Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #26


Dnešní téma: Války Růží. Spěchám ovšem ujistit P.T. čtenáře, že nechystám žádné skandální odhalení ani složitou konstrukci konspirační teorie. Boj o anglický trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, rody Lancasterů a Yorků skutečně proběhl tak, jak bývá uváděno, nezasáhli do něho ani mimozemšťané, ani Vatikán, natožpak stroje času či tajné organizace. Jde jen o z dnešního pohledu drobná upozornění na fakta, která by bylo nutné pro orientaci znát, pokud byste zmíněnou mašinu pro pohyb časem vlastnili a mínili onu dobu navštívit.

Takže nebudu ani tak opravovat, jako spíš upozorňovat na celkem nepodstatné záležitosti. A to já rád, nepodstatné záležitosti.


Boj o trůn

 

Války růží

Když roku 1377 odešel k předkům po padesáti letech úspěšné vlády anglický král Eduard III., nastoupil na trůn jeho vnuk Richard II., jelikož původní následník, Eduardův syn Eduard z Woodstocku, známý dnes spíše jako Černý princ, zemřel rok předtím.

S Eduardem – Černým princem je spojeno první dnešní opravování, respektive upozorňování. To se týká přezdívky Černý princ, jíž měl dostat podle černé zbroje, kterou dostal od otce po bitvě u Kresčaku, případně podle erbu (černé pole, tři bílá pštrosí pera), jež užíval na turnajích. Ve skutečnosti je ovšem přezdívka Černý princ doložena až ze šestnáctého století, z třicátých letech toho věku a z Cronicle of England Richarda Graftona z roku 1568. Jméno Černý princ se ovšem objevilo v Shakespearových hrách, což mu podle mého dalo ta pravá křídla. Nebylo by to první ani poslední, co slavný Alžbětinec přivedl k popularitě z takřka neexistence.

Ale pojďme dál.

Za malého Richarda (bylo mu deset let, když nastoupil na trůn) měl coby regent vládnout jeho strýc Jan z Gentu, ale tomuto stavu se Anglie dokázala úspěšně vyhýbat. Boje o moc, zprvu zákulisní, později zjevné, vyvedly Richarda z trůnu a posadily na něj třetího Janova syna Jindřicha, coby čtvrtého toho jména. To se stalo v roce 1399, v té době už druhou generací existoval i rod vévodů z Yorku, jehož zakladatelem byl Edmund z Langley, další ze synů Eduarda III.

Bezdětný sesazený Richard už do dalšího vývoje v podstatě nezasáhl, na trůně po zmíněném datu seděli Lancasterové. Titul vévodů z Lancasteru mimochodem strýci Janovi, který bohaté lancasterské a leistershirské majetky vyženil, udělil právě vyhozený král. Ten se také po jeho smrti postaral o to, aby byl Janův majetek zkonfiskován a bratranec Edmund vyděděn. Což se, jak vidno, nepovedlo.

Až do poloviny patnáctého století, kdy se Jindřich VI., vnuk Jindřicha IV., dostal do sporu s třetím vévodou z Yorku, Richardem Plantagenetem.

Tento zprvu oddaně králi sloužící šlechtic se později proti panovníkovi postavil, dávaje najevo, že jeho nárok na trůn je mnohem větší, než Jindřichův. Byl sice potomkem v pořadí až čtvrtého Eduardova syna (zatímco Jindřich třetího), zato měl krev posledního Plantageneta v žilách i po matce, která byla pravnučkou druhého syna, Lionela z Antverp.

Skutečným důvodem sporů byly ovšem neúspěchy Angličanů ve válce s Francií, z nichž Richard Jindřicha obviňoval, a nejen tím i špatná politická situace v zemi. Tu nijak neuklidnilo, když se král zhroutil a Richard byl zvolen dočasným protektorem; všechna opatření, která stav země konsolidovala totiž Jindřich poté, co se zotavil, zrušil.

To přivedlo obě strany k první bitvě válek mezi oběma rody. Ta se odehrála u St. Albans 22. května 1455 a odstartovala epochu, jíž známe jako Války růží.

 

Války růží...

 

Samotný konflikt ve své době žádné jméno neměl. A pokud ano, pak by nejspíš znělo hodně vulgárně. Na válce není nic poetického, byť se o to generálové se svými operačními plány, i zpravodajové, toužící po jednoduchém symbolismu, snaží.

Je neoddiskutovatelné, že se země rozdělila na dva tábory, jedni se drželi prvních a jiní druhých, v takové situaci nelze v podstatě zůstat neutrální, neboť tím se stáváte cílem pro oba znepřátelené spolky. Můžete ale strany měnit, ve válkách je to běžná praxe. Kupříkladu takový Richard Neville, hrabě z Warwicku, zpočátku pracoval pro Yorky, ale poté, co vystřídali Lancastery na anglickém trůnu kupodivu – vlastně ne kupodivu, ale pro narůstající rozpory a snahu nového krále vymanit se z Warwickova vlivu – přešel na druhou stranu.

Spor trval od zmíněného roku 1455 až do roku 1487, kdy se odehrála bitva u Stoke, považovaná za poslední bitvu války. Ta skončila vítězstvím Jindřicha VII. a mohla v podstatě znamenat návrat Lancasterů na trůn, kdyby se Jindřich, jehož nároky v tomto směru nebyly příliš legitimní, nerozhodl pro řešení jiné.

Nastolením vlády nové dynastie, Tudorovců.

Oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž po letech znovu spojil obě plantagenetské větce v jeden rod. Spory o trůn sice neskončily a Anglie prožila ještě několik bitev a vzpour, ale války, která ji vyčerpávaly personálně i materiálně, měla za sebou.

Na nějaký čas, než se začali mezi sebou svářet i Tudorové, ale to už je jiný příběh.

Války růží se odebraly do historie.

Vlastně ne tak docela, protože, jak už bylo poznamenáno, v té době se takto neoznačovaly. Byla to budoucnost, která je pokřtila podle symbolů, jež Jindřich VII. spojil v jeden, aby takto deklaroval konec sporů.

Jméno Války růží se rozšířilo až v devatenáctém století. Mnoho věcí, na které byste přísahali že patří k danému odnepaměti mívá mělké kořeny, jako kupříkladu svatý Václav v čele Blanických rytířů – ačkoliv posádka v hoře slouží opravdu mnoho století, patron české země se dostal do jejího velení někdy v průběhu století osmnáctého.

Jak už to bývá, postarali se o to literáti – a ne zrovna malého kalibru. Podle všeho použil termín Války růží Walter Scott v románu Anne of Geierstein, or The Maiden of the Mist (1829) a to na základě – ne nemýlíte se – Shakespearovy hry Jindřich VI.

Na barda z Avonu v prostě nelze v moderní britské kultuře nenarazit.

 

... a jejich symboly

 

Ani se symboly, s červenou a bílou růží, to není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá.

Především nešlo o erby, jak se někdy ve zkratce uvádí.

Zmíněné růže byly odznaky.

Tenhle heraldický typ, který býval v oblibě především v jižní a západní Evropě, byl jakýmsi ex-libris, či šálou v klubových barvách, značkou, kterou používalo služebnictvo a přívrženci bez vlastního erbu.

Lancasterská červená růže se navíc objevila až po bitvě u Bosworthu, posledním důležitém střetu mezi oběma plantagenetskými odnožemi. Různí členové rodu užívali jiných odznaků: lva, orla, iniciál SS, labutě, pštrosích per i mnoha dalších. Růži používal – vedle ostatních – jen Jindřich IV.

Nastupující Tudorové ovšem spojili obě růže do jedné, červené i bílé, aby symbolizovala spojení obou rodů.

Co nám zbývá?

York a Lancaster.

Sídla obou rodů, která jim dala jméno.

Lancaster je město na severozápadě Anglie, v hrabství Lancashire (jehož správním centrem je ovšem město Preston). Od něho odvozoval rod své jméno, zatímco York leží na severovýchodě. Většina území, jež oba rody vlastnily (než si začaly nárokovat jeden jako druhý celou Anglii) ovšem ležela na opačném konci ostrova, na jihozápadě: lancasterské majetky v Gloucestershiru, Cheshiru a severním Walesu, yorkské především ve Walesu jižním.

 

24.10.2014

 

Doprovodná ilustrace ukazující, jak si dělení Plantagenetů představoval William Shakespeare
By Henry Arthur Payne (1868–1940) [Public domain or Public domain], via Wikimedia Commons

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist