také konec pro 77 až 96(!) procent druhů. Za své vzaly tři čtvrtiny všech obojživelníků, osmdesát procent druhů plazů, sedmdesát procent čeledí suchozemských obratlovců. Podle klasifikace šlo také o jediné velké vymírání v historii planety, všechna ostatní, včetně odchodu dinosaurů, byla „pouze“ střední.

I když o nich není tak vášnivě diskutováno, ani v definici příčin, které vedly k vymírání na rozhraní perm/trias, nemají paleontologové společný a jasný názor. Předpokládá se, že krizi zavinila změna podnebí, respektive po mnoha milionech let se stabilní počasí s minimálními sezónními výkyvy změnilo. Patrně v důsledku mizení mělkých moří a díky velké vulkanické aktivitě v oblasti dnešní Sibiře došlo jednak celkovému k ochlazení, za druhé ke snížení srážek a k nejspíš z hlediska tehdy žijících druhů k největší změně, totiž k mnohem citelnějším teplotním rozdílům mezi jednotlivými ročními obdobími. I tady se objevuje všudypřítomná teorie o dopadu vesmírného tělesa, ale v obecně se předpokládá, že krize postihla celý pozdní perm a souvisela s planetárními geologickými změnami.

Na jejím konci se otevřel svět moderních obojživelníků a endotermních savcovitých plazů, kteří ovládli Zemi na dalších čtyřicet milionů let.

Než se dočkali téhož osudu jako ti, které nahradili.

19.9.2009

Nevěříte?

Přesvědčte se tady:

Z. Roček: Historie obratlovců, Praha 2002

Ilustrační obrázek pochází z Illustrated London News, 1920 a jeho autorem je Forestier (1854-1930)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist