Bezejmenná stránka: Historie > Padělatelé

Případ klimkovické orlice

 

Stalo se to na podzim roku sedmatřicátého. Mnichovský obchodník Herbert Marwitz navštívil známého odborníka na raně historické umění Frederika Adamu van Scheltemu, aby mu předvedl nové akvizice. Spolupracovali spolu, k oboustranné spokojenosti, už od jara, ale tentokrát přinesl Marwitz něco opravdu zajímavého – zlatou sponu tvaru orlice, zdobenou načervenalými almandiny. Historik si šperk prohlédl a označil jej za památku z dob stěhování národů. Navíc jednoznačně germánskou. Byl nadšen.

„A to ještě nevíte odkud pochází,“ prohlásil mnichovský obchodník. „Jeden člověk – nechci ho jmenovat, brzy zjistíte proč – ji nalezl v Československu. V rašeliništích u Klimkovic na Ostravsku. Ležela v dvoumetrové hloubce spolu s bronzovými zlomky.“

Scheltemovo nadšení se ještě zvětšilo. Lokalita nálezu odpovídala státem propagované historii, dle níž Germáni nikdy neopustili pragermánský prostor Střední Evropy a bránili ji proti slovanské expanzi (která mimochodem skončila až u Hamburku). Nález se stal tématem článku pro časopis Dědictví Germánů. A neobsahoval nejen jméno nálezce, ale ani mnichovského obchodníka, který altruisticky přenechal veškerou slávu Scheltemovi.

O to víc se činil v zákulisí. Přes dalšího mnichovského obchodníka starožitnostmi nabídl sponu ke koupi pro některé německé muzeum – prostředníkem měl být doktor Jantzen, generální zplnomocněnec Starého německého umění z Brém.

V březnu 1938 dr. Jantzen s doktorem Kohlhausenem koupili orlici pro Germánské národní muzeum v Norimberku. Cena zněla na 42 000 říšských marek – větší část měla připadnout majiteli pozemku, na němž se předmět našel.

Norimberské muzeum už podobný šperk vlastnilo, pocházel z Itálie. Jeho slezský příbuzný se vedle něj ovšem neobjevil – už o půl roku později ho nabídlo Wallraf-Richartzovu muzeu v Kolíně nad Rýnem. Jeho ředitel nebyl dnešní. Pověřil proto archeologa W. von Stockara exponát prověřit. Nebyl první, kdo pojal o původu šperku podezření. Lipskému profesoru Franzovi se zdála klimkovická lokalita přece jen trochu odlehlá a pánové Nándor Fettich (Národní muzeum Budapešť) a Beninger (Přírodovědecké muzeum ve Vídni) se také netajili svými pochybami.

Stockar si přibral na pomoc mnichovského odborníka na raně středověké umělecké řemeslo profesora Zeisse a zlatníka Zische. Společnými silami pak dospěli k předpokládanému závěru – šperk je falešný. Při výrobě spony byl použit válcovaný plech a tažený drát, tedy kov, zpracovaný technologií předpokládané době vzniku neznámou. Jeden z podstatných rysů pravosti šperku – sitrová vrstva na rubu, byla taktéž vyrobena uměle, z vodního skla, plavené křídy a písku. Scheltema ovšem posuzoval orlici i na základě čtyř předchozích obdobných nálezů. Jeden už známe – patří do sbírek norimberského muzea – a je nepochybně pravý. Zeiss se proto vrhl na i na zbývající spony.

Výsledek byl překvapivě nerozhodný. K norimberskému šperku přibyl druhý originál, na straně padělků zůstaly dva předměty, nyní už bez historické ceny. Podle Stockara a jeho týmu zvedl klimkovický nález skóre na dvě ku třem v neprospěch skutečné středověké zručnosti. Rozzlobený archeolog neváhal. V prosinci připojil k článku, v němž s profesorem Zeissem dokazovali nepravost orlice, i žalobu pro podvod.

Psal se však rok 1938 a tisíciletá říše, která mezitím vzala pod ochranu místo nálezu a chystala se ve jménu pravého germánství k útoku na drze rozpínavé Slovany i germánské, leč neněmecké Dány, Brity či Nory, si své symboliky vážila. Je smutnou ironií, že mnoho národů, které touží pozvednout své sebevědomí dlouhou a slavnou historií, se povětšinou obrací k více či méně efektním podvodům. Stejně jako Češi nenechali dlouho zapomenout na dodnes notoricky známé Hankovy rukopisy (které nebyly jediné a bohužel ani ojedinělé), stejně jako Francouzi měli svůj Glozel, dokazující, že evropská civilizace vznikla na západě, mělo i hitlerovské Německo své zaručeně pravé a původní nálezy, dokazující hlubokou a bohatou historii národa. Klimkovická orlice byla jen jedním – a zdaleka ne nejznámějším případem. Už v roce 1933 německá kriminální policie zhasla krátkou cestu ke slávě severoněmeckého okresu Hameln-Pyrmont, který sliboval – a také se stal – menší obdobou zmiňovaného Glozelu.

Proto se von Stockar nepouštěl do boje proti padělku bez rizika a proto nebyl žalobcem on, ale společnost Ahnenerbe, Dědictví předků.

Síly to vyrovnávalo.

Adama van Scheltema byl oficiálně uznávaný vědec, pronášející vzletné úvahy o německé prehistorii. Patřil mezi oblíbence vedení nacistické strany, měl vlivné známé v propagandě. Ale von Stockar toho dokázal využít. Říšský svaz pro německý pravěk, který oficiálně klimkovický nález obhajoval (v jeho tisku Scheltema vydal svou studii), se opíral o SA, Sturmabteilungen čili Úderné oddíly. V roce třiatřicet tato ozbrojená milice nacistické strany pomohla Hitlerovi k moci, o rok později byla v Noci dlouhých nožů (kdy jednotky SS a SD zajaly, popravily či zavraždily větší část jejího velení) zpacifikována. Ale existovala nadále. Stejně jako přetrvala její rivalita s Ochrannými oddíly, stejně nechvalně známými Schutzstaffeln, SS. A na rozdíl od hnědého Říšského svazu, patřila Ahnenerbe k černým uniformám SS. A ty byly – oproti desetinásobně nižšímu početnímu stavu (pro zajímavost SA tři miliony mužů, SS tři sta tisíc) vlivnější.

Stockarova riskantní hra se vyplatila.

Scheltema prozradil do té doby neznámé jméno mnichovského obchodníka; protože v pravost nálezu skutečně věřil, neměl důvod ho nadále tajit. Jenže právě tohle si Herbert Marwitz ze srdce nepřál. Okamžitě vyšlo najevo, že organizace Staré německé umění, která od něho šperk zakoupila, vede Marwitze na seznamu podvodníků (po pokusu o prodej falešného germánského meče). Obchodník byl okamžitě zatčen. Po čtyři dny trvajícím soudním líčení odkráčel na pět let do věznice. I to byla pro něj výhra. V nejisté atmosféře tehdejšího Německa mohl dopadnout mnohem hůře. Navíc začala válka a Marwitz se před ní ukryl na státní náklady.

Případ tím ale neskončil.

Adama van Scheltema se začal bránit. Protože nedokázal vyvrátit Stockarovu expertízu, převedl kauzu na politickou úroveň. Do hry opět vstoupil Říšský úřad pro pravěk (podporovaný jednou z nacistických špiček, Alfredem Rosenbergem). Ten sestavil novou komisi – z archeologů, nikoliv už chemiků – a znalci vrátili úder.

Orlice je nepochybně pravá. Profesor Fettich, který byl jedním z prvních pochybovačů, nalezl pod velkým kamenem uprostřed šperku zlatou destičku s křížem – důkaz toho, že tvůrce šperku patřil k prvním křesťanům, tehdy pronásledovaným.

Byl tedy obchodník odsouzen na základě nedokonalého rozboru a trpí vlastně jen za dávný – a jediný, jak tvrdil Scheltema – pokus přivydělat si falešnou starožitností?

Míček přeletěl na druhou stranu. Samotná orlice už tolik podstatná nebyla, stala se jen dalším bodem sporu mezi SA a SS. Pravda vyšla najevo jako jeho vedlejší produkt.

Von Stockar provedl hbitě chemickou analýzu odhaleného symbolu.

Křížek byl vyroben z téměř čistého zlata, bez příměsí stříbra a mědi, tedy v kvalitě, jakou dokázala zajistit teprve moderní doba.

Zápas tím definitivně vyhrál.

Klimkovická orlice odkráčela z dějin archeologie do dějin kriminalistiky. Zbývá jen doplnit několik faktů.

Herbert Marwitz, který válku prožil ve vězení, využil situace a promptně se stal „nacistickou obětí“, což mu umožnilo pokračovat ve své podvodnické praxi v Itálii a v Americe. Jeho jméno ovšem bylo mezi odborníky příliš známé. V roce 1952, zcela bez prostředků, spáchal sebevraždu.

I Van Scheltema se po porážce nacistů přehrál do role neohroženého bojovníka proti fanatismu SS. Znovu se pokusil obhájit pravost klimkovického nálezu, který podle něj von Stockar v žoldu Schutzstaffeln podvodně označil za padělek. Prodloužení se naštěstí nekonalo, protože se v roce 1949 nalezl muž, který orlici (podle vzoru té pravé z Norimberského muzea) vyrobil – zlatník Pirzl, dvorní Marwitzův dodavatel. Corpus delicti samo, falešná spona, se ztratila někdy mezi rokem 1945 a 1949 – SS ji ukrylo v parku bavorského zámku Berg; park v pětačtyřicátém prohledávali vojáci s minohledačkami.

Možná si někdo z nich odvezl za oceán suvenýr.

V ceně sto osmdesáti marek.

 

poprvé publikováno v Neviditelném psu, 2001

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist