 |
Válečníci z terakoty |
Když se řekne Válečníci z terakoty, většinou se stejným dechem dodává Si'an; osmitisícová hliněná armáda císaře Čchin Š' chuang-ti, objevená v roce 1974, patří mezi jedny z nejpopulárnějších archeologických nálezů minulého století.
Z hlíny se ovšem nemodelovalo jenom v Číně. Patřila – a patří – mezi materiály používané od pravěku dodnes, původně pouze sušená na slunci, později zpracovávaná nejrůznějšími technologiemi. Pracovaly s ní všechny staré civilizace, ať už asijské, nebo středomořské. A válečníci z terakoty, o nichž tu bude řeč, přísluší právě Středomoří. Přesněji Apeninskému poloostrovu a konkrétně Etruskům.
Začalo to válečného roku 1915, kdy italský agent Metropolitního muzea John Marshall oznámil renomované expertce na řecké i římské starožitnosti Gisele Richterové objev etruské sochy, představující vojáka v životní velikosti. Pro bílý vous získala přezdívku Starý válečník, jako mnoho antických památek ovšem věkem přišla o levý palec a celou pravou paži. Muzeum zavětřilo, na dosah se vznášel nový exponát, navíc v oparu naděje, že nejde jen o náhodný solitérní nález.
Starší doby etruskému umění nepřály. Dlouhou dobu bylo považováno - v nejlepším případě - za podřadnou kopii uměleckých děl helénských. Až na vzácné bílé vrány, jakou byl v osmnáctém století například J.J. Winckelmann, se malbám, sochám či architektuře dávných obyvatel Itálie málokdo věnoval jako svébytné a samostatné kultuře. Teprve druhá polovina devatenáctého a století dvacáté jí přiznalo váhu i v umění. Dokázalo ocenit díla, jako byla Apolónova socha (objevená Quirinem Gigliolim o rok později, než Starý válečník), Bojovníka z Todi, stejně jako sakrální a náhrobní malby.
O památky na civilizaci, kterou budou později lidé nazývat záhadnou (ne však pro efemérní tajuplnost, kterou by jim přisuzovali už jejich současníci, ale proto, že se z dnešního pohledu rychle rozpustila v kvasu vznikající římské říše, pročež nám o ní nezůstalo tolik přímých informací) začal být zájem.
Kde je poptávka, nabídka na sebe nenechá dlouho čekat. Neuplynul ani rok a Metropolitní muzeum dostalo možnost získat další starožitnost, artefakt obrovské sochy, respektive pouze její hlavu. Rozměry naznačovaly, že jde o trosky nejméně sedmimetrové sochy a znalci si posteskli: Škoda, že se nezachovala celá. A nákup posvětili.
Metropolitní muzeum tedy obě sochy koupilo. Za nezveřejněnou cenu. Válečná doba ale archeologii a výzkumům příliš nakloněna nebyla, proto bylo jejich vystavení odloženo na vhodnější čas. Odborníci mezitím mohli bádat, není-li jejich tvůrcem snad sám Vulka, dnes nejznámější z neznámých etruských umělců.
K setkání s autory obou soch by ovšem nepotřebovali ani stroj času, jen lístky na parník do Evropy. Riccardo Riccardi i Alfredo Fioravanti totiž patřili mezi jejich současníky. A nebyli to žádní začátečníci, už Riccardův otec a strýcové pracovali pro obchodníka s uměním Domenica Fuschiniho, pro něhož vyráběli římskou keramiku. Troufli si i na větší kus: bronzový vozík, v roce 1908 ho Fuschini prodal Britskému muzeu i s věrohodnou historkou nálezu v někdejší etruské pevnosti poblíž Orvieta. Vyzdvihl i um, s jakým se Riccardiové zhostili jeho vyčištění. Práce i historka zabraly, o čtyři roky později se vůz objevil v londýnské expozici. Brzy na to ovšem Pio Riccardi zemřel, a hlavou rodinného podniku, alespoň pokud šlo o zručnost a umění, se stal právě Riccardo. A jeho prvním odvážným kouskem Starý válečník, na němž spolu s ním odvedl největší kus práce přítel Fioravanti. Potom už stačilo jen navnadit nějakého kupce.
Lehkost, s jakou prodali Starého válečníka prominentnímu muzeu, přiměla oba padělatele, jak už bylo řečeno, znovu se ponořit do dávné historie. Při práci se drželi autorit, v tomto případě Pliniova popisu obrovské Jupiterovy sochy; na rozdíl od pradávných umělců vymodelovali pouze přes metr a čtvrt vysokou hlavu, tu pak rozbili na sto sedmdesát osm kusů, protože keramika málokdy vydrží tisicíletí neporušená, a ejhle, byl tu další závažný objev starověkého umění. Kustodi Metropolitního muzea jásali.
Jenže v Evropě byla válka.
Brzy po dokončení obří hlavy Riccardi i Fioravanti narukovali. Na rozdíl od tisíců jiných měli štěstí a v osmnáctém roce mohli svléci uniformy a vrátit se do dílny. Zdálo se, že dalším úspěchům nic v cestě nestojí.
Pouze osud. Světovou válku Riccardo Riccardi přežil, pád z koně nedlouho po jejím konci ne.
Zemřel během práce na dalším monumentálním díle, soše, která výškou ke dvou a půl metru překonávala vše, co rodinný klan doposud vytvořil. Jeho místo zaujali dva bratranci, synové otcova bratra Alfreda, mužové sice schopní, ale ne tak zruční jako Riccardo. Nechyběla jim ovšem pouze zručnost. Stejně jako u předchozích děl, i tohoto válečníka bylo nutno rozbít na kusy a vypálit až je, cihlářská pec, kterou Riccardiové používali, byla malá. Představovalo to největší slabinu jejich díla, protože Etruskové – pochopitelně – vypalovali keramiku vcelku.
Toto riziko podstoupili už dříve, obě sochy, které zatím zahálely v depozitáři Metropolitního muzea, vznikly totožnou technologií. Vyjde to potřetí? A nebyly to jen rozměry pece, které padělatele limitovaly. I sama socha se ve své monumentální výšce do dílny nevešla, pročež bylo nutno improvizovat. Do pasu byl válečník klasickou ukázkou běžného etruského sochařství, na to místo stačilo. Od pasu nahoru zavalité tělo, strop byl příliš nízko.
Přijme muzeum i tuto nabídku?
Přijalo. V roce 1921 za obrovskou sochu zaplatilo částku, o níž se vedou dohady, a která v přepočtu na dnešní měnu prý dosahovala výše pěti milionů dolarů. Do Ameriky putovaly střepy, které tamní experti odborně sestavili a připravili k expozici. S výjimkou genitálií, které cudně zůstaly v depozitáři. Přesto trvalo ještě několik dlouhých let, než se všech třech akvizic dočkala veřejnost. Stalo se tak v třiatřicátém roce.
Pracovníci muzea to nijak zvlášť nezdůrazňovali. Gisele Richterová dokonce čtyři roky čekala, než k novým exponátům vydala monografii.
Stává se to i v případech naprosto nevinných. Ať už jde o zlomyslnost, drobnou mstu těch, kteří neměli to štěstí, nebo o obvyklé volání skeptiků a pesimistů. Ano, brzy se objevily fámy o původu terakotových válečníků. Nebyly nijak hlasité. Svět se utopil v důležitějších problémech hospodářské krize a posléze další světové války. Terakotoví válečníci zůstávali na svých místech jak v reálu, tak v literatuře.
Až v roce 1959 nabídlo muzeum jistému italskému vědci možnost sochy prostudovat, konečně, nejvíce pochyb o jejich původu slyšelo právě z Evropy. Jeho odpovědí bylo přinejmenším překvapeno.
„Proč bych to dělal? Já jejich tvůrce osobně znám.“
Následovalo zděšení a především chemické zkoušky, ke kterým se muzeum o rok později odhodlalo, a které zlé tušení dokonale potvrdily. Přítomné chemické sloučeniny nepoznali lidé dříve, než v sedmnáctém století. Takže máme, dámy a pánové, tři hromady takřka bezcenné hlíny.
Teprve poté dospěly sluchu i podivnosti, připomínané pochybovači už před léty: třetí socha, díky oné disproporci, zaviněné nízkou padělatelskou dílnou, by v kompletním nepoškozeném stavu neunesla sebe samu, bylo vyslyšeno podezření technologů na vypálení po jednotlivých střepech. Metropolitní muzeum se snažilo rychle vyřídit, o protahovanou ostudu pochopitelně nestálo. Experti vyrazili po stopě.
Pátého ledna 1961 se na americkém konzulátu v italském hlavním objevil Alfredo Fioravanti, poslední žijící svědek a padělatel. Přinesl sebou suvenýr, který si před čtyřiceti lety ponechal jako památku na přítele Riccarda a na jejich společnou práci – palec Starého válečníka. Jako důkaz k ověření jeho výpovědi, v níž se k podvodům přiznal, to stačilo. O měsíc a deset dnů později vydalo Metropolitní muzeum zprávu, v níž s politováním konstatuje, že tři terakotoví válečníci nejsou tím, za co je dlouhá léta vydávalo. Brzy zmizely sochy i z očí návštěvníků a ztratily se, jako mnoho takových, kdesi v depozitářích.
Historie padělků a podvodníků uzavřela další kapitolu.
prameny:
http://www.joslinhall.com/etruscan_terracotta.htm
(16.3.2008)
