Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #22


Známá jména občas nemusí být až tak známá. A pokud zůstanou známá i při bližším ohledání, pak se tato známost nemusí zakládat na pravdě.

Vyprávět by o tom mohl třeba takový Napoleon Bonaparte. A nejen on. Jak to vlastně bylo s výškou slavného Francouze a kdo vlastně skončil druhý v závodech teplotních stupnic? Na závěr pak jedno malé odhalení hudební.


Malý velký muž

 

Boney v karikatuře Jamese Gillraye

 Ani mnoho let po své smrti nezmizel Napoleon Bonaparte z lidského povědomí. Ať už jde o vítězné či prohrané bitvy, záhady, spojené s jeho posledním exilem, či prostý fakt, že až na Británii a Rusko dokázal ovládnout celou Evropu.

Nesmrtelně se také zapsal coby synonymum pro lidi malého vzrůstu, kteří si tento z jejich pohledu handicap léčí zdůrazňováním a přeháněním své důležitosti (a většinou také naprostou amputací byť jen základního smyslu pro humor, zvláště pak směřuje-li vtip k jim samotným). Běžně toto přirovnání používáme a přitom netušíme, že v podstatě někdejšímu vládci téměř celého kontinentu vlastně křivdíme. S jeho osobní výškou se to totiž má trochu jinak, než se traduje.

Na začátku stála samozřejmě britská propaganda, která se snažila nebezpečného protivníka zesměšnit – a omyl.

Císař nebyl na svou dobu nijak podměrečný. Ve skutečnosti měřil 168 centimetrů (což je i výška autora těchto řádek, který s ní nikdy problémy neměl), ve srovnání s běžnou populací tedy nijak nevynikal. Průměrný vzrůst se mimochodem nenápadně – a rychle – mění, ovlivňuje ho jednak životní styl, druhak genetika, stačí porovnat třeba automobily před padesáti lety a dnes; s prostorem v těch prvních mají problémy i současní napoleonové.

Jak už bylo poznamenáno, prvním a bezesporu nejdůležitějším kořenem tradovaného omylu, byly britské karikatury. Nebezpečného protivníka bývalo, dodnes je a nadále zůstane zvykem zesměšňovat; ztrácí tak na důležitém rozměru, totiž bázně a strachu. Proto se v dobovém tisku kreslil francouzský císař jako skrček (vždy v obvyklém klobouku). Každá karikatura je založena na přehánění některého povahového nebo fyzického rysu karikovaného, a právě tady ostrovní kreslíři vstoupili víceméně nevědomě do špatné řeky. Bez příslušné interpretace totiž převzali dvě informace: Bonapartovu výšku pět stop a dva palce, jdoucí s přezdívkou le petit caporal. Obě s mechanickým překladem, ať lingvistickým, kdy petit nahradili nejběžnějším významem malý, nebo metrologickým, kdy si ke francouzským stopám a palcům (pied a pounce) mechanicky přiřadili domácí anglické hodnoty.

Jenže petit má vícero významů (jako vzor a příklad mě napadá třeba anglické close, čtenář nechť si laskavě otevře slovník a pochopí jak to myslím), přičemž svého mladého oblíbeného velitele jeho muži určitě neoznačovali jako prcka. Pokud pak jde o zmíněné jednotky míry, francouzský palec i stopa byly o několik milimetrů delší než britské ekvivalenty, ne o mnoho (0,3248m proti 0,3048m u stop, 27,07mm versus 25,4mm u palců), ale v konečném správném přepočtu to nějaký ten centimetr dalo.

Bylo by tedy možná vhodné definici napoleonského komplexu rozšířit. Nebo si jen pamatovat, že ne všechno se narodilo takové, jak se říká.

 

Kdo je R?

 

Tradice jsou tradice a mnohdy nás zaskočí, že to, co pokládáme za tradiční my a od stvoření světa tomu nebylo jinak, jinde neznají. Nebo co hůř: že jinde mají od poskládání zeměkoule zvyky naprosto jiné.

Takže když se evropské děti učí, že nejvyšší evropskou horou je Mont Blanc (vysoký 4 810 metrů), americké se dozvídají, že je to Elbrus (metrů 5 642). Kámen úrazu tkví v tom, kde geografové kreslí hranici mezi Evropou a Asií – ti zpoza oceánu až za kavkazským velikánem.

Už coby dítě školou povinné jsem se dozvěděl, že teplota se měří ve stupních Celsia (Kelvin, coby skutečná jednotka dostal v tehdejším Československu definitivu SI v roce 1980, takže to bylo vlastně dobře), a že jiné teplotní stupnice jsou Fahrenheitova, používaná v anglosaských zemích, a Réaumurova, nepoužívaná momentálně už nikde. Ve zkratce F a R.

Jenže o nějaký ten tisíc kilometrů dál, za Kanálem, se jiné děti dozvěděly, že teplota se měří ve stupních Celsia, atd, že jiné stupnice jsou Fahrenheitova a – ne, žádná Réaumurova, i když zkratka °R ve výkladu figurovala také, ale Rankinova.

Není v tom žádný jazykový chyták. Stejným symbolem, protože jména jejich tvůrců stejným písmenem začínala, jsou označovány dvě různé historické teplotní stupnice. Tu naší, kontinentální, vymyslel v roce 1730 René-Antoine Ferchault de Réaumur, zatímco na Britských ostrovech roku 1859 skotský inženýr a Kelvinův spolupracovník William Rankine. Na rozdíl od Réaumura, jehož poměr je od bodu mrazu vody po osmdesáti dílcích k bodu varu, Rankine v podstatě postupoval stejně jako Kelvin k Celsiovi. 0°R (v tomto případě) je absolutní nula, stupeň je rovný jednomu stupni Fahrenheita.

R jako R, později se to trochu rozlišilo symboly °Ré a °Ra, jenže v učebnicích, které obvykle mívají před vývojem poznání řádně zatarasené dveře, původní znaky zůstaly. Takže na teplotu se znaménkem R pozor. Nejdřív je třeba přesvědčit se o autorově původu.

Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje navíc ještě jedna historická R stupnice, Rømerova, ale ta má naštěstí obecně uznávanou zkratku jen jednu: °Rø.

 

Princi můj maličký

 

Autorem ukolébavky Schlafe, mein Prinzchen, schlaf ein (Princi můj maličký, spi), kterou i mezi klasické hudbě se vyhýbajícími posluchači značně zpopularizoval film Adéla ještě nevečeřela, není Wolfgang Amadeus Mozart, jak se dlouho věřilo, ale německý lékař a amatérský skladatel Bernhard Flies, který ukolébavku zkomponoval pro divadelní hru Friedricha Wilhelma Gottera Esther. O Berlíňanovi Fliesovi se toho mnoho neví, snad jen, že se ve zmíněném městě narodil někdy kolem roku 1770 a zůstalo po něm několik písní a klavírních skladeb.

 

Post scriptum z prosince 2013: S autorstvím písně to, jak se zdá, nebude tak jednoduché. Za prvé bývá Fliesovi přisuzována jiná melodie a Mozart si pak na původní slova složil hudbu vlastní, za druhé vstupuje do hry ještě jedno jméno, a tím je Johann (Josef) Friedrich Anton Fleischmann, momentálně považovaný za největšího favorita přiznání autorství.

Fleischmann žil v letech 1766 - 1798, a kromě komponování vystudoval práva a působil především jako tajemník; nejprve v Řezně, poté u vévody Saxe-Meiningen. Zemřel v mladém věku, přesto po sobě zanechal několik potomků, z nichž se do dějin německé kultury zapsala především pravnučka Johanna, malířka, spisovatelka a překladatelka. Fleischmann skládal orchestrální i komorní skladby, věnoval se také německému Singspielu, formě opery, v níž kromě zpěvu zazní i dialogy v prosté řeči.

 

8.10.2011

Autorem karikatury The Plumb-pudding in danger, je James Gillray (1757–1815), zdroj Wikimedia Commons, licence public domain

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist