Bezejmenná stránka: Historie

Vraždy v Lambethu

 

Lambethský travič

Legenda praví, že jeho poslední slova na popravišti zněla: „Jsem Jack Roz...“

Whitechapelský fantom, který měl na svědomí životy nejméně pěti prostitutek, zastínil svou pochybnou slávou celou řadu zločinců své doby, ale muž, o němž bude v následujících řádcích řeč, se mu ve výsledku více než vyrovnal. I za ním zůstalo několik mrtvých příslušnic nejstaršího řemesla, modus operandi byl ale jiný. Ne tak drastický. Pro oběti ovšem stejně stejně fatální.

Vzato přísně chronologicky, měl by tento příběh započít daleko od Londýna, až za oceánem, ale skutky, které přivedly pachatele na šibenici, se udály v londýnském Lambethu.

  

Začalo to na podzim.

Třináctého října roku osmnácti stého devadesátého prvního se před nádražím Waterloo zhroutila uprostřed ulice mladá žena jménem Ellen Donworthová. Zatímco ji ochotní kolemjdoucí doprovázeli domů, sdělila jim, že jí nějaký pán dal něčeho napít. Když se pak v křečích svíjela v posteli, prozradila své přítelkyni, že muž šilhal, byl vysoký a tmavovlasý. A že s ním měla schůzku v hotelu York. Nic víc.

Přivolaný lékař okamžitě poznal, že dívka byla otrávena strychninem. Nařídil okamžitý převoz do nemocnice, bylo však už pozdě. Ellen při převozu zemřela. Jako v každém takové případě muselo dojít k soudnímu ohledání. Během něho dostal koroner Wyatt dopis od soukromého detektiva O'Briena, v němž dotyčný požadoval nesmyslně vysokou částku tří set liber za dopadení vraha Dontworthové. Koroner dopis ignoroval.

O několik dní později nalezl v korespondenci zprávu jistého H. Bayneho syn známého majitele sítě papírnických obchodů Frederick Smith. Podepsaný pán se mu nabízel jako advokát, vlastnící dva dopisy, usvědčující adresáta z vraždy. Smith si advokáta pochopitelně nenajal, předal naopak jeho dopis policii. Která pisatele nenašla.

Vždycky se někdo takový najde. Prostě to zkouší, k vraždě se občas přihlásí někdo, kdo chce být takto zvláštním způsobem slavný, najdou se tací, co si chtějí přivydělat.

Dopisy byly odloženy.

Ani záhadného muže, který podal Ellen Donworthové strychnin, policie nevypátrala. Nikdo netušil, že mrtvá dívka, náležející k příslušnicím nejstaršího řemesla, není rozhodně poslední travičovou obětí.

Matilda Cloverová, sedmadvacetiletá svobodná matka, se také živila jako prostitutka. Nebylo to zaměstnání příliš výnosné, proto vzala seznámení s mužem, jenž si říkal Fred, jako dar z nebes. Vždyť jí dokonce koupil nové boty. Pravda, trochu šilhal, ale kdo je dokonalý?

Lucy Rose, všetečná služebná u Matildiny domácí paní Bowlesové, našla jednoho dne dopis, v němž si Fred smlouval s podnájemnicí schůzku. Na Westminster Bridge Road před Varieté Cantebury. Dopis měla vzít sebou. Zvědavá Lucy si všimla, že když oho večera odcházela Matilda z domu, dopis skutečně zmizel. Všimla si i muže, se kterým se prostitutka na chvíli doma zastavila. Byl vysoký a měl knír. Když se znovu vrátila – bylo to kolem jedné hodiny –, byla sama. Lucy jí odemykala dveře.

Ve tři hodiny vzbudil dům Matildin křik. Paní Bowlesová i Lucy Rose se vyděšeně rozeběhly do jejího pokoje. Podnájemnici našli v křečích.

„On mě otrávil,“ snažila se ze sebe dostat. Ale pomocník jejího lékaře (dr. Graham asistoval u těžkého porodu) přikládal její stav věčným problémům s alkoholem. Stejné příčiny uvedl dr. Graham do úmrtního listu, když prostitutka ráno 21. října zemřela.

Od smrti Matildy Cloverové uplynul měsíc, když se v denní poště váženého doktora Broadbenta, žijícího na druhém konci Londýna, ve čtvrti mnohem spořádanější, objevil dopis, podepsaný jistým M. Malonem. Lékař nikoho toho jména neznal – a obsah listu prozradil proč.

Vím, že jste 20. října tohoto roku podal slečně Cloverové strychnin, psalo se v něm. Za dva a půl tisíce liber budu mlčet .

Dr. Broadbent, který o nějaké slečně Cloverové, natož o její smrti, neměl ani tušení, se okamžitě sebral a odnesl dopis na policii. Ta – podle instrukcí – zveřejnila Malonem požadovaný inzerát, oznamující dohodu, ale vyděrač se neozval.

Je to jen nějaký blázen, pane doktore, řekli detektivové. Kteří si ani nezjistili, zda údajná oběť opravdu existuje. Kdyby se obtěžovali, možná by zjistili zajímavou nesrovnalost – vyděrač psal o dvacátém (kdy Matilda měla s Fredem schůzku), zatímco prostitutka zemřela až den následující.

Stejně jako v předchozím případě považovala policie věc za vyřešenou. Nikdo mezi dvěma vraždami a dvěma vyděrači nehledal souvislost. Druhý zločin byl i lambethskými policisty považován za přirozenou smrt.

Travič si vzal volno.

Až do dubna následujícího roku, kdy při pravidelné noční obchůzce potkal strážník Comley před domem č. 18 ve Stamfordské ulici nejprve muže v cylindru, a při dalším kole služební pouti před stejným číslem popisným kolegu Eversfielda. Který právě vynášel z domu mladou ženu. Umírala. A stejný osud postihl i její přítelkyni a spolubydlící z druhého patra. Emma Shrivellová ještě stačila prozradit, že ona i Alice Marshová dostaly o jakéhosi pána v cylindru jakési pilulky.

Pána v cylindru spatřil Comley. A když pitva potvrdila, že obě dívky zemřely na otravu strychninem, lambethská policie se pustila do práce. Inspektor Harvey, který byl svědkem smrti první oběti, Ellen Donworthové, si oba případy spojil. Nebylo pochyb – v jeho revíru se pohybuje sériový vrah. Vyslal své muže do ulic; i když je jinak někteří obyvatelé Lambethu neviděli rádi, na otázky, spojené s travičem, odpovídali ochotně. Tak se stalo, že se Harvey dozvěděl i o smrti Matildy Cloverové, a protože popis otravy odpovídal, požádal o exhumaci a následnou pitvu.

Ta podezření potvrdila. Záhadný muž v cylindru měl na svědomí ne tři, ale čtyři prostitutky.

Ani v případě posledních obětí nechyběl anonym.

Požadoval patnáct set liber po dalším lékaři, dr. Harperovi z devonského Barnstable. Prý má důkazy, o tom, že Emu Shrivellovou a Alici Marshovou otrávil jeho syn, momentálně pracující jako medik v londýnské nemocnici Sv. Tomáše. Doktor Harper se ani neobtěžoval, jak učinili předchozí adresáti, zatěžovat policii. Dopis, podepsaný jménem W.H. Murray, si sice schoval, ale jen proto, aby synovi – až se někdy zastaví – ukázal, jací šílenci mu píšou.

Jenže William H. Murray se nespokojil jen s jedním adresátem.  O důkazech, usvědčujících Harperova syna napsal ještě koroneru Wyattovi, jehož odkázal na soukromého detektiva Clarkea, u něhož je pro obdržení důkazů nutno složit peníze. Který obdržel písemné instrukce, jak se zachovat, až k němu koroner přijde.

O vyděrače se začal zajímat Scotland Yard.

Díky příteli a příležitostném pomocníku ministerstva vnitra Johnu Haynesovi se inspektor McIntyre dozvěděl o jistém doktoru Neillovi, s nímž se Haynes před časem seznámil. Zástupce velké farmaceutické firmy prý jeví velký zájem o vraždy prostitutek.

Kdo by nejevil, vždyť jsou toho plné noviny, řekl si mrzutě McIntyre. Ale Haynes dodal, že Neill prý ví, kdo je onen tajuplný vrah.

Detektiv rázem zbystřil. Ví a nepoví? To by mohlo vypadat na našeho vyděrače. Od Haynese se ještě dozvěděl další jméno: Harper. Což je Neillův spolubydlící, jehož místní policie prý tajně sleduje.

A McIntyre konečně udělal to, co měl Scotland Yard udělat už dávno – vyrazil do Lambethu. Tam se od svých kolegů dozvěděl, že jsou opravdu vrahovi na stopě.

Měli svědka, velmi důvěryhodného svědka, kterým byl samozřejmě strážník Comley, jenž muže v cylindru viděl na vlastní oči. Tehdy v noci. A o několik dní později ho potkal podruhé, na Westminster Bridge Road. Comley byl v civilu, proto mohl i kolegou, který se k němu připojil, muže nenápadně sledovat. Opatrně za ním kráčeli až ke dveřím domu č. 103 na Lambeth Palace Road.

McIntyre na oplátku vysypal své vědomosti o pravděpodobném čtyřnásobném vrahu Harperovi a pravděpodobném vyděrači Neillovi.

Okamžik, zarazil se, ne čtyřnásobném vrahu. Neill prý Haynesovi říkal, že Harper zavraždil pět dívek. Marshovou, Shivellovou, Cloverovou, Donworthovou – a ještě nějakou Harveyovou. Ukázal mu i její dům v St.John's Wood, na Townsend Road.  Musíme se po ní podívat.

Podívali. Zjistili, že v říjnu loňského roku skutečně žila v Townsend Road, ale pak že náhle zmizela. Byli přesvědčeni, že mají pátou oběť a zbývá najít už jen její tělo.

Tělo se ovšem dostavilo samo, díky novinovým zprávám o dvou posledních obětech. A bylo živé, jen neneslo jméno Louisa Harveyová, ale Harrisová. Harveyová si říkala jen vloni, kdy žila na policistům už známé adrese s mužem toho jména. A proč přišla?

Na podzim se seznámila s americkým lékařem, toho času praxí v nemocnici Sv. Tomáše. Všiml si vyrážky na Louisině čele a nabídl jí lék. Na příští schůzku prý jí ho přinese. Jenže dívce – i ona  se živila svým tělem – se řeči o léku nějak nepozdávaly. Zvláště poté, co je přinesl a vymluvil se, že do varieté, kam měli namířeno, s ní nemůže, má prý naléhavý případ. Přinutil ji lék – byly to dvě tablety - vzít, dokonce jí zkontroloval ústa, aby se přesvědčil, že opravdu polkla. Jenže chytrá Louisa nenápadně přendala prášky do druhé ruky a polykání jen předstírala. Později, když Američan odjel, je zahodila.

To už inspektor McIntyre věděl, že vyděrač i vrah jsou jeden a týž člověk.

Doktor Thomas Neill.

Potvrdilo to i porovnání jeho rukopisu s písmem dopisů. Ne všech, některé nadiktoval své nic netušící snoubence Lauře Sabatiniové. To už byl Neill ve vazbě a policie prohledávala jeho byt; našla mimo jiné i zápisník se jmény zmíněných pěti prostitutek a daty jejich smrti. Včetně chybného v případě Matildy Cloverové a neexistujícího Louisy Harveyové – Harrisové.

O důkazy nebyla nouze, zbývalo jen doplnit fakta o vrahově osobě. A ta přinesla zajímavá zjištění.

Lambethský travič se ve skutečnosti jmenoval Thomas Neill Cream, pocházel ze Skotska, vyrostl v Kanadě, do Británie se vrátil vystudovat medicínu, načež odešel zpět za oceán. V Kanadě provozoval praxi ve vykřičené čtvrti a před nařčením z  provádění nezákonných potratů uprchl do Chicaga, kde se jen tak tak vyhnul obvinění ze stejného zločinu.

Nevyhnul se jedenácti letům vězení, protože otrávil manžela jedné své pacientky. Stejně jako pozdější vražda Matildy Cloverové mu i tento zločin málem prošel – ale už tehdy se prozradil psaním vyděračských dopisů. Americká policie byla ovšem bystřejší a rychlejší, než britská, a Creama brzy dopadla.

Po propuštění odjel do Londýna – a okamžitě začal vraždit.

Porota, která ho odsoudila k smrti provazem, měla jediný problém. Je tento muž příčetný? Kdyby byl jeho cílem zisk z vydírání, nepožadoval by tak nesmyslné částky po lidech, kteří ani nemohli mít s vraždami nic společného. Nikdy také nepodnikl druhý krok a nezkusil peníze doopravdy získat, i když, jak víme, mu policie v zastoupení adresátů, podmínky připravila.

Je příčetný, usoudili porotci. A dopisy byly nejspíš jen dalším způsobem, jak uspokojit sadistickou mysl. Neboť mohly zasít nedůvěru a podezření.

 

Zbývá poslední. Odpověď na údajné prohlášení, jež učinil v okamžiku smrti. I kdyby ta slova opravdu pronesl, postrádají význam, neboť v roce 1888, kdy kdosi, kdo měl pravděpodobně stejné chirurgické vzdělání (nebo praxi), také vraždil londýnské prostitutky, byl Thomas Neill Cream hlídán ostřížím zrakem dozorců chicagského vězení, z něhož vyšel až o tři roky později.

 

prameny:

Leonard Piper: Kriminální příběhy viktoriánské Anglie, Themis Praha 1996

 

Fotografie Thomase Neillla Creama pochází z Wikipedie, licence Public Domain

(16.1.2011)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist