Bezejmenná stránka: Hudba

Edvard Hagerup Grieg

 

Motivy z Griegovy suity Peer Gynt patří mezi jedny z nejfrekventovanějších ukázek klasické hudby. Aniž o tom většina posluchačů ví. Tím nejznámějším je Ráno, následováno pasáží Ve sluji krále hor. Ale za poslechnutí stojí samozřejmě skladba celá. Rád si ji pouštím jako psací kulisu; stejně jako všechna hudba, vykreslující příběh, je inspirativní.

 

 

Grieg

Byť byl po otci Skot, strávil skladatel většinu života v rodné Skandinávii. Narodil se 15. června 1843 do hudebně založené rodiny, na klavír začal hrát už v šesti letech, jeho matka Gesine byla totiž nejen učitelkou hry na tento nástroj, ale podle všeho učitelkou v celém Bergenu nejlepší. Přesto talent malého Edvarda odhalil houslista Ole Bull, jeden z hudebních přátel rodiny. On to byl, kdo navrhl, aby šel budoucí skladatel studovat na konzervatoř do Lipska. Bull, milovník lidové norské hudby, se také postaral o to, aby synovi jeho přátel a svému pozdějšímu celoživotnímu příteli norská hudba poznamenala celý život.

Lipská konzervatoř, založená Felixem Mendelsohnem v roce 1843, byla v té době nejlepší uměleckou školou Evropy. Mladého Griega tam vyučovali znamenití profesoři Mescheles, Reinecke či Hauptmann; studoval jak klasiky jako byl Mozart a Beethoven, tak autory moderní, Wagnera nebo Mendelsohna. Ukončil ji v roce 1862, v té době měl za sebou už první veřejné vystoupení ve švédském Karlshamnu.

Poté se na čas usadil v Kodani, tehdejším centru skandinávské kultury. Setkal se tam s celou řadou skladatelů, z nichž ho nejvíce ovlivnil Niels W. Gade. Pro norské vlastenectví ho ovšem získal jiný kompozista, Rikard Nordraak.

„Ukázal mi, že v hudbě není zdaleka nejdůležitější hudba,“ prohlásil Grieg později. Jakkoliv to na první pohled zní podivně, je to samozřejmě pravda. Umění pro umění nikdy nepřetrvá věky.

V Kodani také žila jeho sestřenice Nina Hagerupová, jejíž rodina se z Bergenu odstěhovala, když bylo Nině osm. I ona byla hudebnicí, vynikající pianistkou – a zpěvačkou. Do jejího hlasu se Grieg zamiloval, netrvalo dlouho a rozšířil svou lásku i na Ninu samotnou. V roce 1864 se zasnoubili, tajně, protože rodina byla proti. Edvardův otec, zdatný obchodník namítal, že pouze hudbou rodinu neuživí, Ninině matce se nelíbilo, že její budoucí zeť není nijak důležitou osobou: „Ničím není, nic nedělá, jen skládá hudbu, kterou nikdo neposlouchá.“

Jak se tak stává, ve všem se mýlila. Grieg je jedním ze skladatelů, kteří se zasloužilého úspěchu dočkali za svého života.

Pro svou snoubenku složil jako zásnubní dar čtyři písně na texty jejich přítele Hanse Christiana Andersena. Vzali se 11. června 1867. Po svatbě se manželé přestěhovali do Kristiánie (dnešního Osla), kde se Edvard živil vyučováním hry na klavír, narodila se jim dcera Alexandra, která však bohužel brzy zemřela na meningitidu.

V sedmdesátých letech spolupracoval Grieg se spisovatelem Bjornstjernem Bjornsonem. Zhudebnil některé z jeho básní, společným dílem obou byl melodram Bergljot a chorál Landkjenning. Při práci na dalším projektu se ale rozešli a rozhádali na dlouhých šestnáct let. Oním projektem byla opera, pojednávající o pověstném norském králi Olavu Trygvasonovi; jako dílo národního významu představovala pro oba vlastence výzvu a zároveň rozpory: je důležitější libreto, nebo hudba? Práce na opeře se zpomalily a Grieg si našel čas na skládání hudby pro zhudebněnou verzi divadelní hry Henrika Ibsena Peer Gynt. S Ibsenem se poprvé setkal už v roce 1866 v Římě, tehdy zjistili, že mají společné kulturní cítění, a právě proto si spisovatel později jako autora hudby vybral právě Griega. Bjornsona ovšem zjištění na čem jeho spolupracovník právě dělá, dokonale rozladilo, takže ze společné opery sešlo.

Edvard Hagerup Grieg tedy nevytvořil žádné velké dílo, ani symfonii, ani operu, přesto byl už za svého života velmi populární. Nejen mezi Nory. Hodně cestoval, ať už po rodné zemi nebo po Evropě, navštívil – většinou na pozvání – všechna velká hudební centra, včetně Prahy; tu dvakrát, v roce 1903 a 1906. Přátelil se prakticky se všemi tehdejšími významnými skladateli, Petrem Iljičem Čakovským, Franzem Lisztem, Johannesem Bramsem.

Jak se s postupujícím věkem zhoršovalo jeho nijak pevné zdraví, omezil cesty mimo Norsko. Neodmítal sice dirigovat svá díla, (cesty po Evropě v posledních letech života ho značně vyčerpaly a přispěly k jeho předčasnému odchodu), ale raději se procházel po norském venkově, který ho inspiroval. Až se díky příteli Frantsi Beyerovi v roce 1885 usadil v Troldhaugenu. To už byl uznávaným skladatelem, jedním z těch, kteří hlavní měrou přispěli k výroku, že konec devatenáctého století přinesl pouze dva hlavní hudební směry: školu ruskou a školu norskou.

 

8.2.2009

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist