Bezejmenná stránka: Cokoliv > Holmesiana

Vzestup a pád profesora Moriartyho


Profesor Moriarty na ilustraci Sidneyho Pageta

Geniální pátrač z Baker Street se ve svých kriminálních 1) případech setkal s celou řadou tu chytřejších, tu méně chytrých protivníků. Od samolibých po rafinované. Někteří byli nebezpeční, odhalení jiných stálo značné úsilí.

Zcela neškodní byli všichni chvástalové, jako například doktor Culverton Smith [DYIN] nebo doktor Roylott [SPEC] . Holmes se drží na uzdě, když narovnává pohrabáč až po jeho odchodu, nechce vykládat karty – nikdy to nedělá – dřív, než je protivník poražen. Teprve pak se může blýsknout. Žárlivý barvíř Josiah Amberley [RETI] je ve své nadutosti tak troufalý, že chce Holmese převézt, nechápe, že detektivova pověst nedosahuje jeho schopností . Ani těch důmyslných a nebezpečných zločinců se detektiv nezalekl. Ať už šlo o vystopování a zneškodnění toho nejnebezpečnějšího – tedy zlotřilého botanika Stapletona [HOUN, IV/155] nebo nejhoršího člověka z Londýna – vyděrače Charlese Augusta Milvertona [III/147]

Přesto se najde důstojný protivník, který vysmívanou policii pomstí. Je to sama příroda v zastoupení Cyanea capillata, jež Holmesovi způsobí potíže [LION] . Holmes to nezamlouvá, jeho ješitnost nemá nic společného s popíráním faktů. Už v roce 1887 se přiznává, že byl čtyřikrát přelstěn – třemi muži a jednou ženou [I/279] .

Nejznámějším z Holmesových protivníků je ovšem Moriarty. 2) Génius zločinu, detektivovo černé svědomí. Nikdo v jeho vinu nevěří, pro Aleca McDonalda je ctihodným vědcem, stejně jako pro širokou veřejnost.

Díky práci o binomické poučce, kterou sepsal v pouhých jedenadvaceti letech [II/223] a která přinesla věhlas po celé Evropě, získal místo na katedře matematiky jedné z menších universit. Jeho matematický talent, podpořený výborným vzděláním (pocházel ze zámožné rodiny, která mu toto umožnila) byl nesporný, později se ovšem věnoval spíše astronomii, sepsal práci Dynamika asteroidů, předcházela ho pověst vskutku grygarovská, vždyť i inspektor McDonald si jím nechal (za pomoci malého reflektoru a globu) nechal osvětlit problematiku zatmění Měsíci a Slunce [IV/178] .

Vládce londýnského podsvětí si dokázal vybudovat úctyhodné postavení a před jeho intelektem se sklonil i Holmes. Ne nadlouho. Jeho organizaci tvoří kolem stovky demoralizovaných boxerů, kapsářů, vyděračů a falešných karbaníků. [IV/181] Oficiálně vydělává sedm set liber ročně [IV/180] ,zatímco v jeho pracovně visí Greuzův obraz [IV/179] a svému zástupci plukovníku Moranovi vyplácí šest tisíc ročně [IV/181] . Však také pro důkladné krytí má majetek rozložen na několik účtů v několika bankách, nejvíce uschoval podle všeho v Deutche Bank nebo Crédit Lyonnais [IV/182] .

Ale byl profesor Moriarty vždy temným stínem nad viktoriánským Londýnem? Je rozhodně starší než Holmes, i když ne o mnoho, dokáže-li postoupit fyzický souboj nad reichenbašskými vodopády. Je vysoký a štíhlý, asketický, se shrbenými zády, následkem to věčného studia [II/225] . Kdysi vedl katedru matematiky na jedné venkovské universitě, než musel pro jistý skandál odejít. Obvinění mladého profesora se sice neprokázalo, ale, ale začaly klepy, malé město je malé město [II/223] . Jistě si tehdyMoriarty slíbil, že nikdy žádnou chybu neudělá.

Odešel do Londýna, kde začal přednášet ve vojenské škole [II/223] a budovat svou organizaci - jakHolmes připomíná ne nepodobnou proslulému gangu Jonathana Wilda, zločince a lovce zločinců, působícím v Londýně v polovině osmnáctého století.

 

Ale zpět do začátků Holmesových. Tomu je něco přes třicet 3). Jeho znalosti jsou už v této době rozsáhlé. Utrpěl první - a zdaleka ne poslední - velkou porážku [SCAN] , tu přijal s noblesou a podobenka jeho protivnice, dobrodružky Ireny Adlerové bude od té chvíle zdobit římsu krbu v Baker Street.

Zápisky Johna Watsona začínají držet dietu a jsou mnohem kratší než rozvláčný popis prvních dvou případů, jichž byl svědkem. Nejsou proto méně zajímavé.

Pro nás je zajímavý případ, jež publikoval pod názvem Spolek ryšavců [REDH] . To, cozpočátku vypadalo jako pouhé cvičení mysli, se mění v kriminální případ - nenadálý bankrot Ligy zrzavých přivede Holmese až do sklepení banky, kde ve společnosti bankéře pana Merryweathera, policejního důstojníka Petera Jonese a samozřejmě Johna Watsona, čeká na lupiče, který v přestrojení za zastavárníkova pomocníka Vincenta Spauldinga věnoval nesmírné úsilí hrabání tunelu, na jehož konci mělo být francouzské zlato a bylo vězení.

Výjimečně nás nebude zajímat Holmesova genialita, s níž případ vyřešil. Poslechněme si jen věty, jimiž Johna Claye, jak zní pravé jméno Vincenta Spauldinga, popisuje Peter Jones a co dodává Holmes.

"Je ještě mladý, pane Merrywheathere, ale stojí v čele celého podsvětí a žádnému jinému zločinci v Londýně bych tak rád nenasadil náramky jako jemu," ...

... „Měl jsem rovněž s panem Johnem Clayem párkrát co dělat a souhlasím s vámi, že stojí v čele celého podsvětí ...“ [REDH, I/234] .

Není pochyb - Holmes se přece nemýlí. A navíc v té době už o Moriartym ví - a čeká na příležitost ku vyřízení zatím ještě čerstvého účtu. Venku je říjen roku devadesátého a Holmes už několik let tuší, že v Londýně je někdo, kdo organizuje tu spoustu dokonalých zločinů, od krádeží přes padělatelství po vraždy. [II/223] . A několik měsíců už zná jméno svého protivníka.

 

Lze mít za prokázané, že v roce 1890 už byl Moriarty na vrcholu moci. Jeho organizace byla dobře známa i jistým kruhům za oceánem. Je docela možné, že dopadení Johna Claye uvolnilo post nejmenovaného vládce londýnského podsvětí, funkci objektivně neexistující, soustředěnou více méně do možnosti kontroly zločinu z druhé strany. Ale v symbolické rovině tu romantika osamělého lupiče gentlemana ustoupila organizovanému zločinu moderního věku. Svět se mění, nastává fin du siecle. Viktoriánská Anglie odchází do dějin, módu ještě ovládá secese, ale katarze světové války, která ukončila jednu velkou a ne nevýznamnou éru historie, číhá v nedaleké budoucnosti.

Znovu předbíháme.

V roce 1890 byl John Clay svěřen péči královské justice. Právě v době, kdy byl Holmes podruhé poražen [VALL] .

A právě tento rok se stal i rokem změny. Muž, který stál v čele podsvětí, byl v říjnu Holmesem odstraněn, na jeho místo nastoupil intrikánský vědec. Je docela dobře možné, že už předtím vedly jeho kroky stejnou cestou jako Clayovy. Jeden by druhého se sebezapřením jako protivníka snesl, druhý rozhodně ne. Potom tedy museli spolupracovat. A protože se cíle jejich zločinů zřídkakdy setkávaly, pak mohl jeden druhému prokazovat služby.

Rok 1890 se tedy stal určitým bodem zlomu jak v životě Holmesově, tak v existenci Moriartyho. Ten první prohrál, ten druhý se posadil na trůn. O co tehdy šlo?

Příběh, nazvaný Údolí strachu [VALL] , patří mezi nejlepší knihy Arhtura Conana Doyla a zároveň mezi nejméně známé Holmesovy případy 4). Začíná v roce 1875 daleko od Anglie a nemá s Holmesem nic společného. Pinkertonský agent Birdy Edwards je vyslán do řad zednářské lóže, terorizující Vermisské údolí. Slaví úspěch, ale je to - alespoň pro něj - vítězství Pyrrhovo. Ne všichni členové lóže byli zatčeni a tito sirotci přísahají pomstu. Ve stejné situaci se o šestnáct let později ocitne Holmes, když svrhne Moriartyho do vodopádu, detektiv bude mít ovšem kardinální výhodu - zná tváře všech svých protivníků.

Ačkoliv se někdejší agent prozíravě uklidí za oceán, najdou zednáři jeho stopu. Jednají prozíravě a najdou si spojence, který dobře zná místní prostředí.

Koho? Holmes tuší, vycítí přítomnost génia zločinu. A jeho varování přichází pozdě. Svůj případ vyřešil, ale Edwards mizí v moři. Zlo tedy zvítězilo. Jenže i když umí Holmes umí mnoho, nepatří mezi jeho schopnosti umění prohrávat.

"Říkáte mi, že na toho krále všech ďáblů je každý krátký?" ptá se Barker, přítel zavražděného pana Douglase alias Edwardse. [IV/325]

"Musíte mi dát čas," odpoví Holmes. A hledí před sebe. Toto scénou Watsonovo vyprávění o Údolí strachu končí. Připomeňme si jen datum. Je březen roku 1890.

John Watson je ženatý a tudíž nemá mnoho času se sledovat svého přítele při pátrání. Ale přece si nějakou chvíli vždy dokázal vyšetřit. Jenže v roce devadesátém - jak poznamenává - má záznamy pouze o třech případech. Děje se tedy něco, k čemu Holmes Watsona nepřizval. Děje se hon na profesora Moriartyho.

Holmes si neviditelnou přítomnost geniálního mozku podsvětí uvědomoval už několik let [II/223] ,když pro něho našel jméno, byl sám, kdo byl schopen a ochoten uvěřit. Doktor Watson dokonce ho zapomněl, když v květnu 1891 tvrdí, že o Moriartym nikdy neslyšel [II/222] , ačkoliv byl přítomen Holmesovu rozhovoru s Alecem MacDonaldem začátkem ledna předchozího roku [IV/178] . A po celou tu dobu se snažil své podezření dokázat a po vraždě Birdyho Edwardse i vyrovnat dluh.

 

Čtyřiadvacátého dubna 1891 je kořist vystopována. Holmes se objevuje ve Watsonově laboratoři; potřebuje přítelovu pomoc. Ví, že Moriarty vyslal po jeho stopě střelce. Málem se stal obětí několika nešťastných náhod. Ale Holmes je skvělý, vytrvalý, a chladnokrevný člověk 5).

Během zimy stihl vše připravit. Čeká jen na den, v němž v jednom ohromném zátahu sebere policie celou Moriartyho organizaci. Holmese zajímají i pěšáci. Nevyřízené účty bolí.

Nešlo neudělat chybu. Profesor není hloupý aby Holmesův zájem nezaregistroval.

Tady - snad - do hry vstupuje psychologie. Holmesova pověst v roce osmnáct set devadesát není malá. Zná ho kdekdo. Holmes dokáže vyřešit jakýkoliv případ. Neexistuje záhada, jíž detektiv z Baker Street nepřijde na kloub. Jste-li v nesnázích, obraťte se na Holmese.

Před rokem Moriarty poslal Holmesovi jen lístek s větou "Ach jé, pane Holmesi, ach jé.", po třinácti měsících už není tak rozverný a vtipný. Navštěvuje detektiva osobně, vyhrožuje mu. Ztrácí nervy.

Celou dobu žil v bezpečí. Plánoval, řídil, organizoval. Nyní se poprvé cítí v ohrožení. S přesností matematiků si do diáře zaznamenává Holmesovy výpady.

„Zkřížil jste mi cestu 4. ledna. 23. jste mě obtěžoval, v půli února jste mi způsobil vážné nepříjemnosti; koncem března jste mi nadobro zhatil plány a teď, na sklonku dubna, dohnalo mě vaše ustavičné pronásledování tak daleko, že mi zcela konkrétně hrozí ztráta svobody ..." [II/225]

 

A Holmes už ví, že vyhrál. Pokud přežije těch několik dní do chystané policejní akce, bude vítězství dokonalé. Není třeba hazardovat se životem a tak detektiv v doprovodu svého věrného přítele opouští Anglii a odjíždí do Švýcarska.

Jenomže když odjeli, nezůstal v Londýně nikdo schopný. Ti nejdůležitější zločinci uprchli. Holmese to rozladilo. Jenom rozladilo? Když spatřil u reichenbašských vodopádů domnělého poslíčka, věděl, že přišel rozhodující okamžik.

Zatímco Watson spěchá k fiktivní pacientce, Holmes a Moriarty podruhé a naposledy stanou tváří v tvář. Génius zločinu a génius detektivů. Beze svědků. Zápas končí nerozhodně, smrtí obou protivníků.

Několik let se veřejnost domnívala, že Holmes zahynul spolu s poraženým zločincem. Anglie truchlila. Jak už to však bývá, ozvaly se po čase hlasy, obhajující profesora Moriartyho. Hlavním představitelem této skupiny byl profesorův bratr James, přednosta železniční stanice kdesi v Západní Anglii [IV/180] (který před touto nebo po této službě sloužil v armádě v hodnosti plukovníka [II/220] ). Doktora Watsona to pobouřilo [II/237] . Proto publikoval Poslední případ [FINA] .

Prostou mysl Johna Watsona neuvedlo v podezření ani jméno plukovníka Sebastiana Morana, objevivší se v případě náhlé smrti Ronalda Adaira [EMPT] , ačkoliv ho kdysiHolmes jmenoval jako Moriartyho zástupce. Ani to nebylo zapotřebí. V dubnu 1894 se totiž geniální detektiv vrací, aby se tohoto Moriartyho pohrobka s konečnou platností zbavil. A vysvětluje, jak to doopravdy bylo se soubojem nad reichenbašskými vodopády. Starší a spíše duševně pracující učenec nemohl být japonský zápas baritsu 6) ovládajícímu Holmesovi těžkým protivníkem. Další pak Holmes nastrojil, aby se vyvaroval pomstě a v klidu mohl svůj případ dokončit.

Birdy Edwards byl konečně pomstěn. Pro Holmese se ovšem stal Londýn neobyčejně nezajímavým městem [III/28] . Naštěstí ne na dlouho.

Neboť zločin se plíží ulicemi města a o klienty, zajímavé případy a nebezpečné protivníky nebude nouze nikdy.

 


Poznámky:

  1. Ne všechno, co Sherlock Holmes řešil, bylo rázu kriminálního - jak poznamenává doktor Watson v úvodu příběhu Modrá karbunkle [BLUE], Vždyť z posledních šesti případů, které jsem zanesl do svých záznamů, nebyl ve třech vůbec přestoupen zákon [I/313]. Kriminální případy ovšem převažovaly, z něčeho Holmes (a jeho autor) žít musel [zpět]
  2. Moriarty je zmíněn v sedmi příbězích z šedesáti. Přímo ho se přitom dotýkají pouze dva, Údolí strachu [VALL] a Poslední případ [LAST] , na milost lze vzít ještě Prázdný dům [EMPT] , který se událostí, spojených s ďábelským profesorem přímo dotýká. V ostatních čtyřech je už génius zločinu minulostí, případně etalonem, podle nějž Holmes porovnává.[zpět]
  3. Podle většiny badatelů se Holmes narodil 6. ledna 1854. V době, kdy se setkal s Irene Adlerovou mu tedy bylo třicet čtyři. [zpět]
  4. I když, jak poznamenává John Dickson Carr, v první části jde o dokonalou detektivku, v níž slavný pátrač brilantní dedukcí vyřeší svůj případ. [zpět]
  5. A prozíravý. Pravděpodobně nebude náhodou, že v době, kdy tak vytrvale šel po Moriartyho stopě, řešil jisté záležitosti pro francouzskou vládu a švédskou královskou rodinu. Sám podotýká, že díky jim má takové postavení, že může v budoucnu vést klidný život. Ne, tady se rozhodně o finančním zajištění nehovoří. Tady má S.H. na mysli něco jiného [zpět]
  6. Jak Holmes tvrdí [III/13], pomohlo mu toto umění už několikrát. Bohužel s o něm nezmiňuje na žádném jiném místě. Zato o svém umění rohovnickém ano, například v případu Osamělé cyklistky [SOLI, III/84] nebo v Podpisu čtyř [FOUR, I/127] [zpět]

(14. 12. 2003)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist