Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #18


Nejznámější vlastností gekonů je jejich schopnost pohybovat se po svislých plochách, ba dokonce, tam, kde se museli sžít s lidmi, pobíhání po stropě. Což zavdalo k mnoha laickým vysvětlením proč tomu tak je ...


Gekoni a pověry

Gekoni patří mezi nejhojnější tropické a subtropické ještěry. Od Středomoří, přes Asii až po Střední Ameriku či Nový Zéland, není sebemenším problémem narazit na zástupce čeledi Gekkonidae. V nejrůznějších velikostech, od největších a nejznámějších gekonů obrovských (Gekko gecko), dorůstajících délky až čtyřiceti centimetrů, po prcky zvící centimetrů pět jako je například gekonek antilský, Sphaerodactylus cinereus. Podobně jako naše ještěrky jsou v ohrožení schopni zbavit se ocasu, někteří jsou díky této končetině schopni klouzavého letu. A jiní zase, jako příbuzní chameleoni, dokážou změnit barvu.

Jako kolem mnoha zvířat, i kolem těchto neškodných ještěrů za tisíciletí života vedle lidí vznikla celá řada nejrůznějších pověr. V Malajsii (a obecně v jihovýchodní Asii) je nezvaný podnájemník gekon obrovský, kterému říkají tekko, příslibem štěstí pro celý dům. Když se ozve po narození dítěte, věští gekon novorozenci dobrý osud. Na Novém Zélandu hlasový projev tamního gekona zeleného Maory naopak děsí, neboť prý přináší neštěstí. Když zoologa Jiřího Felixe perlustrovali jedné alexandrijské noci policisté, zvědaví, co po pohledává u starého opuštěného domu, radostně jim ukázal svůj úlovek, gekona zedního, načež oba strážci zákona nehrdinně utekli; v Egyptě jsou tato zvířata považována za nebezpečná a agresivní. Na jihu Spojených států a v Jižní Africe zase za velmi jedovaté, za což u afrického gekona písečného může pravděpodobně fakt, že rád sdílí obydlí se štíry.

Jedovatí ale gekoni určitě nejsou. Zajímaví rozhodně.

 

Gekoni na stropě


Tím, co gekony proslavilo nejvíce, je už zmíněné pobíhání po stropě. Nezvládají to zdaleka všechny druhy, stejně jako nejsou všechny muchomůrky jedovaté. Existují i příslušníci této čeledi, kteří se zabydleli v místech, kde takové schopnosti nepotřebují. Tedy na zemi. Stěny a stropy také nejsou prostředím, pro něž příroda gekonům končetiny konstruovala; tím jsou kameny, kmeny stromů, široké listy – povšimněte si, že jde o materiály s různým povrchem, což je pro další povídání důležité.

A jak se po nich zvíře pohybuje?

Prvním, nejjednodušším a nejvíce chybným nápadem je ten, že ještěr se k ploše prostě přilepí. Pomocí nějakého adhezivního sekretu, aby to znělo přijatelněji. Jenže to by nefungovalo, k tomu se stačí na chvíli zamyslet. A kdyby ano, i méně soustředěný pozorovatel by záhy odhalil stopy, které by po takovýmto způsobem putujícím gekonovi zůstávaly. Proto se nejběžnějším laickým vysvětlením stalo jednoduché tvrzení o přísavkách. Čili nálevkovitých prohlubních, z nichž je při přimáčknutí k (víceméně) rovnému povrchu vytlačen vzduch. Vznikne tak podtlak, který – jak dobře známo z domácnosti, kde na tomto principu pracuje jak instalatérský zvon, tak třeba i jednoduché koupelnové věšáčky nebo náboje z dětských pistolek – dokáže udržet celkem slušnou zátěž.

I několik gramů gekoního těla, kdyby na to přišlo. Jenže – ono se často vynoří nějaké jenže, které poťouchle poukáže na očividnou nesrovnalost v jinak spockovsky čisté logice –, jenže gekon na hladkém povrchu nestojí. On se pohybuje, a to opravdu rychle, dokáže vyvinout rychlost až metr za sekundu. S jednoduchým (i složitějším, například rychlou zpětnou kompresí vybaveným) přísavným zařízením, by pro něho rychlejší pohyb představoval opravdový problém. A přisátý gekon by byl dokonalou kořistí. Takže by už nebyl. Neobstála ani jinak nadějná teorie elektrostatická. Fyzika, která v tomto případě pracuje, je mnohem důmyslnější.

Pracují tu Van der Waalsovy síly. Interakce na molekulární úrovni, které mohou být jak přitažlivé, tak odpudivé. Tady jsou pochopitelně to první. K tomu, aby mezi molekulami gekoní končetiny a povrchu vznikla příslušná vazba, vybavila evoluce ještěra sétami, chloupky o délce v průměru sto mikrometrů. A na těchto chloupcích vyrůstají v hojném počtu od čtyř set do tisícovky útvary spatulae, nanochloupky. Celkem jich je šest a půl milionu na jednom prstu. Bez takového množství chloupků (každý o průměru asi sto nanometrů) by tak slabé síly nic neznamenaly; při něm fungují naprosto dokonale a dovolují gekonovi nestarat se o to, jestli se pohybuje po hladkém kameni či hrubé omítce. Musí se ovšem podkladu dotýkat na úrovni takřka atomické, aby se vytvořily molekulární vazby, proto ta mikroskopická jemnost lamel.

Není to jediná vymoženost konstrukce. Šlachy na prstech jsou uzpůsobené tak, aby se tíha zvířete rozprostírala rovnoměrně. Lamely jsou samočistící. A aby toto zajímavé uspořádání pracovalo tak, jak gekon potřebuje (aby tudíž nedocházelo k již zmíněnému přilepení a ještěr se mohl rychle pohybovat), jsou lamely přilnavé pouze v jednom směru.

Příroda zkrátka ví, co dělá a my se ji můžeme jen snažit s menším či většími úspěchy napodobovat.

28.2.2010

Nevěříte?

Přesvědčte se tady:

J. Felix: Ještěři, SZN Praha 1989

T. Mueller: Biomimetika - Design z přírody, in: National Geographic Česká republika, duben 2008

 

Obrázek gekoní končetiny pochází z Wikipedie, jeho autorem je David Clemens, licence public domain.


 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist