Bezejmenná stránka: Historie > Padělatelé

Kníže padělatelů

 

Jmenoval se Edward Simpson.

V první polovině devatenáctého století to jméno britská archeologie neznala. Snad jen doktor Young si mohl pochvalovat šťastnou náhodu, která mu dala sluhu, rozumějícího zájmům svého pána. Možná si ho pro zálibu v historii i vybral, jisté je, že další zaměstnavatel mladého yorkshiřana, dr. Ripley, ho zasvětil do archeologického výzkumu okolí Whitby.

Mladý muž, který se v okolí tohoto severoanglického města v roce 1815 narodil, tehdy jistě netušil, jakými podivnými kotrmelci ho jeho záliba ve starožitnostech provede životem.

Archeologie tehdy stála na prahu své slávy, i když si na veliké objevy Schliemannovy či Carterovy musela ještě několik desítek let počkat. Stejně jako na celosvětové zanícení pro vykopávky. Ale historickému bádání už dávno nevévodilo jen pročítání starých foliantů. Renesance přinesla nový pohled na staré krámy, které lidé nacházeli v lomech nebo při kopání hrobů. Antické umění se stěhovalo zpět do paláců, zdánlivě nepotřebné předměty zaplňovaly police šťastných nálezců a sběratelů. Jejich identifikace odpovídala duchu doby a místa nálezu, v době svého vzniku byly všechny nálezy považovány za sakrální (kopalo se především v hrobech (pochopitelně "barbarských"), nebo na místech za hroby považované.

Spolu s vývojem historie jako vědeckého oboru, se posouvala kupředu i archeologie a starožitníci si začínali všímat i mnohem starších výtvorů lidských rukou. Opracované kameny i hrubé hliněné nádoby poznenáhla získávaly docela jinou váhu.

První polovina devatenáctého století, v níž začíná náš příběh, pak přinesla jeden ze zásadních objevů lidské historie - strhla roušku z tajemství starší doby kamenné, paleolitu. Slovem doby se stalo pazourek.

Vraťme se do Yorkshiru. Severovýchodní Anglie byla místem kde pro hledání kamenných nástrojů nebylo třeba velkého úsilí. Paleolitické a zejména neolitické předměty se tu doslova povalovaly po zemi, stačilo si jich všimnout. Šťastné spojení doby a místa nemohly nevzbudit zájem v lidech, jako byl doktor Ripley a jeho sluha. Měli to štěstí, že se nacházeli v archeologickém ráji.

Roku 1840 zaměstnavatel umírá a sluha se staví na vlastní nohy. Vědomostí má dostatek, s doktorem Ripleyem se sice věnovali spíše mnohem starším fosiliím, ale neolit neopomínali. Pazourkové nástroje se záhy staly (pro svou tehdejší oblibu) Simpsonovým hlavním artiklem v obchodu, v němž zprvu převládaly zkameněliny.

Poptávka někdejšího sluhu, nyní vyhledávaného dodavatele, překvapila. Přesto poctivě pobíhal po kraji a hledal.

Až do chvíle, kdy ho někdo, patrně nikterak zámožný na to, aby si koupil originál, požádal o kopii hrotu šípu. Pazourku byl v severovýchodní Anglii dostatek a Simpson přání snadno splnil. A uvědomil si, že k jeho realizaci potřeboval mnohem méně času a energie, než pro hledání. Rozhodl se své zručnosti využít.

Jméno Edward Simpson se stalo synonymem pro úspěšného dodavatele. Začal navštěvovat i Skotsko, kde ovšem obchody příliš nevynášely, a Irsko, kde se jim naopak dařilo dobře.

Padělatelů starožitností v té době bylo mnoho. Výnosnost tohoto řemesla byla zřejmá už od renesance, falzátorem byl i Michelangelo, který vytesal zaručeně pravou antickou sochu.(Velkému sochaři se ovšem jeho podvod vyplatil - když vyšel na světlo světa, udivený kupec nabídl umělci s takovým citem práci). Falšovat kamenné nástroje bylo mnohem jednodušší, stačila k němu zručnost a ocelové nářadí, které umožňovalo produktivitu, o jaké se pravěkým lovcům ani nezdálo. Ještě jednodušším materiálem pro falza byly kosti a parohy, snáze opracovatelné - a hlavně, v tehdejších podmínkách neexistovala možnost jak určit skutečné stáří.

S kostmi Simpson nepracoval, jeho doménou byl kámen. Nejen pazourek, dokázal promptně dodat i římský milník. Do doby římského impéria podnikal občasné exkurze, kdy nalezl část legionářské brnění v Lawthornu (ve skutečnosti kdesi u cesty čajovou konvici), ale jeho srdce zůstávalo věrno paleolitu a neolitu. Neopomněl jedinou příležitost, kdy mohl své poznání toho věku rozšířit. Navštěvoval muzea, sbírky a výstavy.

Záhy se přesunul do Cambridge, které bylo obchodu příznivější, a odtud do Londýna.

To už byl pojmem. Říkali mu Flint Jack - Honza Pazourek - a se slavným kapitánem Stevensonova románu ho spojoval nepříliš čestný způsob získávání peněz. Ale Simpson nebyl obyčejný podvodník a zločinec. Bylo v něm něco, co o století později zrodilo slavné falzifikátory Van Meegerena a Alcea Dossenu. I když, samozřejmě, cílem jeho snažení byly peníze, nedokázal odolat touze po popularitě.

Na začátku šedesátých let se seznámil s profesorem Tennantem, prezidentem Geologické společnosti. Ten v lednu dvaašedesátého uspořádal přednášku o moderní výrobě neolitických nástrojů. Flint Jack mu sekundoval - přímo na pódiu vyrobil za okamžik hrot šípu. Potom několik dalších.

Obecenstvo jásalo. Je zajímavé, že nikoho nenapadla jasná spojitost s Simpsonovým umem a jeho obchodem. Lépe řečeno - Flint Jack byl v očích veřejnosti umělec, nikoliv podvodník.

Jeho další kariéra se konečně nesla v duchu uznání (které si jako anonymní falzátor vydobyl i tím, že některé z jeho výrobků vlastnilo Britské muzeum, jehož odborníci je považovali za originály). Mezi archeology patřil za odborníka právě na falza - dokázal rychle rozeznat originál od padělku, kterými Británii ve velké míře zásobovala severní Francie. Jako správný Angličan neměl o obyvatelstvu, žijícímu za Kanálem, dobré mínění, navíc ho rozčilovalo ve Francii oblíbené zdokonalování a upravování pravěkých originálů. To považoval za neodpustitelný zločin proti vědě.

Období slávy bylo bohužel krátké.

Jako obchodník se už neuživil - i když po celou dobu prodával i původní předměty a falzy (byť z velké části) nabídku pouze doplňoval - věděli nyní všichni o jeho zručnosti. Jiní napodobitelé zůstali ve skrytu a zaplavovali trh - na francouzské straně vznikaly dokonce celé dílny na výrobu prehistorických nástrojů. Flint Jack si nepomohl ani prodejními výstavami svých výrobků.

V roce 1867 byl odsouzen pro krádež o odseděl si nějaký čas ve vězení.

Ve vězení v roce 1890 i zemřel. Když po zatčení pro krádež vypovídal, tvrdil, že je Londýňan a povoláním cihlář. Kde byla v té době sláva a jméno Flint Jack.

Ale svět na něj tak docela nezapomněl. Jeho jméno zůstalo nejen v análech kriminalistiky i archeologie. Když v roce 1992 rocková skupina The Monks of Doom vydala album Forgery (Padělatelství), nesla první skladba jméno Flint Jack.

Oh the Prince of Fabricators!

Who knows where you've been and where you will rest?

30.7.2001

 

 

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist