Bezejmenná stránka: Historie

Válka s pštrosy

 

Válka, která v třicátých letech minulého století proběhla na australském kontinentu, neměla nic společného s pozdějším válečným šílenstvím, propuknuvším v Evropě. Byl to konflikt izolovaný, stejně jako se izolovaně vyvíjela fauna i flóra Austrálie. Právě proto, že s tímto vývojem souvisel.

Z Austrálie, kam zpočátku londýnská vláda uklízela nepohodlné živly, se časem stala převážně zemědělská země, po britském vzoru pyšná na své tradice (někdy docela hloupě, jako v případě rozchodu tamních železnic, který je v každém australském státě jiný) a svobodomyslná. Narozdíl od Američanů, známých kovboji a stády krav, začali Australané chovat převážně ovce. S narůstající populací lidskou i ovčí začalo docházet i k přirozenému konfliktu domestikovaných zvířat s divoce žijícími. Stejně jako v mnoha jiných případech z mnoha jiných míst, se i tady staly nepohodlnými šelmy - i když těch původních neměla Austrálie mnoho a všechny, kupříkladu vakovlk nebo proslulý ďábel medvědovitý, těžce snášely konkurenci introdukovaných psů a lišek. Posléze se stala nepohodlnými i zvířata, konkurující ovcím u prostřeného přírodního stolu. Klokani, žeroucí stejnou trávu, papoušci, upíjející tolik potřebnou a mnohdy vzácnou vodu. Dalo by se vypočítávat dál. Je mnohem jednodušší vzít to z druhé strany - australští farmáři (a víceméně to platí o zemědělcích celého světa) uznávají jediné příslušníky fauny - ovce a dobytek. Na jednu stranu je to pochopitelné. Na druhou krátkozraké a nebezpečné.

Kromě klokanů a papoušků se velkým nepřítelem australských sedláků stal pštros emu hnědý (Dromaius novaeholandiae). V současnosti, po svém africkém příbuzném, druhý největší pták na světě, dorůstající výšky až sto padesáti centimetrů a hmotnosti padesáti kilogramů. Stejně jako jeho příbuzní z nadřádu Běžců (Ratitae), nelétá, zato dobře běhá. Je tmavohnědý, s černou hlavou, kuřata jsou pruhovaná, černobílá. Stará se o ně, mimochodem, samec, samice nesedí ani na vejcích. Stejně jako klokani, žijí emuové na rovinách, vyhýbají se poušti a lesům.

Tedy v místech, kde farmáři chovají ovce.

Stáda se zvětšovala a pastviny zabíraly čím dál tím větší plochy. Farmáři nelibě nesli společnost velkých běžců, podle jejich názoru omezujících rozvoj jejich stád a ujídajících z ovčího talíře. Nejdřív zkoušeli vyhnat pštrosy vlastními silami, zároveň se nechali slyšet, že za své daně očekávají i pomoc úřadů. Pštrosi upíjejí vodu, ničí ploty a obilná pole. Je přece v zájmu všech, aby zachránili prosperitu ekonomické páteře státu.

V roce 1932 dosáhli svého. Vláda vyslyšela nářky svých voličů.

Proti ptákům vyrazila armáda, přesněji řečeno oddíl 7. baterie královského australského dělostřelectva. Bylo to 2. listopadu 1932, v Západní Austrálii u města Campion.

Zpočátku se vše zdálo jednoduché. Proti armádě nestáli těžce vyzbrojení muži, ba ani původní Austrálci se svými oštěpy a bumerangy. Nepřítel měl k dispozici jen zobák a rychlé nohy, takže se dal jen těžko předpokládat tuhý odpor. Velitel oddílu zvolil jednoduchou strategii o jejímž úspěchu se nedalo pochybovat: ptáci se seženou na jedno místo a potom vystřílí kulomety. Za několik dní bude po všem.

Hrdinný major se ovšem zmýlil. Předpokládaných dvacet tisíc pštrosů se tak jednoduchým způsobem zmanipulovat nenechalo. V malých skupinkách se rozutekli po okolí. Najednou se neukázal jediný. Skrývali se, a když je vojáci náhodou zahlédli, proběhli kolem nich tak rychle, že se ani nestačili připravit k palbě.

Nakonec se do malých skupinek rozdělili i lovci. Bezúspěšně. Emuové se před nimi skrývali v trávě a když je vojáci minuli, utekli ptáci opačným směrem. Přicházelo léto a s ním nesnesitelná vedra, která zvířata snášela rozhodně lépe, než lidé. Po měsíci to vojáci vzdali.

Výsledek akce byl ostudou pro armádu a vítězstvím emu. Kulometům padlo za oběť dvanáct pštrosů. Ne dvanáct tisíc. Opravdu jenom pouhý tucet. Ostatní, využivší uvedené taktiky, unikli.

Následovala celosvětová ostuda, novináři si takovou situaci prostě nemohli nechat ujít.

První australský státní znak

Další jednotky už do pštrosí války nenastoupily. Vláda dala najevo, že s podobným způsobem boje nechce nic mít a raději investovala do pět set kilometrů dlouhé ptačí varianty Čínské zdi. Dala vybudovat plot, který oddělil divoce žijící pštrosy od pastvin a izoloval je v divočině.

Fiasko armádního sboru samozřejmě neznamenalo konec farmářské nenávisti vůči ptákům. Ti, vybaveni podstatně lépe, než vojáci v dvaatřicátém roce, pronásledují pštrosy dál.

Co je na celém případě opravdu kuriózní, je fakt, že pštros emu se, spolu s klokanem, jako typičtí představitelé australské fauny, objevili v roli štítonošů na australském státním znaku. A to hned na jeho první variantě v roce 1908, jak se můžete přesvědčit na ilustračním obrázku. Vláda tedy vedla boj proti svým heraldickým figurám.

A tak se tehdy Austrálie ubránila Austrálii.

 

prameny:

Zdeněk Veselovský: Výlet do třetihor, Praha 1986

Jan Hanzák - Karel Hudec: Světem zvířat - Ptáci, Praha 1963

 

(4.4.2004)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist