Bezejmenná stránka: Cokoliv > Holmesiana

Neúspěchy Sherlocka Holmese

 

Holmesovy neúspěchy

Nebyl vždy úspěšný. A nebál se to přiznat. Mezi charakteristiky Sherlocka Holmese sice nelze počítat extrémní skromnost, ale přehnaná domýšlivost a přezíravá bohorovnost k nim nepatřily také.

Pátrání po neúspěších slavného detektiva ztěžuje pochopitelně loajalita jeho kronikáře, přesto se doktor Watson k některým přiznal. Dokreslovaly Holmesovu osobnost a činily obrázek geniálního detektiva lidštějším. Sám Holmes už v roce 1877 klientovi vyvrátil názor o své neomylnosti.

„Přelstili mne čtyřikrát – třikrát muž a jednou žena.“ 1) [FIVE, I/279]

Nevzbudit přílišné naděje (a nakonec se blýsknout brilantním řešením) je detektivův výborný psychologický a obchodní tah (ještě se dozvíme, že v tomto konkrétním případu by přehnané vychvalování rozhodně nebylo na místě).

Objevily se i záhady nad Holmesovy síly, nutno však poznamenat, že zůstaly záhadami i přes jeho angažování. Ani Sherlock Holmes je nedokázal vyřešit; tato věta detektivovu genialitu spíše potvrzuje, než ohrožuje. Watson se ve vyprávění o záhadě na thorském mostě [THOR, V/296] zmiňuje o třech: o zmizení lodi Alicia, který se ztratil v cáru mlhy, o Jamesu Phillimorovi, který se ztratil, když si odskočil domů pro deštník a novináři Persanovi, jenž při pohledu na neznámý hmyz zešílel. Dalších pět šest omylů připomíná v úvodu Žluté tváře [YELL, II/34]. Za Holmesovými neúspěchy stály různé důvody. Následující kapitolky ilustrují příčiny detektivova selhání.

Přílišná skromnost

Ačkoliv případ Lví hřívy [LION] nelze považovat za Holmesovo selhání, uvádím ho. Sám detektiv ho, dle vlastních slov, za neúspěch víceméně považoval:

„Ze začátku jsem byl pomalý - trestuhodně pomalý. Kdybychom byli našli mrtvého ve vodě, nebyl bych to mohl přehlédnout. Ale ten ručník mne zmátl. Neměl nebožák ani pomyšlení na to, aby se utíral, a já z toho pak usoudil, že se vůbec neomočil. Jak mne tedy mohlo napadnout, že na něj zaútočil nějaký mořský tvor? Tady jsem zbloudil na nesprávnou cestu. Vidíte, inspektore, už často jsem si troufl vzbudit nelibost vás, pánů od policie, ale cyanea capillata pomalu pomstila Scotland Yard.“

S až nezvyklou pokorou vyřčené věty (pronesené ovšem po úspěšném vyřešení případu, v němž se ukázalo, že profesor McPherson nebyl zavražděn a že šlo pouze o nešťastnou náhodu), opravdu nelze pokládat za Holmesovu chybu. V mnoha případech byla cesta k výsledku trnitá a obsahovala slepé uličky, takový je život (a dramatický záměr). Detektivova slova se zdají být spíše efektem římského vojevůdce; ti nechávali své podřízené skládat na své osoby posměšné říkanky a písničky, aby je bohové nepovažovali za zaznamenání hodnou konkurenci.

Další řádky už tak smířlivé nebudou.

Skandál v Londýně, aneb Detektiv?

Už třetí doktorem Watsonem zaznamenané dobrodružství – Skandál v Čechách [SCAN], skončilo pro klienta sice dobře, cíle bylo víceméně dosaženo, ale v podstatě díky detektivovu selhání. Český král potřeboval od své někdejší milenky Ireny Adlerové získat silně kompromitující korespondenci a obrátil se, především proto, protože zmíněná dáma v té době žila v Londýně, na Sherlocka Holmese. Detektiv z Baker Street vzal případ za svůj, neblýskl se ovšem svou brilantní logikou, alébrž schopností pátračům staré školy vlastní, totiž převleky. V tomto vaudevillu (detektivka, ani vážně míněný příběh to, při vší úctě, není) se coby okounějící zanedbaný vozka [SCAN, I/210] stal svědkem na svatbě své protivnice, aby později v roli anglikánského kněze [SCAN, I/214] pod otřepanou záminkou zranění z předstíraného napadení pronikl do zpěvaččina domu, založil požár, vypátral skrýš – a tím jeho aktivita skončila. Irene, jíž přátelé před detektivem varovali, ho poznala, nechala Holmesovi ve skrýši psaní a i s manželem se vypařila. I s inkriminovanými dopisy a slibem, že je nepoužije, leda na svou obranu. Což český král kvitoval. Holmesovi zbyla fotografie ženy všech žen a nejspíš i veselá vzpomínka. Slavného na té historii nebylo nic.

Protivníci táhnou bílým pěšcem

Dva Holmesovy – a u třetího nechybělo mnoho – případy, ač technicky zvládnuty na jedničku, skončily tragicky. Ve všech hrál hlavní roli čas a pohotovost zločinců. Prvním zaznamenaným je už zmíněný případ Pěti pomerančových jadérek [FIVE]. John Openshaw, klient, který přišel do Baker Street s problémem smrti svého strýce, o jejímž skutečném pozadí neměl tušení, se stal další obětí amerického Ku Klux Klanu, který strýce pronásledoval až za oceán, a který neváhal odstranit i synovce. Vrahy, jimž svůj úmysl oznámil jejich vlastními prostředky, Holmes nedostihl, zasáhla sama příroda a jejich loď se potopila. 2)

Amerického původu byl i neúspěch, který Holmese tížil pravděpodobně nejvíce ze všech, příběh Údolí smrti [VALL]. 3) I v něm se v Anglii skrýval muž, pronásledovaný zaoceánskými zločinci. V tomto případě detektiv, obávající se pomsty pohrobků rozprášeného gangu Brakýřů. I on nakonec přišel o život (pro veřejnost nešťastnou náhodou, stejně jako v předchozím případě utopením). Za vraždou ovšem stál Holmesův největší protivník, profesor Moriarty. Bylo to osobní.

K obdobnému vývoji situace došlo i v případě nejslavnějším, v záležitosti kletby rodu Baskervillů [HOUN]. Byl by ovšem příběh tak populární, kdyby psisko zachytilo správnou stopu a zardousilo namísto uprchlého trestance sira Henryho? [HOUN, IV/128] I zde Holmes, jak sám přiznal, selhal:

„Moje vina je větší než vaše, Watsone. Jen proto, abych měl důkazy pěkně pohromadě a kompletní, jsem zahodil život svého klienta. Je to největší rána, jaká mě stihla v celé mé kariéře. Ale jak jsem mohl vědět – jak jsem mohl vědět, že dá svůj život všanc na blatech přes všechny moje výstrahy?“ [HOUN, IV/129]

prohlásil zoufale, než zjistil pravou totožnost oběti.

Ve všech případech konal protivník rychleji. Dvakrát Holmes klienta ztratil, potřetí, v případě sira Baskervilla, ho zachránila náhoda.

Génius se mýlí

Dobrali jsme se několika situací, v nichž Holmes částečně selhal. Ať už to bylo nepříznivou náhodou, nebo rychle jednajícím protivníkem. Existuje ale situace, v níž vítězným protivníkem nebyl zločinec, ale detektivův vlastní rozum? Jinými slovy – spletl se někdy Holmes ve svých dedukcích natolik, aby sledoval falešnou stopu až do hořkého konce, kdy se nakonec ukázalo, že pravda byla někde úplně jinde?

Existuje. A kupodivu je dopodrobna zaznamenána doktorem Watsonem.

Jde o případ žluté tváře [YELL].

Záhadné chování milující manželky Granta Munroa, která zničeho nic utratila větší množství peněz a v noci potají navštěvuje sousední, do té doby neobydlený dům, v jehož okně se zjevuje tajemná žlutá maska, vysvětlí Holmes rázně a bleskurychle.

„Ano. Za tím je vyděračství – musel bych se moc mýlit, jestli ne.“ [YELL, II/46]

Skutečnost je mnohem méně dramatická a už vůbec ne kriminálního rázu. Holmes se tu ocitl v roli Chestertonova doktora Oriona Hooda, který si v povídce Nepřítomnost pana Festa, (The Absense of Mr. Glass, 1914), vydané ovšem později, než Doylův příběh, stejným způsobem vyčaroval neexistujícího pachatele. Také přísně logickou dedukcí. 4) Ukázalo se, že nynější paní Munroová skrývá v domě svou dceru z prvního manželství, o níž původně současnému partneru řekla, že spolu se svým otcem zahynula při epidemii. A žlutá maska kryje tvář, jejímž jediným prohřeškem je barva pleti, což Grant Munro, na dobu v níž žil, přijal nesmírně osvíceně.

Detektiv se svým pomocníkem se pak tiše vzdálili.

Géniův omyl se stal géniovým mementem. Velcí muži se dokáží přiznat k chybě bez výmluv:

„Watsone,“ řekl, [Holmes] „až budete mít někdy dojem, že poněkud přeceňuji své schopnosti nebo že na některý případ vynakládám menší úsilí, než si zaslouží, zašeptejte mi laskavě do ouška ,Norbury'! Budu vám neskonale vděčný.“ [YELL, II/51]


Poznámky:

  1. Zmiňovanou ženou je samozřejmě dobrodružka Irene Adlerová, s níž Holmes měřil síly v příběhu Skandál v Čechách [SCAN] a o němž tu ještě bude řeč. [zpět]
  2. S obdobným, i když pro spravedlnost příznivějším výsledkem, skončil případ řeckého tlumočníka[GREE]. Dva Angličané, kteří věznili mladého Řeka, později i tlumočníka a unesli Řekovu sestru, sice uprchli, ale jejich oběti přežily; oba zločinci byli později nalezeni mrtví; dle vyšetřování uherské policie se probodli navzájem při hádce. Holmes i Watson ovšem ví své.[zpět]
  3. Román Údolí strachu je zápletkou v podstatě totožný s dřívější povídkou Pět pomerančových jadérek, formou pak odpovídá dvěma prvním příběhům, [STUD] a [SIGN], ve všech třech je v první polovině odhalen pachatel, který v díle druhém vypráví svůj příběh. [zpět]
  4. I když jde samozřejmě o náhodu, je Chestertonova povídka, respektive Hoodova dedukce v ní obsažená (zápletka i motivy jsou naprosto rozdílné, včetně detektivovy role) z dnešního pohledu vlastně hezkou parafrází Doylovy Žluté tváře. Stejnou náhodou se jinak domýšlivý Hercule Poirot Agathy Christie přiznal k několika neúspěchům. A také k jediné chybě ve vlastní logice, viz povídka The Chocolate Box (1923). [zpět]

 

autorem ilustrace k příběhu Pes baskervillský (1902) je Sidney Paget

(10. 4. 2010)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist